Vesmírné objevy | Svět2000

Temná hmota se možná vyskytuje ve dvou skupenstvích a proto není všude

13. 4. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 7 min read 32 Zobrazení Galaxie, gama záření, skupenství, temná hmota, vesmír, záblesky gama

Nové Vesmír Vesmírné objevy

Je tohle ten důvod, proč nevidíme temnou hmotu? Vědci sestavili kompletní model, ve kterém se temná hmota skládá ze dvou odlišných stavů různých částic oddělených malým hmotnostním štěpením.

Astronomové možná nevědí, co je temná hmota, ale vědí, že galaxie by měly obsahovat velké množství této neviditelné látky.

V souhvězdí Velké medvědice se nachází galaxie Messier 101. Jde o nejznámější galaxii známou jako Větrník. Stejně jako Mléčná dráha není ani Messier 101 ve vesmíru sama. V jejím sousedství se hojně nacházejí menší trpasličí galaxie. Jasné mlhoviny, které se táhnou přes velkou část galaxie tvoří oblaka zářícího vodíku, ve kterém vznikají nové hvězdy. V realitě září růžovočerveně, ale díky výběru zelených a infračervených filtrů, přes které byl pořízený snímek (níže), vypadají téměř jako bílé.

Díky studii jasnosti rudých obrů, provedli vědci pozorování zaměřené na přesné měření vzdáleností k řadě galaxií. Měřili až do vzdálenosti přibližně 30 milionů světelných let od Země. Kromě NGC 5477 obsahuje úvodní snímek v pozadí četné galaxie, včetně některých, které jsou viditelné přímo skrz NGC 5477. To slouží jako důkaz toho, že galaxie zdaleka nejsou pevné, neprůhledné objekty, ale ve skutečnosti jsou z velké části tvořené prázdným prostorem, který obklopuje hvězdy. Můžou ale objekty obývat prázdnotu?

Popis: Na snímku se nachází NGC 5477, jedna z trpasličích galaxií ve skupině Messier 101, která je předmětem tohoto snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu NASA/ESA. Bez zjevné struktury, ale s viditelnými známkami probíhajícího zrodu hvězd, vypadá NGC 5477 velmi podobně jako typická trpasličí nepravidelná galaxie. Tento snímek je kombinací expozic pořízených přes zelené a infračervené filtry pomocí Hubbleova dalekohledu Advanced Camera for Surveys. Zorné pole je přibližně 3,3 x 3,3 úhlových minut.

Absence gama záření neznamená, že tam nic není

Absence signálu sama o sobě může být signálem. Tato myšlenka je právě tou, která stojí za novou studií, jejímž cílem bylo předefinovat způsob, jakým hledáme temnou hmotu. Astronomové tak chtějí ukázat, že pro její přítomnost nemusí být nutné nacházet všude stejné „stopy“.

Studie konkrétně naznačuje, že i když v centru naší galaxie pozorujeme určitý typ signálu, jako je nadbytek gama záření, který by mohl být výsledkem anihilace částic temné hmoty, tak to zdaleka nestačí k vyloučení tohoto vysvětlení, když nelze detekovat stejný signál v jiných systémech, jako jsou například trpasličí galaxie.

To znamená, že temná hmota se ve skutečnosti nemusí skládat z jediné částice, ale z několika mírně odlišných složek, jejichž chování se liší v závislosti na kosmickém prostředí.

Přebytek gama záření v galaktickém centru

Co je to vlastně temná hmota? Už víme, že existuje a je všude ve vesmíru, ale protože jsme ji nikdy nemohli pozorovat, tak stále nevíme, co to přesně je. Mno…

Temná hmota je po celá desetiletí hlavním tématem kosmologů a astrofyziků, kteří se snaží pochopit její podstatu. Její přítomnost se odvozuje hlavně z gravitačních účinků, které vyvíjí na viditelnou hmotu, ale dosud žádná z navrhovaných hypotéz ji nedokázala potvrdit. Hledání proto pokračuje.

Mnoho předních modelů temné hmoty ji popisuje jako něco, co je tvořené částicemi. V některých z těchto scénářů se při setkání dvou částic můžou anihilovat a produkovat vysokoenergetické záření, jako jsou gama paprsky, které se astronomové snaží detekovat. Anihilace je fyzikální proces, při kterém částice a její antičástice (např. elektron a pozitron) při vzájemném střetu zanikají. Jejich hmotnost se přeměňuje na energii, obvykle ve formě fotonů (záření gama). Nejde o absolutní zničení, ale o přeměnu hmoty na jinou formu energie, nebo na nové částice.

Zdá se, že v současné době ve vesmíru existuje nadbytek fotonů, které pocházejí přibližně ze sférické oblasti, která obklopuje disk Mléčné dráhy. Tento nadbytek fotonů přeměněný na gama záření byl pozorovaný vesmírným dalekohledem Fermi Gamma-ray Space Telescope. Podle astreonomů by mohl být způsobený anihilací temné hmoty. Existují však i alternativní vysvětlení, podle nichž by emise gama záření mohly pocházet z astrofyzikálních zdrojů, jako jsou pulsary.

Aby vědci tuto otázku vyřešili, je nutné hledat jinde. Pokud jsou určité teorie temné hmoty pravdivé, měli bychom ji vidět v každé trpasličí galaxii.

Proč trpasličí galaxie

Trpasličí galaxie jsou velmi malé a slabé systémy, ale extrémně bohaté na temnou hmotu. Mají velmi malé astrofyzikální pozadí. Mají méně hvězd a méně běžného záření. Proto představují ideální prostředí pro hledání „čistých“ signálů.

Standardní teorie, které popisují temnou hmotu tvořenou částicemi, obecně předpovídají dvě možnosti, jak tyto částice anihilují. V nejjednodušším případě je pravděpodobnost anihilace konstantní a nezávisí na rychlosti částic. V tomto případě, pokud pozorujeme signál ve středu naší galaxie, měli bychom očekávat, že ho uvidíme i v jiných systémech bohatých na temnou hmotu, jako jsou právě trpasličí galaxie.

Ve druhém případě závisí pravděpodobnost anihilace na rychlosti částic. Vzhledem k tomu, že se částice temné hmoty v galaxiích pohybují velmi nízkými rychlostmi, tento typ interakce činí anihilaci extrémně vzácnou a proto je signál prakticky neviditelný. V tomto kontextu by absence signálu v trpasličích galaxiích ztěžovala detekovat nadbytek gama záření pozorovaného ve středu naší galaxie jako důsledku přítomnosti temné hmoty.

Vědci v této studii však popisují alternativní, složitější scénář, který by mohl vysvětlit absenci signálu v trpasličích galaxiích a zároveň zachovat interpretaci signálu pozorovaného v Mléčné dráze jako možného efektu temné hmoty.

Dvě různé částice

Vědci se snaží poukázat na to, že by mohl existovat jiný druh závislosti na prostředí, i když je pravděpodobnost anihilace ve středu galaxie konstantní. Temná hmota by ve skutečnosti mohla mít jednoduše řečeno dvě různé částice a aby tyto dvě různé částice mohly anihilovat, musí nejprve navzájem najít.

Pravděpodobnost, že se obě složky temné hmoty setkají aby anihilovaly by v tomto případě záviselo na poměru mezi těmito dvěma částicemi v každém astrofyzikálním systému. Tento poměr by se v galaxiích mohl lišit. Galaxie jako je ta naše, kde by oba typy částic mohly být přítomné v podobných poměrech, ale v trpasličích galaxiích by mohl být jejich poměr naopak silně nevyvážený. Tímto způsobem můžete získat velmi odlišné předpovědi emisí.

Model navržený Krnjaicem a jeho kolegy proto představuje flexibilnější alternativu k nejjednoduššímu standardnímu scénáři, protože umožňuje vysvětlit absenci signálu gama záření v trpasličích galaxiích, aniž by vyloučil původ signálu pozorovaného v Mléčné dráze pocházející z temné hmoty.

V budoucnu by mohl Fermiho gama-dalekoskop poskytnout přesnější data o trpasličích galaxiích a pomoci objasnit, zda tyto systémy emitují gama záření či nikoli. V principu by pozorování signálu bylo kompatibilní s podobným rozložením obou složek i v trpasličích galaxiích, zatímco jeho absence by mohla naznačovat, že jedna z nich je méně hojná. Tato interpretace však není jednoznačná a závisí na dalších astrofyzikálních faktorech, takže je nutné porovnat tento model s širším spektrem pozorování.

Zdroje: Gordan Krnjaic, teoretický fyzik z Fermiho národní urychlovací laboratoře (Fermilab) ve Spojených státech a jeden z autorů studie; https://iopscience.iop.org/article/10.1088/1475-7516/2026/04/017; https://www.eurekalert.org/news-releases/1122403

Kontroverzní astronom Avi Loeb opět ukazuje na kometu a tvrdí, že 41P jsou mimozemšťané

13. 4. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 7 min read 50 Zobrazení 41P, Avi Loeb, kometa, mimozemšťané, UFO

Astronomie Nové UFO Vesmírné objevy

I když se u komety uvolňování plynů očekává, tady je hodně podobné tryskovému proudění. Další věcí je, že se kometa nachází na stabilní oběžné dráze.

Jak jsem psala v předešlém článku, podle pozorování NASA, se kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresak začala chovat dost neobvykle. Než se ale pustím do pitvání mimozemského života podle Loebova tvrzení, že u této komety jde o technologickou stopu, kterou k nám poslali mimozemšťané, probereme si pravděpodobnější vysvětlení pro její podivné chování. Ale připomínám, že se pořád motáme okolo teorií, nikoli kolem hmotných důkazů…

O víkendu jsem narazila na nový článek publikovaný harvardským astronomem Avi Loebem, který dříve spekuloval o tom, zda by mezihvězdná kometa 3I/ATLAS mohla být mimozemskou sondou, se nyní ve svém článku nově zaměřuje na další neobvyklou kometu (41P) a ptá se, zda by mohla mít mimozemskou technologii.

Zdroj: Kometa 41P, ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

Stejný autor se také pustil do pátrání po všeobecně známém mezihvězdném objektu, který nouzově přistál v Tichém oceánu. I tehdy Loeb spekuloval, zda to mohla být „mimozemská vesmírná loď“. Tehdy dokonce Abraham Avi Loeb plánoval pátrání po záhadném meteoru, který se na Zemi zřítil v roce 2014. Mise měla stát 2 miliony dolarů a Avi Loeb je tehdy získal. Jak to ale dopadlo jsem zatím nezjistila.

Další podivná kometa

Kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresak, byla v posledních několika stoletích pozorovaná nejméně třikrát. Veterán americké občanské války a astronom pracující v observatoři Harvard College, Horace Parnell Tuttle, byl prvním, kdo spatřil kometu 3. května 1858. Po něm následoval Michael Giacobini, který kometu zahlédl v roce 1907. Při jejím třetím objevu, který v roce 1951 provedl Ľubor Kresák, měli astronomové o kometě konečně dostatek informací, aby mohli předpovědět její dráhu a spojili tak několik pozorování se stejným astronomickým tělesem.

Kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresak 22. března 2017 20:00-20:45 UTC poblíž galaxií Messier 108 a Messier 97 (mlhovina Sova). Triplet Esprit 100 APO/Canon6Da. 17x120 sekund pro kometu (shromážděno v režimu DeepSkyStacker Cometmode) a 40x240 sekund iso1600 (17.+18. března 2017). Oba snímky zkombinovány s pixelmath v Pixinsight. Snímky pro oba snímky mají přesně stejný střed a orientaci. Observatoř Knight, Tomar — Popis: Kometa 41P/Tuttle–Giacobini–Kresák, pozorovaná 3. března 2017 poblíž galaxie
Messier 108 a mlhoviny Sova.

Kometa s jasnou oběžnou dráhou

V současnosti už víme, že kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresak patří do rodiny komet Jupiterova typu. Během svého 5,4letého cyklu se pohybuje od vnitřní Jupiterovy oběžné dráhy až téměř k Zemi. Kometa je pozoruhodná svými velkými výbuchy a velmi proměnlivou jasností. V roce 1973 byla kometa po jednom výbuchu obzvláště jasná, když dosáhla magnitudy 4.

V květnu 2017 se kometa stala ještě více podivnější. Pozorování sondou Swift organizace NASA ukázala, že její rotace se poměrně náhle zpomalila a nyní se otáčí třikrát pomaleji, než když ji pozoroval dalekohled Discovery Channel Telescope na observatoři Lowell v Arizoně.

Ve studii, kterou vědci publikovali koncem března, astronomové, sledující pohyb komety 41P/Tuttle-Giacobini-Kresak zjistili, že se zdá, že zpomalila svou rotaci a pak změnila směr rotace.

Předchozí rekord v rotaci komety drží kometa 103P/Hartley 2, která zpomalila svou rotaci ze 17 na 19 hodin během 90 dnů, uvedl ve svém prohlášení pro NASA v roce 2018 Dennis Bodewits, tehdejší vědecký pracovník Marylandské univerzity. Oproti tomu kometa 41P se za pouhých 60 dnů zpomalila více než desetkrát rychleji, takže rozsah i rychlost této změny vědci dosud neviděli.

Hubbleův teleskop pozoroval kometu od 11. do 14. prosince v rámci programu General Observer. David Jewitt na základě 24 užitečných pozorování komety zjistil, že rotace jejího jádra se i po největším přiblížení ke Slunci nadále mění, což pravděpodobně vede k obrácení její rotace.

Pokud byste před devíti lety stáli na povrchu komety 41P, když se blížila ke Slunci, mohl byste zažít šok. Každý den se na kometě během několika týdnů drasticky prodlužoval, dokud se rotace objektu úplně nezastavila. Když se opět probudila k životu, začala se otáčet zpátky.

Během této doby se kometa otočila z jedné rotace každých 20 hodin na jednu rotaci každých 53 hodin. V článku z března 2026 David Jewitt, astronom z Katedry věd o Zemi, planetách a vesmíru na UCLA, použil archivovaná data z Hubbleova vesmírného dalekohledu ke studiu toho, co se s kometou po těchto pozorováních stalo.

Nejjednodušším vysvětlením měnící se periody je, že jádro bylo tlačeno zpětnými silami z anizotropního uvolňování plynů, jak bylo široce prokázáno u jiných komet. Pozemní pozorování skutečně stanovila horní limit poloměru jádra rn ≲ 0,7 km, což je velikost, která činí jádro náchylné k rychlému vývoji spinu v důsledku krouticích momentů uvolňování plynů.“

I když se u komety uvolňování plynů očekává, tady je pozorované uvolňování obzvláště podobné tryskovému proudění. Další věcí je na této kometě obzvláště záhadné, a to, že se podle zjištění nachází na stabilní oběžné dráze.

Doba životnosti jádra do rotační nestability je několik desetiletí, což je ve srovnání s dynamickou životností (∼10³ ^[ let]) na jeho současné oběžné dráze, krátké. Pokračující existence 41P proto naznačuje, že buď je současná úroveň aktivity uvolňování plynů podstatně vyšší než je průměr, anebo že jádro je pozůstatkem kdysi mnohem většího tělesa.

Další pozorování by mohla prozradit více o rotaci komet a možná i o tom, jak jsou komety ničené svou vlastní rotací. Současné důkazy ukazují, že komety prostě nežijí tak dlouho. Podle všeho to vypadá, že existuje nějaký jiný proces, který ničí komety a vypadá to, že je to rotace.

Hubbleův teleskop také mohl kometu pozorovat během obzvláště aktivního období, což vedlo k nadhodnocení ztráty hmoty a kroutivému pohybu způsobenému uvolňováním plynů a také k podhodnocení doby životnosti komety.

Trojský kůň mimozemšťanů

Existuje však i třetí varianta. Možná, že je 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák trojský kůň s vnějším vzhledem přírodního ledovce, ale s technologií zabudovanou v jeho břiše. Jak píše Avi Loeb ve svém článku. V tomto případě je jeho obrácení rotace technologickým podpisem.

Na základě mé osobní zkušenosti, kdyby tuto teorii zmínil ve svém článku David Jewitt z UCLA, jako technologickou možnost, jeho článek by byl jistě zablokován a nepublikován.

Návrh, že se jedná o mimozemšťany je lákavý. Kdo z nás by nechtěl znát odpověď na otázku, zda jsme ve vesmíru sami? Tento návrh je však vzhledem k tomu, co vědci u komety dosud pozorovali, zřejmě zbytečný. Loeb v minulosti naznačil, že i jiné objekty můžou být mimozemskou technologií, včetně toho, že 1I/’Oumuamua by mohl být mimozemského původu, 3I/ATLAS by mohla být mimozemská kosmická loď a asteroid CNEOS 2014-01-08, který v roce 2014 dopadl na Zemi, sem mohl být poslaný mimozemšťany.

Žádná z těchto hypotéz zatím nevykazuje mnoho slibných výsledků, přičemž téměř všichni astronomové upřednostňují přirozená vysvětlení. Hledání technologických podpisů na 3I/ATLAS a 1I/’Oumuamua nepřineslo žádné výsledky a oba objekty (ačkoli zajímavé a odlišné od objektů Sluneční soustavy) nevykazují žádné známky toho, že by dělaly cokoli neobvyklého, natož aby využívaly Jupiter k brzdnému manévru, což je možnost, kterou navrhl Loeb, ale která se nepotvrdila.

Pokud jde o kometu 41P/Tuttle-Giacobini-Kresak, tato kometa se v roce 2028 vrátí zpátky do vnitřní sluneční soustavy, což nám přinese další příležitosti pozorovat tuto kosmickou zvláštnost a přesně určit, co se s ní děje. Bohuýel to vypadá, že ani tady nepůjde o přítomnost mimozemšťanů. Škoda, vzhledem k tomu, že jsme dosud pozorovali několik podivných objektů, ale jako mimozemšťani se potvrdilo celkem nula (0) mimozemských artefaktů. Nicméně projekt Galileo Aviho Loeba stále hledá důkazy o mimozemských návštěvách.

Před prvním použitím vysušte, přidejte radiaci a máte modrou planetu

10. 4. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 4 min read 43 Zobrazení ETH Curych, radiace, Sluneční soustava, voda, Země

Geofyzika návod Nové Sluneční soustava suchá planeta Vesmírné objevy Země

Voda pokrývá více než dvě třetiny zemského povrchu, ale z astronomického hlediska se vnitřní terestrické planety naší sluneční soustavy jeví jako velmi suché. Naštěstí, protože i toho dobrého může být někdy příliš.

Nezodpovězené otázky vzniku naši úžasné planety nedá vědcům spát. V ETH Curych provedli několik pokusů, které je přivedly k zajímavým závěrům. Zjistili, že pokud je obsah vody na skalnaté planetě výrazně vyšší než na Zemi, je křemičitý plášť pokrytý hlubokým globálním oceánem a neproniknutelnou vrstvou ledu. To brání geochemickým procesům, jako je uhlíkový cyklus na Zemi, které stabilizují klima a vytvářejí povrchové podmínky příznivé pro život, jak jej známe.

Zdá se tedy, že jsme měli prostě mimořádné štěstí. Opravdu? Nebo zde působí systematické jevy, které odlišují planetární systémy podobné sluneční soustavě od ostatních?

Pevný zemský povrch a mírné klima, můžou být částečně způsobené přítomností masivní hvězdy v prostředí, kde vznikalo Slunce. Nebýt radioaktivních prvků, které se do raného sluneční soustavy dostaly právě z této hvězdy, mohla být naše domovská planeta nepřátelským oceánským světem pokrytým globálními ledovými štíty. K tomuto závěru dospěly počítačové simulace vzniku planet, kterou prováděli vědci z ETH v Curychu.

Planetární soustavy, které vznikají v hustých a hmotných oblastech tvorby hvězd, zdědí značné množství hliníku-26, který před akrecí vysuší jejich stavební kameny (vlevo). Planety vznikající v oblastech tvorby hvězd s nízkou hmotností akreují (akreace - růst anorganických těles přirůstáním nových částic na vnější straně) mnoho těles bohatých na vodu a vznikají jako oceánské světy (vpravo). — POPIS: Planetární soustavy, které vznikají v hustých a hmotných oblastech, kde se rodí hvězdy, zdědí značné množství hliníku-26, který před akrecí vysuší jejich stavební kameny (vlevo). Planety vznikající v oblastech tvorby hvězd s nízkou hmotností akreují *(akreace – růst anorganických těles přirůstáním nových částic na vnější straně)****mnoho těles bohatých na vodu a vznikají jako oceánské světy (vpravo).***

Vědci vyvinuli počítačové modely, které simulují vznik planet z jejich stavebních bloků, tzv. planetesimálů – skalnato/ledových těles o velikosti pravděpodobně desítek kilometrů. Během zrodu planetární soustavy se planetesimály tvoří v disku prachu a plynu kolem mladé hvězdy a rostou v planetární embrya.

Současná myšlenka je, že Země zdědila většinu své vody z těchto částečně na vodu bohatých planetesimálů. Pokud však terestrická planeta nabere hodně materiálu zpoza tzv. sněžné linie, přijímá příliš mnoho vody. Jak se však ukazuje, pokud se tyto planetesimály zahřívají zevnitř, část počátečního obsahu vodního ledu se odpaří a unikne do vesmíru, než se může dostat k samotné planetě.

Radioaktivní tepelný motor

Přesně k tomu mohlo dojít krátce po zrodu naší sluneční soustavy před 4,6 miliardami let. Znamená to tedy, že na mnoha místech v galaxii může probíhat dodnes. Jak naznačují také prvotní stopy v meteoritech. Těsně v době, kdy se zformovalo proto-Slunce, došlo v kosmickém okolí k supernově. Radioaktivní prvky včetně hliníku-26 (Al-26) byly v této umírající hmotné hvězdě fúzované a vstřikované do naší mladé sluneční soustavy, buď z jejích nadměrných hvězdných větrů, nebo prostřednictvím výronů supernovy po explozi.

Rozpadající se Al-26 poté zevnitř zahříval a vysušoval planetesimály, které dodávaly vodu. Ve svých počítačových modelech vědci dokázali, že radiogenní ohřev slunečních nebo vyšších hladin Al-26 v rozvíjející se planetární soustavě systematicky dehydratuje planetesimály před akrecí na planetární embrya.

Výsledky vědeckých simulací naznačují, že existují dva kvalitativně odlišné typy planetárních systémů. Existují ty, které jsou podobné naší sluneční soustavě, jejichž planety mají málo vody. Naproti tomu existují ty, ve kterých vznikají primárně oceánské světy, protože v době vzniku jejich hostitelské soustavy nebyla v okolí žádná hmotná hvězda a tedy ani Al-26. Přítomnost Al-26 během formování planetesimálů může způsobit řádový rozdíl v planetárních vodních rozpočtech mezi těmito dvěma druhy planetárních systémů.

Zůstávají zde ale další otázky, které budou muset zodpovědět budoucí výzkumy. Bude potřeba například prozkoumat, jak dehydratace Al-26 souvisí s růstem formujících se obřích planet, jako je proto-Jupiter v rané sluneční soustavě.

Vědci proto netrpělivě očekávají zahájení nadcházejících vesmírných misí, během nichž bude možné pozorovat exoplanety velikosti Země mimo naši sluneční soustavu. Tyto mise přiblíží lidstvo k pochopení toho, zda je naše domovská planeta jedinečná, nebo zda existuje „nekonečné množství světů stejného druhu jako ten náš“.

Zdroj: Tim Lichtenberg, hlavní autor doktorské práce z ústavu astronomie a geofyziky na ETH v Curychu; ETH Curych; https://ethz.ch/en/news-and-events/eth-news/news/2019/02/better-dry-a-rocky-planet-before-use.html; Národní centrum kompetence ve výzkumu Planet ve Švýcarsku; STim Lichtenberg a kol. Dichotomie vodního rozpočtu skalních protoplanet z ohřevu 26Al, Nature Astronomy Letters, Nature Astronomy Letters, 11. února 2019, DOI: 10.1038/s41550-018-0688-5

Zakázaná exoplaneta s podivnou atmosférou, jakou jsme ještě neviděli

7. 4. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 3 min read 77 Zobrazení červený knoflík, exoplaneta, exoplaneta TOI-5205, NASA, plynný obr, rekordman, Zakázaná planeta

NASA Nové Vesmírné objevy

**Popis: Umělecká představa plynného obra TOI-5205 b obíhajícího kolem malého červeného trpaslíka.**

Rekordman ve vesmíru? Nejen, že je exoplaneta TOI-5205 příliš velká na svou hvězdu, ale také má atmosféru, jakou jsme dosud neviděli.

Podivná exoplaneta TOI-5205 b je záhadou již od svého objevu. Je jen o něco větší než Jupiter a obíhá kolem červeného trpaslíka, jehož poloměr je jen asi čtyřikrát větší než je její vlastní. Je jen 375krát těžší, což znamená, že planeta má asi 0,3 procenta hmotnosti své hvězdy, což je nejvíce ze všech známých planet, které obíhají kolem červených trpaslíků.

Jak k této neobvyklé konfiguraci došlo, zůstává záhadou. Nové pozorování navíc přispělo k dalším jejím zvláštnostem. Z pozorování „zakázané“ exoplanety TOI-5205 b, vyplývá, že atmosféra této obří planety obsahuje méně těžkých prvků než její mateřská hvězda. Tyto poznatky mají význam pro naše chápání procesu vzniku obřích planet, k němuž dochází v rané fázi života hvězdy.

Odhalené složení

Aby astronomové potvrdili existenci této podivné planety, navázali svou práci na původní pozorování satelitu NASA Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS). Systém pozorovali pomocí JWST v okamžiku, kdy TOI-5205 b procházela před svou hvězdou, takže hvězdné světlo procházející atmosférou planety odhalilo její složení. A to je opravdu hodně zvláštní!

Astronomové, k nelibosti chemiků po celém světě, definují vše, co není vodík nebo helium, jako „kov“. Hvězdy tedy mají metalicitu a mohou být bohaté na kovy, nebo chudé na kovy v závislosti na poměru prvků, které obsahují kromě vodíku a helia.

Obecně platí, že když se tvoří hvězdný systém, hvězda si přivlastní většinu vodíku a helia z hvězdné porodnice, což znamená, že planety mají vyšší metalicitu než hvězda. Překvapením tedy je, že na základě těchto pozorování má TOI-5205 b nižší metalicitu než její hvězda. Něco takového dosud nikdy nikdo neviděl. Jde zřejmě o něco, co je zjevně na druhé straně spektra.

Model k odhalení příčiny

Je zřejmé, že se v tomto koutě vesmíru děje něco podivného. Vědci proto využili sofistikované matematické modely, aby odhalili příčiny tohoto podivného výsledku. Ty naznačují, že těžší prvky jsou z větší části ukryté hluboko uvnitř planety.

Výsledky naznačují, že těžké prvky během formování planety migrovaly směrem dovnitř a nyní se její vnitřek a atmosféra nemísí. Stručně řečeno,…. tyto výsledky naznačují, že planetární atmosféra je velmi bohatoá na uhlík a chudá na kyslík.

Celková metalicita planety je asi 100krát vyšší než metalicita samotné atmosféry. TOI-5205 b je opět rekordmanem. Navíc má její atmosféra nejnižší metalicitu ze všech známých plynných obrů. Netvoří ji čistý vodík a hélium. Je v ní smíchána řada dalších zajímavých molekul, jako je metan a sirovodík. Možná nám celé chemické složení tohoto světa pomůže zjistit, jak vznikl.

Skutečnost, že planeta má nižší metalicitu než její mateřská hvězda, ji odlišuje od všech obřích planet, které kdy vědci studovali. uvedla ve svém prohlášení .

Zdroj: hlavní autor studie Caleb i, Cañas z Goddard Space Flight Center NASA; https://www.eurekalert.org/news-releases/1122699; Výsledky studie byly publikovány v časopise The Astronomical Journal.

Ve vesmíru se něco děje. Že by se rodila nová sluneční soustava?

1. 4. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 3 min read 85 Zobrazení Evropská jižní observatoř (ESO), Nová, plynní obři, Sluneční soustava, vesmír

Astronomie ESO Nové Vesmírné objevy Zajímavosti

Popis: Fotografie zachycuje vznik dvou planet v blízkosti mladé hvězdy WISPIT 2. Pozorování byla provedena pomocí přístroje SPHERE na dalekohledu Very Large Telescope (VLT) organizace ESO. Přístroj SPHERE dokáže přímo zobrazovat exoplanety tím, že kompenzuje atmosférické turbulence a blokuje světlo centrální hvězdy. Tento složený snímek obsahuje pozorování přístrojem SPHERE provedená v různých časových obdobích. Nejvzdálenější planeta, WISPIT 2b, byla objevena jako první, zatímco WISPIT 2c, která obíhá mnohem blíže hvězdě, byla potvrzena až později. — Popis: Fotografie zachycuje vznik dvou planet v blízkosti mladé hvězdy WISPIT 2. Pozorování byla provedena pomocí přístroje SPHERE na dalekohledu Very Large Telescope (VLT) organizace ESO. Přístroj SPHERE dokáže přímo zobrazovat exoplanety tím, že kompenzuje atmosférické turbulence a blokuje světlo centrální hvězdy. Tento složený snímek obsahuje pozorování přístrojem SPHERE provedená v různých časových obdobích. Nejvzdálenější planeta, WISPIT 2b, byla objevena jako první, zatímco WISPIT 2c, která obíhá mnohem blíže hvězdě, byla potvrzená až později.

Astronomové z ESO pozorují formování mladých planet v disku, který se vytvořil kolem mladé hvězdy.

Vědci nejprve objevili jednu planetu a nic nenasvědčovalo tomu, že by v blízkosti mělo být něco dalšího. Přesto se rozhodli hvězdu dále prozkoumat. Díky dalekohledům Evropské jižní observatoře (ESO) zjistili, že se nepatrný vesmírný kousek nachází další planeta. Následné pozorování společně s jedinečnou strukturou disku, která se vytvořila kolem hvězdy, naznačují, že systém WISPIT 2 může naznačovat mladou sluneční soustavu.

Je to dosud nejlepší pohled do naší vlastní minulosti.

Formování planet kolem mateřské hvězdy

Tento systém je po PDS 70 teprve druhým známým systémem, ve kterém byly přímo pozorované dvě planety v procesu formování kolem své mateřské hvězdy. Na rozdíl od PDS 70 má však WISPIT 2 velmi rozsáhlý disk pro formování planet s charakteristickými mezerami a prstenci. To znamená, že se v disku momentálně formují další planety.

Astronomové tak získali nejen klíčovou laboratoř, ve které můžou pozorovat vznik jedné planety, ale celého planetárního systému! Díky těmto pozorováním se astronomové snaží lépe pochopit, jak se vyvíjejí mladé planetární systémy ve zralé, jako je ten náš.

První planeta WISPIT 2b

První nově objevená planeta v této soustavě, pojmenovaná WISPIT 2b, byla zaznamenaná vloni. Její hmotnost je téměř pětkrát větší než má Jupiter. Kolem mateřské hvězdy obíhá ve vzdálenosti přibližně 60násobku vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem.

Druhá nová planeta WISPIT 2c je čtyřikrát blíže k centrální hvězdě a má dvakrát větší hmotnost než WISPIT 2b. Obě planety jsou plynní obři, podobně jako vnější planety v naší sluneční soustavě.

Obě planety jsou plynní obři, podobní Jupiteru. WISPIT 2b je téměř pětkrát hmotnější než Jupiter a obíhá kolem hvězdy ve vzdálenosti 60krát větší než je vzdálenost mezi Zemí a Sluncem. WISPIT 2c je dvakrát hmotnější než 2b a obíhá kolem hvězdy čtyřikrát blíže.

Popis: Tyto snímky pořízené pomocí dalekohledu Very Large Telescope (VLT) organizace ESO, zachycují zrod planetárního systému kolem mladé hvězdy WISPIT 2. Hvězda je obklopena diskem plynu a prachu, surovinou, z níž se planety formují a rostou. V roce 2025 objevil tým astronomů mladou planetu pojmenovanou WISPIT 2b, která vytvořila mezeru v disku kolem hvězdy. Nyní tentýž tým potvrdil přítomnost druhé planety, WISPIT 2c, která obíhá ještě blíže k hvězdě, jak je vidět na vloženém snímku.

Snímky pořídil přístroj SPHERE na VLT. SPHERE dokáže korigovat rozmazání způsobené atmosférickými turbulencemi a také blokovat světlo centrální hvězdy, čímž odhaluje slabý disk a planety kolem něj ve velkém detailu. Při objevu byl použit také další přístroj, GRAVITY+ na interferometru VLT, který pomohl potvrdit planetární povahu pozorovaného objektu.

Zdroj: Chloe Lawlor, doktorandka univerzity Galway v Irsku a hlavní autorka studie; Christian Ginski, spoluautor studie a výzkumník na univerzitě v Galway; https://www.eso.org/public/czechrepublic/news/eso2604/?nolang; https://www.eso.org/public/czechrepublic/news/eso1821/

NASA pozorovala kometu při něčem, co dosud nikdo neviděl

27. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 3 min read 109 Zobrazení 41P, Hubbleův teleskop, Jupiter, kometa, Kuiperův pás, NASA, podivné, rotace, Sluncec, Sluneční soustava

NASA Nové TOP 10 Vesmírné objevy Video

Ilustrace, detail skalnatého tělesa komety ve tvaru brambory s detailním, kráterovaným povrchem v pravém dolním rohu. Z kamenitého povrchu vychází zářící paprsek jako sluneční světlo skrz mraky. Rozprostírá se od povrchu komety přes obraz doleva. To představuje vodní led odpařovaný teplem Slunce. Uvnitř paprsku jsou malé jasné tečky, které představují fragmenty komety. Vlevo dole se objevují slova „Umělecký koncept“. — ***Popis: Umělecký koncept zobrazuje kometu 41P. Drobnou kometu z čeledi Jupiterů, která se blíží ke Slunci . Zmrzlé plyny začínají sublimovat a vystřelovat materiál do vesmíru.***

Rotace malé komety se zpomalila a poté se obrátila, jakmile se objekt přiblížil ke Slunci.

Astronomům se konečně poprvé podařilo získat důkazy o tom, že kometa je schopná obrátit směr své rotace. Pozorovaný objekt, kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák, zkráceně 41P, která pravděpodobně vznikla v Kuiperově pásu, byla na svou současnou trajektorii vržena gravitací Jupiteru. Nyní se stala opakovaným návštěvníkem vnitřní sluneční soustavy, kterou navštěvuje každých 5,4 roku.

Když v roce 2017 proletěla těsně kolem Slunce, vědci zjistili, že kometa 41P zaznamenala dramatické zpomalení své rotace. Data z observatoře Neila Gehrelse Swifta NASA v květnu 2017 potvrdila, že se objekt otáčí třikrát pomaleji než tomu bylo v březnu 2017, kdy jej pozoroval dalekohled Discovery Channel z observatoře Lowell v Arizoně.

Snímky z Hubbleova teleskopu

Nová analýza následných pozorování z Hubbleova teleskopu navíc ukázala, že změna rotace této komety navíc ještě nabrala neobvyklejší směr. To nabízí dramatický příklad toho, jak může těkavá aktivita ovlivnit rotaci a fyzikální vývoj malých těles ve sluneční soustavě.

Snímky z prosince 2017 detekovaly, že se kometa opět otáčí mnohem rychleji s periodou přibližně 14 hodin, ve srovnání s 46 až 60 hodinami naměřenými pomocí Swiftu. Nejjednodušším vysvětlením je podle vědců to, že kometa dále zpomalovala, až se téměř zastavila a poté byla nucena otáčet se téměř opačným směrem v důsledku uvolňování plynů na svém povrchu.

Malé, ale za to temperamentní jádro

Hubbleův teleskop také omezuje velikost jádra komety a velikost odhaduje přibližně na kilometr, což je asi trojnásobek výšky Eiffelovky. To je pro kometu obzvláště malá velikost, což usnadňuje její zpomalování, nebo otáčení.

Jak se kometa blíží ke Slunci, teplo způsobuje sublimaci zmrzlého ledu, čímž se materiál uvolňuje do vesmíru. Proudy plynu unikající z povrchu se můžou chovat jako malé trysky. Pokud jsou tyto trysky nerovnoměrně rozložené, můžou dramaticky změnit rotaci malé komety.

Rychlá evoluce

Studie také ukazuje, že celková aktivita komety od dřívějších návratů výrazně poklesla. Během průletu periheliem v roce 2001 byla kometa 41P na svou velikost neobvykle aktivní. Do roku 2017 se její produkce plynu snížila.

Tato změna naznačuje, že povrch komety se může rychle vyvíjet, pravděpodobně v důsledku toho, že se těkavé materiály v blízkosti povrchu vyčerpávají nebo jsou pokryté izolačními vrstvami prachu.

Většina změn ve struktuře komety probíhá po staletí nebo i déle. Rychlé rotační posuny pozorované u komety 41P poskytují vzácnou příležitost. Můžeme být svědky evolučních procesů odehrávajících se v časovém měřítku lidského života.

Modelování založené na naměřených točivých momentech a rychlostech úbytku hmoty naznačuje, že pokračující změny rotace by mohly nakonec vést ke strukturální nestabilitě komety 41P. Pokud se kometa otáčí příliš rychle, odstředivé síly můžou překonat její slabou gravitaci a pevnost, což může způsobit fragmentaci nebo dokonce její rozpad. Vědci očekávají, že se její jádro velmi rychle samo zničí.

Přesto všechno kometa 41P pravděpodobně obíhá svou současnou oběžnou dráhu již zhruba 1 500 let.

Umělecký koncept zobrazuje kometu 41P, jak se blíží ke Slunci a z jejího povrchu se začínají sublimovat zmrzlé plyny. Tato animace zobrazuje pouze jeden výtrysk, ale z této komety může vytékat do vesmíru více proudů materiálu. Tento výtrysk tlačí proti rotaci komety a poté ji žene opačným směrem. V animaci jsou také zobrazené malé úlomky komety, které chrlí do vesmíru. Zdroj videa: NASA, ESA, CSA, Ralf Crawford (STScI)

Zdroj: NASA _ https://science.nasa.gov/missions/hubble/nasas-hubble-detects-first-ever-spin-reversal-of-tiny-comet/; Astronomové využívající Hubbleův vesmírný dalekohled; vědecká studie byla publikovaná v časopise The Astronomical Journal;

Spermie v mikrogravitaci ztrácí orientaci, žádná vesmírná miminka zatím nebudou

27. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 3 min read 72 Zobrazení embryo, gravitace, mikrogravitace, orientace, osídlování, porod, spermie, těhotenství, vesmír

Evoluce Nové Osídlování vesmíru TOP 10 Vesmírné objevy Výzkum

Vědět, která strana je nahoru a která dolů pomáhá spermiím najít cestu k vajíčku. Bez gravitace se potýkají s problémy.

Rozmnožování u savců zahrnuje mnoho podmínek. Vědci jsou teprve na začátku s hledáním, které z nich budou fungovat i mimo Zemi. Dřívější studie, které naznačovaly, že spermie plavou v mikrogravitaci stejně dobře jako na Zemi, nestačí k prokázání, že reprodukce na oběžné dráze bude fungovat. A rozhodně nebude snadná v případě, pokud bude probíhat postaru.

Stejný výzkum vyvolává otázky, zda mikrogravitace může představovat problémy i pro jiné aspekty, jako je porod dítěte ve vesmíru, který může vyžadovat více pozemských podmínek.

Jak ukázal nový výzkum Adelaidské univerzity, který u spermií odhalil, že nedostatek gravitace u nich negativně ovlivňuje navigační schopnosti.

Spermie v mikrogravitaci

Vědci ve své studii zkoumali, jak by mimozemské podmínky mohly ovlivnit navigaci spermií, oplodnění a raný vývoj embryí. Pro svou studii si vybrali vzorky spermií od tří různých savců, včetně lidí. Vzorky byly podrobeny 3D klinostatu, přístroji, který simuluje podmínky nulové gravitace ve vesmíru otáčením buněk, čímž dochází k jejich dezorientaci. Spermie poté prošly bludištěm navrženým tak, aby napodobovalo ženský reprodukční trakt. *3D klinostat vyvinul Dr. Giles Kirby ze společnosti Firefly Biotech

Vědci při svém pokusu při podmínkách v mikrogravitaci pozorovali významné snížení počtu spermií, které byly schopné úspěšně najít cestu komorovým bludištěm. Poprvé byli schopni ukázat, že gravitace je důležitým faktorem pro schopnost spermií pohybovat se kanálem, jako je reprodukční trakt.

Stejně se to projevilo u všech modelů, a to i přes to, že nedošlo ke změnám ve způsobu, jakým se spermie fyzicky pohybují. To naznačuje, že jejich ztráta směru nebyla způsobena změnou motility, ale jinými faktory.

Progesteron jako navigátor

Většímu počtu lidských spermií pomohlo překonat negativní účinky simulované mikrogravitace přidání pohlavního hormonu progesteronu, který je pro nastolení těhotenství důležitý. Vědci se domnívají, že je to tím, že progesteron se uvolňuje také z vajíčka a může pomoci navést spermie k místu oplodnění. Ale toto řešení zatím není potvrzené.

Vědci také zkoumali dopad mikrogravitace během oplodnění a na následný vývoj embryí u zvířecích modelů. Po čtyřech hodinách vystavení nulové gravitaci vědci pozorovali, že úspěšně oplodněná vajíčka měla 30% snížení počtu myších vajíček.

Během čtyř až šesti hodin vystavení mikrogravitaci vědci pozorovali sníženou míru oplodnění. Dlouhodobé vystavení se zdálo být ještě škodlivější. Vedlo ke zpoždění vývoje a v některých případech i ke snížení počtu buněk.

***Popis: Studie Adelaidské univerzity zjistila, že nedostatek gravitace u spermií negativně ovlivňuje navigační schopnosti.***

***Popis: Vystavení nulové gravitaci zřejmě ovlivnilo počet fetálních buněk v embryu.***

Reprodukce a vývoj ve vesmíru je kritický

Studie ukazuje, jak složitý je reprodukční úspěch ve vesmíru a jak naléhavá je potřeba dalšího výzkumu ve všech raných fázích vývoje. Proto vědci nyní vstupují do další fáze svého výzkumu. Nově budou testovat jak různé gravitační prostředí, jako je například na Měsíci, Marsu.

Klíčovou otázkou je, zda ke změnám ve vývoji souvisejícím s gravitací dochází postupně s tím, jak klesá gravitační síla, nebo zda existuje prahový efekt, reakce „všechno nebo nic“.

Pochopení tohoto rozdílu je nezbytné pro plánování budoucí lidské reprodukce v mimozemském prostředí, včetně osídlení Měsíce a Marsu, a pro vývoj systémů umělé gravitace, které podporují zdravý vývoj.

Zdroj: vědecká studie byla publikovaná v časopise Communications Biology 10.1038/s42003-026-09734-4; https://www.eurekalert.org/news-releases/1121275

Blesky na Jupiteru jsou více než 100krát silnější než na Zemi

26. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 6 min read 54 Zobrazení blesky, energie, Ivana Kolmašová, Jupiter, Michael Wong, NASA, Země

Astrofyzika Nové Vesmír Vesmírné objevy Výzkum Země

Silnější bouře na Jupiteru produkují silnější blesky. Nová měření se snaží odhalit elektrické jevy spojené s bouřkami na Zemi.

Zásah bleskem nechce zažít nikdo z nás. A i když je pravděpodobnost zásahu minimální, existují případy, kdy blesk člověka usmrtil, jiní jedinci se s ním za svůj život setkali i několikrát a vyvázli jen s „minimálním“ popálením. Já osobně vím, že na Jupiter rozhodně nepoletím, protože i když bouřky na Zemi miluji, ty na Jupiteru bych rozhodně zažít nechtěla.

Jupiter je nejhmotnější planetou v naší sluneční soustavě. Její velikosti odpovídají obrovské bouře, z nichž některé trvají dokonce několik staletí. Některé z těchto bouří generují ohromné blesky. Jejich záblesky můžou mít až 100krát více enegie než blesky na Zemi.

Výsledky pocházejí z analýzy dat z kosmické sondy NASA Juno, která obíhá Jupiter od roku 2016 a skenuje atmosféru pomocí svého mikrovlnového radiometru, který dokáže detekovat rádiové emise z blesků podobné rádiovému rušení vytvářenému blesky na Zemi. Mikrovlny se nacházejí na vysokofrekvenčním konci rádiového spektra.

Studium blesků na jiných planetách odhaluje pozemské mechanizmy

Studium bouří na jiných planetách vrhá světlo na bouře na naší planetě. Systém bouří na Zemi stále není zcela pochopený. I když si myslíme, že o blescích na Zemi víme hodně, tolik toho zase nevíme. Vědci navíc v posledním desetiletí objevili několik nových typů „přechodných světelných jevů“ spojených s bouřkami, které se objevují na Zemi. Říká se jim TLE. Mezi tyto TLE, neboli milisekundové elektrické jevy v troposféře nad velkými bouřemi, patří sprity, jety, halo a jev zvaný ELVE.

Na Jupiteru blesky vědcům „říkají o konvekci, což je způsob, jakým atmosféra víří a přenáší teplo zespodu“. I když konvekce na Zemi a Jupiteru funguje trochu jinak, protože Jupiter má atmosféru s převahou vodíku. Takže jupiterův vlhký vzduch je těžší a hůře se vynáší nahoru.

Vzduch na Zemi se skládá převážně z dusíku, který je těžší než voda, takže přidaná voda zvyšuje vztlak vlhkého vzduchu. Těžší vlhký vzduch na Jupiteru nejenže znamená, že k vzniku bouře je zapotřebí mnohem více energie, ale bouře také mnohem více energie uvolní, když dosáhne horní vrstvy atmosféry, což vede k vysokým rychlostem větru a intenzivním bleskům mezi mraky.

Kosmické lodě prolétající kolem Jupiteru

Podle Wonga téměř každá kosmická loď prolétající kolem Jupiteru detekovala blesky, hlavně proto, že záblesky na noční straně planety vynikají. Na základě dat z předchozích misí, které dokázaly detekovat pouze super silné záblesky na temné straně, si Jupiter získal pověst zdroje, který do svých záblesků vkládá větší sílu než pozemské blesky. To platilo do chvíle, kdy vysoce citlivá kamera pro sledování hvězd na sondě Juno vzbudila pochybnosti a detekovala četné, ale slabší záblesky podobné těm na Zemi. Problém se snímkováním noční strany planety obecně spočívá v tom, že mraky můžou pohled na blesky blokovat a ztěžovat určení jejich skutečné optické síly.

Hlavní přístroj sondy Juno, mikrovlnný radiometr, poskytl přesnější způsob měření výkonu blesků bez vlivu zatemňujících mraků v atmosféře Jupiteru. Přestože přístroj nebyl původně navržený ke studiu blesků, radiometr směřující dolů dokáže detekovat mikrovlnné emise z blízkých bouří.

Bouře na Jupiteru se však často vyskytují současně v pásech, které planetu obklopují. Takže je těžké určit, která bouře blesky způsobila a bez přesné polohy bouře není možné určit sílu blesků pouze pomocí mikrovlnných měření. Astrofyzik tato měření přirovnal k sérii zvuku petard při oslavě čínského Nového roku, kdy nevíte, jestli se jedná o explodující popcorn kousek od vás, nebo o petardy o blok dál.

Nenápadné superbouře

Naštěstí v letech 2021 a 2022 nastalo v severním rovníkovém pásu klidné počasí a Wong se dokázal soustředit na jednu velkou bouři po druhé a pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu, kamery sondy Juno a snímků sdílených amatérskými astronomy přesně určil její polohu. Tyto superbouře označil za „nenápadné“. Stejně jako u skutečných superbouří přetrvával jejich vzorec aktivity měsíce a globálně transformoval strukturu okolní oblačnosti. Na rozdíl od skutečných superbouří však jejich oblačné věže dosahovaly pouze skromných výšek malých bouří.

*Snímek s vloženým záběrem jiného stealth oblaku superbouře pořízeného JunoCam 12. ledna 2022 (zvětšeno 3x).*

Protože vědci konečně měli přesné místo, mohli říct: „Dobře, víme, kde to je, takže měříme přímo výkon.‘“

Juno během tohoto období provedlo 12 přeletů nad izolovanými bouřemi a při čtyřech z nich bylo dostatečně blízko, aby změřilo mikrovlnnou statickou elektřinu z blesků. Během těchto přeletů zaznamenávalo záblesky v průměru tři za sekundu. Při jednom přeletu Juno detekovalo 206 samostatných pulzů mikrovlnného záření. Z celkem 613 naměřených pulzů Wong vypočítal, že výkon se pohyboval od přibližně výkonu blesku na Zemi až po 100 a vícenásobek výkonu pozemského blesku. Wong ale varoval, že emise blesků ze Země porovnával na jiné rádiové vlnové délce, než emise blesků z Jupiteru. Proto v tomto srovnání existuje určitá nejistota. Na základě jedné studie rádiové emise blesků na Zemi mohly být blesky z Jupiteru milionkrát silnější než ty na Zemi.

Převod mikrovlnné energie blesku na celkový výkon není přímočarý, poznamenala spoluautorka studie Ivana Kolmašová, kosmická fyzička Karlovy univerzity v Praze a členka Akademie věd České republiky.

Blesk nejen vyzařuje na rádiových a optických vlnových délkách, ale také generuje tepelnou, akustickou a chemickou energii. Odhaduje se, že na Zemi jeden blesk uvolní přibližně 1 gigajoule celkové energie, neboli miliardu joulů, To stačí k napájení 200 průměrných domácností po dobu jedné hodiny. Wong odhaduje, že energie blesku na Jupiteru je až 500krát a možná až 10 000krát větší než energie blesku na Zemi.

Blesk pravděpodobně vzniká podobně jako blesky na Zemi, kde stoupající vodní pára kondenzuje do kapek a ledových krystalků, které se elektricky nabíjejí, což vede k velkým rozdílům napětí mezi mraky, nebo mezi mraky a zemí. Proto jsou pozemské bouřky spojované s krupobitím. Zatím co na Jupiteru pohání vodní pára stoupání bouřkových mraků do horních vrstev atmosféry, ale nabité ledové krystalky se skládají z vody a amoniaku. Jedna teorie říká, že voda a amoniak se spojují a tvoří „koule“, které padají jako rozbředlé kroupy.

Zatímco silnější blesky s sebou nesou vyšší napětí mezi mraky, detaily o tom, jak vznikají na Jupiteru oproti Zemi, zůstávají záhadou. Tady začínají být detaily vzrušující a člověk se může ptát: „Mohl by klíčový rozdíl spočívat v atmosféře vodíku a dusíku, nebo by to mohlo být tím, že bouře na Jupiteru jsou vyšší, a proto se jedná o větší vzdálenosti?‘“. Bouře na Jupiteru jsou vysoké více než 100 kilometrů, oproti 10 kilometrům na Zemi.

„Nebo by to mohlo být tím, že je k dispozici více energie, protože vlhká konvekce na Jupiteru vyžaduje větší nahromadění tepla, než je možné vyvolat bouři, která by mohla vést k bleskům?“. Stále je to aktivní oblast výzkumu, takže se necháme překvapit, na co vědci přijdou.

Mezi Wongovy spoluautory patří postdoktorand z Berkeley Ramanakumar Sankar a kolegové z USA, Česka a Japonska. Výzkum podporovala NASA (80NSSC19K1265, 80NSSC25K0362).

Zdroje: hlavní autor studie Michael Wong, planetární vědec z Laboratoře vesmírných věd Kalifornské univerzity v Berkeley; https://www.ssl.berkeley.edu/lightning-bolts-on-jupiter-pack-more-than-100-times-the-power-of-earths-flashes/; Rozložení výkonu blesků rádiovými pulzy v nenápadných superbouřích na Jupiteru v letech 2021–2022 ( AGU Advances ); Magnetické tornádo rozdmýchává mlhu na pólech Jupiteru (2024), Webbův teleskop objevil intenzivní tryskové proudění v atmosféře Jupiteru (2023), https://news.berkeley.edu/2025/04/15/on-jupiter-its-mushballs-all-the-way-down/

Vědci vyřešili 50letou záhadu kuriózního rentgenového záření z Kasiopeji (W)

26. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 4 min read 60 Zobrazení Astrofyzika, bílý trpaslík, Galaxie, Kasioperja, Polárka, rentgenové záření, Yaël Nazé, záhada

Astrofyzika ESA Nové Vesmírné objevy Záhady vesmíru

Hvězda, kterou lze vidět pouhým okem, nechávala astronomy po celá desetiletí v nejistotě díky svému neobvykle silnému rentgenovému záření.

Nová záhada se objevila v polovině 70. let, kdy se ukázalo, že gama-Cas září v neobvyklém vysokoenergetickém rentgenovém záření. Následné studie zjistily, že původ této rentgenové záře pochází převážně z extrémně horké plazmy o teplotě 150 milionů °C, která září s jasem asi 40krát větším, než se u tak hmotných hvězd obvykle očekává.

Vědci nyní pomocí japonského vesmírného dalekohledu XRISM konečně odhalili zdroj kuriózního záření. Objevili skrytého bílého trpaslíka, který přitahuje materiál a generuje extrémní teplo. Tento objev nejen řeší 50 let starou záhadu obklopující gama galaxii Kasiopeji, ale také potvrzuje existenci dlouho předpovídaného typu dvojhvězdného systému.

Neviditelný společník, který pohlcuje materiál z hvězdy gama-Cas, je viditelné pouhým okem. Kdysi byl odhalen jako viník zvláštního rentgenového záření přicházejícího z hvězdné soustavy, který astronomové nedokázali identifikovat odkud se bere.

Unikátní pozorování s vysokým rozlišením kterou provedla mise X-Ray Imaging and Spectroscopy Mission (XRISM) odhalila, že rentgenové záření souvisí s orbitálním pohybem doprovodné hvězdy, konkrétně bílého trpaslika, což astronomům umožnilo konečně vyřešit dlouholetou záhadu.

Dvojté W, které zná každý

Hvězda gama-Cas (γ -Cas) je pro Evropany viditelná každou bezoblačnou noc. Tvoří centrální „bod“ charakteristického souhvězdí Kasiopeje ve tvaru písmene „W“.

Přestože je na noční obloze významná, je zahalena tajemstvím od roku 1866, kdy si italský astronom Angelo Secchi všiml něčeho zvláštního v jejím světelném podpisu. Její vodíkový „otisk prstu“ byl jasný, zatímco u hvězd, jako je naše Slunce, se obvykle projevuje jako tmavá čára.

Tento zvláštní útvar zahájil vznik nové třídy hvězd, nazývaných „Be“ hvězdy, slučující „B“ spojené s horkými modrobílými hmotnými hvězdami s „e“ z podivné emise vodíku.

Popis: Hvězda gama-Cas (γ-Cas) tvoří centrální „bod“ charakteristického souhvězdí Kasiopeji ve tvaru písmene „W“. Nachází se blízko „polární hvězdy“ Polárky a pro pozorovatele na severní polokouli je viditelná každou noc.
Rychle rotující hvězda vyvrhuje rotující disk hmoty, což má za následek změny v její jasnosti. Malé dalekohledy odhalují tuto mihotavou jasnost, což z ní činí oblíbený cíl amatérských astronomů.

Trvalo několik desetiletí, než astronomové pochopili, že tyto emise pocházejí z rotujícího disku hmoty vyvrženého rychle rotující hvězdou. Takové disky se mohou v průběhu času hromadit a rozptylovat, což vede ke změnám v jasnosti hvězdy. Díky tomu je hvězda dodnes oblíbeným cílem amatérských astronomů.

Jak se pozorování pomocí dalekohledů zpřesňovala, bylo možné sledovat pohyb gama-Cas a odhalit, že ve jejím okolí musí být doprovodná hvězda s nízkou hmotností, která zůstává pro přímé pozorování pomocí dalekohledů neviditelná. Astronomové se proto domnívají, že by se mohlo jednat o bílého trpaslíka – kompaktní objekt s hmotností Slunce, ale velikosti Země.

Popis: Pozorování s vysokým rozlišením provedená radioteleskopem
XRISM odhalila původ kuriózního rentgenového záření pocházejícího z hvězdy gama-Cas, kterou lze pozorovat pouhým okem: hmota dopadající na svého průvodce, bílého trpaslíka.

S příchodem rentgenových vesmírných dalekohledů, včetně XMM-Newton (ESA), Chandry (NASA) a německého eROSITA, astronomové objevili přibližně dva tucty hvězd typu gama-Cas s podobným neobvyklým rentgenovým zářením, což z nich obecně činí zvláštní skupinu mezi hvězdami typu Be.

Dvě teorie vysokoenergetického rentgenového záření

V průběhu let se vysvětlení vysokoenergetického rentgenového záření zredukovalo na dvě protichůdné teorie. Vyvstala otázka: „Mohlo by lokální magnetické pole hvězdy interagovat s magnetickým polem okolního disku a vytvářet tak horký materiál? Nebo je rentgenové záření generováno materiálem disku hvězdy typu Be dopadajícím na jejího průvodce, bílého trpaslíka?“

Předchozí práce s využitím XMM-Newton skutečně uvolnila cestu pro XRISM, což umožnilo eliminovat řadu teorií a dokázat, která z posledních dvou soupeřících teorií byla správná. Je nesmírně uspokojivé mít konečně přímé důkazy k vyřešení této záhady! Uvádí ve své studii belgická astrofyzička Yaël Nazéová.

Pochopení, že objekty gama-Cas jsou hvězdy typu Be spárované s bílým trpaslíkem, který akreuje materiál, řeší celou záhadu rentgenového záření. Zároveň však otevírá další kuriozitu ohledně toho, jak se formuje a vyvíjí širší populace tohoto typu binárních systémů.

„Tento skvělý výsledek podtrhuje silnou spolupráci mezi japonským, evropským a americkým týmem, který pracuje na projektu XRISM,“ dodává Matteo Guainazzi, vědecký pracovník projektu XRISM v ESA. „Tento mezinárodní tým kombinuje technické a vědecké znalosti potřebné k vyřešení největších záhad rentgenového záření ve vesmíru a otevírá nové možností budoucích výzkumů.“

Zdroje: https://www.esa.int/Science_Exploration/Space_Science/XRISM_solves_famous_star_s_50-year_mystery; autorka vědecké studie Yaël Nazé z Univerzity v Lutychu v Belgii, DOI 10.1051/0004-6361/202558284;

Perseverance objevil nové stopy starověkého říčního systému na Marsu

20. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 2 min read 61 Zobrazení jezero, Margin, Mars, Perseverance, říční systémy, voda

NASA Nové TOP 10 Vesmírné objevy

Objevené struktury se nacházejí pod zasypaným ložiskem známým jako jednotka Margin, které je bohaté na uhličitany hořečnaté. Vědci zjistili, že zasypané struktury mají náznaky několika epizod eroze a depozice a zároveň ukazují, že oblast byla velmi dlouhou dobu pod aktivní tekoucí vodou.

Sonda Perseverance, kterou patří společnosti NASA, zkoumá kráter Jezera již pět let. Pomalu putuje napříč západní deltou, říční strukturou, která byla pozorovaná z oběžné dráhy. Byla klíčovým důvodem pro vyslání roveru právě do této oblasti. Nová analýza naznačuje, že fluviální útvary v této oblasti Marsu nejsou jen povrchové. Sahají hluboko do nitra planety a poskytují nové poznatky o tom, jaký byl Mars dříve.

Díky radarového zobrazovače pro Mars Subsurface Experiment (RIMFAX) vědci mohli studovat podmínky hluboko pod povrchem kráteru. Sonda Perseverance shromáždila data z hloubky 35 metrů během 78 průjezdů. Nakonec odhalila pohřbené říční a deltové útvary. To naznačuje, že v kráteru Jezera tekla voda a možná v ní byly i vhodné podmínky pro život, který mohl na Marsu trvat delší dobu, než se dříve myslelo.

Popis: V okraji se silně reflexní vrstvy, které mají tmavý vzhled a slabě reflexní litologie jeví jako světlé. Promítnutý radargram je zobrazený s daty digitálního modelu reliéfu HiRISE a vrstvy jsou trasovány (azurově tečkované čáry) od podpovrchu k odpovídajícím povrchovým topografickým prvkům.

RIMFAX odhalil dřívější podpovrchové deltové prostředí pod současnou deltou, což prodlužuje období potenciální obyvatelnosti Jezera dále v čase. Západní delta, viditelná při orbitálních pozorováních, se pravděpodobně zformovala přibližně před 3,7 miliardami let. Pohřbená delta se pravděpodobně začala formovat přibližně před 4,2 miliardami let, což dramaticky prodloužilo dobu, po kterou byla tato oblast vlhká.

To znamená, že na základě orbitálních pozorování RIMFAX potvrzuje, že jednotka Margin je odlišnou geologickou jednotkou od horního vějíře, který byl uložený dříve a liší se složením i fyzickou plochou.

Tato vědecká studie posiluje argumenty pro obyvatelné prostředí. Perseverance i Curiosity nalezly důkazy, které naznačují možnost života mimo Zemi. Zdůrazněme, že nikdo netvrdí, že objevil mimozemský život, ale tyto skalní signatury vzbudily určité pochybnosti.

Studie se zaměřuje na pouhých 6 kilometrů trasy roveru Perseverance na Marsu. Rover však už nyní urazil 40 kilometrů, opustil deltu a vydal se dál.

RIMFAX je přístroj vyrobený v Norsku a jeho každodenní provoz sdílejí Univerzita v Oslu a UCLA.

Zdroj: hlavní autorka studie Dr. Emily Cardarelli z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA); studie byla publikovaná v časopise Science Advances https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.adz6095; https://www.nature.com/articles/s43247-025-02856-3; https://www.eurekalert.org/news-releases/1119934

Naděje života na Titanu se opět zhroutily

12. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 1 min read 75 Zobrazení Jupiterův měsích, obyvatelnost, titan, vesmír, voda

NASA Nové Vědecké objevy Vesmírné objevy

FOTO: Spekuluje se, že jezera kapalného metanu a etanu na Titanu jsou místy, kde by mohl existovat život, ale zdá se to nepravděpodobné. Zdroj obrázku: NASA

Titan, prozatím jediný měsíc v naší sluneční soustavě, který má hustou atmosféru. Celý vědecký svět k němu vzhlížel jako k možné budoucí planetě, která nejen že může skrývat důkazy o živých strukturách, ale také se věřilo, že by v budoucnu mohla přivítat nové lidstvo. Což je momentálně v ohrožení.

Jupiterův měsíc Titan je pravděpodobně nejbližší dochovaný protějšek naší rané Země. Středem pozornosti je již dlouho, protože zatím jako jediný mohl splňovat podmínky pro místo, kde by se mohl nacházet život. A i když se šance považuje za nízkou, NASA přesto k Titanu vysílá sondu. Jedním z důvodů je, že pořád doufá v možnost, že narazí na známky mimozemského života.

Nyní se možnost vzniku života na Titanu zdá být uzavřená. Díky pozemským experimentům, které vědci prováděli ohledně chování sloučenin. Zajímalo je, jak by se mohly chovat za podmínek, které jsou podobné těm, které se nacházení na Titanu.

A ano. Vědci sice nemůžou otestovat všechny možné chemické složení, které jsou důležité pro vznik života, ale vyvrácením jednoho takového, v který někteří lidé vkládali naděje.

Například tři prvky, které tvoří akrylonitril, je na Titanu hodně. Zástupce najdeme v atmosféře, kde byla detekována unikátní spektra této molekuly. Myšlenkou je, že v tekutých metanových jezerech tohoto měsíce by azotosomy mohly vytvářet bezpečné prostory pro komplexní chemii a zároveň absorbovat materiály z širšího prostředí a v případě potřeby likvidovat odpad.

Takže si znovu připomeňme, že si máme vážit tekuté vody na Zemi, protože možná opravdu neexistují žádné jiné alternativy.

Zdroj: https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.aed1426; https://www.science.org/doi/full/10.1126/sciadv.1700022, https://www.eurekalert.org/news-releases/1109811

Jak jsme se sem dostali? Slunce uniklo z centra galaxie spolu s hvězdnými dvojčaty

12. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 2 min read 95 Zobrazení Galaxie, hvězdná dvojčata, migrace, slunce

Nové Vesmír Vesmírné objevy

Vědci objevili důkazy o hromadné hvězdné migraci, ke které zřejmě došlo někdy před 4-6 miliardami let. Důkazy ukazují, že se tehdy naše Slunce připojilo k masové migraci podobných „dvojčat“, které opouštěly jádrové oblasti naší galaxie.

Naše Sluce se zrodilo úplně někde jinde. Uprostřed galaxie. Kdyby tam zůstalo, náš život by nebyl možný a přesto tady jsme. Jak jsme se sem dostali?

Podle dnešního postavení hvězd v galaxii a situace, která se tam nyní nachází, by to rozhodně nebylo možné. Uprostřed galaxie totiž existují bariéry, které by naše Slunce nedokázalo překročit.

Vědci však objevili důkazy o hromadné migraci hvězd, ke které zřejmě došlo někdy před 4-6 miliardami let. Důkazy ukazují, že se tehdy naše Slunce připojilo k masové migraci podobných „dvojčat“, které opouštěly jádrové oblasti naší galaxie.

Zatímco zemská archeologie studuje lidskou minulost, galaktická archeologie sleduje nejen cesty hvězd, ale celých galaxií.

Vědci například vědí, že naše Slunce se zrodilo asi před 4,6 miliardami let. To znamená, že jeho místo zrození je více než 10 000 světelných let blíže ke středu Mléčné dráhy než se nachází dnes.

Studie složení hvězd sice tuto teorii podporují, ale pro vědce se to stále jeví jako hádanka. Pozorování totiž odhalují v našem galaktickém středu obrovskou příčkovitou strukturu, která vytváří „korotační bariéru“, která hvězdám ztěžuje únik. Jak se tedy naše Slunce dostalo tak daleko od středu?

Aby vědci odpověděli na tuto otázku, provedli nebývale rozsáhlou studii slunečních „dvojčat“. Hvězd, které mají velmi podobnou teplotu, povrchovou gravitaci a složení jako má naše Slunce. K výzkumu použili data ze satelitních misí Gaia Evropské kosmické agentury, což je ohromující soubor dvou miliard hvězd a dalších objektů. Následně vytvořili katalog 6 594 hvězdných „dvojčat“, což je sbírka zhruba 30krát větší než obsahují předchozí průzkumy.

Z tohoto obrovského seznamu se jim podařilo získat dosud nejpřesnější obraz o stáří těchto hvězd, přičemž pečlivě korigovali zkreslení výběru hvězd, které jsou snadněji viditelné. Při pohledu na rozložení stáří si všimli širokého vrcholu u hvězd starých kolem 4 až 6 miliard let, což zahrnuje i naše Slunce, a je to důkaz o existenci podobných hvězd podobného stáří, které se nacházejí přibližně ve stejné vzdálenosti od středu galaxie. To znamená, že naše Slunce se na své současné poloze nenachází náhodou, ale jako součást mnohem větší hvězdné migrace.

Korotační bariéra vytvořená příčkou v galaktickém středu by takovou hromadnou událost neumožňovala. Situace by ale vypadala úplně jinak, pokud by se v té době teprve formovala. Věk našich hvězdných „dvojčat“ odhaluje nejen to, kdy k úniku hmoty došlo, ale i časové rozmezí, ve kterém se příčka vytvořila.

Střed galaxie je pro vývoj života mnohem méně příznivým prostředím než vnější oblasti. Zjištění tak osvětlují klíčový faktor v tom, jak se naše sluneční soustava a následně i naše planeta ocitly v oblasti galaxie, kde se organismy mohly vyvíjet a vyvíjet.

Zdroj: https://www.aanda.org/articles/aa/full_html/2026/03/aa58913-26/aa58913-26.html, https://www.eurekalert.org/news-releases/1119007

Čekali kruh, ale potvrdili ovál

11. 3. 2026 Iveta Mauci 0 komentářů 2 min read 79 Zobrazení černá díra, neutronová hvězda

Astrologie Nové Vesmírné objevy

Objev zpochybňuje dlouholeté předpoklady o tom, jak tyto kosmické páry vznikají a jak pokračuje jejich další vývoj.

Když se srazí neutronová hvězda s černou dírou, konec je jasný. Ve finále dojde ke sloučení. Než k tomu ale dojde, obíhají tyto dva vesmírné objekty kolem sebe, jako by testovaly, kdo je silnější. Co je ale na tomto procesu zajímavé? Překvapením se stala jejich dráha. Doteď vědci předpokládali, že oba objekty svou dominanci testují v dokonalé kružnici, jak se ale ukázalo, krouží po oválné dráze.

Předpokládá se, že většina párů, které tvoří neutronové hvězdy a černé díry, zaujmou před sloučením kruhové dráhy. Analýza gravitační vlnové události GW200105 však ukazuje, že se tento systém dlouho před sloučením a vytvořením černé díry, která je 13krát hmotnější než Slunce, pohyboval po oválné dráze. Abychom to chápali….. Oválná dráha je něco, co se u tohoto typu srážky vesmírných objektů dosud nevidělo.

Podle doktorky Patricie Schmidtové z Birminghamské univerzity vědcům dává zásadní nové vodítka o tom, jak se tyto extrémní objekty shlukují. To znamená, že současné teoretické modely jsou neúplné a vyvolává nové otázky o tom, kde se ve vesmíru rodí takové systémy.

Jak na to vědci přišli?

Aby vědci mohli změřit jak „oválnost“ oběžné dráhy (excentricitu), tak i jakékoli rotační kolísání (precesi), museli nejprve analyzovat data stažená z detektorů LIGO a Virgo. Následně data analyzovali pomocí nového modelu gravitačních vln, které si vědci sami vyvinuli v Ústavu gravitační vlnové astronomie Birminghamské univerzity. Toto je poprvé, co byly tyto dva jevy naměřeny společně v události neutronové hvězdy a černé díry. Její eliptický tvar těsně před sloučením ukazuje, že se tento systém nevyvíjel tiše v izolaci. Naopak byl téměř jistě formován gravitačními interakcemi s jinými hvězdami, nebo možná dokonce s třetím tělesem.

Analýza porovnávající tisíce teoretických předpovědí se skutečnými daty ukázala, že kruhová oběžná dráha je extrémně nepravděpodobná, a vyloučila ji s 99,5% jistotou.

Zdroj: Birminghamská univerzita, https://www.eurekalert.org/news-releases/1119016

Vesmírný ohňostroj. Vědci zachytili explozi, když výbuch prorazil povrch hvězdy

12. 11. 2025 Iveta Mauci 3 min read 443 Zobrazení exploze, galaxie NGC 3621, SN 2024ggi, supernova SN 1181, Vesmírný ohňostroj, VLT

Astrofyzika ESO Nové Vesmír Vesmírné objevy

*Umělecký obrázek znázorňuje hvězdu, která se mění v supernovu.*

V galaxii NGC 3621, asi 22 milionů světelných let daleko, explodovala supernova SN 2024ggi. K pozorování výbuchu došlo 26 hodin po prvním objevení supernovy. V takto rané fázi odhalilo její skutečný olivový tvar. Jedná se o vůbec první pozorování tohoto tvaru při výbuchu supernovy v této velmi rané fázi.

Vesmír z pohledu ze Země vypadá jako neměnné místo. Ve skutečnosti je jako obrovský ohňostroj. Astronomové dokáží detekovat supernovy až po jejich výbuchu, ale zachytit hvězdu ve chvíli, kdy právě explodovala je opravdu superobjevem.

Takové pozorování se podařilo díky dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO), který odhalil zánik hvězdy při explozi v okamžiku, kdy výbuch prorazil její povrch.

Astronomové poprvé odhalili tvar výbuchu v jeho nejranější, prchavé fázi. O den později by tato krátká počáteční fáze již nebyla pozorovatelná. Vědcům tak pomáhá zodpovědět celou řadu otázek o tom, jak se z masivních hvězd stávají supernovy.

Během svého života si typická hvězda udržuje svůj sférický tvar díky velmi přesné rovnováze gravitační síly, která ji chce stlačit, a tlaku jejího jaderného motoru, který ji chce roztáhnout. Když jí dojde poslední zdroj paliva, jaderný motor začne chrčet. U hmotných hvězd to znamená začátek supernovy: jádro umírající hvězdy se zhroutí, hmotné obaly kolem něj spadnou na něj a odrazí se. Tento odrazový šok se pak šíří ven a naruší hvězdu.

Když byla v noci 10. dubna 2024 místního času poprvé zaznamenána exploze supernovy SN 2024ggi, Yi Yang, odborný asistent na univerzitě Tsinghua v Pekingu v Číně a hlavní autor nové studie, po dlouhém letu právě přistál v San Franciscu. Věděl, že musí jednat rychle. O dvanáct hodin později zaslal návrh na pozorování organizaci ESO, která jednala velmi rychle a 11. dubna nasměrovala svůj dalekohled VLT v Chile na supernovu, pouhých 26 hodin po jejím prvním zaznamenání.

Popis: Tento snímek ukazuje polohu supernovy SN 2024ggi v galaxii NGC 3621. Byl pořízen 11. dubna 2024, pouhých 26 hodin po první detekci supernovy. Snímek byl pořízen pomocí přístroje FORS2 na dalekohledu ESO/VLT. FORS2 mimo jiné umožňuje získávat spektra v polarizovaném světle. Tato technika, nazývaná spektropolarimetrie, poskytuje klíčové informace o tvaru exploze, i když se ze Země jeví jako jeden bod.

SN 2024ggi se nachází v galaxii NGC 3621 ve směru souhvězdí Hydry, „pouhých“ 22 milionů světelných let daleko, což je z astronomického hlediska blízko. S velkým dalekohledem a správným přístrojem měli vědci vzácnou příležitost odhalit tvar exploze krátce po jejím vzniku. „První pozorování VLT zachytila fázi, během níž hmota zrychlená explozí poblíž středu hvězdy proletěla povrchem hvězdy. Po několik hodin bylo možné pozorovat geometrii hvězdy a její explozi společně, což se také stalo,“ říká Dietrich Baade, astronom ESO v Německu a spoluautor studie zveřejněné dnes v časopise Science Advances.

Přesné mechanismy explozí supernov, tedy hvězd s hmotností více než osmkrát větší než Slunce, jsou stále předmětem diskusí. Předchůdcem této supernovy byla červená superobří hvězda s hmotností 12 až 15krát větší než Slunce a poloměrem 500krát větším, což z SN 2024ggi činí klasický příklad exploze hmotné hvězdy.

Jakmile šoková vlna prorazí povrch, uvolní obrovské množství energie. Supernova se pak dramaticky rozjasní a stane se pozorovatelnou.

Zdroj: https://www.eso.org/public/czechrepublic/news/eso2520/?nolang

planet, exoplanet, cosmos, universe, space, world, lava, planet formation, evolution, magma, alien planet, globe, science fiction, bullet, earth, space travel, fantasy, astronomy, astrophysics, cosmic, alie, genesis, moon, ai generated

Nejběžnější planety naši galaxie budou mít v budoucnu dostatek vody

10. 11. 2025 Iveta Mauci 3 min read 215 Zobrazení experimentální věda, Galaxie, Mléčná dráha, Neptun, obyvatelnost planet, Subneptuny, voda

Nové TOP 10 Vesmírné objevy Výzkum

Aby planety mohly být obyvatelné, musí mít vodu. Je to klíčový prvek. Vědci se proto pustili do experimentálních pokusů, které dokazují, že voda vzniká jako „přirozený“ důsledek při formování planet.

Překvapením je, že nejhojnější typ planety, který by mohl být bohatý na kapalnou vodu, se nachází přímo v naši galaxii. Z více než 6 000 známých exoplanet, které se nacházejí v Mléčné dráze, jsou nejběžnější tzv. subneptuny. Jsou menší než Neptun, ale hmotnější než Země. A právě u těchto planet se předpokládá, že mají skalnaté nitro s hustou atmosférou ve které převažuje vodík. Podle vědců jde o důsledek formativních interakcí mezi magmatickými oceány a primitivními atmosférami během jejích raných let.

Díky tomu jsou vhodnými kandidáty pro testování. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by to vysvětlovalo, jak skalnaté planety, jako je ta naše, získaly hojnost vody, která byla klíčová pro vznik života na Zemi.

Rychle rostoucí znalosti o obrovské rozmanitosti exoplanet vědcům umožnily představit si nové detaily o nejranějších fázích formování a vývoje kamenných planet. Otevřelo to dveře k úvahám o novém zdroji planetární vody. Mohlo by to objasnit dlouho diskutovanou záhadu, která rezonuje mezi vědci už po celá staletí. Dosud ale chyběly experimenty, které by to dokazovaly.

Experiment kombinuje odborné znalosti napříč různými oblastmi včetně astronomie, kosmochemie, planetární dynamiky, petrologie, minerální fyziky a dalších. Cílem bylo odpovědět na základní otázky týkající se vlastností, které umožňují skalnatým planetám vyvinout příznivé podmínky pro vznik života. Práce se zaměřuje zejména na pokusy propojit pozorování planetárních atmosfér s vývojem a dynamikou jejich skalních těles. Tato práce je součástí interdisciplinárního, multiinstitucionálního projektu AEThER (Atmospheric Empirical, Theoretical, and Experimental Research)

Popis: Nový výzkum využívá laboratorní experimenty k prokázání, že voda se přirozeně vytváří během procesu formování planet. Vědci z Carnegie, IPGP a UCLA prokázali, že interakce mezi atmosférou mladé planety a jejím primitivním magmatickým oceánem generují vodu a rozpouštějí vodík v magmatické tavenině. Tato práce má zásadní důsledky pro naše chápání obyvatelnosti planet a hledání exoplanet, které by mohly hostit život.

Předchozí výzkum matematického modelování ukázal, že interakce mezi atmosférickým vodíkem a magmatickými oceány obsahujícími železo během formování planet může produkovat značné množství vody. Komplexní experimentální testy tohoto navrhovaného zdroje planetární vody však dosud nebyly provedeny.

Aby vědci vytvořili podmínky, za kterých by k takovým interakcím mezi vodíkem, který představuje ranou planetární atmosféru a taveninou oxidu křemičitého bohatou na železo, představující formativní magmatický oceán, mohlo docházet na mladé planetě. Dosáhli toho stlačením vzorků na téměř 600 000násobek atmosférického tlaku (60 gigapascalů) a jejich zahřátím na více než 4 000 stupňů Celsia (7 200 stupňů Fahrenheita).

Jejich experimentální prostředí napodobilo kritickou fázi evolučního procesu skalních planet. Taková tělesa se tvoří z disku prachu a plynu, který obklopuje mladou hvězdu v období po jejím zrodu. Tento materiál se hromadí do těles, která do sebe narážejí, zvětšují se a zahřívají. Až se nakonec roztaví do obrovského magmatického oceánu. Tyto mladé planety jsou často obklopené silnou vrstvou molekulárního vodíku H2, který může fungovat jako „tepelná deka“ a než se ochladí, udržuje magmatický oceán po miliardy let.

Vědci tak ukázali, že se v tavenině rozpouští velké množství vodíku a redukcí oxidu železa molekulárním vodíkem vzniká velké množství vody.

Tato zjištění ukazují, že v magmatickém oceánu může být během tvorby vody uloženo velké množství vodíku. To má zásadní důsledky pro fyzikální a chemické vlastnosti nitra planety a potenciálně to může mít vliv i na vývoj jádra a složení atmosféry. Experiment ukazuje, že velké množství vody vzniká jako přirozený důsledek formování planet. Představuje to významný krok ku předu pro hledání vzdálených světů schopných hostit život.

Autoři studie: Francescy Miozzi a Anat Shahar z Carnegieho univerzity

Zdroje: https://www.eurekalert.org/news-releases/1103660, Nature – https://www.nature.com/articles/s41586-025-09816-z

Jak bouřlivá byla aktivita mladého Slunce a jak ovlivnila rodící se Zemi?

28. 10. 2025 Iveta Mauci 2 min read 231 Zobrazení koronální výrony hmoty, slunce, Venuše, vesmír, vesmírné počasí, vznik, vznik života, Země

Evoluce Nové Vesmír Vesmírné objevy

Výrony koronální hmoty na úsvitu sluneční soustavy — Popis: Umělecké znázornění výronu koronální hmoty z galaxie EK Draconis. Žhavější a rychlejší výron je zobrazen modře, zatímco chladnější a pomalejší výron je zobrazen červeně.

Mladé hvězdy, které ovlivňují vesmírné počasí, můžou vědcům poskytnout vodítka pro cestu do historie našeho Slunce. Co se mohlo stát před miliardami let v naší vlastní sluneční soustavě? Vědci rekonstruovali data spojením vesmírných a pozemních zařízení v Japonsku, Koreji a Spojených státech.

I když to tady dole na Zemi nevnímáme, ve vesmíru je to běžným úkazem. Slunce, které je neskutečně aktivním místem, poměrně často vyvrhuje do vesmíru obrovské masy plazmatu. Tzv. koronální výrony hmoty (CME). Často se vyskytují společně s náhlými zjasněními zvanými vzplanutí a někdy sahají tak daleko, že narušují zemskou magnetosféru, čímž vyvolávají jevy vesmírného počasí.

Vědci se domnívají, že když byly Slunce a Země mladé, bylo Slunce tak aktivní, že tyto výbuchy korony mohly dokonce ovlivnit vznik a vývoj života na Zemi. Předchozí studie dokonce ukázaly, že mladé hvězdy podobné Slunci, které jsou zástupci našeho Slunce v jeho mládí, často produkují silné erupce, které daleko převyšují největší sluneční erupce v moderní historii.

Obrovské CME z mladého Slunce mohly mít vážný dopad na raná prostředí Země, Marsu, ale také Venuše. Do jaké míry však exploze na těchto mladých hvězdách vykazují CME podobné těm slunci, zůstává nejasné.

V posledních letech byla na zemi detekovaná optickými pozorováními chladná plazma CME. Vysoká rychlost a očekávaný častý výskyt silných CME v minulosti však zůstaly nejasné. Aby se tento problém vyřešil, snažili se vědci otestovat, zda mladé hvězdy podobné Slunci produkují výrony masy podobné Slunci.

Jejich cílem se stal mladý sluneční analog EK Draconis. Hubbleův teleskop pozoroval emisní čáry v dalekém ultrafialovém záření citlivém na horkou plazmu, zatímco tři pozemní dalekohledy současně pozorovaly vodíkovou čáru Hα, která sleduje chladnější plyny. Tato simultánní spektroskopická pozorování v rozsahu více vlnových délek umožnila vědcům zachytit v reálném čase jak horké, tak chladné složky výronu.

Jejich pozorování nakonec vedla k prvním důkazům o multiteplotním výronu koronální hmoty z galaxie EK Draconis. Vědci zjistili, že horká plazma o teplotě 100 000 stupňů Kelvina byla vyvržena rychlostí 300 až 550 kilometrů za sekundu, následovaná asi o deset minut později chladnějším plynem o teplotě asi 10 000 stupňů, vyvrženým rychlostí 70 kilometrů za sekundu. Horká plazma nesla mnohem větší energii než chladná plazma, což naznačuje, že časté silné výrony koronální hmoty v minulosti mohly vyvolávat silné rázové vlny plné energetických částic schopných erodovat, nebo chemicky měnit atmosféry raných planet.

Teoretické a experimentální studie podporují klíčovou roli, kterou mohou hrát silné CME a energetické částice při iniciaci biomolekul a skleníkových plynů, které jsou nezbytné pro vznik a udržení života na rané planetě. Tento objev má proto zásadní důsledky pro pochopení obyvatelnosti planety a podmínek, za kterých vznikl život nejen na Zemi, ale možná i jinde.

Autoři studie:

Zdroje: Objev multiteplotních signatur výronu koronální hmoty z mladého slunečního analogu publikovaný v
časopise Nature Astronomy s identifikačním číslem doi: 10.1038/s41550-025-02691-8; https://www.eurekalert.org/news-releases/1103220

Saturnův měsíc Encelandus je zřejmě obyvatelný

24. 10. 2025 Iveta Mauci 3 min read 185 Zobrazení Enklandus, molekuly, obyvatelná planeta, oceán, Sauturn, voda, život

Nové Vesmír Vesmírné objevy Výzkum

Že má Enceladus pod svým ledovým povrchem skrytý oceán objevila sonda Cassini už v roce 2005. Tehdy šlo o první důkaz, že z trhlin v blízkosti jižního pólu Měsíce tryskají proudy vody a jeho ledová zrnka jsou vymršťována do vesmíru. Některé drobné kousky ledu, menší než zrnka písku, padají zpátky na povrch Měsíce, zatímco jiné unikají do volného prostoru a následně tvoří prstenec kolem Saturnu, který kopíruje oběžnou dráhu Enceladu.

Vědci, kteří analyzovali data shromážděná ze sondy Cassini, objevili nové komplexní organické molekuly. To znamená, že v jeho podzemním oceánu probíhají složité chemické reakce. Některé z těchto reakcí by mohly být součástí řetězců, které vedou k ještě složitějším, potenciálně biologicky relevantním molekulám.

Cassini během průletu prstencem E Saturnu neustále detekovala vzorky z Enceladu. V těchto ledových zrnech jsme již našli mnoho organických molekul, včetně prekurzorů aminokyselin, které mimo jiné mohou sloužit jako prekurzory významných látek.

Ledová zrna v prstenci mohou být stará stovky let. S postupujícím věkem mohou být „zvětralá“ a pozměněná intenzivním vesmírným zářením. Vědci chtěli prozkoumat čerstvá zrna vyvržená z Enklandu, aby získali lepší představu o tom, co přesně se děje v tomto oceánu.

Ledová mlha plná důkazů

Díky tomu, že sonda Cassini v roce 2008 proletěla přímo skrz ledovou mlhu, získala nedotčená zrna, která byla vymrštěná jen pár minut předtím, než dopadla na přístroj Cosmic Dust Analyzer (CDA) sondy rychlostí asi 18 km/s. Nejednalo se jen o nejčerstvější ledová zrna, která kdy Cassini detekovala, ale také o ta nejrychlejší. Na rychlosti velmi záleželo.

Proč:

Ledová zrna neobsahují jen zmrzlou vodu, ale i další molekuly, včetně organických látek. Při nižších rychlostech nárazu se led tříští a signál ze shluků molekul vody může skrýt signál z určitých organických molekul. Když ale ledová zrna dopadnou na CDA rychle, molekuly vody se neshlukují a šance objevit tyto dříve skryté signály, mizí.

Než se podařilo shromáždit znalosti z předchozích průletů, trvalo to roky. Teprve pak se tyto poznatky mohly aplikovat k dešifrování. Nyní vědci odhalili, jaké molekuly se nacházely uvnitř čerstvých ledových zrn. Zjistili, že určité organické molekuly, které již byly nalezené rozptýlené v prstenci E, jsou přítomné také v čerstvých ledových zrnech. To potvrzuje teorii, že vznikají v oceánu, který se nachází na Enceladu. V jeho ledových zrnech také objevili zcela nové molekuly, které dosud nebyly pozorované nikde jinde. Chemici se domnívali, že nově detekované molekulární fragmenty zahrnují alifatické, (hetero)cyklické estery/alkeny, ethery/ethyly a předběžně i sloučeniny obsahující dusík a kyslík.

Na Zemi se tyto molekuly podílejí na řetězcích chemických reakcí, které nakonec vedou ke složitějším molekulám. Takovým, jež jsou pro život nezbytné. Existuje mnoho možných cest od organických molekul, které jsme našli v datech Cassini, k potenciálně biologicky relevantním sloučeninám, což zvyšuje pravděpodobnost, že Měsíc je obyvatelný.

V datech, které se nyní podrobují zkoumání je toho mnohem více, takže se můžeme těšit, že se v blízké budoucnosti dozvíme více. Tyto molekuly, které se našli v čerstvě vyvrženém materiálu, dokazují, že komplexní organické molekuly, které sonda Cassini detekovala v prstenci E Saturnu, nejsou jen důsledkem dlouhého pobytu ve vesmíru, ale jsou snadno dostupné v oceánu na Enceladu.

Návrat na Enceladus

Objevy ze sondy Cassini jsou cenné pro plánování budoucí mise ESA věnované Enceladu. Studie pro tuto ambiciózní misi již začaly. Plánem je proletět tryskami a dokonce přistát na jižním pólu Měsíce za účelem odběru vzorků.

Enceladus splňuje všechny předpoklady pro to, aby se stal obyvatelným prostředím, které by mohlo podporovat život. Tj. přítomnost kapalné vody, zdroj energie, specifický soubor chemických prvků a komplexní organické molekuly. Mise, která by prováděla měření přímo z povrchu Měsíce a hledala známky života, by Evropě poskytla přední místo ve vědě o sluneční soustavě.

I kdyby vědci na Enceladu nenašli život, byl by to obrovský objev, protože by to vyvolalo vážné otázky, proč v takovém prostředí neexistuje život, i když jsou zde vhodné podmínky.

Vědecký tým: autor studie Nozair Khawaja; spoluautor Frank Postberg; Nicolas Altobelli, vědecký pracovník projektu Cassini v ESA

Zdroj: https://www.eurekalert.org/news-releases/1099915; https://www.nature.com/articles/s41550-025-02655-y

space, galaxy, universe, planet, cosmos, background, stars, space, space, space, space, galaxy, galaxy, galaxy, galaxy, galaxy, universe, universe, planet, planet, planet

V souhvězdí Chameleon roste extrémní rychlostí zbloudilá planeta

6. 10. 2025 Iveta Mauci 2 min read 130 Zobrazení Cha 1107-7626, souhvězdí Chameleon, vesmír, zbloudilá planeta

Objevy Vesmír Vesmírné objevy Záhady vesmíru

Nově objevená planeta, která se volně vznáší v prostoru, je asi 5–10krát hmotnější než Jupiter a neobíhá kolem žádné hvězdy. Materiál, který pohlcuje a díky kterému roste, pochází z disku, který je okolo hvězdy.

Představy o vzniku cizích světů můžou být různé. Velký třesk, srážka, bum, prásk a je to. Souhra náhod může znamenat, že vznikne nový svět. Bohužel zatím známe jen ty neobyvatelné. Přesto se astronomové můžou dovědět více o vzniku, formování a rychlosti možné evoluce.

Díky dalekohledu ESO Very Large Telescope (VLT) astronomové Evropské jižní observatoře zjistili, že nově objevená hvězda roste rychlostí šest miliard tun za sekundu, což je největší rychlost, jaká byla zaznamenaná u jakéhokoli druhu planety.

Vědci se domnívají, že materiál by mohlo k planetě přivádět silné magnetické pole. Jde o úkaz, který je vidět pouze u hvězd. Když se dopadající materiál dostane k planetě, zahřívá její povrch a vytváří tak jasnou horkou skvrnu.

Ilustrace zbloudilé planety Cha 1107-7626 — ***Fotografie: Umělecká představa ukazuje nově objevenou planetu pojmenovanou Cha 1107-7626.***

Spektrograf X-shooter, který je instalovaný na dalekohledu ESO VLT, detekoval v polovině roku 2025 výrazné zjasnění a našel jasný otisk, který ho způsobil. Mohl za to dopadající plyn. Pozorování ukazují, že planeta nyní nahromadí hmotu asi 8krát rychleji než před několika měsíci.

Jedná se o největší tempo růstu, jaké kdy bylo u „zbloudilé“ planety, nebo planety jakéhokoli druhu, zaznamenané, což poskytuje cenné poznatky o tom, jak se formují a rostou.

Planety si můžeme představovat jako klidné a stabilní světy, ale s tímto objevem je vidět, že objekty o planetární hmotnosti, které se volně vznášejí ve vesmíru můžou být vzrušujícími, a nebezpečnými místy.

Studovaný objekt, jehož hmotnost je pětkrát až desetkrát větší než hmotnost Jupiteru, se nachází asi 620 světelných let daleko v souhvězdí Chameleon. Planeta je oficiálně pojmenovaná Cha 1107-7626.

Původ zbloudilých planet zůstává otevřenou otázkou: jsou to objekty s nejnižší hmotností, které vznikly jako hvězdy, nebo jde o obří planety vyvržené ze svých rodných systémů? Zjištění naznačují, že některé zbloudilé planety můžou sdílet podobnou formační cestu jako hvězdy. Podobné záblesky akrece byly u mladých hvězd pozorované už dříve. Tento objev stírá hranici mezi hvězdami a planetami a dává vědcům nahlédnout do nejranějších období formování zbloudilých planet.

Volně se vznášející planety je obtížné detekovat, protože jsou velmi slabé, ale připravovaný Extrémně velký dalekohled ESO (ELT), který bude pracovat pod nejtemnější oblohou na světě, to může změnit. Jeho výkonné přístroje a obří hlavní zrcadlo umožní astronomům objevit a studovat více těchto osamělých planet. Pomůžou astronomům lépe pochopit, jak moc se podobají hvězdám. Myšlenka, že se planetární objekt může chovat jako hvězda, je úžasná a vybízí k zamyšlení, jaké by mohly být světy mimo náš vlastní v jejich počátečních fázích.

ai generated, galaxy, space, universe, stars, astronomy, night, fantasy, constellations, ai generated, ai generated, space, universe, astronomy, astronomy, astronomy, astronomy, astronomy, constellations

Nejjasnější záblesk všech dob v souhvězdí Velké medvědice

24. 8. 2025 Iveta Mauci 3 min read 253 Zobrazení galexie, rádiové vlny, souhvězdí Velké medvědice, vesmír, záblesk

Astrofyzika Nové Objevy Vesmír Vesmírné objevy

Astronomové zaznamenali nejjasnější rychlý rádiový záblesk všech dob. Oslnivý záblesk nazvaný „RBFLOAT“, který vznikl nedaleko souhvězdí Velké medvědice, nabízí dosud nejjasnější pohled na prostředí, které vzniká kolem těchto záhadných záblesků.

Vesmír k nám promlouvá prostřednictvím světla. Astronomové se snaží objevit cokoli, co by dávalo jasně najevo, že se vesmír mění. Jedna hvězda se zrodí jiná zahyne. Vědci tajně doufají, že by tyto záblesky mohly pocházet i z jiných zdrojů, ale…

Rychlý rádiový záblesk ve skutečnosti trvá jen několik milisekund. Ale i tak během tak nepatrné chvíle dokáže na okamžik zastínit všechny ostatní rádiové zdroje ve své domovské galaxii, aby na sebe upoutal veškerou pozornost. Tyto vesmírné erupce mohou být tak jasné, že jejich světlo lze vidět z poloviny vesmíru. Můžeme je pozorovat ze vzdálenosti několika miliard světelných let.

Zdroje těchto krátkých oslnivých signálů nejsou známé. Vědci však nyní mají možnost studovat rychlé rádiové záblesky (FRB) v nebývalých detailech. Mezinárodní tým vědců, včetně fyziků z MIT, detekoval blízký a ultrajasný rychlý rádiový záblesk asi 130 milionů světelných let od Země v souhvězdí Velké medvědice. Je to jeden z nejbližších FRB, které byly dosud detekované. Jde také o nejjasnější záblesk. Byl tak jasný, že signál získal neformální přezdívku RBFLOAT pro „nejjasnější rádiový záblesk všech dob“.

Z kosmického hlediska se tento rychlý rádiový záblesk nachází přímo v našem sousedství. To znamená, že jde o příležitost studovat docela normální FRB ve vynikajících detailech.

Rádiový záblesk „RBFLOAT“, — Fotografie: Detekci nového jasného výbuchu umožnilo významné vylepšení Kanadského projektu pro mapování intenzity vodíku (CHIME), což je rozsáhlé pole antén ve tvaru půltrubice umístěných v Britské Kolumbii.

Rozložení vodíku ve vesmíru

Detekci nového jasného výbuchu umožnilo významné vylepšení Kanadského projektu pro mapování intenzity vodíku (CHIME), což je rozsáhlé pole antén ve tvaru půltrubice umístěných v Britské Kolumbii.

CHIME byl původně vytvořen k detekci a mapování rozložení vodíku ve vesmíru. Dalekohled je také citlivý na ultrarychlé a jasné rádiové emise. Od zahájení pozorování v roce 2018 detekoval CHIME přibližně 4 000 rychlých rádiových záblesků ze všech částí oblohy. Dalekohled však až dosud nebyl schopný přesně určit polohu každého rychlého rádiového záblesku.

Dalekohled CHIME nedávno výrazně zvýšil svou přesnost v podobě CHIME Outriggers – tří miniaturních verzí CHIME, z nichž každá je umístěna v různých částech Severní Ameriky. Dohromady fungují tyto dalekohledy jako jeden systém o velikosti kontinentu, který dokáže zaostřit na jakýkoli jasný záblesk detekovaný CHIME a s extrémní přesností určit jeho polohu na obloze.

Představte si, že jste v New Yorku a na Floridě zahlédnete světlušku, která je jasná po dobu tisíciny sekundy, což je obvykle rychlost FRB. Lokalizace FRB do konkrétní části jeho hostitelské galaxie je analogická s určením nejen toho, z jakého stromu světluška pochází, ale i na které větvi sedí.

Kromě přesného určení polohy FRB na obloze vědci také prozkoumali data CHIME, aby zjistili, zda se ve stejné oblasti nevyskytly nějaké podobné záblesky už v minulosti. Od objevení prvního FRB, ke kterému došlo v roce 2007, astronomové detekovali přes 4 000 rádiových záblesků. Většina těchto záblesků je ale jednorázových. Bylo však pozorováno, že se několik procent z nich opakuje a čas od času blikají. Ale nepatrná část těchto opakujících se záblesků blikají ve vzoru, jako je rytmický tlukot srdce, než vzplanou. Ústřední otázkou týkající se rychlých rádiových záblesků je, zda opakující se a neopakující se záblesky pocházejí z různého původu.

Zdroje: https://www.eurekalert.org/news-releases/1095535; Massachusettský technologický institut

space, universe, galaxy, alien, planet, fantasy, meteorite, stars, galaxy, alien, fantasy, meteorite, meteorite, meteorite, meteorite, meteorite

Starověký meteorit Northwest Africa12264 může změnit časovou osu naši sluneční soustavy

16. 7. 2025 Iveta Mauci 4 min read 1278 Zobrazení časová osa, formování planet, meteorit, NASA, Northwest Africa 12264, Severozápadní Afrika 12264

NASA Nové Objevy TOP 10 Vesmír Vesmírné objevy

Když v roce 2018 koupil nezávislý vědec kus vesmírné horniny od prodejce v Maroku, ještě netušil, že by mohl způsobit takový rozruch. Podle několika nezávislých odborníků to vypadá, že vše, co víme o formování Sluneční soustavy je zřejmě špatně.

Analýza meteoritu s názvem Northwest Africa 12264 (Severozápadní Afrika 12264) naznačuje, že bychom možná doslova museli změnit naši časovou osu rané sluneční soustavy, což by potenciálně změnilo modely formování planet.

Když byl v roce 2018 nalezen malý meteorit, přesná oblast nálezu není známa, koupil ho nezávislý vědec, který umožnil jeho další studium. Zdá se, že to byl velmi dobrý tah, protože po další analýze to vypadá, že 50,8gramový kus vesmírné horniny poskytuje důkaz o tom, že máme časovou osu rané Sluneční soustavy poněkud zmatenou.

Podle toho, co víme o formování planet, bylo Slunce v raných dobách obklopeno protoplanetárním diskem. Postupem času se tento disk plynu a prachu začal gravitačními interakcemi shlukovat a nakonec se v procesu známém jako akrece stane planetou.

Formování planet

NASA to vysvětluje tak, že další fázi formování skalnatých planet způsobuje energie z tohoto počátečního procesu, která způsobuje zahřívání a tavení prvků planety, když se při tavení tvoří a oddělují jednotlivé vrstvy. Těžší prvky klesají ke dnu, neboli do středu planety a lehčí plavou nahoru. Tento materiál se pak při ochlazování rozděluje do vrstev, což je známé jako ‚diferenciace‘. Pomalu se vynořuje plně formovaná planeta s horní vrstvou známou jako kůra, pláštěm uprostřed a pevným železným jádrem.“

Dosud se předpokládalo, že tento proces trvá u planet v různých oblastech sluneční soustavy různě dlouho. Před zhruba 4,566 miliardami let se zformovaly nejvnitřnější planety mezi Sluncem a hlavním pásem asteroidů. Pak se zhruba před 4,563 miliardami let pravděpodobně diferencovaly skalnaté vnější planety, jejichž vznik byl zpomalený vodou a ledem uvnitř, což zpomalilo proces tání jejich vnitřního jádra.

Ale díky meteoritu z jižní Afriky 12264 vědci z Open univerzity naznačili, že tomu tak vůbec nemusí být.

„Mysleli jsme si, že ledové podmínky ve vnější sluneční soustavě zpozdily vznik kamenných planet,“ uvedla ve svém prohlášení Dr. Rider-Stokesová, hlavní autorka studie. „Naše zjištění však ukazují, že se formovaly stejně rychle jako ty blíže ke Slunci.“

Pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu vědci na základě izotopových podpisů chromu a kyslíku určili, že kus horniny pochází z vnější sluneční soustavy. Při pohledu na izotopy olova obsažené v hornině stanovili stáří meteoritu na 4,564 miliardy let, což je více podobné vnitřním kamenným planetám.

Africký vzorek (NWA) 12264 pravděpodobně vznikl na diferencované protoplanetě první generace ve vnější sluneční soustavě. Jedná o nejstarší dosud analyzovanou magmatickou horninu z vnější sluneční soustavy, která poskytuje klíčová omezení ohledně načasování diferenciace nejstarších protoplanet, které se vytvořily za hranicí sněhu.

Simulace ukazují, že procesy akrece a diferenciace probíhající ve vnitřní i vnější sluneční soustavě. Což zpochybňuje tak dlouhodobě uznávané paradigma opožděného vzniku planet za hranicí Jupiteru.

Rozhodující je, že stáří zaznamenané pomocí NWA 12264 je starší, než se očekávalo, a to mimo nejistotu stáří angritů odvozených z Al-Mg (4563,31 ± 0,21 Ma34), což jsou jedny z nejstarších čedičů z vnitřní Sluneční soustavy,

Dále článek naznačuje, že další meteorit nalezený v severozápadní Africe, NWA 7822 také potenciálně podporuje scénář rychlé diferenciace.

Meteorit NWA 7822 vykazuje zásadní rozdíly v chemickém složení, izotopovém složení chromu a odlišném izotopovém složení kyslíku. To naznačuje, že NWA 7822 vznikl na odlišném mateřském tělese od NWA 12264, které také prošlo diferenciací jádra a pláště, což naznačuje, že alespoň dvě odlišná tělesa ve vnější sluneční soustavě prošla rozsáhlou diferenciací. Výsledky tak podporují stávající důkazy nalezené v železných meteoritech z rezervoáru [uhlíkatých chondritů].

A i když vědci neznají mateřské planetární těleso, naznačují, že zkoumání rázové metamorfózy ve vzorku by mohlo poskytnout odhad rozpadu mateřské protoplanety.

Nejasnosti ohledně stárnutí vzorku

I když se rozhodně jedná o zajímavou studii, existují nejasnosti ohledně stárnutí vzorku, které by mohly změnit časovou osu. Další analýza tohoto a dalších meteoritů by mohla přinést mnohá překvapení a možná i změnit naše modely formování planet ve sluneční soustavě, nebo dokonce v celé galaxii.

Zdroje: https://communities.springernature.com/posts/the-timing-of-protoplanet-formation-in-the-outer-solar-system; https://science.nasa.gov/resource/a-rocky-planet-forms/; https://www.lpi.usra.edu/meteor/metbull.php?code=68674; https://www.open.ac.uk/blogs/news/science-mct/timing-is-everything-a-new-take-on-planet-formation/; https://www.nature.com/articles/s43247-025-02483-y;

ai generated, galaxy, nebula, black hole, supernova, vortex, starlight, cosmos, universe, eclipse, aurora, horizon, accretion, quasar, stellar, void, celestial, rift, cascade, veil, forge, tides, basin, infinity

Systém, který láme rekordy? Supermasivní černé díry se umí sloučit

15. 7. 2025 Iveta Mauci 1 min read 239 Zobrazení černé díry, Einsteinovou teorií obecné relativity, GW231123, sloučení, vesmír

Nové Vesmír Vesmírné objevy

Byly to dvě černé díry, které měly přibližně 100 a 140krát větší hmotnost než Slunce. Zdá se, že se černé díry otáčejí blízko limitu povoleného Einsteinovou teorií obecné relativity.

Jejich sloučením vznikla černá díra o hmotnosti více než 225krát větší než je Slunce. Signál s označením GW231123 byl pozorován během čtvrtého pozorovacího cyklu (O4) sítě LVK 23. listopadu 2023.

Černé díry této hmoty jsou standardními modely hvězdné evoluce zakázané. Jednou z možností je, že dvě černé díry v tomto binárním systému vznikly dřívějšími fúzemi menších černých děr.

*Infografika o sloučení binárních černých děr, které produkovalo signál GW231123.*

Doposud bylo prostřednictvím gravitačních vln pozorováno přibližně 300 splynutí černých děr, včetně kandidátů identifikovaných v probíhajícím cyklu O4. Doposud nejhmotnější potvrzenou dvojhvězdou černých děr byl zdroj GW190521 s mnohem menší celkovou hmotností, „pouze“ 140krát větší než Slunce.

Zdroje: https://www.eurekalert.org/news-releases/1090777

universe, earth, man, woman, cosmic, universe, universe, universe, universe, universe

Země je možná uprostřed obří prázdné díry, vysvětlovalo by to rychlost rozpínání našeho vesmíru

14. 7. 2025 Iveta Mauci 2 min read 2206 Zobrazení černá díra, Galaxie Mléčná dráha, Rozpínání se vesmíru, Velký třesk

Nové Věda Vesmír Vesmírné objevy

Vesmír okolo nás se rozpíná rychleji než sousední. Možným řešením pro tyto nesrovnalosti je, že se naše galaxie nachází blízko středu velké prázdnoty. Tato teorie naznačuje, že se Země a celá naše galaxie ocitá uprostřed velké černé díry, tvrdili astronomové na Národním astronomickém setkání (NAM) Královské astronomické společnosti v Durhamu.

Jejich studie opět řeší otázku velkého třesku. Pro vědecký svět je to velmi důležité. Kdyby se jim podařilo vyřešit tuto rovnici, mohli by potvrdit skutečné stáří našeho vesmíru, které se nyní odhaduje na přibližně 13,8 miliardy let.

Má to ale háček. Kámen úrazu této teorie spočívá v tom, že extrapolace měření vzdáleného raného vesmíru až do současnosti pomocí standardního kosmologického modelu předpovídá pomalejší tempo rozpínání než měření blízkého, novějšího vesmíru. Vědci mají pro tento rozdíl vysvětlení…

Pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že hmota bude gravitací přitahována k vnějšímu povrchu prázdnoty s vyšší hustotou, což by vedlo k tomu, že se prázdnota časem vyprázdní. V praxi to znamená, že rychlost objektů od nás by byla větší z důvodu vyprazdňování prázdnoty, než kdyby tam prázdnota nebyla. To proto vytváří dojem rychlejší lokální expanze.

Napětí v Hubbleově teleskopu je z velké části lokální jev s malým množstvím důkazů o tom, že by rychlost rozpínání nesouhlasila s očekáváními ve standardní kosmologii dále v čase. Takže lokální řešení, jako je lokální prázdnota, je slibným způsobem, jak problém vyřešit.

Aby tato myšlenka obstála nejen ve vědecké komunitě, musely by se Země a naše sluneční soustava nacházet blízko středu prázdnoty o poloměru asi miliardy světelných let s hustotou asi o 20 procent nižší, než je průměr pro vesmír jako celek.

Přímé počítání galaxií tuto teorii podporuje, protože hustota čísel v našem lokálním vesmíru je nižší než v sousedních oblastech. Existence tak velké a hluboké prázdnoty je však kontroverzní, protože se příliš nehodí do standardního modelu kosmologie, který naznačuje, že by hmota dnes měla být v tak velkých měřítcích rovnoměrněji rozprostřena.

Hlavní techniky pro mapování historie rozpínání vesmíru, jako jsou supernovy, nebo standardní svíčky a kosmické chronometry.

Lokální prázdnota mírně zkresluje vztah mezi úhlovou stupnicí BAO a rudým posuvem, protože rychlosti vyvolané lokální prázdnotou a jejím gravitačním účinkem rudý posuv mírně zvyšují v důsledku kosmické expanze. Přes všechny tyto podmínky a po zvážení všech dostupných měření BAO za posledních 20 let přesto vědci ukázali, že model s prázdnou plochou je asi stomilionkrát pravděpodobnější než model bez prázdné plochy.

To vše zahrnuje zkoumání galaxií, které již netvoří hvězdy. Pozorováním jejich spektra, neboli světla, je možné zjistit, jaké druhy hvězd se v nich vyskytují a v jakém poměru. Protože hmotnější hvězdy mají kratší životnost. Ve starších galaxiích ale chybí, což umožňuje určit stáří galaxie.

Astronomové pak mohou toto stáří zkombinovat s rudým posuvem galaxie, o kolik se prodloužila vlnová délka jejího světla, což nám říká, o kolik se vesmír roztáhl, zatímco světlo z galaxie cestovalo k nám. To vrhá světlo na historii rozpínání vesmíru.

Zdroje: https://www.eurekalert.org/news-releases/1090191, https://cs.wikipedia.org/wiki/Hubbleova_konstanta, https://conference.astro.dur.ac.uk/event/7/sessions/90/#20250709

Vědci objevili dvě planety, které obíhají kolem své hvězdy jedinečným způsobem, jako starobylý kolotoč

14. 7. 2025 Iveta Mauci 2 min read 254 Zobrazení hvězdy, KOI-134 b, KOI-134 c, NASA, Systém KOI-134

Astrofyzika NASA Nové Vesmírné objevy

Tento umělecký koncept zobrazuje systém KOI-134, u kterého článek z roku 2025 odhalil, že má dvě planety: KOI-134 b a KOI-134 c.

Jedná se o první objevený systém svého druhu. Systém KOI-134 obsahuje dvě planety, které obíhají kolem své hvězdy zvláštním způsobem ve dvou různých orbitálních rovinách, přičemž jedna planeta vykazuje významné rozdíly v době přechodu.

Nové zkoumání starých dat z Keplerovy sondy odhalilo, že planetární systém, o kterém se dříve myslelo, že neobsahuje žádné planety, má ve skutečnosti dvě.

Před více než deseti lety vědci pomocí Keplerova vesmírného dalekohledu NASA pozorovali systém KOI-134 a domnívali se, že kolem něj obíhá planeta. Tento kandidát na planetu však považovali za falešně pozitivní, protože jeho tranzity (nebo průlety před hvězdou) se neshodovaly podle očekávání. Tyto tranzity byly natolik abnormální, že planeta byla před další analýzou automatizovaným systémem vyřazena jako falešně pozitivní.

Tato umělecká koncepční animace ukazuje orbitální dynamiku systému KOI-134, o kterém článek z roku 2025 odhalil, že má dvě planety: KOI-134 b a KOI-134 c. Zdroj: NASA/JPL-Caltech/K. Miller (Caltech/IPAC)

NASA má závazek k otevřenému sdílení vědeckých dat. To umožňuje i jiným vědcům, že se můžou neustále vracet ke starým datům z pozorování a objevovat tak nové věci. V nové studii „starých dat“ vědci analyzovali data z Keplerovy sondy KOI-134 a potvrdili, že „falešně pozitivní“ výsledek je ve skutečnosti skutečná planeta. Navíc k tomu přidali objev vskutku překvapivý. Ato, že systém má nejen planety dvě, ale jako bonus mají skutečně zajímavou orbitální dynamiku!

Nejprve byla „falešně pozitivní“ planeta s názvem KOI-134 b potvrzena jako teplý Jupiter (neboi teplá planeta podobné velikosti jako je Jupiter). Prostřednictvím této analýzy vědci odhalili, že důvod, proč tato planeta dříve unikala potvrzení, spočíval v tom, že zažívá takzvané variace v načasování tranzitu (TTV), neboli malé rozdíly v tranzitu planety přes její hvězdu, které mohou způsobit, že její tranzit přijde „brzy“ nebo „pozdě“, protože planeta je tlačena nebo přitahována gravitací jiné planety, což bylo také odhaleno v této studii.

Vědci odhadují, že KOI-134 b tranzituje přes svou hvězdu až 20 hodinovým „zpožděním“ nebo naopak s „předstihem“, což je významná odchylka. Ve skutečnosti byla tak významná, že to byl důvod, proč planeta nebyla dříve potvrzena.

Zdroj: https://science.nasa.gov/universe/exoplanets/discovery-alert-scientists-spot-a-planetary-carousel/

Strany Měsíce jsou úplně jiné, liší se v tloušťce, složení i sopečné aktivitě

14. 7. 2025 Iveta Mauci 2 min read 254 Zobrazení

Nové Vesmír Vesmírné objevy

Co způsobilo rozdíly mezi blízkou a odvrácenou stranou Měsíce? Tajemství odvrácené strany vyzradily první vzorky vrácené na Zemi.

Když se díváme na Měsíc ze Země, pozorujeme téměř dokonalou kouli. Obě strany jsou ale velmi rozdílné. Měsíční strany se liší nejen topograficky. Rozdíly najdeme v tloušťce zemské kůry, ve složení materiálů, ale také v sopečné aktivitě. Původ těchto rozdílů nedal vědcům dlouho spát.

Předchozí studie se zaměřovaly na rozdíly, které patrně vznikly obrovským nárazem. Mohlo k němu dojít přibližně před 4,25 miliardami let. Náraz uvolnil tak obrovskou energii, že mohla klidně přesahovat bilion atomových bomb. Co se dělo potom? Měsíc kupodivu zůstal celý, ale jaký byl následný dopad na měsíční geologii? Následný tepelný vývoj byl jednou z největších nevyřešených otázek planetární vědy.

Čínská mise Chang’e-6, která byla vypuštěna 3. května 2024, přinesla z měsíčního povrchu vzorky, které měly přinést odpovědi. Vědci měli možnost pracovat s vzorky o hmotnosti 1 935,3 gramů materiálu, které jsou posbírané z odvrácené strany Měsíce, tzv. South Pole-Aitken Basin (SPA). Z největší, nejhlubší a nejstarší známé impaktní části Měsíce o průměru 2 500 kilometrů. Vzorky dorazily na Zemi 25. června 2024.

Vědci se zaměřili na čtyři oblasti zkoumání. Co vzorky odhalily?

Dlouhodobá vulkanická aktivita na odvrácené straně Měsíce: Analýza identifikovala dvě odlišné vulkanické fáze. Před 4,2 miliardami a 2,8 miliardami let, což naznačuje, že vulkanická aktivita přetrvávala nejméně 1,4 miliardy let, což je mnohem déle, než se dříve myslelo.

Kolísavé magnetické pole: Měření paleomagnetických intenzit v čedičových klastech odhalila před 2,8 miliardami let oživení magnetického pole Měsíce, což naznačuje, že lunární dynamo, které generuje magnetické pole, kolísalo spíše epizodicky než aby sláblo stabilně.

Asymetrické rozložení vody: Bylo zjištěno, že plášť na odvrácené straně má výrazně nižší obsah vody než plášť na přivrácené straně, což naznačuje, že těkavé prvky jsou v nitru Měsíce rozložené nerovnoměrně, což k asymetrii Měsíce přidává další aspekt.

Znamení úbytku pláště: Geochemická analýza čediče ukazuje na „ultra-ochucený“ zdroj pláště, pravděpodobně v důsledku buď prvotního ochuzeného pláště, nebo masivní extrakce taveniny vyvolané velkými impakty. To zdůrazňuje roli velkých impaktů při formování hlubokého nitra Měsíce.

Tato zjištění nejen osvětlují vývoj odvrácené strany Měsíce, ale také otevírají cestu k hlubšímu vhledu do formování a vývoje i jiných planet.

Zdroje: https://www.eurekalert.org/news-releases/1090515, Wei Yangův
institut geologie a geofyziky, Čínská akademie věd, https://www.nature.com/articles/s41586-025-09131-7