Foto: Katherine Cainová, Carnegie Science/Tiskový zdroj EurekAlertPopis: Umělecká představa plynného obra TOI-5205 b obíhajícího kolem malého červeného trpaslíka.
Rekordman ve vesmíru? Nejen, že je exoplaneta TOI-5205 příliš velká na svou hvězdu, ale také má atmosféru, jakou jsme dosud neviděli.
Podivná exoplaneta TOI-5205 b je záhadou již od svého objevu. Je jen o něco větší než Jupiter a obíhá kolem červeného trpaslíka, jehož poloměr je jen asi čtyřikrát větší než je její vlastní. Je jen 375krát těžší, což znamená, že planeta má asi 0,3 procenta hmotnosti své hvězdy, což je nejvíce ze všech známých planet, které obíhají kolem červených trpaslíků.
Jak k této neobvyklé konfiguraci došlo, zůstává záhadou. Nové pozorování navíc přispělo k dalším jejím zvláštnostem. Z pozorování „zakázané“ exoplanety TOI-5205 b, vyplývá, že atmosféra této obří planety obsahuje méně těžkých prvků než její mateřská hvězda. Tyto poznatky mají význam pro naše chápání procesu vzniku obřích planet, k němuž dochází v rané fázi života hvězdy.
Odhalené složení
Aby astronomové potvrdili existenci této podivné planety, navázali svou práci na původní pozorování satelitu NASA Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS). Systém pozorovali pomocí JWST v okamžiku, kdy TOI-5205 b procházela před svou hvězdou, takže hvězdné světlo procházející atmosférou planety odhalilo její složení. A to je opravdu hodně zvláštní!
Astronomové, k nelibosti chemiků po celém světě, definují vše, co není vodík nebo helium, jako „kov“. Hvězdy tedy mají metalicitu a mohou být bohaté na kovy, nebo chudé na kovy v závislosti na poměru prvků, které obsahují kromě vodíku a helia.
Obecně platí, že když se tvoří hvězdný systém, hvězda si přivlastní většinu vodíku a helia z hvězdné porodnice, což znamená, že planety mají vyšší metalicitu než hvězda. Překvapením tedy je, že na základě těchto pozorování má TOI-5205 b nižší metalicitu než její hvězda. Něco takového dosud nikdy nikdo neviděl. Jde zřejmě o něco, co je zjevně na druhé straně spektra.
Model k odhalení příčiny
Je zřejmé, že se v tomto koutě vesmíru děje něco podivného. Vědci proto využili sofistikované matematické modely, aby odhalili příčiny tohoto podivného výsledku. Ty naznačují, že těžší prvky jsou z větší části ukryté hluboko uvnitř planety.
Výsledky naznačují, že těžké prvky během formování planety migrovaly směrem dovnitř a nyní se její vnitřek a atmosféra nemísí. Stručně řečeno,…. tyto výsledky naznačují, že planetární atmosféra je velmi bohatoá na uhlík a chudá na kyslík.
Celková metalicita planety je asi 100krát vyšší než metalicita samotné atmosféry. TOI-5205 b je opět rekordmanem. Navíc má její atmosféra nejnižší metalicitu ze všech známých plynných obrů. Netvoří ji čistý vodík a hélium. Je v ní smíchána řada dalších zajímavých molekul, jako je metan a sirovodík. Možná nám celé chemické složení tohoto světa pomůže zjistit, jak vznikl.
Skutečnost, že planeta má nižší metalicitu než její mateřská hvězda, ji odlišuje od všech obřích planet, které kdy vědci studovali. uvedla ve svém prohlášení .
Zdroj: hlavní autor studie Caleb i, Cañas z Goddard Space Flight Center NASA; https://www.eurekalert.org/news-releases/1122699; Výsledky studie byly publikovány v časopise The Astronomical Journal.
Foto: NASA, ESA, CSA, Ralf Crawford (STScI)Popis: Umělecký koncept zobrazuje kometu 41P. Drobnou kometu z čeledi Jupiterů, která se blíží ke Slunci . Zmrzlé plyny začínají sublimovat a vystřelovat materiál do vesmíru.
Rotace malé komety se zpomalila a poté se obrátila, jakmile se objekt přiblížil ke Slunci.
Astronomům se konečně poprvé podařilo získat důkazy o tom, že kometa je schopná obrátit směr své rotace. Pozorovaný objekt, kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák, zkráceně 41P, která pravděpodobně vznikla v Kuiperově pásu, byla na svou současnou trajektorii vržena gravitací Jupiteru. Nyní se stala opakovaným návštěvníkem vnitřní sluneční soustavy, kterou navštěvuje každých 5,4 roku.
Když v roce 2017 proletěla těsně kolem Slunce, vědci zjistili, že kometa 41P zaznamenala dramatické zpomalení své rotace. Data z observatoře Neila Gehrelse Swifta NASA v květnu 2017 potvrdila, že se objekt otáčí třikrát pomaleji než tomu bylo v březnu 2017, kdy jej pozoroval dalekohled Discovery Channel z observatoře Lowell v Arizoně.
Snímky z Hubbleova teleskopu
Nová analýza následných pozorování z Hubbleova teleskopu navíc ukázala, že změna rotace této komety navíc ještě nabrala neobvyklejší směr. To nabízí dramatický příklad toho, jak může těkavá aktivita ovlivnit rotaci a fyzikální vývoj malých těles ve sluneční soustavě.
Snímky z prosince 2017 detekovaly, že se kometa opět otáčí mnohem rychleji s periodou přibližně 14 hodin, ve srovnání s 46 až 60 hodinami naměřenými pomocí Swiftu. Nejjednodušším vysvětlením je podle vědců to, že kometa dále zpomalovala, až se téměř zastavila a poté byla nucena otáčet se téměř opačným směrem v důsledku uvolňování plynů na svém povrchu.
Malé, ale za to temperamentní jádro
Hubbleův teleskop také omezuje velikost jádra komety a velikost odhaduje přibližně na kilometr, což je asi trojnásobek výšky Eiffelovky. To je pro kometu obzvláště malá velikost, což usnadňuje její zpomalování, nebo otáčení.
Jak se kometa blíží ke Slunci, teplo způsobuje sublimaci zmrzlého ledu, čímž se materiál uvolňuje do vesmíru. Proudy plynu unikající z povrchu se můžou chovat jako malé trysky. Pokud jsou tyto trysky nerovnoměrně rozložené, můžou dramaticky změnit rotaci malé komety.
Rychlá evoluce
Studie také ukazuje, že celková aktivita komety od dřívějších návratů výrazně poklesla. Během průletu periheliem v roce 2001 byla kometa 41P na svou velikost neobvykle aktivní. Do roku 2017 se její produkce plynu snížila.
Tato změna naznačuje, že povrch komety se může rychle vyvíjet, pravděpodobně v důsledku toho, že se těkavé materiály v blízkosti povrchu vyčerpávají nebo jsou pokryté izolačními vrstvami prachu.
Většina změn ve struktuře komety probíhá po staletí nebo i déle. Rychlé rotační posuny pozorované u komety 41P poskytují vzácnou příležitost. Můžeme být svědky evolučních procesů odehrávajících se v časovém měřítku lidského života.
Modelování založené na naměřených točivých momentech a rychlostech úbytku hmoty naznačuje, že pokračující změny rotace by mohly nakonec vést ke strukturální nestabilitě komety 41P. Pokud se kometa otáčí příliš rychle, odstředivé síly můžou překonat její slabou gravitaci a pevnost, což může způsobit fragmentaci nebo dokonce její rozpad. Vědci očekávají, že se její jádro velmi rychle samo zničí.
Přesto všechno kometa 41P pravděpodobně obíhá svou současnou oběžnou dráhu již zhruba 1 500 let.
Umělecký koncept zobrazuje kometu 41P, jak se blíží ke Slunci a z jejího povrchu se začínají sublimovat zmrzlé plyny. Tato animace zobrazuje pouze jeden výtrysk, ale z této komety může vytékat do vesmíru více proudů materiálu. Tento výtrysk tlačí proti rotaci komety a poté ji žene opačným směrem. V animaci jsou také zobrazené malé úlomky komety, které chrlí do vesmíru. Zdroj videa: NASA, ESA, CSA, Ralf Crawford (STScI)
Zdroj: NASA _ https://science.nasa.gov/missions/hubble/nasas-hubble-detects-first-ever-spin-reversal-of-tiny-comet/; Astronomové využívající Hubbleův vesmírný dalekohled; vědecká studie byla publikovaná v časopise The Astronomical Journal;
Objevené struktury se nacházejí pod zasypaným ložiskem známým jako jednotka Margin, které je bohaté na uhličitany hořečnaté. Vědci zjistili, že zasypané struktury mají náznaky několika epizod eroze a depozice a zároveň ukazují, že oblast byla velmi dlouhou dobu pod aktivní tekoucí vodou.
Sonda Perseverance, kterou patří společnosti NASA, zkoumá kráter Jezera již pět let. Pomalu putuje napříč západní deltou, říční strukturou, která byla pozorovaná z oběžné dráhy. Byla klíčovým důvodem pro vyslání roveru právě do této oblasti. Nová analýza naznačuje, že fluviální útvary v této oblasti Marsu nejsou jen povrchové. Sahají hluboko do nitra planety a poskytují nové poznatky o tom, jaký byl Mars dříve.
Díky radarového zobrazovače pro Mars Subsurface Experiment (RIMFAX) vědci mohli studovat podmínky hluboko pod povrchem kráteru. Sonda Perseverance shromáždila data z hloubky 35 metrů během 78 průjezdů. Nakonec odhalila pohřbené říční a deltové útvary. To naznačuje, že v kráteru Jezera tekla voda a možná v ní byly i vhodné podmínky pro život, který mohl na Marsu trvat delší dobu, než se dříve myslelo.
Foto: NASA/JPL/UCLA/UiO/ETH Zurich_Tiskový zdroj EurekAlertPopis: V okraji se silně reflexní vrstvy, které mají tmavý vzhled a slabě reflexní litologie jeví jako světlé. Promítnutý radargram je zobrazený s daty digitálního modelu reliéfu HiRISE a vrstvy jsou trasovány (azurově tečkované čáry) od podpovrchu k odpovídajícím povrchovým topografickým prvkům.
RIMFAX odhalil dřívější podpovrchové deltové prostředí pod současnou deltou, což prodlužuje období potenciální obyvatelnosti Jezera dále v čase. Západní delta, viditelná při orbitálních pozorováních, se pravděpodobně zformovala přibližně před 3,7 miliardami let. Pohřbená delta se pravděpodobně začala formovat přibližně před 4,2 miliardami let, což dramaticky prodloužilo dobu, po kterou byla tato oblast vlhká.
To znamená, že na základě orbitálních pozorování RIMFAX potvrzuje, že jednotka Margin je odlišnou geologickou jednotkou od horního vějíře, který byl uložený dříve a liší se složením i fyzickou plochou.
Tato vědecká studie posiluje argumenty pro obyvatelné prostředí. Perseverance i Curiosity nalezly důkazy, které naznačují možnost života mimo Zemi. Zdůrazněme, že nikdo netvrdí, že objevil mimozemský život, ale tyto skalní signatury vzbudily určité pochybnosti.
Studie se zaměřuje na pouhých 6 kilometrů trasy roveru Perseverance na Marsu. Rover však už nyní urazil 40 kilometrů, opustil deltu a vydal se dál.
RIMFAX je přístroj vyrobený v Norsku a jeho každodenní provoz sdílejí Univerzita v Oslu a UCLA.
Zdroj: hlavní autorka studie Dr. Emily Cardarelli z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA); studie byla publikovaná v časopise Science Advances https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.adz6095; https://www.nature.com/articles/s43247-025-02856-3; https://www.eurekalert.org/news-releases/1119934
Foto: NASAFOTO: Spekuluje se, že jezera kapalného metanu a etanu na Titanu jsou místy, kde by mohl existovat život, ale zdá se to nepravděpodobné. Zdroj obrázku: NASA
Titan, prozatím jediný měsíc v naší sluneční soustavě, který má hustou atmosféru. Celý vědecký svět k němu vzhlížel jako k možné budoucí planetě, která nejen že může skrývat důkazy o živých strukturách, ale také se věřilo, že by v budoucnu mohla přivítat nové lidstvo. Což je momentálně v ohrožení.
Jupiterův měsíc Titan je pravděpodobně nejbližší dochovaný protějšek naší rané Země. Středem pozornosti je již dlouho, protože zatím jako jediný mohl splňovat podmínky pro místo, kde by se mohl nacházet život. A i když se šance považuje za nízkou, NASA přesto k Titanu vysílá sondu. Jedním z důvodů je, že pořád doufá v možnost, že narazí na známky mimozemského života.
Nyní se možnost vzniku života na Titanu zdá být uzavřená. Díky pozemským experimentům, které vědci prováděli ohledně chování sloučenin. Zajímalo je, jak by se mohly chovat za podmínek, které jsou podobné těm, které se nacházení na Titanu.
A ano. Vědci sice nemůžou otestovat všechny možné chemické složení, které jsou důležité pro vznik života, ale vyvrácením jednoho takového, v který někteří lidé vkládali naděje.
Například tři prvky, které tvoří akrylonitril, je na Titanu hodně. Zástupce najdeme v atmosféře, kde byla detekována unikátní spektra této molekuly. Myšlenkou je, že v tekutých metanových jezerech tohoto měsíce by azotosomy mohly vytvářet bezpečné prostory pro komplexní chemii a zároveň absorbovat materiály z širšího prostředí a v případě potřeby likvidovat odpad.
Takže si znovu připomeňme, že si máme vážit tekuté vody na Zemi, protože možná opravdu neexistují žádné jiné alternativy.
Foto: NASA/Johns Hopkins APL/Steve Gribben/FlickrIlustrace mise DART k dvojité planetce Didymos a Dimorphos.
Když se v roce 2022 kosmická loď DART úmyslně srazila s asteroidem Dimorphos, šlo o součást testu schopnosti přesměrovat asteroid, který by mohl v budoucnu ohrozit Zemi. Celou situaci tehdy pozoroval malý satelit s názvem LICIACube. Oblak materiálu uvolněný z asteroidu byl jako krátký výbuch z raketového motoru.
Když 11. září 2022 vědci vyslali rádiový signál z letového řídicího střediska v italském Turíně do hlubokého vesmíru, jeho cílem byla kosmická loď NASA DART (Double Asteroid Redirection Test), která letěla k asteroidu vzdálenému více než 8 milionů kilometrů.
Informace přiměli sondu k provedení série předprogramovaných příkazů. Pak se od DARTu oddělil malý satelit LICIACube o velikosti krabice od bot, který poskytla Italská kosmická agentura (ASI).
O patnáct dní později, když cesta DARTu skončila úmyslnou čelní srážkou s blízkozemním asteroidem Dimorphos, proletěl LICIACube kolem asteroidu, aby pořídil sérii fotografií, které poskytly vědcům jediná pozorování přímo z místa první demonstrace odklonění asteroidu na světě.
Nyní vědci z NASA a Italské vědecké agentury zjistili, že oblak trosek vymrštěných z Dimorphosu, který fungoval jako výbuch z raketového motoru, asteroidu způsobil silnější náraz než samotná srážka kosmické lodi.
Zdroj: Goddardovo vesmírné letové centrum NASA _ Facebook
Foto: NASA/GSFC/Observatoř sluneční dynamiky/FlickrPopis: Magnetické pole se pohybuje směrem k pólům rychleji, než se očekávalo.
V roce 2025 vědci poprvé v historii získali první snímek polární oblasti Slunce. Když byla Mise Solar Orbiter Evropské kosmické agentury dopravena na oběžnou dráhu se sklonem k rovině sluneční soustavy, připravila vědcům první vzrušující pozorování. Jako bonus přineslo několik významných překvapení.
Magnetické pole Slunce je základem jeho 11letého cyklu aktivity a to, co se děje na pólu, je důležité, i když jsme to dosud takto nepozorovali. Sluneční magnetická aktivita je charakterizována cirkulací plazmatu na každé sluneční polokouli. Plazma blízko povrchu se pohybuje od rovníku k pólům a poté se uvnitř Slunce vrací zpět k pólům. Tento cyklus ovlivňuje celou polokouli a póly byly vždycky považované za klíčovou oblast pro tento proces. Až do letošního roku však měli vědci pouze povrchní přehled o tom, co se tam děje.
Solar Orbiter změnil pohled na magnetické pole Slunce
Orbiter byl schopný sledovat supergranule, buňky horké plazmy, které rozdělují povrch Slunce. Jsou dvakrát až třikrát větší než naše planeta a v důsledku konvekce plazmy jejich horizontální povrch tlačí siločáry k jejich okrajům, čímž vytváří to, co vidíme jako magnetickou síť Slunce.
The Solar Orbiter has achieved a pioneering view of the Sun’s polar regions, revealing for the first time how magnetic fields and plasma flows behave near the poles.
By tilting its orbit approximately 17° out of the ecliptic plane, this probe captured data using its… pic.twitter.com/EnnDGJrFEy
Na základě teorie pohybu v terénu se vědci obecně shodovali na tom, že plazmatické buňky a magnetické pole se posouvají k pólům pomaleji než na rovníku. Solar Orbiter však ukázal, že rychlost je vyšší, než se očekávalo, 10–20 metrů za sekundu, téměř stejně rychlá jako v nižších zeměpisných šířkách.
Pochopení pohybu plazmatu odhalilo důležité informace o magnetickém poli v globálním měřítku. Zatím není jasné, zda se sluneční „magnetický dopravní pás“ na pólech skutečně zpomaluje, nová zjištění ukazují, jak zásadní budou pozorování ze strany sondy Solar Orbiter pro pochopení Slunce jako celku.
Aby vědci pochopili magnetický cyklus Slunce, stále jim chybí znalosti o tom, co se děje na jeho pólech. Solar Orbiter nyní může poskytnout tento chybějící kousek skládačky.
Autorka studie: Lakshmi Pradeep Chitta, vedoucí výzkumné skupiny v Max Planckově institutu pro výzkum sluneční soustavy (MPS); Sami Solanki, ředitel a spoluautor studie MPS
Mladé hvězdy postupně s věkem vykazují několik snadno pozorovatelných změn. Například u hvězd podobných Slunci se v průběhu milionů let zpomaluje rychlost rotace, ale také se snižuje počet tmavých povrchových útvarů zvaných hvězdné skvrny.
Hvězdné skvrny jsou vázané na lokální magnetická pole, která byla zesílena rotací hvězdy. Je tedy jasné, že tyto jevy spolu vzájemně souvisejí.
Satelit TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) od NASA skenuje široký pás oblohy po dobu přibližně jednoho měsíce a hledá změny ve světle od hvězd k pozorování planet obíhajících kolem nich. Vědci využívají stejná data z TESS k určení rychlosti rotace hvězd na základě pravidelných fluktuací v jejich světle, které vznikají, když se hvězdné skvrny objevují a mizí v zorném poli. Protože se rotace s věkem zpomaluje, mohou astronomové pomocí satelitu TESS zjistit více o tom, jak se hvězdy vyvíjejí v průběhu času.
Video: 1) První animace ukazuje rychlost rotace a pokrytí skvrnami hvězdy podobné Slunci, staré 100 milionů let. 2) Druhá animace ukazuje rychlost rotace a pokrytí skvrnami hvězdy podobné Slunci, staré 500 milionů let. 3) Třetí animace ukazuje rychlost rotace a pokrytí skvrnami hvězdy podobné Slunci, staré 1 miliardu let.
Osídlování Marsu je velmi vážná věc. Než se po něm budou lidé procházet s lehkostí, jako je tomu na Zemi, uplyne ještě mnoho času. První lidé zde budou muset žít v dost nelidských podmínkách na ploše necelých 160 m2.
Aby k tomu mohlo dojít, je potřeba lidi připravit na drsné podmínky. K tomu slouží CHAPEA (Health and Performance Exploration Analog). Testovací modul, pod jejíž zkratkou se ukrývá série misí, které simulují roční pobyt na Marsu. Cesta k Marsu bude dlouhá. Žádný z astronautů nemůže očekávat, že pro něj někdo přiletí, když si svůj pobyt rozmyslí. Budou tak muset řešit vše na místě. Jídlo, vodu, nepřízeň počasí, ale také zdraví. A to jak psychické, tak i fyzické, což si nikdo z nás neumí představit. Vše totiž máme hezky pod nosem. Ano, říká se tomu civilizace.
Každá testovací mise se skládá ze čtyř členů posádky žijících v izolovaném prostředí, které má neuvěřitelných 158 metrů čtverečních. Během každé mise provádí posádka simulované výstupy do vesmíru a poskytuje data o různých faktorech, které mohou zahrnovat fyzické a behaviorální zdraví a výkonnost.
Simulovaný modul na Marsu vytištěný na 3D tiskárně
Struktura obydlí, která simuluje prostředí na Marsu byla vytištěná na 3D tiskárně. Budoucí astromarťani tak mají možnost dlouhodobé testovat vesmírné mise, které se řadí do průzkumné třídy. I když jde o zatím pozemní život, CHAPEA se svou strukturou velmi podobá očekávanému životu pro ty, kteří budou žít v budoucím prostředí na Marsu. Inženýři navrhli prostor tak, aby v něm oddělili oblast pro život a pro práci.
Proč 3D tisk?
Budoucí vesmírné osady by mohly být vytištěné pomocí 3D tisku, který bude umět pracovat s využitím materiálu, který se nachází na místě. Odpadne tím nutnost konstrukční technologie, což má eliminovat nutnost převážet velké množství stavebních materiálů, ke kterým by bylo potřeba několik desítek, ne-li stovek letů, což je nákladově neúnosné.
První mise budoucí posádky
Pro roční mise v prostředí CHAPEA byly vybrané různé posádky. Každá posádka zahrnuje čtyři osoby a dva náhradníky. Analogové mise poskytnou nejen cenné poznatky a informace pro posouzení vesmírného potravinového systému NASA, ale stejně tak poslouží ke sledování fyzického a behaviorálního zdraví a
První posádka simulovaného Marsu dokončila roční misi NASA k rudé planetě 6. července, kdy se mohli vrátit do „běžného“ pracovního života.
Technické parametry:
Technologie: Stavební systém Vulcan nové generace od společnosti ICON
Když v roce 2018 koupil nezávislý vědec kus vesmírné horniny od prodejce v Maroku, ještě netušil, že by mohl způsobit takový rozruch. Podle několika nezávislých odborníků to vypadá, že vše, co víme o formování Sluneční soustavy je zřejmě špatně.
Analýza meteoritu s názvem Northwest Africa 12264 (Severozápadní Afrika 12264) naznačuje, že bychom možná doslova museli změnit naši časovou osu rané sluneční soustavy, což by potenciálně změnilo modely formování planet.
Když byl v roce 2018 nalezen malý meteorit, přesná oblast nálezu není známa, koupil ho nezávislý vědec, který umožnil jeho další studium. Zdá se, že to byl velmi dobrý tah, protože po další analýze to vypadá, že 50,8gramový kus vesmírné horniny poskytuje důkaz o tom, že máme časovou osu rané Sluneční soustavy poněkud zmatenou.
Podle toho, co víme o formování planet, bylo Slunce v raných dobách obklopeno protoplanetárním diskem. Postupem času se tento disk plynu a prachu začal gravitačními interakcemi shlukovat a nakonec se v procesu známém jako akrece stane planetou.
Formování planet
NASA to vysvětluje tak, že další fázi formování skalnatých planet způsobuje energie z tohoto počátečního procesu, která způsobuje zahřívání a tavení prvků planety, když se při tavení tvoří a oddělují jednotlivé vrstvy. Těžší prvky klesají ke dnu, neboli do středu planety a lehčí plavou nahoru. Tento materiál se pak při ochlazování rozděluje do vrstev, což je známé jako ‚diferenciace‘. Pomalu se vynořuje plně formovaná planeta s horní vrstvou známou jako kůra, pláštěm uprostřed a pevným železným jádrem.“
Dosud se předpokládalo, že tento proces trvá u planet v různých oblastech sluneční soustavy různě dlouho. Před zhruba 4,566 miliardami let se zformovaly nejvnitřnější planety mezi Sluncem a hlavním pásem asteroidů. Pak se zhruba před 4,563 miliardami let pravděpodobně diferencovaly skalnaté vnější planety, jejichž vznik byl zpomalený vodou a ledem uvnitř, což zpomalilo proces tání jejich vnitřního jádra.
Ale díky meteoritu z jižní Afriky 12264 vědci z Open univerzity naznačili, že tomu tak vůbec nemusí být.
„Mysleli jsme si, že ledové podmínky ve vnější sluneční soustavě zpozdily vznik kamenných planet,“ uvedla ve svém prohlášení Dr. Rider-Stokesová, hlavní autorka studie. „Naše zjištění však ukazují, že se formovaly stejně rychle jako ty blíže ke Slunci.“
Pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu vědci na základě izotopových podpisů chromu a kyslíku určili, že kus horniny pochází z vnější sluneční soustavy. Při pohledu na izotopy olova obsažené v hornině stanovili stáří meteoritu na 4,564 miliardy let, což je více podobné vnitřním kamenným planetám.
Africký vzorek (NWA) 12264 pravděpodobně vznikl na diferencované protoplanetě první generace ve vnější sluneční soustavě. Jedná o nejstarší dosud analyzovanou magmatickou horninu z vnější sluneční soustavy, která poskytuje klíčová omezení ohledně načasování diferenciace nejstarších protoplanet, které se vytvořily za hranicí sněhu.
Simulace ukazují, že procesy akrece a diferenciace probíhající ve vnitřní i vnější sluneční soustavě. Což zpochybňuje tak dlouhodobě uznávané paradigma opožděného vzniku planet za hranicí Jupiteru.
Rozhodující je, že stáří zaznamenané pomocí NWA 12264 je starší, než se očekávalo, a to mimo nejistotu stáří angritů odvozených z Al-Mg (4563,31 ± 0,21 Ma34), což jsou jedny z nejstarších čedičů z vnitřní Sluneční soustavy,
Dále článek naznačuje, že další meteorit nalezený v severozápadní Africe, NWA 7822 také potenciálně podporuje scénář rychlé diferenciace.
Meteorit NWA 7822 vykazuje zásadní rozdíly v chemickém složení, izotopovém složení chromu a odlišném izotopovém složení kyslíku. To naznačuje, že NWA 7822 vznikl na odlišném mateřském tělese od NWA 12264, které také prošlo diferenciací jádra a pláště, což naznačuje, že alespoň dvě odlišná tělesa ve vnější sluneční soustavě prošla rozsáhlou diferenciací. Výsledky tak podporují stávající důkazy nalezené v železných meteoritech z rezervoáru [uhlíkatých chondritů].
A i když vědci neznají mateřské planetární těleso, naznačují, že zkoumání rázové metamorfózy ve vzorku by mohlo poskytnout odhad rozpadu mateřské protoplanety.
Nejasnosti ohledně stárnutí vzorku
I když se rozhodně jedná o zajímavou studii, existují nejasnosti ohledně stárnutí vzorku, které by mohly změnit časovou osu. Další analýza tohoto a dalších meteoritů by mohla přinést mnohá překvapení a možná i změnit naše modely formování planet ve sluneční soustavě, nebo dokonce v celé galaxii.
Fotografie NASA pořízena Hubbleovým vesmírným teleskopem.
Při svém rekordním průletu pořídila sonda NASA Parker Solar Probe neskutečné záběry. Ze středu sluneční soustavy zuří silný vítr vysílaný Sluncem. Tento vítr šlehá rychlostí přesahující 1 609 340 tisíc/km za hodinu, když se pohybuje k okraji mezihvězdného prostoru a pohlcuje vše, co mu stojí v cestě.
Prostřednictvím slunečního větru se Slunce dotýká každé části naší sluneční soustavy. Má dopady na narušování atmosféry planet, ale taká je strůjcem polární záře. Jak se sluneční vítr šíří od Slunce, nejprve se setkává s Merkurem.
Na Zemi mají srážky slunečního větru mnohem větší dopady, ale zemská magnetosféra je mnohem silnější než Merkurova, takže většina slunečního větru je odkloněna. Částice, které se proplíží dovnitř, pohybují se spirálovitě směrem k pólům, kde při nárazu na částice v atmosféře přispívají k vzniku polárních září.
Toto jesluneční vítrzblízka
Toto video, vytvořené ze snímků pořízených přístrojem WISPR sondy Parker Solar Probe během jejího rekordního průletu kolem Slunce 25. prosince 2024, ukazuje sluneční vítr tryskající z vnější atmosféry Slunce, koróny. NASA/Johns Hopkins APL/Námořní výzkumná laboratoř
Jedná se o první objevený systém svého druhu. Systém KOI-134 obsahuje dvě planety, které obíhají kolem své hvězdy zvláštním způsobem ve dvou různých orbitálních rovinách, přičemž jedna planeta vykazuje významné rozdíly v době přechodu.
Nové zkoumání starých dat z Keplerovy sondy odhalilo, že planetární systém, o kterém se dříve myslelo, že neobsahuje žádné planety, má ve skutečnosti dvě.
Před více než deseti lety vědci pomocí Keplerova vesmírného dalekohledu NASA pozorovali systém KOI-134 a domnívali se, že kolem něj obíhá planeta. Tento kandidát na planetu však považovali za falešně pozitivní, protože jeho tranzity (nebo průlety před hvězdou) se neshodovaly podle očekávání. Tyto tranzity byly natolik abnormální, že planeta byla před další analýzou automatizovaným systémem vyřazena jako falešně pozitivní.
Tato umělecká koncepční animace ukazuje orbitální dynamiku systému KOI-134, o kterém článek z roku 2025 odhalil, že má dvě planety: KOI-134 b a KOI-134 c.Zdroj: NASA/JPL-Caltech/K. Miller (Caltech/IPAC)
NASA má závazek k otevřenému sdílení vědeckých dat. To umožňuje i jiným vědcům, že se můžou neustále vracet ke starým datům z pozorování a objevovat tak nové věci. V nové studii „starých dat“ vědci analyzovali data z Keplerovy sondy KOI-134 a potvrdili, že „falešně pozitivní“ výsledek je ve skutečnosti skutečná planeta. Navíc k tomu přidali objev vskutku překvapivý. Ato, že systém má nejen planety dvě, ale jako bonus mají skutečně zajímavou orbitální dynamiku!
Nejprve byla „falešně pozitivní“ planeta s názvem KOI-134 b potvrzena jako teplý Jupiter (neboi teplá planeta podobné velikosti jako je Jupiter). Prostřednictvím této analýzy vědci odhalili, že důvod, proč tato planeta dříve unikala potvrzení, spočíval v tom, že zažívá takzvané variace v načasování tranzitu (TTV), neboli malé rozdíly v tranzitu planety přes její hvězdu, které mohou způsobit, že její tranzit přijde „brzy“ nebo „pozdě“, protože planeta je tlačena nebo přitahována gravitací jiné planety, což bylo také odhaleno v této studii.
Vědci odhadují, že KOI-134 b tranzituje přes svou hvězdu až 20 hodinovým „zpožděním“ nebo naopak s „předstihem“, což je významná odchylka. Ve skutečnosti byla tak významná, že to byl důvod, proč planeta nebyla dříve potvrzena.
Asteroid 2024 YR4 do Země nenarazí, stále ale existuje 4% šance, že dopadne na Měsíc. Co by to mohlo znamenat?
Začátkem tohoto roku upoutal asteroid 2024 YR4 celosvětovou pozornost, když jeho odhadovaná šance na dopad na Zemi v roce 2032 dosáhla 3 %. Přestože další pozorování od té doby vyloučila jakékoli riziko pro naši planetu, zájem o tento asteroid neustává. Proč?
Jelikož se asteroid dostal mimo dosah i těch nejmodernějších dalekohledů, výpočty stále ukazují 4% pravděpodobnost, že by mohl 22. prosince 2032 narazit nikoli do Země, ale do Měsíce.
Asteroidy, stejně jako hvězdy, se objevují pouze v noci. A v záři našeho Slunce se bohužel skrývá neznámý počet asteroidů na trajektoriích, které zatím nedokážeme sledovat a mnohé z nich by mohly směřovat rovnou k Zemi, aniž bychom o nich věděli.
Ve skutečnosti astronomové objevili téměř všechny asteroidy, které jsou větší než 1 km. Malé a střední asteroidy jsou ale častější a stále mohou způsobit velké škody.
Včasné varování v řádu několika dnů můžou místním úřadům stačit k tomu, aby upozornily veřejnost, aby se držela dál od oken, nebo dokonce aby evakuovali ohroženou oblast.
Asteroidy jsou viditelné, protože odrážejí sluneční světlo, které můžeme ze Země detekovat. Čím blíže jsou k Slunci, tím hůře je možné je odhalit, protože jsou zastíněné jeho oslněním.
NEOMIR od ESA je na oběžné dráze kolem prvního Lagrangeova bodu (L1) mezi Sluncem a Zemí, kde zůstává ve stejné poloze k oběma tělesům. To umožňuje dalekohledu pozorovat asteroidy, které by se mohly k Zemi přibližovat právě ze směru od Slunce.
Jak velký je asteroid 2024 YR4?
Na základě infračervených pozorování z vesmírného dalekohledu Jamese Webba NASA, které byly provedené v březnu 2025, se nyní odhaduje, že má délku zhruba 53–67 metrů.
Foto: M. Ahmetvaleev/ESA/Tiskový zdroj EurekAlertStopa z oblaku páry zanechaná asteroidem z Čeljabinska, jak ji zaznamenal M. Ahmetvaleev 15. února 2013. Ukazuje stopu, kudy objekt blízkozemní dráhy (NEO) o průměru přibližně 20 metrů a hmotnosti 13 000 tun (dříve neznámé velikosti) vstoupil do zemské atmosféry nad městem Čeljabinsk v Rusku. Malý asteroid explodoval ve výšce asi 30 km a způsobil jasnou, horkou explozi s oblakem plynu a také velkou rázovou vlnu, která rozbila okna a způsobila zřícení části budov a staveb. Následné zprávy v médiích uváděly, že odlétající sklo a další úlomky zranilo asi 1500 lidí, žádná úmrtí nebyla hlášena.
Jaké škody by způsobil, kdyby dopadl na Zemi?
Škody způsobené dopadem asteroidu do značné míry závisí na jeho přesné velikosti a složení. Přesná velikost asteroidu 2024 YR4 je stále nejistá, ale pro daný rozsah velikostí je pravděpodobným scénářem výbuch ve vzduchu.
Pokud by asteroid vstoupil do atmosféry nad oceánem, modely naznačují, že objekty této velikosti s výbuchem ve vzduchu by pravděpodobně nezpůsobily významnou tsunami, ať už ze středu oceánu, ani dokonce i blíže k pobřeží.
Pokud by ale asteroid vstoupil do atmosféry nad obydlenou oblastí, mohl by výbuch objektu i o menší velikosti, např. 40–60 metrů, rozbít okna, nebo způsobit drobné strukturální škody. Ale pokud půjde o asteroid o velikosti cca 90 metrů, což je mnohem méně pravděpodobné, pak by mohl způsobit i vážnější škody. Potenciálně by mohl způsobit zřícení obytné budovy a rozbít okna ve větších oblastech.
Predikce
Očekává se, že toto riziko dopadu zůstane nezměněno, dokud se asteroid znovu neobjeví v polovině roku 2028. Proč tato nejistota přetrvává a jak by mohl připravovaný vesmírný dalekohled NEOMIR agentury ESA pomoci zabránit budoucím mezerám ve sledování asteroidů?
Asteroid 2024 YR4 byl detekován dva dny poté, co se nejvíce přiblížil k Zemi. Ke zpoždění došlo právě proto, že přilétal ze směru od Slunce. Z části oblohy, která je zakrytá slunečním světlem a nelze ji pozorovat pomocí pozemních optických dalekohledů.
Co se stane, když asteroid narazí do Měsíce?
I když je dopad na Měsíc stále nepravděpodobný, přesto nikdo neví, jaké by byly případné následky. Byla by to opravdu vzácná událost, aby tak velký asteroid narazil do Měsíce a ještě vzácnější by bylo, že o tom víme předem. Dopad by však byl pravděpodobně viditelný i ze Země.
Na měsíčním povrchu by jistě zůstal nový kráter. Nebyli bychom však schopni předem přesně předpovědět, kolik materiálu by bylo vymrštěno do vesmíru, ani zda by se nějaký dostal na Zemi.
V nadcházejících letech, kdy se lidstvo bude snažit obydlet Měsíc a obdařit ho dlouhodobou lidskou přítomností, bude stále důležitější monitorovat vesmír a sledovat objekty, které by mohly narazit na náš milovaný zemský satelit.
Pokud jde o Zemi, malé objekty shoří v zemské atmosféře jako meteory, ale Měsíc tento štít postrádá. Objekty i o velikosti pouhých desítek centimetrů by tak mohly představovat značné nebezpečí pro astronauty i budoucí lunární infrastrukturu.
Letadlo díky sérii parabol mohlo simulovat stav beztíže. V 90. letech poskytlo vědcům jedinečný způsob, jak studovat chování tekutin, průběh hoření a chování materiálů v prostředí mikrogravitace. Šlo o velmi důležité testy, které měly zabránit neočekávanému chování materiálů na oběžné dráze Země.
Když se řekne mikrogravitace, anebo „volný pád“, mnoha lidem se zvedne žaludek. A i když ho uměly napodobit některé kolotoče, těžko byste nahnali partu budoucích astronautů a vědců do lunaparku, aby tam testovali materiály ve stavu beztíže. NASA proto sáhla po jiném řešení.
To, co nám tady na Zemi přijde „normální“, se mimo naši atmosféru může chovat zcela nepředvídatelně. Představte si, že byste astronautům na ISS poslali matraci z materiálu, který by se ve vesmíru rozpínal tak dlouho, až by nakonec roztrhal celou vesmírnou stanici. NASA se proto rozhodla, že tyto věci otestuje v zapůjčeném dopravním letadle, které vyšle čumákem k horizontu a pak pustí volným pádem rovnou k zemi.
Upravené dopravní letadlo
V roce 1990 padlo rozhodnutí pro společnost McDonnell Douglas DC-9. Vedení NASA převzalo plnou odpovědnost za letadlo, které bylo pronajaté ministerstvem energetiky USA. Tento letoun vyžadoval dva piloty, palubního inženýra a ředitele zkoušek.
DC-9 dorazilo do Lewisu v říjnu 1994 ve své původní variantě určené pro běžné cestující. Během následujících tří měsíců technici odstranili téměř všechna sedadla, vyztužili podlahu a strop a instalovali nové energetické, komunikační a naváděcí systémy. Nainstalovali také nové nákladové dveře o rozměrech cca 2×3 metry, které umožnily přesun velkého vybavení.
Jak probíhaly testy
Když pilot prudce zvednul čumák letadla DC-9 k horizontu, na palubovce zazvonil zvonek a zablikal stroboskop. V tuto chvíli byli pasažéři tlačeni k podlaze kabiny silou dvakrát větší, než je běžná gravitace. Krev lidí, kteří byli na palubě, rychle odtékala z hlavy.
Jakmile se zrychlení zpomalilo na požadovanou úroveň a letadlo se přehouplo přes svůj oblouk, velitel letových testů prohlásil: „Jsme nad vrcholem!“ To už bylo znamení, že tlak v letadle začne prudce klesat. Letadlo se v tu chvíli začalo řítit vpřed volným pádem. Na dalších 20 až 25 sekund se všichni a vše, co nebylo připoutané, začalo vznášet. (Vsadím se, že těchto 25 sekund pro ně trvalo nejmíň hodinu! Ano, čas je pouze relativní veličina!) Vědci pak rychle začali provádět své experimenty. A to tak dlouho, dokud pilot nevrátil letadlo zpět do vodorovného letu při normální zemské gravitaci.
Letadlo DC-9 NASA. Fotografie byla pořízena 5. srpna 1996.
Budoucí experimenty na oběžné dráze
Na palubě letadla DC-9 se testovaly experimenty, které zahrnovaly měření zrychlení prostoru, smyčky kapilárního čerpadla, chování bublin, praskání tenké vrstvy kapaliny, hořlavost materiálů a šíření plamene.
DC-9 mohlo pojmout až osm experimentů a 20 výzkumných pracovníků na každý let. Byl to vysoce interaktivní zážitek, když vědci na palubě doprovázeli své testovací sady, aby získali další informace přímým pozorováním. Vědci byli často tak soustředěni na svou práci, že ani nevnímali levitaci svých vlastních těl.
Lety, které byly řízené z mezinárodního letiště Cleveland Hopkins, byly vedené v omezeném vzdušném prostoru nad severním Michiganem. Letoun někdy létal až 40 parabol v jedné misi.
Zpráva z roku 1996
Letadlo DC-9 od 18. května 1995 do 11. července 1997 nalétalo přes 400 hodin, při mikrogravitačních letech proběhlo více než 70 trajektorií a uskutečnili 73 výzkumných projektů. Více o testech ukazuje zpráva z roku 1996 v .pdf v anglickém jazyce.
The greenhouse effect with the earth and the sun illustration
Znovuobjevený přístroj odhalí nové poznatky o prostoru obklopujícím Zemi. Je to neuvěřitelná příležitost ke studiu magnetosféry vzhledem k tomu, že Slunce zažívá vrchol své aktivity.
NASA vyšle na palubě Blue Ghost Mission 1 společnosti Firefly Aerospace mířící k Měsíci přistávací modul, který ponese deset vědeckých přístrojů.
Většina z nich je určená ke studiu Měsíce, ale jeden z nich se podívá zpátky na naši planetu: LEXI (Lunar Environment Heliospheric X-ray Imager).
LEXI bude pořizovat snímky Země se zaměřením na nízkoenergetické rentgenové záření, které vzniká při interakci elektricky nabitých částic ve slunečním větru s magnetickým polem planety Země. K tomu dochází na okraji magnetosféry. LEXI bude mít po dobu šesti dní jedinečný úhel pohledu z něhož ji může zachytit.
Snímky magnetosféry
Práce modulu LEXI se může zdát krátká, přesto vědcům poskytne velmi důležité informace o interakci mezi slunečním větrem a magnetosférou. Zejména o tom, jak se magnetosféra mění v závislosti na síle slunečního větru.
Fyzika může být ezoterická, nebo obtížně sledovatelná, ale tohle bude věda, kterou můžete vidět. Když je sluneční vítr velmi silný, magnetosféra se smršťuje a tlačí se zpět k Zemi, a když sluneční vítr zeslábne, opět se rozšiřuje.
Vzhledem k tomu, že Slunce zažívá vrchol své aktivity, je to neuvěřitelná příležitost ke studiu magnetosféry. „Očekáváme, že poprvé uvidíme, jak se magnetosféra nadechuje a vydechuje,“ dodala Hyunju Connorová, astrofyzička z Goddardova střediska kosmických letů NASA v Greenbeltu ve státě Maryland a vedoucí pracovnice projektu LEXI.
LEXI do vesmíru nepoletí poprvé
Projekt LEXI je druhým životním cyklem přístroje dříve známého jako STORM, který už jednou navštívil vesmír na sondážní raketě v roce 2012. Od té doby ležel ve vitríně NASA v Goddardu. Když se objevila výzva k předložení návrhů projektů komerčních služeb pro lunární užitečné zatížení, tým ihned věděl, co má dělat.
„Rozbili bychom sklo, ne doslova, ale odstranili bychom ho, abychom mohli tento modul restaurovat a renovovat, aby nám umožnil podívat se zpět a získat tento globální obraz, který jsme nikdy předtím neměli,“ řekl Walsh.
Část optiky a další komponenty museli vědci vyměnit, ale přístroj byl v pozoruhodně dobrém stavu a nyní je připraven znovu letět. Společnost Firefly Aerospace uvedla, že předpokládaný čas startu Blue Ghost Mission 1 je 15. ledna 2025 v 1:11 našeho času.
Foto: Technologická univerzita Chalmers | Rasmus Larsson / Tiskový zdroj EurekAlertV novém komunikačním systému lze slabý optický signál (červený) z vysílače kosmické lodi zesílit bez šumu, když narazí na dvě takzvané pumpovací vlny (modrá a zelená) různých frekvencí v přijímači na Zemi. Díky bezšumovým zesilovačům výzkumníků v přijímači je signál udržovaný nerušený a příjem na Zemi se stává rekordně citlivým, což zase otevírá cestu k bezchybnějšímu a rychlejšímu přenosu dat ve vesmíru v budoucnu.
Vědci z Chalmersovy technické univerzity ve Švédsku nyní vytvořili systém, který díky tichému zesilovači a přijímači citlivému na záznam otevírá cestu k rychlejší a lepší vesmírné komunikaci.
Při výzkumu vesmíru lze nyní využívat k přenosu snímků, filmů a dat z vesmírných sond na Zemi pomocí světla dálkové optické spoje. Aby však signály dosáhly až na místo a nebyly po cestě rušené, jsou zapotřebí hypercitlivé přijímače a zesilovače bez šumu.
Koncept optické vesmírné komunikace, který navrhli výzkumníci z Chalmersovy univerzity, otevírá nové možnosti komunikace a objevů ve vesmíru.
Systémy vesmírné komunikace jsou stále častěji založené na optických laserových paprscích namísto rádiových vln. Protože se ukázalo, že při použití světla k přenosu informací na velmi dlouhé vzdálenosti jsou ztráty signálu menší.
Ale i informace přenášené světlem ztrácejí během cesty svou sílu, a proto optické systémy pro vesmírnou komunikaci vyžadují extrémně citlivé přijímače schopné zaznamenat signály, které byly značně oslabené, než nakonec dorazily na Zemi.
Tichý zesilovač se zjednodušeným vysílačem zlepšuje komunikaci
Komunikační systém vědců využívá v přijímači optický zesilovač, který zesiluje signál s co nejmenším šumem, aby bylo možné jeho informace recyklovat. Stejně jako záře baterky se světlo z vysílače se vzdáleností rozšiřuje a slábne. Bez zesílení je signál po kosmickém letu tak slabý, že je přehlušen elektronickým šumem přijímače.
Po dvaceti letech boje s rušivým šumem, který narušoval signály, se výzkumnému týmu v Chalmers podařilo před několika lety předvést bezšumový optický zesilovač. Tichý zesilovač ale doposud nebylo možné prakticky využít v optických komunikačních spojích, neboť kladl zcela nové, podstatně složitější nároky na vysílač i přijímač.
Vzhledem k omezeným zdrojům a minimálnímu prostoru na palubě vesmírné sondy je důležité, aby vysílač byl co nejjednodušší. Tím, že umožnili přijímači na Zemi generovat dvě ze tří světelných frekvencí potřebných pro zesílení bez šumu a zároveň umožnili vysílači generovat pouze jednu frekvenci, byli výzkumníci z Chalmersu schopni poprvé implementovat zesilovač bez šumu v optickém komunikační systém. Výsledky ukazují vynikající citlivost, zatímco složitost vysílače je skromná.
„Tento fázově citlivý optický zesilovač v zásadě negeneruje žádný extra šum, což přispívá k citlivějšímu přijímači a k bezchybnému přenosu dat i při nižším výkonu signálu. Generováním dvou vln navíc jiné frekvence v přijímači, lze nyní k implementaci zesilovače použít konvenční laserový vysílač s jednou vlnou. Naše zjednodušení vysílače znamená, že lze použít již existující optické vysílače na palubě satelitů a sond spolu s nešumovým zesilovačem v přijímači na Zemi,“ říká Rasmus Larsson, výzkumník v oboru fotoniky v Chalmers a jeden z hlavních autorů studie.
Problém úzkého hrdla
Pokrok znamená, že tiché zesilovače výzkumníků mohou být nakonec použité v praxi v komunikačních spojeních mezi vesmírem a Zemí. Systém je tak připravený přispět k řešení dnes známého problému úzkého hrdla mezi vesmírnými agenturami.
NASA hovoří o „úzkém hrdle vědeckého návratu“ a rychlost sběru vědeckých dat z vesmíru na Zemi je faktorem, který představuje překážku v řetězu. Věříme, že náš systém je důležitým krokem vpřed směrem k praktickému řešení, které dokáže vyřešit toto úzké hrdlo,“ říká Peter Andrekson.
Dalším krokem pro výzkumníky je testování optického komunikačního systému s implementovaným zesilovačem při terénních studiích na Zemi a později i v komunikačních spojeních mezi satelitem a Zemí.
Foto: Chalmers University of Technology | Päivi Larssonová /Tiskový zdroj EurekAlertPeter Andrekson, profesor, Divize fotoniky, Katedra mikrotechnologie a nanověd.
Foto: Chalmers University of Technology | Päivi Larssonová /Tiskový zdroj EurekAlertRasmus Larsson, postdoktorandský výzkumný pracovník, Divize fotoniky, Katedra mikrotechnologie a nanověd.
Slunce prochází pravidelnými cykly aktivity trvající přibližně 11 let. Během nejaktivnější části cyklu, známém jako sluneční maximum, může Slunce rozpoutat nesmírné exploze světla, energie a slunečního záření, které všechny vytvářejí podmínky známé jako vesmírné počasí.
Vesmírné počasí může ovlivnit satelity a astronauty ve vesmíru, stejně jako komunikační systémy, jako je rádio a GPS a další elektrické sítě na Zemi. Když je Slunce nejaktivnější, události kosmického počasí jsou častější. Sluneční aktivita, jako byla bouře v květnu 2024, vyvolala polární záře a vedla k dopadům na satelity a infrastrukturu.
NASA působí jako výzkumná složka národního úsilí v oblasti kosmického počasí. Neustále pozoruje Slunce a naše vesmírné prostředí pomocí flotily kosmických sond, které zkoumají vše. Od sluneční aktivity přes sluneční atmosféru až po částice a magnetická pole v prostoru obklopujícím Zemi.
Kosmické počasí
Středisko NOAA pro předpověď kosmického počasí je oficiálním zdrojem americké vlády pro předpovědi kosmického počasí. Tvoří hlídky, vydává varování a výstrahy.
Foto: Poděkování: NASA/SDOObservatoř NASA Solar Dynamics zachytila tento snímek sluneční erupce X9.0, jak je vidět v jasném záblesku uprostřed, 3. října 2024. Obrázek ukazuje směs světla 171 Angstromů a 131 Angstromů, podmnožiny extrémního ultrafialového záření. světlo.Foto: Poděkování: NASA/SDO
Jedná se o dosud největší erupci 25. slunečního cyklu. Erupce jde vidět na jasném záblesku uprostřed.
Sledování slunečního cyklu je klíčovou součástí lepšího pochopení Slunce a zmírnění jeho dopadů na technologie a infrastrukturu v době, kdy se lidstvo vydává dále do vesmíru.
Foto: Rachel Amaro, Arizonská univerzita / Tiskový zdroj AAASUmělecká ilustrace exoplanety WASP-107b, založená na pozorováních tranzitu z vesmírného teleskopu Jamese Webba (NASA) a dalších vesmírných a pozemních dalekohledů, vedených Matthewem Murphym z Arizonské univerzity a týmem výzkumníků z celého světa.
Vědci zjistili, že exoplaneta, která má velikost Jupiteru, ale pouze desetinu její hmotnosti, má ve své atmosféře východo-západní asymetrii.
Astronomové z Arizonské univerzity, pozorovali atmosféru horké a jedinečně nafouknuté exoplanety.Východo-západní asymetrie exoplanety se týká rozdílů v charakteristikách atmosféry, jako je teplota nebo vlastnosti oblačnosti, pozorované mezi východní a západní polokoulí planety. Musíme určit, jestli tato asymetrie existuje nebo ne. Bude to zásadní pro pochopení jejího klimatu, atmosférické dynamiky a vzorců počasí exoplanet. Planet, které existují mimo naši sluneční soustavu.
Exoplaneta WASP-107b je slapově přichycená ke své domovské hvězdě. To znamená, že exoplaneta vždy ukazuje stejnou tvář hvězdě, kolem níž obíhá. Jedna hemisféra je neustále obracená ke hvězdě, kolem které obíhá. Zatímco druhá polokoule je vždycky obracená pryč, což má za následek stálou denní stranu a stálou noční stranu exoplanety.
„Je to poprvé, co byla kdy pozorována východo-západní asymetrie jakékoli exoplanety, když procházela před svou hvězdou při pozorování ve vesmíru,“ řekl hlavní autor studie PhDr. Matthew Murphy, ze Stewardovy Observatoře.
Transmisní spektroskopie
Doktor Murphy a jeho tým použili techniku transmisní spektroskopie s vesmírným teleskopem Jamese Webba. Toto je primární nástroj, který astronomové používají k získání náhledu na to, co tvoří atmosféru jiných planet, řekl Murphy. Dalekohled pořídil sérii snímků, jak planeta procházela před svou hostitelskou hvězdou a zakódovala informace o atmosféře planety. Vědci využili nové techniky a bezprecedentní přesnost Webova vesmírného teleskopu. Vědci byli schopni oddělit signály východní a západní strany atmosféry. Získali tak soustředěnější pohled na specifické procesy probíhající v atmosféře této exoplanety.
Tyto snímky vědců říkají hodně o plynech v atmosféře exoplanety, o oblacích, struktuře atmosféry, chemii a o tom, jak se vše mění, když dostáváme různá množství slunečního světla.
Exoplaneta WASP-107b je unikátní v tom, že má velmi nízkou hustotu a relativně nízkou gravitaci. Což má za následek, že její atmosféra je nafouknutější než u ostatních exoplanet její hmotnosti.
„V naší vlastní sluneční soustavě nic podobného nemáme. Je to unikátní, dokonce i mezi populací exoplanet,“ řekl Murphy.
WASP-107b má zhruba 480 °C. Je to teplota, která je mezi planetami naší sluneční soustavy a nejžhavějšími známými exoplanetami.
Vědecké pozorovací techniky tradičně nefungují tak dobře pro tyto přechodné planety, takže bylo mnoho otevřených otázek, na které můžou vědci konečně začít odpovídat. Některé vědecké modely například ukázaly, že planeta WASP-107b, by tuto asymetrii neměla vůbec mít. Takže je to zcela něco nového.
Murphy a jeho tým pracovali na shromážděných datech a plánují se podívat mnohem podrobněji na to, co se děje s touto exoplanetou, aby pochopili, co pohání tuto asymetrii.
Foto: Iveta Mauci/NASA/Tiskový zdrojDojem umělců ze základního tábora Artemis pod vedením NASA na jižním pólu Měsíce.
Státy, které se snaží dostat do vesmíru co nejrychleji, mají mnohé záměry. Projekty stanic, které budou obyvatelné a plně soběstačné, jsou ve stádiu dokončování. Boj o zdroje a „planetární parcely“ je, řekla bych, až za hranou lidské slušnosti.
Dá se třeba uhlídat, co může patřit kterému národu? Co si ukrojí Amerika, co Indie, Rusko nebo třeba Čína? A co ostatní země? Má vůbec člověk právo nárokovat si něco, co mu nepatří? Doteď platilo pravidlo, kdo dřív přijde, ten dřív…. No, asi to sami znáte. Ale není to nemorální vůči slabším národům? Národ, který má nejvyvinutější technologie, má právo kralovat?
A co otázky vědy. Co například taková kontaminace? Vědci stále pátrají po zdrojích vzniku i evoluce. Má člověk právo zasahovat umělým způsobem do toku přirozeného procesu?
Všichni víme, že Země je nám už malá. Budoucí generace potřebují nové vize. Evoluci nezastavíme. Ale vesmír není možné kolonizovat, bez jasných pravidel.
Vesmír potřebuje zákony
Výzkumníci z Newyorské univerzity sídlící v Abú Dabí vyzývají k posílení pravidel udržitelnosti v zákonech upravujících výzkum vesmíru. Rozšířená ochrana by zachovala životní prostředí na Měsíci a Marsu a prospěla by také úsilí o udržitelnost na Zemi.
V nové studii tým vědců pod vedením Dimitry Atriové z Centra astrofyziky a vesmírných věd Newyorské univerzity v Abú Dabí (NYUAD) vyzývá k posílení stávajících politik ochrany planety mimo prostor obklopující Zemi, aby zahrnovaly požadavky na ochranu měsíčního a marsovského prostředí.
Kromě biologické kontaminace by podle nich měly být směrnice rozšířené tak, aby se zabývaly nejen otázkami orbitálního odpadu, ale také přeplněnosti a bezpečnosti. Doporučují také doplnit všechny stávající a vylepšené politiky udržitelnosti o pobídky k dodržování předpisů.
Dojem umělců ze základního tábora Artemis pod vedením NASA na jižním pólu Měsíce.
Udržitelnost vesmíru
V článku nazvaném „Udržitelnost jako hlavní zásada výzkumu vesmíru a planet“, publikovaném v časopiseSpace Policy, vědci předložili nový přehled na stávající zákony o ochraně planety a identifikují hlavní nedostatky pravidel, kterými se řídí výzkum vesmíru s lidskou posádkou.
Konkrétně uvádějí několik otázek, které stávající zákony neřeší. Včetně otázek kontaminace atmosféry a abiotických látek, které představují důležité mezery v planetární politice.
Kromě toho výzkumníci předložili argumenty pro nutnost udržitelnosti na planetárních tělesech, jako je Měsíc a Mars. Nabízejí příklady pozemských výhod, které by mohly být odvozené z udržitelných postupů průzkumu vesmíru.
Konkrétně uvádějí potenciální vývoj nových technologií, které by sice byly navržené pro udržitelné využití mimo Zemi, ale mohly by posunout pozemskou technologii kupředu.
„Udržitelnost se musí stát hlavní zásadou lidského průzkumu vesmíru,“ řekl Atri. „Stejně jako považujeme změnu klimatu za velkou výzvu, které čelí naše pozemská lidská společnost, měla by se vesmírná komunita začít zabývat udržitelností ve vesmíru se stejnou naléhavostí. Pravidla a jasné postupy. Pokud se zavedou nyní, budou je při kosmickém výzkumu, používat i příští generace.
Svět potřebuje pravidla, které vytvoří základ pro čistý a bezpečný kosmický výzkum, který bude produktivní a vymahatelný, ale také bude silnější a konkrétnější ve svých požadavcích.
Článek byl upraven z tiskové zprávy AAAS. Vědecká studie byla publikovaná v časopise Science Direct.
Superslitina GRX-8110 je nyní licencována čtyřem americkým společnostem. Tento 3D tisknutelný materiál zvyšuje odolnost dílů, odolává vysokým teplotám a podporuje udržitelnější letectví a vesmírný průzkum.
Investice NASA do průlomové superslitiny vyvinuté pro extrémní teploty a drsné podmínky vzdušných a kosmických letů je na prahu vyplácení komerčních dividend.
Agentura uděluje licenci na svůj vynález nazvaný „GRX-810“ čtyřem americkým společnostem, což je postup, který prospívá ekonomice Spojených států jako návratnost investice dolarů daňových poplatníků.
GRX-810 je 3D tisknutelný vysokoteplotní materiál, který povede k pevnějším a odolnějším dílům letadel a kosmických lodí, které vydrží větší tlak, než dosáhnou bodu zlomu a je jedním z příkladů mnoha nových technologií, které manažeři programu transferu technologií NASA přezkoumávají a podávají žádost o patentovou ochranu. Tým také spolupracuje s vynálezci, aby našel partnery se zájmem o komercializaci.
Nový přístup k vývoji materiálů
Inženýři NASA navrhli GRX-810 pro letecké aplikace, včetně vstřikovačů kapalných raketových motorů, spalovací komory, turbíny a součásti horké sekce schopné vydržet teploty přes 1093 stupňů Celsia. „GRX-810 představuje nový designový prostor a výrobní techniku slitiny, která byla před několika lety nemožná,“ řekl Dr. Tim Smith, materiálový výzkumník z NASA Glenn.
Smith spolu se svým kolegou z Glenna Christopherem Kantzosem vynalezl superslitinu pomocí časově úsporného počítačového modelování a procesu laserového 3D tisku, který spojuje kovy dohromady vrstvu po vrstvě. Drobné částice obsahující atomy kyslíku rozptýlené po celé slitině zvyšují její pevnost.
Ve srovnání s jinými slitinami na bázi niklu vydrží GRX-810 vyšší teploty a namáhání a vydrží až 2500krát déle. Je také téměř čtyřikrát lepší v ohybu před zlomením a dvakrát odolnější vůči poškození oxidací.
„Přijetí této slitiny povede k udržitelnějšímu letectví a vesmírnému průzkumu,“ řekl Dale Hopkins, zástupce projektového manažera projektu Transformational Tools and Technologies NASA. „Je to proto, že komponenty proudového motoru a rakety vyrobené z GRX-810 sníží provozní náklady tím, že vydrží déle a zlepší celkovou účinnost paliva.“
Výzkumné a vývojové týmy zahrnují týmy z Glenna, Ames Research Center NASA v kalifornském Silicon Valley, The Ohio State University a NASA Marshall Space Flight Center v Huntsville, Alabama, kde nejnovější testování zahrnovalo 3D tištěné části raketových motorů.
NASA vyvíjí mnoho technologií pro řešení problémů spojených s průzkumem vesmíru, pro lepší pochopení naší domovské planety a pro zlepšení letecké dopravy. Prostřednictvím patentových licencí a dalších mechanismů NASA vyčlenila více než 2000 technologií pro společnosti, aby se vyvinuly do produktů a řešení podporujících americkou ekonomiku.
Článek byl upraven z článku NASA s otevřeným přístupem.
Foto: NASA, ESA, CSA, DANI PLAYER / Tiskový zdroj ILUSTRACE SOPEČNÉ EXOPLANETY.
Astrofyzik z UC Riverside, Stephen Kane, musel znovu zkontrolovat své výpočty. Nebyl si totiž jistý, že by planeta, kterou studoval, mohla být tak extrémní, jak se zdálo.
Kane, podle Eureka Alert, nikdy neočekával, že se dozví, že planeta v tomto vzdáleném hvězdném systému je pokryta tolika aktivními sopkami, které by při pohledu z dálky získaly ohnivý, zářící červený odstín. Svůj objev popsal v časopise The Astronomical Journal.
"Byl to jeden z těch objevných okamžiků, o kterých si řeknete, wow, to je úžasné, že to může skutečně existovat," řekl Kane.
Satelit NASA TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite), vypuštěný v roce 2018, který hledá exoplanety, tedy planety mimo naši sluneční soustavu, které obíhají kolem nejjasnějších hvězd na obloze, včetně těch, které by mohly podporovat život.
Kane studoval hvězdný systém s názvem HD 104067, který se nachází asi 66 světelných let od našeho Slunce, o kterém bylo již známo, že ukrývá obří planetu. Satelit TESS právě objevil signály pro novou kamennou planetu nacházející se v tomto systému. Při shromažďování dat o této planetě nečekaně našel ještě jednu, čímž se celkový počet známých planet v systému zvýšil na tři.
Nově objevená planeta je kamenná, stejně jako Země, ale je o 30 % větší. Na rozdíl od Země má však více společného s Io, nejvnitřnějším skalnatým měsícem Jupiteru a vulkanicky nejaktivnějším tělesem v naší sluneční soustavě.
„Toto je pozemská planeta, kterou bych popsal jako Io na steroidech,“ řekl Kane. „Byla nucena dostat se do situace, kdy neustále exploduje. Planeta je pokrytá sopkami. Na optických vlnových délkách byste byli schopni vidět zářící, do ruda rozžhavenou planetu s povrchem roztavené lávy.“
Kane vypočítal, že povrchová teplota nové planety TOI-6713.01, bude 2600 stupňů Kelvina, což je vyšší teplota než u některých hvězd.
Gravitační síly jsou zodpovědné za sopečnou aktivitu jak na Io, tak na této planetě. Io je velmi blízko Jupiteru. Kane vysvětlil, že další Jupiterovy měsíce nutí Io, aby obíhala eliptickou nebo „excentrickou“ oběžnou dráhu kolem planety, která sama o sobě má velmi silnou gravitační sílu.
„Kdyby tam ostatní měsíce nebyly, Io by byl na kruhové oběžné dráze kolem planety a na povrchu by byl klid.“ Místo toho gravitace Jupiteru stlačuje Io natolik, že neustále vybuchuje ve vzniklých sopkách,“ řekl Kane.
Podobně jsou v systému HD 104067 dvě planety, které jsou dále od hvězdy než tato nová planeta. Tyto vnější planety také nutí vnitřní kamennou planetu, aby se pohybovala na excentrické dráze kolem hvězdy, která ji stlačuje, když obíhá a rotuje.
Kane tento scénář přirovnává k raketbalu, kde malý gumový míček více skáče a zahřívá se, protože je neustále odpalován. Tento efekt se nazývá přílivová energie, termín používaný při odkazování na gravitační účinek jednoho tělesa na jiné těleso. Na Zemi jsou přílivy většinou výsledkem měsíční gravitace, která táhne naše oceány.
Nejprve by Kane a jeho kolegové rádi změřili hmotnost planoucí planety a zjistili její hustotu. To by jim řeklo, kolik materiálu je k dispozici k výtrysku ze sopek.
Kane řekl, že slapové účinky na planety nebyly historicky velkým středobodem výzkumu exoplanet. Možná se to s tímto objevem změní.
„To nás hodně učí o extrémech toho, kolik energie lze napumpovat do pozemské planety a o následných důsledcích,“ řekl Kane. „I když víme, že hvězdy přispívají k teplu planety, velká většina energie je zde přílivová a to nelze ignorovat.“
Článek byl upraven z tiskové zprávy AAAS, vědecká studie byla publikovaná v časopise The Astronomical Journal pod značkou DOI10.3847/1538-3881/ad3820.
Foto: Orbis Brakes Inc. / NASA / Tiskový zdrojSoučasná technologie brzdového systému chladí kotoučové brzdy vzduchem nasávaným z vnitřku karoserie vozidla, aby se zabránilo přehřátí. Kanály vyříznuté do vnější části kotoučových brzd vyvinutých společností Orbis Brakes nasávají vnější vzduch, který je chladnější, a zajišťují tak účinnější fungování brzd.
Stejně jako NASA potřebuje snížit hmotnost kosmické lodi, aby mohla uniknout zemské gravitaci, výrobci automobilů pracují na snížení hmotnosti, aby zlepšili výkon vozidla. V případě brzdových kotoučů je lehčí váha lepší pro zrychlení automobilu, spolehlivé zastavení a dokonce i spotřebu plynu.
Společnost Orbis Brakes Inc. licencovala technologii patentovanou NASA, aby toho dosáhla a ještě mnohem více. Tato revoluční konstrukce brzdových kotoučů je minimálně o 42 % lehčí než běžné litinové rotory, s výkonem srovnatelným s mnohem dražšími karbon-keramickými brzdami.
Během odstávky pandemie Jonathan Lee, inženýr konstrukčních materiálů v Marshallově vesmírném leteckém centru NASA v Huntsville v Alabamě, začal přemýšlet o kotoučových brzdách. Jeho dovednosti mechanického konstruktéra podpořené školením v oblasti materiálových věd se obvykle soustředí na jeho dvojí role inženýra konstrukčních materiálů pro Space Launch System a vědce pro mikrogravitační materiály určené pro vesmírnou stanici.
Se zájmem o podporu dalšího poslání NASA vyvinout technologii ke zlepšení života na Zemi, hledal inovativní způsob, jak navrhnout lepší automobilovou kotoučovou brzdu.
„Ochota NASA pomáhat společnostem, aby byly úspěšnější, s využitím všech jejich odborných znalostí, které se rozšiřují, je opravdu úžasná,“ řekl Chance Claxton, co-CEO společnosti Orbis Brakes se sídlem v Santa Rosa v Kalifornii.
Periodická vlna
Foto: Northrop Grumman Corp / Tiskový zdrojMateriály používané ve vesmíru musí přežít extrémní teploty, jak ukázal tento statický test pomocného motoru pro Space Launch System. Zkušenosti NASA s materiály pomohly Orbis Brakes vytvořit nový, lehčí a cenově dostupný systém kotoučových brzd pro osobní a nákladní automobily.
Snížení hmotnosti kol znamená, že vozidlo spotřebuje méně energie na brzdění a akceleraci. Konvenční brzdové kotouče jsou těžké, protože se skládají ze dvou kovových desek chlazených vzduchem, který mezi nimi cirkuluje. Konstrukce je neefektivní, protože jsou to vnější plochy, které se ohřívají třením o brzdové destičky, ale chlazení vzduchem probíhá na vnitřních plochách, kde jsou destičky proti sobě.
Lee chtěl místo toho přímo chladit horké povrchy, což umožnilo odstranit jeden z těžkých kotoučů z každého ze čtyř rotorů vozidla. Ukázalo se, že jeho design má i další výhody.
Díky exkluzivním patentovým licencím na radikálně nový design kotoučových brzd začleňuje společnost Orbis Brakes Inc. ze Santa Rosy v Kalifornii odborné znalosti o konstrukčních materiálech Marshall Space Flight Center do účinnějšího, ekologičtějšího brzdového systému pro osobní a nákladní automobily.
Foto: Orbis Brakes Inc. / NASA / Ziskový zdrojMezi první uživatele kotoučových brzd Orbis Brakes NextWave pro vysoce výkonná auta patří osobní vozidla řidičů závodních vozů, kteří společnosti poskytují zpětnou vazbu o výkonu. Vstup bude informovat o návrhu budoucích brzd pro elektromobily, vozidla se spalovacím motorem a každodenní řidiče.
Začal s jediným kotoučem s řadou malých ploutví kolem centrálního náboje. Jak se otáčejí, nasávají vzduch a tlačí ho přes povrch kotouče, kde se brzdové destičky dotýkají, ochlazují rotor, stejně jako brzdové destičky a třmeny. Poté přidal několik dlouhých prohlubní kolem brzdných ploch, vycházejících ze středu, aby vytvořil pravidelný, periodický vzor, který dává nové technologii Orbis její značku PeriodicWave.
Otáčející se žebra a odstředivá síla kola tlačí vzduch do prohlubní, což způsobuje turbulentní proudění vzduchu, které odvádí teplo. „Když vzduch vyletí ven, jde přes brzdový třmen a ochlazuje ho. ˇŽádný konvenční rotor není schopen udělat něco takového šíleného. Je to obrovské,“ řekl Lee.
Tyto rýhy v brzdných plochách také zvětšují dostupnou plochu pro chlazení vzduchem o více než 30 % a dále snižují hmotnost kotouče. A zvyšují tření stejným způsobem, jako když rýhování betonu činí kroky při chůzi bezpečnější, brzdové destičky jsou méně náchylné k prokluzování, díky čemuž je brzdění spolehlivější.
Žlaby odvádějí více než jen teplo. Voda a nečistoty ze silnice, které se dostaly mezi podložku a rotor, jsou stejně problematické, takže příkopy poskytují místo pro vzduchový vír, aby vytlačil jakoukoli látku z cesty. Malý otvor obrobený na konci každého z nich vytváří otvor, kterým může unikat nežádoucí materiál. „A také to vypadá skvěle,“ řekl Lee.
Druhá periodická vlna je řezána podél vnějšího okraje disku. Nahrazením konvenčního kruhového designu zvlněným vzorem má nový rotor ještě větší plochu, která přijde do kontaktu s proudícím chladným vzduchem. K tomuto dodatečnému odvodu tepla dojde bez ohledu na to, který vzor periodických vln je použit, což umožňuje vytvářet funky designy a dodat osobitost tomu, co je obvykle nudným autodílem.
Nakonec tenká vrstva černého povlaku nanesená na povrchy, které nepřicházejí do kontaktu s brzdovými destičkami, jako je vnitřek žlabů, může pomoci rotoru vyzařovat další teplo. Tento jedinečný třídílný chladicí systém, konvekce poháněná prouděním vzduchu, vedení tepla přes kovový rotor a záření z tmavých povrchů, nebyl nikdy dříve efektivně implementován na žádný konvenční rotor kotoučových brzd, řekl Lee.
Ekologické brzdy
Na rozdíl od konvenčních brzd, které se mohou přehřát a potenciálně selhat, může tato nová konstrukce brzd výrazně zlepšit spolehlivost. Může také nabídnout mechanické řešení závažné látky znečišťující životní prostředí, toxické nanočástice.
„Když brzdové destičky překročí určitou kritickou teplotu, v závislosti na jejich materiálu, mohou emitovat 10 000násobný nárůst toxických nanočástic,“ řekl Marcus Hays, spoluředitel Orbis Brakes. Protože se toxický prach vznáší přímo ve výšce ulice, dopad na lidské zdraví je podle studie Oxfordské univerzity škodlivější než výfukové emise. Společnost tedy v současné době testuje svůj design brzd EcoWave, aby se ujistila, že podle Hayse nebude vytvářet tento druh emisí.
Mezitím Orbis nabízí rotor NextWave jako poprodejní kotoučovou brzdu pro vysoce výkonná auta, jako je Ford Mustang a některé modely Tesla.
Elektromobily mohou být asi o 25 % těžší než vozidla se spalovacím motorem a mají vynikající rychlost, zrychlení a točivý moment. Majitelé mají podle Hayse tendenci jezdit s nimi jako se sportovními vozy, takže společnost nabízí alternativu k brzdám instalovaným v továrně, které nejsou určeny pro tento druh manipulace. NextWave umožní rychlejší zastavení a lepší změny směru, navíc s jiným druhem cool faktoru: „Tato mimořádná funkční konfigurace má také neuvěřitelně nový vzhled. Nic podobného v historii kotoučových brzd neexistuje,“ řekl Claxton.
„Výrazně mocný“
Jak společnost získá zpětnou vazbu od prvních osvojitelů, bude připravovat další dvě řady: LightWave bude kombinovat rotor NextWave s lehkým třmenem a CarbonWave bude výhradně pro elektrická vozidla.
Všechny tyto modely váží přibližně polovinu toho, co váží běžné rotory, a přitom výrazně zlepšují brzdný výkon. Všechny brzdy se budou vyrábět ve Spojených státech. Kromě potenciálu pro snížení toxických nanočástic bude uhlíková stopa každého typu kotoučové brzdy s periodickou vlnou mnohem menší než u konvenčních brzd.
Hays označil program transferu technologií NASA za „nástroj pro americkou konkurenceschopnost“ a popsal vztah společnosti s NASA jako „ohromující sílu“.
„Naprosto to katapultuje naše podnikání a dává nám důvěryhodnost a platnost pro všechno, co děláme,“ řekl. „NASA nám dává základ, abychom mohli vyrazit do světa a vyjednávat a mít respekt našich vrstevníků přímo z brány. To by nebyl obvyklý případ pro společnost v rané fázi.“
Vesmírný dalekohled NASA/ESA/CSA Jamese Webba pořídil dosud nejostřejší infračervené snímky jednoho z nejvýraznějších objektů naší oblohy, mlhoviny Koňská hlava. Tato pozorování ukazují část této ikonické mlhoviny ve zcela novém světle a zachycují její složitost s dosud nevídaným prostorovým rozlišením.
Podle tiskové zprávy NASA/ESA/CSA, vesmírný teleskop Jamese Webba zachytil dosud nejostřejší infračervené snímky jednoho z nejvýraznějších objektů na naší obloze, mlhoviny Koňská hlava. Tato pozorování ukazují část ikonické mlhoviny ve zcela novém světle a zachycují její složitost s bezprecedentním prostorovým rozlišením.
Nové snímky zobrazují část oblohy v souhvězdí Orion (Lovec), v západní části molekulárního oblaku Orion B. Z turbulentních vln prachu a plynu vystupuje mlhovina Koňská hlava, známá také jako Barnard 33, která se nachází zhruba 1300 světelných let daleko. Mlhovina vznikla z hroutícího se mezihvězdného oblaku materiálu a září, protože je osvětlována blízkou horkou hvězdou.
Plynová mračna obklopující Koňskou hlavu se již rozplynula, ale vyčnívající sloup je tvořen hustými shluky materiálu, které se hůře erodují. Astronomové odhadují, že Koňské hlavě zbývá asi pět milionů let, než se také rozpadne. Nový Webbův pohled se zaměřuje na osvětlený okraj vrcholu mlhoviny s charakteristickou strukturou prachu a plynu. Mlhovina Koňská hlava je známou fotonovou oblastí neboli PDR.
Toto ultrafialové záření silně ovlivňuje chemii plynu v těchto oblastech a působí jako nejdůležitější zdroj tepla. Tyto oblasti se vyskytují v místech, kde je mezihvězdný plyn dostatečně hustý, aby zůstal neutrální, ale ne dostatečně hustý, aby zabránil průniku dalekého ultrafialového záření z masivních hvězd. Světlo vyzařované z těchto PDR poskytuje jedinečný nástroj ke studiu fyzikálních a chemických procesů, které řídí vývoj mezihvězdné hmoty v naší galaxii a v celém vesmíru od rané éry intenzivní tvorby hvězd až po současnost. Vzhledem ke své blízkosti a téměř okrajové geometrii je mlhovina Koňská hlava (Horsehead Nebula).
Mlhovina vznikla z kolabujícího mezihvězdného oblaku materiálu a září, protože je osvětlena blízkou horkou hvězdou. Plynová mračna obklopující Koňskou hlavu se již rozptýlila, ale vyčnívající pilíř je vyroben z tlustých shluků materiálu, který se hůře eroduje. Astronomové odhadují, že Koňské hlavě zbývá asi pět milionů let, než se rozpadne. Webbův nový pohled se zaměřuje na osvětlený okraj horní části charakteristické struktury prachu a plynu mlhoviny.
Foto: Mlhovina Koňská hlava (snímky Euclid, Hubble a Webb) / Tiskový zdroj ESATento snímek představuje tři pohledy na jeden z nejvýraznějších objektů naší oblohy, mlhovinu Koňská hlava. Tento objekt se nachází v části oblohy v souhvězdí Orion (Lovec), v západní části molekulárního oblaku Orion B. Z bouřlivých vln prachu a plynu vystupuje mlhovina Koňská hlava, známá také jako Barnard 33, která se nachází ve vzdálenosti zhruba 1300 světelných let. Na prvním snímku (vlevo), který byl zveřejněn v listopadu 2023, je mlhovina Koňská hlava, jak ji viděl dalekohled ESA Euclid. Euclid pořídil tento snímek mlhoviny Koňská hlava přibližně za jednu hodinu, což ukazuje schopnost mise velmi rychle zobrazit nebývale detailní oblast oblohy. Více informací o tomto snímku najdete zde. Druhý snímek (uprostřed) ukazuje infračervený pohled Hubbleova vesmírného dalekohledu NASA/ESA na mlhovinu Koňská hlava, který byl v roce 2013 představen jako snímek k 23. výročí teleskopu. Tento snímek zachycuje chuchvalce plynu v infračerveném spektru a odhaluje krásnou, jemnou strukturu, která je za normálních okolností zakryta prachem.
Tyto oblasti se vyskytují tam, kde je mezihvězdný plyn dostatečně hustý, aby zůstal neutrální, ale není dostatečně hustý, aby zabránil pronikání vzdáleného ultrafialového světla z hmotných hvězd. Světlo emitované z takových PDR poskytuje jedinečný nástroj pro studium fyzikálních a chemických procesů, které řídí vývoj mezihvězdné hmoty v naší galaxii a v celém vesmíru od rané éry silného formování hvězd až po současnost.
Vzhledem ke své blízkosti a téměř okrajové geometrii je mlhovina Koňská hlava ideálním cílem pro astronomy ke studiu fyzikálních struktur PDR a vývoje chemických charakteristik plynu a prachu v jejich příslušných prostředích a přechodových oblastí mezi jim. Je považován za jeden z nejlepších objektů na obloze pro studium interakce záření s mezihvězdnou hmotou.
Toto video vás vezme na cestu vesmírem, aby odhalilo nový snímek z vesmírného dalekohledu NASA/ESA/CSA Jamese Webba, mlhovinu Koňská hlava. (Zdroj videa: S laskavým poděkováním tiskovému centru agentury ESA)
Díky Webbovým přístrojům MIRI a NIRCam odhalil mezinárodní tým astronomů poprvé struktury osvětleného okraje Koňské hlavy v malém měřítku. Objevili také síť pruhovaných útvarů, které se táhnou kolmo k přední části PDR a obsahují prachové částice a ionizovaný plyn strhávaný fotoodpařovacím proudem mlhoviny. Pozorování také umožnila astronomům zkoumat účinky útlumu a emise prachu a lépe porozumět vícerozměrnému tvaru mlhoviny.
Dále mají astronomové v úmyslu studovat spektroskopická data, která byla získána o mlhovině, aby prokázala vývoj fyzikálních a chemických vlastností materiálu pozorovaného napříč mlhovinou.
Obrázky: ESA/Webb, NASA, CSA, K. Misselt (University of Arizona) a A. Abergel (IAS/University Paris-Saclay, CNRS)
Foto: Shang-Min Tsai / UCR / Tiskový zdrojUmělecké ztvárnění pohledu na hyceský svět.
Nedávné zprávy BBC o tom, že vesmírný teleskop Jamese Webba splečnosti NASA našel známky života na vzdálené planetě, pochopitelně vyvolaly nadšení. Webbův dalekohled pravděpodobně zatím život na exoplanetě nenašel. Tvrzení o detekci biosignačního plynu byla předčasná.
Podle tiskové zprávy AAAS, publikované v časopise Eureka Alert, nová studie toto zjištění zpochybňuje, ale také nastiňuje, jak by teleskop mohl ověřit přítomnost plynu který produkuje život.
Studie Kalifornské univerzity v Riverside, publikovaná v časopise Astrophysical Journal Letters, může být pro nadšence do mimozemšťanů zklamáním, ale nevylučuje možnost objevu v blízké budoucnosti.
V roce 2023 se objevily lákavé zprávy o biosignálním plynu v atmosféře planety K2-18b, která podle všeho měla několik podmínek, které by umožňovaly život. Mnoho exoplanet, tedy planet obíhajících kolem jiných hvězd, není snadno srovnatelných se Zemí. Jejich teploty, atmosféry a podnebí ztěžují představu života zemského typu na nich.
K2-18b je však trochu jiná. „Tato planeta dostává téměř stejné množství slunečního záření jako Země. A pokud je jako faktor odstraněna atmosféra, K2-18b má teplotu blízkou Zemi, což je také ideální situace pro nalezení života,“ řekl vědec projektu UCR a autor článku Shang-Min Tsai.
Atmosféra K2-18b je na rozdíl od naší atmosféry na bázi dusíku převážně vodíková. Ale spekulovalo se, že K2-18b má vodní oceány, jako má Země. To dělá z K2-18b potenciálně „hyceánský“ svět, což znamená kombinaci vodíkové atmosféry a vodních oceánů.
V loňském roce tým z Cambridge odhalil metan a oxid uhličitý v atmosféře K2-18b pomocí JWST, dalších prvků, které by mohly ukazovat na známky života.
„Co bylo třešničkou na dortu, pokud jde o hledání života, je to, že minulý rok tito výzkumníci oznámili předběžnou detekci dimethylsulfidu, neboli DMS v atmosféře této planety, který je na Zemi produkován oceánským fytoplanktonem.“ řekl Tsai. DMS je hlavním zdrojem vzdušné síry na naší planetě a může hrát roli při tvorbě mraků.
Protože data dalekohledu byla neprůkazná, chtěli vědci UCR pochopit, zda se na K2-18b, vzdáleném asi 120 světelných let od Země, může nahromadit dostatek DMS na detekovatelné úrovně. Stejně jako na každé tak vzdálené planetě je získání fyzických vzorků atmosférických chemikálií nemožné.
„Signál DMS z Webbova teleskopu nebyl příliš silný a ukázal se pouze určitými způsoby při analýze dat,“ řekl Tsai. „Chtěli jsme vědět, jestli si můžeme být jisti tím, co vypadalo jako náznak o DMS.“
Na základě počítačových modelů, které zohledňují fyziku a chemii DMS, stejně jako atmosféru na bázi vodíku, vědci zjistili, že je nepravděpodobné, že data ukazují přítomnost DMS. „Signál se silně překrývá s metanem a myslíme si, že vybrat DMS z metanu je mimo možnosti tohoto nástroje,“ řekl Tsai.
Vědci se však domnívají, že je možné, aby se DMS akumuloval na detekovatelné úrovně. Aby k tomu došlo, musel by plankton nebo jiná forma života produkovat 20krát více DMS, než je přítomno na Zemi.
Detekce života na exoplanetách je vzhledem k jejich vzdálenosti od Země skličující úkol. K nalezení DMS by Webbův teleskop musel použít nástroj, který je schopen lépe detekovat infračervené vlnové délky v atmosféře než ten, který byl použit loni. Naštěstí dalekohled použije takový přístroj později v tomto roce a definitivně odhalí, zda na K2-18b existuje DMS.
„Nejlepší biologické podpisy na exoplanetě se mohou výrazně lišit od těch, které dnes na Zemi najdeme nejhojněji. Na planetě s atmosférou bohatou na vodík můžeme s větší pravděpodobností najít DMS vytvořený životem místo kyslíku produkovaného rostlinami a bakteriemi. na Zemi,“ řekl astrobiolog UCR Eddie Schwieterman, hlavní autor studie.
Vzhledem ke složitosti hledání známek života na vzdálených planetách se někteří podivují nad pokračující motivací výzkumníků.
„Proč stále zkoumáme vesmír a hledáme známky života? Představte si, že v noci kempujete v Národním parku a něco slyšíte. Váš instinkt je posvítit světlem, abyste viděli, co tam venku je. To je to, co svým způsobem děláme také,“ řekl Tsai.
Článek byl upraven z tiskové zprávy Eureka Aletr, vědecká studie byla publikovaná v časopise Astrophysical Journal Letters.
Foto: NASA, ESA, CSA, LEAH HUSTAK (SPACE TELESCOPE SCIENCE INSTITUTE) /Tiskový zdrojTENTO UMĚLECKÝ KONCEPT ZOBRAZUJE HNĚDÉHO TRPASLÍKA W1935, KTERÝ SE NACHÁZÍ 47 SVĚTELNÝCH LET OD ZEMĚ. ASTRONOMOVÉ POMOCÍ KOSMICKÉHO DALEKOHLEDU NASA JAMES WEBB SPACE TELESCOPE NAŠLI INFRAČERVENOU EMISI METANU POCHÁZEJÍCÍ Z W1935.
Podle recenzované publikace Amerického muzea přírodní historie, data vesmírného dalekohledu Jamese Webba ukazují možné polární záře na izolovaném světě v našem slunečním sousedství. Pomocí nových pozorování z vesmírného teleskopu JWST astronomové objevili emise metanu na hnědém trpaslíkovi, což je pro tak chladný a izolovaný svět neočekávaný nález. Zjištění zveřejněná v časopise Nature naznačují, že tento hnědý trpaslík by mohl generovat polární záře podobné těm, které lze vidět na naší planetě, stejně jako na Jupiteru a Saturnu.
Hnědí trpaslíci, kteří jsou hmotnější než planety, ale lehčí než hvězdy, jsou všudypřítomní v našem slunečním sousedství a jsou jich identifikovány tisíce. V loňském roce vedl Jackie Faherty, vedoucí vědecký pracovník a vedoucí manažer vzdělávání v Americkém muzeu přírodní historie, tým výzkumníků, kteří získali čas na JWST, aby prozkoumali 12 hnědých trpaslíků. Mezi nimi byl CWISEP J193518.59–154620.3 (nebo zkráceně W1935). Studený hnědý trpaslík vzdálený 47 světelných let, kterého spoluobjevili dobrovolníci z Backyard Worlds: Planet 9 (Dvorní světy: Planeta 9) pro občanskou vědu Dan Caselden a tým NASA CatWISE.
W1935 je studený hnědý trpaslík s povrchovou teplotou asi 200° Celsia, tedy asi při teplotě, při které byste pekli čokoládové sušenky. Hmotnost W1935 není dobře známá, ale pravděpodobně se pohybuje mezi 6–35násobkem hmotnosti Jupiteru.
Poté, co se Fahertyho tým podíval na řadu hnědých trpaslíků pozorovaných pomocí JWST, si Fahertyho tým všiml, že W1935 vypadal podobně, ale s jednou výraznou výjimkou: vypouštěl metan, něco, co u hnědého trpaslíka ještě nikdy nebylo pozorováno.
„Metanový plyn se očekává na obřích planetách a hnědých trpaslících, ale obvykle vidíme, že absorbuje světlo, nikoli září,“ řekl Faherty, hlavní autor studie. „Zpočátku jsme byli zmateni tím, co jsme viděli, ale nakonec se to změnilo v čisté vzrušení z tohoto objevu.“
Počítačové modelování přineslo další překvapení: hnědý trpaslík má pravděpodobně teplotní inverzi, jev, při kterém se atmosféra s rostoucí výškou otepluje. K teplotním inverzím může snadno dojít u planet obíhajících kolem hvězd, ale W1935 je izolovaný, bez zjevného vnějšího zdroje tepla.
„Byli jsme příjemně šokováni, když model jasně předpověděl teplotní inverzi,“ řekl spoluautor Ben Burningham z univerzity v Hertfordshiru. „Ale také jsme museli zjistit, odkud pochází to extra teplo v horní atmosféře.“
Aby to výzkumníci prozkoumali, obrátili se na naši sluneční soustavu. Zejména se zabývali studiemi Jupiteru a Saturnu, které vykazují emise metanu a mají teplotní inverze. Pravděpodobnou příčinou tohoto jevu na obrech sluneční soustavy jsou polární záře, proto výzkumný tým předpokládal, že stejný jev odhalili na W1935.
Planetologové vědí, že jedním z hlavních hybatelů polárních září na Jupiteru a Saturnu jsou vysokoenergetické částice ze Slunce, které interagují s magnetickými poli a atmosférami planet a zahřívají horní vrstvy. To je také důvod pro polární záře, které vidíme na Zem. Ale bez hostitelské hvězdy pro W1935 nemůže být sluneční vítr vysvětlením tohoto jevu.
Polární záře v naší sluneční soustavě má další lákavý důvod. Jupiter i Saturn mají aktivní měsíce, které příležitostně vyvrhují materiál do vesmíru, interagují s planetami a zlepšují stopu polární záře na těchto světech. Jupiterův měsíc Io je vulkanicky nejaktivnějším světem ve sluneční soustavě, chrlí lávové fontány vysoké desítky kilometrů a Saturnův měsíc Enceleadus vyvrhuje ze svých gejzírů vodní páru, která při dopadu do vesmíru současně vaří a mrzne. Je zapotřebí více pozorování, ale výzkumníci spekulují, že jedním z vysvětlení polární záře na W1935 by mohl být aktivní, dosud neobjevený měsíc.
„Pokaždé, když astronom namíří JWST na objekt, existuje šance na nový ohromující objev,“ řekl Faherty. „Emise metanu nebyla na mém radaru, když jsme s tímto projektem začínali, ale teď, když víme, že tam může být, a vysvětlení pro tento jev je tak lákavý, neustále na to koukám. Je to součást toho, jak se věda posouvá vpřed.“
Mezi další autory studie patří Jonathan Gagne, Institute for Research on Exoplanets a Université de Montréal; Genaro Suarez, Dan Caselden, Austin Rothermich a Niall Whiteford, Americké muzeum přírodní historie; Johanna Vos, Trinity College Dublin; Sherelyn Alejandro Merchan, City University of New York; Caroline Morley, University of Texas; Melanie Rowland a Brianna Lacy, University of Texas, Austin; Rocio Kiman, Charles Beichman, Federico Marocco a Christopher Gelino, California Institute of Technology; Davy Kirkpatrick, IPAC; Aaron Meisner, NOIRLab; Adam Schneider, USNO; Marc Kuchner a Ehsan Gharib-Nezhad, NASA; Daniella Bardalez Gagliuffi, Amherst; Peter Eisenhardt, Jet Propulsion Laboratory; a Eileen Gonzales, San Francisco State University.
Tato práce byla částečně podporována agenturou NASA a Space Telescope Science Institute.
Článek byl upraven z tiskové zprávy AAAS ze dne 17.4.2024, vědecká studie byla publikována v Nature s volným přístupem.
Převoz Endeavouru nad Mohavskou pouští po STS-126 do KSC, 2008
Raketoplán Enterprise (OV-101), byl první americký kosmický raketoplán, který byl postaven pro NASA. Sloužil jako testovací exemplář, který nikdy neletěl do vesmíru. Přestože Enterprise nebyla hodna vesmíru, jako průkopník plnila úkoly důležité pro zajištění úspěchu programu raketoplánů. Během svého čtyřměsíčního pobytu v KSC Enterprise ověřila postupy pro sestavení zásobníku raketoplánu a rozhraní na odpalovací rampě.
Testy se ukázaly jako cenné při přípravě raketoplánu na jeho první orbitální misi. Enterprise již dříve prokázala letovou způsobilost raketoplánu během atmosférických testů a certifikovala konstrukci plavidla, aby zvládla startovací zatížení. Enterprise hrála malé vedlejší role při vyšetřování nehod Challenger a Columbia. Po dlouhém pobytu ve skladu byla plně zrestaurovaná Enterprise vystavena veřejnosti, nejprve poblíž Washingtonu, DC a poté v New Yorku, kde v současnosti sídlí.
Příběh Enterprise začal 5. ledna 1972, kdy prezident Richard M. Nixon nařídil NASA, aby postavila opakovaně použitelný raketoplán, formálně nazvaný Space Transportation System (STS), a uvedl, že „to by znamenalo revoluci v dopravě do blízkého vesmíru“. Administrátor NASA James C. Fletcher ocenil prezidentovo rozhodnutí jako „historický krok v národním vesmírném programu“ a dodal, že změní to, čeho mohou lidé ve vesmíru dosáhnout. Poté, co Kongres schválil finanční prostředky, 26. července NASA udělila kontrakt společnosti North American Rockwell Corporation of Downey v Kalifornii, aby zahájila stavbu prvních vozidel. Výroba prvních komponentů Orbital Vehicle-101 (OV-101) v závodě Rockwell’s Downey začala 4. června 1974.
NASA původně zvolila název Constitution pro OV-101, první raketoplán určený k nelétání ve vesmíru, ale k pozemním a atmosférickým testům. Nicméně odhodlaná kampaň fanoušků sci-fi televizního seriálu „Star Trek“ přesvědčila NASA, aby přejmenovala toto první plavidlo na Enterprise, podle fiktivní hvězdné lodi, kterou film proslavil. Když se orbiter 17. září 1976 veřejně představil v zařízení Rockwell’s Palmdale v Kalifornii, nesl už jméno Enterprise. Této události se zúčastnilo několik členů obsazení „Star Trek“ a také tvůrce filmu v doprovodu člena NASA, Fletchera a čtyř astronautů pověřených prováděním testů přiblížení a přistání (ALT) s Enterprise – Freda W. Haise , C. Gordona Fullertona , Joa H. Engleho a Richarda H. Trulyho.
V lednu 1977 pracovníci přepravili Enterprise 58 km po souši z Palmdale do Dryden NASA, nyní Armstrong provedl v Leteckém výzkumném středisku na Edwardsově letecké základně (AFB) v Kalifornii, pro program ALT, sérii stále složitějších letů k vyhodnocení letové způsobilosti raketoplánu.
Foto: NASA/Wikipedia Commons/Volný zdroj
Enterprise ve startovní konfiguraci 1. června 1979.
V Drydenu pracovníci umístili Enterprise na zadní část upraveného Boeingu 747. První aktivní let s posádkou na palubě orbiteru se uskutečnil v červnu a svůj první samostatný let uskutečnila Enterprise 12. srpna s řízením Haisem a Fullertonem.
Po roční sérii testů na Marshallu, 10. dubna 1979, NASA převezla Enterprise na vrchol své SCA do KSC. Její sesterská loď Columbia, první raketoplán určený k orbitálnímu letu, tam dorazila jen o dva týdny dříve.
Protože budoucnost Enterprise zůstala nejistá, NASA ji 6. září 1981 vrátila Edwardsovi k dlouhodobému uložení. 4. července 1982 jej NASA použila jako kulisu pro prezidenta Ronalda W. Reagana, aby přivítal doma posádku STS-4. Následující rok vyslala NASA Enterprise na evropské turné s odletem z Drydenu 13. května 1983 se zastávkami ve Spojeném království, Německu, Itálii a Francii na každoroční pařížskou leteckou show. Enterprise se na zpáteční cestě do Drydenu zastavila v kanadské Ottawě a dorazila tam 13. června. Pracovníci ji opět umístili do dočasného skladu.
Po světové výstavě NASA přepravila Enterprise na Vandenberg AFB v Kalifornii, aby provedla kontroly vhodnosti na Space Launch Complex-6 (SLC-6), který NASA plánovala použít pro mise raketoplánů na polární oběžné dráze. NASA použila Enterprise k provádění testů na SLC-6 podobných testům v roce 1979 na startovacím komplexu KSC 39. Testy ve Vandenbergu byly dokončeny, NASA přepravila Enterprise zpět do Drydenu 24. května 1985, ale tentokrát jen na velmi krátkodobou dobu.
30. října Enterprise „viděla“ svou sesterskou loď Challenger letět do vesmíru na misi STS-61A. Po dvou měsících vystavených v KSC NASA přeletěla Enterprise na mezinárodní letiště Dulles u Washingtonu, DC, kam přiletěla 18. listopadu. NASA oficiálně vyřadila Enterprise a převedla vlastnictví na Smithsonian Institution, která měla v plánu vybudovat na letišti velkou přístavbu leteckého muzea. Smithsonian umístil Enterprise do skladu v hangáru a čekal na dokončení svého nového domova. To se změnilo v 18leté čekání.
Ale i během tohoto 18letého čekání našla NASA praktické využití pro ctihodnou Enterprise. V roce 1987 agentura studovala, jak zacházet s orbiterem vracejícím se z vesmíru, pokud by utrpěl selhání brzd. Aby otestovali účinnost záchytné bariéry, pracovníci pomalu stáhli Enterprise do přistávací bariéry, kterou postavili v Dulles, aby zjistili, zda raketoplán neutrpěl nějaké poškození. Později téhož roku NASA použila Enterprise k testování různých záchranných postupů posádky, které byly vyvinuty po nehodě Challengeru.
V roce 1990 experimentátoři použili okna kokpitu Enterprise k otestování antény pro raketoplán Amateur Radio Experiment, jiné raketoplán totiž nebyl k dispozici. Inženýři pravidelně odebírali díly z Enterprise, aby otestovali odolnost materiálů, a také hodnotili strukturální integritu, včetně dveří nákladového prostoru a zjistili, že je v dobrém stavu i po letech skladování. V dubnu 2003, po nehodě Columbie, si vyšetřovatelé vypůjčili levé dveře podvozku Enterprise a část levého křídla pro testy nárazu pěny. Testy poskytly spolehlivé důkazy pro pěnu jako příčinu nehody.
20. listopadu 2003 pracovníci odtáhli Enterprise ze skladovacího zařízení do nově dokončeného výstavního hangáru v centru Stephena F. Udvara-Hazyho v Národním muzeu letectví a kosmonautiky Smithsonian Institution v Dulles v Chantilly ve Virginii. Specialisté strávili osm měsíců obnovou orbiteru a muzeum jej 15. prosince 2004 vystavilo veřejnosti.
Herec Leonard Nimoy, který hrál pana Spocka v původním televizním seriálu „Star Trek“ a zúčastnil se prvního uvedení Enterprise v roce 1976, přivítal orbiter na ranveji. Pracovníci zvedli orbiter z SCA a umístili ho na člun.
Všechny raketoplány tohoto typu byly v roce 2011 vyřazeny a věnovány do muzeí. Testovací raketoplán Enterprise byl zprvu ve Washingtonu, ale v roce 2012 byl přestěhován do Námořního, leteckého a vesmírného muzea Intrepid v New Yorku, kde je od 19. července toho roku vystaven na palubě letadlové lodi USS Intrepid.
29. října 2012 došlo vlivem bouře, doprovázející hurikán Sandy, k poškození svislé ocasní plochy Enterprise a pavilónu, ve kterém je raketoplán vystaven. Pavilón byl následně uzavřen. Škody na raketoplánu byly odstraněny během dubna 2013 a ke znovuotevření pavilónu došlo 10. července 2013. Díky roli, kterou Enterprise sehrála během programu Space Shuttle, byla Enterprise 13. března 2013 zařazena do Národního seznamu historických památek USA.
Článek byl upraven podle článku NASA s volným přístupem.
Warning: Undefined array key "sssp-ad-overlay-priority" in /data/web/virtuals/326454/virtual/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 276