ESO | Svět2000

Co je to za duhovou bublinu uprostřed vesmíru?

14. 4. 2026 Iveta Mauci, šéfredaktorka 0 komentářů 1 min read 100 Zobrazení duch hvězdy, duhová bublina, ESO 378-1, mlhovina, Mlhovinna Jižní sova, souhvězdí Hydra

ESO Fotopříběh Nové Vesmír

***Popis: Planetární mlhovina ESO 378-1***.

Pravdou je, že vesmír umí být neskutečně krásný. Tahle duhová bublina září ve vesmíru a osvětluje jeho všudypřítomnou temnotu. A i když může působit nadpřirozeně nenechte se mýlit. Nejde o AI.

Tato neobyčejná bublina, které se také říká duch hvězdy, je ve skutečnosti pozůstatkem hvězdy, která zanikla. Tento úkaz je astronomům dobře známý. Je to planetární mlhovina, která zbyla jako pozůstatek umírající hvězdy. Jedná se o dosud nejlepší snímek málo známého objektu ESO 378-1, který pořídil dalekohled Very Large Telescope vesmírné agentury ESO v severním Chile.

Planetární mlhoviny vznikají, když umírající hvězdy odvrhují do svého okolí plyn, který se dále rozpíná. Ačkoliv při svém vzniku jsou jasnými a působivými objekty, jak se plyn rozptyluje a centrální hvězda slábne, tak tyto bubliny velice rychle zeslábnou.

Mlhovina dostala název Jižní sova (ESO 378-1). Nachází se v souhvězdí Hydry. Její vzdálenost od Země je zhruba 2 030 světelných let. Je pozoruhodně symetrická, kulatá a má průměr přibližně čtyři světelné roky.

Stejně jako všechny planetární mlhoviny má i ESO 378-1 relativně krátký život trvající pouze několik tisíc let. To je velmi málo ve srovnání s životem hvězdy, jehož délka se běžně počítá v miliardách let.

Kde ji najdete:

Souřadnice

Position (RA):	11 26 43.95
Position (Dec):	-34° 22′ 14.90″
Field of view:	6.70 x 6.20 arcminutes
Orientace:	Sever je 0.0° levá od svislé osy

Ve vesmíru se něco děje. Že by se rodila nová sluneční soustava?

1. 4. 2026 Iveta Mauci, šéfredaktorka 0 komentářů 3 min read 151 Zobrazení Evropská jižní observatoř (ESO), Nová, plynní obři, Sluneční soustava, vesmír

Astronomie ESO Nové Vesmírné objevy Zajímavosti

Popis: Fotografie zachycuje vznik dvou planet v blízkosti mladé hvězdy WISPIT 2. Pozorování byla provedena pomocí přístroje SPHERE na dalekohledu Very Large Telescope (VLT) organizace ESO. Přístroj SPHERE dokáže přímo zobrazovat exoplanety tím, že kompenzuje atmosférické turbulence a blokuje světlo centrální hvězdy. Tento složený snímek obsahuje pozorování přístrojem SPHERE provedená v různých časových obdobích. Nejvzdálenější planeta, WISPIT 2b, byla objevena jako první, zatímco WISPIT 2c, která obíhá mnohem blíže hvězdě, byla potvrzena až později. — Popis: Fotografie zachycuje vznik dvou planet v blízkosti mladé hvězdy WISPIT 2. Pozorování byla provedena pomocí přístroje SPHERE na dalekohledu Very Large Telescope (VLT) organizace ESO. Přístroj SPHERE dokáže přímo zobrazovat exoplanety tím, že kompenzuje atmosférické turbulence a blokuje světlo centrální hvězdy. Tento složený snímek obsahuje pozorování přístrojem SPHERE provedená v různých časových obdobích. Nejvzdálenější planeta, WISPIT 2b, byla objevena jako první, zatímco WISPIT 2c, která obíhá mnohem blíže hvězdě, byla potvrzená až později.

Astronomové z ESO pozorují formování mladých planet v disku, který se vytvořil kolem mladé hvězdy.

Vědci nejprve objevili jednu planetu a nic nenasvědčovalo tomu, že by v blízkosti mělo být něco dalšího. Přesto se rozhodli hvězdu dále prozkoumat. Díky dalekohledům Evropské jižní observatoře (ESO) zjistili, že se nepatrný vesmírný kousek nachází další planeta. Následné pozorování společně s jedinečnou strukturou disku, která se vytvořila kolem hvězdy, naznačují, že systém WISPIT 2 může naznačovat mladou sluneční soustavu.

Je to dosud nejlepší pohled do naší vlastní minulosti.

Formování planet kolem mateřské hvězdy

Tento systém je po PDS 70 teprve druhým známým systémem, ve kterém byly přímo pozorované dvě planety v procesu formování kolem své mateřské hvězdy. Na rozdíl od PDS 70 má však WISPIT 2 velmi rozsáhlý disk pro formování planet s charakteristickými mezerami a prstenci. To znamená, že se v disku momentálně formují další planety.

Astronomové tak získali nejen klíčovou laboratoř, ve které můžou pozorovat vznik jedné planety, ale celého planetárního systému! Díky těmto pozorováním se astronomové snaží lépe pochopit, jak se vyvíjejí mladé planetární systémy ve zralé, jako je ten náš.

První planeta WISPIT 2b

První nově objevená planeta v této soustavě, pojmenovaná WISPIT 2b, byla zaznamenaná vloni. Její hmotnost je téměř pětkrát větší než má Jupiter. Kolem mateřské hvězdy obíhá ve vzdálenosti přibližně 60násobku vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem.

Druhá nová planeta WISPIT 2c je čtyřikrát blíže k centrální hvězdě a má dvakrát větší hmotnost než WISPIT 2b. Obě planety jsou plynní obři, podobně jako vnější planety v naší sluneční soustavě.

Obě planety jsou plynní obři, podobní Jupiteru. WISPIT 2b je téměř pětkrát hmotnější než Jupiter a obíhá kolem hvězdy ve vzdálenosti 60krát větší než je vzdálenost mezi Zemí a Sluncem. WISPIT 2c je dvakrát hmotnější než 2b a obíhá kolem hvězdy čtyřikrát blíže.

Popis: Tyto snímky pořízené pomocí dalekohledu Very Large Telescope (VLT) organizace ESO, zachycují zrod planetárního systému kolem mladé hvězdy WISPIT 2. Hvězda je obklopena diskem plynu a prachu, surovinou, z níž se planety formují a rostou. V roce 2025 objevil tým astronomů mladou planetu pojmenovanou WISPIT 2b, která vytvořila mezeru v disku kolem hvězdy. Nyní tentýž tým potvrdil přítomnost druhé planety, WISPIT 2c, která obíhá ještě blíže k hvězdě, jak je vidět na vloženém snímku.

Snímky pořídil přístroj SPHERE na VLT. SPHERE dokáže korigovat rozmazání způsobené atmosférickými turbulencemi a také blokovat světlo centrální hvězdy, čímž odhaluje slabý disk a planety kolem něj ve velkém detailu. Při objevu byl použit také další přístroj, GRAVITY+ na interferometru VLT, který pomohl potvrdit planetární povahu pozorovaného objektu.

Zdroj: Chloe Lawlor, doktorandka univerzity Galway v Irsku a hlavní autorka studie; Christian Ginski, spoluautor studie a výzkumník na univerzitě v Galway; https://www.eso.org/public/czechrepublic/news/eso2604/?nolang; https://www.eso.org/public/czechrepublic/news/eso1821/

Vesmírný ohňostroj. Vědci zachytili explozi, když výbuch prorazil povrch hvězdy

12. 11. 2025 Iveta Mauci, šéfredaktorka 3 min read 493 Zobrazení exploze, galaxie NGC 3621, SN 2024ggi, supernova SN 1181, Vesmírný ohňostroj, VLT

Astrofyzika ESO Nové Vesmír Vesmírné objevy

*Umělecký obrázek znázorňuje hvězdu, která se mění v supernovu.*

V galaxii NGC 3621, asi 22 milionů světelných let daleko, explodovala supernova SN 2024ggi. K pozorování výbuchu došlo 26 hodin po prvním objevení supernovy. V takto rané fázi odhalilo její skutečný olivový tvar. Jedná se o vůbec první pozorování tohoto tvaru při výbuchu supernovy v této velmi rané fázi.

Vesmír z pohledu ze Země vypadá jako neměnné místo. Ve skutečnosti je jako obrovský ohňostroj. Astronomové dokáží detekovat supernovy až po jejich výbuchu, ale zachytit hvězdu ve chvíli, kdy právě explodovala je opravdu superobjevem.

Takové pozorování se podařilo díky dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO), který odhalil zánik hvězdy při explozi v okamžiku, kdy výbuch prorazil její povrch.

Astronomové poprvé odhalili tvar výbuchu v jeho nejranější, prchavé fázi. O den později by tato krátká počáteční fáze již nebyla pozorovatelná. Vědcům tak pomáhá zodpovědět celou řadu otázek o tom, jak se z masivních hvězd stávají supernovy.

Během svého života si typická hvězda udržuje svůj sférický tvar díky velmi přesné rovnováze gravitační síly, která ji chce stlačit, a tlaku jejího jaderného motoru, který ji chce roztáhnout. Když jí dojde poslední zdroj paliva, jaderný motor začne chrčet. U hmotných hvězd to znamená začátek supernovy: jádro umírající hvězdy se zhroutí, hmotné obaly kolem něj spadnou na něj a odrazí se. Tento odrazový šok se pak šíří ven a naruší hvězdu.

Když byla v noci 10. dubna 2024 místního času poprvé zaznamenána exploze supernovy SN 2024ggi, Yi Yang, odborný asistent na univerzitě Tsinghua v Pekingu v Číně a hlavní autor nové studie, po dlouhém letu právě přistál v San Franciscu. Věděl, že musí jednat rychle. O dvanáct hodin později zaslal návrh na pozorování organizaci ESO, která jednala velmi rychle a 11. dubna nasměrovala svůj dalekohled VLT v Chile na supernovu, pouhých 26 hodin po jejím prvním zaznamenání.

Popis: Tento snímek ukazuje polohu supernovy SN 2024ggi v galaxii NGC 3621. Byl pořízen 11. dubna 2024, pouhých 26 hodin po první detekci supernovy. Snímek byl pořízen pomocí přístroje FORS2 na dalekohledu ESO/VLT. FORS2 mimo jiné umožňuje získávat spektra v polarizovaném světle. Tato technika, nazývaná spektropolarimetrie, poskytuje klíčové informace o tvaru exploze, i když se ze Země jeví jako jeden bod.

SN 2024ggi se nachází v galaxii NGC 3621 ve směru souhvězdí Hydry, „pouhých“ 22 milionů světelných let daleko, což je z astronomického hlediska blízko. S velkým dalekohledem a správným přístrojem měli vědci vzácnou příležitost odhalit tvar exploze krátce po jejím vzniku. „První pozorování VLT zachytila fázi, během níž hmota zrychlená explozí poblíž středu hvězdy proletěla povrchem hvězdy. Po několik hodin bylo možné pozorovat geometrii hvězdy a její explozi společně, což se také stalo,“ říká Dietrich Baade, astronom ESO v Německu a spoluautor studie zveřejněné dnes v časopise Science Advances.

Přesné mechanismy explozí supernov, tedy hvězd s hmotností více než osmkrát větší než Slunce, jsou stále předmětem diskusí. Předchůdcem této supernovy byla červená superobří hvězda s hmotností 12 až 15krát větší než Slunce a poloměrem 500krát větším, což z SN 2024ggi činí klasický příklad exploze hmotné hvězdy.

Jakmile šoková vlna prorazí povrch, uvolní obrovské množství energie. Supernova se pak dramaticky rozjasní a stane se pozorovatelnou.

Zdroj: https://www.eso.org/public/czechrepublic/news/eso2520/?nolang

Astronomové objevili kyslík v nejvzdálenější známé galaxii

4. 4. 2025 Iveta Mauci, šéfredaktorka a licencovaná autorka vědeckých zpráv NASA, ESO, ESA, AAAS a EurekAlert 3 min read 1122 Zobrazení ALMA, Galaxie, Galaxie JADES-GS-z14-0, kyslík, vesmír

ESO Nové Objevy Vesmír

Umělecká vizualizace galaxie JADES-GS-z14-0, která je k dnešnímu dni nejvzdálenější potvrzenou galaxií. Galaxie v raném vesmíru jsou obvykle shlukovité a nepravidelné. Výbuchy supernov v této galaxii by mohly šířit těžké prvky vykutané uvnitř hvězd, jako je kyslík, který byl nyní detekován pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array).

^{*Podle tiskové zprávy Evropské vesmírné agentury}

Hledali tak dlouho, až ho konečně našli. Kyslík, základní pilíř lidského života. Tento rekordní objev nutí astronomy přehodnotit jak rychle se formovaly galaxie v raném vesmíru. Překvapivý objev učinily dvě různé skupiny astronomů v nejvzdálenější známé galaxii JADES-GS-z14-0.

Galaxie JADES-GS-z14-0, která byla objevena v loňském roce, je momentálně nejvzdálenější potvrzenou galaxií. Je tak daleko, že její světlo k nám cestovalo 13,4 miliardy let. To znamená, že ji vidíme v podobě, v jaké byla v době, kdy byl vesmír starý méně než 300 milionů let, což znamená, že jde o pouhý zlomek o velikosti asi 2 % jeho současného stáří. Kyslík pomohly detekovat soustavy teleskopů v chilské poušti Atacama, ALMA. Vše naznačuje, že galaxie je mnohem chemicky vyspělejší, než se předpokládalo.

Výsledky vědecké studie ukazují, že galaxie se zformovala velmi rychle a také rychle dospívá, což přispívá k rostoucímu počtu důkazů, že formování galaxií probíhá mnohem rychleji, než se předpokládalo.

Jak se rodí galaxie

Galaxie obvykle začínají svůj život plný mladých hvězd, které se skládají převážně z lehkých prvků, jako je vodík a helium. Jak se hvězdy vyvíjejí, vytvářejí těžší prvky, jako je kyslík, které se po jejich zániku rozptýlí v hostitelské galaxii. Vědci se domnívali, že ve stáří 300 milionů let je vesmír ještě příliš mladý na to, aby v něm byly galaxie plné těžkých prvků. Tyto dvě studie ALMA však ukazují, že JADES-GS-z14-0 obsahuje asi 10krát více těžkých prvků, než se očekávalo.

Důkaz, že galaxie jsou zralé již v počátcích vesmíru, vyvolává otázky, kdy a jak galaxie vznikly.

Detekce kyslíku navíc umožnila astronomům měřit mnohem přesněji vzdálenost ke galaxii JADES-GS-z14-0. ALMA nabízí mimořádně přesné měření vzdálenosti s odchylkou pouhých 0,005 procenta.

Galaxie byla původně objevena pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba, ale až ALMA potvrdila a přesně určila její obrovskou vzdálenost.

Poznámky

*Astronomové používají k určení vzdálenosti extrémně vzdálených objektů měření známé jako rudý posuv (redshift). Předchozí měření ukázala, že galaxie JADES-GS-z-14-0 má červený posuv přibližně 14,12 až 14,4. Díky detekci kyslíku nyní oba týmy zúžily tento údaj na rudý posuv kolem 14,18.

*Vesmírný dalekohled Jamese Webba je společným projektem NASA, Evropské kosmické agentury (ESA) a Kanadské kosmické agentury (CSA).

Snímek ukazuje JADES-GS-z14-0, nejvzdálenější známou galaxii k dnešnímu dni, jak ji vidíme pomocí soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array). Dvě spektra, která jsou zde zobrazena, jsou výsledkem nezávislé analýzy dat ALMA dvěma skupinami astronomů. Obě nalezly emisní čáru kyslíku, což z ní činí nejvzdálenější detekci kyslíku v době, kdy byl vesmír starý pouhých 300 milionů let.

_{Výzkum byl publikován ve dvou článcích, které vyjdou v časopisech Astronomy & Astrophysics (https://aanda.org/10.1051/0004-6361/202452451) a v Astrophysical Journal}

Planeta Taylos je jako ze science fiction

2. 4. 2025 Iveta Mauci, šéfredaktorka a licencovaná autorka vědeckých zpráv NASA, ESO, ESA, AAAS a EurekAlert 2 min read 340 Zobrazení atmosféra, ESO, Jupiter, planety, plynný obr, podcast, Tylos, zajímavosti

ESO Nové TOP 10 Vesmír Zajímavosti

První 3D znázornění atmosféry exoplanety odhalilo unikátní klima. — Atmosféra planety Tylos zpochybňuje veškeré lidské chápání o fungování počasí nejen na Zemi, ale na všech planetách.

^{Julia Victoria Seidel}^{, tiskové centrum Evropské jižní observatoře (ESO) a Lagrangeova laboratoř, Observatoire de la Côte d’Azur Santiago, Chile a Nice, Francie}

Atmosféra planety Tylos zpochybňuje veškeré lidské chápání o fungování počasí nejen na Zemi, ale na všech planetách.

Vzdálenost planety k vlastní hvězdě, složení planety a chemické prvky, které se na ni nacházejí, to vše dohromady udává vzorec pro její chování. Druh klimatu, který astronomové pozorovali na Tylosu, ale nebyl dosud pozorovaný na žádné jiné planetě. Dokonce i nejsilnější hurikány, které se objevují v naší Sluneční soustavě, se ve srovnání s počasím na Tylosu zdají být opravdu klidné.

Větry zde přenášejí prvky jako vodík, sodík a železo extrémní rychlostí a vytvářejí tak dosud nevídané počasí. Zajímavé je, že pozorování odhalila také přítomnost titanu těsně pod tryskovým proudem, na což upozorňuje doprovodná studie publikovaná v časopise Astronomie a Astrofyzika. To bylo další překvapení, protože předchozí pozorování planety přítomnost tohoto prvku neukázala. Možná proto, že je ukrytý hluboko v atmosféře.

Na Tylosu se přes polovinu planety táhne tryskové proudění, které nabírá rychlost a vysoko na obloze prudce čeří atmosféru. Planeta se nachází ve vzdálenosti asi 900 světelných let v souhvězdí Lodní záď. Jedná se o ultrahorký Jupiter, plynného obra, který obíhá kolem své hostitelské hvězdy tak blízko, že rok zde trvá jen asi 30 pozemských hodin. (To by se nám asi pěkně zatočila hlava.) Navíc jedna strana planety je spalující, protože je stále přivrácena ke hvězdě, zatímco druhá strana je mnohem chladnější.

Dobývání planet začíná. První stavba základny na Měsíci již brzy odstartuje
Plány NASA na trvalou základnu postavenou u jižního pólu Měsíce, představují nejkonkrétnější pokus o vytvoření dlouhodobě obyvatelné infrastruktury mimo planetu Zemi.

Je to poprvé, kdy se astronomům podařilo takto podrobně a do hloubky prozkoumat atmosféru planety mimo naši Sluneční soustavu. Zjištění bylo velmi překvapivé, protože tryskové proudění otáčí materiál kolem rovníku planety, zatímco oddělené proudění v nižších vrstvách atmosféry přesouvá plyn z horké strany na stranu chladnější.

K odhalení trojrozměrné struktury atmosféry této exoplanety použili astronomové Evropské jižní observatoře přístroj ESPRESSO na dalekohledu ESO VLT, který spojuje světlo čtyř velkých teleskopických jednotek do jediného signálu.

Tento objev každopádně otevírá dveře k podrobnému studiu chemického složení a počasí dalších cizích světů díky dalekohledům ESO ELT (Extremely Large Telescope), který se v současné době staví v chilské poušti Atacama.

Exkluzivně: Astronomové ESO pořídili detailní snímek umírající hvězdy mimo naší Galaxii

21. 11. 2024 Iveta Mauci, šéfredaktorka 4 min read 283 Zobrazení ESO, umírající hvězda, Velké Magellanovo mračno, WOH G64

Astrologie ESO Vesmír

Foto: Tento obrázek ukazuje umělecké ztvárnění hvězdy WOH G64, první hvězdy zachycené zblízka mimo naší galaxii. Nachází se neuvěřitelných 160 000 světelných let od nás ve Velkém Magellanově mračnu. Tato rekonstrukce ukazuje její hlavní prvky: kokon z prachu ve tvaru vejce, který hvězdu obklopuje, a prstenec či torus z prachu. Existence a tvar tohoto prstence však bude muset být potvrzena dalším pozorováním.

Astronomové z Jižní evropské observatoře pořídili zhruba čtyřiadvacet detailních snímků hvězd v naší galaxii. Tisíce dalších hvězd se nachází v jiných galaxiích, které jsou tak daleko, že detailní pozorování bylo nesmírně náročné. Tedy až doteď.

Pořídit detailní snímek umírající hvězdy v galaxii mimo Mléčnou dráhu se astronomům podařilo zobrazit díky působivé ostrosti, kterou nabízí interferometr VLTI (Interferometr velmi velkých teleskopů) na Evropské jižní observatoři (ESO). Nové pozorování ukazuje hvězdu chrlící plyn a prach v poslední fázi před tím, než se stane supernovou. Hvězda WOH G64 se nachází neuvěřitelných 160 000 světelných let od nás.

„Objevili jsme kokon ve tvaru vejce, který hvězdu těsně obklopuje ,“ říká Ohnaka, hlavní autor studie, která byla právě publikována v časopise Astronomy & Astrophysics. „Jsme nadšeni, protože to může souviset s drastickým vyvržením materiálu z umírající hvězdy před výbuchem supernovy.“

Nově vyfocená hvězda WOH G64 leží ve Velkém Magellanově mračnu, jedné z malých galaxií, které obíhají kolem Mléčné dráhy. Astronomové o této hvězdě vědí již několik desítek let a příhodně ji nazvali „hvězdným obrem“. WOH G64, jejíž velikost je zhruba 2000krát větší než je velikost našeho Slunce, je klasifikována jako červený veleobr.

Ohnak a jeho skupina se o tuto obrovskou hvězdu zajímali už dlouho. Od roku 2005 a 2007 využili VLTI ESO v chilské poušti Atacama, aby zjistili více o vlastnostech hvězdy. V následujících letech pak pokračovali v jejím studiu. Skutečný snímek hvězdy však stále unikal.

Díky tomu musela skupina počkat na vývoj jednoho z přístrojů druhé generace VLTI, GRAVITY. Poté, co porovnali nové výsledky s předchozím pozorováním WOH G64, s překvapením zjistili, že hvězda za posledních deset let pohasla.

„Zjistili jsme, že tato hvězda v posledních 10 letech prochází výraznými změnami, což nám poskytuje vzácnou příležitost sledovat její život v reálném čase,“ říká Gerd Weigelt, profesor astronomie na Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii v německém Bonnu a spoluautor studie.

V závěrečné fázi svého života se červení veleobři, jako je WOH G64, zbavují vnějších vrstev plynu a prachu v procesu, který může trvat až tisíce let.

„Tato hvězda je jednou z nejextrémnějších svého druhu a každá drastická změna ji může přiblížit k explozivnímu konci,“ dodává spoluautor Jacco van Loon, ředitel observatoř Keele ve Velké Británii, který pozoruje WOH G64 od 90. let 20. století.

Located in the Large Magellanic Cloud, at a staggering distance of over 160 000 light-years from us, WOH G64 is a dying star roughly 2000 times the size of the Sun. This image of the star (left) is the first close-up picture of a star outside our galaxy. This breakthrough was possible thanks to the European Southern Observatory’s Very Large Telescope Interferometer (ESO’s VLTI), located in Chile. The new image, taken with the VLTI’s GRAVITY instrument, shows that the star is enveloped in a large egg-shaped dust cocoon. The image on the right shows an artist’s impression reconstructing the geometry of the structures around the star, including the bright oval envelope and a fainter dusty torus. Confirming the presence and shape of this torus will require additional observations.

Poloha hvězdy WOH G64 ve Velkém Magellanově mračnu

Obrázek: Velké Magellanovo mračno je satelitní galaxií Mléčné dráhy vzdálené 160 000 světelných let. Přes tuto neuvěřitelnou vzdálenost se přístroji GRAVITY na interferometru VLTI (Very Large Telescope Interferometer) podařilo zachytit blízký snímek obří hvězdy WOH G64. Tento obrázek ukazuje polohu hvězdy ve Velkém Magellanově mračnu společně s pomocnými dalekohledy VLTI v popředí.

Astronomové se domnívají, že vyvržený materiál může být také příčinou ztmavnutí a neočekávaného tvaru prachového kokonu kolem hvězdy. Nový snímek ukazuje, že daný kokon je protáhlý, což vědce, kteří na základě předchozích pozorování a počítačových modelů očekávali jiný tvar, překvapilo. Skupina se domnívá, že vejčitý tvar kokonu by mohl být vysvětlen buď vyvrhováním materiálu hvězdou, nebo vlivem dosud neobjevené obíhající hvězdy.

S tím, jak hvězda slábne, je pořízení dalších detailních snímků stále obtížnější, a to i pro VLTI. Nicméně plánované vylepšení pozorovacích přístrojů dalekohledu, jako je budoucí GRAVITY+, slibují, že se to brzy změní.

Zdroj: Exkluzivní zdrojESO, Embargo do 21. listopadu 2024 14:00 CET, Tento výzkum je prezentován v časopise Astronomy and Astrophysics (https://www.aanda.org/10.1051/0004-6361/202451820) s datem zveřejnění 21.listopadu 2024 14.00 CET.

ALMA (ESO/NAOJ/NRAO)/L. Rowland et al./ESO/J. Dunlop et al. Ack.: CASU, CALET

Vesmírná kuriozita: Byla nalezena nejvzdálenější galaxie s rotujícím diskem

7. 10. 2024 Iveta Mauci, šéfredaktorka 3 min read 1110 Zobrazení ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Arch), dalekohled VISTA, ESO, Evropská jižní observatoř (ESO), galaxie REBELS-25

ESO Nové Vesmír Zajímavosti

Vědci objevili dosud nejvzdálenější galaxii podobnou Mléčné dráze. Disková galaxie přezdívaná REBELS-25 ukrývá struktury jako současné galaxie.

Přitom se na ni díváme v podobě, kterou měla pouhých 700 milionů let po vzniku vesmíru.

Je to překvapivé, protože podle našich současných znalostí o vzniku galaxií jsou rané galaxie na pohled chaotičtější. Rotaci a strukturu galaxie REBELS-25 se podařilo odhalit pomocí soustavy ALMA (Velká milimetrová/submilimetrová soustava Atacama), jejímž partnerem je Evropská jižní observatoř (ESO).

Galaxie, které vidíme dnes, urazily dlouhou cestu od svých chaotických, nesourodých protějšků, které astronomové obvykle pozorují v raném vesmíru. „Podle našeho chápání vzniku galaxií očekáváme, že většina raných galaxií bude malá a neuspořádaná,“ říká Jacqueline Hodge, astronomka z Leidenské univerzity v Nizozemsku a spoluautorka studie.

Nesourodé rané galaxie

Tyto nesourodé rané galaxie se navzájem spojují a pak velmi pomalu získávají čím dál hladší podobu. Současné teorie naznačují, že aby galaxie byla tak uspořádaná jako naše Mléčná dráha, tedy rotující disk s úhlednými strukturami, jako jsou spirální ramena, musely uplynout miliardy let od jejího vývoje. Objev galaxie REBELS-25 však tento časový rámec zpochybňuje.

Ve studii, která byla přijata k publikaci v časopisu Královské astronomické společnosti, astronomové prokázali, že REBELS-25 je nejvzdálenější silně rotující diskovou galaxií, jaká kdy byla objevena.

Světlo staré 700 milionů let

Světlo, které k nám z této galaxie přichází, bylo vyzářeno v době, kdy byl vesmír starý pouhých 700 milionů let, což je jen pět procent jeho současného stáří (13,8 miliardy). Proto je uspořádaná rotace galaxie REBELS-25 takovým překvapením.

Galaxie REBELS-25 byla původně objevena při dřívějších pozorováních téhož týmu, také pomocí radioteleskopu ALMA, který se nachází v chilské poušti Atacama. Skupina už tehdy rozpoznala náznaky rotace, ale rozlišení dat nebylo dostatečně vysoké, aby mohla s jistotou objev potvrdit. Provedla proto navazující pozorování s vyšším rozlišením, které potvrdily, že jde skutečně o galaxii lámající rekordy.

Fotograf ESO, Stéphane Guisard, zachytil toto úžasné panorama z místa, kde se nachází ALMA, Atacama Large Millimeter/submillimeter Array, v chilských Andách. Pět tisíc metrů vysoká a extrémně suchá náhorní plošina Chajnantor nabízí ideální místo pro tento nejmodernější teleskop, který zkoumá vesmír v milimetrových a submilimetrových vlnových délkách. Středu snímku dominují četné obří antény. Po dokončení bude mít ALMA celkem 54 těchto antén o průměru 12 metrů.

V datech se ale skrývají náznaky i dalších rozvinutých struktur podobných těm v Mléčné dráze, jako je středová protáhlá příčka a dokonce i spirální ramena. I když k jejich potvrzení bude zapotřebí další pozorování. „Nalezení dalších důkazů o vyvinutějších strukturách by bylo úžasným objevem, protože by se jednalo o nejvzdálenější galaxii s takovými strukturami, která byla dosud pozorována,“ říká Rowlandová, autorka první studie.

Budoucí pozorování galaxie REBELS-25 spolu s dalšími objevy raných rotujících galaxií mohou změnit naše chápání raného vzniku galaxií a vývoje vesmíru jako takového.

Pozorování byla provedena v rámci Velkého programu ALMA REBELS: Průzkum jasných emisních čar v éře reionizace.

Zdroje: Tisková zpráva ESO, Vědecký článek, Měsíčník Královské astronomické společnosti, Akademie OXFORD