Pravdou je, že vesmír umí být neskutečně krásný. Tahle duhová bublina září ve vesmíru a osvětluje jeho všudypřítomnou temnotu. A i když může působit nadpřirozeně nenechte se mýlit. Nejde o AI.
Tato neobyčejná bublina, které se také říká duch hvězdy, je ve skutečnosti pozůstatkem hvězdy, která zanikla. Tento úkaz je astronomům dobře známý. Je to planetární mlhovina, která zbyla jako pozůstatek umírající hvězdy. Jedná se o dosud nejlepší snímek málo známého objektu ESO 378-1, který pořídil dalekohled Very Large Telescope vesmírné agentury ESO v severním Chile.
Planetární mlhoviny vznikají, když umírající hvězdy odvrhují do svého okolí plyn, který se dále rozpíná. Ačkoliv při svém vzniku jsou jasnými a působivými objekty, jak se plyn rozptyluje a centrální hvězda slábne, tak tyto bubliny velice rychle zeslábnou.
Mlhovina dostala název Jižní sova (ESO 378-1). Nachází se v souhvězdí Hydry. Její vzdálenost od Země je zhruba 2 030 světelných let. Je pozoruhodně symetrická, kulatá a má průměr přibližně čtyři světelné roky.
Stejně jako všechny planetární mlhoviny má i ESO 378-1 relativně krátký život trvající pouze několik tisíc let. To je velmi málo ve srovnání s životem hvězdy, jehož délka se běžně počítá v miliardách let.
Foto: Galaxie_spirit111/PixabayPopis:Mlhovina, která vypadá jako Boží oko. Uctívejte ji, pokud chcete, ale není to Bůh. Alespoň ne takový, jak ho popisuje křesťanská Bible.
Bývalý harvardský fyzik Michael Guillén argumentoval, že Bůh by mohl mít fyzické místo, které se nachází v dalekém vesmíru. Bohužel pro každého, kdo doufá, že si s ním promluví, je podle fyzika nemožné, protože se nachází ve vzdálenosti přibližně 439 miliard bilionů kilometrů. Mno, to je sakra daleko…
Michael Guillén dříve podával zprávy z celého světa. Od severního a jižního pólu přes gejzíry severního Nového Zélandu a vrcholu hory Sakurajima až po dno Atlantského oceánu, přes oko hurikánu Hugo. Nyní podává zprávy z nejvíce fascinujícího místa ve vesmíru: z průniku vědy a křesťanství.
Území Kosmického horizontu, tak někde tam by se měl nacházet. Dr. Michael Guilléna v článku pro Fox News napsal, že teoreticky by se galaxie, která je od Země vzdálena 439 miliard bilionů (439 000 000 000 000 000 000 000) km, pohybovala rychlostí cca 299 000 km za sekundu, což je rychlost světla. Tato vzdálenost, tam „nahoře“ ve vesmíru, v oblasti kosmického horizontu.
Nejprve bychom si samozřejmě měli vysvětlit, že se jedná o čistě spekulativní pojetí a ne o vědecký důkaz, natož o uznávanou vědu. Guillén ve svém argumentu kombinuje pasáže o Bohu z křesťanské Bible s fyzikálním konceptem známým jako „kosmický horizont“.
Pokud by byl vesmír statický, neboli neměnil svou velikost, jedinou věcí, která by nám bránila v pozorování těchto vzdálených objektů (stejně jako Dopplerův jev), by byla doba, kterou světlo potřebuje, aby se k nám dostalo. Ve statickém vesmíru bychom s postupem času detekovali stále více světla ze vzdálených objektů a náš Hubbleův horizont – množství vesmíru, které můžeme pozorovat, by se zvětšovalo. V určitém okamžiku v daleké budoucnosti by se zbytek vesmíru stal pro nás pozorovatelným.
Bohužel nežijeme ve statickém vesmíru, ale v takovém, který se rozpíná. A toto rozpínání má důsledky pro náš pohled na vesmír. Rozpínání vesmíru neznamená jen to, že nám „dává více věcí k lásce“, ale to, že s postupem času uvidíme jeho stále menší část a další objekty zůstanou z našeho pohledu navždy mimo dosah.
Hubbleův zákon je, že vzdálenější objekty se vzdalují rychleji než objekty, které jsou k nám blíže, a to v důsledku rozpínání prostoru mezi námi a vzdálenými objekty.
Světlo zpoza tohoto „kosmického horizontu“ bychom nikdy nemohli vidět, protože vesmír mezi námi se rozpíná rychleji, než se dokáže šířit samotné světlo.
Guillén dodává, že Bible uvádí, že nebe je pro lidi nepřístupné, dokud jsme naživu a že nebe údajně obývají nesmrtelné, nehmotné bytosti. To pak spojuje s kosmickým horizontem.
Astronomická pozorování a Einsteinovy teorie
Naše nejlepší astronomická pozorování a Einsteinovy teorie speciální a obecné relativity naznačují, že čas se zastavuje na Kosmickém horizontu. V této zvláštní vzdálenosti, vysoko „nahoře“ v hlubokém, hlubokém a ještě jednou hlubokém… vesmíru, neexistuje minulost, přítomnost a dokonce ani budoucnost. Existuje pouze nadčasovost. Na rozdíl od času však prostor existuje na Kosmickém horizontu i za ním. Což znamená, že skrytý vesmír za Kosmickým horizontem je obyvatelný, i když pouze světlem a světlu podobnými entitami.
I když to může znít poeticky, vědci takhle ani zdaleka kosmický horizont nevnímají. Nepředpokládají, že by čas na kosmickém horizontu zamrzl. Ve skutečnosti je to v současných vesmírných modelech dost nesmyslné tvrzení.
Člověk mezi Zemí a kosmickým horizontem
Představte si sami sebe na Zemi. To je docela snadné. Je to místo, kde se právě nacházíte. Nyní si představte kosmický horizont a všechny ty miliardy světelných let daleko. Jak dlouho by trvalo světlu dostat se na Zemi, než by se dostalo z nitra tohoto horizontu. A i když by se sem nakonec nakonec dostalo, s rudým posunem by šlo nakonec do pekel. Kvůli rozpínání vesmíru se tato událost, ať už je jakákoli, z našeho pohledu jeví mnohem pomalejší, protože světlo se v době, kdy k nám dosáhne, natáhne.
To neznamená, že jsou události pomalejší, nebo se zastavují na kosmickém horizontu. Znamená to jen to, že z našeho pohledu se tyto události jeví pomalejší, protože rozpínání vesmíru prodlužuje světlo, které jím prochází. Představte si, že jste na kosmickém horizontu Země a díváte se zpátky. Země by vypadala zpomalená nebo zastavená a přesto se tu stále procházíme, vaříme si kávu a sledujeme události v TV.
Kosmické horizonty jsou závislé na pozorovateli, spíše než na fyzickém místě ve vesmíru. Jsme kosmickým horizontem něčeho (nebo možná nějakého druhu) a přesto pokračujeme. A když se na to někdo naposledy podíval, nezdálo se, že bychom byli potomky božstev nějaké vzdálené civilizace.
Ačkoliv Guillénova tvrzení o Bohu uvedená v Bibli přesahují rámec vědeckých stránek, kosmologie, kterou používá na podporu své myšlenky je nesprávná, protože s hranicí pozorování zachází, jako by se jednalo o fyzické místo. Kromě toho, že je „opravdu daleko od Země“ (kdo by ho mohl vinit?), není jasné, proč by se Bůh chtěl zdržovat právě tam.
Snímek ukazuje, jak mladé energické a hmotné hvězdy osvětlují a formují své rodiště silnými větry a spalujícím ultrafialovým zářením.
Snímek dostal název „Kosmický útes“ díky tomu, že mlhoviny připomínají podmořský svět. Třpytivým středem mlhoviny NGC 2014 je seskupení jasných mohutných hvězd, z nichž každá je 10 až 20krát hmotnější než Slunce.
Na fotografii je vidět obří rudá mlhovina (NGC 2014) a její menší modrý soused (NGC 2020). Obě jsou součástí rozsáhlé oblasti, kde se rodí hvězdy ve Velkém Magellanově mračnu, satelitní galaxii Mléčné dráhy, která je od Země vzdálená 163 000 světelných let.
Ultrafialové záření z hvězd zahřívá okolní hustý plyn. Hmotné hvězdy také uvolňují prudké větry plné nabitých částic, které odpalují plyn s nižší hustotou a vytvářejí bublinovité struktury viditelné vpravo. A právě ty astronomům připomínají mořské korály.
Silné hvězdné větry vanoucí z hvězd tlačí plyn a prach na hustší levou stranu mlhoviny, kde se hromadí a vytvářejí řadu tmavých hřebenů zalitých hvězdným světlem.
V modré oblasti NGC 2014 záři kyslík, který byl díky záření ultrafialového světla zahřátý na téměř 20 000 stupňů Fahrenheita. Za to chladnější červený plyn naznačuje přítomnost vodíku a dusíku.
Naproti tomu zdánlivě izolovaná modrá mlhovina vlevo dole (NGC 2020) byla vytvořena osamělou mamutí hvězdou 200 000krát jasnější než Slunce. Modrý plyn byl hvězdou vyvržen během série erupcí, během nichž ztratila část svého vnějšího obalu hmoty.
Zajímavosti:
Snímek pořízený Hubblovým dalekohledem Wide Field Camera 3 připomíná 30 let působení observatoře obíhající kolem Země. Do vesmíru byl vypuštěný 24. dubna 1990. Za tu dobu provedl více než 1,4 milionu pozorování téměř 47 000 nebeských objektů. Bylo provedeno více než 900 000 pozorování a během své 30leté existence teleskop nasbíral více než 175 000 cest kolem naší planety, což je zhruba asi 7 miliard kolometrů. Pozorování přinesla téměř 164 terabajtů dat, která jsou k dispozici současným i budoucím generacím výzkumníků.
Vesmírný dalekohled NASA/ESA/CSA Jamese Webba pořídil dosud nejostřejší infračervené snímky jednoho z nejvýraznějších objektů naší oblohy, mlhoviny Koňská hlava. Tato pozorování ukazují část této ikonické mlhoviny ve zcela novém světle a zachycují její složitost s dosud nevídaným prostorovým rozlišením.
Podle tiskové zprávy NASA/ESA/CSA, vesmírný teleskop Jamese Webba zachytil dosud nejostřejší infračervené snímky jednoho z nejvýraznějších objektů na naší obloze, mlhoviny Koňská hlava. Tato pozorování ukazují část ikonické mlhoviny ve zcela novém světle a zachycují její složitost s bezprecedentním prostorovým rozlišením.
Nové snímky zobrazují část oblohy v souhvězdí Orion (Lovec), v západní části molekulárního oblaku Orion B. Z turbulentních vln prachu a plynu vystupuje mlhovina Koňská hlava, známá také jako Barnard 33, která se nachází zhruba 1300 světelných let daleko. Mlhovina vznikla z hroutícího se mezihvězdného oblaku materiálu a září, protože je osvětlována blízkou horkou hvězdou.
Plynová mračna obklopující Koňskou hlavu se již rozplynula, ale vyčnívající sloup je tvořen hustými shluky materiálu, které se hůře erodují. Astronomové odhadují, že Koňské hlavě zbývá asi pět milionů let, než se také rozpadne. Nový Webbův pohled se zaměřuje na osvětlený okraj vrcholu mlhoviny s charakteristickou strukturou prachu a plynu. Mlhovina Koňská hlava je známou fotonovou oblastí neboli PDR.
Toto ultrafialové záření silně ovlivňuje chemii plynu v těchto oblastech a působí jako nejdůležitější zdroj tepla. Tyto oblasti se vyskytují v místech, kde je mezihvězdný plyn dostatečně hustý, aby zůstal neutrální, ale ne dostatečně hustý, aby zabránil průniku dalekého ultrafialového záření z masivních hvězd. Světlo vyzařované z těchto PDR poskytuje jedinečný nástroj ke studiu fyzikálních a chemických procesů, které řídí vývoj mezihvězdné hmoty v naší galaxii a v celém vesmíru od rané éry intenzivní tvorby hvězd až po současnost. Vzhledem ke své blízkosti a téměř okrajové geometrii je mlhovina Koňská hlava (Horsehead Nebula).
Mlhovina vznikla z kolabujícího mezihvězdného oblaku materiálu a září, protože je osvětlena blízkou horkou hvězdou. Plynová mračna obklopující Koňskou hlavu se již rozptýlila, ale vyčnívající pilíř je vyroben z tlustých shluků materiálu, který se hůře eroduje. Astronomové odhadují, že Koňské hlavě zbývá asi pět milionů let, než se rozpadne. Webbův nový pohled se zaměřuje na osvětlený okraj horní části charakteristické struktury prachu a plynu mlhoviny.
Foto: Mlhovina Koňská hlava (snímky Euclid, Hubble a Webb) / Tiskový zdroj ESATento snímek představuje tři pohledy na jeden z nejvýraznějších objektů naší oblohy, mlhovinu Koňská hlava. Tento objekt se nachází v části oblohy v souhvězdí Orion (Lovec), v západní části molekulárního oblaku Orion B. Z bouřlivých vln prachu a plynu vystupuje mlhovina Koňská hlava, známá také jako Barnard 33, která se nachází ve vzdálenosti zhruba 1300 světelných let. Na prvním snímku (vlevo), který byl zveřejněn v listopadu 2023, je mlhovina Koňská hlava, jak ji viděl dalekohled ESA Euclid. Euclid pořídil tento snímek mlhoviny Koňská hlava přibližně za jednu hodinu, což ukazuje schopnost mise velmi rychle zobrazit nebývale detailní oblast oblohy. Více informací o tomto snímku najdete zde. Druhý snímek (uprostřed) ukazuje infračervený pohled Hubbleova vesmírného dalekohledu NASA/ESA na mlhovinu Koňská hlava, který byl v roce 2013 představen jako snímek k 23. výročí teleskopu. Tento snímek zachycuje chuchvalce plynu v infračerveném spektru a odhaluje krásnou, jemnou strukturu, která je za normálních okolností zakryta prachem.
Tyto oblasti se vyskytují tam, kde je mezihvězdný plyn dostatečně hustý, aby zůstal neutrální, ale není dostatečně hustý, aby zabránil pronikání vzdáleného ultrafialového světla z hmotných hvězd. Světlo emitované z takových PDR poskytuje jedinečný nástroj pro studium fyzikálních a chemických procesů, které řídí vývoj mezihvězdné hmoty v naší galaxii a v celém vesmíru od rané éry silného formování hvězd až po současnost.
Vzhledem ke své blízkosti a téměř okrajové geometrii je mlhovina Koňská hlava ideálním cílem pro astronomy ke studiu fyzikálních struktur PDR a vývoje chemických charakteristik plynu a prachu v jejich příslušných prostředích a přechodových oblastí mezi jim. Je považován za jeden z nejlepších objektů na obloze pro studium interakce záření s mezihvězdnou hmotou.
Toto video vás vezme na cestu vesmírem, aby odhalilo nový snímek z vesmírného dalekohledu NASA/ESA/CSA Jamese Webba, mlhovinu Koňská hlava. (Zdroj videa: S laskavým poděkováním tiskovému centru agentury ESA)
Díky Webbovým přístrojům MIRI a NIRCam odhalil mezinárodní tým astronomů poprvé struktury osvětleného okraje Koňské hlavy v malém měřítku. Objevili také síť pruhovaných útvarů, které se táhnou kolmo k přední části PDR a obsahují prachové částice a ionizovaný plyn strhávaný fotoodpařovacím proudem mlhoviny. Pozorování také umožnila astronomům zkoumat účinky útlumu a emise prachu a lépe porozumět vícerozměrnému tvaru mlhoviny.
Dále mají astronomové v úmyslu studovat spektroskopická data, která byla získána o mlhovině, aby prokázala vývoj fyzikálních a chemických vlastností materiálu pozorovaného napříč mlhovinou.
Obrázky: ESA/Webb, NASA, CSA, K. Misselt (University of Arizona) a A. Abergel (IAS/University Paris-Saclay, CNRS)
Americká vesmírná agentura NASA učinila převratný objev. Byla nalezena molekula, která byla prvním prvkem našeho světa. Byla v mlhovině vzdálené 3000 světelných let, napsal WPtech.
Podle předpokladů vědců vznikla první molekula asi 100 000 let po velkém třesku. První molekulou byl iont hydridu helia (HeH +). Jeho vlastnosti pomohly ochladit vesmír před extrémními teplotami vytvořenými velkým třeskem. Tak vedl ke vzniku prvních hvězd.
Až donedávna neexistovalo žádné potvrzení výše uvedených slov. Důkazy se objevily v nedávné studii o přírodě. K jejich získání NASA použila Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA). Jak název napovídá, jedná se o observatoř umístěnou ve stratosféře. Jak ale umístit dalekohled několik kilometrů nad Zemí?
SOFIA – létající observatoř
Musíte použít letadlo. SOFIA není nic jiného než dalekohled umístěný na Boeingu 737SP. Jde tedy o největší létající observatoř na světě. SOFIA právě dokázala nejen to, jak vypadal počátek vesmíru, ale také to, že NASA udělala skvělou investici. Jednalo se o první studii provedenou v této rovině.
„Průvodní částice“ – jak ji NASA nazývá, byla objevena 3000 světelných let od Země. Konkrétně v nitru mlhoviny NGC 7027. Je to pozůstatek hvězdy o velikosti našeho slunce.
Objev NASA prokázal, že hydrid hélia ve vesmíru může existovat. Potvrzuje tak teorii vědců o prvních letech vesmíru a jeho vývoji. SOFIA od NASA létá už dlouho, ale až nyní se podařilo detekovat původní molekulu. Je to díky možnosti doplňovat létající observatoř pokaždé o nové vybavení. Tentokrát k objevu přispěl přístroj SOFIA’s German Receiver at Terahertz Frequencies (GREAT).
Astronomové používající vesmírný teleskop Jamese Webba NASA. Spojili schopnosti dvou kamer dalekohledu a vytvořili dosud neviděný pohled na oblast formování hvězd v mlhovině Carina. Tento kombinovaný snímek pořízený v infračerveném světle Blízké infračervené kamery (NIRCam) a Středně infračervený přístroj (MIRI), odhaluje dříve neviditelné oblasti zrození hvězd, napsala NASA na svém portálu WEBB telescope.
To, co za měsíčního večera vypadá jako skalnaté hory, je ve skutečnosti okraj nedaleké, mladé, hvězdotvorné oblasti známé jako NGC 3324. Tento okraj gigantické plynové dutiny je vzdálený zhruba 7 600 světelných let a nazývá se Kosmické útesy.
Kavernózní oblast byla vyřezána z mlhoviny intenzivním ultrafialovým zářením a hvězdnými větry z extrémně hmotných, horkých, mladých hvězd umístěných ve středu bubliny, nad oblastí zobrazenou na tomto snímku. Vysokoenergetické záření z těchto hvězd tvaruje stěnu mlhoviny tím, že ji pomalu eroduje.
NIRCam – se svým ostrým rozlišením a nesrovnatelnou citlivostí – odhaluje stovky dříve skrytých hvězd a dokonce i četné galaxie v pozadí. Z pohledu MIRI mladé hvězdy a jejich prachové disky tvořící planety jasně září ve střední infračervené oblasti a vypadají růžově a červeně. MIRI odhaluje struktury, které jsou zapuštěné v prachu, a odkrývá hvězdné zdroje masivních výtrysků a výronů. S MIRI svítí uhlovodíky a další chemické sloučeniny na povrchu hřebenů, což dává vzhled rozeklaných hornin.
Níže je popsáno několik významných prvků na tomto obrázku:
— Slabá „pára“, která, jak se zdá, stoupá z nebeských „hor“, je ve skutečnosti horký, ionizovaný plyn a horký prach proudící pryč z mlhoviny v důsledku intenzivního ultrafialového záření.
– Vrcholy a sloupy se tyčí nad zářící stěnou plynu a odolávají puchýřovitému ultrafialovému záření z mladých hvězd.
— Bubliny a dutiny jsou vyfukovány intenzivním zářením a hvězdnými větry nově zrozených hvězd.
— Protohvězdné výtrysky a výrony, které se objevují ve zlatě, vystřelují z prachem zahalených vznikajících hvězd. MIRI odhaluje mladé, hvězdné zdroje produkující tyto rysy. Například útvar vlevo, který vypadá jako kometa s NIRCam, je odhalen pomocí MIRI jako jeden kužel výlevu z prachem zahalené novorozené hvězdy.
— V horním středu hřebene vybuchne „výfuk“, který vyvrhne materiál do mezihvězdného prostředí. MIRI vidí skrz prach, aby odhalila hvězdu odpovědnou za tento jev.
— Ve všech zde zobrazených vlnových délkách se objevuje neobvyklý „oblouk“, který vypadá jako ohnutý válec.
Toto období velmi raného formování hvězd je obtížné zachytit, protože u jednotlivé hvězdy trvá pouze asi 50 000 až 100 000 let – ale Webbova extrémní citlivost a vynikající prostorové rozlišení zaznamenaly tuto vzácnou událost.
NGC 3324 byla poprvé katalogizována Jamesem Dunlopem v roce 1826. Je viditelná z jižní polokoule a nachází se v severozápadním rohu mlhoviny Carina (NGC 3372), která se nachází v souhvězdí Carina. Mlhovina Carina je domovem mlhoviny Klíčová dírka a aktivní, nestabilní veleobry hvězdy zvané Eta Carinae.
NIRCam byl postaven týmem na Univerzitou z Arizony v Centru pro pokročilé technologie Martinem Lockheedem.
Warning: Undefined array key "sssp-ad-overlay-priority" in /data/web/virtuals/326454/virtual/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 276
Foto: ESO
Foto: Galaxie_spirit111/Pixabay
Foto: Fototéka pro profesionály © 2025 ESA – Evropská kosmická agentura
Foto: Mlhovina Koňská hlava (snímky Euclid, Hubble a Webb) / Tiskový zdroj ESA
Foto: WikiImages/Pixabay
Foto: HoAnneLo/Pixabay
Foto: myshoun/Pixabay
Foto: ESO/L. Calçada
Foto: NASA, ESA, CSA, STScI