08/11/2025

Magnetar řítící se Mléčnou dráhou rychlostí 177tis. km/h, by dokázal jediným paprskem rozložit člověka na jednotlivé atomy

NovéVesmírZáhady vesmíru
Foto: Ilustrace ESA

Popis fotografie: Mléčnou dráhou prolétá zombie hvězda, schopná rozbít lidské atomy na kusy. Astronomové netuší, odkud se vzala. Neutronové hvězdy jsou jedny z nejkompaktnějších a nejextrémnějších objektů ve vesmíru. 

Zombie hvězda se silou podobnou Hvězdě smrti ze Star Wars, by dokázala rozložit všechny lidi na planetě Zemi. Odkud se vzala a jak vznikla je prozatím vědeckou záhadou. Mléčnou dráhou doslova sviští rychlostí více než 177 000 km/h.

Tým mise NASA Hubble

Tato vesmírná dělová koule, která má magnetické pole schopné roztrhat lidi na kusy, resp. rozložit je na jednotlivé atomy, má prozatím záhadný původ. Jeho objasnění může změnit lidské chápání vzniku podobných pozůstatků hvězd. Její neobvykle vysoká rychlost ale naznačuje, že se nezrodila podle očekávání, což by mohlo alespoň vysvětlit záhadný původ některých rychlých rádiových záblesků.

Co je to za objekt?

Zombie hvězda pojmenovaná SGR 0501+4516 je magnetar. Neutronová hvězda se silným magnetickým polem. Svou první aktivitu spojenou se Zemí projevil 22. srpna 2008, když po mnoha tisíciletích cestování vesmírem, vyslal k Zemi obrovskou magnetickou erupci. Tehdy se nacházel asi 15 000 světelných let od Země. A právě tehdy, při studii tohoto výbuchu, objevili astronomové ESO mrtvou hvězdu patřící do skupiny magnetarů. Rentgenové paprsky z obřího výbuchu spustily automatický senzor na mezinárodním satelitu Swift, který spadá pod vedení NASA.

Neutronové hvězdy jsou pozůstatky mrtvých hvězd, které se zhroutily do scvrklých slupek o velikosti malých planet, přičemž si zachovaly tolik hmoty, jako hvězdy podobné Slunci. Díky tomu jsou neutronové hvězdy nejhustšími známými vesmírnými objekty, které jsou předpokládanými autory černých děr.

Nejextrémnější magnetar Mléčné dráhy

Neuvěřitelně kompaktní objekt je jedním z „pouhých“ 30 známých magnetarů, které se nacházejí v Mléčné dráze. A i když byl objeven už v roce 2008, teprve díky nové studii, publikované 15. dubna v časopise Astronomy & Astrophysics, po tom, kdy vědci analyzovali data následných pozorování z Hubbleova vesmírného dalekohledu a ze sondy Gaia Evropské vesmírné agentury, vědci zjistili, že pozůstatek hvězdy se pohybuje naší galaxií mnohem rychleji, než se očekávalo. Odborníci se domnívají, že magnetické pole objektu je asi 100 bilionkrát silnější než ochranný štít planety Země.

Podle vědců NASA, pokud by magnetar SGR 0501+4516 proletěl kolem Země v poloviční vzdálenosti od Měsíce, jeho intenzivní magnetické pole by zničilo všechny kreditní karty na naší planetě. Pokud by se člověk dostal do vzdálenosti 965 km, magnetar by se stal opravdovým paprskem smrti, který by roztrhal každý atom v lidském těle. Astronomové však neočekávají, že by se zombie hvězda dostala někam do blízkosti sluneční soustavy.

Nejistý původ

Objev zpochybňuje to, co víme o tom, jak magnetary vznikají. Až dosud vědci předpokládali, že tyto objekty se rodí z explozí umírajících hvězd, které se roztrhnou na kusy předtím, než se přemění na neutronové hvězdy. To je to, co vědci předpokládali, že se stalo s SGR 0501+4516, který byl původně spatřen blízko zbytku supernovy HB9. Nová studie však ukázala, že magnetar se pohybuje příliš rychle a špatným směrem na to, aby pocházel z tohoto konkrétního místa kosmického zločinu.

Sledování trajektorie magnetaru tisíce let do minulosti ukázalo, že neexistují žádné další zbytky supernov nebo masivní hvězdokupy, se kterými by mohl být spojený.

Astronomové stále neví, jak přesně SGR 0501+4516 vznikl, pouze se domnívají, že vznikl přímým kolapsem bílého trpaslíka, tedy zbylého jádra hvězdy poté, co vyčerpala své palivo, spíše než hvězdnou explozí.

„Scénář pro vznik supernovy vede k zažehnutí jaderných reakcí a explozi bílého trpaslíka, který po sobě nic nezanechá,“ uvedl v prohlášení spoluautor studie astronom Andrew Levan, ale objevila se teorie, že za určitých podmínek se bílý trpaslík může místo toho zhroutit do neutronové hvězdy. Vědci mají tedy novou teorii, že právě takhle se mohl zrodit tento typ magnetaru.

Planeta menší než Země objevena v blízkosti Slunce

Evropská jižní observatořNovéVesmír
Foto: ESO / M. Kornmesser
Nějak takto by mohla vypadat planeta Barnard b. obíhající kolem Barnardovy hvězdy. Její signál zachytil přístroj ESPRESSO na dalekohledu VLT (Very Large Telescope). Astronomové její existenci potvrdili pomocí dat z dalších přístrojů. Předchozí slibnou detekci u téže hvězdy z roku 2018 se potvrdit nepodařilo. Na této nově objevené planetě o hmotnosti nejméně poloviny Venuše trvá rok pouhé tři pozemské dny. K udržení kapalné vody je povrchová teplota moc vysoká.

Barnardova hvězda, která se nachází pouhých šest světelných let od nás, je druhým nejbližším hvězdným systémem, po tříhvězdné skupině Alfa Centauri. A také je nejbližší samostatnou hvězdou k nám.

Při hledání exoplanet podobných Zemi, jsou hlavním cílem díky své blízkosti. Navzdory slibnému pozorování, které proběhlo již v roce 2018, nebyla až dosud potvrzená žádná planeta obíhající kolem Barnardovy hvězdy.

Pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) na Evropské jižní observatoři (ESO), objevili astronomové exoplanetu obíhající kolem Barnardovy hvězdy. Nejbližší hvězdy k našemu Slunci. Na této nově objevené exoplanetě, která má nejméně polovinu hmotnosti Venuše, trvá rok jen něco málo přes tři pozemské dny. Pozorování skupiny rovněž naznačují existenci dalších tří kandidátů na exoplanety na různých oběžných drahách kolem hvězdy.

Objev této nové exoplanety, oznámený v článku publikovaném v časopise Astronomy & Astrophysics, je výsledkem pětiletého pozorování. Provedených pomocí dalekohledu VLT, který je v observatoři Paranal v Chile.

Skupina hledala signály od možných exoplanet v obyvatelné, nebo mírné zóně Barnardovy hvězdy. Tedy v oblasti, kde se na povrchu planety může vyskytovat kapalná voda. Červení trpaslíci, jako je Barnardova hvězda, jsou často cílem astronomů, protože u nich lze snáze objevit kamenné planety o nízké hmotnosti, než u větších hvězd podobných Slunci.

Exoplaneta Barnardovy hvězdy

Barnard b, jak novou planetu pojmenovali, je k Barnardově hvězdě dvacetkrát blíže než Merkur ke Slunci. Kolem své hvězdy oběhne za 3,15 pozemského dne a její povrchová teplota se pohybuje okolo 125 °C.

Barnard b je jednou z exoplanet s nejnižší známou hmotností a jednou z mála známých exoplanet s hmotností menší než hmotnost Země. Planeta se však nachází příliš blízko hostitelské hvězdy, blíže než v obyvatelné zóně,“ vysvětluje González Hernández. „I když je hvězda asi o 2500 stupňů chladnější než naše Slunce, je tam příliš horko na to, aby se na povrchu udržela kapalná voda.

Kromě potvrzené planety objevil mezinárodní tým také náznaky dalších tří kandidátů na exoplanety obíhajících kolem stejné hvězdy. K potvrzení těchto kandidátů však bude třeba dalších pozorování pomocí přístroje ESPRESSO.

Přístroj ANDES na ELT umožní vědcům odhalit více těchto malých kamenných planet v mírném pásmu kolem blízkých hvězd. Ty jsou momentálně mimo dosah současných teleskopů. Do budoucna jim umožní studovat složení jejich atmosfér.

Proč právě exoplanety

Astronomové se zaměřují na chladné hvězdy, jako jsou červení trpaslíci, protože jejich mírné pásmo je mnohem blíže hvězdě než u horkých hvězd, jako je Slunce. To znamená, že planety obíhající v jejich mírném pásmu mají kratší oběžné doby. Což astronomům umožňuje sledování v průběhu několika dnů nebo týdnů, nikoliv let. Kromě toho jsou červení trpaslíci mnohem méně hmotní než Slunce. Jsou více ovlivněné gravitací planet, které je obklopují. Proto kmitají silněji.



Běžnou praxí je pojmenovávat exoplanety podle jmena hostitelských hvězd. Ke jménu se jen přidá malého písmeno. Přičemž „b“ označuje první známou planetu, „c“ další atd. Jméno Barnard b proto dostal i dříve předpokládaný kandidát na planetu kolem Barnardovy hvězdy, který se vědcům nepodařilo potvrdit.

Zdroje: Tisková zpráva ESA, Very Large Telescope, ESPRESSO, Barnard’s Star, výzkum je publikovaný v časopise Astronomy & Astrophysics

Vědci mají dosud nejvyšší rozlišení černých děr z povrchu Země

NovéVesmírZemě
Ilustrace detekce s nejvyšším rozlišením, která kdy byla provedena z povrchu ZeměFoto: Tiskový zdroj GESO/M. Kornmesser
Ilustrace detekcí s nejvyšším rozlišením, ktIlustrace detekce s nejvyšším rozlišením, která kdy byla provedena z povrchu Země.

Tento technický test otevřel nové okno pro studium černých děr. S plnou sítí EHT uvidí vědci detaily malé na 13 mikrosekund oblouku. Což odpovídá velikosti víčka od láhve umístěného na Měsíci při pozorování ze Země.

Pro získání snímků s vyšším rozlišením astronomové obvykle využívají velké dalekohledy, nebo větší vzdálenost mezi observatořemi, které pracují jako součást interferometru.

Snímky byly získané propojením několika observatoří rozmístěných po celé planetě.

Vědci mají v plánu zaměřit se na oblast za hranici blízkých supermasivních černých děr.

Pořizovat detailní snímky ze Země mohli díky detekci světla vzdálených galaxií na frekvenci přibližně 345 GHz, což odpovídá vlnové délce 0,87 mm. V budoucnu tak budou vědci schopni pořizovat snímky černých děr o 50 % detailnější, než mají dnes.

Protože byl projekt EHT velký jako Země, vyžadoval tak při svých pozorováních jiný přístup. Jak ale zvýšit rozlišení dalekohledu jiným způsobem? Pozorováním světla na kratších vlnových délkách. A přesně to tým udělal pomocí soustavy ALMA a dalších teleskopů.

Díky těmto přístrojům bylo možné při pořizování snímků dosáhnout nejlepšího rozlišení. Nikdy dříve se vědcům něco podobného nepodařilo.

Umístění observatoří použitých v pilotním experimentu EHT.
Umístění observatoří použitých v pilotním experimentu EHT.

Galaxie M87

Vědci z EHT, Event Horizon Telescope, zveřejnili snímky M87supermasivní černé díry v centru galaxie, v roce 2019 a snímky Sgr. A, černé díry v srdci naší Mléčné dráhy, v roce 2022. 

Snímky byly získané propojením několika radiových observatoří po celé planetě. Pomohla technika zvaná interferometrie velkých základních linií (VLBI). Společně pak vytvořily jediný virtuální teleskop o velikosti Země.

Síť EHT

Aby vědci prokázali, že je možné detekovat galaxie na vlnové délce 0,87 mm, své pozorování testovali na jiných aktivních galaxiích. Místo celé sítě EHT použili dvě menší dílčí sítě, ALMA a APEX v poušti Atacama v Chile.

Evropská jižní observatoř (ESO) je partnerem ALMA a spoluřídí APEX. Mezi další observatoře patřily 30metrový teleskop IRAM ve Španělsku, NOEMA ve Francii, teleskop Greenland a Submillimeter Array na Havaji.

Mléčná dráha nad ALMA pohled z Jižní polokoule.
Mléčná dráha nad ALMA pohled z Jižní polokoule.

Nové studium

Tento projekt otevřel nové možnosti pro studium černých děr. To znamená, že na vlnové délce 0,87 mm, bude možné získat snímky s rozlišením asi o 50^ vyšším, než měly dosud publikované snímky M87* a SgrA*. Ty byly pořízené na vlnové délce 1,3 mm. Navíc je zde možnost pozorování vzdálenějších, menších a slabších černých děr než dosud.

Sheperd „Shep“ Doeleman, ředitel a zakladatel EHT, astrofyzik CfA a spoluzakladatel výzkumu, řekl: „Sledování změn v okolním plynu při různých vlnových délkách nám umožní vyřešit hádanku, jak černé díry přitahují a akretují hmotu a jak mohou vystřelovat silné výtrysky, které překonávají galaktické vzdálenosti.“

Je to poprvé, kdy byla technika VLBI použitá s úspěchem na vlnové délce 0,87 mm.

Například vodní pára v atmosféře absorbuje vlnové délky na 0,87 mm mnohem více než na 1,3 mm, což radioteleskopům značně ztěžuje příjem signálů z černých děr na kratších vlnových délkách.

Citlivé atmosférické podmínky

Ve spojení s rostoucí atmosférickou turbulencí a šumem na kratších vlnových délkách, stejně jako s nemožnou kontrolou globálních povětrnostních podmínek během pozorování citlivých na atmosféru, je pokrok v BLVI na kratších vlnových délkách, zejména těch, které překračují bariéru do submilimetrového rozsahu, pomalý. Díky novým detekcím se to však změnilo.

„Nové detekce VLBI na vlnové délce 0,87 mm jsou přelomové, protože otevírají nové pozorovací okno pro studium supermasivních černých děr,“ zdůrazňuje Thomas Krichbaum, spoluautor studie z německého Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii. Instituce, která se zabývá výzkumem supermasivních černých děr.

Zajímavosti:

  • Astronomická pozorování s vyšším rozlišením existují, ale byly získané kombinací signálů z pozemních dalekohledů a dalekohledu ve vesmíru.
  • Aby tým EHT otestoval svá pozorování, namířil antény na velmi vzdálené „aktivní“ galaxie, které jsou poháněné supermasivními černými dírami ve svých jádrech a jsou velmi jasné. Takové zdroje pomáhají kalibrovat pozorování předtím, než se EHT zaměří na slabší zdroje, jako jsou blízké černé díry.

Zdroje: Tisková zpráva ESOvědecký článek, RENISHAW, Astronomical Journal

Fotografie a video: Tiskový zdroj ESO

První pohled na magnetické pole Galaxie ve 3D (video)

ESANovéTechnologieTOP 10Vesmír
Foto: European Space Agency / Tiskový zdroj

Díky novým sofistikovaným technikám a nejmodernějším zařízením vstoupila astronomie do nové éry, ve které lze konečně proniknout do hloubky oblohy. Složky našeho kosmického domova, Galaxii Mléčné dráhy, hvězdy, plyn, magnetická pole, lze konečně zmapovat ve 3D.

Prostor mezi hvězdami je špinavý. Je naplněn drobnými prachovými zrnky, z nichž většina má podobnou velikost jako kouř z cigarety. Zrna nejsou kulovitá a v důsledku toho má jejich dlouhá osa tendenci se vyrovnávat s místními galaktickými magnetickými poli. Tato prachová zrna také vyzařují polarizovanou energii ve stejných frekvencích jako kosmické mikrovlnné pozadí – „popel“ Velkého třesku, čímž kontaminují náš pohled na nejranější okamžiky života vesmíru.

Absorbují také část světla hvězd, které jimi prochází, podobně jako polaroidový filtr, čímž vtiskují informaci o magnetických polích, ve kterých žijí, na polarizaci vznikajícího světla. Polarizace je vlastnost světelných paprsků, která udává charakteristický směr, který mají, vždy kolmý na směr, kterým se světlo šíří prostorem. Magnetická pole jsou nesmírně důležitá pro evoluci naší Galaxie, regulují tvorbu nových hvězd, formují galaktické struktury a mění proudy plynu na kosmické urychlovače silnější než CERN.

Polarizace hvězdného světla je pak klíčem. Obsahuje informace o nejdůležitějších magnetických polích Galaxie a je to „prachová tkanina“, která nám může pomoci vyčistit náš pohled na raný vesmír. Jen kdybychom mohli dostatečně pozorovat a prostudovat ji do hloubky, abychom získali všechny informace, které nese.

Foto: Ústav Astrofyziky FORTH / Tiskový zdroj
Reliéfní vzor ukazuje strukturu magnetického pole a barva ukazuje množství prachu v jednom z mezihvězdných mračen Galaxie mapovaných ve 3 rozměrech. Bílé segmenty zobrazují hvězdy, které byly pozorovány, aby umožnily toto mapování.

*To je přesně rozsah průzkumu PASIPHAE, mezinárodní spolupráce mezi Astrofyzikální ústav FORTH (IA-FORTH) a Univerzita na Krétě v Řecku, IUCAA v Indii, Jihoafrická astronomická observatoř, Kalifornský technický institut ve Spojených státech amerických a Univerzita v Oslu v Norsku. PASIPHAE má za cíl změřit polarizaci milionů hvězd na velkých částech oblohy. A nyní můžeme poprvé nahlédnout do schopností tohoto ambiciózního úsilí.

Tým výzkumníků vedený Dr. Vincentem Pelgrimsem (minulým postdoktorandem PASIPHAE na IA-FORTH a nyní stipendistou Meziuniverzitnho institutu Marie Curie pro vysoké energie na ULB v Belgii) prokázal sílu dat a rekonstrukce PASIPHAE. Vědci změřili polarizaci více než 1500 hvězd na části oblohy téměř 15krát větší než je plocha Měsíce v úplňku, zkombinovali je se vzdálenostmi naměřenými pro každou hvězdu satelitem ESA Gaia a sofistikovaným algoritmem, který vyvinuli a zmapovali pomocí bezprecedentní rozlišení magnetických polí v tomto směru oblohy.

Foto: Ústav Astrofyziky FORTH / Tiskový zdroj
Prozkoumaná oblast na obloze. Vlevo: Celooblohová mapa polarizované záře vyzařované prachem, emise v nízkém rozlišení z družice Planck ESA. Tato emise je prachový závoj zakrývající náš pohled na raný vesmír. Uprostřed: Přiblížení mapy směrem k zkoumaným oblastem. Vpravo: Detailní pohled na zkoumanou oblast. Každý černý segment odpovídá naměřené polarizaci jedné hvězdy. Směr segmentů mapuje odpovídající směr magnetického pole v oblasti.


„Je to poprvé, co byl tak velký objem galaktického magnetického pole rekonstruován ve třech rozměrech s tak jemným rozlišením,“ říká nadšeně Dr. Pelgrims. „Našli jsme několik mračen prachu v této oblasti Galaxie a byli jsme schopni poprvé určit jejich vzdálenosti až tisíce světelných let, stejně jako jejich polarimetrické vlastnosti, což odhaluje magnetické pole, které těmito mraky prostupuje.“

Tým uvolňuje tuto první tomografickou mapu s vysokým rozlišením galaktického magnetického pole nad podstatnou oblastí oblohy, kterou dnes prezentuje v časopise Astronomy & Astrophysics.

„To představuje velký úspěch směrem k trojrozměrnému mapování Mléčné dráhy a jejího magnetického pole,“ říká prof. Vasiliki Pavlidou z Krétské univerzity a přidružené fakulty IA-FORTH a spoluautor publikace. „Struktura galaktického magnetického pole není v současné době dobře omezena. To brzdí pokrok v několika oblastech výzkumu, jako je studium kosmického záření s ultravysokou energií. Potenciál takového 3D mapování vést k průlomům ve všech oblastech spojených s Galaktické magnetické pole je významné,“ dodává prof. Pavlidou.

„V našem článku jsme pouze poškrábali povrch možností, které leží před námi,“ dodává Prof. Konstantinos Tassis, rovněž z Krétské univerzity a přidružené fakulty IA-FORTH, spoluautor publikace a hlavní řešitel projektu PASIPHAE. „Představte si takovou mapu, ale pro většinu částí oblohy! Tento 3D atlas magnetického pole Galaxie se během několika příštích let stane realitou s pomocí specializovaných přístrojů WALOPs, které začnou mapovat polarizaci hvězd v letos nebe.“

Video zobrazující získanou 3D mapu galaktického magnetického pole:


PASIPHAE je mezinárodní projekt podporovaný Evropskou radou pro výzkum Evropské unie, Nadací Stavrose Niarchose (SNF), Nadací Infosys, Národní vědeckou nadací ve Spojených státech a Národní výzkumnou nadací v Jižní Africe.

Článek byl upraven z tiskové zprávy Astrofyzikálního ústavu FORTH.

Nový objev nejhmotnější spící černé díry v naší galaxii

ESATOP 10Vesmír
Foto: ESO/L. Calçada/Tiskový zdroj
Umělecký dojem ze systému s nejhmotnější hvězdnou černou dírou v naší galaxii. ASTRONOMOVÉ NAŠLI NEJHMOTNĚJŠÍ HVĚZDNOU ČERNOU DÍRU V NAŠÍ GALAXII DÍKY KOLÍSAVÉMU POHYBU, KTERÝ VYVOLÁVÁ NA DOPROVODNÉ HVĚZDĚ. OBRAZ TOHOTO UMĚLCE UKAZUJE OBĚŽNÉ DRÁHY HVĚZDY I ČERNÉ DÍRY, NAZÝVANÉ GAIA BH3, KOLEM JEJICH SPOLEČNÉHO STŘEDU HMOTY. TOTO KOLÍSÁNÍ BYLO MĚŘENO BĚHEM NĚKOLIKA LET POMOCÍ MISE GAIA EVROPSKÉ KOSMICKÉ AGENTURY. DALŠÍ ÚDAJE Z JINÝCH DALEKOHLEDŮ, VČETNĚ VELMI VELKÉHO DALEKOHLEDU ESO V CHILE, POTVRDILY, ŽE HMOTNOST TÉTO ČERNÉ DÍRY JE 33KRÁT VĚTŠÍ NEŽ HMOTNOST NAŠEHO SLUNCE. CHEMICKÉ SLOŽENÍ DOPROVODNÉ HVĚZDY NAZNAČUJE, ŽE ČERNÁ DÍRA VZNIKLA PO KOLAPSU MASIVNÍ HVĚZDY S VELMI MALÝM POČTEM TĚŽKÝCH PRVKŮ NEBO KOVŮ, JAK PŘEDPOVÍDALA TEORIE.

Astronomové identifikovali dosud nejhmotnější hvězdnou černou díru objevenou v galaxii Mléčné dráhy. Tato černá díra byla spatřena v datech z mise Gaia Evropské vesmírné agentury, protože vyvolává zvláštní „kolísavý“ pohyb na doprovodnou hvězdu, která kolem ní obíhá. K ověření hmotnosti černé díry byla použita data z velmi velkého dalekohledu Evropské jižní observatoře (ESO’s VLT) a dalších pozemních observatoří. Hmotnost černé díry tak byla působivě 33krát větší než hmotnost Slunce.

Hvězdné černé díry vznikají kolapsem masivních hvězd a ty, které byly dosud identifikovány v Mléčné dráze, jsou v průměru asi desetkrát hmotnější než Slunce. Dokonce i další nejhmotnější známá hvězdná černá díra v naší Galaxii, Cygnus X-1, dosahuje pouze 21 hmotností Slunce, takže toto nové pozorování o hmotnosti 33 hmotností Slunce je výjimečné [1].

Je pozoruhodné, že tato černá díra je také extrémně blízko nás. Nachází se ve vzdálenosti pouhých 2000 světelných let v souhvězdí Aquily a je to druhá nejbližší známá černá díra k Zemi. Nazvaný Gaia BH3 nebo zkráceně BH3 byl nalezen, když tým zkoumal pozorování Gaia v rámci přípravy na nadcházející vydání dat. „Nikdo neočekával, že najde poblíž číhající černou díru o vysoké hmotnosti, dosud nezjištěnou,“ říká člen spolupráce Gaia Pasquale Panuzzo, astronom z Observatoire de Paris, která je součástí francouzského Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS). „To je ten druh objevu, který uděláte jednou za svůj výzkumný život.“

K potvrzení svého objevu použili spoluprácovníci projektu Gaia data z pozemních observatoří, včetně z přístroje Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph (UVES ) na VLT ESO, který se nachází v chilské poušti Atacama [2]. Tato pozorování odhalila klíčové vlastnosti doprovodné hvězdy, což spolu s daty Gaia umožnilo astronomům přesně změřit hmotnost BH3.

Astronomové našli podobně masivní černé díry mimo naši galaxii (pomocí jiné detekční metody) a domnívali se, že mohou vzniknout kolapsem hvězd s velmi malým počtem prvků těžších než vodík a helium v ​​jejich chemickém složení. Předpokládá se, že tyto takzvané hvězdy chudé na kov ztrácejí během svého života méně hmoty, a proto jim zbývá více materiálu, aby mohly po své smrti vytvářet vysoce hmotné černé díry. Ale důkazy, které by přímo spojovaly hvězdy chudé na kovy s vysoce hmotnými černými dírami, dosud chyběly.

Hvězdy v párech mívají podobné složení, což znamená, že společník BH3 má důležitá vodítka o hvězdě, která se zhroutila a vytvořila tuto výjimečnou černou díru. Data UVES ukázala, že společník je hvězda velmi chudá na kovy, což naznačuje, že hvězda, která se zhroutila za vzniku BH3, byla také chudá na kov. Přesně jak se předpovídalo.

Výzkumná studie vedená Panuzzem je dnes publikována v Astronomy & Astrophysics. „Udělali jsme výjimečný krok a publikovali jsme tento článek na základě předběžných údajů před nadcházejícím vydáním Gaia kvůli jedinečné povaze objevu,“ říká spoluautorka Elisabetta Caffau, rovněž členka spolupráce Gaia z CNRS Observatoire de Paris. Včasné zpřístupnění dat umožní dalším astronomům začít studovat tuto černou díru hned teď, aniž by čekali na úplné zveřejnění dat, plánované nejdříve na konec roku 2025.

Další pozorování tohoto systému by mohlo odhalit více o jeho historii a o samotné černé díře. Například přístroj GRAVITY na VLT Interferometru ESO, by mohl astronomům pomoci zjistit, zda tato černá díra stahuje hmotu ze svého okolí a lépe porozumět tomuto vzrušujícímu objektu.

Poznámky

[1] Toto není nejhmotnější černá díra v naší galaxii – tento název patří Sagittarius A*, supermasivní černé díře v centru Mléčné dráhy, která má asi čtyři miliony hmotností Slunce. Ale Gaia BH3 je nejhmotnější známá černá díra v Mléčné dráze, která vznikla kolapsem hvězdy.

[2] Kromě UVES na VLT ESO se studie opírala o data z: spektrografu HERMES na Mercatorově dalekohledu provozovaném v La Palma (Španělsko) Leuvenskou univerzitou v Belgii ve spolupráci s observatoří Ženevské univerzity ve Švýcarsku; a vysoce přesný spektrograf SOPHIE na Observatoire de Haute-Provence – OSU Institut Pythéas.

Článek byl upraven z tiskové zprávy AAAS, výzkum byl prezentován v článku pod nazvaném „Objev spící černé díry o sluneční hmotnosti 33 v astrometrii Gaia před vydáním“, který se objeví v Astronomy & Astrophysics.

Skrytá role Mléčné dráhy ve staroegyptské mytologii

HistorieTOP 10Vesmír

Staří Egypťané byli známí svou náboženskou vírou a astronomickými znalostmi o Slunci, Měsíci a planetách, ale až dosud nebylo jasné, jakou roli hrála Mléčná dráha v egyptském náboženství a kultuře. 

Nová studie astrofyzika z Portsmouthské univerzity vrhá světlo na vztah mezi Mléčnou dráhou a egyptskou bohyní nebe Nut. Astronomické simulace a staroegyptské texty ukazují, že Mléčná dráha byla spojena se staroegyptskou bohyní oblohy Nut. To zapadá do multikulturních mýtů o naší domovské galaxii

Nut je bohyně oblohy, která je často zobrazována jako žena posetá hvězdami klenutá nad svým bratrem, bohem země Gebem. Chrání Zemi před zaplavením zasahujícími vodami prázdnoty a hraje klíčovou roli ve slunečním cyklu, kdy pohlcuje Slunce, když za soumraku zapadá a znovu ho rodí, když vychází za úsvitu. 

Přiložený obrázek ukazuje bohyni oblohy Nut, pokrytou hvězdami, kterou drží její otec Shu ve vzduchu a je klenutá nad Gebem, jejím bratrem bohem Země. Vlevo vycházející slunce (bůh Re se sokolí hlavou) pluje nahoru po Nutových nohách. Vpravo zapadající slunce pluje po jejích pažích směrem k nataženým pažím Osirise, který během noci obnoví slunce v podsvětí.

Široký pás opalizujícího světla a temného stínu, který křižuje noční oblohu, lidstvo již dlouho fascinuje. Dnes je známá různě, jako Mléčná dráha, Stříbrná řeka, Ptačí stezka. Vidíme to jako nebeský protějšek velkých řek, cestu pro zesnulé duchy, místo narození andělů. Ale jak se na Mléčnou dráhu dívali staří Egypťané, kteří nám zanechali některé z nejstarších záznamů o nebesích, zůstalo záhadou. Nedávno jsem objevil pár dráždivých vodítek, které naznačují možné spojení mezi staroegyptskou bohyní a naší domovskou galaxií.

Staří Egypťané byli horlivými pozorovateli noční oblohy. Svá astronomická pozorování zapracovali do svého náboženství, mytologie a měření času (vynalezli takové pojmy jako 365denní roky a 24hodinové dny). Slunce bylo nejdůležitějším nebeským objektem a bylo zosobněno nejdůležitějšími bohy (hlavní mezi nimi Re). Učenci identifikovali měsíc, planety a určité hvězdy a souhvězdí v egyptských textech a nástěnných malbách v hrobkách, z nichž některé sahají až do doby pyramid před více než 4000 lety. Mléčná dráha však nebyla jednoznačně identifikována.

Nutino zobrazení jako klenuté ženy, někdy poseté hvězdami, jistě připomíná Mléčnou dráhu, jak se klene po obloze. Ale egyptologové, kteří Nut studovali, se nemohli shodnout na tom, jak zmapovat její tělo, aby souhlasilo s Mléčnou dráhu podobným způsobem, jakým historici astronomie mapují starověká egyptská souhvězdí (náš Velký vůz byl jejich býčí přední nohou). Byla její hlava v části Mléčné dráhy pokrytá Blíženci a její třísla zahrnovala Cygnus? Nebo se její paže natahovaly směrem k Cygnusu? Argumenty pro každé mapování byly křehké a naskládané na sebe nejistě, jako pyramida postavená z písku; jeden vánek a celá budova by byla odfouknuta.

„Výzkum ukazuje, jak může kombinování oborů nabídnout nový pohled na starověké přesvědčení, a zdůrazňuje, jak astronomie propojuje lidstvo napříč kulturami, geografií a časem. Tento dokument je vzrušujícím začátkem většího projektu katalogizace a studia multikulturní mytologie Mléčné dráhy.“

Článek byl upraven podle tiskové zprávy, kterou si můžete přečíst v Journal of Astronomical History and Heritage 

Balonová mise GUSTO udržuje kurz kolem antarktického nebe

TOP 10VědaVesmírZajímavosti

Galaktická/Extragalaktická spektroskopická terahertzová observatoř ULDB (GUSTO) čeká na svůj let na vědeckém balónu s malebným výhledem na antarktický Mount Erebus v dálce. GUSTO úspěšně odstartoval 31. prosince, 19:30 místního času (31. prosince, 1:30 EST) a zůstává v letu.

Vysoko nad ledovou krajinou nejjižnějšího kontinentu Země, se již více než 15 dní, od svého startu z McMurda v Antarktidě, dne 31. prosince v 19:30 místního času, vznáší vědecká mise NASA, Galaktická/Extragalaktická spektroskopická terahertzová observatoř ULDB.

GUSTO mapuje velkou část galaxie Mléčná dráha a Velkého Magellanova mračna, aby pomohla vědcům studovat mezihvězdné prostory. Observatoř předává data, která shromažďuje, zpět do pozorovacích týmů na zemi, zatímco neustále obchází jižní pól kolem 120 000+ stop.

GUSTO letí na vědeckém balónu s nulovým tlakem o objemu 39 milionů kubických stop, který je tak velký, že se do něj vejde 195 vzducholodí. Balón se používá k letům na dlouhou dobu během australského léta nad Antarktidou. GUSTO usiluje o rekord NASA 55+ dní v letu, aby dosáhlo svých vědeckých cílů.

Pro více informací o vědeckém balonovém programu NASA, řízeném v NASA Wallops Flight Facility ve Virginii, klikněte sem. Chcete-li sledovat misi GUSTO v reálném čase navštivte web NASA Columbia Scientific Balloon Facility.

Všichni mimozemšťané visí na Dysonových koulích a krouží kolem bílých trpaslíků, tvrdí fyzik

TOP 10Záhady

Právě tam bychom je měli hledat

Dosud nikdo nenašel důkazy o inteligentních mimozemšťanech jinde ve vesmíru. Pokud však existují, mohli by se zdržovat na Dysonových sférách kroužících kolem slupek hvězd podobných Slunci, tzv. bílých trpaslíků, roztroušených po celé Mléčné dráze, tvrdí nová studie. A právě tam bychom měli zaměřit naše pátrání po mimozemšťanech, řekl v e-mailu Live Science spoluautor studie Ben Zuckerman, emeritní profesor fyziky a astronomie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.

Na základě toho, co toto pátrání ukáže, by mohli astronomové odhadnout, kolik vyspělých civilizací se skrývá v galaxii, řekl. 

Ať žije civilizace

Každá vyspělá civilizace potřebuje energii: pro jídlo, dopravu, pro konflikty a pro pohodlí. V současné době 10 miliard lidí na Zemi spotřebuje každý rok kolem 580 milionů joulů energie, což podle The World Counts odpovídá energetickému výstupu okolo 14 000 milionů tun ropy. Téměř veškerá lidská energie pochází z fosilních paliv, protože nám chybí technologické znalosti, abychom se mohli spolehnout na největší generátor energie ve sluneční soustavě: Slunce.

Pokud by lidé pokryli každý čtvereční metr zemského povrchu solárními panely, vygenerovalo by to více než 10^17 joulů energie za sekundu. To by stále ztrácelo většinu energie vyzařované sluncem, asi 10^26 joulů za sekundu.

To je motivace, která stojí za Dysonovými koulemi, pojmenovanými po slavném fyzikovi Freemanu Dysonovi, který tuto myšlenku rozvinul v roce 1960. Pokud chce vyspělá civilizace skutečně využít úžasný energetický výstup své domovské hvězdy, musí postavit megastruktury, aby ji zachytily a zablokovaly alespoň část světla hvězdy a přeměňovat tuto energii na jiné užitečné věci. Původní Dysonův návrh pevné koule (se 100% slunečním pokrytím) nefunguje kvůli problémům se stabilitou, protože by bylo nemožné udržet hvězdu ve středu a celá koule by se rozpadla kvůli extrémním slapovým a rotačním napětím. I tak je snadné si představit, že pokročilý druh staví prstence nebo roje obřích struktur pokrytých solárními panely, aby dokončil svou práci.

Neúspěšné starty

Ale bez ohledu na to, jak pokročilý druh je a kolik objektů podobných Dysonovým koulím postaví, budou se muset potýkat s tím, že každá hvězda má omezenou životnost. Pokud kolem typické hvězdy podobné slunci vznikla civilizace, pak se ta hvězda jednoho dne promění v červeného obra a zanechá za sebou studeného bílého trpaslíka. Tento proces bude spékat vnitřní planety sluneční soustavy a jak se bílý trpaslík ochladí, zmrazí ty vnější.

Takže zůstat na povrchu planety není schůdná dlouhodobá možnost. To znamená, že jakýkoli mimozemšťan se může buď sbalit a odejít, najít si nový systém, který by se dal nazývat domovem, nebo vybudovat řadu stanovišť, která sklízejí radiaci ze zbývajícího bílého trpaslíka.

Foto: University of Warwick/Mark Garlick
Intenzivní gravitace bílého trpaslíka deformuje svého souseda do tvaru slzy. Pokud mimozemšťané existují, mohli by se poflakovat na Dysonových koulích kolem takových bílých trpaslíků, tvrdí fyzik.

Podle článku napsaného Zuckermanem a přijatého v květnu 2022 k publikaci v časopise Měsíční oznámení Královské astronomické společnosti se zdá nepravděpodobné, že by se mimozemská civilizace rozhodla projít problémy s cestováním k nové hvězdě, jen aby postavila Dysonovu kouli. Takže tyto megastruktury budou stavět pouze kolem svých domovských hvězd, které se nakonec promění v bílé trpaslíky.

To umožňuje vědcům vytvořit přímé spojení mezi životností hvězd a výskytem Dysonových koulí. Zuckerman usoudil, že pokud astronomové hledají Dysonovy koule kolem bílých trpaslíků a objeví se prázdné, může to pomoci odhadnout, kolik pokročilých civilizací může v galaxii existovat. 

Logika funguje následovně: Astronomové změřili pouze malý zlomek všech bílých trpaslíků v galaxii. Pokud se ale dost mimozemšťanů rozhodlo postavit kolem svých domů bílých trpaslíků Dysonovy koule, pak bychom v našich průzkumech měli vidět alespoň jednu Dysonovu kouli. Pokud nevidíme vůbec žádné, pak to stanoví horní hranici počtu mimozemských civilizací, které budují Dysonovy koule kolem bílých trpaslíků. Samozřejmě mohou existovat mimozemšťané, kteří se rozhodnou nepostavit Dysonovy koule, nebo mimozemšťané, kteří staví koule kolem jiných druhů hvězd,

Dlouhodobý pohled

Toto hledání však nebude snadné. 

„Pokud nějaké Dysonovy koule existují, bude pravděpodobně těžké je najít, protože existuje tolik hvězd, které je třeba prohledat,“ poznamenal Zuckerman v e-mailu pro Live Science a dodal, že „signál z Dysonovy koule bude pravděpodobně velmi slabý ve srovnání s hvězdou, kolem které obíhá.“

Co je to za signál?

Přítomnost Dysonovy koule (nebo prstence či roje) kolem bílého trpaslíka bude mít dva efekty. Pokud je dostatečně velká nebo dostatečně blízko ke hvězdě, bude blokovat světlo přicházející na Zemi stejně jako tranzitující exoplanety. Ale takové Dysonovy koule mohou také přidat signál z infračerveného záření. Megastruktury budou absorbovat záření z bílého trpaslíka a přemění tuto energii na jiné věci. Protože žádná přeměna není 100% účinná, zanechá tento proces nějaké odpadní teplo, které unikne jako infračervené světlo.

Překvapivě jsme již našli mnoho bílých trpaslíků s nadměrným infračerveným vyzařováním, ale to je podle výzkumného článku způsobeno prachem v těchto systémech, nikoli megastrukturami.

Stávající průzkumy bílých trpaslíků nenašly žádné důkazy o existenci Dysonových koulí. Vzhledem k celkovému počtu bílých trpaslíků, u kterých očekáváme, že budou obývat Mléčnou dráhu, Zuckerman odhaduje, že ne více než 3 % obyvatelných planet kolem hvězd podobných Slunci dá vzniknout civilizaci, která se rozhodne postavit kolem výsledného bílého trpaslíka Dysonovu kouli. Kolem hvězd podobných Slunci je však tolik planet, že tento výpočet poskytuje pouze horní hranici 9 milionů potenciálních civilizací tvořících sféry bílého trpaslíka v Mléčné dráze, uzavřeli vědci.

Nakonec však nikdo neví, kolik vyspělých civilizací může žít v Mléčné dráze, pokud vůbec nějaké, řekl Zuckerman. 

„Někteří astronomové, včetně mě, si myslí, že technologický život může být velmi vzácný jev,“ řekl Zuckerman. „Ve skutečnosti můžeme mít dokonce nejpokročilejší technologii v naší galaxii Mléčné dráhy. Ale nikdo to neví, takže stojí za to hledat důkazy.“

Zdroj: Livescience

Naše galaxie vypadá úplně jinak, než jsme si mysleli

NovéTOP 10VesmírZajímavosti
Foto: Spiral Galaxy M51/NASA, Chandra

Podle tradičního zobrazení Mléčné dráhy má naše galaxie čtyři hlavní spirální ramena vyčnívající z tlusté centrální hvězdné výdutě, ale nedávný výzkum naznačuje, že jsou pouze dvě. Objev by mohl přetvořit naše chápání Mléčné dráhy. Během několika posledních let se technologie dalekohledů zlepšila a s ní přišlo poznání, že drtivou většinu galaxií lze klasifikovat do jednoho ze tří hlavních tvarů: spirální, nepravidelné nebo eliptické, píše Sg.hu

Většina má dvě odlišná „ramena“ a spirály jsou rozděleny na menší ramena. Astronomové si po mnoho let představovali Mléčnou dráhu jako spirální galaxii s centrální vybouleninou a čtyřmi hlavními spirálními rameny spolu s několika dalšími menšími rozvětvenými rameny. Podle dosavadní teorie bylo toto štěpení způsobeno srážkami s jinými galaxiemi nebo kupami galaxií. Pozorování naznačují, že pokud by Mléčná dráha byla čtyřramenná spirální galaxie, byla by extrémně vzácná. A pokud by tomu tak bylo, pak by musela existovat nějaká unikátní vlastnost, která vyústila v tak unikátní tvar.

Tým astronomů zveřejnil novou studii, která ukazuje, že po desetiletí máme mylnou představu o tvaru Mléčné dráhy a že naše galaxie má dvě hlavní ramena, stejně jako většina spirálních galaxií. To vše bylo zjištěno vesmírnými výzkumníky z Čínské akademie věd, kteří analyzovali několik zdrojů astronomických dat, aby lépe porozuměli skutečnému tvaru naší galaxie. „Navzdory mnoha pracím zůstává morfologie celkové spirální struktury Mléčné dráhy poněkud nejistá,“ napsali astronomové v dokumentu popisujícím svůj výzkum a závěry. „V posledních dvou desetiletích nám přesná měření vzdálenosti dala příležitost vyřešit tuto otázku.“

 Tým vyhodnotil data z nové generace kosmických lodí, z nichž každá je vybavena technologií, která jim umožňuje měřit, jak daleko jsou jednotlivé hvězdy od nás. Jedním z takových přístrojů je interferometrie s dlouhou základní linií, která dokáže velmi přesně změřit vzdálenost hvězd vyzařujících mikrovlny. Tímto změřili 200 takových hvězd, na základě kterých začali sestavovat mapu Mléčné dráhy.

K nim se přidala data z kosmického dalekohledu Gaia Evropské vesmírné agentury (ESA), který sleduje pohyb hvězd a jejich polohu vůči Zemi. Astronomové se zaměřili zejména na horké a masivní hvězdy v datech Gaia, známé jako OB hvězdy. Tyto velké hvězdy hoří žhavě, jasně a rychle, což znamená, že se během svého života pohybují velmi málo a lze je relativně snadno sledovat, takže jsou ideální pro účely mapování. Pro vytvoření mapy byla použita data shromážděná od 24 000 OB hvězd a také byla přidána data z téměř tisíce hvězd v otevřené hvězdokupě, rovněž s laskavým svolením Gaie. 

Na základě toho astronomové usoudili, že Mléčná dráha je spirální galaxie s příčkou s pouze dvěma hlavními rameny, která vybíhají z husté centrální příčky. „Rama Norma a Perseus jsou pravděpodobně dvě symetrická ramena vnitřní Mléčné dráhy. Jak se rozprostírají z vnitřní galaxie do vnějších částí, rozvětvují se a připojují se k ramenům Kentaura a Střelce.“

Astronomové píší, že na okraji Mléčné dráhy jsou vzdálená a roztříštěná nepravidelná ramena, která nejsou spojena s centrálním vyboulením galaxie, kde se nachází většina hvězd. Fragmentace spirálních ramen mohla být způsobena srážkami s jinými galaxiemi nebo dokonce galaktickými kupami během dávné historie naší galaxie.

Tým astronomů dospěl k závěru, že tento nový model tvaru Mléčné dráhy by mohl poskytnout alternativní základ pro budoucí studie galaktické struktury. Uznávají, že tento nový model galaxie je neúplný a budou nadále přidávat data z jiných zdrojů a průběžné výsledky Gaia. Gaia byla vypuštěna v roce 2013 a očekává se, že bude sledovat vesmír ještě nejméně dva roky, do roku 2025. 

Výzkum výzkumné skupiny byl publikován v časopise Astrophysical Journal.

Záhadný objekt byl vtažen do supermasivní černé díry Mléčné dráhy

TOP 10Vesmír

Astronomové se domnívají, že protáhlý objekt je oblak prachu a plynu vyvržený při srážce dvou hvězd, který je vtahován černou dírou

Do supermasivní černé díry, která leží v srdci Mléčné dráhy, je vtahován záhadný protáhlý objekt. Po prostudování dvou desetiletí pozorování objektu, který dostal označení „X7“, se vědci nyní domnívají, že se může jednat o oblak prachu a plynu vyvržený při srážce dvou hvězd. Gravitační síla centrální černé díry Mléčné dráhy – Sagittarius A* – časem X7 roztáhla. V příštích několika desetiletích se oblak zcela roztrhne a jeho složky spadnou do černé díry, napsal server Express.

Autorka článku a astrofyzička Dr. Anna Ciurlo z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) uvedla: „Žádný jiný objekt v této oblasti neprokázal tak extrémní vývoj.

„Zpočátku měl tvar komety a lidé si mysleli, že tento tvar možná získal díky hvězdnému větru nebo výtryskům částic z černé díry. „Ale když jsme ho sledovali po dobu 20 let, viděli jsme, že se stále více prodlužuje. Něco muselo tento oblak nasměrovat na jeho zvláštní cestu s jeho zvláštní orientací.“

Odhaduje se, že X7 má hmotnost asi 50krát větší než Země a sleduje dráhu kolem Sagittariusu A*, která by mu trvala 170 let. Podle týmu je však pravděpodobné, že mrak bude zničen mnohem dříve.

Střelec A*

Spoluautor článku a astrofyzik, profesor Mark Morris, rovněž z Kalifornské univerzity v Los Angeles, řekl: „Předpokládáme, že silné slapové síly, které působí na galaktickou černou díru, nakonec roztrhají X7 ještě předtím, než dokončí jeden oběh.“

Podle týmu vykazuje X7 některé stejné vlastnosti jako jiné podivné prachové objekty obíhající kolem Sagittarius A* – takzvané „objekty G“, které vypadají jako plyn, ale chovají se spíše jako hvězdy.

Tvar i rychlost X7 se však mění mnohem rychleji než u objektů G. Jak se oblak zrychluje směrem k supermasivní černé díře, dosahuje ve skutečnosti rychlosti až 700 mil za sekundu. Podle doktora Ciurla je takový druh splynutí dvojice hvězd, o kterém se předpokládá, že mohl vytvořit X7, v blízkosti černých děr velmi častý.

Vysvětlila: „Jednou z možností je, že plyn a prach z X7 byly vyvrženy v okamžiku splynutí dvou hvězd.

„Při tomto procesu se sloučená hvězda ukryje uvnitř obalu z prachu a plynu, což by mohlo odpovídat popisu objektů G a vyvržený plyn možná vytvořil objekty podobné X7.

„Jedná se o velmi chaotický proces. X7 by mohl být prach a plyn vyvržený ze sloučené hvězdy, který je stále někde venku.“

Infografika o černých dírách

Jedním ze spoluautorů studie je astronom Randy Campbell, vedoucí vědeckých operací na Keckově observatoři na Havaji. Řekl: „Je vzrušující pozorovat významné změny tvaru a dynamiky X7 v takovém detailu v relativně krátkém časovém měřítku, jak gravitační síly supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy ovlivňují tento objekt.

„Studie může být provedena pouze s využitím vynikajících možností Kecku a provedena na velmi zvláštním a uctívaném objektu Mauna Kea, se ctí a úctou k Mauně.“

Úplné výsledky studie byly zveřejněny v časopise The Astrophysical Journal.

Nejsme vaši bratři: Jak dopadne kontakt s mimozemskou myslí pro lidstvo? Odpovídají vědci

NovéTechnologieTOP 10UFOVesmírZáhady

Mnoho vědců zapojených do pátrání po mimozemských civilizacích je přesvědčeno, že dříve nebo později se lidstvo dostane do kontaktu s mimozemšťany žijícími někde v Mléčné dráze. Odborníci bohužel nedokážou předpovědět, jak budou vypadat a jak budou na lidi reagovat, ale lze předvídat úroveň jejich technologického rozvoje. Lenta hovoří o nejnovějším výzkumu, ve kterém se vědci pokusili předpovědět přibližný portrét mimozemské civilizace, která se s námi jednou dostane do kontaktu.

Technologie rozhoduje o všem

Každá civilizace, která dosáhla takové technologické úrovně, že jsou pro ni možné mezihvězdné lety, by se měla stát pozorovatelnou pro astrofyziky. Ale „ticho“ kosmu, které tvořilo základ Fermiho paradoxu, naznačuje, že v blízkosti sluneční soustavy nejsou žádné rozvinuté civilizace. Vědci zatím nenašli jediné významné znamení, že lidstvo není v Mléčné dráze samo.

Nejprve musíte pochopit, co přesně hledat. Vědci se zajímají o civilizace, které jsou potenciálně schopné kontaktu, což znamená, že musí zanechat technosignatury – známky přítomnosti technologií, které jsou viditelné z velké vzdálenosti a které nelze skrýt. Pomocí statistické analýzy můžete předpovědět, čeho si lidstvo všimne jako první. Pokud předpokládáme, že v Mléčné dráze skutečně existuje někdo jiný než lidstvo a tito lidé jsou v různých fázích technologického vývoje, pak můžeme dokonce přibližně určit, na koho přesně narazíme. Nemusí se nutně jednat o přímý kontakt, ale existenci mimozemské civilizace můžeme ověřit pomocí astronomických pozorování.

Dysonova koule složená z mnoha prstenců
Dysonova koule složená z mnoha prstenců. Obrázek: Wikipedie

Je rozumné předpokládat, že povaha kontaktu do značné míry závisí na technologických možnostech jiné civilizace. Stejný faktor bude určovat i samotný postoj lidstva k bližním: jedna věc je, když komunikujeme s těmi, kdo jsou na stejném stupni vývoje, a druhá, když najdeme civilizaci mnohem starší, než jsme my sami. Čím delší inteligentní život existuje, tím více technologických schopností pravděpodobně bude mít, včetně schopnosti navázat kontakt.

Zbývá jen pochopit, s kým se lidstvo pravděpodobněji setká. Podle teoretických modelů, i když je naivní předpokládat, že Mléčná dráha je plná mladých civilizací a staré a starověké jsou vzácné, pravděpodobnost kontaktu je úměrná stáří civilizace. Proto zaměření na hledání technologií podobných těm našim nepovede k úspěchu.

Vesmírné pyramidy

Vědci dospěli ke konsenzu, že samotný úspěch SETI závisí na tom, jak odolné jsou mimozemské civilizace, navíc odolné v technologickém smyslu. Technosignatury musí existovat tisíce nebo dokonce miliony let. Možná zmizí i samotná civilizace, která je zrodila, stejně jako zmizela staroegyptská kultura, která stavěla Velké pyramidy. Mimozemšťané za sebou mohou například zanechat mezihvězdné majáky nebo vypustit sondy, které pokračují v surfování vesmírem. Takové sondy jsou hypoteticky schopné replikace, tedy vytváření vlastních kopií, a mohou se šířit po celé galaxii.

Co jsou projekty SETI:

Autoři studie, publikované v arXiv preprint úložišti, rozdělili možné typy technosignatur podle délky jejich existence. Typ A může dosáhnout stáří tisíce let, což je srovnatelné s dobou technologického rozvoje pozemské civilizace. Typ B může trvat stejně dlouho jako biologický druh – asi milion let. Konečně, typ C existuje již nejméně miliardu let.

Nejodolnější technopodpisy nemusí být nutně vytvořeny civilizacemi na vysoké úrovni. Například inteligentní druhy, které právě zvládly let mimo planetu, mohou opustit vesmírný odpad, zamořit atmosféru perzistentními znečišťujícími látkami nebo vyslat mezihvězdné sondy na chemických raketových motorech. Lidé dosud nevyráběli technopodpisy typu A, vezmeme-li v úvahu rádiové signály nebo stopy průmyslové činnosti v zemské atmosféře, ale sondy Voyagery, Pioneers a New Horizons se v daleké budoucnosti mohou stát technosignaturami typu B a dokonce i C. Typ C také zahrnuje exotičtější objekty, jako jsou majáky nebo megastruktury jako Dysonova koule.

Zaniklé a prosperující

Jakýkoli technologický podpis, který dokážeme detekovat, by statisticky existoval po velmi dlouhou dobu – asi milion let. Můžeme se setkat i s mladšími technosignaturami, ale pouze pokud jsou v Mléčné dráze rozšířeny. Proto je racionálnější očekávat, že pokud dokážeme pozorovat známky existence jiné civilizace, pak technologicky bude velmi odlišná a její úroveň rozvoje bude mnohem vyšší než ta naše. Navíc značná část potenciálně detekovatelných technosignací v Mléčné dráze s největší pravděpodobností patří civilizacím, které již zanikly. To znamená, že kontakt s „mimozemšťany“ bude spíše archeologie, jen místo lopaty – dalekohledy, které dokážou vidět stopy již zaniklé činnosti.

Autoři zdůrazňují, že pro úspěšné pátrání po mimozemšťanech je nutné opustit antropocentrismus a dát přednost identifikaci megastruktur, majáků a mezihvězdných sond, které by mohla vytvořit civilizace druhého typu podle Kardasheva nebo dokonce rozvinutá umělá inteligence ponechaná po jeho tvůrcích. Takové znaky jsou mnohem vzácnější než technopodpisy typu A, ale lze je snadněji odhalit kvůli jejich trvanlivosti.

Stojí za to připomenout, že pro vyspělou civilizaci, která existuje po tisíciletí, jsou přechodné znaky (znečištění atmosféry a změna klimatu) již nepřijatelné, protože omezují dobu jejího života. Cesta do vesmíru, rozvoj meziplanetárních cest, budování gigantických struktur schopných pojmout stovky, tisíce nebo dokonce miliony živých bytostí je logickým krokem pro mimozemšťany, kteří budou existovat velmi dlouho. Zůstává tedy poměrně vysoká šance, že se lidstvo dostane do kontaktu se stále žijící civilizací, která dokázala přežít a dosáhnout neuvěřitelných technologických výšin.

Vesmírný internet

Klasické vyhledávání SETI, které se snaží identifikovat technologie, které známe, jako jsou úzkopásmové rádiové signály a optické laserové pulsy, bylo během 60 let pozorování neúspěšné. I když nelze říci, že mimozemšťané nemohou používat tyto komunikační prostředky, je třeba si uvědomit, že technologicky vyspělá civilizace může používat jiný typ vesmírné komunikace. Kvantová komunikace je preferována z hlediska bezpečnosti a efektivity. Hledání světelných „majáků“, které jsou dobře viditelné, ale samy o sobě prakticky nepoužitelné, může být prázdným počinem. Mimozemšťané si s největší pravděpodobností navzájem posílají úzce cílené signály, které pravděpodobně nebudou náhodně zachyceny, pokud nebudou namířeny přímo na Zemi.

Prstencový svět je další hypotetické astroinženýrské zařízení.
Prstencový svět je další hypotetické astroinženýrské zařízení. Obrázek: Wikipedie

Podle Michaela Hippkeho by však lidstvo již mohlo opravit slabý signál technologicky vyspělé civilizace, která ovládá kvantové komunikace, jen je stávající přístup není schopen rozpoznat. Mimozemšťané si mohou záměrně vybrat skrytý komunikační kanál, aby si je primitivnější vnímající bytosti nevšimly. Kromě toho by mohla vzniknout mezihvězdná kvantová síť z dosažení „kvantové nadvlády“ vyspělými civilizacemi a sloužit tak exotickým účelům, jako je distribuované kvantové počítání. Kvantové komunikační kanály jsou navíc chráněny před „odposlechy“ a jsou schopny přenášet více informací za jednotku času než konvenční. Proto je přirozené očekávat, že civilizace, se kterou dokážeme navázat kontakt, bude využívat kvantové technologie.

Pravda, abyste mohli zachytit kvantové signály, musíte mít kvantové přijímače – a ty zatím neexistují. Hippke se zároveň domnívá, že dostupné vybavení je dostatečné k nalezení známek kvantového propletení fotonů ve světle hvězd, byť s destrukcí informací v nich obsažených. Možná bychom měli použít nový přístup a Vesmír přestane mlčet, i když hledání kvantových signálů bude velmi pracné.

Nebezpečný signál

Fyzik Stephen Hawking varoval, že hledání mimozemšťanů je hloupá záležitost, protože nevíme jistě, zda budou přátelští. Popularizátor vědy Michio Kaku si je jistý, že Země by měla zůstat ve stínu, protože riziko je příliš velké. Skutečnost, že by hypotetická civilizace byla technologicky vyspělejší, pro nás představuje potenciální hrozbu, i když samotní mimozemšťané nejsou záměrně nepřátelští. Nikdo přesně neví, jaké sociální, ekonomické a existenční důsledky pro nás takový kontakt bude mít. Není také známo, jakou roli budou hrát zahraniční technologie. Setkání s mimozemskou sondou, která náhodně spadla do sluneční soustavy, se může omezit na pozorování na dálku, nebo může skončit katastrofou, pokud se taková sonda dokáže „rozmnožit“.

Allenova anténa použitá pro SETI
Allenova anténa použitá pro SETI. Foto: Wikipedie

Pokud jde o umělou inteligenci, situace se může stát ještě nebezpečnější. Filozof Nick Bostrom předpovídá, že v budoucnu bude lidstvo schopno vybudovat strojovou superinteligenci, která ve všem předčí lidský mozek. To s sebou nese nové hrozby, které jsou podle některých odborníků v zásadě nepřekonatelné: člověk ze své podstaty nebude schopen udržet superinteligenci. Za předpokladu, že pokročilí mimozemšťané již tuto hranici překročili, získáme děsivý obrázek, že jakákoli stará a technologicky vyspělá civilizace, se kterou se lidstvo pravděpodobně setká, je ve skutečnosti řízena nebo dokonce zcela složena z AI.

Podle dalšího pesimistického scénáře, zvaného útok SETI, může být nebezpečný i rádiový signál zakódovaný škodlivou zprávou nebo instrukcemi pro vytvoření nepřátelských systémů. Podobný scénář popsal astronom a kosmolog Fred Hoyle ve svém sci-fi románu Andromeda.

V každém případě by bylo chybou extrapolovat lidské chování na mimozemskou inteligenci. Bohužel v hledání mimozemské inteligence je stále příliš mnoho neznámých a vymýšlení různých kontaktních scénářů se zatím daří pohodlně jen autorům sci-fi.

Nová studie naznačuje, že v Mléčné dráze mohou číhat 4 nepřátelské mimozemské civilizace

TOP 10Záhady

Mléčná dráha je domovem milionů potenciálně obyvatelných planet a přibližně čtyři z nich mohou skrývat zlé mimozemské civilizace, které by napadly Zemi, kdyby mohly, napsal server Livescience. Nový výzkum navrhuje. Nový dokument zveřejněný v předtištěné databázi arXiv, který ještě nebyl recenzován, klade zvláštní otázku: Jaká je pravděpodobnost, že by se lidé jednoho dne mohli spojit s nepřátelskou mimozemskou civilizací, která je schopna napadnout naši planetu?

Aby na to odpověděl jediný autor studie Alberto Caballero – doktorand zabývající se řešením konfliktů na Univerzitě Vigo ve Španělsku – začal tím, že se ohlédl zpět do historie lidstva, než se podíval ke hvězdám.

„Tento dokument se pokouší poskytnout odhad rozšíření nepřátelských mimozemských civilizací prostřednictvím extrapolace pravděpodobnosti, že bychom jako lidská civilizace zaútočili nebo napadli obydlenou exoplanetu,“ napsal Caballero ve studii.

Caballero není astrofyzik, ale publikoval studii o nechvalně známém signálu WoW! – potenciální známce mimozemského života – v recenzovaném Mezinárodním titulu Astrobiologie.

Aby dosáhl svého odhadu, Caballero nejprve spočítal počet zemí, které v letech 1915 až 2022 napadly jiné země. Zjistil, že celkem 51 ze 195 národů světa zahájilo během tohoto období nějaký druh invaze. (Spojené státy seděly na vrcholu seznamu se 14 invazemi za tu dobu.) Potom zvážil pravděpodobnost zahájení invaze každé země na základě procentuálního podílu této země na globálních vojenských výdajích. (Opět se USA dostaly na první místo s 38 % celosvětových vojenských výdajů.)

Odtud Caballero sečetl individuální pravděpodobnost invaze každé země a poté součet vydělil celkovým počtem zemí na Zemi, což skončilo tím, co popisuje jako „současnou lidskou pravděpodobnost invaze mimozemské civilizace“.

Podle tohoto modelu je současná pravděpodobnost, že lidé napadnou jinou obydlenou planetu, 0,028 %. Caballero však napsal, že tato pravděpodobnost se týká současného stavu lidské civilizace – a lidé nejsou v současné době schopni mezihvězdného cestování. Pokud se udrží současná rychlost technologického pokroku, pak by mezihvězdné cestování nebylo možné dalších 259 let, vypočítal Caballero pomocí Kardashevovy stupnice — systém, který kategorizuje, jak pokročilá je civilizace na základě jejího energetického výdeje.

Za předpokladu, že frekvence lidských invazí bude během té doby nadále klesat stejným tempem, jakým klesaly invaze za posledních 50 let (v průměru minus 1,15 % ročně, podle Caballerova článku), pak má lidská rasa pravděpodobnost 0,0014 %. o invazi na jinou planetu, až se za 259 let potenciálně staneme mezihvězdnou civilizací neboli civilizací typu 1.

To může znít jako velmi malá pravděpodobnost – a je tomu tak, dokud to nezačnete násobit miliony potenciálně obyvatelných planet v Mléčné dráze. Pro svůj konečný výpočet se Caballero obrátil na článek z roku 2012 publikovaný v časopise MathematicalSETI, ve kterém vědci předpověděli, že až 15 785 mimozemských civilizací by teoreticky mohlo sdílet galaxii s lidmi. 

Caballero dospěl k závěru, že méně než jedna z civilizací typu 1 – přesněji 0,22 – by byla nepřátelská vůči lidem, kteří navazují kontakt. Nicméně, počet zlomyslných sousedů se zvyšuje na 4,42, pokud jde o civilizace, které stejně jako moderní lidé ještě nejsou schopné mezihvězdného cestování, řekl Caballero pro ViceNews.

„Ve svém článku nezmiňuji civilizaci 4,42, protože 1) nevíme, zda jsou všechny civilizace v galaxii jako my… a 2) civilizace jako my by pravděpodobně nepředstavovala hrozbu pro jinou, protože my to nevíme. „Nemám technologii, aby mohl cestovat na jejich planetu,“ řekl Caballero Vice.

Zdá se, že čtyři nepřátelské mimozemské síly nejsou příliš velkou starostí. Navíc pravděpodobnost, že by lidé mohli kontaktovat některou z těchto zákeřných civilizací – a pak jimi být napadeni – je mizivě malá, dodal Caballero.

„Pravděpodobnost mimozemské invaze civilizací, jejíž planetu posíláme zprávu, je… asi o dva řády nižší než pravděpodobnost srážky planetárních asteroidů,“ napsal ve svém článku a dodal, že planety zabíjející asteroidy, jako je ten, který odsouzené k záhubě dinosaurů jsou události 1 ze 100 milionů let.

Ačkoli Caballerova studie představuje zajímavý myšlenkový experiment, autor připouští, že jeho model má omezení. Pravděpodobnost invaze je založena na velmi úzkém výseku lidské historie a vytváří mnoho předpokladů o budoucím vývoji našeho druhu. Model také předpokládá, že mimozemská inteligence bude mít složení mozku, hodnoty a smysly pro empatii podobné těm lidským, což prostě nemusí být ten případ, řekl Caballero Vice.

„Ten papír jsem dělal pouze na základě života, jak ho známe,“ řekl. „My neznáme mysl mimozemšťanů.“

A jak to vypadá, bude to ještě minimálně pár set let, než to uděláme.

Zdroj: Livescience

8000 kilometrů za sekundu, smrtelný běh: Záhadná hvězda v centru Mléčné dráhy z nějakého důvodu šílí

TechnologieTOP 10

Vědci z Kolínské univerzity v Německu a Masarykovy univerzity v České republice oznámili objev dosud nejrychlejší hvězdy

Hvězda s číslem S4716 obíhá kolem supermasivní černé díry „Sagittarius A*“ ve středu Mléčné dráhy s poloměrem oběžné dráhy asi 100 AU (1 AU se rovná průměrné vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem) a jeho oběžná rychlost může dosáhnout až 8 000 kilometrů za sekundu. Trvá pouze 4 roky, než jednou oběhne galaktickou černou díru. Pro srovnání, oběžná rychlost Země je jen asi 30 kilometrů za sekundu a rychlost Slunce je pouze 217 kilometrů za sekundu, napsal server mp.weixin.qq.com.

Galaktická černá díra je obklopena hustou hvězdokupou známou jako „S-kupa“. „Skupa S“ obsahuje více než 100 hvězd různé jasnosti a hmotnosti, z nichž všechny se pohybují velmi rychle.

Hvězda jménem S2 je v kupě obzvláště výrazná, ale také často blokuje astronomová pozorování oblasti kolem galaktické černé díry. Aby vědci jasně viděli situaci, pokračovali ve zdokonalování metody analýzy dat a trvali na pozorování téměř 20 let a nakonec určili existenci S4716.

Vědci uvedli, že neočekávali, že by S4716 byl schopen obíhat černou díru v tak blízké vzdálenosti a tak vysokou rychlostí. Jeho krátká perioda a malá oběžná dráha jsou opravdu překvapivé.

Je teoreticky nemožné, aby se hvězdy zrodily v blízkosti černých děr, které jsou plné „násilí“ a různých extrémních fyzikálních jevů. Vědci se proto domnívají, že S4716 sem měl migrovat ze vzdáleného místa. Možná byla jeho původní dráha kolem černé díry poměrně velká, ale v určitém okamžiku v minulosti se její dráha náhle rozpadla, protože byla příliš blízko jiné hvězdě v „S kupě“.

Zdroj: mp.weixin.qq.com

Astronomové objevili obří atomový mrak táhnoucí se přes Mléčnou dráhu

TOP 10Zajímavosti

Nově objevené vlákno vodíku jménem Maggie, které se táhne tisíce světelných let přes Mléčnou dráhu, je jednou z největších struktur, jaké kdy byly v naší galaxii objeveny a výzkumníci se domnívají, že by mohly existovat další podobné, píše server space.com.

Skupina astronomů vedená výzkumníky z Max Planck Institute of Astronomy (MPIA) v Německu zahlédla na druhé straně Mléčné dráhy něco zvláštního: masivní vlákno plynného vodíku. Vodík je nejjednodušší a zároveň nejrozšířenější prvek ve vesmíru. Ale vodíková mračna, jako je toto vlákno, může být těžké najít uprostřed mezihvězdného systému (ISM), hmoty a záření, které leží mezi hvězdnými systémy v galaxii. Vysvětlují astronomové ve své studii, která byla zveřejněna v prosinci 2021 v časopise Astronomie & Astrofyzika. 

„Maggie,“ která se skládá téměř výhradně z atomárního vodíku, je dlouhá 3900 světelných let a 130 světelných let na šířku. (Pro srovnání, jeden světelný rok je asi 5,88 bilionu mil nebo 9,46 bilionu kilometrů.) 

„Naproti tomu největší známá oblaka molekulárního plynu se typicky rozprostírají jen‘ asi 800 světelných let napříč,“ uvádí se v prohlášení MPIA.

V této nové studii použil tým astronomů data z HI/OH/Recombination liniového průzkumu Mléčné dráhy, známého také jako THOR průzkum. K prozkoumání Maggie a vrhnutí světla na velká oblaka vodíku, jako je ona. 

Objevení vlákna Meggie

Tým objevil Maggie a díky své práci byl schopen vidět, jak daleko se táhne, rychlost vodíku, který ji tvoří, a další. Astronomům se dokonce podařilo určit vzdálenost Maggie od Země, kterou odhadují na asi 55 000 světelných let.

Typicky je pro astronomy velmi náročné detekovat velká vodíková seskupení, jako je tato, protože nevyčnívají proti ISM. Jedinečné umístění Maggie však pomohlo k jeho zviditelnění. 

Pochopení více o Maggie a dalších podobných strukturách je hlavním krokem k lepšímu pochopení vzniku hvězd, protože vodík je jejich stavebním kamenem. „Zatímco Maggiein původ zůstává nejasný, předpokládáme, že Maggie by mohla být první ve třídě atomových mraků, které jsou prekurzory obřích molekulárních vláken,“ napsali vědci ve svém článku.

Zdroj: space.org

Mléčná dráha má zlom, může odhalit galaktickou historii

Nové

Laboratoř NASA říká, že mezera vypadá jako „střepina vyčnívající z prkna dřeva“

Vědci našli zvláštní „zlom“ ve spirálních ramenech naší galaxie Mléčné dráhy, který by nám mohl říci více o její galaktické historii. Seskupení mladých hvězd a plynných oblastí popisuje Laboratoř Jet Propulsion Laboratory (JPL) NASA tak, že vypadá jako „tříska vyčnívající z prkna dřeva“ z roviny spirálních ramen Mléčné dráhy, píše server Space.

Nalezení tohoto prvku byl výkon sám o sobě, protože Země je uvnitř Mléčné dráhy. V prohlášení představitelé JPL uvedli, že obtížnost provádění takového výzkumu je trochu jako stát na Times Square a snažit se nakreslit mapu ostrova Manhattan. 

Výzkumníci tento útvar vystopovali pomocí infračervených nebo teplo-hledajících očí Spitzerova vesmírného teleskopu NASA předtím, než byla observatoř v lednu 2020 vyřazena. A mise Gaia Evropské vesmírné agentury, která měří vzdálenosti a pohyby hvězd. Poslední velká data zveřejněná společností Gaia byla v červenci.

Nová studie se zaměřila na blízkou oblast jednoho z ramen Mléčné dráhy, nazvaného Rameno Střelce. Domov slavných „pilířů stvoření“ shluků hvězd, které tvoří součást Orlí mlhoviny (Messier 16) mezi Spitzerem a Gaiou. Kombinovaná data ukázala, že Střelec je plný mladých hvězd, které se pohybují ve vesmíru téměř stejnou rychlostí a směrem.

„Klíčovou vlastností spirálních ramen je, jak pevně se vinou kolem galaxie,“ uvedl v prohlášení JPL Michael Kuhn, astrofyzik z California Institute of Technology a hlavní autor nového článku.

Kuhn dodal, že dřívější modely Mléčné dráhy navrhovaly vinutí, měřeno „úhlem stoupání“ ve srovnání s dokonalým kruhem při 0 stupních, dříve naznačoval, že Střelec měl úhel stoupání zhruba 12 stupňů. Nová pozorování ukazují, že úhel sklonu Střelce je téměř 60 stupňů. Proč je však stále nejasné.

Astronomové se stále snaží zjistit, jak a proč se formují ramena galaxií, a JPL uvedla, že nová studie může poskytnout několik vodítek. Protože hvězdy nově objeveného útvaru vznikly ve stejném čase a zóně, byly pravděpodobně ovlivněny většími změnami, ke kterým dochází v Mléčné dráze. Mezi takové změny patří gravitace a smyk související s rotací galaxie.

„Tato struktura je malým kouskem Mléčné dráhy, ale mohla by nám říct něco významného o galaxii jako celku,“ uvedl ve stejném prohlášení spoluautor Robert Benjamin, astrofyzik z University of Wisconsin-Whitewater. 

Benjamin je také hlavním řešitelem katalogu Galactic Legacy Infrared Mid-Plane Survey Extraordinaire (GLIMPSE), který nová studie také použila. GLIMPSE zahrnuje zhruba 100 000 novorozených hvězd, které Spitzer objevil během svého života.

Recenzovaná studie založená na výzkumu byla zveřejněna v červenci 2021 v časopise Astronomy and Astrophysics.

Zdroj: Space

Čtvrté pátrání po mimozemšťanech Mléčné dráhy vyjde naprázdno

NovéTOP 10Zajímavosti

Pokud je ve středu naší galaxie život, ještě jsme ho nenašli. Pátrání po mimozemské technologii neobjevilo žádný důkaz mimozemšťanů v centru Mléčné dráhy. Rozsáhlé pátrání po mimozemské technologii skončilo neůspěchem. Pátrání, čtvrté ze série, hledající nízkofrekvenční rádiové vlny, které by mohly být produkovány mimozemskými civilizacemi, nenašlo žádné důkazy o mimozemšťanech. Ale vylepšení v technologii dalekohledů znamenají, že tato strategie by mohla být způsobem, jak v budoucnu najít další technologicky vyspělé společnosti, napsali server livescience.com.

Vědci pod vedením Chenoa Tremblay, postdoktorandského výzkumného pracovníka v Commonwealth Scientific and Industrial Research Organization (CSIRO). Australské národní vědecké agentuře, použili Murchison Widefield Array v západní Austrálii k lovu nízkofrekvenčních rádiových vln. Rádiové vlny jsou slibnou „technosignaturou“ mimozemských civilizací, napsali vědci. Protože jsou pravděpodobně jednou z prvních metod komunikace na velké vzdálenosti, na kterou inteligentní forma života narazí. Lidé začali používat rádiové vlny ke komunikaci koncem 19. století.

Toto byl čtvrtý průzkum týmu na velké ploše oblohy. Rozhodli se zaměřit na galaktický střed, protože tato oblast Mléčné dráhy má vysokou hustotu hvězd. Více hvězd znamená více potenciálních hvězdných systémů, a tedy více planet, kde by se mohl vyvíjet život. Samozřejmě existuje šance, že tato oblast Mléčné dráhy je pro mimozemský život méně perspektivní než ve vzdálenějších oblastech, napsali autoři. Více hvězd také znamená více supernov a vysokoenergetických vzplanutí z magnetarů, magnetizovaných neutronových hvězd obklopených intenzivními magnetickými poli. 

Přesto tým obrátil pole dalekohledů směrem ke 144 známým exoplanetárním systémům poblíž středu Mléčné dráhy. Provedli také širší „slepý“ průzkum oblasti obsahující nejméně 3 miliony hvězd v okruhu 6 000 kubických parseků. Parsek je míra astronomické vzdálenosti rovnající se 3,26 světelným rokům. Toto slepé hledání by také zachytilo rádiové signály přicházející ze vzdálenějších hvězd, které možná pokrývají miliardy potenciálních hvězdných systémů. 

Výzkumníci zdokonalili svou detekci na rádiové vlny kolem 155 MHz a hledali sedm hodin během dvou nocí v září 2020. 

Naneštěstí pro sny o federaci planet ve stylu „Star Trek“, výzkumníci nenašli žádné známky mimozemské technologie. Ale nehodlají přestat hledat. Murchison Widefield Array bylo od té doby aktualizováno, aby mělo lepší citlivost, napsali vědci a vylepšení ve výpočtech mohou umožnit prohledávání ještě větších oblastí oblohy. 

„Neustálé zlepšování schopností dalekohledu v kombinaci s metodickými pozorovacími kampaněmi poskytuje prostředek k prozkoumání obrovského prostoru parametrů, v němž mohou čekat známky technologicky schopného života na objevení,“ napsali ve studii.

Zdroj: livescience.com

PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com