Foto: Herbert Ponting_Robert Falcon Scott (1868-1912)/Wikimedia Commons

Britská antarktická expedice 1910-1913, kapitán Robert Falcon Scott a čtyři další doufali, že jako první dosáhnou jižního pólu, Roald Amundsen je porazil o něco málo přes měsíc. A zatímco Amundsen a jeho muži se bezpečně vrátili, Scottova družina při návratu od pólu zemřela, píše Cool Antarktica. Co vedlo ke smrti Scottovy skupiny?

Poslední záznam ve Scottově deníku byl 29. března 1912, předpokládá se, ale není jisté, že to bylo datum, kdy zemřel. Naposledy se utábořili o deset dní dříve, 19. března. Scott pokračoval v psaní deníku a dopisů v tomto posledním táboře. Zdá se, že zemřel jako poslední ze tří. Jeho tělo a tělo Edwarda Wilsona a Henryho „Birdieho“ Bowerse bylo nalezeno ve stanu téměř o osm měsíců později, 12. listopadu 1912.

Foto: Herbert Ponting/Wikimedia Commons

Hrob kapitána Scotta Velká sněhová mohyla postavená nad posledním táborem a těly Scotta, Bowerse a Wilsona na Velké ledové bariéře (dnes Rossův ledový šelf), 12. listopadu 1912. Tyče byly odstraněny a těla přikryta stanem, zasypal jej sněhový poprašek.

Z jejich dalších dvou společníků Edgar „Taff“ Evans zemřel 17. února, tedy téměř šest týdnů předtím a kapitán Lawrence Oates „The Soldier“ vyšel ze stanu pro svou smrt 17. března, o 12 dní dříve.

Poslední tábor byl jen 20 kilometrů od velkého skladiště potravin a zásob „One Ton Depot“. Koneckonců, tato vzdálenost byla příliš daleko, i kdyby měli dobrou představu o tom, jak daleko je skladiště. Ke všemu byly teploty nezvykle nízké a přišla vánice. Takže místo toho, aby dosáhli bodu s dostatečným množstvím jídla a zásob, tak jídlo i palivo došlo, až slábli tak, že už nemohli opustit stan.

Faktory, které přispěly k úmrtí Scotta a výpravy na jižní pól

Neexistoval žádný konkrétní převažující faktor, který by vedl ke smrti mužů, kteří byli tak blízko přežití. Spousta jednotlivých faktorů je mohla posunout na poslední úsek a zachránit je. Je velmi obtížné vyčíslit, jak velký vliv měl každý z nich, ačkoli asi není fantaskní předpokládat, že kterýkoli z nich mohl rozhodnout o životě a smrti, kdyby se podařilo urazit těch posledních 20 kilometrů, než sněhová bouře zpečetila jejich osud, polární výprava by možná přežila.

Zkušenosti Scotta a jeho skupiny přinesly mnoho poučení o přežití v polárních oblastech, stejně jako srovnání s Amundsenem a jeho týmem. I když se dnes můžeme ohlédnout zpět a vidět věci, které se nám mohou zdát samozřejmé, v té době zdaleka tak samozřejmé nebyly a byly teprve objevovány, částečně i díky mužům, jako byl Scott a jeho skupina, kteří dělali věci složitým způsobem.

Vraťme se na Evansův mys po návratu první podpůrné strany. Dosud byly naše cesty vždy šťastné: většinou byly příjemné. Scott se chystal dosáhnout pólu, pravděpodobně bez větších obtíží, protože když jsme ho zanechali na okraji náhorní plošiny, stačilo mu v průměru sedm mil denně, aby tam došel na plný příděl. My sami jsme na cestě domů do One Ton Depot urazili v průměru 14,2 zeměpisné míle denně a nezdálo se, že bychom měli důvod se domnívat, že ostatní dvě skupiny to nezvládnou podobně, a jídla bylo nejen dost, ale i dostatek, pokud se takové pochody uskuteční. (Apsley Cherry-Garrard – Nejhorší cesta na světě)

Pomalé účinky nedostatku jídla

Scott a jeho muži byli zásobováni dávkami pemmicanu, sáňkařských sušenek, cukru, másla, čaje a kakaového prášku, které poskytovaly asi 4500 kilokalorií na člověka a den na cestě k pólu a asi 3800 kilokalorií na zpáteční cestě. Nyní víme, že vydávali kolem 7 000 kilokalorií denně, více než sportovci při tréninku, a to celé měsíce. 

To se rovnalo pomalému hladovění, kdy ztráceli tělesnou hmotu, zpočátku jako tuk a později svaly. Tuk je tělem využíván jako zásobárna energie a také jako izolace proti chladu. Se sníženou izolací ve velmi chladném klimatu by tělo muselo pracovat ještě tvrději a spálit více paliva v podobě jídla a následně tělesného tuku a svalů, aby zůstalo v teple.

Bezpochyby jsme stále hladovější. Polední jídlo se nám začíná zdát nedostatečné. Jsme dost hubení, hlavně Evans, ale nikdo z nás se necítí vypracovaný. Scottův deník – 28. ledna 1912

Lepší příděly potravin by znamenaly lepší postup a menší náchylnost k chladu včetně omrzlin a podchlazení. Když se Scott a jeho skupina vraceli od pólu, dařilo se jim každý den urazit mnohem menší vzdálenost a i to bylo pro ně těžší než dříve.

Dnes ráno jsme ušli 4,5 míle a nyní jsme 8,5 míle od depa – směšně malá vzdálenost na to, abychom se cítili v nesnázích, ale na tomto povrchu víme, že se nemůžeme rovnat ani polovině našich starých pochodů a že na tuto námahu vydáváme téměř dvojnásobek energie. Scottův deník – 8. března 1912

Zatímco Scott to přičítá povrchu, po kterém táhnou saně, vzdálenost, kterou urazili, se postupem času snižovala. Úbytek svalové hmoty musel ztěžovat tahání saní a zároveň snižovat izolaci z tělesného tuku, což znamenalo, že více energie z potravy šlo na udržení tělesné teploty.

Dávky byly v té době považovány za nejlépe vyvážené, obsahovaly 24 % tuku a 29 % bílkovin, podobné dávky by dnes obsahovaly asi dvojnásobek tuku a třetinu bílkovin. Tuk má téměř dvojnásobnou energetickou hustotu (kalorie na gram) než bílkoviny, více tuku by znamenalo asi o 20 % více energie.

Kurděje

Scottovy příděly byly nízké na vitamín C a také na prvky skupiny B. Doba, po kterou skupina jedla výhradně sáňkovací dávky, nestačila k tomu, aby se kurděje plně rozvinula, i když byla dostatečně dlouhá na to, aby se začaly projevovat některé oslabující účinky nedostatku těchto vitamínů, což je další negativní efekt, se kterým je třeba se vypořádat.

Netěsné kanystry na palivo

Jídlo přepravované na expedicích má nízký obsah vody, aby se ušetřila hmotnost, voda se snadno přidává v době jídla tajícím sněhem a ledem, i když ohřátí všeho toho jídla, sněhu a ledu z hluboko pod bodem mrazu do bodu varu pro vaření a horké nápoje zabere hodně času a paliva. Palivo pro vaření je proto téměř stejně důležité jako jídlo v polárním prostředí.

Standardním expedičním kuchyňským vybavením v době Scottovy expedice (a dodnes často používaným) byl vařič Primus, poháněný petrolejem (také nazývaným parafín, Scott mu ve svém deníku jednoduše říká olej) a předehřívaný metylalkoholem. Kamna Primus jsou účinná a co je důležitější než cokoli jiného, ​​spolehlivá, zejména v extrémních prostředích. Existuje však problém v tom, že petrolejové palivo podléhá zvláštnímu jevu zvanému „tečení“, pomalu teče nahoru a přes nádoby. To se děje ve větší míře ve velmi chladném prostředí až do bodu, kdy petrolej může vytékat vnitřkem plechovky a ven přes pevně přišroubované víčko. Pokud je plechovka během dne zahřívána sluncem, vytváří se v horní části plechovky petrolejová pára, která snadněji uniká.

Sklad nalezen v pořádku, kromě nedostatku oleje – musíme být velmi úsporní s palivem. Scottův deník 24. února 1912

Od tohoto data měla Scottova družina v každém depu méně paliva, než očekávali, kvůli ztrátám, které omezovaly míru, na kterou se mohli zahřát teplým jídlem a nápoji a také zvýšit teplotu ve stanu. Některá jídla budou muset být konzumována studená, možná i částečně zmrazená. Nedostatek schopnosti rozpouštět sníh a led také povede k dehydrataci, která snižuje fyzickou výkonnost.

Čtyři, pak pět mužů v polární skupině

Scott plánoval, že v poslední skupině, která dosáhne pólu, budou čtyři muži. Vyrazil 1. listopadu 1911 s šestnácti muži a různými dopravními prostředky, kteří zakládali sklady potravin a zásob a v malých skupinkách se vraceli, jak se blížili k pólu. Scott neoznámil, kdo bude jeho polární výprava, dokud se poslední skupina neměla vrátit. Na poslední chvíli rozhodl, že se ke čtveřici připojí Henry „Birdie“ Bowers. To znamenalo, že všechny plánované příděly a palivo pro čtyři bylo nyní třeba rozdělit pěti mužům. Edgar Evans zemřel 17. února 1912, čímž se počet členů skupiny opět snížil na čtyři.

Pozitivní bylo, že sáňky táhl další muž, ačkoli Bowers neměl lyže, ostatní čtyři je měli podle plánu, ale musel se prodírat hlubokým měkkým sněhem chůzí. Což muselo být neskutečně vyčerpávající.

Foto: Herbert Ponting (1870-1935)/Wikimedia

Výprava k jižnímu pólu dorazila 18. ledna 1912.

Role Amundsena

Během celého plánování britské antarktické expedice na lodi Terra Nova Scott zamýšlel, že hlavním cílem bude „dosáhnout jižního pólu a zajistit Britskému impériu čest tohoto úspěchu“. Oznámil to veřejně v dostatečném předstihu v roce 1909 a nebyl informován o tom, že v té době bude v Antarktidě nějaká další expedice, která se také pokusí o dosažení jižního pólu. Nebylo mu řečeno o Amundsenově pokusu, dokud nedostal telegram od samotného Amundsena v září 1910, když byla Terra Nova v Melbourne v Austrálii.

PROSÍM, ABYCH VÁS INFORMOVAL. RÁMCOVÝ POSTUP ANTARKTIDA. Telegram od Amundsena Scottovi, 9. září 1910

Amundsen později tvrdil, že si myslel, že Scottova expedice byla vědecká a že pól byl vedlejší záležitostí, navzdory Scottovu jasnému dřívějšímu oznámení.

Scott měl v plánu vyrazit 1. listopadu, kdy bylo vhodné počasí pro sibiřské poníky, které vzal s sebou, než kdyby se používaly pouze psí spřežení, protože psi jsou odolnější vůči chladu. Amundsen efektivně vymyslel závod se Scottem a překvapil Scotta zprávou, když věděl, že jeho psi mu pravděpodobně poskytli výhodu, i když se obával, že by ho Scott mohl porazit svými motorovými saněmi. Scott v žádném okamžiku nehledal ani nevstupoval do závodu a rozhodl se, že ho Amundsen nepřinutí, aby změnil své plány.

Amundsen původně plánoval expedici, která měla jako první dosáhnout severního pólu, plán, který byl v troskách, když Cook a Peary tvrdili, že ho již dosáhli samostatně v roce 1908 a 1909. Tváří v tvář finančnímu krachu, když nedokázal vyrobit něco, co by uspokojilo jeho podporovatele a generovalo peníze z úspěchu, rozhodl se jít na jižní pól. Když jeho loď Fram opustila Norsko, pouze 3 další muži včetně kapitána byli informováni o skutečném cíli, Amundsen si myslel, že jeho podporovatelé by mohli namítat, kdyby to věděli předem, zbytku posádky bylo řečeno, když dorazili na Madeiru pod rouškou, že tam jsou na oceánografické plavbě. Byl mezi finanční skálou a tvrdým místem, které si z velké části vytvořil sám, a potřeboval cestu ven, odpověď byla Race to the Pole (Závod o jižní pól).

Tento aspekt bývá někdy vykreslován jako způsoby minulé doby, zaniklý kodex cti mezi gentlemany, zastaralá tajemná pravidla porušená Amundsenem, který se stal vítězem své vlastní rasy. Interpretace toho je velmi subjektivní, osobně mám pocit, že se Amundsen zachoval špatně a doufal, že se z toho dostane. Věděl, že nedostane svolení, doufal místo toho v odpuštění a o to snáze odpustí přestupek proti etiketě někoho, kdo dosáhl hrdinského „Prvenství“. Kdyby se Scott a jeho muži vrátili živí, Amundsenův čin by byl pravděpodobně z velké části odpuštěn a věci by většinou byly v pořádku, ale takhle to neskončilo.

Dopad Amundsena přichází v podobě úderu do morálky Scottovy party při zjištění, že byli po všech svých plánech a úsilí poraženi v dosažení jižního pólu.

Nálada Scottova deníku se změní jako při přepnutí spínače po 15. lednu 1912:

Je úžasné si myslet, že dva dlouhé pochody nás dostanou na pól. Dnes jsme opustili naše skladiště s devítidenními zásobami, takže by to teď mělo být jisté a jedinou děsivou možností je pohled na norskou vlajku, která by předcházela té naší. Malý Bowers pokračuje ve svém neúnavném úsilí získat dobré výhledy a je obdivuhodné, jak je zpracovává ve svém spacáku v našem přeplněném stanu. (Minimální noční teplota -27,5°.) Pouhých 43 km od pólu. Měli bychom to udělat hned.
Scottův deník – 15. ledna 1912

Stalo se to nejhorší, nebo skoro to nejhorší……… Norové nás předběhli a jsou na pólu první. Je to strašné zklamání a je mi velmi líto mých věrných společníků. Přichází mnoho myšlenek a hodně jsme diskutovali. Zítra musíme vyrazit k pólu a pak co nejrychleji spěchat domů. Všechny denní sny musí pryč. Bude to únavný návrat.
Scottův deník – 16. ledna 1912

Od tohoto vstupu už prakticky nepanuje žádný optimismus, žádná dřívější radost nebo nadšení ze zadaného úkolu, jen stále zoufalejší příběh pomalé chůze a boje o přežití, který končí tragédií.

Amundsen Scottovi fyzicky nic neztěžoval, nezasahoval do jeho cesty, neposílal ho na špatnou stranu, nezpomaloval ani nedělal nic jiného, ​​co by jeho cestu přímo ztěžovalo.

Kdyby se však Amundsen nedostal k pólu jako první a kdyby Scott a jeho družina byli povzbuzeni nedočkavostí dostat se domů, aby světu řekli o svém úspěchu, stačil by kumulativní efekt za deset týdnů od pólu dotlačit je přes těch posledních 20 km mezi životem a smrtí?

Amundsen nesl kritiku způsobu, jakým „vyhrál závod“ o dosažení Pólu, špatně. Říká se, že byl hodně znepokojen smrtí Scotta a jeho mužů a byl popsán jako nešťastný muž po návratu z jižní polární expedice a že jeho život po ní byl anti-vrchol. Vyhrál, ale nebylo to čisté vítězství a on to věděl.

Foto: Herbert Ponting/Wikimedia Commons

Scottova polární skupina u Amundsenova stanu a vlajky, 18. ledna 1912, asi měsíc poté, co Amundsenova skupina 14. prosince 1911 dosáhla pólu.

Špatně pochopené rozkazy?

Přibližně první týden v únoru bych si přál, abyste se vydali na svou třetí cestu na jih, jejímž cílem je urychlit návrat třetí jižní jednotky… cílem je setkat se s vracející se skupinou kolem 1. března na 82. nebo 82.30 zeměpisné šířce. Scottův rozkaz zanechaný na Evansově mysu, 20. října 1911.

Scott píše u svého stolu v expediční chatě

Skladiště One Ton Depot, kterého Cherry-Garrard a Dimitri Girev (obvykle označovaný jako Dimitri) dosáhli 4. března, bylo na 79° 29′ jižní šířky, to bylo asi 35-70 mil severně od místa, kde Scott řekl, že si přeje, aby se potkali. Cherry-Garrard si myslel, že je příliš brzy, pomyslel si, že pokud budou pokračovat dále na jih, existuje velká šance, že kvůli větrnému počasí se špatnou viditelností jednoduše neuvidí Scotta a Polární stranu a měl rozkaz neriskovat. Pokud by psi postupovali dále na jih, nedostatek potravy pro psy by znamenal zabití některých psů kvůli potravě pro ostatní. 1. března byl Scott asi na 81.30 zeměpisné šířky, o něco dále, než si myslel, že bude, a začal se dostávat do vážných potíží.

Cherry-Garrard zůstal v One Ton Depot až do 10. března, kdy už neměl žádné další příděly a vrátil se na expediční základnu. Myslel si, že Polární strana má dostatek jídla a paliva, a nepředstavoval si, že by měla potíže. Dostal rozkazy od Edwarda Atkinsona, expedičního chirurga, který na základně velel. Atkinson použil muže na základně k vyložení Terra Novy, která nedávno dorazila s čerstvými zásobami, místo aby přiměl lodní společnost, aby udělala práci v době, kdy se ti na základně měli vydat vstříc Scottovi. Vyslal Cherry-Garrarda, protože byl pro vědecký prvek expedice méně důležitý než starší fyzik Charles Wright, mnohem zručnější navigátor, který se mohl s důvěrou vydat dále na jih.

Cherry-Garrard, v té době pouhých 24 letý mladík, se po zbytek života považoval za odpovědného za to, že nešel dále na jih, když byl Scott tak blízko. Přispělo to k duševnímu zhroucení a po zbytek života trpěl tím, co dnes známe jako posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD).

Možnosti dopravy

William Lashle u motorových saní

O Scottově volbě dopravního prostředku pro jeho pokus o dosažení jižního pólu bylo napsáno mnoho. Vzal si motorové sáně, což byla nová technologie, která byla na počátku svého vývoje a v Antarktidě téměř nevyzkoušená, ačkoli se poučil z toho, že Shackleton vzal na svou expedici v letech 1907-09 do Antarktidy první automobil. Nebyl důvod tuto technologii nevyzkoušet, protože nikdo nevěděl, jak si bez experimentů poradí, a jeho saně byly pásové, zatímco Shackletonovo auto mělo kola.

Kromě lidského spřežení byli Scottovým hlavním dopravním prostředkem sibiřští poníci. Byla to malá zvířata odolná vůči chladu, i když se do Antarktidy příliš nehodila. Vzal si také psí týmy, i když své muže v jejich používání dostatečně nevycvičil a nevyužíval je tak často, jak by mohl. Lidská spřežení byla považována za ušlechtilejší dopravní prostředek s dlouhou námořní tradicí v polárních oblastech (Scott byl do značné míry námořník). Zatímco motorové sáně, poníci a psí spřežení se používali jako pomocníci při tahání zásob a rozmisťování skladů, poslední úsek k pólu a většinu zpáteční cesty měl být vždy tažen lidskou silou.

Nehledě na nepohodlí bylo největším problémem používání manhaulingu to, že množství energie, a tedy i jídla, které bylo potřeba na cestu k pólu a zpět, bylo značně podhodnoceno, což vedlo k výše zmíněnému pomalému a nevyhnutelnému hladovění.

Zatímco Scott byl donekonečna pitván ve své volbě dopravních prostředků a způsobu jejich nasazení, poněkud paradoxně se moderní průzkumníci a dobrodruzi vrátili k „čistšímu“ způsobu manhaulingu, přičemž někteří dokonce považují použití plachet nebo draků za nepřijatelnou úroveň „podpory“.

Počasí na zpáteční cestě

Foto: neznámý autor/Wikimedia Commons

Těžká přeprava v náročných podmínkách povrchu

Nyní existuje mnoho důkazů, které naznačují, že počasí, které Scotta potkalo na zpáteční cestě z pólu, bylo neobvyklé. Denní minima od konce února do posledního tábora byla o dalších -12 až -24°C pod tím, co by se normálně v dané oblasti a dané době toho roku nedalo očekávat. Obzvláště chladné podmínky, které Scott zažil v roce 1912, lze očekávat zhruba jednou za 15 let. Tyto neobvykle nízké teploty měly několik účinků:

• Díky tomu byla ledová plocha, přes kterou byly saně taženy, méně kluzká a bylo obtížnější je táhnout. Naložené saně lze táhnout po tvrdém rovném povrchu s překvapivě malým úsilím navíc chůzí. Pokud má povrch jemnou krystalickou „pískovou“ strukturu, kterou Scott často uvádí, je to obtížnější.
  
• Jídlo a sníh na vaření a pití byly chladnější, a tak bylo potřeba více paliva na zahřátí, paliva, které už v pozdějších fázích docházelo, protože kanystry ve skladech vytekly. Je pravděpodobné, že některé potraviny, které snědli, by se úplně neohřály, takže využívají své zásoby tělesného tepla.
  
• Kladlo to větší důraz na fyziologii mužů, když se snažili zůstat v teple v extrémním mrazu, což podstatně přispělo k vyčerpání.
  
• Daleko pravděpodobněji to dělalo omrzliny, zvláště Oates trpěl omrzlinami nohou a později rukou, Scott měl omrzlou nohu, která by ho udržela ve stanu v posledním táboře, i kdyby Bowers a Wilson byli schopni pokračovat do depa One Ton.
  
• Rozložení tábora, ranní rozbití tábora, oblékání oblečení a zejména bot, které byly ztuhlé mrazem a ledovou zimou, to vše trvá déle, když je zima a je to náročné pro morálku.

Neobvyklé počasí mělo i další dopady v tom, že přineslo sněhové bouře, jako byla ta, která Scotta přinutila ztrávit 4 dny ve stanu na cestě k pólu. Skupina spotřebovala příděly a palivo a neudělala žádný pokrok. Pravděpodobně tam měl vliv i směr větru, zatímco Scott mohl očekávat, že mu na cestě domů pomůže zadní vítr, ty dny tam většinou chyběl nebo měli místo něj protivítr.

Bez výjimečného počasí, se kterým se Scott na konci sezóny setkal, by jeho skupina možná přežila. Amundsen se tím, že vyrazil a vrátil se dříve, vyhnul nejhorším dopadům těchto povětrnostních podmínek.

Foto: Volné dílo/Wikimedia Commons

Závěr a další myšlenky

Vzhledem k tomu, že Scott byl tak blízko k úspěšnému návratu s alespoň většinou své party naživu, neúspěch může být potenciálně připsán téměř čemukoli nebo všemu, co udělal nebo neudělal, co bylo méně než dokonalé.

Bohužel někteří si Scottův neúspěch vykládají tak, že byl od začátku do konce bezradný, a někdy se o něm mluví nebo píše zcela nezaslouženě hanlivě, zejména ze strany nezkušených „průzkumníků v křesle“. Naopak o Amundsenovi, který dosáhl úspěchu, se někdy mluví, jako by byl mistrovským stratégem, který se nemůže mýlit.

8. září 1911 odstartoval Amundsen na pól příliš brzy proti radě Hjalmara Johansena, jednoho z jeho nejzkušenějších mužů. To vedlo k neúspěchu, kdy se strana vracela po částech v nepořádku s mnoha omrzlinami a obviněními z toho, že někteří z mužů byli opuštěni bez jídla a paliva a ponecháni svému osudu, aby se o mnoho hodin později dostali zpět do Framheimu. O tomto selhání asi 6 týdnů před úspěšným pokusem se mluví jen zřídka. Mužům byla v noci taková zima, že sotva spali, některým psům omrzly tlapky a v den návratu někteří psi umrzli nebo byli tak slabí, že museli být neseni na saních. Důvodem, proč jsme vyrazili tak brzy, bylo porazit Scotta, který nezávodil, ačkoli Amundsen vsadil svou finanční solventnost na dosažení jižního pólu jako první. Měl štěstí, že mu to prošlo.

Úspěšní často chtějí odmítnout jakýkoli aspekt štěstí ve svém úspěchu a stejně tak horlivě poukazují na chyby druhých, jako je nedostatek plánování a přípravy, protože jsou nejdůležitějším faktorem jejich nedostatečného úspěchu spíše než jakýkoli aspekt neštěstí.

Mohu říci, že to je největší faktor – způsob, jakým je výprava vybavena – způsob, jakým je předvídána každá obtíž a jaká jsou přijata opatření, aby se jí dalo čelit nebo se jí vyhnout. Vítězství čeká na toho, kdo má vše v pořádku – lidé tomu říkají štěstí. Porážka je jistá pro toho, kdo zanedbal včasná opatření; tomu se říká smůla. Roald Amundsen

Realita je někde uprostřed. Samozřejmě plánování a příprava jsou životně důležité pro úspěch, ale někdy nepředvídané zmaří cíl, jindy nepředvídané usnadňuje život a přináší snadný nebo přehnaný úspěch. V určitém okamžiku musíme přestat s plánováním a skutečně jít ven a něco dělat, někdy se můžeme ocitnout v 5. nebo 95. procentním rozsahu podmínek, které jsme očekávali, a snadno doplout domů nebo bez milosti selhat.

Scott by se téměř nepochybně bezpečně vrátil s většinou nebo se všemi svými muži s lepším plánováním a/nebo větším štěstím. Ironií je, že Scottův neúspěch, úspěch při dosažení pólu, který mu byl odebrán, se stal také Amundsenovým selháním. Amundsenova poněkud záludná taktika k záchraně majetku závisela na porážce Scotta, i když tím, že ho porazil způsobem, jakým to udělal, zpečetil svůj vlastní osud, oslavy jeho úspěchu někdy přicházely spíše neochotně.

Skoro bych si přál, abychom do našeho obdivu mohli zahrnout i ty úžasné, dobromyslné fascinující psy, opravdové přátele člověka, bez nichž by se kapitán Amundsen nikdy nedostal na pól. Proto navrhuji třikrát zatleskat psům.
Lord Curzon – večeře britské Královské geografické společnosti v Londýně na oslavu Amundsenova úspěchu

Scott pomohl Amundsenovi v tom, že potvrdil, že skutečně dosáhl jižního pólu. Bez Scotta by nebylo žádné nezávislé potvrzení, že tam byl Amundsen, možná ve způsobu nejistoty Cooka a Pearyho, kteří tvrdili, že dosáhli severního pólu v letech 1908-1909 (ačkoli jak se ukázalo se vší pravděpodobností, ani jeden z nich skutečně severního pólu nedosáhli.

Scott i Amundsen nezávisle na sobě dosáhli stejného místa a určili ho jako jižní pól, Scott pořídil fotografie a přinesl dopisy, které Amundsen zanechal, což potvrdilo, že tam byli oba muži.