17. 4. 2026

Záhady

Záhady z celého světa. Od počátku lidstva až po současnost.

Malí zelení mužíčci jsou minulostí, přichází nová teorie bytostí s umělou inteligencí

NovéUFOZáhady
planet, moon, ball, people, an alienFoto: Pixabay

Od mimozemšťanů poháněných umělou inteligencí, kteří nás tiše pozorují, až po mrazivou teorii, že lidé jsou domestikováni vyspělými mimozemskými civilizacemi. Jak ale skutečně vypadají, o tom bychom mohli vést dlouhé diskuze. Faktem je, že dokud o nich nic nevíme, máme z nich přirozený strach.

Hanson už dlouhé roky odhaluje, kde se mimozemský život s největší pravděpodobností objeví, proč by pozorování UFO mohla být skutečná a jak by naše chápání „tichých“ vs. „hlasitých“ mimozemšťanů by dokonce mohlo změnit vše, co víme o naší budoucnosti.

Hanson pro to vymyslel frázi „Velký filtr“, numericky ji odhadl pomocí modelu „chamtivých mimozemšťanů“ a má mnoho milionů zhlédnutí videí, většinou na toto téma: (7,9 milionu Proč by mimozemšťané mohli už být na cestě k nám1,6 milionu Lidstvo se zrodilo mnohem dříve, než byla jeho doba. Důvodem jsou chamtiví mimozemšťané0,4 milionu Zmocníme se vesmíru? Předpovědi mimozemšťanů0,9 milionu Mimozemské civilizace, UFO a budoucnost lidstva, 1,5 milionu. Co by se stalo, kdybychom si nahráli mozek do počítače.

Rozvinul také teorii posvátného (.pdf. v anj.), psal o riziku (Umělé inteligence budou našimi dětmi mysli) umělé inteligence (Jaké jsou oprávněné obavy z umělé inteligence?) a zaměřil se také na pokles celosvětové plodnosti a kulturní drift jako jeho základní příčinu.

S představou o mimozemšťanech, která dodnes dráždí lidstvo, přišel jako první syrský řečník, satirik a spisovatel Lucian ze Samosaty (narozen přibližně okolo roku 120). Představa o mimozemšťanech tedy vznikla už ve druhém století našeho letopočtu. Stalo se tak ve chvíli, když napsal román v řečtině s „ironickým?“ názvem Pravdivý příběh. Aniž by tušil, vynalezl zcela nový žánr beletrie: Sci-fi. Žánr o cestování vesmírem, meziplanetárních válkách a mimozemských bytostech komunikujících s lidmi. Pokud ale opravdu jde jen o sci-fi.

Přichází tedy otázka, která nás provokuje. Jsme ve vesmíru opravdu sami, nebo už žijeme po boku starověké mimozemské inteligence? V tomto ohromujícím průzkumu profesor Robin Hanson z univerzity George Masona a Oxfordský institut pro budoucnost lidstva, rozebírá statistické pravděpodobnosti existence mimozemského života a proč už mohl být nalezen v naší sluneční soustavě.

Vyspělí mimozemšťané skutečně existují a máme dostatek dat, abychom zhruba určili, kde se v prostoru a čase nacházejí a kdy je uvidíme nebo se s nimi setkáme, tvrdí profesor Hanson.

A jak tedy vypadají?

Vypadat můžou všelijak. Můžou mít špičaté uši nebo rýhy na čele. Možná jsou malí a mají divné hlavy jako ET mimozemšťan a extra dlouhé zářící prsty. možná jsou nemotorní jako Jar Jar ze Star Wars, ale nakonec prostě nejsou zas tak mimozemští.

Možná nemají stejné základní touhy jako my. My jsme se vyvinuli v expanzivní druh pod darwinovským tlakem. Selekce upřednostňovala inteligenci, ale také agresi. Pokud se ale darwinovský tlak na tyto umělé entity nevztahuje, není důvod, proč by měly být agresivní. Možná nám jen chtějí předat hluboké myšlenky. 

Jejich čtyři končetiny, vzpřímený postoj a absence ochlupení na těle jsou pouhými představami nás samotných. Hollywood tyto bytosti nabízí jako obyvatele vzdálených světů. Ale ve skutečnosti jsou to „jen ti chlapi od vedle“, bez obočí a bělma.

Podle Šostakova není pravděpodobné, že by mimozemšťané, kteří se vydají na naši planetu, byli formami života založenými na uhlíku, ať už by byli chlupatí nebo bez srsti. Jejich kognitivní schopnosti pravděpodobně nebudou poháněné houbovitou hmotou buněk, kterou bychom nazvali mozkem.

Šostakov jde ještě dál. „Pravděpodobně překročí biologické chápání a vlastně i biologii samotnou,“ napsal. „Nebudou živí.“

Argumenty pro umělou inteligenci

Mohla by první interakce lidstva s mimozemským životem být skutečně jen propojením s umělou inteligencí (AI)? Jako výsledek jednoho až příliš mnoha futuristických myšlenkových experimentů zní dost bizarně, ale praktické argumenty jsou přesvědčivé.

„Důvodem je prostý důsledek ohromujících vzdáleností ke hvězdám,“ argumentoval Šostak. „Dokonce i ta nejbližší hvězda Proxima Centauri, je od Země vzdálená 4,24 světelných let daleko. I ty nejrychlejší rakety by k ní doletěly za 75 000 let.

Navzdory nesmrtelným medúzám není takový časový rámec pro většinu biologického života jednoduše proveditelný. A i když se podíváme na Star Trek a cestování časoprostorem, nejde o nic jiného než o fiktivní MacGuffin: „Galaxie může obývat společnosti, které jsou o miliony nebo dokonce miliardy let napřed před Homo sapiens,“ napsal Šostak. „Jejich technologie by mohla být v jiné lize.“

„Mimozemšťané musí fungovat podle stejných fyzikálních zákonů,“ napsal a cestovat rychleji než světlo se do tohoto rámce prostě nehodí.

Není to ovlivněno jen žalostně omezenou délkou života organických bytostí. Představte si, že nějaký mezigalaktický cestovatel narazí na překvapivou černou díru nebo pole asteroidů a musí korigovat kurz, to vyžaduje určitou úroveň inteligence. 

„Lidstvo dosud zkoumalo vesmír pouze s roboty, které ovládají pozemské příkazy,“ zdůraznil v loňské eseji Avi Loeb, profesor vědy na Bairdově univerzitě a ředitel institutu na Harvardově univerzitě a autor knih Extraterrestrial a Interstellar

Ale pro mezihvězdné nebo mezigalaktické cestování to jednoduše „není možné, kvůli dlouhému zpoždění komunikace při rychlosti světla a slabosti komunikačního signálu na velké vzdálenosti a neschopnosti přenést všechny relevantní informace v rozumném čase.“

Řešením je, že budeme muset vyslat sondy, které se na základě okolností dokážou rozhodovat samy, předpověděl Loeb a mozkem těchto autonomních vesmírných sond by byla umělá inteligence (AI).

A jakmile se tyto stroje stanou dostatečně chytré, budou pravděpodobně schopné,…. se také v podstatě rozmnožovat. Strojová inteligence se totiž může vyvíjet mnohem rychleji než biologická,“ řekl Shostak začátkem tohoto roku pro časopisu Popular Mechanics, ve kterém tvrdí, že umělá inteligence je ve skutečnosti formou „mimozemské inteligence“ a překoná lidstvo!

Zanedlouho a myslíme tím opravdu , vůbec ne zas tak dlouho se objeví entita inteligentnější než organické bytosti, které ji stvořily. „Výzkumníci pracující v oblasti umělé inteligence odhadují, že stroje schopné porazit lidi v testu IQ se v laboratořích objeví do poloviny století,“ napsal Šostak. „Pokud to dokážeme my, někteří mimozemšťané to už dokázali.“

„Proto je rozumné očekávat, že jakákoli kosmická inteligence, která nás navštíví, bude syntetická.“

Co můžeme očekávat?

Pokud se někdy setkáme s mimozemským životem, co bychom měli očekávat? Pro astronomy, jako je Šostak a Loeb, stejně jako pro další velká jména, jako je například britský královský astronom Martin Rees, je odpověď jasná a upřímně řečeno, je poněkud zahanbující.

„Většina lidí žije v iluzi, že neexistuje nic lepšího než lidská inteligence,“ řekl Loeb časopisu Popular Mechanics. „Mluví o vědomí a svobodné vůli jako o vlastnostech, které jsou schopni vlastnit pouze lidé.“ 

„Myslím si ale, že jakmile budou mít systémy umělé inteligence více parametrů než lidský mozek, projeví vlastnosti, kterým říkáme svobodná vůle a dokonce i vědomí,“ řekl.

Co když nás najdou první ? 

No, upřímně řečeno, asi bychom si neměli dělat příliš velké starosti. Zaprvé, pokud se k nám dostanou nějací uměle inteligentní mimozemšťané a budou mít vůči naší planetě zlé úmysly… no, moc s tím nenaděláme. „Upřímně řečeno, pokud je to to, co mají na mysli, je pravděpodobně nemožné je udržet na uzdě,“ napsal Šostak. 

——————————————-

Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%BAkianos; https://mason.gmu.edu/~rhanson/bio.html; https://en.wikipedia.org/wiki/Robin_Hanson, https://mason.gmu.edu/~rhanson/greatfilter.html; https://quillette.com/2023/08/06/ais-will-be-our-mind-children/; https://quillette.com/2023/04/14/what-are-reasonable-ai-fears/, https://quillette.com/2023/04/14/what-are-reasonable-ai-fears/; https://www.popularmechanics.com/technology/a64241678/artificial-intelligence-is-alien-intelligence/; https://www.bbc.co.uk/future/article/20231025-if-alien-life-is-artificially-intelligent-it-may-be-stranger-than-we-can-imagine;

Tři světla pozorovaná u západního pobřeží USA ve vojenském prostoru, byla asi komerční letadla (video)

NovéTOP 10UFOZáhady
ai generated, ufo, alienFoto: TheDigitalArtist / Pixabay / Ilustrační

Americký úřad pro řešení anomálií, řízený Ministerstvem obrany USA, vydalo závěrečné stanovisko k UAP pozorovaných ve vojenském vzdušném prostoru. Případ byl nahlášen vojenským personálem v roce 2021. Tři objekty byly popsány jako stejně vzdálená světla, která letěla relativně konstantní rychlostí.

  • Poloha: Západní pobřeží USA, vojenský vzdušný prostor
  • Rok: 2021
  • Nadmořská výška: Mezi 6 až 12 km
  • Tvar: Podlouhlé tečky/světla
  • Ohlašovatel: vojenský personál
  • Snímač: vojenský: Infračervený (IR)

Synchronizovaný pohyb letu vypadá opravdu velmi zvláštně. Podle amerického úřadu se nejedná o UAP, ale o běžná komerční letadla, jejichž průlet se je shoduje s termínem a časem průletu právě v této zóně.

Video AARO pořízené vojenským personálem:

Analýza videa a důkazy

Specialisté pro vyšetřování anomálií provedli analýzu videa a porovnali časovou osu v kombinaci s daty komerčních letů v regionu, uvádí zpráva AARO, zveřejněná na webu Ministerstva obrany. V závěru zprávy je uvedeno, že objekty byly tři samostatná komerční letadla letící ve velké vzdálenosti od infračerveného senzoru. Záznamy radarových stop byly srovnané s komerčními letadly. Podle závěru byly zarovnány s objekty, které byly vzhledem ke značné vzdálenosti od senzoru vidět pouze jako malé tečky. Jinými slovy, letadla kopírují trasy pozorovaných objektů.

Stav případu: Vyřešeno

Světla letadla byla vzdálena až 300NM (555 km) od senzoru. AARO případ vyhodnotilo takto: Neidentifikované UAP v tomto případě byly téměř jistě komerční letadla letící na dobře zavedených vzdušných koridorech až do vzdálenosti 300 námořních mil (555 km) od plošiny. Zpravodajská a vědecká služba AARO a její oddělení (S&T) nezávisle na sobě dospěli ke stejnému závěru v souladu s analytickým rámcem AARO. Objekty silně korelovaly s konkrétními komerčními letadly, která se pohybují na různých leteckých trasách až do vzdálenosti 300 námořních mil od senzoru. Ke stejnému závěru dospěli nezávisle na sobě i vědecko-techničtí partneři AARO.

Zpravodajské hodnocení: Ke zkreslení tvaru UAP v západní části USA došlo v důsledku vibrací senzoru.

Kniha vázaná v lidské kůži uložená v Houghtonské knihovně, vyvolává etické a historické otázky

DějinyZáhady

Úschova a původ artefaktu jsou v centru muzejní revize. Kniha vázaná v lidské kůži byla podle italského časopisu Scienze notizie, odstraněna z Houghtonské knihovny Harvardské univerzity po přezkumu, který vyvolala doporučení z roku 2022, týkající se lidských pozůstatků ve sbírkách muzeí.

Bibliopegická antropodermie je odborný termín používaný k popisu procesu vázání knih v lidské kůži a existují příklady uchované v muzeích po celém světě. Tyto znepokojivé artefakty vyprávějí jedinečné příběhy o původu, jako v případě kopie „Autentické a věrné historie záhadné vraždy Marie Martenové“, o které se říká, že byla vytvořena s použitím kůže vrahů.

Autentická a věrná historie záhadné vraždy Marie Marten od Jamese Curtise vázaná v kůži Williama Cordea.

Harvardská knihovna uvedla, že eticky problematická povaha původu a historie knihy ji učinila nevhodnou pro úschovu v knihovně a v současné době určuje konečnou dispozici, která respektuje lidskou kůži.

Kniha vázaná lidskou kůži v Houghtonské knihovně, proslulém domově vzácných knih a rukopisů na Harvardu, byla kopií díla Arsèna Houssaye „Des destinées de l’âme“(Osud duše). Tuto knihu vlastnil francouzský lékař a bibliofil Dr. Ludovic Bouland (1839-1933), který, veden svou láskou ke knihám, učinil sporné rozhodnutí svázat svou kopii pomocí lidské kůže.

Použitá kůže pocházela z těla zesnulé pacientky, jejíž ostatky se nacházely v nemocnici, kde Bouland pracoval. Pacientka nikdy nedala souhlas k použití její kůže a její identita zůstala neznámá. Kniha vstoupila do sbírek Harvardské knihovny v roce 1934.

Ručně psaná poznámka Boulanda obsažená ve svazku uvádí, že „kniha o lidské duši si zasloužila mít lidskou obálku“, jak uvedl Tom Hyry, přidružený univerzitní knihovník pro archivy a speciální sbírky a knihovník Houghtonské knihovny v rozhovoru pro Harvardskou knihovnu.

Důkazy naznačují, že Bouland knihu svázal kůží odebranou ženě, kterou získal během studií medicíny. Záznam doprovázející knihu, napsaný Johnem Stetsonem a následně ztracený, informoval, že Bouland získal tuto kůži z těla zesnulé pacientky z francouzské psychiatrické léčebny.

Práva k lidským ostatkům se dostala do centra pozornosti v roce 2004 přijetím zákona o lidských tkáních, který stanovil přísná pravidla týkající se souhlasu požadovaného k vystavení lidských ostatků, jako v případě výstavy Body Worlds. V roce 2022 byly ve zprávě řídícího výboru navrženy další předpisy pro lidské pozůstatky ve sbírkách muzea.

Prezident Harvardské univerzity, Lawrence Bacow, ve zprávě uvedl, že „musíme začít zápasit s realitou minulosti, ve které akademická zvědavost a příležitosti přemohly lidstvo“. Tato zpráva vyvolala přezkum, který upozornil na několik způsobů, jak případ knihy vázané na lidskou kůži nedosahoval etických standardů.

Tyto problémy zahrnují zapojení knihy do starověkého iniciačního rituálu, ve kterém byli studenti požádáni, aby knihu získali, aniž by věděli, z čeho je vyroben její obal. Když se v roce 2014 potvrdilo, že vazba knihy byla skutečně vyrobena z lidské kůže, Houghtonská knihovna také zveřejnila několik blogových příspěvků, které, jak tvrdí, používaly senzacechtivý, morbidní a humorný tón.

Harvardská knihovna přiznala minulá selhání ve vedení účetnictví, která dále objektivizovala a ohrozila důstojnost člověka, jehož ostatky byly použity ve vazbě, uvedla v prohlášení. „Omlouváme se těm, kteří byli těmito činy poškozeni,“ dodali.

Existuje dlouhá historie vystavování lidských pozůstatků eticky pochybným způsobem, od výstavní síně La Morgue v Paříži v 60. letech 19. století až po moderní výstavu Body Worlds. Jak zdůraznil Bacow, akademie sehrála významnou roli při získávání lidských pozůstatků neetickými prostředky, jako v případě 130 let staré pitvy lidského nervového systému, o níž se předpokládá, že byla provedena na těle Harriet Cole.

Odkazy: knihovna.harvard.edu

Mojžíšova hora, kde se nachází skutečná hora Sinaj?

DějinyZáhady

Sinaj je podle Knihy Exodus v hebrejské Bibli hluboce posvátné místo v judaismu, křesťanství a islámu. Hora je místem, kde Mojžíš dostal od Boha kamenné desky s Desaterem přikázání. Stejně jako mnoho prostředí v Bibli se má za to, že je založeno na skutečném místě, ačkoli kde přesně je předmětem vášnivých debat mezi učenci.

„Většina učenců se domnívá, že umístění hory Sinaj je z dostupných textových důkazů nepoznatelné. Jako znalec hebrejské Bible a jazyka s nimi souhlasím,“ napsal Jacob F. Love, lektor náboženských studií z univerzity v Tennessee v článku pro The Conversation.

Hora Sinaj na Sinajském poloostrově v Egyptě, známá také jako Džabal Músa, což v arabštině znamená „Mojžíšova hora“, je jedním z několika míst, která se prohlašují za biblickou horu Sinaj. 

Místo je plné náboženských tradic a historie. Na úpatí hory vysoké 2 285 metrů najdete Klášter svaté Kateřiny, nejstarší nepřetržitě obydlený křesťanský klášter na světě a nejstarší nepřetržitě fungující knihovnu na světě. 

Klášter byl založen v 6. století n. l. císařem Justiniánem I. na místě, kde měl Mojžíš spatřit hořící keř. Je zde také kaple, která obklopuje skálu, o níž se někteří domnívají, že je zdrojem biblických kamenných desek, které Mojžíš obdržel.

Jabal Músa je běžně uváděn jako biblická hora Sinaj, protože existují důkazy, které naznačují, že se dotyčná hora nachází v jižní části egyptského Sinajského poloostrova. 

„Několik faktorů naznačuje, že Izraelité uprchli na jih na horu Sinaj a že hora by se měla nacházet v jižní části poloostrova. Za prvé, Exodus 13:17 varoval před cestováním‚ cestou země Pelištejců‘. Tato cesta, která objímala severní pobřeží, byla hlavní vojenskou cestou používanou faraony a byla silně obsazena,“ řekl Dr. Thomas Williams, profesor teologie na Regina Apostolorum Papežské Athenaeum v Římě, pro Doubting Thomas Research Foundation.

Foto: Georg Arthur Pflueger/Unsplash

Klášter svaté Kateřiny, který se nachází na úpatí hory Sinaj, je součástí světového dědictví UNESCO.

„Za druhé, Deuteronomium 1:2 lokalizuje horu Sinaj jako jedenáctidenní cestu z Kadesh-barnea, což je poznámka, která se nejlépe hodí k hoře Sinaj nacházející se někde na jižním poloostrově,“ pokračoval Williams.

„Za třetí, Izraelité ztratili přesnou polohu hory Sinaj po roce 850 př. n. l., když Eliáš uprchl na svatou horu. Kdyby se svatá hora nacházela ve frekventovanějších oblastech severu, jistě by si její polohu zapamatovali,“ pokračoval.

Ne každý však souhlasí s tím, že toto je skutečné umístění hory Sinaj, o které se mluví v Tóře, Bibli a Koránu. Náboženští učenci předložili  nejméně 14 různých možných umístění biblické hory Sinaj. To zahrnuje řadu hor stovky mil od sebe přes Sinajský poloostrov v Egyptě, Jordánsko, Saúdskou Arábii a Izrael.

Část tohoto zmatku je živena nekonzistentností v biblických textech. Kniha Exodus uvádí, že Mojžíšovi bylo předáno deset Božích přikázání na hoře Sinaj, zatímco Kniha Deuteronomium naznačuje, že k výměně došlo na hoře Horeb. Mohly prostě existovat dva různé názvy pro stejné místo, ale není to úplně jasné.

Mnoho moderních biblistů tvrdí, že hora Sinaj není jedno místo, ale sloučení mnoha různých legendárních mýtů z celého Středního východu. V průběhu staletí byly tyto příběhy předávány, upravovány, spojovány s jinými a přidávány, čímž se zakrýval jejich původní kontext a obsah. 

„Na základě všech důkazů, nebo jejich nedostatku, tvrdím, že Sinaj se nenachází na žádném konkrétním místě, ale spíše v srdcích a myslích těch, kteří oceňují význam hebrejské Bible,“ dodal.

Pentagon zveřejnil několik nových videí nevysvětlitelných anomálních jevů

TOP 10UFOZáhady

„Nevyřešeno“: Americká vláda zveřejňuje čerstvou dávku záběrů UFO pro veřejnost. Cizí nebo ne, tyto objekty se chovají docela zvláštně.

Vláda USA zveřejnila na svém webu AARO novou dávku záběrů pořízených neidentifikovaných létajících objektů (UFO) po celém světě, stejně jako vysvětlení, která z několika z nich udělala FO.

Při otevřeném slyšení o neidentifikovaných anomálních jevech před senátním výborem pro ozbrojené služby dne 19. dubna 2023, sdílel Dr. Sean Kirkpatrick, ředitel úřadu pro řešení anomálií ve všech doménách (AARO), videa zobrazující neidentifikovaný objekt se zjevnou atmosférickou brázdou nebo kavitací. Jak se pohyboval po zorném poli senzoru zleva doprava.

Úřad Pentagonu Úřad pro řešení anomálií ve všech doménách (AARO), zveřejnil záznam a uvedl, že nenašel žádný důkaz, že by jakékoli vyšetřování UFO – aka neidentifikovaných anomálních jevů (UAP), „potvrdilo, že jakékoli pozorování UAP představuje mimozemskou technologii “.

„Veškeré výzkumné úsilí na všech úrovních klasifikace dospělo k závěru, že většina pozorování byly obyčejné předměty a jevy a byly výsledkem špatné identifikace.“

Mezi zveřejněnými záběry však byla videa jevů, které AARO nedokáže plně vysvětlit.  

Samozřejmě, že několik případů se ukázalo jako docela vysvětlitelných, pokud se podařilo dohledat časové údaje o komerčních letech, jako například u těchto případů. 

Infračervený video senzor MQ-9 zachytil tyto záběry v jižní Asii, když nahrával další MQ-9. Po analýze videa s plným pohybem, zahrnutí dalších záběrů s delší ohniskovou vzdáleností a analýze dat komerčních letů v regionu, AARO vyhodnotí, že objekt je pravděpodobně komerční letadlo a že kavitace vzadu je senzorový artefakt, který je výsledkem videa. komprese.

Video vlevo je dodatečný záznam s delší ohniskovou vzdáleností. Zdánlivý pohyb tam a zpět je artefaktem delší ohniskové vzdálenosti a senzoru, který se pokouší přiblížit rychle se pohybující UAP, spíše než MQ-9.

Prohlášení o veřejných zdrojích agentury AARO.

„Infračervený video senzor MQ-9 zachytil tyto záběry v jižní Asii, když nahrával další MQ-9,“ napsal AARO o jednom UFO na svých webových stránkách spolu s dalšími případy, které byli schopni vysvětlit. 

„Po analýze videa s plným pohybem, zahrnutí dalších záběrů s delší ohniskovou vzdáleností a analýze dat komerčních letů v regionu, AARO vyhodnotí, že objekt je pravděpodobně komerční letadlo a že kavitace vzadu je výsledkem senzorového artefaktu. komprese videa.“

Video 1.: UAP Video: Atmospheric Wake – South Asian Object (Sensor #1)

Infračervený video senzor MQ-9 zachytil tento záznam v jižní Asii, když nahrával další MQ-9. Po analýze videa s plným pohybem, zahrnutí dalších záběrů s delší ohniskovou vzdáleností a analýze dat komerčních letů v regionu, AARO vyhodnotí, že objekt je pravděpodobně komerční letadlo a že kavitace vzadu je senzorový artefakt, který je výsledkem videa. komprese.

Rozlišení případu Atmospheric Wakes

UAP Video: Middle East Object

Tento klip byl pořízen MQ-9 na Středním východě, a zatímco AARO vyhodnotí, že objekt v klipu nevykazuje anomální chování, objekt zůstává neidentifikován.

Video UAP – Nevyřešený případ: Průlet námořnictva 2021

Toto video, které zachytil pilot v kokpitu stíhačky námořnictva, ukazuje typickou rychlost, jakou se vojenské letadlo může přiblížit k neznámému objektu.

Jeden z těchto případů zahrnuje záběry natočené posádkou amerického námořnictva na palubě letadel F/A-18. Při dalším incidentu na Středním východě byli schopni vyloučit, že neznámý objekt vykazoval „anomální chování“, ale nebyli schopni jej identifikovat. 

4000 let starý čínský mýtus o příchodu „velké potopy“ byl po celou dobu pravdivý

DějinyTOP 10Záhady

Před čtyřmi tisíciletími se podle legendárních textů podél Žluté řeky zrodila dynastie Xia, první linie nepřerušených dědičných vládců Číny. Až na některé záhadné kamenné rytiny a možné hrobky však existuje jen velmi málo archeologických důkazů, které by přesvědčivě dokazovaly, že dynastie Xia kdy existovala.

Je však zvěčněn v příběhu o velké potopě. Tento epický příběh popisuje, jak obrovská přírodní katastrofa téměř zničila region, než do něj vstoupil muž jménem Yu, aby zachránil situaci. Podle legendy zanechala obrovská povodeň před 4 000 lety část Číny na pokraji zkázy, ale muži jménem Yu se podařilo odklonit velkou část povodňové vody pryč od velkých sídel.

Mnozí si mysleli, že to nebylo nic jiného než propracované fikce, ale pozoruhodná nová studie publikovaná v Science odhaluje, že Velká potopa byla téměř jistě historickým faktem.

Mezinárodní tým výzkumníků pečlivě mapoval starověké sedimenty podél Žluté řeky, když narazil na něco šokujícího. Sedimentologické záznamy naznačovaly, že zemi před tisíci lety skutečně zaplavila silná povodeň a každému, kdo se přistihl v její zuřivosti, by to jistě připadalo jako konec světa.

„Byla to jedna z největších povodní, které se na Zemi odehrály za posledních 10 000 let,“ řekl na tiskové konferenci spoluautor studie Darryl Granger, profesor na katedře planetárních věd o atmosféře Země na Purdue University.

Povodeň pravděpodobně zničila osady až 2000 kilometrů po proudu. Pomocí radiokarbonového datování na řadě koster, které patřily lidem zabitým zemětřesením a poté pohřbeným povodní, určili, že k tomu došlo v roce 1920 př. n. l., přesně v době, kdy podle psaných legend vznikla dynastie Xia.

Začátkem toho roku regionem otřáslo silné zemětřesení a důkazy týmu ukazují, že obrovský sesuv půdy zablokoval horní úsek Žluté řeky. Tato přírodní přehrada nahromadila vodu během devíti měsíců, než se katastroficky protrhla.

Tento geologický důkaz se neuvěřitelně dobře shoduje s příběhem o potopě popsaným ve starověkých apokryfních čínských textech, což silně naznačuje, že uctívaný mýtus byl po celou dobu pravdivý. Byla tedy dynastie Xia, jádro čínské civilizace, více skutečností než fikcí?

Byl jednou jeden císař jménem Yao. Během jeho vlády nad různými kmenovými společnostmi začala nesmírná povodeň a žádné z jeho území nebylo ušetřeno. „Jako nekonečná vroucí voda chrlí povodeň zkázu. Stoupá a stále stoupá a ohrožuje samotná nebesa,“ řekl podle Knihy dějin, starého čínského textu.

Princ jménem Gun byl pověřen, aby je chránil před povodněmi a říkalo se, že použil magickou, samorozpínající se hliněnou barikádu, aby zablokoval příchozí vody. Ačkoli se zdálo, že to funguje, barikády byly nakonec přemoženy a císař po porážce abdikoval na trůn.

Gunův syn Yu se rozhodl zakročit, aby ovládl povodně. Vydal se zcela odlišnou cestou a rozhodl se zorganizovat mnoho stovek lidí, kteří by mu pomohli vykopat kanály, které by povodňové vody spíše odváděly, než blokovaly. Jeho úsilí se ukázalo být úspěšné a lidé byli v úžasu.

„Stvořil jsi řád z chaosu.“ Oddělil civilizované čínské centrum od jeho divokých periferií,“ vysvětlil na tiskové konferenci spoluautor David Cohen, odborný asistent na katedře antropologie na National Taiwan University. „To mu vyneslo božský mandát k založení první dynastie.“

Během možné vlády Yu, archeologické důkazy ukazují, že doba bronzová začala a osady se rozrostly na 10krát větší velikost než během neolitu. Z všezahrnujícího ničení Yu zaměřil mysl mnoha lidí na vytvoření vysoce organizované civilizace. Zdá se, že k velké potopě určitě došlo, takže skutečně existoval Yu a zachránil Čínu před obří vodní apokalypsou? „Korelace dat je docela zajímavá, ale i kdyby k potopě došlo, dynastie Xia by nemohla být definitivně prokázána, že existuje – a to ještě ne,“ poznamenal Cohen. Stručně řečeno, je zapotřebí více archeologických důkazů.

Možná ne náhodou existuje spousta archeologických důkazů pro tajemnou kulturu Erlitou, o níž se výzkumníci shodují, že dominovala regionu během rané doby bronzové. Neexistuje žádný přímý důkaz, že to byla dynastie Xia, ale jejich výskyt v archeologických záznamech se dokonale shoduje s výskytem Velké potopy. Je logické, že tato kultura byla celou dobu dynastií Xia.

Tato skutečně pozoruhodná studie oživila minulost jako málokterá jiná. Poskytnutím silných důkazů, že mýtus o založení první čínské civilizace nebyl vůbec mýtem, nepochybně inspiruje mnohé k pokusu odhalit další důkazy o tajemné dynastii Xia.

V současné době však není jisté, zda Yu Veliký skutečně vládl zemi, a tak prozatím zůstane předmětem legend. Velká potopa však dokonale zapadá do odhadované časové osy dynastie Xia.

Výzkumníci našli potopenou pevninu u pobřeží Austrálie. Jde o Atlantídu?

DějinyTOP 10Záhady

Po většinu období lidské okupace Sahulu (kombinovaná pleistocénní pevnina Austrálie a Nové Guineje) odkryly nižší hladiny moří rozsáhlou oblast severozápadu australského kontinentu, spojující Kimberleyskou a Arnhemskou zemi do jedné obrovské oblasti

Sonarové mapování odhalilo známky řek a sladkovodních jezer v nyní potopené krajině téměř dvakrát větší než Spojené království, kde se kdysi lidem mohlo dařit. Přibližně před 70 000 lety mohla rozsáhlá oblast země, která je nyní ponořena u pobřeží Austrálie, kdysi živit populaci půl milionu lidí. Podmořské území bylo tak velké, že mohlo fungovat jako odrazový můstek pro migraci z dnešní Indonésie do Austrálie, uvádí nová studie zveřejněná 15. prosince v časopise Quaternary Science Reviews

„Mluvíme o krajině, která je dnes ponořená, přes 100 metrů pod hladinou moře,“ řekla Kasih Normanová archeoložka z Griffithovy University v Queenslandu v Austrálii a hlavní autorka nové studie. Tato australská „Atlantýda“ zahrnovala velký úsek kontinentálního šelfu, který by nad hladinou moře spojoval regiony Kimberley a Arnhem Land, které jsou dnes odděleny velkým oceánským zálivem. 

Tato prastará rozšířená australská pevnina kdysi tvořila součást paleokontinentu, který spojoval současnou Austrálii, Novou Guineu a Tasmánii do jediné pevniny známé jako Sahul.

Obyvatelná, obydlená krajina?

Navzdory jejímu rozsahu se dosud jen málo zkoumalo, zda lidé mohli obývat nyní potopený šelf. „V Austrálii existuje základní předpoklad, že naše kontinentální marže byly pravděpodobně neproduktivní a lidé je ve skutečnosti nepoužívali, navzdory skutečnosti, že máme důkazy z mnoha částí světa, že lidé na těchto kontinentálních šelfech v minulosti rozhodně byli.“ řekla Normanová.

Za prvé, data ukázala, že mezi 71 000 a 59 000 lety byly hladiny moří zhruba o 40 m nižší než dnes, což je pokles, který odhalil zakřivený náhrdelník ostrovů na vnějším severozápadním okraji australského kontinentu. Toto souostroví leželo v dosažitelné vzdálenosti, plavbami na lodích, od ostrova Timor v jihovýchodní Asii, který sám o sobě není daleko od Indonésie. 

Pak, mezi 29 000 a 14 000 lety, došlo k dalšímu strmějšímu poklesu hladiny moří, který se shodoval s vrcholem poslední doby ledové. To byla doba, kdy se velké množství vody suspendovalo v ledu, což dále snižovalo hladinu moří. Tyto klesající hladiny odhalily velký pás kontinentálního šelfu přímo u současné Austrálie. „Skutečně se díváme na pevninu, která byla asi 1,6krát větší než Spojené království,“ řekla Normanová. 

To v kombinaci s dříve odkrytým prstencem ostrovů „by v podstatě znamenalo, že existovalo souvislé prostředí souostroví k přesunu z indonéského souostroví přes Sahul a poté z tohoto souostroví do samotného superkontinentu,“ řekla Normanová. To by mohlo umožnit to, co nazval „inscenovanou migrací“ mezi současnou Indonésií a Austrálií.

Mezitím sonarové mapování odhalilo krajinu, kde se lidem mohlo dobře dařit: vysoký, úkrytový sráz, obsahující vnitrozemské moře sousedící s velkým sladkovodním jezerem. Byly zde také důkazy o klikatých říčních korytech vytesaných přes zemi. 

Norman spočítal, že velká police s těmito funkcemi podporujícími život by mohla ukrývat 50 000 až půl milionu lidí. „Je důležité mít na paměti, že se nejedná o skutečné počty obyvatel, o kterých mluvíme, je to jen otázka projekce únosnosti naší krajiny,“ řekla. „V podstatě říkáme, že to mohlo mít tolik lidí.“

Ústup a migrace

Existují však indicie z jiných výzkumů, že tato kdysi odkrytá náhorní plošina, byla skutečně domovem statisíců lidí. Je ironií, že pocházejí z doby, kdy potenciální obyvatelé této Atlantidy byli vytlačeni stoupajícím přílivem z jejich nově nalezené země.

Když se poslední doba ledová začala zužovat, tající ledové čepice odlévaly vodu do stoupajícího moře. Zhruba před 14 000 a 14 500 lety stoupala hladina moře zrychlujícím se tempem, ze zhruba 0,7 m za rok na metr v průběhu 100 let na 5 m. „Během tohoto 400 letého období se pod vodu dostane více než 100 000 kilometrů čtverečních půdy,“ řekl Norman. Před 12 000 až 9 000 lety se tento vzorec opakoval a dalších 100 000 kilometrů čtverečních pohltilo moře. „Lidé by skutečně viděli, jak se krajina před nimi mění, a byli by poměrně rychle zatlačeni zpět před toto zasahující pobřeží,“ řekla Normanová.

Tuto hypotézu podporují další výzkumy. Nedávná studie, publikovaná v časopise Nature, analyzovala genetiku lidí žijících na ostrovech Tiwi, které dnes leží na okraji. Ukázalo se, že na konci poslední doby ledové došlo ke změně v genetických signaturách, což naznačuje příliv nových populací. A co víc, asi před 14 000 lety a pak znovu před 12 000 až 9 000 lety archeologický záznam v okrajových oblastech dnešní Austrálie, ukazuje nárůst ložisek kamenných nástrojů, „což se normálně vykládá tak, že je tam v té oblasti najednou víc lidí,“ řekla Normanová.

Přibližně v této době se v Kimberly a Arnhem Land změnilo také jeskynní umění, aby zahrnovalo nové styly a předměty, včetně více lidských postav, které se mixují. Mohlo to být od nových lidí, kteří přišli do oblasti, řekl Norman.

Doufá, že její výzkum bude motivovat ostatní, aby věnovali větší pozornost archeologickému významu australského kontinentálního šelfu.

„Je docela fascinující dívat se na to, jak lidé dynamicky reagovali na události v minulosti a zjevně je přežili a prosperovali. Doufám, že z toho může být něco, co si můžeme vzít, co můžeme aplikovat na budoucí změny klimatu a vzestup hladiny moří příštích několik set let.“

  1. Mapa Sahulu znázorňující rozsah nyní ponořeného kontinentálního šelfu (tmavě šedá), s oblastí severozápadního šelfu ohraničenou přerušovanou černou skříňkou a současnou distribucí Köppenských klimatických skupin (sezónní srážky a teploty) zobrazující rozsah dnešní Austrálie a Nové Guineje. Tropická distribuce pozdně pleistocénních lokalit obsahujících technologii rané sekery je zobrazena jako černé kruhy, lokality bez technologie rané sekery jako šedé kruhy a lokality ukazující pozdně pleistocénní obsazení nyní ponořených kontinentálních šelfů jako bílé kruhy. Čísla stanovišť označují 1 . Bobongara, 2 . Kosipe, 3 . Sandy Creek, 4 . Madjedbebe, 5 . Nauwalabila I, 6 . Nawarla Gabarnmang, 7 . Minjiwarra, 8 . Widgingarri 1, 9 . Tesařova mezera 1, 10 . Riwi, 11 . Parkkupirti, 12 . Boodie Cave, 13 . Karnatukul, 14 . Ďáblova doupě, 15 . Warratyi, 16 . Seton Rockshelter, 17 . Jezero Menindee, 18 . Jezero Mungo, 19 . Cave Bay Cave, 20 . Pitt Town, 21 . Wallen Wallen Creek. Přerušované bílé rámečky znázorňují přibližnou polohu A , styl zvířat s nepravidelnou výplní Kimberley (obrázek s laskavým svolením Damiena Finche) a B styl „rané velké naturalistické fauny“ Arnhemské země (obrázek s laskavým svolením Tristen Jones). Přibližná poloha jazykové hranice mimo Pama-Nguyen je znázorněna bílou čarou. Obrázky: 2 . Obrázek s laskavým svolením Glen Summerhayes, 4 . Obrázek s laskavým svolením Chris Clarkson, 6 . Obrázek s laskavým svolením Bruna Davida, 8 . Obrázek s laskavým svolením Ceri Shipton, 9 . Obrázek s laskavým svolením Petera Hiscocka.

Nejzajímavější archeologické nálezy objevené v Antarktidě

DějinyExkluzivTOP 10Záhady

I když (zatím) neobjevili mimozemšťany ani starověké civilizace, archeologové odkryli úžasné artefakty z jedné z nejhrdinštějších epoch lidského průzkumu, píše magazín DISCOVER. Na tak chladné místo, jako je Antarktida, nezabloudí každý, přesto je jistě semeništěm veškerých vědeckých snah, od geologie a meteorologie po astronomii a archeologii.

Počkat, archeologie? To je správně. Dokonce i na jednom z nejopuštěnějších míst na Zemi provedli archeologové výzkum ledu, i když ne tak, jak si možná myslíte.

Záhada pod ledem

Zde musíme uznat, že mezi podskupinou teoretiků popkultury a milovníků konspirace je oblíbenou zábavou představovat si, že někde pod antarktickým ledem leží zbytky starověkých civilizací – možná mnohem vyspělejších než naše moderní společnost, možná dokonce mimozemské, ve vlivu nebo původu.

Výstřední věci, ale dokonce i spekulace světštějšího druhu, že pravěcí lidé mohli žít v Antarktidě v době, kdy kontinent nebyl pokrytý ledem, ale byla to skutečná zahrada Eden, je myšlenka, která v některých kruzích získala na síle.

Obvykle, když jsou některé z těchto divokých teorií pokročilé (a nebudete muset dlouho hledat na webu, abyste je našli), je často temně naznačeno, že nějaká tajná kabala vědců, korporací nebo vlád (nebo všech tří) je udržuje z různých (ale nedostatečně vysvětlených) důvodů.

I když vědci málokdy rádi říkají, že něco je nemožné, tyto konkrétní představy o Antarktidě jsou tak absurdní, že jinak ctihodná vědecká média občas spustí aprílový příběh, aby si z nich dělala legraci.

Přesně tak by to mělo být, protože pseudověda a konspirační teorie výrazně podkopávají dopad skutečného vědeckého snažení a vyhazují spoustu kvazi-intelektuálních plev, které zatemňují práci skutečných archeologů a dalších vědců, kteří strávili desetiletí studiem nedávné minulosti lidstva. A nenechte se mýlit: antarktické vody a země se hemží skutečnými, legitimními, historickými pozůstatky, které tu zanechali lidé. Není to všechno tak staré, ale to neznamená, že je to méně fascinující nebo hodné studia.

Některé z nejzajímavějších objevů v Antarktidě nejsou artefakty ze starověkých civilizací, ale z naší vlastní, datované do doby před sto lety, někdy méně. Námořníci a průzkumníci té doby pronikali do hlubin drsné a do značné míry neznámé země s využitím nejlepších znalostí a vybavení té doby.

To, co po sobě zanechali, ať už to byla loď rozdrcená ledem, skrýš zásob, která zde zůstala během neúspěšné expedice, nebo zbytky opuštěné základny, nás i budoucí generace může mnohému naučit. Zde je to, co věda našla nad a pod ledem. 

Žili starověcí lidé někdy v Antarktidě? 

Aby bylo jasno, Antarktida nikdy neměla původní lidskou populaci. Bylo by úžasné, kdyby tomu tak bylo, ale prostě to není možné. Kromě toho, že pro pravěké lidi neexistoval žádný pozemní most ani jiné zjevné tranzitní body, Antarktida byla naposledy obyvatelná bez pomoci moderních technologií. To znamená, že měla klima, které raní lidé mohli považovat za mírně mírné nebo přežité – bylo nejméně před 35 miliony let.

Je pravda, že v té době a po mnoho milionů let předtím byla Antarktida přímo vlahá, prastarý deštný prales, který bychom si na suché, ledem pokryté zemi, kterou známe dnes, jen stěží představovali. Nicméně, vezmeme-li v úvahu, že Homo sapiens tu nebyl až do doby před asi 350 000 lety a že jeden z našich nejbližších předků, Homo erectus, se datuje jen asi 2 miliony let, je mírně řečeno nepravděpodobné, že by někdo jako stvoření mohlo dosáhnout, natož přežít, Antarktidu. 

Ve skutečnosti si lidé ani nedokázali představit obří pevninu na dně planety až do roku 350 př. n. l., kdy Řekové, konkrétně Aristoteles, patřili mezi nejstarší zaznamenané myslitele Západu, kteří teoretizovali o existenci kontinentu Antarktida (nebo Antarktikos, jak tomu říkali). Nutno přiznat, že neměli důkaz, že tam opravdu je, ani to nešli hledat, natož aby se to pokusili zabydlet.

Přesvědčivé důkazy naznačují, že lidé se poprvé setkali s Antarktidou kolem roku 600 našeho letopočtu, kdy polynéští lidé pravděpodobně narazili na ledový kontinent. Tato zjištění jsou založena na pečlivém studiu ústních historií Maorů a dalších příbuzných kultur, které popisují setkání se zemí na jihu, kterou pravděpodobně byla Antarktida. 

Kdy moderní průzkumníci objevili Antarktidu? 

Evropané přišli o několik set let později s průzkumníky z mnoha národů, mezi nimi i velkým kapitánem Cookem. Hledali, ale nikdy zcela nenašli skutečnou antarktickou pevninu. K „objevu“ Antarktidy se obvykle uvádí datum kolem roku 1820 (ačkoli ani historické knihy se nemohou shodnout na tom, kdo přesně zahlédl kontinent jako první).

První hlášené přistání na Antarktidě přišlo v roce 1821, kdy neohrožený námořní kapitán jménem John Davis tvrdil, že svou posádku nakrátko vylodil na břeh, aby lovil tuleně. Koncem 90. let 19. století došlo k dalším, lépe zdokumentovaným přistáním a lodě začaly trávit zimu, často nedobrovolně, v antarktickém ledu. Lidé jsou od té doby v regionu přítomni toho či onoho druhu.

Zakrátko probíhal takzvaný Heroic Age o výzkumu Antarktidy, kdy odvážní dobrodruzi a vědci podnikali na úsvitu 20. století trestuhodné a někdy i osudové výpravy na kontinent. Jedna z prvních základen v regionu byla založena v roce 1903 na ostrově Laurie a je nejstarší takovou základnou, která je stále v provozu. Až v roce 1944 byly založeny první dlouhodobé základny na pevnině s dalšími vědeckými základnami a vědeckou spoluprací mezi národy, které následovaly v 50. letech.

Co objevili archeologové v Antarktidě?

V následujících desetiletích vědci objevili úžasné věci na a pod antarktickým ledem: více než 45 000 meteoritů, včetně kamenů, které pocházely z Měsíce a dokonce i z Marsu. Tajné ekosystémy hemžící se nečekanými tvory. Úžasně odolný rostlinný život, který může žít pod ledem téměř bez světla a mnoho dalšího.

Patří sem i archeologické pokusy. O antarktické archeologii byly napsány celé knihy, především ve snaze o studium a konzervaci artefaktů z konce 19. a 20. století z hrdinského věku. Takový výzkum zahrnuje studium a ochranu raných tuleňů a velrybářských stanic. Chatrče založené na podporu četných (a nakonec nešťastných) expedic Roberta Falcona Scotta s cílem proniknout do středu Antarktidy. Nalezli také místo posledního odpočinku Enduranceslavné lodi ztracené během expedice sira Ernesta Shackletona v letech 1914-15 a dokonce i průzkum stanic „duchů“ z poloviny století, které dřívější výzkumníci a průzkumníci dávno opustili.

S tak bohatou nedávnou historií, kterou je třeba zkoumat a uchovávat, se zdá být ostudné, že tolik online energie a vzrušení by mělo být věnováno pseudovědeckým myšlenkám a fantazijním představám o údajných antarktických civilizacích, pro které, aby bylo jasné, neexistuje ani špetka důkazu.

Nedávné historické záznamy přitom vypovídají o odvaze a neohroženosti skutečných lidských hrdinů a vědců, jejichž úsilí a oběti opravdu stojí za zmínku. Oslavme je a nechme falešné mýty a legendy navždy chladnout v ledu.

Kdo byli Nefilové: Děsiví padlí obři, o kterých se píše v Bibli?

NovéZáhady

Lidé tvrdili, že našli pozůstatky Nephilimů, i když se samozřejmě mýlí, píše IFL Science. Bible je plná nemožných událostí a postav. Od malomocenství, které se léčí dotykem a ne antibiotiky, až po mluvícího hada prodávajícího jablka, který nabízí zakázané ovoce. Jedním z obzvlášť podivných příběhů, o němž lidé tvrdí (samozřejmě neprávem), že je podložen archeologickými důkazy, je příběh o „nefilimech“: skupině obrů, kteří jsou podle svatých textů údajně synové andělů nebo Boha.

Nefilimové jsou v knize Genesis popsáni jako „mocní muži“, ale v Numeri jsou popsáni výslovně tak, že my, obyčejní lidé, vypadáme ve srovnání s nimi jako malí tvorové.

„A tu jsme spatřili Nefilim (syny Anákovy),“ stojí v pasáži v číslech, „a připadali jsme si jako kobylky, a tak jsme jim připadali my.“ A tak jsme se jim zdáli být podobní.

Nefilim jsou obšírněji popsáni v knize Henochově, textu, který je údajně dílem Noemova dědečka. Kniha popisuje skupinu padlých andělů, kteří se rozhodli zůstat na Zemi, než se zkřížili s lidmi a vytvořili Nefilim.

„A otěhotněly a porodily veliké obry, jejichž výška byla tři tisíce ellů [3429 metrů],“ píše se v textu, „kteří pohltili všechna lidská nabytí. A když už je lidé nemohli uživit, obři se obrátili proti nim a pohltili lidstvo. Začali hřešit proti ptákům, zvířatům, plazům a rybám, požírali si navzájem maso a pili krev.“ (s. 1).

Lidé si tyto pasáže vykládají tak, že znamenají několik věcí, včetně toho, že se padlí andělé pářili s „dcerami lidí“, čímž vznikly nadpřirozené bytosti pojmenované Nefilim. Jiní tvrdili, že padlí andělé před souloží pouze posedli lidi a vytvořili stejnou skupinu. Jiní se domnívají, že jde o skupinu normálních lidí nebo padlých lidí.

Skupina každopádně nemá mnoho příznivců a svědkové Jehovovi ji mimo jiné označují za „tyrany“, kteří „naplnili svět násilím“. Ačkoli některé náboženské skupiny (které vykládají Bibli doslovně) se domnívají, že Nefilové nebyli vyhlazeni při velké potopě kvůli tomu, že byli příliš vysocí, většina si myslí, že Zemi pohlcenou vodou nepřežilo nic jiného než Noemova archa.

To však nebrání lidem, aby věřili, že našli pozůstatky nefilů. V roce 1577 byla ve Švýcarsku nalezena sbírka kostí, které byly považovány za kosti obra.

Kostra „podle výpočtu učeného lékaře Piatera nepřesahovala 19 stop [5,8 metru]“, uvádí se v popisu neuspokojivě krátkého nefilima. O několik set let později, v roce 1786, si německý přírodovědec Johann Friedrich Blumenbach uvědomil, že kostra je ve skutečnosti kostrou mamuta.

„Obři, kteří kdysi sténali pod vodami,“ napsal massachusettský puritán Cotton Mather o zkamenělinách jednoho takového druhu nalezených v roce 1705 v Albany ve státě New York, „jsou nyní pod zemí a jejich mrtvé kosti jsou živým důkazem Mojžíšovy historie.“

Ukázalo se, že tyto kosti pocházejí z mastodonta. Pojďme k věci: Nefilim, jak jsou líčeni jako obři, nemohou existovat ve skutečném životě, ať už před potopou nebo po ní.

Jak si můžeme být jisti, že nefilim, jak jsou zobrazováni jako obři, neexistovali? No, v první řadě je samozřejmě důkazní břemeno na každém, kdo tvrdí, že jsou skuteční, aneb „mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy“, jak to vyjádřil Carl Sagan. Kostry, z nichž se vyklubou mamuti, to nesplňují.

Za všechno může zákon čtvercové krychle, který říká, že s rostoucí velikostí jakéhokoli předmětu (ať už je to krychle nebo účetní jednotka) roste jeho objem rychleji než povrch. Plocha roste úměrně čtverci své velikosti, zatímco objem se zvětšuje úměrně krychli své velikosti.

Při zvětšování člověka se tedy náš objem dramaticky zvětšuje v poměru k naší velikosti, zatímco průřez našich svalů a kostí je čtvercový. Řekněme, že jste 18 metrů vysocí, což je desetinásobek výšky dvoumetrového člověka, a vaše tělo by muselo unést stonásobný objem.

Krychlový palec kosti unese 8 600 kilogramů, což je hodně, ale při výšce 180 metrů by musel unést hodně přes 250 047 kilogramů (za předpokladu, že měříme na 63 kilogramů neboli 10 kamenů, což je průměrná váha člověka).

Pravda o „kamenném dešti“ a živých kamenech v Rumunsku

Příroda/FaunaTOP 10Záhady

Fráze „kamenný déšť“ je v Rumunsku často spojována s videem, které kolovalo na internetu v roce 2019. Tvrzení, že v Rumunsku byl „kamenný déšť“, je nepravdivé, i když o kameny opravdu tak trochu šlo. Video, které je často sdíleno na podporu tohoto tvrzení, ukazuje krupobití, ke kterému došlo v Zalau v Rumunsku v roce 2019, píše Geologyin.com.

Kroupy na videu jsou velké a kulaté, což není typické pro události „kamenného deště“. Navíc neexistují žádné vědecké důkazy, které by podporovaly existenci „kamenného deště“.

Termín „kamenný déšť“ se někdy používá k označení typu krupobití, které produkuje velké kroupy o velikosti golfového míčku nebo dokonce větší. Tyto kroupy jsou však stále vytvořeny z ledu, nikoli kamene.

Existují některé přírodní jevy, které mohou vypadat jako kameny pršící z nebe, jako jsou sesuvy bahna nebo sesuvy půdy. Tyto události však nejsou způsobeny deštěm a nezahrnují skutečné kameny.

Záhadné kameny, které se nacházejí v Rumunsku, se nazývají „trovanty“. Trovanty jsou typem pískovcové konkrece, která může časem růst a měnit tvar. Ve skutečnosti nežijí, ale mají některé jedinečné vlastnosti, díky nimž vypadají, jako by byly živé.

Takže až příště uvidíte video nebo uslyšíte příběh o „kamenném dešti“ v Rumunsku, nezapomeňte si ověřit fakta. Nic takového jako „kamenný déšť“ neexistuje, ale v Rumunsku lze nalézt velmi zajímavé přírodní jevy, jako jsou trovanty.

Zde jsou některé další podrobnosti, které vám mohou pomoci:

  • Video krupobití bylo původně sdíleno na Facebooku 28. května 2019.
  • Video natočil Răzvan Botăreanu, fotograf ze Zalau.
  • Neexistují žádné důkazy o tom, že by video bylo jakkoli upraveno nebo pozměněno.

Rumunsko, země starých mýtů, hustých lesů a pulzující historie, také ukrývá jednu z nejúžasnějších geologických záhad na světě: Trovanty neboli „živé kameny“. Na první pohled se tyto kameny mohou zdát obyčejné, ale mají jedinečnou a tajemnou schopnost…. umí růst, pohybovat se a dokonce i rozmnožovat. Pojďme odhalit záhadu těchto cítících kamenů a prozkoumejte vědecké teorie, které se pokoušejí vysvětlit jejich existenci.

Úžasné geologické jevy?

Nachází se především v malé rumunské vesnici Costesti, Trovanty nejsou typické skály. Jejich velikost je v rozmezí od několika milimetrů až po 10 metrů. A právě tyto kameny po silném dešti vypadají, že rostou, expandují a někdy dokonce vyraší nové útvary. Některé místní legendy o nich dokonce mluví jako o bušení srdce, pokud pozorně posloucháte.

Růst a reprodukce: Fenomén vysvětlen

Nejzajímavější vlastností Trovantů je jejich zjevná schopnost růstu a množení se. Po dešťových událostech se na kamenech mohou vyvinout baňaté výčnělky, které se nakonec odlomí od mateřského kamene a stanou se novým, menším Trovantem. Postupem času, s větším deštěm, mohou i tito potomci růst a replikovat se.

Jaká je ale věda za tímto fenoménem? Zatímco podrobný výzkum Trovantů je omezený, převládající teorie naznačuje, že tyto kameny, tvořené tvrdým kamenným jádrem se slupkou písku, reagují s minerály v dešťové vodě. Postupem času se minerály vysrážejí a způsobí, že kámen roste a expanduje. Důsledná povaha tohoto procesu může způsobit čisté rozkoly, které vedou k tomu, co se jeví jako „potomstvo“.

Za hranice růstu

Růstem záhady nekončí. Zdá se, že se trovanti dokonce pohybují, i když velmi pomalu, což ještě více přiživilo mýty obklopující jejich „živou“ povahu. Některé z těchto pohybů lze vysvětlit pomocí jemných zemních posunů, eroze a samotného procesu expanze.

Kulturní vliv a cestovní ruch

Místní folklór je bohatý na příběhy o Trovantech. Často se jim říká „boží hračky“ nebo kameny, kterých se dotýkají božské ruce. Některé legendy se dokonce zmiňují o tom, že kameny mají vlastní vůli a volí si, kam se přesunou nebo vyrostou na základě svých tužeb.

Není divu, že se tyto zvláštní kameny staly významnou turistickou atrakcí. Přírodní rezervace Muzeul Trovantilor neboli Trovantí Museum v Costesti bylo založeno, aby chránilo tyto geologické divy a uspokojila rostoucí zájem návštěvníků z celého světa.

Vědecká zvědavost a nezodpovězené otázky

Zatímco růst a rozmnožování trovantů lze částečně vysvětlit mineralogií a geologickými procesy, zůstává mnoho otázek. Proč se takové útvary vyskytují převážně v Rumunsku? Dochází k podobným jevům nepozorovaně i jinde? Jaké konkrétní podmínky vedly ke vzniku počátečních Trovantů?

Tyto živé kameny zpochybňují naše chápání neživého světa a podtrhují mnohá tajemství, která naše planeta stále ukrývá.

Závěrečné myšlenky

Rumunští Trovanti svým tajemným růstem, rozmnožováním a pohybem uchvacují představivost. Pohybují se na hranici mezi mýtem a vědou a vyzývají k údivu i dotazu. Jak pokračujeme v prozkoumávání jejich tajemství, slouží jako připomínka spletitých a často nevysvětlitelných divů přírodního světa a nabádají nás, abychom se vždy dívali blíž, přemýšleli hlouběji a vážili si záhad, která zůstávají.

Záhada sibiřských explodujících kráterů

TOP 10Záhady

Na odlehlém poloostrově v polárním kruhu se ve věčně zmrzlé půdě objevují obrovské díry doprovázející rány explozí, z podzemí vystupuje něco, co vědce znepokojuje, píše BBC. Objevil se náhle a explozivně a zanechal v krajině rozervanou díru.

Kolem okraje kráteru je rozervaná šedá změť ledu a hrud permafrostu. Kořeny rostlin, nově obnažené kolem okraje, vykazují známky popálení. Poskytuje určitou představu o tom, jak násilně se tato díra uprostřed sibiřské Arktidy zhmotnila.

Kolem okraje kráteru je země rozervaná, šedá změť ledu a hroudy věčně zmrzlé půdy. Kořeny rostlin – nově odhalené kolem okraje – vykazují známky spálení. To dává tušit, jak prudce se tato díra uprostřed sibiřské Arktidy zhmotnila.

Ze vzduchu čerstvě obnažená hlína vyniká na pozadí zelené tundry a tmavých jezer kolem. Vrstvy zeminy a horniny odkryté dále uvnitř válcovité díry jsou téměř černé a v době, kdy k ní vědci dorazili, se na dně již tvořila kaluž vody.

Mezi nimi je i Jevgenij Čuvilin, geolog ze Skolkovského institutu vědy a techniky se sídlem v Moskvě v Rusku, který se do tohoto odlehlého koutu poloostrova Jamal na severozápadě Sibiře vypravil letecky. Tato 164 stop (50 m) hluboká díra by mohla obsahovat klíčové části skládačky, která ho trápí už šest let od chvíle, kdy byla na jiném místě poloostrova Jamal objevena první z těchto záhadných děr.

Tuto díru, která byla široká asi 20 m a hluboká až 52 m, objevili piloti vrtulníku prolétajícího nad zemí v roce 2014, asi 42 km od plynového pole Bovanenkovo na poloostrově Jamal. Vědci, kteří jej navštívili, včetně Mariany Leibmanové, vedoucí vědecké pracovnice Institutu pro kryosféru Země, která se studiem věčně zmrzlé půdy na Sibiři zabývá již více než 40 let – jej označili za zcela nový prvek v permafrostu. Analýza satelitních snímků později odhalila, že kráter, nyní známý jako GEC-1, vznikl někdy mezi 9. říjnem a 1. listopadem 2013.

Nejnovější kráter spatřil v srpnu 2020 televizní štáb, když kolem něj prolétal s týmem vědců z Ruské akademie věd během expedice s místními úřady na Jamalu. Celkový počet potvrzených kráterů objevených na Jamalu a sousedním poloostrově Gydan se tak zvýšil na 17.


Vědci z Ústavu pro problémy ropy a plynu Ruské akademie věd navštívili nejnovější kráter během expedice na Jamal v srpnu 2020.

Co přesně však způsobuje vznik těchto obrovských děr ve věčně zmrzlé půdě a jak náhle vznikají, je stále do značné míry záhadou. Nezodpovězené jsou také otázky, co znamenají pro budoucnost Arktidy a lidí, kteří v ní žijí a pracují. Pro mnohé z těch, kteří se Arktidou zabývají, jsou znepokojivým znamením, že tato chladná, z velké části neobydlená krajina na severu naší planety prochází radikálními změnami.

Nejnovější výzkumy však nyní začínají poskytovat určité vodítko k tomu, co se může dít. Jasné je, že tyto díry nevznikají v důsledku postupného poklesu při tání a posunu věčně zmrzlé půdy pod povrch. Vznikají explozí.

„Při výbuchu jsou bloky půdy a ledu vymrštěny stovky metrů od epicentra,“ říká Čuvilin. „Setkáváme se zde s kolosální silou, kterou vytváří velmi vysoký tlak. Proč je tak vysoký, zůstává stále záhadou.“

Čuvilin je jedním ze skupiny ruských vědců, kteří ve spolupráci s kolegy z celého světa navštěvují tyto krátery a odebírají vzorky a provádějí měření v naději, že se jim podaří lépe porozumět tomu, co se děje pod tundrou.

Někteří vědci  přirovnali krátery ke kryovulkánům, sopkám, které chrlí led místo lávy, o kterých se předpokládá, že existují v některých vzdálených částech naší sluneční soustavy, na Plutu, Saturnově měsíci Titanu  a  trpasličí planetě Ceres. Ale jak bylo studováno více arktických kráterů v různých fázích jejich vývoje, staly se známými jako „krátery plynové emise“. Název dává určitou stopu k tomu, jak se předpokládá, že se tvoří.

„Analýza založená na satelitních snímcích ukazuje, že  výbuch udělá obří díru v místě pinga, neboli mohyly,“ říká Chuvilin. Pingo jsou kopulovité kopce, které se tvoří, když je vrstva zmrzlé země vytlačena vodou, která pod ní dokázala protéct a začala zamrzat. Jak voda zamrzne, roztáhne se a vytvoří kopec. Také známý v Rusku pod místním jakutským jménem „bulgunnyakhs “, mají tendenci stoupat a klesat s ročním obdobím. V Kanadě bylo u některých zjištěno, že jsou staré až 1200 let. Ve většině částí Arktidy však tyto valy mají tendenci se nakonec zhroutit samy do sebe, než aby explodovaly.

Existují důkazy, že životní cyklus kráteru s emisemi plynu může být velmi krátký, v rozmezí 3–5 let, řekl Alexander Kizyakov

Zjišťování, jak časté jsou tyto události, je vedeno více než pouhou zvědavostí. Rostou obavy, že výskyt kráterů na severozápadní Sibiři může souviset s širšími změnami, ke kterým dochází v Arktidě v důsledku klimatických změn.

Povrchové teploty vzduchu v Arktidě se oteplují dvakrát rychleji, než je celosvětový průměr, což zvyšuje množství tání věčně zmrzlé půdy v letních měsících.

Jedna studie letokruhů ve vrbových keřích nalezených mezi troskami vyvrženými explozí, která vytvořila první kráter objevený v roce 2014, naznačuje, že rostliny zažívaly stres od 40. let 20. století. Vědci tvrdí, že to mohlo být způsobeno deformací půdy.

„Existují však důkazy, že životní cyklus kráterů s emisemi plynu může být velmi krátký, v rozmezí 3-5 let,“ říká Alexander Kizyakov, kryolitolog na Moskevské státní univerzitě Lomonosova v Rusku. Jeden kráter, který se vytvořil na začátku léta 2017, známý jako SeYkhGEC, byl nalezen na satelitních snímcích, které začaly  deformovat zem v roce 2015.

Aby vědci pochopili více o tom, jak se krátery tvoří, ponořili se do hlubokých děr, aby odebrali vzorky. Podobné jizvy a mohyly související s emisemi plynových kapes byly nalezeny na dně Karského moře, těsně u poloostrova Jamal, a další byly nalezeny v Barentsově moři. Ale zatím, říká Natali, nebylo nic podobného nalezeno na souši jinde v Arktidě.

Něco na permafrostu v Yamalu a Gydanu je činí náchylnými k těmto explodujícím hromadám. „Tam jsou některé charakteristické rysy krajiny,“ říká. „Je to oblast, kde je velmi silná vrstva ledu, nazývaná tabulkový led, která tvoří čepici napříč permafrostem. Je to také oblast, kde je mnoho prvků známých jako kryopeg, což jsou oblasti nezamrzlé půdy obklopené permafrostem, druhem permafrostového sendviče. Třetím rysem jsou velmi hluboká ložiska plynu a ropy.“

Jeden kráter nedávno zkoumaný Chuvilinem – 20 m široký otvor známý jako kráter Erkuta po řece, na jejímž záplavovém území se objevil, se zřejmě vytvořil na místě vyschlého jezera mrtvého ramene. Když jezero zmizelo, zanechalo pod sebou nezmrzlý kus půdy známý jako talik, kde se pak nahromadil plyn. Ale Chauvilin říká, že přesný zdroj je stále do značné míry nejasný. „Klíčovým problémem při výzkumu kráterů je identifikace zdroje plynu, který se hromadí pod povrchem permafrostu,“ říká Chuvilin. „Jakmile tam bude kráter, plyn už je pryč.“

Místní pastevci sobů hlásili, že po jednom výbuchu kráteru v červnu 2017 viděli plameny a kouř

Sledování vývoje těchto kopců a toho, jak se tam plyn dostává, je nyní intenzivním zdrojem studia. „Je zajímavé, že by mohlo dojít k novému nebo dříve neznámému geochemickému procesu, o kterém bychom si nikdy nedokázali představit,“ říká Natali.

Vědci, kteří byli dostatečně odvážní, aby slanili dolů do kráterů, našli zvýšené hladiny metanu ve vodě hromadící se na dně, což naznačuje, že plyn může bublat zespodu. Jednou z hlavních teorií je, že tato hluboká ložiska metanového plynu pod permafrostem si najdou cestu až do nezmrzlé kapsy země pod ledovou čepicí. Další myšlenkou je, že vysoké hladiny oxidu uhličitého rozpuštěného ve vodě v těchto nezmrzlých kapsách začnou probublávat, když voda začne mrznout, a zbývající voda nemůže zadržet rozpuštěný plyn.

Alternativním zdrojem metanu i oxidu uhličitého by mohly být mikroorganismy prosperující v nezmrzlé kapse země, rozkládající organický materiál a uvolňující plyny , říká Chuvilin. Zdá se, že izotopová analýza metanu v jednom zvláště dramatickém kráteru to potvrzuje , ale bylo zjištěno, že aktivita mikrobů produkujících metan je zvláště nízká v jezerech na dně nedávno vytvořených kráterů, a to i v chladných podmínkách, kde se vyskytují. Jsou nalezeny.

Mezi termokrasovými jezery Jamalu a sousedních poloostrovů Gydan bylo nalezeno množství kráterů – umístění sedmi je zobrazeno na této mapě.

Metan ale mohl unikat i ze samotného ledu. Plyny se mohou zachytit uvnitř vodních krystalů v permafrostu a vytvořit podivný zmrzlý materiál známý jako hydrát plynu. Při tání se plyn uvolňuje.

„Předpokládá se, že mohou existovat různé formační mechanismy, které lze jen stěží popsat jediným modelem,“ říká Chuvilin. „Hodně záleží na prostředí a krajině.“ V korytě řeky byl nalezen nejméně jeden kráter, upozorňuje.

Bez ohledu na zdroj se předpokládá, že plyn se hromadí v nezmrzlé kapse země a tlačí pevnou tabulkovou ledovou čepici nahoru o 16-19 stop (5-6 m), dokud se neroztrhne jako var. (Ačkoli je graficky znázorněna, analogie furuncle není špatná, podobně jako jsou uživatelé internetu fascinováni videi s praskáním pupínků, takže někteří vědci zjistí, že je přitahují krátery Yamal. „Byla to kombinace neznáma a rizika souvisejícího s těmito krátery. to mě přitahovalo,“ přiznává Natali.)

Když konečně prasknou, rozhodně se zdají být velkolepé. Bláto a led nad plynem naplněnou kapsou spolu s velkou částí materiálu v samotné nezmrzlé části jsou vymrštěny směrem ven až do vzdálenosti 300 m. Síla je tak velká, že bloky země o průměru až 1 m jsou vymrštěny směrem ven a zanechávají po nich kráter se zvýšeným parapetem, širokým ústím a užším válcovým otvorem – považovaným za nezmrzlou kapsu. Místní pastevci sobů hlásili, že viděli plameny a kouř po jedné explozi kráteru v červnu 2017 podél břehů řeky Myudriyakha. Vesničané v nedaleké Seyakha, osadě asi 20,5 mil (33 km) jižně od kráteru, tvrdili, že plyn hořel asi 90 minut a plameny dosáhly výšky 4–5 m.

Místní pastevci sobů hlásili, že viděli plameny a kouř po jedné explozi kráteru v červnu 2017 podél břehů řeky Myudriyakha.

V této řídce osídlené oblasti světa vedlo k obavám, že se člověk vyskytuje tak blízko osady  Region je také posetý potrubími pro ropnou a plynárenskou infrastrukturu, která se snaží dostat k ložiskům fosilních paliv pohřbených pod permafrostem.

„Zatím nevíme, jestli by to mohlo být pro lidi v Arktidě riziko,“ říká Natali. Ona a její kolegové se pokoušeli odpovědět na tuto konkrétní otázku hledáním známek dalších kráterů na satelitních snímcích s vysokým rozlišením.

„Jakmile najdeme něco, co vypadá jako kráter, pak pomocí časových řad snímků s velmi vysokým rozlišením [satelitní snímky stejného místa pořízené v různých časech] se snažíme zjistit, kdy vznikly,“ říká. Zdá se, že jejich práce naznačuje, že tam venku je více kráterů, než se dříve věřilo. „Zatím jsme potvrdili a ověřili dvě nová místa kráterů. Vzhledem k tomu, že v roce 2013 jsme o nich nic nevěděli, zdá se velmi pravděpodobné, že jich tam je víc.“

Nataliho tým pokračoval v objevu třetího nového kráteru ve výsledcích zveřejněných v únoru 2021. Identifikovali dalších 17 možných kráterů, ale analýza snímků s vysokým rozlišením je vedla k závěru, že možná nevznikly z emisí výbušných plynů. „Je těžké plně ověřit, dokud nebudeme na zemi,“ dodává Natali. Jejich výzkum identifikoval řadu dalších náhlých změn krajiny v regionu, které nebyly dříve zjištěny v souvislosti s táním permafrostu. Celkově zaznamenali 5% změnu v krajině mezi lety 1984 a 2007.

Nakonec Natali a její tým doufají, že shromáždí dostatek dat, aby mohli automatizovat proces hledání kráterů. Jejich cílem je vytvořit algoritmus, který dokáže předpovídat krátery dříve, než se vytvoří, tím, že na satelitních snímcích budou hledat mohyly s pravděpodobnými emisemi plynu.

Plynová a ropná infrastruktura je poseta krajinou na severozápadě Sibiře – plynové pole Bovanenkovo ​​bylo jen 26 mil od jednoho z kráterů.

„Doufáme, že se dostaneme do bodu, kdy je uvidíme, než se zformují,“ říká Natali. „To je druh informací, které chcete vědět zejména, když se to děje v oblasti, kde žijí lidé, jsou zde potrubí a jiná plynová a ropná infrastruktura.“

Odhalení toho, jak časté tyto krátery jsou, je v současnosti pomalý proces. Po jejich násilném zrození se zdá, že většina mizí v krajině téměř stejně rychle – prázdnota, kterou zanechala exploze poblíž Seyakha, která místy měřila 70 m na šířku a více než 50 m do hloubky – byla zaplavena vodou za pouhé čtyři dny, díky své blízkosti k řece. Tento přechod z díry do jezera se zdá být docela neškodným koncem dramatické události.

Jiným kráterům trvá zaplavení déle, ale přes rok nebo dva okraje temné, rozzlobené rány erodují a naplní se vodou, aby se staly téměř k nerozeznání od tisíců dalších malých kulatých jezírek, známých jako termokrasová jezera, která pokrývají krajinu. Kolik přesně z těchto jezer tvoří jizvy kráterů plynových emisí, stále není jasné.

„Je pravděpodobné, že některá z jezer v permafrostu jsou zatopené krátery plynové emise,“ říká Kizyakov. „Je příliš brzy říkat, jak běžné je to jako mechanismus tvorby jezera.“

Někteří výzkumníci se pokusili identifikovat bývalé krátery plynové emise měřením chemikálií rozpuštěných v charakteristických jezerech, ale nebyli schopni identifikovat žádné vzory .

Krátery jsou velmi šokujícím ukazatelem toho, co se děje v Arktidě v širším měřítku – Sue Natali

Zjištění, jak časté tyto události jsou, je řízeno více než pouhou zvědavostí. Rostou obavy, že výskyt kráterů na severozápadě Sibiře může souviset s širšími změnami, ke kterým dochází v Arktidě v důsledku klimatických změn.

Teploty povrchového vzduchu v Arktidě se oteplují dvakrát rychleji než je celosvětový průměr, což zvyšuje množství tání permafrostu během letních měsíců.

To samo o sobě mění arktickou krajinu, což vede k poklesu a sesuvům půdy známým jako poklesy tání. Sibiř se může pochlubit možná největším poklesem tání na planetě, megapropadem Batagaika, který se z pouhé rokle v 60. letech rozrostl na šířku téměř 900 metrů. (Zjistěte více o megapropadu, kterému místní říkají „brána do pekla“ .)

„Nikde jinde na planetě nevím o tom, že by změna klimatu způsobovala změnu fyzické struktury země,“ říká Natali.

Uvnitř arktického permafrostu je uvězněno obrovské množství uhlíku. Asi dvakrát více než množství, které je v současnosti v atmosféře. Většinou je ve formě zmrzlých zbytků rostlin a jiného organického materiálu spolu s metanem, který se uvěznil uvnitř ledových krystalů, hydrátů plynu, o kterých se Chuvilin zmiňuje dříve. Jak půda taje, umožňuje mikroorganismům rozkládat organickou hmotu, přičemž se jako vedlejší produkty uvolňují metan a oxid uhličitý, a tím se uvolňuje i metan zachycený v ledu.Když se poprvé objeví, krátery jsou velkolepým pohledem, když výbuch vymrští zemi a led a zanechá hlubokou válcovou prázdnotu (Credit: Vasily Bogoyavlensky/Getty Images)

Když se poprvé objeví, krátery jsou velkolepým pohledem, když výbuch vymrští zemi a led a zanechá hlubokou válcovou prázdnotu (Credit: Vasily Bogoyavlensky/Getty Images)

Jako silný skleníkový plyn má tento metan unikající z permafrostu potenciál urychlit globální oteplování, a tak může vést k ještě většímu tání.

Krátery v Yamalu však zvýšily vyhlídky na další proces, který do složité zpětnovazební smyčky mezi rostoucími teplotami, táním permafrostu a uvolňováním skleníkových plynů přidává ještě více nejistoty. Pokud se ukáže, že nánosy metanu zachycené hluboko pod zemí permafrostem začínají prosakovat nahoru skrz normálně neprostupné vrstvy permafrostu, může to být známkou toho, že zmrzlá ledová čepice nad tundrou se stává propustnější. To by mohlo přinést nové úrovně nejistoty ohledně toho, jak změny v Arktidě pravděpodobně ovlivní širší globální oteplování planety.

„Krátery jsou velmi šokujícím ukazatelem toho, co se děje v Arktidě v širším měřítku,“ říká Natali. „Když se podíváte na změny, které se dějí v této krajině, některé probíhají postupně a jiné náhle. Velmi málo z nich se vyskytuje jak výbušné, ale upozorňuje na to, jak všechny tyto změny přispívají ke skleníkovým plynům v atmosféře.“

Zatímco záhada Jamalových kráterů není stále ještě zcela vyřešena, to, co bylo dosud odhaleno, naznačuje, že bychom je možná měli v budoucnu pečlivě sledovat.

„Geologicky nemožné“: Podivný příběh Melovy údajně bezedné díry

PříběhZáhady


21. února 1997 zavolal muž, který si říkal Mel Waters, do noční rozhlasové talk show „Od pobřeží k pobřeží s Artem Bellem“ s velmi zvláštním příběhem, píše IFL Science. Podle Waterse se na jeho pozemku, asi 14 kilometrů západně od Ellensburgu ve státě Washington, nacházela díra, která zdánlivě neměla dno. Waters řekl hostiteli, že místní lidé hází své odpadky do díry (první věc, kterou byste neměli udělat, když najdete anomálii vědeckého zájmu) a nikdy se nezaplní. 

Pokračoval tvrzením, že při vyšetřování této záležitosti dostal absurdní množství rybářského vlasce, který se ponořil do díry ve snaze odhadnout její hloubku. 

„Jako obvykle jsem s sebou vzal psy… nechtěli se k té zatracené věci ani přiblížit,“ řekl v pořadu, „a když se je tam snažím přivést na vodítku, tak jen hrabou nohama a nechtějí se k té díře přiblížit.“

Pověsil lano dovnitř a tvrdil, že dosáhlo více než 24 000 metrů, aniž by dosáhlo dna.

Zemská kůra na pevnině je proměnlivá. V průměru je silná asi 30 kilometrů (19 mil), i když pod horskými pásmy může dosahovat až 100 kilometrů (62 mil). Pokud by Waterovo tvrzení bylo pravdivé, díra by sahala hlouběji do zemské kůry, než jakákoli díra vytvořená člověkem kdy dosáhla do Země.

Tento titul náleží superhlubokému vrtu Kola na poloostrově Kola v severozápadním Rusku. V rámci projektu, který trval od 24. května 1970 do doby těsně po rozpadu Sovětského svazu, dosáhla nejhlubší větev vrtu hloubky 12 263 metrů pod povrchem.

Zdá se nepravděpodobné, že by někdo narazil na hlubší díru, aniž by o ní kdokoli věděl, ale Watersova podivná výpověď tím neskončila. Podle něj měla díra i další záhadné vlastnosti, včetně toho, že přiváděla psy zpět z mrtvých. V pořadu tvrdil, že jeden z místních obyvatel hodil do díry mrtvého domácího mazlíčka, aby se později znovu objevil živý u lovce.

K dalším bizarním tvrzením patřilo, že rádia umístěná v její blízkosti přehrávala starou hudbu, zatímco kovy položené v blízkosti díry se měnily v jiné látky.

Městská legenda se šířila a i další lidé tvrdili, že díru také viděli, ačkoli nikdo z nich nikdy neprozradil přesnou polohu. To je ovšem pravděpodobně proto, že šlo o nesmysl. Waters dále tvrdil, že ho vláda bez jakéhokoli vysvětlení donutila pronajmout jim pozemek, na kterém se díra nacházela, díky čemuž získal peníze na přestěhování do Austrálie.

Vyšetřování ukázalo, že o Watersovi v této oblasti neexistují žádné záznamy, ani o jeho manželce pracující na univerzitě, kde údajně vlasec obstarala. Lidé pátrali po samotné díře, ale nepředložili žádný důkaz o její existenci.

Díra, která je pravděpodobně podvodem nebo předáváním městské legendy, nemohla existovat tak, jak je popisována, a to ani předtím, než se dostanete k aspektu ,“že oživuje mrtvé psy“.

„Z geologického a fyzikálního hlediska není možné, aby díra byla tak hluboká,“ řekl deníku Daily Record News Jack Powell, geolog z washingtonského ministerstva přírodních zdrojů, kterého se na díru ptali místní filmaři. „Pod obrovským tlakem a teplem z okolních vrstev by se zhroutila sama do sebe.“

Powell se domnívá, že legendu vyvolal místní zlatý důl, který měl vchod na místním poli se šachtou dlouhou asi 27 metrů. Což je sice hluboká díra, ale těžko bychom ji nazvali bezednou.

Geofyzici provedli expedici do hlubin jezera Cheko u epicentra Tunguzské události

HistorieNovéZáhady

Ruští vědci se koncem února 2022 vydali do odlehlé přírodní rezervace Tungusskij v Krasnojarském kraji střední Sibiře. Geofyzici a hydrobiologové se ponořili do hloubky pod 30 metrů v místě, o kterém se někteří vědci domnívají, že je to impaktní kráter, píše server Siberian.com.

Čtyřčlenný tým dostal povolení k potápění do hloubky pod 30 metrů. Toto by byl první výzkum jezera Cheko v takové hloubce. „Jezero Cheko je hluboké 54 metrů. Tým výzkumníků se snaží studovat, jak silné jsou sedimenty dna jezera a odebírají primární vzorky. Data, která shromážďují, budou analyzována a předána geologům. V této fázi nemluvíme o hledání žádného nebeského tělesa,“ řekla Evgenia. (Určitě?… pozn. redakce.)

Takzvaná Tunguzská událost, k níž došlo téměř před 111 lety, je stále výzvou pro moderní vědu a předmětem ostrého rozporu mezi výzkumníky. Jednou z klíčových otázek od první expedice vedené ruským mineralogem Leonidem Kulikem je: Pokud to byl meteorit, kde je kráter a mimozemská hmota?

V roce 2012 výzkumný tým z italské univerzity v Bologni pod vedením Lucy Gasperiniho označil za impaktní kráter jezero Cheko ve tvaru misky o průměru 500 metrů. Nachází se asi 8 km od předpokládaného nulového bodu události Tungiska; dříve to nebylo na mapách vyznačeno; seismická měření jeho dna ukázala, že sediment se hromadil asi století; a že hloubka jezera – které má tvar kráteru – byla hlubší, než je pro region typické.

Došli také k závěru, že pod podlahou je hustá kamenitá hmota a sediment, možný „zbytek“ explodujícího meteoritu.

Tým oznámil, že seismické odrazy a magnetická data odhalily anomálii blízko středu jezera, méně než 10 metrů pod hladinou. Tato anomálie byla kompatibilní s přítomností pohřbeného kamenitého objektu a podporuje představu, že Cheko je jezero impaktního kráteru, uzavřeli.

V roce 2017 byla tato teorie silně zpochybněna ruskými vědci, kteří uvedli, že oblast byla špatně zmapována a nebylo divu, že jezero Cheko nebylo na starých mapách.

Vědci z Krasnojarsku a Novosibirsku zhodnotili stáří analýzou sedimentů na dně, geochemickou a biochemickou analýzou. 

Jejich kolegové z Ústavu geologie a mineralogie, sibiřská pobočka Ruské akademie věd (RAS) dokončili radioskopickou analýzu vzorků jádra.

Nejhlubší vzorek, který získali, byl starý asi 280 let, což znamená, že jezero bylo pravděpodobně ještě starší, protože se vědcům nepodařilo shromáždit vzorky ze samotného dna. Z geologického hlediska se jezero jeví jako mladé, ale ne dost mladé na to, aby šlo o kráterové jezero způsobené Tunguskou katastrofou.

„Kromě toho jsou v Tunguzské rezervaci další hluboká, prakticky kulatá jezera, která vypadají jako jezero Cheko a pravděpodobně mají stejný geologický původ,“ stojí v prohlášení expedičního centra Ruské geografické společnosti v Sibiřském federálním okruhu. 

Zimní letecký pohled na epicentrum Tunguzské události; první vědecká základna a „potravinový dům“ postavený v epicentru na vysokých kůlech jako ochrana před medvědy. Obrázky: Evgenia Karnoukhova, přírodní rezervace Tungussky

Všichni mimozemšťané visí na Dysonových koulích a krouží kolem bílých trpaslíků, tvrdí fyzik

TOP 10Záhady

Právě tam bychom je měli hledat

Dosud nikdo nenašel důkazy o inteligentních mimozemšťanech jinde ve vesmíru. Pokud však existují, mohli by se zdržovat na Dysonových sférách kroužících kolem slupek hvězd podobných Slunci, tzv. bílých trpaslíků, roztroušených po celé Mléčné dráze, tvrdí nová studie. A právě tam bychom měli zaměřit naše pátrání po mimozemšťanech, řekl v e-mailu Live Science spoluautor studie Ben Zuckerman, emeritní profesor fyziky a astronomie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.

Na základě toho, co toto pátrání ukáže, by mohli astronomové odhadnout, kolik vyspělých civilizací se skrývá v galaxii, řekl. 

Ať žije civilizace

Každá vyspělá civilizace potřebuje energii: pro jídlo, dopravu, pro konflikty a pro pohodlí. V současné době 10 miliard lidí na Zemi spotřebuje každý rok kolem 580 milionů joulů energie, což podle The World Counts odpovídá energetickému výstupu okolo 14 000 milionů tun ropy. Téměř veškerá lidská energie pochází z fosilních paliv, protože nám chybí technologické znalosti, abychom se mohli spolehnout na největší generátor energie ve sluneční soustavě: Slunce.

Pokud by lidé pokryli každý čtvereční metr zemského povrchu solárními panely, vygenerovalo by to více než 10^17 joulů energie za sekundu. To by stále ztrácelo většinu energie vyzařované sluncem, asi 10^26 joulů za sekundu.

To je motivace, která stojí za Dysonovými koulemi, pojmenovanými po slavném fyzikovi Freemanu Dysonovi, který tuto myšlenku rozvinul v roce 1960. Pokud chce vyspělá civilizace skutečně využít úžasný energetický výstup své domovské hvězdy, musí postavit megastruktury, aby ji zachytily a zablokovaly alespoň část světla hvězdy a přeměňovat tuto energii na jiné užitečné věci. Původní Dysonův návrh pevné koule (se 100% slunečním pokrytím) nefunguje kvůli problémům se stabilitou, protože by bylo nemožné udržet hvězdu ve středu a celá koule by se rozpadla kvůli extrémním slapovým a rotačním napětím. I tak je snadné si představit, že pokročilý druh staví prstence nebo roje obřích struktur pokrytých solárními panely, aby dokončil svou práci.

Neúspěšné starty

Ale bez ohledu na to, jak pokročilý druh je a kolik objektů podobných Dysonovým koulím postaví, budou se muset potýkat s tím, že každá hvězda má omezenou životnost. Pokud kolem typické hvězdy podobné slunci vznikla civilizace, pak se ta hvězda jednoho dne promění v červeného obra a zanechá za sebou studeného bílého trpaslíka. Tento proces bude spékat vnitřní planety sluneční soustavy a jak se bílý trpaslík ochladí, zmrazí ty vnější.

Takže zůstat na povrchu planety není schůdná dlouhodobá možnost. To znamená, že jakýkoli mimozemšťan se může buď sbalit a odejít, najít si nový systém, který by se dal nazývat domovem, nebo vybudovat řadu stanovišť, která sklízejí radiaci ze zbývajícího bílého trpaslíka.

Foto: University of Warwick/Mark Garlick
Intenzivní gravitace bílého trpaslíka deformuje svého souseda do tvaru slzy. Pokud mimozemšťané existují, mohli by se poflakovat na Dysonových koulích kolem takových bílých trpaslíků, tvrdí fyzik.

Podle článku napsaného Zuckermanem a přijatého v květnu 2022 k publikaci v časopise Měsíční oznámení Královské astronomické společnosti se zdá nepravděpodobné, že by se mimozemská civilizace rozhodla projít problémy s cestováním k nové hvězdě, jen aby postavila Dysonovu kouli. Takže tyto megastruktury budou stavět pouze kolem svých domovských hvězd, které se nakonec promění v bílé trpaslíky.

To umožňuje vědcům vytvořit přímé spojení mezi životností hvězd a výskytem Dysonových koulí. Zuckerman usoudil, že pokud astronomové hledají Dysonovy koule kolem bílých trpaslíků a objeví se prázdné, může to pomoci odhadnout, kolik pokročilých civilizací může v galaxii existovat. 

Logika funguje následovně: Astronomové změřili pouze malý zlomek všech bílých trpaslíků v galaxii. Pokud se ale dost mimozemšťanů rozhodlo postavit kolem svých domů bílých trpaslíků Dysonovy koule, pak bychom v našich průzkumech měli vidět alespoň jednu Dysonovu kouli. Pokud nevidíme vůbec žádné, pak to stanoví horní hranici počtu mimozemských civilizací, které budují Dysonovy koule kolem bílých trpaslíků. Samozřejmě mohou existovat mimozemšťané, kteří se rozhodnou nepostavit Dysonovy koule, nebo mimozemšťané, kteří staví koule kolem jiných druhů hvězd,

Dlouhodobý pohled

Toto hledání však nebude snadné. 

„Pokud nějaké Dysonovy koule existují, bude pravděpodobně těžké je najít, protože existuje tolik hvězd, které je třeba prohledat,“ poznamenal Zuckerman v e-mailu pro Live Science a dodal, že „signál z Dysonovy koule bude pravděpodobně velmi slabý ve srovnání s hvězdou, kolem které obíhá.“

Co je to za signál?

Přítomnost Dysonovy koule (nebo prstence či roje) kolem bílého trpaslíka bude mít dva efekty. Pokud je dostatečně velká nebo dostatečně blízko ke hvězdě, bude blokovat světlo přicházející na Zemi stejně jako tranzitující exoplanety. Ale takové Dysonovy koule mohou také přidat signál z infračerveného záření. Megastruktury budou absorbovat záření z bílého trpaslíka a přemění tuto energii na jiné věci. Protože žádná přeměna není 100% účinná, zanechá tento proces nějaké odpadní teplo, které unikne jako infračervené světlo.

Překvapivě jsme již našli mnoho bílých trpaslíků s nadměrným infračerveným vyzařováním, ale to je podle výzkumného článku způsobeno prachem v těchto systémech, nikoli megastrukturami.

Stávající průzkumy bílých trpaslíků nenašly žádné důkazy o existenci Dysonových koulí. Vzhledem k celkovému počtu bílých trpaslíků, u kterých očekáváme, že budou obývat Mléčnou dráhu, Zuckerman odhaduje, že ne více než 3 % obyvatelných planet kolem hvězd podobných Slunci dá vzniknout civilizaci, která se rozhodne postavit kolem výsledného bílého trpaslíka Dysonovu kouli. Kolem hvězd podobných Slunci je však tolik planet, že tento výpočet poskytuje pouze horní hranici 9 milionů potenciálních civilizací tvořících sféry bílého trpaslíka v Mléčné dráze, uzavřeli vědci.

Nakonec však nikdo neví, kolik vyspělých civilizací může žít v Mléčné dráze, pokud vůbec nějaké, řekl Zuckerman. 

„Někteří astronomové, včetně mě, si myslí, že technologický život může být velmi vzácný jev,“ řekl Zuckerman. „Ve skutečnosti můžeme mít dokonce nejpokročilejší technologii v naší galaxii Mléčné dráhy. Ale nikdo to neví, takže stojí za to hledat důkazy.“

Zdroj: Livescience

Sopka nebo UFO? Co vytvořilo tento tajemný sibiřský kráter?

TOP 10UFOZáhady

Slavný kráter Patomsky se nachází v okrese Badoybinsky v Irkutské oblasti. Byl objeven geologickým týmem vedeným Vadimem Kolpakovem na konci 40. let 20. století, píše Svět poznání.

Tento záhadný útvar od pradávna pronásleduje vědce, kteří si nedokážou vysvětlit jeho původ. Kráter je 40 metrů vysoký vápencový kopec ve tvaru kužele o průměru až 180 metrů. Tento kužel o objemu až 250 tisíc metrů krychlových. metrů tvoří drcený šedý vápenec. Místní nazývají kráter „Hnízdo ohnivého orla“; toto „hnízdo“ se nachází na úbočí hory mezi jehličnatými stromy.

Plochý vrchol kráteru v centrální části má trychtýř, který podle řady předpokladů mohl vzniknout v důsledku sopečné činnosti. Zatímco modříny na stráni jsou staré asi 200 let, strom rostoucí ve středu vápencového kopce se odhaduje na 71 let.

Slavný kráter Patomsky se nachází v okrese Badoybinsky v Irkutské oblasti. Byl objeven geologickým týmem vedeným Vadimem Kolpakovem na konci 40. let 20. století.

Tento záhadný útvar od pradávna pronásleduje vědce, kteří si nedokážou vysvětlit jeho původ. Kráter je 40 metrů vysoký vápencový kopec ve tvaru kužele o průměru až 180 metrů. Tento kužel o objemu až 250 tisíc metrů krychlových. metrů tvoří drcený šedý vápenec. Místní nazývají kráter „Hnízdo ohnivého orla“; toto „hnízdo“ se nachází na úbočí hory mezi jehličnatými stromy.

Plochý vrchol kráteru v centrální části má trychtýř, který podle řady předpokladů mohl vzniknout v důsledku sopečné činnosti. Zatímco modříny na stráni jsou staré asi 200 let, strom rostoucí ve středu vápencového kopce se odhaduje na 71 let.

Od samého počátku existovalo několik verzí původu kráteru – vulkanické, kosmické (pád meteoritů), mimozemské (havárii mimozemské lodi) a vojenské (test jaderné nálože). V důsledku tří složitých expedic uskutečněných v novém tisíciletí dospěli vědci k závěru, že kráter je neobvyklá sopka tvořená emisemi metanu.

Existuje také oblíbená verze, že pod kráterem je havarovaný létající talíř. Nad ním je elektromagnetické záření mimo měřítko a v jeho hloubce se podle vědců nachází jakýsi objekt ve tvaru čočky o průměru 8 až 16 metrů.

Badatel tvrdí, že mimozemské mumie byly živé a plné vajec

HistorieNovéUFOVědaZáhady

Po CT vyšetřeních se příběh o „mumifikovaných mimozemšťanech“ stal ještě hloupějším

Příběh o „mumifikovaných mimozemšťanech“, kteří byli „nalezeni“ v dolech v peruánském městě Cusco, se stal ještě hloupějším, než se dříve zdálo, píše IFL Science. Minulý týden byli lidé zmateni, když novinář a badatel v oblasti UFO Jaime Maussan představil „mimozemšťany“ mexickému kongresu a tvrdil, že jsou tisíce let staří. Podle BBC byly předměty – vypadající podezřele podobné mimozemšťanovi z filmu E.T. – a které byly odeslány na skenování soudnímu lékaři námořnictva Josému de Jesús Salce Benítezovi.

Podle lékařů, kteří je zkoumali pomocí počítačové tomografie a rentgenových snímků, mají těla „jedinou kostru, která nebyla spojena s dalšími kusy“, a každé z nich bylo „kompletní organickou bytostí“.

Ale to je vlastně to nejméně bizarní tvrzení.

„Když jsme se dostali břichu, kde jsme pozorovali ty kousky, které vypadaly nebo by mohly být vejci, opět se setkáváme s tělem, které kdyby bylo posmrtně upraveno, mělo by řadu změn, které by byly v těchto studiích viditelné ,“ řekl podle Infobae během zkoumání Maussanův spolupracovník Benítez. „Protože jsme nenašli žádné z těchto posmrtných znaků, určujeme, že se jedná o organismus, který byl živý, byl neporušený, byl biologický a byl v těhotenství.“

Přesně tak, mimozemšťan byl živý a plný vajíček. Co si o tom máme myslet? Nepřekvapivě se přikláníme na stranu silného skepticismu s dodatkem: „Jste si naprosto jistí, že to není pes?“.

Lidé jsou samozřejmě k „mimozemšťanům“ skeptičtí už od jejich veřejné prezentace minulý týden. Na nejnovější tvrzení reagoval vědec NASA Dr. David Spergel, který se ptal, proč ti dva nezpřístupní vzorky svých dat k prozkoumání veřejnosti.

Foto: scale_1200/deník.ru

Maussan již dříve „mimozemšťany“ veřejnosti prezentoval. Zejména v roce 2015 ukázal jednoho, z něhož se vyklubala mumifikovaná mrtvola lidského dítěte, která prošla umělou deformací lebky. V roce 2018 našel další várku mimozemšťanů. Tentokrát bylo vysvětlení méně makabrózní, ale jen o něco málo.

„Nejbezpečnějším kandidátem na materiál, na němž byla (mumie) vyrobena, je psovitá šelma,“ uvedli pro Radio Capital vědci z Ústavu soudního lékařství a forenzních věd ministerstva veřejného. „Co to znamená? Aby mohli vyřezat tuto protáhlou hlavu, museli odstranit čenich a všechny zuby. Přes to byla nasazena umělá kůže.“

Ačkoli je zvenčí mizivá šance, že lovec mimozemšťanů, který jako mimozemšťany prezentoval několik ne-imozemšťanů, šel a narazil na skutečného mimozemšťana, byli bychom skeptičtí, dokud by ho nezkoumali nezávislí vědci a neprezentovali v recenzované publikaci, která by prokázala, že nejde o dítě nebo psa.

Odpovědi na záhadné zmizení letu Malaysia Airlines 370 mohou dát korýši

NovéPříroda/FaunaTOP 10VědaZáhadyZajímavosti
Foto: Federicofuentes/Openverse

Záhada letu MAF370, který zmizel nad Indickým oceánem se všemi rukojmími, zmátla svět na devět let, ale nyní geolog z University of South Florida (USF) možná našel překvapivý způsob, jak lokalizovat vrak letadla pomocí korýšů, uvádí New Altas.

Dne 8. března 2014 odstartoval let 370 společnosti Malaysia Airlines z Kuala Lumpuru do Pekingu. Asi o 38 minut později navázal Boeing 777-200ER s 227 cestujícími a 12 členy posádky poslední rádiovou komunikaci, když prolétal nad Jihočínským mořem.

O několik minut později letadlo zmizelo z radarů řízení letového provozu a malajsijské vojenské radary ho sledovaly další hodinu, když se odchýlilo od plánovaného kurzu a zamířilo na západ nad Malajský poloostrov a Andamanské moře, než se dostalo z dosahu. Pozdější údaje ze satelitu Inmarsat ukázaly, že letadlo letělo jihozápadním směrem nad Indickým oceánem.

Co přesně se s MAF370 stalo, zůstává dodnes záhadou. Australský úřad pro bezpečnost dopravy (ATSB) dospěl k závěru, že nějaká porucha způsobila, že součást letadla podlehla nedostatečnému přístupu kyslíku, ale nedostatek důkazů vedl k pozoruhodnému množství nápaditých hypotéz o jeho osudu.

Mezi tyto hypotézy patřil teroristický útok, únos letadla Severní Koreou, atentát zaměřený na jednoho z cestujících, tajné přesměrování na americkou leteckou základnu na ostrově Diego Garcia, sebevražda jednoho z členů posádky, úmyslné nebo náhodné sestřelení, kybernetický útok a třeskutá tvrzení o meteorech, černých dírách a únosech mimozemšťany.

Odpovědi bychom mohli najít, kdyby se podařilo letadlo lokalizovat v Indickém oceánu o rozloze 28,3 milionu mil² (72,4 milionu km²), ale rozsáhlé čtyřleté pátrání pomocí sonarů, ponorek, driftovacích modelů a dalších špičkových metod nic neobjevilo.

Nyní Gregory Herbert, docent na Fakultě geověd USF, navrhl novou metodu hledání založenou na plejtvácích. Asi rok po havárii byly trosky MAF370 včetně flaperonu vyplaveny na břehy ostrova Réunion u afrického pobřeží. Zajímavé bylo zejména to, že ve flaperonu žila kolonie několika generací korýšů zvaných Lepas anatifera.

Podle Herberta tito korýši denně vytvářejí nové vrstvy ve svých schránkách, a poměr izotopů kyslíku absorbovaných schránkou se mění v závislosti na povrchové teplotě vody, ve které se vznášely i trosky. Kromě toho byli někteří korýši tak velcí, že mohli kolonizovat trosky krátce po havárii.

Měřením obsahu izotopů u korýšů chovaných v laboratoři za kontrolovaných podmínek mohli Herbert a jeho tým zkombinovat toto měření teploty vody zaznamenané ve vrstvách schránek a použít je k oceánografickému modelování, aby vytvořili částečné profily unášení trosek.

Jinými slovy, velké změny teploty povrchové vody zjištěné v Indickém oceánu podél pravděpodobné dráhy MAF370 a zaznamenané ve schránkách korýšů umožnily týmu a oceánografům z University of Galway potenciálně zpětně sledovat pohyb trosek až k jejich zdroji.

Vzhledem k tomu, že největší korýši nebyli pro studium k dispozici, místo havárie je stále neznámé, ale nová metoda může alespoň pomoci zúžit případné budoucí pátrání na praktičtější oblast.

„Znalost tragického příběhu, který se skrývá za touto záhadou, motivovala všechny, kdo se na tomto projektu podíleli, aby získali data a nechali tuto práci publikovat,“ řekl Nasser Al-Qattan, absolvent doktorského studia geochemie na USF, který se podílel na analýze korýšů. „Letadlo zmizelo před více než devíti lety a my všichni jsme pracovali s cílem představit nový přístup, který by pomohl obnovit pátrání pozastavené v lednu 2017, a který by mohl pomoci uzavřít případ desítkám rodin osob ze zmizelého letadla.“

Výzkum byl publikován v časopise AGU Advances.

Tyto mumie vznikly zřejmě náhodou

DějinyHistorieZáhadyZajímavosti
mummy, museum, egypt

Sušené mrazem, solené nebo zakopané v bažině: Tisíce let předtím, než lidé záměrně mumifikovali své mrtvé, se o to postarala příroda, píše National Geographic.

Ponecháno přírodě, lidské tělo by se obvykle během několika let rozpadlo na kosti. Kultury vyrábějící mumie, jako byli staří Egypťané, dokázaly odvrátit nevyhnutelné jen díky složitým pohřebním praktikám zahrnujícím nejrůznější specializované nástroje, chemikálie a postupy.

Existují však cesty k mumifikované věčnosti, které nezahrnují kanopské nádoby, natronové soli ani háky na odstraňování mozku. Některé z nejstarších egyptských mumií byly ve skutečnosti pravděpodobně nešťastnou náhodou, říká Frank Rühli, ředitel Institutu evoluční medicíny Curyšské univerzity a vedoucí skupiny pro paleopatologii a studium mumií.

Těla pohřbená v mělkých hrobech mohou být díky suchému teplu saharského pouštního vzduchu a písku přirozeně konzervována po tisíce let. Podle Rühliho to mohlo inspirovat starověké Egypťany k tomu, aby začali mumifikovat své ctěné mrtvé.

Horké pouště jsou jen jedním z mnoha prostředí, v nichž se mrtvoly přirozeně mumifikují. Vědci vysvětlují, jak prostředí od bažin až po ledové vrcholky hor může zabránit rozkladu a – s trochou štěstí – mumifikovat těla.

Pouště

desert, sand dunes, dunes


Egypťané nejsou jedinou pouštní kulturou známou svými mumiemi. Lidé Chinchorro v severním Chile začali záměrně mumifikovat své mrtvé asi 2 000 let před Egypťany – a tisíce let předtím to pro ně dělala poušť Atacama.

„Na mumiích Chinchorro je zajímavé mimo jiné to, že některé z nich byly připraveny záměrně, zatímco jiné byly mumifikovány přirozeně,“ říká fyzický antropolog Bernardo Arriaza z univerzity v chilském městě Tarapacá.

Z mrtvoly vysušené na kostech, možná paradoxně, pravděpodobně zůstane víc než kosti.

Rozklad je biologický proces a bez vody nemůže biologie fungovat. Proto pouště tak dobře uchovávají těla a proto egyptské a činchorské mumifikační postupy zahrnovaly kroky k vysušení těla.

Nejstarší činchorroská mumie, člověk z Achy, byla přirozeně konzervována pouští po dobu více než 9 000 let. Přirozené mumie byly nalezeny v pouštích po celém světě. Mezi nejzachovalejší patří tarimské mumie z čínského Sin-ťiangu, které byly pohřbeny v rakvích ve tvaru lodi až před 4 000 lety v poušti Taklamakan.

Sůl

Pro hrstku nešťastných íránských horníků, kteří uvízli v závalech v solném dole Chehrabad, udělala sůl stejnou práci jako poušť.

„Pracovali v solném dole a ten se pak zavalil,“ říká Rühli, který mumie studoval. To se skutečně stalo několikrát – nejméně dvakrát, říká Rühli – v průběhu asi 1000 let, kdy byli mladí muži, které od sebe dělila staletí, pohřbeni v soli, kterou přišli těžit. Ačkoli váha soli horníky drtila a rozplácla jejich těla, slaná hornina z jejich těl odčerpávala vodu a mumifikovala jejich rozmačkané ostatky.

Sůl v suché půdě pouště Atacama také pomohla uchovat mumie Chinchorro, říká Arriaza. Půdy jsou bohaté na dusičnanové sloučeniny, dusík, draslík, sodík a vápník. „Hlavně soli,“ říká. „To pomůže odvodnit tělo.“

Led

iceberg, antarctica, nature


Odstranění vody z mrtvoly není jediným způsobem, jak zastavit rozklad. Nízké teploty zpomalují většinu biologických procesů a úplné zmrazení těla může zabránit jeho rozkladu po tisíce let.

Patolog Andreas Nerlich z mnichovské kliniky Bogenhausen studoval Ötziho, 5300 let starou ledovou mumii, která byla nalezena vyčnívající z tajícího ledu ledovce v Ötztalských Alpách nedaleko rakousko-italských hranic. „Jsou zachovány tak dlouho, dokud je tam led,“ říká o mumiích, jako je Ötzi.

Nerlich dodává, že ledové mumie, jako je Ötzi, jsou sice „velmi vzácné“, ale ve srovnání s dehydratovanými mumiemi mohou být pozoruhodně dobře zachovalé. Je to proto, že dehydratace scvrkává a deformuje tkáně, ale zmrzlé orgány si většinou zachovávají svůj tvar.

Permafrost, tedy půda, která zůstává zmrzlá po celý rok, může také mumifikovat. Jedna sibiřská mumie, 2500 let stará Ledová panna, byla doslova zmrazena v bloku ledu poté, co její pohřební komora byla zaplavena a voda rychle zamrzla. Protože její pohřební komora byla postavena z věčně zmrzlé země, led, který se v ní vytvořil, nikdy neroztál.

Vysoušení mrazem

Kombinace chladu a sucha může způsobit mumifikaci těl, i když není trvale dostatečně chladno na to, aby tělo zůstalo celoročně zmrzlé. Právě to se stalo hrstce inuitských žen a dětí z Thule v Grónsku. Byly přirozeně mumifikovány ve svých hrobech po smrti, kterou pravděpodobně způsobil hladomor nebo nemoc, v 15. a 16. století.

Je to něco jako přírodní lyofilizace, říká paleopatolog Niels Lynnerup z Kodaňské univerzity, který mumie studoval.

„I když je v Grónsku velmi chladno, není to jako ve vysoké Arktidě s věčně zmrzlou půdou,“ říká. Těla byla pohřbena pod skalními příkrovy nebo cáry, takže „k nim stále foukal vítr“. Vítr těla vysušoval a v kombinaci s účinkem nízkých teplot, které zpomalují růst bakterií, je mumifikoval.

Mnoho inckých mumií objevených vysoko na vrcholcích andských hor bylo rovněž zakonzervováno sušením mrazem. Výjimečně dobře zachovalá Dívka z Llullaillaca, mumie dospívající incké dívky, která byla ponechána napospas chladu na vrcholku andské hory jako oběť, je jedinečným případem, protože byla zmrzlá.

I podmínky v chladných a suchých kryptách mohou někdy uchovat ostatky podobným způsobem, pokud jsou těla po vysušení buď dobře větraná, nebo uchovávaná v neprodyšných podmínkách, říká Nerlich. Několik přírodních mumií v kryptách nebylo zcela náhodných. Jedna hornorakouská mumie známá jako Luftg’selchter Pfarrer byla záměrně vycpána materiály pohlcujícími vodu a ošetřena solemi, aby se dočasně oddálil rozklad, než přirozeně mumifikovala ve své kryptě.

Bahenní mumifikace

wooden track, path, trail

Přirozená mumifikace téměř vždy vyžaduje, aby se člověk nějakým způsobem zbavil vody, a to buď jejím úplným odstraněním, nebo přeměnou na led. Proto může být trochu překvapivé, že vlhké, bažinaté močály mohou uchovávat lidské ostatky po tisíciletí.

Nejstarší bahenní mumií je člověk z Cashelu, který byl pravděpodobně zabit při obětování kolem roku 2000 př. n. l. Jeho tělo bylo přirozeně mumifikováno díky neobvyklým chemickým podmínkám v bažinách.

„Existuje několik faktorů, které způsobují mumifikaci lidských ostatků v bažinách,“ říká archeoložka Isabella Mulhallová z Irského národního muzea. „Nedostatek kyslíku, chladné tmavé prostředí… svou roli hraje také hladina [kyselosti] v bažině.“

Mulhallová dodává, že mumifikaci těl pomáhá také druh mechu, který se v bažinách často vyskytuje. Mech Sphagnum uvolňuje kyselou cukernatou molekulu zvanou sphagnan, která pohlcuje živiny, jež by jinak vyživovaly mikroby způsobující rozklad. To pomáhá mumifikovat mrtvoly – ačkoli sfagnan také vyplavuje vápník z kostí a oslabuje je.

Kyselé tekutiny v bažinách chemicky mění tělo, ne nepodobně jako při činění kůže nebo moření. Proto má většina těl z bažin, bez ohledu na to, jak vypadala za života, tmavou, kožovitou kůži a jasně červené vlasy.

Mnohá těla z bažin zřejmě skončila poměrně násilně – osud, který sdílí mnoho jiných přírodních mumií. Protože se však náhodou podařilo zachovat jejich těla, mohou oběti těchto dávných tragédií vědcům stále vyprávět o sobě a své společnosti. Stejné procesy, které mumifikují lidskou kůži a orgány, mohou někdy uchovat i nestrávenou potravu v žaludku, krev, stopy mikrobů způsobujících nemoci, a dokonce i stopy o ekosystémech a podnebí, v nichž dávní lidé žili.

I skeptici uvěří: 5 smrtelných případů střetu lidstva s UFO, ze kterého dodnes vstávají vlasy na hlavě

ParanormalUFOZáhadyZajímavosti

Povíme vám úžasné příběhy, které dokáží přimět k víře v existenci mimozemských civilizací i ty nejkategoričtější a nejzatvrzelejší skeptiky, píše server Sochi24.

Létající talíř v Austrálii


Ráno 6. dubna 1966 došlo ve Westallově škole v Melbourne k nečekané a znepokojivé události. Poblíž školy se vznášel podivný objekt – „kulatý hrbatý objekt s plochou základnou“ stříbrošedé barvy. Události bylo svědkem více než 200 lidí – studentů a učitelů.

Podle vzpomínek očitých svědků vše trvalo asi 15-20 minut, během nichž se k UFO přiblížila vojenská letadla, která chtěla s mimozemským plavidlem přistát. Mimozemšťanům se však podařilo vzlétnout a uniknout.

Záhadná světla v Británii


Neobvyklou záři červené a zelené barvy zaznamenala americká armáda umístěná poblíž lokality Rendlesham v anglickém Suffolku. Stalo se tak v prosinci 1980 na Silvestra. Pestrobarevná světla letěla po podivné trajektorii a klesala do lesa.

Mohlo být snadno zaměněno za pyrotechniku, kdyby sami američtí důstojníci nehlásili něco jiného.

Téměř o 40 let později se vysloužilý vojenský důstojník Steve Longero odvážil vyprávět o tom, co viděl. Řekl, že viděl červená a zelená fluorescenční světla vznášející se nad korunami stromů. Když se tým vojáků vydal prozkoumat oblast Rendleshamského lesa, nabyl přesvědčení, že mystická světla patří mimozemskému plavidlu.

Stříbrné pavučinky v Itálii


Dne 27. října 1954 proti sobě ve Florencii nastoupily fotbalové týmy Fiorentina a Pistoise. Po prvním poločase se fanoušci přestali dívat na hřiště a začali hledět do nebe – tam podle očitých svědků cestovala kulatá vesmírná loď připomínající vejce. Vrhala jasné světelné odlesky a zanechávala za sebou podivná vlákna, která vypadala jako pavučina.

Kvůli tomu, co se dělo, byl zápas zastaven a vědci z Florentské univerzity se pustili do dlouhého zkoumání této podivné „pavučiny“. Ve složení cizího vlákna našli bor, křemík, vápník a hořčík.

„Phoenix Lights“ v Americe


Tento případ je považován za největší hromadné pozorování neidentifikovaných létajících objektů v Americe. Večer 13. března 1997 nahlásily tisíce lidí 5 objektů, které se podivně pohybovaly po obloze. K tomu došlo mezi půl osmou a půl jedenáctou večer. Někteří lidé viděli objekty nehybné, jiní je viděli letět v řadě za sebou, zatímco další hlásili záchranným službám, že se světla pohybovala po obloze jako součást podivného letadla ve tvaru V. Na místě se objevilo několik světel, která se pohybovala po obloze.

Záhadný objekt se podařilo „rozzářit“ poblíž města Phoenix. Americké vojenské ministerstvo zároveň uvedlo, že let byl součástí vojenského cvičení. Ti, kteří tento podivný úkaz viděli, však byli přesvědčeni, že nic podobného nikdy neviděli.

Mimozemšťané v Zimbabwe


Dne 16. září 1994 došlo v Zimbabwe k podivné události.

Dvaašedesát školáků bylo svědky toho, jak se z oblohy na sousední pole sneslo několik stříbrných letadel. Nějakou dobu po přistání si chlapci všimli, že se k nim blíží humanoidní bytosti s dlouhými vlasy a obrovskýma očima, oblečené do černých skafandrů.

Žákům se podařilo s mimozemšťany dorozumět na telepatické úrovni: vyměňovali si s nimi informace o životním prostředí a vyzývali lidi, aby neničili planetu. Kontakt trval pouhých 15 minut.

Vědci zachytili podivný rádiový signál z černé díry

Fyzika-matematikaVědaVesmírZáhadyZajímavosti
Foto: Openverse

Co přesně se děje v černé díře vzdálené 28 000 světelných let, je stále záhadou. Astronomové poprvé zaznamenali velmi rychlé a záhadné změny v proudu plazmatu, který vystupuje z malé černé díry. K těmto změnám dochází během zlomku sekundy a byly zjištěny pomocí rádiového signálu, který zachytil radioteleskop FAST umístěný v Číně. Výsledky studie vědci prezentovali v časopise Nature, píše Focus.

Astronomové pozorovali mikrokvasar GRS 1915+105 a díky tomu objevili něco neobvyklého. Mikrokvasary jsou zmenšené kopie kvazarů, objektů, které jsou nejjasnější ve vesmíru a vznikají v důsledku pohlcování hmoty obrovskými černými dírami v centrech galaxií. Veškerá hmota však navždy zmizí uvnitř černé díry, část z ní však unikne ven v podobě proudu plazmatu, který má velmi vysokou energii. Totéž se děje u mikrokvasarů, ale v menším měřítku.

Mikrokvasar GRS 1915+105 se skládá z černé díry o hvězdné hmotnosti, která vznikla po zániku masivní hvězdy, jež explodovala v supernově, a z obyčejné hvězdy obíhající kolem černé díry. Tento objekt se nachází 28 000 světelných let od nás.

Černá díra neustále odebírá hmotu ze svého průvodce a část této hmoty je vyvržena do vesmíru v podobě proudu plazmatu. Vědci poprvé zjistili změny energie tohoto proudu, které probíhají velmi rychle. Takové změny, které se nazývají kvaziperiodické oscilace, nebyly v rádiových vlnách podobných černých děr dosud nikdy pozorovány. Taková změna v jetu černé díry je prvním důkazem změn v takových jetech z plazmatu, ale co přesně tyto změny způsobuje, zůstává záhadou.

Díky přijímanému rádiovému signálu astronomové zjistili, že ke změnám energie v tryskách dochází každých 0,2 sekundy. Jedním z předpokladů, který vysvětluje tento zvláštní jev, je, že změny v jetu mohou být způsobeny tím, že rotace černé díry se neshoduje s rotací jejího akrečního disku. Tento disk akumuluje veškerou hmotu, která obíhá kolem černé díry, než v ní navždy zmizí.

Vědci se domnívají, že díky tomu se tryska rozkmitá a stává se jakousi kosmickou vlnou. Tryska neustále mění směr a její energie klesá. Po zlomku sekundy se však vrátí do normálu. A pak se zase vrátí do normálu.

Zároveň mohou existovat i jiná vysvětlení, takže vědci budou tento mikrokvasar, stejně jako další podobné objekty, nadále pozorovat radioteleskopem. Tato pozorování, jak vědci věří, pomohou vysvětlit tyto záhadné rádiové signály.

Létající veverky svítí pod UV světlem růžově, zjistili vědci

NovéPříroda/FaunaProč?TOP 10ZáhadyZajímavosti
squirrel, rodent, climbing

Jako by létající veverky nebyly už tak dost zvláštní, jsou to koneckonců veverky, které létají (dobře, spíš plachtí), podle studie z roku 2019 zveřejněné v časopise Journal of Mammalogy mají některé druhy létajících veverek přinejmenším jednu další superschopnost. Vědci zjistili, že břicho těchto malých tvorů, létajících veverek z Nového světa, které pocházejí ze Severní Ameriky, při vystavení ultrafialovému (UV) světlu růžově září, což je mezi savci mimořádně vzácná vlastnost. A přestože si nikdo není jistý, proč se to přesně děje, vědci mají několik teorií, píše Grunge.

Důvody, proč létající veverky z Nového světa září v UV světle, mohou souviset s faktory, které stojí za mnoha dalšími evolucemi zvířat. Protože jsou noční, mohlo by jim to pomáhat vidět se ve tmě, nebo jim to dokonce pomáhá přilákat partnera. Sovy, které sdílejí ekosystémy s létajícími veverkami Nového světa, také svítí v UV světle, vědci se domnívají, že tato růžová bříška mohou pomáhat odhánět predátory nebo je alespoň zmást.

Není známo, zda veverky UV světlo vidí

sky, blue, sun

I o jiných tvorech je již dlouho známo, že pod UV světlem září. Dokážou to vačice virginské, které žijí i v Severní Americe, a stejně tak i nejrůznější druhy hmyzu, ptáků a ryb. A i když schopnost růžově zářit jistě naznačuje, že létající veverky z Nového světa UV světlo také vidí, nikdo to neví jistě. Ví se jen, že ultrafialové světlo vidí mnoho druhů ptáků, dokonce i noční sovy, i když možná ne tak dobře jako jejich denní příbuzní, Vision Research.
Zajímavé je, že sovy v teritoriu létajících veverek Nového světa se pod UV světlem také rozsvěcují – stejně jako lišejníky na stromech, mezi kterými přelétají sem a tam. Létající veverky si tuto vlastnost možná vyvinuly buď jako obranný mechanismus, nebo, jak uvádí Newsweek, jako formu maskování. UV záření je také nejsilnější v době, kdy jsou létající veverky nejaktivnější, tedy za svítání a za soumraku, a určité typy UV záření svítí nejjasněji v zasněžené krajině, kde některé létající veverky žijí.

Běžné veverky nesvítí

Aby dospěli k závěrům o schopnosti létajících veverek Nového světa zářit růžově v UV světle, zkoumali prý vědci srst uhynulých létajících veverek v muzejních sbírkách i živých létajících veverek žijících v přírodě.

Bioložka Corinne Digginsová z Virginské technické univerzity tvrdí, že je tato schopnost možná důležitá pro přilákání partnera. Jiní odborníci se domnívají, že v přírodě existují celé další barevné scenérie, které lidé nevidí. Možná přehlížíme mnoho aspektů komunikace a vnímání zvířat, které se odehrávají všude kolem nás za slabého osvětlení a ve tmě.

Záběry amerického námořnictva ukazují, jak sférické UFO létalo kolem, než se ponořilo do moře

NovéTajné projektyTechnologieTOP 10UFOZáhady

Na videu pořízeném americkým námořnictvem je vidět neidentifikovaný létající objekt, který před pádem do oceánu pluje po obrazovce a vzbuzuje představivost lovců UFO po celém světě, píše IFL Science. V současné době je o objektu jen málo informací, kromě toho, že Pentagon potvrdil, že záběry jsou autentické a video zpřístupnil na internetu dokumentarista UFO.

„Americké námořnictvo vyfotografovalo a natočilo UFO „kulovitého“ tvaru a pokročilá transmediální plavidla. Zde je část těchto záběrů.“ uvádí filmař Jeremy Corbell na svých webových stránkách, kde se podělil o klip a podrobnosti o objektu.

Podle Corbella bylo video pořízeno před dčtyřmi lety, v roce 2019, ale od té doby bylo zpřístupněno veřejnosti. Předpokládá se, že pochází z vnitřku bojového informačního centra USS Omaha, které ho pořídilo při plavbě okolo pobřeží San Diega, i když to není potvrzeno.

Ačkoli je video krátké, zdá se, že objekt je schopen cestovat vzduchem i vodou, což z něj činí pokročilejší transmediální prostředek než jakákoli známá vojenská či jiná vozidla. Samotný objekt je neuvěřitelně malý, radarové snímky ukazují pevnou kouli o průměru pouhé 2 metry. Zdá se však, že je rychlý a během letu vzduchem dosahuje rychlosti až 254 kilometrů za hodinu.

Krátce po jeho spatření bylo provedeno pátrání pomocí ponorky, ale objekt byl již dávno pryč.

V současné době není známo žádné plavidlo, které by dokázalo delší dobu létat vzduchem a poté přejít do vody a pokračovat v cestě. V průběhu devadesátých let 20. století byla zkoumána koncepce létající ponorky, ale značné problémy se zásobováním vzduchem a palivem způsobily, že se tato myšlenka nikdy zcela neujala. V roce 2008 se Spojené státy připravovaly na vypsání zakázek na létající ponorku, ale poté, co společnost Lockheed Martin zrušila své plány na ponorný bezpilotní letoun, se zdá, že se zakázky nikdy neuskutečnily.

Obří hmyz, který by vám svým tělem zalehl celou klávesnici

NovéPříroda/FaunaVědaVideoZáhadyZajímavosti

Čínské jméno tohoto hmyzu je v překladu „bambusový uzlový hmyz“ a je přímým popisem jeho tvaru. Jeho řecké jméno „phasma“ je ještě nápaditější, znamená totiž „přízrak“, píše Google Arts & Culture.

„Jednoho dne v srpnu 2014 jsem prováděl průzkum hmyzu v horské oblasti ve výšce 1 200 metrů nad mořem v autonomní oblasti Guangxi Zhuang. Čas letěl a byla už jedna hodina ráno. Zrovna když jsem se rozespale chystal sbalit vybavení k odchodu, koutkem oka jsem zahlédl dlouhý černý stín, který se na cestě přede mnou zubil směrem ke světlu. Vypadalo to jako větev stromu na silnici, kterou odfoukl vítr. Když jsem se však na ni podíval pozorněji, zjistil jsem, že se stín pohybuje v opačném směru než listí na silnici. Pohyboval se proti větru…
Ze zvědavosti jsem se vydal směrem ke stínu. A to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Byl to obrovský, zdánlivě mimozemský hmyz s třiceticentimetrovým tělem a nohama, které byly téměř stejně dlouhé jako jeho tělo. Šmejdilo to po cestě, pohybovalo svým obrovským tělem a pomalu si razilo cestu ke světlu,“ vypráví setkání s největším hmyzem na světě Zhao Li.

„Musela to být obrovská strašilka,“ říkal si, „která ještě nebyla objevena! Sáhl jsem pod jeho tělo a opatrně ho zvedl, jako bych držel něco vzácného a posvátného. Snažila se mi vyšplhat po ruce a kývala svými šesti nohami.“

Hmyz, o kterým je řeč, je Phryganistria chinensis Zhao, druh strašilky, který je s délkou 64 cm a délkou těla 38,2 cm největším známým exemplářem hmyzu.

„Vrátil jsem se pod pouliční lampu, abych si toho obrovského brouka před sebou prohlédl. Jeho pilovité nohy připomínaly trnité větve, zejména přední končetiny; zoubky byly dobře vyvinuté a úhledně uspořádané jako pilový list. Tělo bylo tlusté zhruba jako jeden můj prst, hnědé s prosvítající zelení. Připomínalo větev stromu, ale mělo hladší strukturu. Mělo oválnou hlavu. Pár kulatých očí vypadal jasně a ostře a dvě tenká tykadla byla dlouhá asi deset centimetrů a pohupovala se v chladném nočním vzduchu…

Druhý den jsem změřil velikost tohoto obřího hmyzu a výsledek mě velmi nadchl: celková délka byla o 5,7 centimetru delší než nejdelší zaznamenaná strašilka (Phobaeticus chani), jak její prvenství vyhlásilo Přírodovědné muzeum v Londýně. Je zřejmé, že se jednalo o nejdelší druh hmyzu, který byl kdy objeven; ne o jeden z nejdelších, ale o nejdelší!“ vypráví nadšeně Zhao Li. Po diskusi s několika autoritativními italskými a německými odborníky na strašilky se potvrdilo, že jde o zcela nový druh.

Zhao Li pokračuje ve vyprávění: „Ještě větší štěstí bylo, že tento tyčinkový hmyz po mém přivezení do muzea vyprodukoval šest vajíček, která měla oválný tvar, délku 5 mm a šířku 4 mm, což je na hmyz poměrně velké množství. Vajíčka byla tmavě hnědá a po zaschnutí se objevily jemné proužky. Díky malé „stopce“ na jednom konci připomínala malé ovoce.

První vajíčko se vylíhlo 5. ledna 2015 pod bedlivým dohledem v chovné místnosti hmyzu. Larvy této strašilky jsou zcela odlišné od ostatních strašilek. Její přední nohy jsou tmavě fialové a špičky bílé; její 4 zadní nohy jsou přerušovaně fialové a bílé. Díky těmto jasným barvám hmyz velmi vyniká. Pravděpodobně by mohlo jít o varovné zbarvení pro ptáky, aby se nestali snadno kořistí.“

Jejich růst dal Liovi příležitost odhalit tajemství celého života tohoto tyčinkového hmyzu. „V polovině března, kdy venkovní teploty v Čcheng-tu dosáhly 20 °C, jsem je vzal domů a choval je ve velké, 1,5 metru vysoké kleci z nerezové oceli na terase, aby je bylo možné snadno pozorovat. Během několika měsíců jsem jejich chování pozoroval téměř každý den. Zjistil jsem, že během dne si vždy vybírají pobyt na nejvyšší větvi nebo v horní části klece, kde visí s nataženýma předníma nohama a zůstávají nehybně stát. Teprve když se obloha zcela setmí, začnou se pohybovat. Zřejmě jsou to noční tvorové; v noci se stávají aktivními. Přestože mají dlouhé nohy, pohybují se po většinu času stejně pomalu jako lenochodi.“

Zhao Li díky tomu pochopil, proč se tak dlouho nikomu nepodařilo tento hmyz objevit. „Lze usuzovat, že ve volné přírodě žijí v korunách stromů a prakticky je neopouštějí. Pouze v noci je lákají jasná světla. Asi si spletli světlo lampy u cesty s měsíčním svitem a snažili se k němu probít na noc, když jsem je objevil. V lese svítí měsíc na nejvyšší část stromu. Tento jedinečný zvyk vysvětluje, proč tak obrovský hmyz nebyl nikdy předtím objeven: ze země je nelze najít, když se skrývají v bujné koruně, zcela nehybně a napodobují větve.

Dne 16. září 2017 jsem obdržel certifikát od Guinnessovy knihy rekordů. Stálo v něm: „Nejdelším hmyzem je strašilka (Phryganistria chinensis), která měří 640 mm s plně nataženýma nohama a byla odchována v Muzeu hmyzu západní Číny v Čcheng-tu v čínském S‘-čchuanu.“

Přestože má tento „pomalý obr“ na nohou ostny podobné pilám, nemá žádné útočné mechanismy. Přirozeným nepřátelům se vyhýbají pomocí vysoké úrovně mimikry, tzv. přírodního „převlečení“. Samci svým lesklým, světle hnědým tělem napodobují odumřelé bambusové větve. O něco silnější samice vypadají jako větve. Jejich zbarvení těla a značení se mění, aby se přizpůsobily prostředí, ve kterém vyrůstají.

Strašilky se dělí do pěti čeledí s více než 300 rody a 3 000 druhy; v Číně žije více než 300 druhů strašilek. Většina druhů je dlouhá a tenká a má na sobě tzv. „uzly“, díky čemuž připomínají bambusové rostliny. Tři páry štíhlých nohou také vypadají jako bambusové větve. Proto se tomuto hmyzu v čínštině říká „bambusový uzlový hmyz“.

V jihovýchodní Asii žije nejhojnější počet druhů strašilek na světě. Mnohé druhy jsou velké, mají úchvatný vzhled, zvláštní barvy a vysokou okrasnou hodnotu. Milovníci a sběratelé hmyzu často usilují o jejich získání.

Velikost tohoto hmyzu nám dává příležitost být svědky nádhery mikrosvěta. Alespoň víme, že některé druhy obřího hmyzu stále žijí, přestože mnozí dávní obři již vyhynuli. Máme štěstí, že jsme ho objevili, protože v minulosti byly velké druhy tyčkového hmyzu objeveny pouze v zemích poblíž rovníku. Tento nový druh obřího tyčinkového hmyzu nalezený v Číně je důkazem zázračnosti této země kolem nás.
Příští rok plánujeme vypustit uměle odchované jedince tohoto druhu zpět na jeho původní místo a doufáme, že budou ve volné přírodě dobře chráněni a zanechají našim potomkům další nádherné druhy.

Zdroje: Google Arts & Culture, Guinnessova kniha rekordů

Americký bombardér: Tímto letadlem chtěl Hitler bombardovat New York

HistorieNovéTOP 10Záhady

Jak porazit Spojené státy? Hitler měl nápad. Bombardovat americká města a přimět USA ke kapitulaci. K tomu mu mělo pomoci neobvyklé letadlo známé jako Bombardér Amerika, píše WP Tech.

Hořící New York

Máme-li věřit vzpomínkám nacistického hodnostáře Alberta Speera, dlouho před vypuknutím války Hitlerovu představivost podněcoval obraz New Yorku, který německé bombardování proměnilo v trosky.

Dokud však probíhala blesková válka, strategické bombardéry byly Hitlerovi k ničemu – mnohem důležitější role připadla frontovému letectvu, které připravovalo půdu pro německá vojska dobývající rozsáhlé oblasti Evropy.

Nedostatek strategického letectva se poprvé projevil během bitvy o Británii a měl mít katastrofální důsledky během války se Sovětským svazem. Sovětský průmysl, narychlo evakuovaný a přesunutý za Ural, mohl pracovat na plný plyn mimo dosah německého letectva.


Skvělý bombardér Messerschmitt

Skutečnost, že německý letecký průmysl měl před válkou i během ní jiné priority, však neznamenala, že Německo zcela opustilo myšlenku budování strategického letectva.

Práce na takovém stroji začaly ve Třetí říši již v polovině třicátých let, kdy Willy Messerschmitt – talentovaný konstruktér s dobrými kontakty mezi nacistickou elitou – předložil předběžný (a zdaleka ne takový, jaký byl nakonec vyroben) návrh letounu později pojmenovaného Me 264. V roce 1943 se Messerschmitt stal prvním německým bombardérem, který se dočkal i svého nového označení.

Stroj měl smůlu. Třetí říše, která se chystala dobýt svět, měla v té době zcela jiné priority, letectvo potřebovalo stíhačky a střemhlavé bombardéry, ne nějaké drahé, komplikované a – v té době – zbytečné pomníky technického myšlení.

Není proto divu, že práce na letadle probíhaly hlemýždím tempem. Stačí říci, že první objednávka na šest prototypů přišla až v roce 1941 a první let nového stroje se uskutečnil v prosinci 1942.


Me 264 – německá superpevnost

Letoun měl velmi moderní vzhled s aerodynamickým uspořádáním, které použili například Američané u B-29 Superfortress, kde byl kokpit umístěn v zaoblené prosklené přídi a nevystupoval – jako u mnoha jiných konstrukcí – mimo obrysy trupu.

Letoun byl vybaven čtyřmi motory, měl mít dálkově ovládaná stanoviště střelců a – vzhledem k plánovaným dlouhým misím – bylo o pohodlí posádky postaráno zabudováním lůžek a malého vařiče uvnitř.

Problémy s motory a následné zhoršení strategické situace Třetí říše znamenaly, že Messerschmittovy zdroje byly přesměrovány na v té době perspektivnější a potřebnější projekty, jako byl vývoj proudového Me 262. Ačkoli vývoj Me 264 tím skončil, neznamenalo to konec snu o stavbě bombardéru, který by zasáhl Ameriku.


Ju 390 a let nad Arktidou

Do konstrukce Junkersu byly vkládány nové naděje. Letoun Ju 390 nebyl zcela novou konstrukcí, ale evolučním vývojem již existujícího dálkového bombardéru Ju 290. Konstruktéři stroj zvětšili a přidali dva motory – nový Junkers měl celkem šest motorů.

Jeho úkolem měly být dálkové hlídkové lety a v bombardovací verzi nálety na Ameriku. Podle Alberta Speera a některých badatelů se měl prototyp Ju 390 při jednom z letů dokonce přiblížit k americkému pobřeží, stejně jako přeletět Arktidu a přistát v Japonsku. Důkazy nepodložené spekulace tisku poukazují také na možné mise do Jižní Ameriky a Afriky.

I když takové popisy vzbuzují představivost, chybí jakékoli důkazy o tom, že se velkolepé lety uskutečnily. Známá historie obou vyrobených jednotek neponechává v jejich službě žádné bílé místo, během kterého by se takové výjimečné mise mohly uskutečnit. Na rozdíl od informací uváděných na různých internetových stránkách se americké a japonské mise velkých Junkersů zdají být velmi nepravděpodobné.

Atlantická základna

To nic nemění na tom, že německý stroj mohl – teoreticky – doletět do Ameriky, bombardovat nějaký cíl na pobřeží a vrátit se zpět. Je to o to pravděpodobnější, že Němci hodlali k tomuto účelu využít letiště na Azorech – portugalském souostroví v Atlantiku – a mezi vyvíjenými zbraněmi byla i atomová bomba, což dává misi i jednoho letounu větší smysl.

Znalci historie však nejsou v názoru na účel a logiku takových akcí jednotní. Podle některých – spíše nereálných – názorů bylo účelem amerických náletů zastrašit veřejné mínění a odradit USA od angažmá v Evropě.

Jako racionálnější, i když z hlediska proveditelnosti také sporné, se jeví donutit Američany rozšířit vlastní protivzdušnou obranu a vyčlenit značné síly na obranu vlastního území, což by ohrozilo americkou pomoc Velké Británii a SSSR.

Sebevražedná mise Do 227

Tyto plány se však nikdy neuskutečnily. Ju 390 sdílel osud Messerchmittu – výroba skončila stavbou druhého prototypu a německý průmysl se soustředil na stavbu potřebnějších letadel, i když – a to stojí za zmínku – Heinekel a Focke Wulf pracovaly také na vlastních dálkových letounech.

Dalším – poněkud zoufalým – pokusem o uskutečnění projektu Amerika Bomber byl nápad využívající to, co měla Třetí říše skutečně k dispozici. Stavebnice s názvem se měla skládat z dálkového letounu He-177 Greif s připojeným bombardérem Do 217.

Bombardér se měl oddělit od svého nosiče někde nad Atlantikem, Greif se měl vrátit do Evropy a Dornier měl bombardovat cíl ve Spojených státech a odstartovat poblíž amerického pobřeží, kde by posádku zachránil ponorkový člun.

Útok na Ameriku

Žádný z těchto nápadů se nedočkal realizace. Navíc i kdyby se Němci plánovaný nálet uskutečnil, jeho účinky by byly s největší pravděpodobností mizivé a zdaleka neočekávané. Amerika neměla v úmyslu zůstat neutrální, teroristický nálet by pravděpodobně nezměnil náladu občanů a způsobené škody by byly symbolické.

Jistou naději skýtaly pouze atomové zbraně. Byla Třetí říše schopna je vyrobit? Existují nepřímé důkazy, že na konci války byli Němci blízko provedení jaderného testu, nebo podle některých badatelů dokonce provedli. Chybí však přesvědčivé důkazy, které by tato odhalení podpořily. Sporná zůstává také možnost, že by osamělý německý bombardér provedl účinný nálet v situaci, kdy Spojenci na konci války zcela ovládali vzduch.

Jediným známým přímým útokem Třetí říše na území USA tak zůstává nechvalně proslulá operace Pastorius, během níž byl k americkým břehům vyslán tým osmi sabotérů. Dříve než němečtí agenti stačili cokoli zničit, dva z nich se prozradili a zbytek skupiny byl dopaden, rychle souzen a posazen na elektrická křesla.

Úžasné příběhy lidí, kteří přežili vzteklinu bez vakcíny

MedicínaNovéVědaZáhadyZajímavosti
wolf, wild, mammal

Vzteklina je virová infekce, kterou nejčastěji šíří psi a divoká zvířata. A v 99 % případů, kdy se jí nakazí neočkovaný člověk, je smrtelná. Je však zřejmé, že 99% úmrtnost není 100% – to znamená, že existují vzácné případy, kdy neočkovaní jedinci vzteklinu zřejmě přežijí. Grunge píše o třech takových případech zdokumentovaných v USA.

Odborníci se neshodují na tom, jak je možné, že někteří lidé přežijí takovou smrtelnou infekci, jako je vzteklina. Svou roli může sehrát i použití tzv. Milwaukeeského protokolu – experimentální a riskantní metody léčby vztekliny. 

Bez ohledu na to, jak tito šťastlivci přežili, vakcíny jsou stále nejlepší obranou. Přinášíme bližší pohled na několik úžasných příběhů o tom, jak lidé nakažení vzteklinou překonali nepřízeň osudu a přežili.

Jeanna Giseová byla pokousána netopýrem

animals, bat, flying dog

V roce 2004 pokousal patnáctiletou Jeannu Gieseovou z Wisconsinu netopýr, kterého se dotkla před kostelem. Její rodiče si z toho zpočátku nic nedělali a ránu, která se nezdála být vážná, jednoduše vyčistili. O několik týdnů později se však u dívky projevila řada klasických příznaků vztekliny, včetně dvojitého vidění a zvracení. Protože od pokousání uběhla už nějaká doba, bylo na antivirotika proti vzteklině pozdě a její prognóza se zdála být bezútěšná.

Dívka byla převezena do dětské nemocnice, byla sice při vědomí ale v kritickém stavu. V krajním případě byl k pokusu o záchranu jejího života použit Milwaukeeský protokol – nevyzkoušená léčba.

Při experimentální léčbě, kterou vyvinul doktor Rodney Willoughby, se u potenciálně kriticky nemocných pacientů se vzteklinou vyvolává kóma. Podle Willoughbyho teorie se oblasti mozku, které jsou obvykle cílem viru vztekliny, uspí, zatímco imunitní systém pacienta pokračuje v boji podporovaný antivirovou léčbou. Přinejmenším v případě Jeanny tato léčba fungovala. Byla vyzkoušena již dříve, ale ona byla první, kdo přežil. „Upřímně řečeno, měli jsme asi docela štěstí,“ řekl Willoughby a připustil, že je zapotřebí dalších klinických zkoušek a výzkumu.

Osmiletou dívku v Kalifornii poškrábala toulavá kočka

Sedm let po Jeanně Gieseové, v roce 2011, se osmiletá dívka Precious Reynoldsová v Kalifornii nakazila vzteklinou po drobném kočičím škrábnutí. Stejně jako u Gieseové se i u Reynoldsové, která nebyla očkovaná, projevily příznaky příliš pozdě na to, aby mohla být léčena antivirotiky, a než se dostala do dětské nemocnice, rozvinula se u ní encefalitida, což je druh zánětu mozku spojený s infekcí vzteklinou.

Vzhledem k nejistotě, kdy přesně byly nakaženy, nedostaly Gieseová ani Reynoldsová imunitní globulin proti vzteklině, který se obvykle podává spolu s protivirovou léčbou po nákaze. I Reynoldsová byla léčena podle protokolu z Milwaukee a přežila.

Dr. Rodney Willoughby tvrdí: „Je otázkou, zda naše terapie přináší přidanou hodnotu. Někteří lidé mohou být schopni přežít přirozeně.“

defense, protection, threat

Sedmnáctiletá texaská dívka přežila vzteklinu bez zásahu

Na rozdíl od Jeanny Gieseové a Precious Reynoldsové, které se ze vztekliny vyléčily pomocí protokolu z Milwaukee, se zdá, že třetí známá osoba v USA, která se vyléčila ze vztekliny při nedostatečném očkování, přežila infekci sama. V roce 2009 vyhledala lékařské ošetření dospívající dívka, u níž byla zjištěna nákaza vzteklinou. Přišla do kontaktu s netopýry, ale nevzpomíná si, že by ji některý kousl. 

Jakmile byl test na vzteklinu pozitivní, dostala první z pěti postinfekčních očkování proti vzteklině, ale cyklus byl přerušen z obavy, že by mohl zkomplikovat její imunitní reakci. Nevysvětlitelně se přesto uzdravila. Podle doktora Charlese Rupprechta z programu CDC pro vzteklinu mohou někteří lidé vzteklinu prostě přežít, stejně jako to dělají některá zvířata. „Abortivní vzteklina není u výzkumných zvířat nic neobvyklého – dochází k ní spontánně neustále,“ řekl. 

Ačkoli se zdálo, že protokol z Milwaukee minimálně ve dvou případech fungoval, nakažení pacienti za jiných okolností zemřeli a je zapotřebí dalšího výzkumu. Přesto tyto příklady vyléčení vztekliny podnítily nový pohled na tuto infekci.

Jak záhadný je ve skutečnosti Bermudský trojúhelník?

ParanormalProč?TOP 10Záhady

Bermudský trojúhelník je bájný úsek Atlantského oceánu ohraničený Miami, Bermudami a Portorikem. Zmizely zde desítky lodí a letadel. Některé z těchto událostí jsou nevysvětlitelné, včetně jedné, kdy piloti letky bombardérů amerického námořnictva ztratili při přeletu nad oblastí orientaci. Jak píše server history se Letadla nikdy nenašla.

Jiné lodě a letadla zřejmě zmizely z povrchu zemského za příznivého počasí, aniž by předtím vyslaly nouzové volání. Ačkoli však bylo o bermudském trojúhelníku vysloveno nespočet teorií, žádná z nich nenaznačuje, že by se zde nevysvětlitelné události vyskytovaly častěji než v jiných částech oceánu. Ve skutečnosti touto oblastí denně proplouvá bezpočet lidí, aniž by se jim stala nějaká nehoda.

Záhada Bermudského trojúhelníku

Oblast známá jako Bermudský trojúhelník nebo Ďáblův trojúhelník pokrývá asi 805 000 km2 oceánu u jihovýchodního cípu Floridy. Když touto oblastí proplouval Kryštof Kolumbus při své první plavbě do Nového světa, hlásil, že jedné noci do moře dopadl velký plamen (pravděpodobně meteorit) a o několik týdnů později se v dálce objevilo podivné světlo. Psal také o nepravidelně se měnících údajích kompasu – možná proto, že v té době byla část bermudského trojúhelníku jedním z mála míst na Zemi, kde se skutečný sever a magnetický sever shodovaly.

Věděli jste to? Joshua Slocum, první člověk, který sám obeplul svět, zmizel v roce 1909 během plavby z Martha’s Vineyard do Jižní Ameriky. Ačkoli není jasné, co přesně se stalo, mnoho médií později jeho smrt připisovalo bermudskému trojúhelníku.

Odborníci tvrdí, že hra Williama Shakespeara „Bouře“ je založena na skutečném ztroskotání lodi v Bermudách. Toto dílo mohlo také ovlivnit utváření mystiky této oblasti. Nicméně zprávy o nevysvětlitelných událostech přitahovaly pozornost veřejnosti až do 20. století.

Místo nevysvětlitelných tragédií?

Ke zvláštní tragédii došlo v březnu 1918, kdy se kdesi mezi Barbadosem a Chesapeackým zálivem potopila nákladní loď USS Cyclops, 165 metrů dlouhá loď námořnictva s více než 300 muži a 10 000 tunami manganové rudy na palubě. Posádka nevyslala nouzové volání a rozsáhlé pátrání po vraku bylo rovněž neúspěšné. „Jen Bůh a moře vědí, co se stalo s touto velkou lodí,“ řekl později americký prezident Woodrow Wilson. V roce 1941 zmizely beze stopy na téměř stejné trase také dvě sesterské lodě Cyclops.

Podle legendy se vytvořil model, podle něhož lodě proplouvající Bermudským trojúhelníkem buď zmizely nebo byly nalezeny ztroskotané. V prosinci 1945 pak pět bombardérů námořnictva se 14 muži na palubě odstartovalo z letiště ve Fort Lauderdale na Floridě, aby dokončilo cvičnou misi. Po dvou hodinách mise vedoucí letky „Flight 19“ ohlásil, že mu selhal kompas i záložní kompas. U ostatních letounů došlo k podobným poruchám přístrojů. Byla kontaktována pobřežní rádiová zařízení s cílem zjistit polohu ztracené letky, ale sledování bylo neúspěšné. Letoun se musel po vyčerpání paliva odpojit. Téhož dne zmizel i záchranný letoun s třináctičlennou posádkou, který pátral po letu 19. V téže době se letoun ztratil.

Zmizení 14 mužů z letu 19 a 13 mužů ze záchranné jednotky vedlo k jednomu z největších pátrání ve vzduchu a na moři. Stovky lodí a letadel pročesávaly tisíce kilometrů čtverečních Atlantského oceánu a Mexického zálivu. Po tělech ani letadlech se nikdy nenašla žádná stopa.

Přestože se říkalo, že důkazy zničilo bouřlivé počasí, příběh „ztracené letky“ se spolupodílel na upevnění legendy o bermudském trojúhelníku.

Teorie a názory proti

Když v oblasti došlo k dalším záhadným nehodám, včetně havárií tří dopravních letadel, ačkoli krátce předtím všechna vysílačkou hlásila, že vše probíhá podle plánu – Vincent Gaddis v roce 1964 v článku pro časopis použil výraz „bermudský trojúhelník“. Autor Charles Berlitz tuto legendu ještě více podpořil v roce 1974 svým senzačním bestsellerem „Bermudský trojúhelník“.

Od té doby obvinily desítky dalších autorů z údajné nebezpečnosti trojúhelníku nejrůznější příčiny, od mimozemšťanů, přes Atlantidu a mořské příšery až po zkreslení času a obrácené gravitační pole. Vědecky zdatnější teoretici se odvolávali na magnetické anomálie, vodní erupce nebo obrovské výrony metanu na dně moře.

Přestože bouře, útesy a Golfský proud mohou v Bermudském trojúhelníku způsobovat navigační potíže, přední londýnská pojišťovna Lloyd’s tuto oblast nepovažuje za zvlášť nebezpečné místo. Podobný názor zastává i americká pobřežní stráž: „Při přezkoumání mnoha nehod letadel a plavidel, k nimž v regionu v průběhu let došlo, nebylo zjištěno nic, co by naznačovalo, že by k nehodám vedly jiné než fyzické příčiny. Nikdy nebyly zjištěny žádné mimořádné příčiny.“

Australská vesmírná agentura zkoumá obrovský kovový předmět, který se objevil na pláži

TOP 10VesmírZáhady

Někteří lidé dospěli k závěru, že jde o část pohřešovaného letadla MH370, ale mnohem pravděpodobnější je, že jde o raketový motor, píše IFL Science. Nyní již ne tak záhadný objekt vyplavený severně od Perthu je podezřelý z toho, že se jedná o motor ze třetího stupně indické rakety, která byla vypuštěna do vesmíru.

Severně od Perthu byl vyplaven nepříliš záhadný objekt, u kterého existuje podezření, že se jedná o motor ze třetího stupně indické rakety.

Na pláži u Green Head v západní Austrálii uvízl velký neidentifikovaný kovový předmět, který na sociálních sítích vyvolal teorie o tom, co by to mohlo být. Australská vesmírná agentura (ASA) jej vyšetřuje, protože se s největší pravděpodobností jedná o vesmírný odpad z části rakety, a původně doporučila lidem v blízkosti místa vzdáleného 250 kilometrů severně od Perthu, aby se mu vyhýbali, protože nemůže vyloučit, že může být nebezpečný. Státní hasiči mezitím prohlásili, že objekt je bezpečný, ale policie jej nyní střeží, aby nedošlo k jeho poškození, které by mohlo ztížit identifikaci.

Objekt má kopuli na vrcholu válce o průměru asi 2 metry a je téměř stejně vysoký. Objekt se objevil krátce poté, co byla velká část Austrálie obdařena pohledem na měsíční misi Chandrayaan3 Indické agentury pro vesmírný výzkum, která při průletu vypadala spíše jako kometa, což okamžitě vedlo ke spekulacím o souvislosti. Lišejníky na objektu naznačují, že je v moři již déle, takže nemohl být produktem tohoto konkrétního startu. Nicméně raketové stupně z předchozích startů by mohly dopadnout do Indického oceánu a možnost, že tento objekt pochází z jednoho z nich, je hlavním kandidátem.

Mezi méně pravděpodobné nápady nadhozené s větší jistotou než znalostí patří kus pohřešovaného letadla MH370 a část ropné vrtné plošiny.

Ačkoli je obecně popisován jako kovový, ti, kteří jej přemístili, tvrdí, že je dostatečně lehký, že může být z větší části vyroben z uhlíkových vláken.

„Podle tvaru a velikosti jsme si docela jistí, že jde o motor horního stupně indické rakety, který se používá pro mnoho různých misí,“ řekla australské televizi ABC inženýrka Evropské vesmírné agentury Andrea Boydová.

Indický vesmírný program se v posledních letech rozjel na plné obrátky, takže by se dalo očekávat, že tento byl v oceánu jen rok nebo dva, ale Boydová uvažuje o mnohem starším období a naznačuje, že by mohl být starý až 20 let. „Ale zároveň,“ dodala, „když se s tím hází po oceánu, má to tendenci vypadat starší než normálně.“

Je standardní, že motory z prvních tří stupňů odpadnou, a u startů z Indie to obvykle znamená přistání v Indickém oceánu. V Atlantickém nebo Tichém oceánu proudy na jihovýchodním okraji proudí kvůli Coriolisově síle na sever, což by případné trosky smetlo pryč z Austrálie. Situace v Indickém oceánu je však mnohem složitější a objekt, který by se dostal do Leeuwinova proudu, by mohl snadno skončit na mělčině v západní Austrálii.

Doktorka Alice Gormanová z Flindersovy univerzity řekla deníku The Guardian, že nejpravděpodobnější je třetí stupeň rakety pro vynášení polárních družic. „Je to překvapivé, protože jde o tak velký úlomek,“ řekla. „A nutí vás to přemýšlet, co se v té době dělo.“

Podle Smlouvy OSN o kosmickém prostoru je za veškeré vesmírné smetí odpovědná organizace, která start provádí. Avšak stejně jako většina mezinárodního práva i toto pravidlo trpí tím, že neexistuje nikdo, kdo by měl pravomoc ho vymáhat. Pokud sestřelené družice nebo části raket způsobí vážné škody, náhrada škody obvykle představuje jen zlomek nákladů na odstranění škod. Naštěstí jsou takové incidenty zatím vzácné a častější je, že si nálezci chtějí předmět ponechat na památku.

Pátrání po humanoidních mimozemšťanech v historii pyramid

NovéTOP 10UFOZáhady

Jednoho dne lidstvo určitě začne podnikat cesty do hlubokého vesmíru, píše Svět poznání. V každém případě k tomu vše směřuje. A je zcela zřejmé, že úkolem prvních výzkumných výprav bude hledání jiných inteligentních civilizací. Dobrá zpráva je, že jejich předpokládané místo pobytu lze zjistit již dnes.

Kolonizující bohové

Existuje mnoho faktů potvrzujících, že lidstvo na úsvitu své historie bylo v kontaktu s představiteli jiných civilizací. Ve skutečnosti se s největší pravděpodobností jednalo o mimozemšťany z vesmíru, tedy o bytosti, které naši vzdálení předkové považovali za bohy sestoupivší z nebes. Quetzalcoatl, nejvyšší bůh starých Aztéků, který naučil národy Jižní Ameriky matematice, astronomii, písmu, tkaní, výrobě šperků, zavedl kalendář a také zakázal lidské oběti (dával přednost motýlům a kolibříkům). První čínský císař Huangdi, který byl podle legendy napůl člověk a napůl drak, také dorazil na naši planetu na jakémsi tajemném zařízení obklopeném plameny. Souhlasím, že popis je velmi podobný raketě.

Také papyry ze starověkého Egypta podrobně vyprávějí o sestoupení bohů na Zemi. Ti střídavě vládli zemi, pak je vystřídali polobozi a teprve poté přešla moc na faraony. Je logické předpokládat, že prvními egyptskými bohy byli mimozemšťané, z jejichž spojení s pozemskými ženami se zrodili polobozi a z nich pak faraoni.

Starověké indické mýty vyprávějí, že na území země kdysi existovala mocná civilizace, jejíž představitelé stavěli kosmické lodě a cestovali ke hvězdám.

Průvodce pyramidami

K nalezení rodného domu „bohů“ však nestačí výklad starověkého textu, potřebujete přesné souřadnice. Je těžké tomu uvěřit, ale existují!

Největší zájem v tomto ohledu vzbuzují pyramidy v Číně, o nichž se svět dozvěděl až v roce 1994, po vydání knihy německého badatele Hartwiga Hausdorfa „Bílá pyramida“. Hausdorff nejenže popsal mnoho pyramidálních staveb nacházejících se v Nebeské říši, ale také spojil jejich stavbu s mimozemšťany z vesmíru. Těmi, kteří podle čínských rukopisů vyšli z kovových draků a s rachotem sestoupili z nebes.

Hlavní část čínských pyramid vysokých od 25 do 100 metrů se nachází na planině Čchin-čchüan. Je mezi nimi i skutečný obr, který se tyčí 300 metrů nad zemí a svou velikostí výrazně převyšuje slavnou Cheopsovu pyramidu, je to takzvaná Bílá pyramida.

Vědci z celého světa se samozřejmě nemohou dočkat, až budou moci čínské pyramidy podrobně prozkoumat. Nebeské úřady však přístup k nim turistům i zahraničním archeologům uzavřely. Navíc těch 400 pyramid, které se nacházejí na území Číny, budou zkoumat až další generace Číňanů.

O co tady jde? Je možné, že se Číňané jednoduše bojí vstoupit do těchto staveb, které pravděpodobně postavili mimozemšťané. Čínští historici zjistili, že při stavbě Bílé pyramidy zahynulo asi 700 000 lidí. Neděsil je však počet obětí, ale stav ostatků: všechny nalezené kosti byly smíchané dohromady! Nenašla se ani jedna celá kostra. Vypadalo to, jako by mrtvé někdo roztrhal na kusy. Podle legendy v roce 200 př. n. l. služebníci jednoho z císařů otevřeli vchod do pyramidy, kvůli čemuž došlo k výbuchu neznámé látky. Nebo šlo o výbušný mechanismus instalovaný mimozemšťany? Od té doby se pyramidy nikdo nedotkl, úřady drží občany mimo nebezpečí.

Je pravda, že v roce 1959 došlo poblíž města Wuhan k silnému zemětřesení, v jehož důsledku se zřítilo několik kopců. Zde se i zjistilo, že se vlastně jednalo o starověké pyramidy, spojené s reliéfem terénu. Uvnitř čínští archeologové objevili kresby staré asi 45 000 let. Byli na nich vyobrazeni lovci pronásledující kořist. Jedna z postav přitom pronásledovala šelmu na létajícím stroji. Zvíře mělo na sobě oděv podobný moderním kombinézám. Další postava zobrazovala hvězdnou oblohu. Zřetelně zobrazovala sluneční soustavu s Marsem a Zemí v kruhu. Od souhvězdí Labutě k nim vedla přerušovaná čára. Odtud pravděpodobně přišli na Zemi stavitelé čínských pyramid.

Souhvězdí Orion

Dvě velké pyramidy objevili vědci i na poloostrově Kola. Poprvé o nich vyprávěl Alexandr Barčenko. Na počátku 20. let 20. století se vydal na expedici na sever Ruska v naději, že prozkoumá jev podobný masové hypnóze: tzv. merjacii. A našel uměle vytvořené starověké památky. Následně oblast Lovozero a Seidozero navštívilo několik dalších skupin vědců, kteří zjistili, že zdejší pyramidy jsou staré nejméně 40 000 let. To znamená, že jsou stejně staré jako čínské stavby. Kvůli obtížné dostupnosti však tyto pyramidy zůstávají prakticky neprozkoumané.

Alexej Michajlovič Popov, slavný cestovatel a etnograf Karélie, byl jedním z mála odvážlivců, kterým se podařilo dosáhnout pyramid na poloostrově Kola. Zaznamenal několik zvláštností, které ho zaujaly. Za prvé ho překvapila teplota kamenů, které tvořily obrovskou pyramidu: ukázalo se, že jsou teplé – zvenku i zevnitř. Hlavní šok ho však čekal uvnitř stavby. Na stěně pyramidy Popov a další členové expedice spatřili kresbu hvězdné oblohy: přerušovaná čára spojovala Sluneční soustavu se souhvězdím Orion.

A je třeba poznamenat, že mnozí badatelé věří, že bohové – mimozemšťané řady starověkých civilizací Země pocházeli ze souhvězdí Orion. Také tři velké pyramidy v Gíze svou polohou přesně opakují tři hvězdy pásu Orionu. Toto souhvězdí naznačuje i tzv. jižní důl v Cheopsově pyramidě. A ve staroegyptských papyrech se objevují informace, jako by bohové přišli na Zemi z hvězdy Sírius A, která se nachází poblíž souhvězdí Orion.

Dvě rasy mimozemšťanů

Lze předpokládat, že na úsvitu lidských dějin byla naše planeta kolonizována mimozemšťany, kteří pocházeli ze dvou různých souhvězdí.

Bytosti, které se staly bohy pro národy Eurasie a Egypta, pocházely ze souhvězdí Orion. Byli to vysocí bílí humanoidi. Právě takové později zobrazovali své bohy Slované, Skandinávci a staří Řekové. Tyto bytosti nesly národům naší planety vědění a kulturu.

Zatím co bohové Číny a Jižní Ameriky přišli z hvězd ležících na hranici sousedních souhvězdí Labutě a Draka. Mimozemšťané, kteří odtud přišli, měli podobu reptiloidů a měli špatnou povahu: zotročili národy Číny a Jižní Ameriky. Obě mimozemské rasy se po příchodu na Zemi nemohly ubránit střetu. Bitva, která se mezi nimi odehrála, je zaznamenána ve světových eposech: indické „Mahábháratě“, čínských rukopisech, legendách severských národů. Válka naštěstí skončila příměřím. Pokud věříme slovanským rukopisům, had nebo drak (reptiloid) a bůh jako humanoid, si planetu rozdělili rovným dílem. Následně všichni bohové-nezemšťané opustili Zemi, zanechavše po sobě četné pyramidální stavby, jejichž pravý účel vztyčení lidstvo dosud neodhalilo.

Okřídlení démoni s červenýma očima, nebo mimozemská rasa nad Brooklynem

NovéParanormalTOP 10Záhady

V té době nemohly informace co do rychlosti šíření konkurovat rychlosti světla, takže se dalo jen těžko očekávat, že poznámka zveřejněná v amerických novinách inspiruje Evropana k tomu, aby do příštího rána vyprávěl o setkání s okřídlenými muži, píše Svět poznání. Každé takové setkání se stalo místní senzací.

Přelet nad Brooklynem

První zmínka o okřídlených mužích v novosvětském tisku pochází z 18. září 1877. Tehdy jistý pan W. X. Smith uveřejnil v novinách krátký zápis, v němž popsal své setkání s okřídleným mužem. Autor materiálu upozornil čtenáře na skutečnost, že se nesetkal s velkým ptákem, ale s člověkem s křídly. Tento létající tvor po následující tři roky často navštěvoval Brooklyn a dělal vzdušné piruety nad hlavami rekreantů na Coney Islandu. Samozřejmě si nemůžeme být stoprocentně jisti, že okřídlený muž nenavštívil Brooklyn před rokem 1877. Je možné, že očití svědci (pokud ovšem takoví existovali) o takovém setkání raději mlčeli, aby nepřitahovali pozornost. To pan Smith se popularity nebál. Ne každý je tak statečný….

Ve stejném vydání The New York Times byl 12. září 1880 zveřejněn další materiál o okřídlených lidech. Noviny jako by shrnovaly výsledky mnohaletých setkání s okřídleným mužem – „vidělo ho mnoho důvěryhodných osob“. Létající tvor podle popisů očitých svědků manévroval ve výšce asi tří set metrů, tu a tam mával křídly (něčím připomínala křídla netopýra) a dělal pohyby připomínající plavce. Někteří svědci měli větší štěstí – kromě obrovských křídel mu mohli vidět i do tváře. V jejich vyprávění je bohužel jen málo konkrétních údajů. Tvář okřídleného muže měla strnulý a odhodlaný výraz a postava byla černá, zřetelně vystupující proti jasné modré obloze.

Vyprávění očitých svědků, zveřejňovaná se záviděníhodnou pravidelností v místním tisku, probudila ve skepticích neodolatelnou touhu najít pro takový úkaz logické vysvětlení. Někteří z nich spekulovali, že očití svědci se prostě setkali s kluzáky. Pravda, tehdejší létající stroje nemohly ohromit svými schopnostmi. Jednak jejich let do víceméně slušné vzdálenosti byl možný pouze z kopce. A za druhé, všechny modely kluzáků na konci předminulého století měly pevná křídla. Nakonec všechny příběhy zůstaly bez vědeckého vysvětlení. Je možné, že právě zprávy v tisku se staly zdrojem inspirace pro ty, kteří přišli s Batmanem.

Hon na lovce

Zprávami o setkáních s okřídlenými lidmi se hemžil nejen americký tisk, ale i serióznější a autoritativnější zdroje informací. Například archivy amerického letectva, věnované UFO. Mezi mnoha dokumenty potvrzujícími přítomnost UFO a jejich zájem o americký národ, které se hosté z jiných planet nestydí ukázat (stačí si vzpomenout na kultovní seriál Akta X), najdete i záznamy kontaktů s okřídlenými lidmi. Ve zprávě Williama S. Lamba se uvádí, že 22. února 1922 v pět hodin ráno lovil poblíž Hubbellu v Nebrasce muž. William vyprávěl, že lov byl téměř okamžitě zapomenut – Američan se sám málem stal loveckou trofejí.

Lamb uslyšel vysoký zvuk, po kterém spatřil velký tmavý objekt letící nad jeho hlavou a trup zakrývající hvězdy. Poté americký lovec spatřil „velkolepé létající stvoření“, které se rozhodlo přistát (vypadalo jako letadlo) a zanechalo stopy ve sněhu. Lambovi se podařilo číhat za obrovským stromem a tvor si ho nevšiml. Podle Lambova vlastního ujištění byl okřídlenec vysoký téměř 2,5 metru. Tvor s křídly prošel kolem stromu, za kterým se Lamb ukrýval, a poté zmizel. Lovec se snažil mimozemšťana dohonit a sledoval stopu, kterou zanechával ve sněhu. Lambovi se nepodařilo návštěvníka dohonit. Dobře viditelná stopa se náhle přerušila. Jako varianta – okřídleného muže prostě přestala bavit chůze, a tak se rozhodl využít křídla k jejich přímému účelu a jednoduše vzlétl. Příběhy podobné tomu, v němž se ocitl Lamb, se začaly stávat poměrně často.

Nezapomenutelné rande

Patnáctý listopad 1966, pozdní večer. Dva mladé páry, Scarbury a Malette z Point Pleasant v USA, cestovaly autem po předměstí a hledaly své přátele. Okolí je temné a opuštěné. V okolí stojí několik obytných domů, jejichž obyvatelé tvrdě spí, aniž by tušili, jaké historické události se v jejich blízkosti odehrávají.

Za volantem vozu seděl onoho památného večera osmnáctiletý Roger Scarbury. Hledání přátel zavedlo mladé muže do staré továrny. Když projížděli kolem otevřené brány, Linda, řidičova manželka, najednou něco uviděla. Ostatní cestující v autě se rychle podívali stejným směrem. Uviděli dva jasně červené kruhy o průměru asi 5 cm, vzdálené od sebe asi 15 cm. Roger prudce zabrzdil. Světla se náhle oddělila od budovy a začala se pohybovat směrem k autu. Bylo to jasné – směrem k přátelům se pohybovalo obrovské stvoření s červenýma očima.

Roger Scarbury později popsal tvora následovně: „Obrysově se podobalo člověku, ale bylo mnohem větší. Vysoké asi 210 centimetrů. A mělo to velká křídla složená za zády.“ Roger se jako první probral z omámení, zrychlil a auto najelo na silnici vedoucí k dálnici. Přímo před sebou, na malém kopci, mladí Američané spatřili dalšího takového tvora.

Veřejnost se o incidentu dozvěděla hned druhý den ráno. Šerif města svolal tiskovou konferenci, na níž čtveřice vyprávěla, co předchozí noci potkala. Jeden z místních novinářů okřídleného muže nazval „krtčím mužem“.

K podobnému incidentu došlo 27. listopadu téhož roku poblíž města New Haven v Západní Virginii. V neděli ráno se osmnáctiletá dívka vracela autem z kostela. Když projížděla kolem opuštěných trávníků místního golfového klubu, objevila se z boku velká šedá postava. Tvor byl v obrysech podobný člověku, ale mnohem větší – nejméně dva a půl metru vysoký. V dívčině paměti nezůstala výška tvora, ale jeho oči – velké, kulaté, divoké, zuřivě planoucí rudým ohněm. Dívka přiznala, že se bála, ale stále se do těch očí dívala. Bylo to, jako by ji hypnotizovaly. Najednou se za zády toho tvora rozvinul pár křídel (rozpětí křídel – asi 3 metry). Humanoidní postava se pomalu a tiše vznesla kolmo vzhůru. Takový vzlet se nepodobal vzletu žádného známého zvířete, takže domněnka, že se dívka setkala s létajícím dinosaurem, kterému se podařilo přežít po změně klimatu, okamžitě padla. Tvor během letu nemával křídly a jeho rudé oči se stále upřeně dívaly na dívku. Mladé dámě se na okamžik podařilo vymanit se z omámení. Okamžitě sešlápla plynový pedál až na podlahu, což jí umožnilo odpoutat se od okřídleného tvora.

Návštěvníci z paralelního světa

Zpráv o setkáních s okřídlenými lidmi přibývalo. Vzniklo mnoho studií o okřídlených lidech založených na výpovědích očitých svědků. A tak americký ufolog John Kiel upozornil na to, o čem se vyprávění zmiňovala jen tak mimochodem. Často zjevení létajících mimozemšťanů předcházel výskyt „velkého tělesa“, které zakrývalo hvězdy. Jako příklad Kiel uvedl popis události, k níž došlo ve Velké Británii 16. listopadu 1969. Čtyři chlapci se vraceli domů z večírku po klidné venkovské silnici poblíž Sandling Parku (Kent). Sedmnáctiletý John Flaxton jako první spatřil neobvykle zářící „hvězdu“ letící přímo nad jejich hlavami. Hvězda klesala stále níž a níž. Když se teenageři pohnuli, pohnula se i záhadná hvězda, a když se chlapci zastavili, zastavila se i ona. Jednou během „cesty“ hvězda zmizela za stromy u silnice. Po chvíli náhle z křoví vylétla obrovská černá postava. „Vyletět“ byla dobrá pointa. Postava byla velká jako člověk. Neobvyklé bylo, že tato osoba měla křídla jako netopýr.

To naznačovalo, že okřídlení lidé nemohou být výsledkem mutace, což znamenalo, že povaha jejich původu byla zjevně mimozemská. Někde poblíž se s okřídlenými lidmi vždy nacházelo jejich „plavidlo“, které vytvářelo stín a zakrývalo denní světlo nebo hvězdy.

I zde se však názory vědců rozcházejí. S tím, že okřídlení lidé jsou na naší planetě přímo z vesmíru, mnozí nesouhlasí. John Kiel patří k těm odborníkům na studium UFO, kteří se domnívají, že létající talíře a neobvyklá stvoření se na Zemi objevují z vesmíru. Podle Kiela vstupují do našeho světa z paralelní dimenze, která leží mimo lidské vnímání.

Na temné straně

Pokud jde o podstatu původu okřídlených tvorů, existuje také teologická teorie. Například pastor Billy Rainwater je přesvědčen, že strašlivé okřídlené bytosti jsou démoni pekla a jejich výskyt slouží jako předzvěst nějakých strašlivých událostí. Rainwater musel svůj názor brzy opustit, protože k žádným globálním kataklyzmatům nedošlo.

Ke studiu okřídlených lidí přispěli také kryptozoologové. Tvory s křídly podobnými netopýrům navrhují zařadit do stejné kategorie jako Yettiho. Podle jejich názoru nejsou lidé jedinými zástupci inteligentních bytostí na Zemi. Fakta, o která by se badatelé mohli opřít, však kromě zpráv očitých svědků jednoduše neexistují. V tomto ohledu má Yetti mnohem větší štěstí. Důkazů o jeho pozemském původu (i když ne zrovna nezpochybnitelných) je stále podstatně více.

Zmizení: 6 nejzáhadnějších zmizení v historii

HistorieParanormalZáhady

Každý rok se na světě pohřešují miliony lidí, píše server History. Mnoho z nich se najde, mnoho ne. Některá zmizení se dají vysvětlit, jiná jsou záhadou. Zde se podíváme na šest nejznámějších zmizení v historii. Ačkoli jsou tyto případy opředeny legendami, fakta o nich jsou stále záhadná. Všechny zůstávají nevyřešené.

1. Virginia Dare a ztracená kolonie

Virginia Dareová se narodila 18. srpna 1587 v nově vznikající kolonii na ostrově Roanoke v dnešní Severní Karolíně a byla prvním anglickým dítětem narozeným v Novém světě. Devět dní po jejím narození opustil Virginiin dědeček John White (asi 1539-1593) kolonii, aby se vydal na zásobovací cestu do Anglie. White se na ostrov vrátil o tři roky později, aby zjistil, že všichni osadníci zmizeli…

White nenašel vůbec nic, co by naznačovalo, kam asi 100 mužů, žen a dětí odešlo nebo co se s nimi mohlo stát, kromě slov „Croatoan“ vyrytých na pažitu a „Cro“ vyřezaných do stromu.

Špatné počasí znemožnilo rozsáhlé pátrání a White se vrátil do Anglie.

Tradiční názor byl, že nově příchozí buď zemřeli na nemoci, hladem, nebo byli vyhlazeni domorodým obyvatelstvem. (Předchozí skupina kolonistů byla v roce 1586 zlostně vyhnána místními kmeny). Jiní se domnívají, že osadníci se nějakým způsobem přesunuli dál, možná žili se spřáteleným domorodým kmenem nebo v jeho blízkosti.

V roce 2012 našli odborníci na dobové mapě oblasti, kterou vytvořil John White (mapa „Virginea Pars“), skryté vyobrazení pevnosti, které bylo pravděpodobně ukryto na příkaz sira Waltera Raleigha z důvodů státního tajemství. Podle této teorie se mohlo jednat o tajnou základnu, kam se kolonisté přesunuli. Pokud by však „ztracení kolonisté“ přežili a pokračovali v cestě, jistě by kontaktovali ostatní osadníky a uvedli vše na pravou míru.

2. Benjamin Bathurst

Jedné temné listopadové noci roku 1809 stál mladý muž cestující pod jménem „Baron de Koch“ v opuštěných dlážděných ulicích německého města Perleberg a čekal, až bude moci nastoupit do kočáru a odjet. Jeho tajemník stál opodál, ve dveřích hostince, z něhož odjížděli a platil hostinskému. Vzadu u kočáru stál jeho komorník. Mladý muž obešel koně z druhé strany a už ho nikdy nikdo neviděl.

Zmizelý cestující se vydával za bohatého obchodníka a ve skutečnosti to byl Benjamin Bathurst, pětadvacetiletý významný britský diplomat, který se vracel z Vídně domů do Anglie.

Bathurstovým úkolem bylo přesvědčit Rakušany, aby se spojili s Británií proti Napoleonově Francii v probíhajících válkách, které zmítaly kontinentem.

Měl u sebe nějaké tajemství? Svědek z hostince v Perlebergu popsal, že Bathurst byl velmi nervózní, a prý požádal místního úředníka v Perlebergu o ozbrojenou ochranu.

Rozsáhlé prvotní pátrání dospělo k závěru, že je mrtvý, což vyvolalo popření ze strany Napoleonovy vlády. Ačkoli se obvykle objevuje teorie, že ho zavraždili lupiči, nikdy se ji nepodařilo doložit. V roce 1852 byla v domě, který patřil muži, jenž byl v listopadu 1809 číšníkem v Bílé labuti, kde Bathurst pobýval, objevena lebka. Lebka vykazovala známky násilí, ale totožnost ostatků nebyla nikdy jednoznačně určena. Osud zmizelého delegáta zůstává dodnes neznámý.

3. Mary Celeste

V prosinci 1872 si posádka kanadské lodi Dei Gratia všimla něčeho velmi zvláštního, když uprostřed Atlantického oceánu narazila na americkou loď: na palubě nikdo nebyl.

Při prohledávání lodi zjistili, že na palubě není nikdo z deseti cestujících, avšak náklad byl kompletní a většina osobních věcí cestujících stále přítomna. (Na rozdíl od všeobecného přesvědčení posádka Dei Gratia nevstoupila do kajuty a nenašla tam hrnky s čajem a talíře s netknutým jídlem). Ačkoli nic nenasvědčovalo výraznému narušení, lodní člun byl pryč, jedna z plachet chyběla a poslední zápis do lodního deníku byl datován 25. listopadu.

Co se stalo s posádkou?

Při prvním slyšení na Gibraltaru se objevilo vysvětlení, že posádka se opila nákladem komerčního alkoholu, zabila kapitána a jeho rodinu a poté uprchla v záchranném člunu. To se tehdy ukázalo jako nepodložené, protože alkohol se nedal pít.

To však mnohým nebránilo v podezření, že stále dochází k nečisté hře. Mnozí se domnívali, že buď kapitáni obou lodí společně vymysleli plán, jak se obohatit, nebo že loď přepadli piráti. Pokud šlo o pirátství, ale proč byl náklad neporušený? Pokud posádka opustila loď, jaký byl důvod? Loď nebyla nezpůsobilá k plavbě ani nehrozilo její potopení.

Mezi pravděpodobnější hypotézy patří, že loď zasáhla vodní smršť, která způsobila, že se kapitán domníval, že loď nabírá více vody, než ve skutečnosti nabírala. Dočasná evakuace na záchranný člun skončila oddělením od lodi. Navzdory rozsáhlému výzkumu této záhady zůstává neznámé, co se stalo s deseti pasažéry lodi Mary Celeste.

4. Louis Le Prince

V září 1890 byl 49letý francouzský vynálezce a umělec Louis Le Prince na prahu mezinárodní slávy a plánoval turné po USA, na kterém měl představit svou průkopnickou kameru pro pohyblivé obrázky. Dne 16. září nastoupil Le Prince v Dijonu do vlaku směřujícího do Paříže. Nikdo ho už nikdy nespatřil.

Co se stalo s Le Princem?

Podle hlavní teorie spáchal sebevraždu. V roce 1890 byl ze Seiny vyloven utonulý muž podobný Le Princovi, ačkoli tato osoba nebyla nikdy oficiálně identifikována jako Le Prince. Skutečnost, že by byl významným konkurentem Thomase Edisona, vedla mnohé včetně vdovy po Le Princovi k volání po nečisté hře, ačkoli se nikdy nic nepotvrdilo. Mezi další teorie o jeho zmizení patří úmyslné „zmizení“, aby unikl dluhům. Le Princeův osud zůstává dodnes záhadou.

5. Maják na Flannanských ostrovech

Dne 26. prosince 1900 se k malému ostrovu Eilean Mòr ve Vnějších Hebridách přiblížila loď Hesperus, aby prozkoumala nahlášený problém s ostrovním majákem. Po přiblížení k ostrovu maják na volání a signály lodi nijak nereagoval.

Strážce majáku Joseph Moore se vydal sám na člunu na průzkum. (Odvážný muž!).

V majáku ani na ostrově nebylo po žádném ze tří strážců majáku ani stopy. Na rozdíl od legendy, která se vyrojila, nenašli pátrači na stole napůl snědené jídlo ani židli na podlaze, i když jeden z mužů možná odešel ve spěchu, protože si nevzal nepromokavý oděv.

Od samého počátku se spekulovalo o tom, co se mohlo stát. Někteří se domnívali, že muži trpící chatovou horečkou se obrátili jeden proti druhému a svedli osudovou rvačku na vrcholu útesu. Jiní se domnívali, že z vody vyskočila obrovská mořská příšera a muže strhla z okraje útesu.

Nejpravděpodobnější je však původní vysvětlení. Vyšetřování dospělo k závěru, že muži pracovali na něčem poblíž okraje útesu během silné bouře a že „mimořádně velké vlny“ odneslo nešťastníky do moře.

6. Amelia Earhart

Ve 20. letech 20. století se díky svým leteckým výkonům a obhajobě práv žen stala bývalá studentka medicíny Amelia Earhartová mezinárodní celebritou.

Dne 21. května 1937 odstartovala 39letá Earhartová se svým druhým pilotem Fredem Noonanem z Kalifornie v letadle Lockheed Electra 10E, aby obletěla zeměkouli. Dne 2. července odletěli z Lae na Nové Guineji (dnes Papua-Nová Guinea) na 2 500 mil vzdálený ostrov Howland. Dvojici ani jejich letadlo už nikdy nikdo nespatřil.

Obvyklá teorie říká, že Noonanovo a Earhartovo letadlo se dostalo do potíží a zřítilo se do Tichého oceánu. První pátrací skupiny v roce 1937 měly důvod se domnívat, že Earhartová mohla skončit na Gardnerově ostrově (dnes Nikumaroro, Kiribati). Následné průzkumy ostrova, jeden z nich dokonce až v roce 2019, byly všechny bezvýsledné.

Australský voják tvrdil, že v roce 1945 viděl na ostrově Nová Británie vrak letadla velmi podobného Earhartové. Pátrání v 90. letech 20. století však tento vrak neobjevilo. Podle jiné teorie Earhartová ve skutečnosti prováděla tajný letecký průzkum pro vládu. Poté byla buď uvězněna, nebo popravena Japonci. Zřejmě se podařilo najít svědky, kteří Earhartovou viděli v roce 1937 na ostrově Saipan v Severních Marianách.

Na jedné večeři v roce 1965 byl vysloužilý pilot představen bankéřce a bývalé letkyni Irene Craigmile Bolamové (1904-1982) – muž tvrdil, že v ní okamžitě poznal Earhartovou, což se však následně ukázalo jako nepravdivé.

Mnoho odborníků i amatérů se v průběhu let snažilo záhadu vyřešit, ale zmizení Earhartové a Noonana zůstává dodnes neobjasněno.

Tunguzská událost, největší impakt v historii, zůstává fascinující a záhadný

HistorieNovéTOP 10Záhady

Tunguzka byla epochální událostí, ale vůbec ne velkou, když vezmeme v úvahu celou planetu

Ráno 30. června 1908 v 7:17 nad Ruskem cosi explodovalo. Nad Podkamennou Tunguzkou na Sibiři se rozpadlo nebeské těleso, jehož výtěžnost byla srovnatelná s energií až 30 megatun, což by jistě stačilo na zničení celého města se zemí. Se zemí srovnalo 2 150 km2 sibiřského lesa. To je asi 80 milionů stromů, píše IFLScience.

Náraz za sebou nezanechal žádný kráter, rozpadl se vysoko v atmosféře, ale tlaková vlna způsobila víc než jen to, že srovnala stromy se zemí. Otřásla naší planetou a atmosférou. Rádiové vlny byly zaznamenány až do Washingtonu D.C. a seismická stanice tuto událost zaregistrovala. V atmosféře zůstal prach a led, což snížilo její průhlednost a v noci dokonce způsobilo, že se rozzářila.

Co bylo příčinou tunguzské události?

Existuje více než 100 hypotéz o tom, co se mohlo onoho letního rána nad Sibiří stát, ale hlavní hypotéza pracuje s kamenným asteroidem o průměru možná 50 až 80 metrů, který zažil vzdušný výbuch meteoru. Místo dopadu na zem explodoval ve výšce 10 až 14 kilometrů. Z tohoto důvodu zde není žádný kráter, přestože se tvrdí opak.

Oblíbená hypotéza po určitou dobu poukazovala na to, že viníkem byl úlomek komety, protože vodní led byl považován za snáze rozbitný. Současné modely založené na čeljabinském bolidu, který se v Rusku odehrál před pouhými deseti lety, však dávají přednost rozbití asteroidu před kometou. Asteroid se pohybuje rychlostí neuvěřitelných 55 000 kilometrů za hodinu.

Ještě zvláštnější hypotéza hovoří o letmém úderu, kdy asteroid prolétl atmosférou a vyvolal rázovou vlnu. Ukazuje se, že takové uspořádání je možné, ale nebylo prokázáno, že by mohlo vyvolat tunguzskou událost.

Stromy srovnané se zemí intenzivní rázovou vlnou, která vznikla v atmosféře při výbuchu kosmické horniny nad Tunguzkou. Stromy vyvrácené touto událostí, jak byly vyfotografovány téměř o dvě desetiletí později.


Jak vypadala tunguzská událost na vlastní oči?

Oblast Tungusky vědci dlouhá léta nenavštěvovali. V době události tam však byli lidé, kteří měli možnost vyprávět o tom, co zažili, naštěstí v bezpečné vzdálenosti od místa události. Na anglické stránce události na Wikipedii je několik výpovědí očitých svědků.

Zejména jedno od S. Semenova (zaznamenané expedicí ruského mineraloga Leonida Kulika v roce 1930) popisuje, jak byl Semenov vržen několik metrů dozadu a na chvíli ztratil vědomí, z domu vyšla jeho žena, aby ho odvedla zpět domů. Poté popsal zážitek, kdy foukal horký vítr. Semenov a jeho žena bydleli asi 60 kilometrů od místa dopadu a jeho popis odpovídá rázové vlně, kterou vědci pozorovali.

Není jisté, zda při takové události někdo zahynul, kdokoli, kdo by byl blíže než Semenovovi, by pocítil mnohem větší účinky, potenciálně smrtelné.

Tajemství jezera Roopkund

NovéZáhady

V Himalájích, na území indického státu Uttarakhand, mezi majestátními vrcholy Trisul (7120 m) a Nandhungti (6310 m) leží maličké jezírko Roopkund o průměru asi 40 metrů a hloubce až dva metry, píše Svět poznání. Nachází se ve výšce 5029 metrů nad mořem a po většinu roku je pokryto ledem. Unikátní jej však dělá mnohem podivnější okolnost, na jeho březích leží téměř 600 lidských koster.

Hněv Nanda Déví

Zde se také nachází hora Nanda Déví, která leží ve výšce 7 816 metrů nad mořem a která byla až do počátku 19. století považována za nejvyšší horu světa. Jméno dostala po hinduistické bohyni z hinduistického panteonu. Na svazích hory se nachází svatyně této bohyně a každých 12 let se zde koná festival, jehož součástí je hromadný výšlap kolem hory. Poutníci po tři týdny zvolna kráčejí ke svatyni a jejich trasa vede nedaleko jezera Roopkund.

S tímto festivalem je spojena oblíbená legenda o pravěkém králi Jasdawalovi, který se vydal na pouť k Nanda Déví spolu se svou pestrou družinou. Králův doprovod zahrnoval mnoho hudebníků, tanečníků a dokonce i jeho těhotnou manželku. Podle legendy se družina při zastávce u jezera Roopkund bavila a tančila, jak jen mohla, ve výšce pěti kilometrů, a králově ženě se dokonce podařilo v nedaleké jeskyni porodit. Bohyni se to všechno zdálo v její svaté zemi pobuřující a rozhodla se vetřelce potrestat sesláním děsivé bouře děsivé. Všichni zahynuli.

Správcův objev

Moderní badatelé se domnívají, že tento folklorní příběh byl původně založen na skutečné události, která jeho současníky natolik šokovala, že si slovní vzpomínky na ni přenesli přes celá tisíciletí. V dávných dobách si lidé vyprávěli, že vysoko v horách je jezero a jeho břehy jsou posety lidskými kostmi. Příběh vypadal jako děsivé vyprávění, kterého se děti děsí před spaním, ale ukázalo se, že příběh je pravdivý.

V roce 1942 učinil Hari Kišan Madwal, správce národního parku Nanda Déví, při jedné ze svých túr po rezervaci děsivý objev. Na svazích hory Trisul objevil malé jezírko. Což byla do značné míry náhoda, protože po většinu roku se k jezeru nedá dostat. Průsmyky v této oblasti jsou přístupné pouze v létě, kdy taje sníh a samotná vodní plocha je bez ledu pouze jeden měsíc. Teprve během tohoto krátkého období si člověk všimne, že Roopkund se liší od mnoha svých bezejmenných kolegů, jeho břehy a dno jsou posety lidskými kostmi. A právě této zvláštnosti jezera si všiml Hari Kišan Madwal.

Když strážce parku hlásil svůj hrůzný nález nadřízeným, málokdo si vzpomněl na pravěkého krále a jeho veselou družinu. Byla druhá světová válka a všichni předpokládali, že na březích Ropkundu našli smrt japonští sabotéři. Avšak i povrchní amatérská analýza koster ukázala, že jsou příliš staré na to, aby patřily vojákům a důstojníkům japonské císařské armády. První archeologické datování ostatků, provedené v šedesátých letech, určilo jejich přibližné stáří na pět až osm století.

Obří kroupy

V roce 2004 byla k jezeru uspořádána další expedice indických a evropských vědců pod záštitou časopisu National Geographic. Mezi kostrami lidí a koní našli nádobí, šperky a překvapivě dobře zachovalé části lidských těl. Analýza DNA ukázala, že mezi mrtvými byli obyvatelé dvou skupin: menší muži, pravděpodobně místní nosiči a průvodci, a vyšší muž, čitpawanský brahmán původem z Maháráštry. Opakovaná radiokarbonová analýza provedená Oxfordskou univerzitou pak ukázala, že tito lidé zemřeli v roce 850 plus minus 30 let.

V roce 2015 genetická a biologická analýza 82 kosterních pozůstatků odhalila, že většina mrtvých byli muži, kteří žili v osmém století, zatímco zbytek pocházel ze století devátého. U 80 jedinců byl zkoumán mitochondriální genom a u 25 z nich byl stanoven genotyp autozomálních markerů. Srovnávací genetická analýza prokázala, že lidé zemřelí v osmém století pocházeli ze dvou různých genetických skupin. Většina z nich měla blízko k moderním evropským a blízkovýchodním populacím, zatímco druhá skupina sdílela haploskupiny (tj. společné předky se stejnou mutací – pozn. red.) s austroasijskou populací ze severoindického Himálaje.

Zpočátku se objevovaly různé spekulace o příčinách jejich smrti: sněhová bouře, lavina, sesuv půdy, epidemie, dokonce i hromadná sebevražda. Pozdější vyšetřování vědců z Hajdarábádu, Púny a Londýna odhalilo velmi zajímavý obraz. Subhash Walimbe, vedoucí katedry antropologie na univerzitě v indickém Pune a vědecký poradce expedice z roku 2004, novinářům řekl, že charakter zranění na většině koster vylučuje verzi o sesuvu půdy nebo laviny. Na druhou stranu lebky a horní části těl mrtvých vykazovaly stopy po silných úderech velkými koulemi o průměru sedm až devět centimetrů. Na smrti těchto lidí nebylo nic paranormálního, žádná hromadná sebevražda, nic, co by souviselo s náhlým útokem nepřátel. Mrtvé z břehů Ropkundu zabilo neobvykle velké krupobití.

Taková úmrtí v žádném případě nevypadají fantasticky. Případy gigantických krupobití, jejichž oběti zahynuly v podstatně nižších nadmořských výškách, jsou zaznamenány i v současnosti a byly zaznamenány i v poměrně nedávné, ale doložené minulosti. Například v Bangladéši bylo v roce 1986 zabito 92 lidí kroupami o velikosti grapefruitu. Dříve, v roce 1888, zabil padající led z oblohy v severoindickém státě Uttarpradéš nejméně 230 lidí.

Odkud se vzaly?

Otázka, kdo byli všichni tito lidé a kam směřovali, je stále nevyřešená. Neexistují žádné věrohodné historické důkazy o tom, že by těmito místy vedly nějaké cesty přes Himálaj. Jediným pravděpodobným vysvětlením je, že zemřelí byli vyznavači kultu Nanda Déví a byli na cestě do Nanda Déví Rádž Džát. Kompletní genetická studie DNA 38 koster odhalila, že 23 osob mělo původ spadající do rozmezí variant charakteristických pro současnou jižní Asii. Dalších 14 osob pocházelo z východního Středomoří a u jedné osoby byli identifikováni předci příbuzní jihovýchodní Asii.

Je třeba také poznamenat, že výstup k jezeru je považován za velmi oblíbenou turistickou trasu. Po cestě se nacházejí vodopády, horské louky, pohoří a chrámy. Výstup trvá tři až šest dní.

Pleshcheyevo, tajemné jezero mrtvých

NovéTOP 10Záhady

Jezero mrtvých (nebo také Jezero utopenců) je zdánlivě obyčejné, nenápadné jezero. Ale není tomu tak. Je výjimečné. Traduje se, že se v jezeře kdysi dávno koupal kat, který měl na svědomí přes 50 životů, píše Svět poznání.

Jednoho dne se tento kat šel po náročné práci vykoupat. Následoval ho jeden z příbuzných muže, kterého kat nedávno popravil. Když Alexandr (tak se kat jmenoval) vlezl do vody, začal se náhle topit, ale nikdo nechápal, proč. Ukázalo se, že si nikdo nevšiml, že kata pronásleduje muž, který ho sledoval až do vody. A právě tento muž Alexandra utopil.

Po této události se všichni, kdo vstoupili do jezera, už nikdy nevrátili živí. Každý, kdo se tam pokusil plavat, se utopil. Kvůli tomu lidé vymysleli legendu, která říká, že Alexandr utopil všechny, kdo šli do jezera, protože se tam sám utopil.

Vědci si však myslí něco jiného. Domnívají se, že v jezeře je vír, který do sebe nasaje vše, co do jezera vstoupí. Tuto hypotézu však nelze potvrdit, protože v jezeře jsou ryby a nelze ho jen tak vypustit.

Co je na tomto místě tak nenormálního?

Každý člověk, který do tohoto jezera vstoupí, se utopí. Důvod je zatím neznámý. Ale to není na tomto místě to nejpodivnější. Těla utonulých nikdo nemůže najít. Vědci tvrdí, že je to proto, že jezero je hluboké a všechny mrtvoly jsou na dně vodní plochy, ale to je mylný názor. Jezero není příliš hluboké a mrtvoly by měly mít tendenci plavat na hladině (pokud není tělo něčím zatížené).

Lidé se už mnoho let snaží zjistit, co se s mrtvolami děje, ale nemají o tom ani ponětí. Přesněji řečeno, existuje pouze jedna domněnka. Lidé i vědci si myslí, že v jezeře je vír, který nasává vše, co do jezera spadne. Ale stejně to podivné, protože jak už bylo řečeno, v jezeře jsou ryby.

Kde se toto jezero nachází?

Nedaleko Pereslavl-Zalesského, kousek od města v Jaroslavské oblasti Ruské federace. Poblíž tohoto jezera je spousta různých billboardů, které říkají, abyste se v tomto jezeře nekoupali, ale nikoho to nezastaví. To platí hlavně pro návštěvníky. Ti, kteří tam žijí delší dobu, vědí, že je lepší se v tom jezeře nekoupat, a ti, kteří si přijedou odpočinout, nechápou, že toto překrásné jezero je tak nebezpečné a jdou se tam vykoupat v domnění, že v tom jezeře nic nebezpečného není. (Zdroj: Wikipedia)

Další UFO zachycené na kamery nad Las Vegas: „Na 100 procent to nejsou lidé“

NovéTOP 10UFOZáhady

Místní nahlásili na policii podivná stvoření s jiskřivýma očima

Další UFO bylo spatřeno jak letí nad Las Vegas jen pár týdnů poté, co jedna místní rodina tvrdila, že na jejich zahradě byli „10stopí mimozemšťané s velkýma lesklýma očima“ a policejní kamera navíc zachytila ​​podivné světlo padající z nebe, píše LA Times.

„Dne 1. května 2023 přibližně ve 12:29 hodin přijal dispečink LVMPD telefonát o podezřelé situaci,“ uvedlo policejní oddělení Las Vegas v e-mailovém prohlášení. „Policista provedl předběžné šetření a událost uzavřel jako neopodstatněnou.“

„Velké, lesklé oči. Tyčící se do výšky téměř 10 stop. Stoprocentně to není člověk. Jsou to mimozemšťané.“

Tak znělo volání na tísňovou linku 911, které minulý měsíc volal obyvatel oblasti Las Vegas, jenž nahlásil mimozemský pohyb na své zahradě, a to jen asi hodinu poté, co místní policie byla svědkem pádu objektu z oblohy.

Podle místního televizního kanálu 8 News Now zachytil 30. dubna kolem 23:50 záznam z tělesné kamery strážníka lasvegaské městské policie jasný zářící objekt protínající oblohu. Asi o 40 minut později zavolal na tísňovou linku 911 místní obyvatel, aby oznámil, že na něj ze zahrady zírá něco, co „stoprocentně není člověk“, krátce poté, co on a jeho rodina viděli objekt padat z oblohy, uvedla stanice.

„Přísahám Bohu, že to není vtip, že je to doopravdy, jsme vyděšení,“ řekl volající.

„Vedle toho je asi dvoumetrový člověk a další je u nás, ale má to velké oči a dívá se to na nás a pořád to tam je,“ řekl dispečerovi volající, který uvedl, že on a jeho rodina viděli něco padat z nebe.

O příběhu jako první informoval místní televizní kanál 8 News Now, který získal videozáznam a zvukový záznam z onoho podivného večera, včetně telefonátu na tísňovou linku a záznamu z tělesné kamery.

Dispečerka si s volajícím vyjasňovala situaci a dávala si pozor, aby volila správná slova.

„Takže jsou tam dvě osoby – na vašem dvorku jsou dva subjekty?“ zeptala se dispečerka.

„Správně, a jsou velmi velcí,“ řekl volající. „Mají tak osm stop, devět stop, deset stop. Připadají nám jako mimozemšťané. Velké oči. Mají velké oči. Jako, nedokážu to vysvětlit. A velkou pusu. Mají lesklé oči a nejsou to lidé. Na sto procent nejsou lidi.“

K domu volajícího se dostavili dva policisté, uvedla agentura KLAS.

„Jsem teď tak nervózní,“ řekl jeden ze zasahujících policistů cestou k domu. „Mám motýly, brácho.“ Pokračoval, … že lidé „viděli padající hvězdu a teď ti lidé říkají, že mají na zahradě mimozemšťany“.

Policisté rodinu vyslechli na trávníku před domem. „Co jste viděli?“ ptá se na záznamu jeden z policistů.

„Bylo to něco jako velké stvoření,“ řekl jeden ze svědků a dodal, že to bylo asi dva metry vysoké. Policista jim pak vypráví o události, kterou viděl jeho kolega těsně předtím, než přišlo volání.

„Nebudu vás obelhávat, lidi. Jeden z mých kolegů říkal, že také viděl něco padat z nebe,“ řekl policista. „Tak proto jsem tak trochu zvědavý. Viděli jste něco přistát na vaší zahradě?“ „Ano,“ odpověděl volající.

Muž v županu řekl, že někteří členové jeho rodiny viděli, jak shora padá „něco velkého se světlem“.

Policie večer pokračovala ve vyšetřování a ptala se sousedů, zda také nebyli svědky pádu nějakého neobvyklého předmětu z oblohy. Vyšetřování podle KLAS trvalo několik dní.

Policejní vyšetřování paranormálních jevů nepřineslo žádné odpovědi.

Ministerstvo obrany sleduje více než 800 případů „neidentifikovaných leteckých jevů“, často nazývaných UFO, z posledních 27 let, uvedli vládní úředníci, kteří dodali, že pouze 2 až 5 % případů lze vysvětlit.

Malá vlast Grigorije Rasputina: Vesnice Pokrovskoje, region Tjumen a kouzelná židle

HistorieNovéZáhady

Domácí cestovní ruch v Rusku není příliš rozvinutý. Částečně je to proto, že Rusko je příliš velké, píše Svět poznání. Bez legrace! 10 000 kilometrů od západu na východ a 4 000 kilometrů od severu na jih. A při cestování se těžko zvedají nohy. Na druhou stranu se říká, že ruská infrastruktura není dost dobrá. Rozhodnete se jet někam hluboko a nejsou tam hotely, není tam doprava, není tam komunikace. V mnoha případech to stojí za starou belu. Na návštěvu vesnice Pokrovskoje v Ťumeňské oblasti musíte najít sílu a čas. Tak, jak ho našli Sergej Sobjanin, Vladislav Treťjak a celá skupina Boney M. Všichni v jednu chvíli navštívili rodný dům Rasputina. A měli k tomu dobrý důvod…

Rasputin, kontroverzní postava doby císařského Ruska. Dodnes se vedou četné spory o totožnost nejstaršího muže a jeho vliv na osud ruské říše. Sedlák bez domova se vyšvihl příliš vysoko, stal se blízkým přítelem rodiny císaře Mikuláše II. Pokud jde o Romanovce, ti ho upřímně milovali a vážili si ho, jako božího muže, proroka a zejména jako léčitele, který jako jediný dokázal zmírnit utrpení careviče Alexeje, trpícího hemofilií, s níž si oficiální medicína nevěděla rady. A Grigorij Rasputin, mírně řečeno, neobstál ve zkoušce mosazných trubek. Ve skutečnosti získal zcela neomezenou moc: „Jmenoval a propouštěl ministry a generály, diktoval biskupům a arcibiskupům …“. Proto mnozí v nejbližším okolí Mikuláše II. věřili, že Griška je zlý démon královské rodiny.

Je však možné, že Rasputin jednal z těch nejlepších pohnutek. Těmi samými, jimiž se řídil, například odrazoval Mikuláše II. od zásahu do balkánské války. Tato naléhavá rada však pomohla odsunout začátek první světové války až o dva roky. Později, když první světová válka přesto vypukla, Rasputin naléhal na císaře, aby uzavřel mír s Německem. Ať je to za nevýhodných podmínek, ať se vzdá Polska a Pobaltí, hlavně – ať skončí válka. Mikuláš nesouhlasil s obětováním ani pídě ruské země. Jak to ale nakonec všechno dopadlo? Dne 3. března 1918 podepsali bolševici Brestlitevskou smlouvu za mnohem tíživějších podmínek.

První muž na venkově

Jak vidíte, s Rasputinem není všechno tak jednoduché: rozhodně to nebyl žádný světec, ale ani žádný ďábel! Portrét osobnosti takového rozsahu ve dvou barvách napsat nelze. Pokud má někdo na starce vyhraněný názor, pak jsou to obyvatelé vesnice Pokrovskij v Jarkovském okrese v Ťumeňské oblasti. Vděční občané upřímně věří, že Griška byl pomlouvaný světec. Je jim to pochopitelné: kdyby nebylo Rasputina, kdo by věděl o Pokrovském, který leží 80 km od Ťumeni?

Vesnice je to jistě krásná. Stojí na levém břehu řeky Tury, nedaleko jejího vtoku do Tobolu. Ale i v sovětských dobách, kdy to bylo s říční plavbou lepší a řeka Tura byla splavná, sem tam cestující dychtivě vyhlíželi na břehu dům… Grigorije Rasputina, který byl v té době jistě považován za podlého darebáka a přisluhovače tyrana Mikuláše II.

Proto v předvečer olympijských her v roce 1980, které se konaly v SSSR, úřady v obavě, že cizinci, kteří se přijeli na Ural podívat na závody, se tam pohrnou, aby si prohlédli dům Grigorije Rasputina, chatu rozebraly. (Mimochodem, ve stejné době a ze stejných důvodů byl ve Sverdlovsku vyhozen do povětří dům inženýra Ipaťjeva, v jehož sklepě byla zastřelena carská rodina).

Ale všechno plyne, všechno se mění. Sovětský svaz je mrtev, dějiny byly přepsány a zájem o Grigorije Rasputina už není trestný.

V roce 1990 začalo ve vesnici Pokrovskoje fungovat soukromé muzeum Grigorije Rasputina, založené výhradně z nadšení manželů Smirnovových, Vladimira a Mariny. Svůj cíl jasně identifikovali okamžitě a ambiciózně na nic menšího než historickou rehabilitaci Rasputina. Koneckonců, právo, zemi bolelo: byl to Grigorij, jdo byl považován za „hlavního Rusa“ ve světě, tak proč má zemi představovat špinavý tyran a podvodník, který obelhal královskou rodinu?

Vše začalo naprostou beznadějí. Na dvoře šviháckých devadesátníků, kdy se jim všechno hroutilo před očima. Dva lidé s vysokoškolským vzděláním nedokázali uživit své jediné dítě, přestože Marina pracovala jako ředitelka školy a Vladimír byl stranickým vedoucím v továrně. Tehdy Vladimíra, vystudovaného historika, napadlo přestěhovat se do vesnice Pokrovskoje a otevřít tam Rasputinovo muzeum. O kontroverzní postavu se zajímal už dlouho a shromáždil řadu osobních věcí, fotografií a dalších předmětů, které se starcem nějak souvisely. Marina se bránila, co je to za rozmar? Nakonec však souhlasila. Ukázalo se, že udělala dobře. Když se podíváme dopředu, měli bychom říci, že v roce 2010 získalo Smirnovovo muzeum diplom Národní turistické ceny Jurije Senkeviče v kategorii „Nejlepší regionální muzeum roku“. Nyní můžete očekávat velkou návštěvnost, a abyste se dostali na prohlídku s průvodcem Vladimírem nebo Marinou, musíte se předem objednat.

Koupili dům, přesnou kopii toho, v němž žil Grigorij. (Z Rasputinova domu pocházejí pouze řezby, které přežily demolici původního domu.) Začali ho tedy dávat do pořádku a zaplňovat exponáty. V jednom z archivů Ťumeňské oblasti se Smirnovovi podařilo zjistit, kam a komu byl po revoluci majetek z Rasputinova domu rozdán: „Výbor rolnické chudiny, sympatizující s bolševiky, žádá o darování gramofonu a klavíru škole…“. Na tomto seznamu bylo mnohem více položek. Marina Smirnova prostě vzala seznam a chodila po vesnici sbírat, co zbylo. A lidé dávali. Jen tak, prostě, bez peněz!

Největší přitažlivou moc má… židle!

A tak se v muzeu objevily originální věci, které používal Grigorij Rasputin a jeho rodina. Svědci té doby. Ale největší přitažlivou moc pro návštěvníky má zdánlivě obyčejná dřevěná vídeňská židle. Měl neomezenou moc: „Jmenoval a propouštěl ministry a generály, diktoval arcibiskupům“. Mnozí v okolí Mikuláše II. věřili, že Griška je zlý démon královské rodiny. Každý, kdo přijde do muzea, považuje za svou povinnost se na ni posadit. Proč?

Majitelé muzea ani nevědí, odkud pochází legenda, že židle má zvláštní moc. Po celé vesnici se přes noc rozšířila fáma: Stačí si sednout na Rasputinovu židli a vaše sexualita se doslova ztrojnásobí.

Co se týče majitelů muzea, ti jsou také přesvědčeni, že židle je kouzelná. Podporuje kariérní růst a profesní úspěch! A tato vlastnost byla mnohokrát ověřena!

V roce 2005 navštívil soukromé muzeum Grigorije Rasputina tehdejší gubernátor Ťumeňské oblasti Sergej Sobjanin. Na závěr své exkurze se posadil na Rasputinovu židli. A co se stalo? „Neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy opustil náš kraj a odjel do hlavního města. Nejprve pracoval ve vládě, pak se stal starostou Moskvy. Od té doby všichni v Pokrovce vědí: chceš-li udělat kariéru gubernátora, jdi do muzea, sedni si na židli a čekej. Dostanete se rovnou do hlavního města,“ vypráví dnes Marina návštěvníkům.

Rasputinova židle se tak stala hlavní atrakcí muzea. Přichází si na ni sednout mnoho lidí, obyčejných smrtelníků i celebrit. Například Vladislav Treťjak speciálně navštívil vesnici Pokrovskoje, aby si „podpořil ruský hokej. A pomohlo to! Po jeho návštěvě získal ruský národní tým mistrovský titul.

Po Sobjaninovi odjel gubernátor Ťumeňské oblasti Vladimir Jakušev po návštěvě Rasputinova muzea rovnou do Moskvy, kde se ujal funkce ministra výstavby a bytové a komunální služby Ruské federace.

Jak pak můžete nevěřit v kouzlo židle?

Podivná sága o „ruské špionážní velrybě“ Hvaldimírovi

NovéPříroda/FaunaTajné projektyTajné zbraněZáhadyZajímavosti

Přezdívka velryby běluhy je kombinací norského výrazu pro velrybu a křestního jména Vladimira Putina

Čtyři roky poté, co se poprvé objevil v norských vodách s kamerovým postrojem, je velryba běluha v pohybu – a možná je v nebezpečí, píše National Geografic.

Hvaldimírovi bylo asi devět let, když se v roce 2019 objevil v norských vodách a měl na sobě postroj s kamerou ruské výroby. Přezdívka velryby běluhy je kombinací norského výrazu pro velrybu a křestního jména Vladimira Putina.

Když se v roce 2019 v norských vodách vynořila velryba běluha, které se nyní přezdívá Hvaldimir, dostala se na titulní stránky novin kvůli své možné profesi ruského špiona. Koneckonců byla zjevně krotká. A měla na sobě postroj s kamerou vyrobený v rodném městě Vladimira Putina, v Petrohradě.

Po letech přátelského vystupování ve vodách kolem severního Norska se nyní podezřelá bývalá špionážní velryba opět vydala na cestu. Řekneme si, proč je to podle ochránců přírody špatná zpráva a proč je běluha, která má talent dostat se na titulní stránky novin, stále v nebezpečí.

Seznamte se s Hvaldimirem

Rybář Joar Hesten spatřil přibližně devítiletou běluhu, která se v dubnu 2019 ve vodách u Hammerfestu v nejsevernějším Norsku pokoušela osvobodit z jakéhosi zařízení. Ukázalo se, že to byl postroj na kameru s nápisem „Zařízení Petrohrad“, což vyvolalo spekulace, že běluha byla vycvičena ke špionážní práci pro Rusko.

Tento detail – a skutečnost, že se velryba zdála být schopná komunikovat s lidmi, se dostal na titulní stránky světových novin a brzy se běluze začalo přezdívat „Hvaldimir“, což je složenina norského slova pro velrybu a křestního jména ruského prezidenta. Hvaldimir se nejen nechtěl vydat do méně obydlených vod, ale předvedl něco, co vypadalo jako rozsáhlý výcvik: narážel do lodí, komunikoval s rybáři lovícími lososy a dokonce kradl (a vracel) různé předměty.

Špionážní příběh?

Ačkoli nikdo nemůže potvrdit, zda byl Hvaldimír skutečně vycvičen jako špion, nebylo by to nic neobvyklého. Zvířecí špióni a pomocníci, jako jsou psi a havrani, mají ve válce dlouhou historii a ve studené válce se objevilo množství špionážních programů, které počítalo s pomocí zvířat, využívali se např. delfíni.

Americké námořnictvo stále cvičí delfíny skákavé a kalifornské lachtany k odhalování min, vyhledávání předmětů a, slovy webových stránek námořnictva, k „odhalování a sledování podmořských cílů, a to i v temných nebo kalných vodách“. Program údajně cvičí i velryby běluhy.

Panuje všeobecné podezření, že Hvaldimir byl Rusy vycvičen pro jakýsi druh špionážní nebo průzkumné práce. V roce 2019 norský novinář Thomas Nilsen spekuloval, že běluha pravděpodobně utekla z ohrady, ve které ji ruské námořnictvo cvičilo pro průzkum, a poukázal na fotografie z Google Earth, na nichž se objevily ohrady s běluhami ve vodách u severozápadního Ruska. Hvaldimir mohl být také propašován do norských vod na ponorce nebo jiném plavidle, navrhl Nilsen a poznamenal, že velrybí příběh by se jednoho dne mohl „stát dobře napsaným rukopisem pro hollywoodský film“.

Velryba bez hejna

Zatímco Hvaldimírova někdejší mise není známa, nebezpečí, které mu dnes hrozí, je reálné, říká Rich German, prezident společnosti OneWhale. Nezisková organizace, která vznikla jako reakce na velrybí osud, sleduje velrybu už čtyři roky.

OneWhale zdokumentovala Hvaldimírovy interakce s lidmi, ale také poukazuje na nebezpečí, kterému nyní slavná ochočená velryba čelí ve vodách navštěvovaných lidmi: zranění způsobená nárazy lodí, poškození tlamy od háčků na ryby ale i setkání s jejími obdivovateli, to všechno by mohlo ohrozit její život.

Běluhy obvykle žijí a pohybují se v hejnech, díky čemuž mají pověst jedněch z nejspolečenštějších zvířat. Hvaldimir však do svých sociálních interakcí zapojuje pouze lidi, což ho činí nebezpečně závislým na naší činnosti.

Na cestách

Po letech, kdy se Hvaldimir potloukal po Hammerfestu, jednom z nejseverněji položených měst na světě, je nyní opět na cestách. Poté, co zamířil na jih do rušných vod u Osla a přiměl úředníky, aby Nory varovali, aby s ním nenavazovali kontakt, pokračoval na švédské území.

Není jasné, proč Hvaldimir udělal tak výrazný posun na jih, nebo proč se následně otočil zpět do norských vod. Mohl hledat partnera nebo potravu. Ať tak či onak, při své cestě čelí různým nebezpečím. Hvaldimir se nyní nachází ve vodách s menším výskytem lososů a hrozí mu náraz lodi nebo dokonce hlad, pokud bude pokračovat v plavbě daleko od potravy, na kterou byl zvyklý. V reakci na to OneWhale spolupracuje se Švédskem a Norskem, kde velrybu monitorují vládní úředníci. Cílem je přesunout Hvaldimira zpět do bezpečnějších moří plných ryb a chránit ho.

Součástí tohoto cíle je vytvoření jedinečné velrybí rezervace ve fjordu v Hammerfestu, kde by mohl být Hvaldimir rehabilitován spolu s dalšími velrybami, které byly kdysi drženy v zajetí.

Skončí Hvaldimirova neznámá špionážní mise odchodem do důchodu ve fjordu plném ryb? To ukáže až čas.

Světový rekord ve vrtání ledu: Nejhlubší studna končí v hloubce 3769,3 metrů pod ledem

TechnologieTOP 10ZáhadyZajímavosti

Hluboké vrty jako hlavní metoda pro studium jezera Vostok

Jezero Vostok je unikátní především tím, že mohlo být několik milionů let izolované od zemského povrchu. Čtyřkilometrový ledový krunýř nad ním sloužil jako přirozený izolant. Jedinou hlavní metodou pro studium jezera Vostok a ledového dómu nad ním je hloubkové vrtání. První vrt v oblasti jezera Vostok byl vyvrtán již v roce 1957, napsal server Darpa.

Zde je to, co bývalý zaměstnanecVýzkumný ústav Arktidy a Antarktidy N.I. Barkov, zaznamenal:

„V letech 1957 a 1958 provedli pracovníci glaciologických oddílů 2. a 3. sovětské antarktické expedice (SAE) tři vrty: na observatoři Mirnyj, hloubka 69 m, na 7. kilometru na silnici ke stanici Vostok, hluboká 371 m, a na 50. kilometru této cesty s hloubkou 50 m.

Antarktida, stanice Vostok, vrtání
Každý projetý milník byl označen lahví šampaňského, z níž byl korek – se značkou hloubky vrtání a datem dosažení – připevněn ke zdi.

Práce byly prováděny pomocí těžké vrtné soupravy KAM-500 rotačním vrtáním s použitím vrtných trubek. Získané zkušenosti ukázaly, že pro střední Antarktidu a zejména pro stanici Vostok, použití standardního vrtného zařízení, neumožňuje dosáhnout požadovaných výsledků. V tomto ohledu byla zvažována možnost tepelného způsobu vrtání studní v ledu jeho roztavením.

Vznikl nápad vytvořit takový vrtací nástroj, s jehož pomocí by byla voda z taveniny po jejím vytvoření okamžitě odstraněna ze zóny dna a shromažďována v nádrži umístěné ve stejném nástroji. V tomto případě musel mít spodní otvor prstencový tvar, aby mohl být ledový válec, který zůstal uvnitř, vyjmut ze studny spolu se shromážděnou částí roztavené vody. K napájení, spouštění a zvednutí vrtačky ze studny na povrch by měl být použit naviják s nosným elektrickým kabelem.

Pro realizaci navržené myšlenky byla připravena skica vrtacího nástroje s označením všech hlavních součástí, schématem vrtné soupravy a textem popisujícím zařízení a jeho princip činnosti. V létě 1959 byla zaslána žádost o vynález Výboru pro vynálezy a objevy pod Radou ministrů SSSR. V červnu 1960, kdy jsem již půl roku bydlel na stanici Mirnyj, přišel radiogram, ve kterém bylo uvedeno, že Výbor pro vynálezy a objevy vydal jménem N.I. Barkov autorský list č. 127629 na vynález s názvem „Elektrická vrtačka pro vrtání vrtů v ledu“ s prioritou z 10. srpna 1959. Vedoucí expedice Evgeny Sergejevič Korotkevich mi poblahopřál a řekl, že nyní musíme přemýšlet o tom, jak realizovat takové vrty a zavést je do praxe expedičního vědeckého výzkumu.

V létě 1969 začala formace 15. SAE. Byl jsem jmenován vedoucím oddělení vrtání ledovců. V roce 1970 při zimování ve stanici Vostok jsme měli začít vrtat hlubinný vrt pomocí zařízení testovaného 50 km od Mirného. Tloušťka ledové pokrývky pod stanicí Vostok je podle seismických a radarových dat 3700 m. Do takové hloubky jsme samozřejmě zamířit nemohli, ale počítali jsme s vrtáním několik set metrů.

Foto: LEhAN/Creative commons,
Ropná plošina na stanici Vostok

Náš tým se skládal ze sedmi lidí: vrtaři Nikita Bobin a Gennadij Stepanov, geofyzik Nikolaj Uvarov, elektrikář Georgij Solovjov (pracovníci LGI), geochemik Albert Miklišanskij (zaměstnanec Ústavu geochemie Akademie věd SSSR), glaciolog Viktor Vasiliev a tým vůdce Narciss Barkov (štáb AARI). Personál dorazil na stanici Vostok od konce prosince do poloviny února. Mezi nimi byli vysláni k odřadu V. Fisenko, I. Zelencov a Ju. Sirota. Měli se podílet na stavbě vrtné soupravy a sdílet zkušenosti z vrtání se střelou TELGA-3.“

Základní studie

Souběžně s vrtnými pracemi sovětští vědci vyvíjeli strategii pro systematickou analýzu ledových jader získaných vrtáním ledové vrstvy nad jezerem.

„Současně v Geografickém ústavu Akademie věd SSSR vzniká z iniciativy vedoucího oddělení glaciologie Vladimíra Michajloviče Kotljakova izotopově-geochemická laboratoř vybavená hmotnostním spektrometrem, který umožňuje provádět studie izotopů kyslíku ledu. První měření našich vzorků Felixem Gordienko přineslo vynikající výsledky. Křivka na grafu obsahu 18 O (kyslík-18, těžký izotop kyslíku) v ledu měla zřetelný ohyb, který charakterizuje změnu klimatu při přechodu od posledního ochlazení k oteplení v holocénu. To inspirovalo důvěru a otevřelo vyhlídky na další průzkum, což vyvolalo potřebu pokračovat v našem programu hlubinných vrtů.

Jezero Vostok

Souřadnice: 78°28'S, 106°48'E
Typ: subglaciální riftové jezero 
Vzdálenost k pobřeží: 1260 km 
Tloušťka ledu: 3750–4200 m 
Rozloha: 15 800 km2 
Maximální hloubka: 1220 m 
Komunikace s ostatními vodními útvary: žádná 
Doba izolace: 14 milionů let
Teplota vody: -2,65°C 
Otevřeno: 1996 
První průnik: 2012

Později se k výzkumu vzorků ledového jádra přidali specialisté z glaciologické laboratoře Univerzity v Grenoblu Francie, na podzim roku 1972 při své návštěvě Leningradu vedoucí laboratoře Dr.Claude Lorius vybral vzorky ledu z naší sbírky. Kyslíkové izotopové studie vzorků ledu přinesly nové, přesnější informace o změnách, které se odehrály v klimatu za posledních 20 000 let. Tak začala naše dlouholetá plodná spolupráce.

Po nás na stanici Vostok pracovalo mnoho specialistů na vrtání, výzkum vrtů a výzkum ledových jader. Došlo i k vážným nehodám. V takových případech byla nouzová studna opuštěna a místo vrtání bylo přesunuto na jiné místo nebo bylo postaveno nové, ale vrtání pokračovalo! Za 45 let naší společné práce se zaměstnanci Leningradského těžebního institutu bylo vyvinuto a vytvořeno více než tucet různých provedení nástrojů pro tepelné vrtání, určených pro práci jak v suchu, tak ve studních naplněných nemrznoucí kapalinou. U mnoha návrhů pracovníci odpovědní za jejich vývoj napsali a obhájili více než desítku disertačních prací a také několik doktorských prací. Byla to komplexní výzkumná práce velkého týmu.“ (N.I. Barkov, První studna na stanici Vostok. 2012).

*****

Jádra s vyznačením hloubek v úložišti aktivní zóny na stanici Vostok
Vzorky ledu z této hloubky byly staré asi 430 000 let, takže se předpokládá, že jezero zamrzlo nejméně před 500 000 lety. Ve stejném roce však byly na naléhání Mezinárodního antarktického společenství vrty pozastaveny přibližně 120 metrů od hladiny jezera, aby se zabránilo kontaminaci jezera petrolejem, freonem a dalšími technickými médii, kterých bylo zapotřebí k vrtné technice.

Komunita požádala ruské výzkumníky, aby zastavili vrtné operace do doby, než bude vyvinuta technologie šetrná k životnímu prostředí, která by do tohoto jezera pronikla. Již v roce 2003 byla v Petrohradském důlním institutu vyvinuta nová technologie šetrná k životnímu prostředí a v roce 2006 byly hlubinné vrtné práce obnoveny. Trvalo tři roky, než byla nová technologie schválena Mezinárodním antarktickým společenstvím.

 Dosažení hladiny jezera Vostok

Vrtání na hladinu jezera trvalo více než 5 let. 5. února 2012 vědci v hloubce 3769,3 metru dokončili vrtání a dosáhli povrchu subglaciálního jezera.

Foto: Polarpost

Tato skutečnost může být sama o sobě právem považována za vynikající vědecký, technický a technologický úspěch v průzkumu Antarktidy. Zde je to, co o tom píše nejvýznamnější sovětský a ruský vědec, akademik Ruské akademie věd Vladimir Michajlovič Kotljakov:

„5. února 2012 se vrtný nástroj dostal na hladinu jezera, a co je velmi důležité, nedostala se do něj žádná vrtná kapalina, takže jezero zůstalo čisté. Technologie vrtání hlubokého vrtu v ledu vyvinutá v Petrohradě se ukázala jako mimořádně úspěšná. Umožnil úspěšně dokončit vrtání studny na stanici Vostok a konečně dosáhnout spodního okraje ledovce nad rozsáhlým subglaciálním jezerem. Nyní vyvstávají nové úkoly, na jejichž řešení se budou podílet ústavy Roshydromet a Akademie věd: prozkoumat režim tohoto unikátního přírodního objektu a prokázat přítomnost nebo naopak nepřítomnost organického života.

Foto: LEhAN/Creative commons

Jezero je zjevně přesyceno kyslíkem, nad ním totiž taje ledovec, který ho zásobuje vzduchem obsaženým v ledu, a jezerní led, který pomalu mrzne, neobsahuje plyny, takže se v jezeře hromadí kyslík. Podle výpočtů Vostok dokáže rozpustit až 0,7-1,3 gramu kyslíku na litr vody a nám známé bakterie v takových podmínkách nemohou existovat. Navíc tlak v jezeře může dosáhnout 400 atmosfér, nejsou zde téměř žádné organické látky a světlo do jezera neproniká, tzn. fotosyntéza není možná. Proto zde organismy mohou existovat pouze díky chemosyntéze. Život v jezeře je také možný na dně, v sedimentárních horninách, kde není žádný kyslík, protože se vynakládá na oxidační procesy v minerálním substrátu. Kromě jediného místa… Na dně jezera mohou být horké prameny, které vytvářejí příznivé prostředí pro organický život.

V souvislosti s průnikem do jezera se tak vědcům otevírají nové obzory. Určitě nás čekají důležité objevy, protože kterýkoli ze dvou možných výsledků – organický život v jezeře je nebo naopak chybí – bude objevem globálního významu. Na Zemi totiž stále neexistuje místo, kde by nebyl přítomen organický život. (V.M. Kotljakov. K historii mezinárodního projektu vrtání hlubokého ledovcového vrtu na stanici Vostok. Journal „Ice and Snow“, 2012, č. 4 (120)).

Zdroj: Darpa


Australské záhady UFO: Zmizení Fredericka Valenticha

NovéTOP 10UFOZáhady

Před zhruba 45 lety, v podvečer 21. října 1978, hlásil pilot Frederick Valentich v rádiové komunikaci se Stevem Robeyem z Letecké služby v Melbourne, že se k jeho letadlu Cessna 182L (registrace VH-DSJ) přiblížil „velký letoun“, který měl „dlouhý tvar“ a „zelené světlo“, zdálo se, že má jasný kovový lesk a čtyři jasná světla, pohybující se různě vysokou rychlostí a zřejmě se také nehybně vznášel chvíli nad ním kroužil, napsal magazín NEW DAWN.

Po šesti minutách Valentich ohlásil, že motor jeho letadla běží na volnoběh a podivný objekt se „vznáší a není to letadlo“. Poté, co naznačil, že má v úmyslu letět dál na King Island, Valentichova komunikace skončila po 17 sekundách „kovových“ zvuků. Valentich ani Cessna nebyli nikdy nalezeni. Tato událost se stala jednou z největších australských leteckých záhad a zjevné spojení s UFO zůstává nevyřešeno. 

Oblasti, které jsou v incidentu ve Valentichu prominentní – Cape Otway (jeho poslední pozemní hovor), Bassův průliv (zřejmé místo jeho zmizení) a King Island (jeho zjevný cíl) – všechny mají rozsáhlé precedenty pro aktivitu UFO. 

Během dvouměsíčního období kolem ledna 1978 rekreanti, rybáři, školní učitelé, místní policie a strážci majáků v oblasti Cape Otway hlásili, že viděli UFO. Během července 1977 viděli místní obyvatelé a strážce majáku na mysu Otway nevysvětlitelný zářivý světelný zdroj, který se půl hodiny vznášel na moři. 

Foto: DAILY TELEGRAPH
Ztracená Cessna VH-DSJ fotografovaná na letišti Essendon v roce 1974.

Bassův průliv figuruje v záhadách UFO zejména v letech 1920 a 1944. Noviny Melbourne Argus dokonce popsaly, že mnoho lidí vidělo objekty ve tvaru doutníků létat nad Bassovým průlivem již v roce 1896. 

Nejméně tři měsíce před zmizením Fredericka Valenticha se na 425 čtverečních mílích ostrova King Island objevovala vlna neidentifikovaných nočních světel ve vzduchu. Světla oválného tvaru pronásledovala auta a mátla místní obyvatele. Podivná světla se objevovaly u severní části ostrova.

K jednomu z nejpozoruhodnějších blízkých setkání s UFO v této oblasti došlo 10. dubna 1976 těsně před svítáním v divoké a neobydlené části pobřeží ostrova King Island poblíž Whistler Point. „Paprsek světla“ vycházející z „objektu ve tvaru kříže“ se v přímé linii přiblížil k autu lovce kachen. Světelný projev se nakonec vzdálil přímo podél linie přiblížení a ukončil tichou inspekci, když zmizel nad vzdáleným obzorem.

Mnohé naznačuje souvislost s UFO v případu Valentich, ale konečná odpověď nám bohužel uniká. Navzdory provokativnímu charakteru nahraného rozhovoru mezi Valentichem a letovou kontrolou v Melbourne před jeho zmizením, který se zmiňuje o možné přítomnosti UFO, zůstává celá záležitost záhadou.

Valentichovo záhadné zmizení se v roce 1978 dostalo na titulní stránky novin. Na snímku v deníku Sun vpravo je Frederickův otec Guido a jeho bratr Richard.

Incident s Valentichem je protkán strašidelnými, nebo spíše posměšnými indiciemi, které člověka vybízejí k nejrůznějším protichůdným směrům. Mnozí přicházejí s různými řešeními, od bizarních až po vznešená. Uneslo Valenticha UFO? Vymyslel si celou záležitost Valentich? Zřítil se, jak si mnozí myslí, do Bassova průlivu a nezanechal po sobě žádné stopy? Nebo jsou v tom i jiná prozaická vysvětlení? Množství různých směrů pátrání se rozbíhá do všech možných stran. Většina z nich nás odvádí od skutečných faktů, totiž že dosud nebyly nalezeny žádné stopy po pilotovi ani letadle.

Záhada rezonuje v australském povědomí na místě, které je vyhrazeno mýtickým epizodám, jako je strašidelná fikce „Piknik na Hanging Rock“. Inspirovala dramatická díla, jako je hluboká a konfrontační hra „Sky“ a bizarní a působivá televizní minisérie „Kobylky a divoký med“. Musíme si připomenout, že rodina čeká na odpověď, která zatím nepřišla. Doufám, že jednou tuto odpověď najdou.

Spis ministerstva dopravy V116/783/1047
Díky houževnatému úsilí Keitha Basterfielda, badatele z Adelaide, můžeme nyní v roce 2012 studovat dříve omezený spis ministerstva dopravy V116/783/1047, který je k dispozici v digitální podobě na webových stránkách Australského národního archivu. Naposledy jsem tento spis viděl koncem roku 1982, když jsem seděl před panem A. Woodwardem v melbournské kanceláři Úřadu pro vyšetřování letecké bezpečnosti. Spis měl otevřený před sebou, když odpovídal na mé otázky. Snažil jsem se, aby nebylo příliš nápadné číst spis v jeho obrácené perspektivě.

Zveřejněné Valentichovy spisy poskytují náznaky některých možných odpovědí a je možné, že odpověď nakonec nezahrnuje UFO. Sladění podrobné analýzy zveřejněných údajů s rozsáhlým výzkumem, který o případu v průběhu let provedli badatelé, by nám mohlo pomoci dospět ke konečné odpovědi. Zatím se však Frederick Valentich a jeho letadlo Cessna stále pohřešují, takže konečné uzavření uniká těm, kteří se chtějí něco dozvědět.

Seriál „The Unexplained Files“ (Nevysvětlitelné spisy) na Discovery Science Channel v září 2013 představil vynikající rekonstrukci neobvyklé Valentichovy záhady. Můj přítel George Simpson (působící v Melbourne ve státě Victoria) se v tomto pořadu významně podílel na zaznamenání tohoto příběhu.

Díky houževnatému úsilí výzkumníka Keitha Basterfielda z Adelaide v roce 2012 můžeme nyní studovat dříve omezený soubor ministerstva dopravy V116/783/1047, který je k dispozici v digitálním formátu na webových stránkách National Archives of Australia. Naposledy jsem tento spis viděl koncem roku 1982, když jsem seděl před panem A. Woodwardem v melbournské kanceláři Úřadu pro vyšetřování letecké bezpečnosti. Při odpovídání na mé otázky měl před sebou spis otevřený. Snažil jsem se nebýt příliš zřejmý při čtení souboru v jeho obrácené perspektivě. 

Vydané soubory Valentich poskytují tipy na některé možné odpovědi a může se stát, že nakonec odpověď nezahrnuje UFO. Srovnání podrobné analýzy zveřejněných dat s rozsáhlým výzkumem, který výzkumníci v průběhu let na případu provedli, by nám mohlo pomoci přijít s konečnou odpovědí. Ale zatím Frederick Valentich a jeho letadlo Cessna stále chybí, takže definitivní uzavření uniká těm, kteří to chtějí vědět. 

Série „The Unexplained Files“ na Discovery Science Channel v září 2013 představovala vynikající zopakování mimořádného tajemství Valentich z roku 1978. Můj přítel George Simpson (se sídlem v Melbourne, Victoria) byl nápomocný při zachycení tohoto příběhu v programu.

Steve Robey z Melbournské letecké služby byl v pořadu zjevně stále rozrušen Valentichovým zmizením. Frederickův mladší bratr Richard dodal příběhu rodinný pohled. Oba tyto prvky nám připomněly, že tuto záhadu stále provází znepokojivý a tragický prvek. George Simpson vedl rozhovor s Royem Manifoldem, který pořídil několik zajímavých fotografií v době a místě Valentichova zmizení.

Foto: Roy Manifold/Wikimedia
Roy Manifold pořídil několik zajímavých fotografií (včetně výše uvedených) v době a místě Valentichova odjezdu z australské pevniny na cestě na King Island v Bassově průlivu.

Dr. Richard Haines případ vyšetřoval a je autorem knihy Melbournská epizoda: (1987). Zprostředkoval odvysílání podivného zvuku, který zazněl na konci Valentichova posledního rozhlasového rozhovoru se Stevem Robeyem. Poslouchal jsem tu nahrávku v roce 1984, když jsem pobýval u doktora Hainese v Kalifornii. Hainesova poznámka v pořadu „Nevysvětlitelné soubory“, že zvuk mohl pocházet z kontaktu mezi Cessnou a UFO, které Valentich v šestiminutovém rozhovoru popisoval, způsobila, že jsem náhle přehodnotil velmi podivný příběh, na který jsem narazil počátkem roku 1995.

Deník Coonabarabran Times v severozápadní části Nového Jižního Walesu v Austrálii přinesl ve svém vydání ze 17. listopadu 1994 stručné informace o zjevném blízkém setkání s UFO ve tvaru kosočtverce, ke kterému došlo 15. listopadu 1994 blízko země na silnici Mendooran jižně od města.

S pomocí místní policie jsem vyslechl čtyři hlavní svědky tohoto zjevného blízkého setkání. Jeden ze svědků z této oblasti mi řekl, že bych měl vyhledat Laurieho, místního podnikatele, který má o UFO spoustu historek.

Jeden příběh byl naprosto překvapivý a neuvěřitelný. Zřejmě souvisel se záhadou Valentiche a původně mi ho vyprávěl jeden ze svědků z Coonabarabranu, který ho slyšel prostřednictvím Laurieho. Ostatní nás vybízeli, abychom se Laurieho zeptali na další příběhy. Obojí jsme udělali, ale dotyčný příběh vyčníval.

Laurie nám řekl, že příběh slyšel přímo od jednoho jihoaustralského farmáře, který koupil pozemek na severozápadě Nového Jižního Walesu. Farmář přišel do svého podniku a řeč se stočila na UFO. Podělil se s Lauriem o zážitek, který měl na svém jihoaustralském pozemku den po zmizení Fredericka Valenticha.

Farmář uvedl, že sklízel vojtěšku, když uslyšel hlasitý skřípavý zvuk vycházející z kombajnu. Napadlo ho, že by to mohlo být ložisko, a tak odpojil kombajn od pohonu traktoru, seskočil z něj a šel se podívat zpět. Farmář se snažil přijít na zdroj pokračujícího hluku, když si uvědomil, že se nachází ve stínu. Vzhlédl a uviděl, že se nachází přímo pod velkým objektem ve tvaru talíře, jehož velikost odhadl podle velikosti svého kombajnu na 30 metrů. Hlasitý skřípavý zvuk pokračoval.

Přímo pod objektem prý farmář viděl dva soustředné vnější prstence nebo pásy, které se otáčely proti sobě a pracovaly různou rychlostí. Jeden se pohyboval velmi rychle, tak rychle, že bylo třeba mrknout, aby bylo vidět, že se pohybuje. Druhý se pohyboval velmi pomalu v opačném směru. Byly tam dva malé výstupky, které farmář považoval za kormidla, a dva velké otvory, z jednoho vycházelo „mihotavé teplo“, z druhého šlehaly malé plamínky.

Farmář si začal myslet, že s tím obrovským objektem je něco strašně špatně a že se na něj může zřítit. Rozběhl se, aby se zpod něj dostal. Měl dojem, že jeden z motorů objektu přestal fungovat.

Když se farmář vzdaloval, ohlédl se na objekt, který nyní viděl na okraji. Na vrcholu měl velkou kopuli a podél základny kopulovité konstrukce něco, co vypadalo jako černé těsnění proti povětrnostním vlivům. Pak si všiml něčeho, co vypadalo jako „kostelní dveře se zakřivenou horní částí, ale nebyla vidět žádná okna ani kliky“.

Lauriemu řekl, že nejneobvyklejší bylo, že na masivním objektu byla zvenčí přilepená Cessna – „celé letadlo“. Byla připlácnutá k boku objektu a ocas jí visel dolů. Laurie řekl, že si není jistý, zda farmář říkal, že po vnější straně Cessny stéká motorový olej, ale jasně viděl registrační značky letadla. Našel hřebík a vyškrábal registrační číslo letadla do laku svého traktoru.

Podle Laurieho farmář uvedl, že objekt – „talíř“ – stále doprovázený pískavým zvukem, pak odletěl přes hřeben směrem k nedaleké armádní střelnici.

Farmář Lauriemu řekl, že o tom, co se stalo, nikomu neřekl. Později během dne se vydal do města. Jeden z jeho sousedů ho uviděl a zřejmě řekl: „Vidím, že děláš ještě nějaké rozmetání obilí.“ Všichni se na něj podívali. On řekl, že ne, proč to říkáte. Soused řekl: „Dnes jsem viděl Cessnu nahoře ve vašem horním výběhu.“ A on se nad tím podivoval. Odpověděl sousedovi: „V mém horním výběhu žádná Cessna není.“ Soused mu odpověděl: „Ale je, je to pravda.“ Trval soused na svém: „Ano, je tam, byl jsem tam nahoře, velmi blízko, dnes jsem ji tam viděl.“ „Ano?“ odpověděl soused. Farmář řekl: „To je zajímavé, podívám se na to, až přijdu domů.“

Vyšel nahoru do horního výběhu a žádné letadlo nenašel, ale viděl tři stopy po pneumatikách a nějaké stopy po letadle. Sledoval stopy až k místu, kde končily a na zemi byla „kaluž motorového oleje“.

Laurieho vyprávění jsem zaznamenal při dvou různých příležitostech, jednou po telefonu v lednu 1995 a o měsíc později tváří v tvář v Coonabarabranu za přítomnosti mého přítele Robba Tilleyho. Laurie byl příběhem ohromen. Robb ani já jsme prostě nevěděli, co si o tom myslet. Získat další informace se ukázalo jako nepolapitelné.

Nechtěl jsem rodinu Valentichových ani úřady zatěžovat dalším neověřeným příběhem. Největším problémem pro mě bylo, že si Laurie nemohl vzpomenout na farmářovo jméno. Řekl mi, že si to všechno zapsal do poznámek, ale nepodařilo se mu je najít. Nějakou dobu jsem s Lauriem zůstával v kontaktu, ale i přes pokusy přijít na jméno jsme bez jeho poznámek nemohli ve vyšetřování pokročit, když jsme neměli k dispozici obrovské množství času a prostředků.

V té době jsem na Paranetu (oblíbeném výzkumném internetovém zařízení) rozšířil stručnou zprávu, ale nic z toho nebylo. Příběh zůstal uspaný až do komentáře doktora Hainese v pořadu Discovery Science. Okamžitě jsem se dostal ke svým poznámkám a nahrávkám a začal jsem hodnotit, zda výrazně lepší zdroje internetu, sociálních médií a dalších zdrojů nyní umožní další pokus dostat se k jádru příběhu. Bohužel jsem se dozvěděl, že Laurie zemřel zhruba před sedmi lety.

Kontaktoval jsem George Simpsona a podělil se s ním o příběh. Oba jsme se shodli, že navzdory bizarnosti příběhu bychom se měli pokusit zjistit, zda se nám podaří vypátrat někoho, kdo o příběhu ví a zda se nám podaří zjistit jméno farmáře. Od té doby jsme vypátrali nejrůznější stopy.

Victorian UFO Action (VUFOA) uspořádala k 40. výročí událost, na níž vystoupili lidé zapojení do kauzy Valentich a jejího vyšetřování, včetně Steva Robeyho, Rhondy Rhustonové a George Simpsona. Videozáznamy z této akce jsou k dispozici na kanálu VUFOA na YouTube. V roce 2018 vyšlo 3. vydání rozsáhlého dvousvazkového díla Jeroma Clarka Encyklopedie UFO s mou zprávou o Valentichově zmizení.

Ačkoli je nyní k případu k dispozici množství údajů, co se stalo s Frederickem Valentichem a Cessnou, kterou pilotoval, zůstává záhadou.

Další informace o tomto případu najdete v mé práci: „The Missing Cessna and the UFO: a preliminary report on the Bass Strait-King Island Affair“, Flying Saucer Review, Volume 24, No. 5, March 1979, 3-5; „Vanished – A report on the Valentich – Bass Strait Affair“, Australian UFO Researcher (No. 56 & 57, No. 58 & 59, No. 60, January 1979 až December 1979). Tato zpráva obsahovala podrobnosti o rozsáhlé aktivitě UFO ve stejný den, kdy došlo k incidentu, o precedentní aktivitě UFO nad mysem Otway, Bassovou úžinou a ostrovem King Island, o precedentních případech zmizení nebo havárií letadel souvisejících s UFO; „Valentich-Bass Strait (Australia) affair“, in Ronald Story’s The Encyclopedia of UFOs, 1980; „Vanished? The Valentich Affair re-examined“, Flying Saucer Review, Vol. 30, No. 2, 1984; „1978 and the RAAF“ a „Frederick Valentich and Delta Sierra Juliet – Vanished?“ v mém obsáhlém online dokumentu „UFOs Sub Rosa Down Under“ na www.theozfiles.com/ufos_subrosa4.html a www.theozfiles.com/ufos_subrosa6.html; aféru také obsáhle popisuji ve své knize The OZ Files – the Australian UFO Story z roku 1996.

Tento článek byl publikován v časopise New Dawn 173.

Děsiví podvodní humanoidi a příšera z Bermudského trojúhelníku, co je o nich známo

NovéTOP 10Záhady

Ještě relativně nedávno jsme si mysleli, že v mořích a oceánech není nikdo chytřejší než delfíni a všechny příběhy o mořských pannách a jiných humanoidních podvodních tvorech jsou jen výmyslem našich pověrčivých předků. Ukázalo se však, že pod vodou žijí mořské panny a další mnohem děsivější humanoidi, napsal Svět poznání.

Známý autor knih „Bermudský trojúhelník“ a „Beze stopy“ C. Berlitz se domnívá, že v oblasti zlověstného trojúhelníku může v podvodních jeskyních přebývat neobjevená podmořská civilizace. Jako jeden z důkazů uvádí Berlitz úryvek ze zprávy potápěče z Miami, který měl v roce 1968 možnost setkat se pod vodou se strašlivou mořskou „opicí“.

Zde je několik podrobností o tomto senzačním setkání: „Byli jsme těsně u okraje kontinentálního šelfu,“ píše potápěč ve své zprávě, „jižně od majáku Great Isaac. Speciální desetimetrový potápěčský a záchranný člun mě pomalu táhl na laně, zatímco jsem zkoumal písčité dno, které bylo v hloubce 11-13 metrů. Byl jsem dostatečně hluboko, abych mohl pozorovat dno i před člunem. Najednou jsem uviděl něco zakulaceného, jako želvu nebo velkou rybu. Abych si zvíře dobře prohlédl, sestoupil jsem hlouběji. Otočilo se a podívalo se na mě. Mělo to obličej opice, hlavu nataženou dopředu. Krk měla podstatně delší než želva a čtyřikrát delší než člověk. Když se na mě příšera dívala, prohnula krk jako had. Její oči podobné lidským byly mnohem větší. Tvář toho tvora připomínala opici, jen s očima uzpůsobenýma k životu pod vodou. S posledním ostražitým pohledem na mě se tvor vzdálil, jako by ho tlačila nějaká síla.

Podle Berlitze měl potápěč štěstí, že se mu podařilo uniknout do podvodní jeskyně, protože na Bahamách kolují legendy o hadovitém tvorovi, který žije pod vodou v jeskyních a příležitostně požírá lidi. Zajímavé je, že podle mnoha japonských rybářů žijí v pobřežních vodách jejich země humanoidní obojživelníci. Říká se jim „kappa“ a na zádech mají krunýř jako želva. Připomeňme, že jistý potápěč v Bermudském trojúhelníku také viděl tvora podobného želvě. Mohlo to být totéž co kappa?

Mořské panny nejsou mýtus

Mořské panny a vodníci se vyskytují ve folklóru mnoha národů naší planety a dokonce i ve starých kronikách a knihách. Například v roce 1531 byla v Baltském moři ulovena mořská panna. Tato kuriozita byla okamžitě poslána jako dar polskému králi Zikmundovi II. Bohužel mořská panna třetí den zemřela, ale ještě předtím měl král a jeho dvůr možnost si záhadného tvora podrobně prohlédnout.

V roce 1608 mořskou pannu spatřili námořníci na lodi Henryho Hudsona. Ti podali popis tohoto záhadného stvoření: „Měla ženská záda a hruď… její kůže byla velmi bílá… měla dlouhé černé vlasy a ocas jako delfín“.

Toto setkání s mořskou pannou samozřejmě nebylo jediné, od dávných dob námořníci hlásili pozorování takových bytostí. Hladoví po ženské společnosti si námořníci nemohli pomoci a věnovali mořským kráskám pozornost.

V roce 1619 byli svědky „mořského muže“ dva dánští královští radové, kteří se plavili z Norska do Švédska. Při procházce po palubě spatřili jakéhosi podivného humanoidního tvora plujícího podél jejich plavidla. Námořníci se ho rozhodli chytit. Do kusu slaniny ukryli velký hák připevněný k silnému lanu a návnadu hodili do vody. Tvor návnadu chytil a byl vytažen na palubu. Vydávalo tak vysoké a hrozivé skřeky, že vyděšení námořníci hodili „mořského muže“ zpět do moře.

Při návštěvě Angoly v roce 1701 vyjádřil italský misionář otec František pochybnosti o reálnosti mořských panen, které podle domorodců žijí v jejich jezeře. Speciálně pro něj jednu vylovili sítí a odnesli ji do kazatelovy chýše. Misionář ji pečlivě prozkoumal, podrobně popsal ve svém deníku a oznámil, že o den později zemřela. Nejvíce ho zajímalo, zda mají mořské panny duši, protože domorodci tyto tvory jedli.

Mořské panny přinášely majitelům kočovných cirkusů slušné peníze. Nejčastěji se vystavovaly mumie mořských panen za mírný poplatek. Některé z nich se dochovaly dodnes a zjistilo se, že jsou to padělky. Někdy však byly lidem předváděny i živé exempláře. V roce 1738 londýnský deník Daily Post informoval o zajetí mořské panny v zátoce poblíž města Topsham (Devon). Poté byla vystavena veřejnosti v Exeteru, Bristolu a Bathu. V roce 1758 byla mořská panna vystavena ve velkém akváriu na veletrhu Saint-Germain v Paříži. Podle očitého svědka byla krmena chlebem a rybami.

V roce 1830 sbírali obyvatelé ostrova Benbecula v Hebridách mořské řasy, když spatřili podivného tvora, který se proháněl poblíž břehu. Vypadalo jako malá holčička s dlouhými černými vlasy. Jemná bílá kůže a velká prsa mořské panny naplnily muže neuvěřitelným nadšením a pokusili se ji chytit, ale byla příliš rychlá. Mořská panna byla příliš rychlá, a tak po ní jeden z teenagerů hodil kámen.

Mořské panně se podařilo schovat pod vodu, ale kámen ji zachytil. O dva dny později kámen mořskou pannu odtáhl na břeh jezera. Na mrtvolu se přišli podívat všichni obyvatelé ostrova. Její horní polovina se téměř podobala lidské, ale spodní polovina končila obrovským rybím ocasem. Silná podobnost s člověkem přiměla místní úřady, aby nařídily zhotovit pro nebožku rakev a ušít rubáš. Zanedlouho se konal nejneobvyklejší pohřeb na světě – pohřeb mořské panny… Pokusy najít její hrob v naší době skončily marně.

Rozmanitost podvodních humanoidů

Ve výčtu starých zpráv o setkáních s mořskými pannami bychom mohli pokračovat, ale rozsah tohoto článku nám to nedovoluje. Přejděme k novějším skutečnostem. Jedna z nich byla publikována ve sborníku „XX. století: kronika nevysvětlitelného. Rok po roce“. Gennadij Borovkov z Rigy vyprávěl o senzačním setkání s podmořskými obyvateli Černého moře. „Stalo se to v Anapě. Potopil jsem se do hloubky sedmi nebo osmi metrů, ležel jsem na dně a čekal na kořist. A najednou – otupělý! Ze zelenkavé hlubiny ke mně plavali obrovští tvorové. Úplně bílé a s lidskými obličeji, bez masek, bez potápěčské výstroje, s velkými rybími ocasy. Ta před ostatními třemi mě uviděla, zastavila se, zírala na mě obrovskýma vypoulenýma očima, pokud byly lidské, přes brýle špatně rozeznatelné. Ostatní k ní připlavaly. A ta první mávla rukou! Ne ploutví, ale rukou, i když s pavučinou mezi prsty, mým směrem! Teď na mě všichni začali zírat a neplavali blíž než na tři metry. A najednou, jako na povel, rychle vyplavali zpátky na volné moře, pohybujíce jen svými mohutnými ocasy. Když zmizeli, vyletěl jsem z vody jako špunt, nasedl do motorového člunu a uháněl ke břehu.

Existuje spousta fotografií a videí, na kterých jsou mořské panny vyobrazeny. Nedávno se na jednom z federálních kanálů objevilo video natočené dronem u pobřeží Kalifornie. Je na něm zachycena ne jedna, ale celé hejno mořských panen. Tato stvoření někde plavou a vyhazují ruce z vody, jako plavci používající techniku motýla. Mají poměrně dlouhá těla, zakončená rybím ocasem. Nevím, ale myslím, že je obtížné a docela nákladné je napodobit. Upřímně řečeno, je to působivé!

Existují i další videa mořských panen, na první pohled velmi autentických. Rád bych však připomněl video natočené v březnu 2013. Dokument o podmořském výzkumu byl natočen na batyskafu při potápění poblíž Grónska. Na videu sedí zády k průzoru oceánograf s plnovousem a něco říká. Najednou se za ním zvenčí dotkne průzoru ruka s pěti prsty s pavučinami. Kameraman překvapeně vykřikne, vousáč se rychle otočí, ale podvodní „host“ okamžitě zmizí.

Zpomalené video zachycuje velkou hlavu bez vlasů s obrovskými zapadlými očními důlky. Dojem z tohoto podvodního tvora je poněkud děsivý, zejména proto, že oceánologové odhadují jeho velikost na čtyř- až pětinásobek lidské bytosti. Tento humanoid byl natočen v hloubce asi 1000 metrů. Bohužel jeho spodní část kameře unikla: zda je tam rybí ocas, není známo. Videozáznam byl ověřen a relativně nedávno byl zpřístupněn veřejnosti.

Existence tohoto videa, stejně jako dalších videozáznamů a fotografií, vede k závěru, že podvodní humanoidi se značně liší. Patří sem jejich velikost, přítomnost či nepřítomnost ochlupení na hlavě, stavba těla a rysy obličeje.

Nad sibiřskou tajgou se v roce 1908 odehrálo něco, co neumíme vysvětlit. Tunguzský rébus po 115 letech

HistorieTOP 10UFOZáhady

Nad sibiřskou tajgou se v roce 1908 odehrálo něco, co neumíme vysvětlit. A tak tomu raději říkáme Tunguzský meteorit. Toto je připomínka záhady, která nemá řešení ani po 115 letech, napsal Aeroweb. Čas od času se objeví v médiích senzační odhalení, obvykle s názvem jako Záhada tunguzského meteoritu s konečnou platností vyřešena a předhazují se nám různorodá tvrzení, ale všechna „vědecky dokazující“, co mohl tzv. meteorit být: jádro komety, zbloudilý asteroid, černá díra, laserový paprsek nesoucí poselství mimozemšťanů, vynález Nikoly Tesly a tak dále.

Dokonce prý existuje studie NASA z 90. let minulého století hovořící o mimozemské sondě, která havarovala právě nad Tunguzkou (což je ovšem jedna z prosazovaných teorií i v Rusku). Ale pozor! Založená na jakýchsi troskách lodě, obíhajících v rámci kosmického smetí kolem Země a sebraných raketoplánem Atlantis v květnu 1993. Trosky měly pocházet z „hvězdoletu“, který sondu k Zemi vyslal, a když havarovala, po marném čekání se sám dezintegroval – v roce 1961! Problém je ovšem v tom, že Atlantis v květnu roku 1993 do vesmíru nestartoval, dokonce ani jiný raketoplán. 8. dubna to byl Discovery, 26. dubna Columbia a až 21. června Endeavour.

Pravda, existenci takovéto studie se mi nepodařilo potvrdit a byť se zdá být nesmyslná včetně dlouholeté (neviditelné!) existence hvězdoletu zvaného „Černý princ“ na dráze kolem Země, dokáže podobně jako Kazancevova teorie vysvětlit všechny okolnosti a následky tehdejší události. Mnoho příznivců má také teorie, podle níž za explozí stály pokusy vynálezce Nikoly Tesly, který právě tehdy provozoval záhadné pokusy na své obrovské a´la vysílací stanici Wardenclyffe.

Z čeho vycházejí? Archivy nám uchovaly dopis, který v srpnu 1914 Nikola Tesla adresoval tehdejšímu prezidentu USA W. Wilsonovi:

„Pane prezidente, před šesti lety jsem na vrcholku věže v newyorském Shorehamu, známém nedůvěřivému světu jako Wardenclyff, provedl tajný pokus, který, jak jsem doufal, může ochránit tuto velkou zemi a zabránit státům, aby znovu okusily hrůzy války. Peklo, které se nedávno rozpoutalo v mé rodné zemi, nyní zachvacuje celou Evropu, a nyní, kdy Vám tento dopis píši, ohrožuje celý svět. Mou snahou v červnu 1908 bylo zničit část arktické tundry na západ od Pearyho expedice, a tak bezpečně vyzkoušet účinky mého světelného paprsku. Byl jsem šokován a pln obav, když jsem obdržel několik zpráv od tohoto neohroženého muže, ve kterých opakovaně prohlašoval, že žádná exploze viděna nebyla. Novinové články, které vám posílám, mi přišly do rukou několik měsíců po tom, co jsem svůj pokus považoval za naprostý neúspěch. Náhle se můj pohled na celý experiment změnil, nemohu o celé věci mlčet. Abych řekl pravdu, pane, několik let po události v tunguzské tundře jsem se styděl za svůj výzkum i za sebe samého. A jen velké štěstí zabránilo, aby má tvrdohlavost způsobila největší ztráty na životech v dějinách lidstva, a to rukou jediného člověka…“
the big bang theory dvdFoto: Marija Zaric/Unsplash

Na tuto teorii prý dnes věří i velká část obyvatel dnešní Vanavary. A tím by šla celá záležitost uzavřít. Nicméně teorie „Tesla“ se nadále řadí mezi spekulativní, byť, jak se zdá, se sám Tesla domníval, že výboj z jeho věže udeřil do tajgy u Vanavary. Je tu totiž ještě jiné vysvětlení…

Manévrující „meteorit“

Lze říci, že obě hlavní teorie, kometární i jaderně-kosmická, si stojí 1 : 1. Ale oficiální věda se raději, tak jako v mnoha dalších podobných případech, staví na pozici tak zvaně střízlivé, nefantastické hypotézy. Podobně jako s tzv. Sfigou či pyramidami na Marsu nechce brát v úvahu, že Země, či její blízké okolí, už bylo konfrontováno s mimozemskými bytostmi. To si raději vymýšlejme jiné, vědecky „přijatelnější“ hypotézy, když už nechceme souhlasit s kometou.

Vědeckému světu se katastrofa jeví optimálně takto: při průletu atmosférou se neznámé těleso o velikosti cca 50 metrů v průměru prudce zahřálo a ve výši 15-5 km se prudce vypařilo. Při rychlosti 30-50 km za sekundu se pak podle propočtů při „výbuchu“ mohlo naráz uvolnit tolik energie, kolik odpovídá 40 megatunám TNT. Tím je také vysvětlena rázová vlna i magnetické anomálie, světelné i teplené efekty, které jsou nepopiratelné. Veškerá hmota prý přešla do stavu jemné disperze a oblak mikroskopických částic se měl snést severozápadně od epicentra.

Skutečně – ve vrstvách lišejníků pocházejících z roku 1908 se našly mikroskopické kovové a silikátové kuličky od bezbarvých po zelenkavé. V některých z nich byly dokonce objeveny bublinky plynů či miniaturní diamanty.

Ovšem tzv. „zelená keramika“ se nachází i v oblasti první atomové střelnice, v americkém Alamogordo, v Novém Mexiku.

Foto: Роман Рубцов/Wikipedia | CC BY-SA 3.0 Unported
O čem svědčí tzv. zelená keramika z povodí Tunguzky?

Je tu ovšem ještě jedno důležité tvrzení, podepřené fakty: tunguzský meteorit nebyl meteoritem. Ani kometou. Těleso přeci manévrovalo! A žádné přírodní těleso neumí změnit směr letové dráhy. Že by těleso umělé? V roce 1908 sotva vzlétala první letadla, takže pozemské určitě nebylo.

Problém je v tom, že nejen staří Evenkové, ale i školení a zkušení pozorovatelé popisují směr letu tunguzského tělesa různě. Už ředitel irkutské observatoře A. V. Vozněsenskij udával směr letu od jihu k severu. I. S. Astapovič na základě shrnutých výpovědí zase od jihozápadu na severovýchod.
Dnes se má za to, že objekt se blížil v azimutu o 115 stupních, přičemž sestoupil na horizont pod vstupním úhlem přibližně 35 stupňů. Poté pokračoval severozápadním směrem, až se zdálo, že zmizí na obzoru. Když objekt sestoupal nad oblastí Podkamenné Tunguzky do výšky kolem devíti kilometrů, došlo ke gigantickému uvolnění energie, připomínající explozi. Okolní lesy pak hořely celé týdny! Došlo k devastaci plochy o více jak 2 000 kilometrech čtverečních a vlivem celosvětové cirkulace vzduchu pak byl popel roznesen prakticky do všech částí planety.

Skutečně měnilo ono těleso směr letu? Anebo bylo přelétávajících těles víc, jak teoretizují odpůrci katastrofy jaderně-kosmické? Několik odborníků v oblasti balistiky, kteří nedávno znovu fenomén na půdě tzv. „Akademie bezpečnosti“ Ruské federace zkoumali, došlo k závěru, že těleso těsně před explozí prolétávalo z východu na západ! Navíc – podle matematických simulací je patrné, že těleso letělo na kometu či meteorit příliš pomalu, a dokonce v poslední fází letu zpomalovalo. Je to vůbec možné? Průlet meteoritu atmosférou je totiž obvykle velice krátký, v řádu vteřin, a meteorit letí velmi rychle (mezi 5 a 25 km/s) po přímce v určitém stejném úhlu k zemskému povrchu. Což je v přímém rozporu s výše uvedeným!

Z výpovědí pamětníků a souhrnu pozorování lze tak vyvodit, že objekt zpočátku přilétal od jihu, ale nad řekou Kežmou (215 km od epicentra) se obrátil k východu. Ještě jeden manévr pak provedl nad Preobraženskem, kdy se obrátil opět k severozápadu. Není asi třeba příliš zdůrazňovat, že meteority ani komety nic takového nedokáží. A tak se můžeme znovu a znovu – i po 115 letech – ptát: co se tedy vlastně 30. června 1908 nad Podkamennou Tunguzkou stalo?

Kdyby těleso dopadlo na Prahu, vypálilo by vše v okruhu 25 km – včetně Kladna, Neratovic, Úval, Berouna či Mníšku pod Brdy…

Tunguzský meteorit nepřestává znepokojovat vědce

TOP 10ZáhadyZajímavosti

Tunguzský meteorit nepřestává znepokojovat vědce. Řada badatelů se domnívá, že se věda setkala s unikátním, člověku neznámým jevem, který se teprve podaří rozluštit. Většina odborníků se shoduje, že příčinou výbuchu bylo velké kosmické těleso, které vstoupilo do zemské atmosféry a klíčovou otázkou je jeho materiálové složení. Bohužel zatím nebyla nalezena žádná látka, kterou by bylo možné zaručeně ztotožnit s tunguzským meteoritem, napsal Svět poznání.

Očima očitých svědků

Autoři různých verzí tunguzské katastrofy, se pokoušeli svá stanoviska podpořit výpověďmi očitých svědků, ti však většinou situaci pouze zamotali. Většina z nich například tvrdila, že necítili zemětřesení ani žádné vibrace, ale pouze slyšela velmi hlasité zvuky, připomínající hřmění nebo dělostřeleckou kanonádu. Někteří viděli letící hvězdu s ohnivým ocasem, která jako by padala do vody, jiní pozorovali ohnivý sloup ve tvaru kopí. Ve skutečnosti byly otřesy půdy zaznamenány seismickými stanicemi v různých částech zeměkoule, a to až na západní polokouli.

Exploze

Koncem června 1908 došlo v povodí řeky Podkamenná Tunguska na Sibiři k výbuchu monstrózní síly, vysoké 9 km. Kolosální výbuch nepřirozeného světla na několik dní rozzářil oblohu od centrální Sibiře až po Atlantik a i v dalekém Londýně bylo možné v noci číst noviny Times.

Nic podobného v dějinách lidstva nebylo: obrovský žár a tlaková vlna zničily veškerý život na ploše stovek kilometrů čtverečních, pokáceny byly desítky milionů stromů. Síla výbuchu se odhadovala na 10 až 15 milionů tun ekvivalentu TNT. Pro srovnání: síla atomových bomb svržených na japonská města Hirošimu a Nagasaki byla přibližně 18 a 21 kt. V opuštěné tajze naštěstí nedošlo k žádným lidským obětem. Kdyby však došlo k výbuchu nad velkým populačním centrem, jako je Tokio, Petrohrad, Londýn nebo New York, počet obětí by se počítal na statisíce.

Pravda, nebo fikce?

Většina vědců se dnes domnívá, že tunguzský meteorit byl asteroid – blok horniny – nebo kometa – obrovský blok ledu – a že při opětovném vstupu do zemské atmosféry explodoval tak rychle, že nedosáhl jejího povrchu. V poválečných letech však začala získávat na popularitě ufologická verze. Záminkou se stala povídka slavného sovětského spisovatele sci-fi Alexandra Kazanceva, v níž se to, co se stalo nad sibiřskou tajgou, vysvětlovalo výbuchem jaderné jednotky marťanské kosmické lodi. Myšlenku podpořil také popularizátor astronomie Felix Siegel, kterého fascinovala problematika létajících talířů. Astronomové a meteorologové tuto myšlenku okamžitě odmítli. V časopise Nauka i Žizň vyšel rozhořčený článek, který „mimozemskou teorii“ kategoricky odmítl. Vyjádřil také naději, že meteoritický kráter bude jistě nalezen, protože pád tunguzského meteoritu by podle výpočtů jistě vytvořil kráter hluboký 200 m a o poloměru 1 000 m. V článku se objevily i názory na to, že se v Tunguzce určitě našel meteoritický kráter.

Ke Kazancevovým odpůrcům patřili také slavní spisovatelé sci-fi Arkadij a Boris Strugacký. Boris v roce 1955 vystudoval astronomii na Leningradské státní univerzitě a několik let pracoval na Pulkovské observatoři. Ve spoluautorství s astrofyzikem Nikolajem Kozyrevem vypracoval originální koncepci času. Na jejím základě v povídce „Pondělí začíná v sobotu“ předložili bratři sci-fi svou verzi, podle níž byl tunguzský meteorit hvězdnou lodí mimozemšťanů-kontrastometrů. Kontramontáž je pohyb v čase v opačném směru. Tuto myšlenku ocenil klasik science fiction Stanislav Lem, který „časové smyčky“ opakovaně používal ve svých příbězích.

Hypotéza časové smyčky získala nečekané pokračování v dílech britského teoretika Rogera Penrose. Když jsme s ním v korespondenci diskutovali o potulných mikrokolapsarech Stephena Hawkinga, sir Penrose nečekaně navrhl, že protivětrná loď by mohla pocházet z jiného vesmíru, což je zrcadlová ozvěna Velkého třesku. Právě tento koncept britský teoretik v poslední době rozvíjí.

Souboj hypotéz

Ufolog A. Zolotov, zastánce verze, že marťanská sonda explodovala v důsledku přehřátí reaktoru, opakovaně prohlásil, že se mu údajně podařilo na místě výbuchu zjistit stopy radioaktivity. Podobnou verzi předložil i J. Lavbin, vedoucí Nadace pro tunguzský fenomén na Sibiři.

Původní hypotézu navrhli pracovníci Státního astronomického ústavu. P. K. Šternberka. Podle jejich názoru asteroid letěl po trajektorii „orbitálního odrazu“ – vstoupil do zemské atmosféry a poté se znovu dostal do vesmíru, přibližně tak, jak to bylo pozorováno v Utahu a Wyomingu v roce 1972. Pak horními vrstvami atmosféry prošlo nebeské těleso velikosti kamionu. Meteorit tunguzského bumerangu měl přitom průměr 200 metrů a rychlostí 20 km/s proletěl stratosférou naší planety asi 3 000 km a přiblížil se k jejímu povrchu na 10–15 km. Vlivem tření o vzduch byl zahalen do oblaku vysokoteplotního plazmatu, což vytvořilo rázovou vlnu a rozsáhlé požáry v epicentru. Ztratil přitom polovinu hmoty, tedy minimálně 30 000 000 tun.

Myšlenka odrazu doplňuje verzi prvního badatele Leonida Kulika, kterou vyslovil v roce 1927. Domníval se, že explozi způsobilo křehké těleso letící atmosférou rychlostí 14-30 km/s. V důsledku toho se ledový asteroid nebo jádro komety zhroutilo ve výšce 9 km, což způsobilo nejsilnější atmosférický výbuch. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že v epicentru výbuchu mělo dojít k rozsáhlejší destrukci, ale stromy tam přežily. A jejich větve byly polámané, jako by je tlaková vlna zasáhla shora.

Expediční centrum Ruské geografické společnosti v Sibiřském federálním okruhu věnuje velkou pozornost kulatým vodním plochám v tunguzské přírodní rezervaci. Výzkum sibiřských vědců však ukázal, že všechna tato jezera jsou příliš mladá, nejsou ani vyznačena na schématech expedic L. Kulika. Ten si nejprve spletl zbytky kráteru s hrbolatým rašeliništěm a zahájil výkopy. Práce však nepřinesly výsledky. Meteorit zmizel beze stopy…

Štafetu hypotéz převzali částicoví fyzici, kteří se už dávno pokoušeli o roli tunguzského meteoritu všelijaké vesmírné mimozemšťany. Pro „fyzikálně-matematické“ fantazie se nabízí široké pole působnosti, včetně supermasivních částic temné hmoty a kosmických strun táhnoucích se napříč Mléčnou dráhou. Objevila se teorie, že Zemi začátkem minulého století bombardovaly magnetary – kolosální hvězdné „rotačky“, rotující nepředstavitelnou rychlostí, které jsou schopny cíleně vysílat elektromagnetické pulsy monstrózní energie.

Jak je vidět, dnes je klasifikátor hypotéz mohutným adresářem: zahrnuje verze geofyzikální, meteoritické, syntetické a dokonce i psychické, nemluvě o ufologických a technogenních, souvisejících s antihmotou, temnou hmotou a energií…

Málokdo pochybuje o tom, že existují podzemní kryty určené k záchraně vlád

NovéTajné projektyTOP 10Záhady
Foto: Dan Kitwood/Getty Images

Mezi badateli se všeobecně věří, že téměř všechny jeskyně, doly, štěrbiny a hluboké prohlubně jsou anomální místa. Lidé se v nich setkávají s duchy a slyší podivné zvuky

Projekt, který vypadá fantasticky. Málokdo pochybuje o tom, že existují spolehlivé podzemní kryty určené k záchraně vlád a elit řady vyspělých zemí v případě jaderné války nebo globálního kataklyzmatu. Některá z nich co do počtu lidí, kteří je mohou ubytovat, mohou dobře konkurovat malým městům, píše Arabia CNN.

Málokdo však slyšel o existenci skutečných obrovských podzemních autonomních měst vytvořených ve velkých hloubkách. Faktem je, že tato města jsou přísně utajována a patří tajné vládě.

Poprvé jsem o těchto městech slyšel v jednom z dokumentů vysílaných v televizi. Pak mě zvláště zarazila informace o autě, schopném pohybovat se pod zemí rychlostí 11,2 km za den. Jedná se o obří vrták, který za sebou zanechává tunel o průměru 12 metrů. Tento stroj funguje díky malému jadernému reaktoru. Vrták je zahřátý do takové míry, že se doslova protaví skrz horninu a zároveň taveninu vstřikuje do trhlin. Za tímto tunelovacím strojem není třeba odstraňovat hory hlušiny, prostě neexistuje, všechno jde do stěn tunelu, takže se ukazují jako velmi pevné. Tento zázračný vrták byl vytvořen Národní laboratoří v Los Alamos. Samozřejmě, že s takovým strojem lze skutečně postavit nemálo podzemních měst.

Podle vyprávění těch, kteří se odvážili tato tajná města nahlásit, jen ve Spojených státech jich bylo postaveno již asi 140 a po celém světě může jejich počet dosáhnout až jeden a půl tisíce. V Americe jejich výstavba začala v nouzovém režimu, údajně od 40. let XX. Tajný projekt skrytých podzemních měst je známý jako DUMBS, ve Spojených státech jsou na něj tajně vyčleněny obrovské finanční prostředky.

Je úžasné, že tato města jsou vytvořena ve velmi velké hloubce – 2 km nebo více. Šířka a délka takových měst se počítá v kilometrech, jsou vzájemně propojena tunely, kterými se pohybují vysokorychlostní vlaky. Všechno to vypadá jako skutečná fantazie, ale lidé, kteří o tom mluví, z nějakého důvodu umírají za podivných okolností…

Tajemství, které stojí za to žít

Jedním z těch, kdo se nebáli říct pravdu o tajných podzemních městech projektu DUMBS, byl Phil Schneider. Bez skrývání přednášel v 90. letech, mluvil o výstavbě podzemních měst a o tom, jaký černý rozpočet byl pro tento účel vytvořen. Schneider byl svého času stavebním inženýrem ve vládních strukturách a osobně se podílel na výstavbě různých tajných podzemních vojenských základen, včetně měst.

Náklady na vybudování jen jednoho podzemního města se podle něj pohybovaly od 17 do 26 miliard dolarů a černý rozpočet, který financoval různé tajné programy včetně DUMBS, je asi 1,25 bilionu dolarů ročně. V závislosti na měřítku města se na jeho vzniku podílelo od 10 do 18 tisíc inženýrů, stavitelů a dalších kvalifikovaných dělníků. Při tolika lidech zaměstnaných ve stavebnictví není divu, že dochází k únikům informací, které však byly brutálně potlačeny. Jeden ze svědků pod krycím jménem Timothy uvedl, že asi 3000 lidí zaplatilo životem za přílišnou upovídanost. Schneider takovému osudu také neunikl: 17. ledna 1996 byl uškrcen šňůrou, policie na jeho těle našla stopy krutého mučení. Jeho vrazi se samozřejmě nenašli.

Co dalšího tento odvážný muž řekl? Zní to naprosto fantasticky, ale Schneider tvrdil, že v podzemních městech lze nalézt nějaká „mimozemská stvoření“. James Cusbolt, bývalý agent MI6, tyto tvory také viděl, navštívil tajná podzemní města a potvrdil, že jsou svým rozsahem srovnatelná s malými suchozemskými městy. Podle výše zmíněného svědka Timothyho, žili „mimozemští tvorové“ na naší planetě ještě před objevením člověka! Je přirozené předpokládat, že pokud taková tajná podzemní města skutečně existují, pak potřebují značný počet obslužného personálu. Tato okolnost značně ohrožuje jejich utajení.

Ufolog John Lear kdysi vyprávěl a dokonce, jak se říká, natočil dokument o tom, že jsou unášeny zdravé a schopné děti, aby sloužily těmto městům. Jsou vychovávány a cvičeny v uzavřených táborech podle speciálních programů, děti jsou zcela izolovány od okolního světa a informací o něm. Vypěstují se z nich zkrátka jakési bioroboti, kteří bez dalšího plní své funkce obsluhy podzemních měst. Všechny Learovy informace byly samozřejmě prohlášeny za falešné a pak ufolog prostě zmizel. Byl odstraněn spolu s mnoha dalšími, kteří se odvážili sdělit světu informace o tajemstvích tajné vlády. 

Mistři podzemního světa

Kdo inicioval výstavbu těchto podzemních měst a vlastní je? Svědci tvrdí, že tato tajná podzemní síť měst a komunikací patří tajné vládě. Autor Tim Weiner ve své knize „Zkontrolujme černý rozpočet Pentagonu“, napsal: „Ve Spojených státech dnes existují dvě vlády. Jedna je vidět, druhá je neviditelná. První je síla, o které se občané dočtou v novinách. Druhá je velmi tajná, vykonává agendy skryté před zraky občanů.“

Tajná vláda má dlouho plné ruce práce s vytvářením tzv. Nového světového řádu. Jak tvrdil Schneider, významnou roli v tom hrají podzemní města. Jsou doslova napěchovaná technologiemi, o jejichž existenci běžní lidé ani nevědí. Sídlí v nich továrny a tajné laboratoře, tektonické a klimatické zbraně, různé vybavení, které umožňuje ovlivňovat vůli a vědomí lidí. Phil Schneider, John Lear, William Milton Cooper a další badatelé hovořili o poměrně těsném kontaktu mezi tajnou vládou a mimozemšťany. Právě od nich bylo získáno mnoho technologií. S největší pravděpodobností výše uvedené „mimozemské bytosti“, které byly spatřeny v podzemních městech, nebyly nejstarší pozemskou rasou, ale mimozemšťany z vesmíru.

Mimozemské únosy a paranormální jevy. Co všechno děsí naši populaci

NovéParanormalUFOZáhady
aliens, alien abduction, flying saucersFoto: GeorgeB2/Adobe.com

Populaci jednadvacátého století děsí bludy širokého spektra. Opravdu jde ale o halucinace, sny a nebo fantazii přenesenou do reality takovým způsobem, že jsou lidé přesvědčeni o skutečnosti prožitku a zbytek života přežívají v tísnivém strachu, že se vše bude opakovat? Co nás lidi děsí nejvíce, tak právě na to se podívali v redakci magazínu New dawn, aby vybrali pár příkladů.

Mezi nejznámější mimozemské únosy patří příběh o tom, co se stalo Betty a Barneymu Hillovým. Americkému páru z Portsmouthu v New Hampshire, kteří byli údajně uneseni mimozemšťany, když se vraceli z dovolené v Montrealu. 

Pár popsal, že byl vzat do mimozemské kosmické lodi, kde na nich byly prováděny podivné chirurgické operace. Pár si zpočátku nemohl na incident vzpomenout. Teprve když se probudili, zjistili, že urazili 35 mil, aniž by si pamatovali, co se dělo poslední dvě hodiny. Teprve hypnotickou regresí si vybavili setkání s mimozemskými bytostmi, které se vyznačovaly neúměrně velkým čelem a černýma neprůhlednýma očima. Přestože se pár vrátil do normálního života, po rozsáhlé hypnoterapii pokračovali v diskusích o incidentu s přáteli, rodinou a výzkumníky UFO. 

Co je na tomto příběhu nejděsivější je fakt, že žena byla před únosem mimozmšťanů těhotná, ale po návratu z dovolené žádné dítě nečekala!

Od setkání Betty a Barney Hillových v roce 1961 se únosy mimozemšťany staly rozšířeným fenoménem. Studie provedená sociologem Doktorem Ronem Westrumem, naznačuje, že téměř čtyři miliony Američanů byly uneseny mimozemšťany v určitém okamžiku během jejich života. Pro tato „mimozemská“ setkání existuje mnoho vysvětlení: někteří se domnívají, že jsou výsledkem spánkové paralýzy, nebo jsou součástí neodhaleného vojenského projektu. Nicméně tento jev zůstává fascinujícím tajemstvím, které dosud nebylo plně pochopeno. 

Paranormální spojení

Mnoho lidí si neuvědomuje, že mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem existuje úzký vztah. Doktor Richard Boylan, klinický psycholog z Kalifornské státní univerzity, studoval únosy mimozemšťany několik desetiletí. Boylan ve své knize Blízká mimozemská setkání: Pozitivní zkušenosti se záhadnými návštěvníky (1994), uvádí dvacet charakteristik spojených s mimozemským únosem, z nichž několik zahrnuje přijímání telepatických zpráv a rozvoj psychických schopností. 

Kenneth Ring, profesor psychologie na Univerzitě v Connecticatu, také zjistil, že mnoho unesených hlásí zvýšenou citlivost na elektromagnetická pole, zvýšenou kapacitu zpracování informací a rozvoj psychických schopností.  Je také běžné, že unesení zažívají větší spojení s přáteli, rodinou a okolím. Renomovaný mimozemský kontaktér a autor Whitley Strieber tvrdí, že mnoho unesených zažívá paranormální jevy jako součást širší duchovní transformace. Napsal:

„Co se v podstatě stane, je, že celý smysl svědka pro realitu exploduje. Lidé se stanou jasnovidci, začnou věřit, že mohou vidět do budoucnosti... získají moudrost a nový soucit... začnou se hluboce zajímat o blaho životního prostředí.“ 

Souvislost mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem byla rozsáhle studována Denisem Stonerem a Kathleen Mardenovou. V roce 2012 provedli nezávislí výzkumníci studii, ve které 75 lidí, unesených mimozemšťany, dostali dotazník s možností výběru a zeptali se na jejich osobní původ, náboženské/duchovní přesvědčení a další relevantní informace. Vyplnili také průzkum, který obsahoval 16 doplňujících otázek týkajících se jejich zkušenosti s únosem. Podle údajů 51 % z nich zažilo paranormální aktivitu poprvé po kontaktu, 89 % uvedlo, že přijalo telepatické zprávy od svých mimozemských návštěvníků a 72 % tvrdilo, že jsou citlivější na okolní prostředí. 

Únosy a následná aktivita poltergeista 

Jedním z paranormálních jevů běžně spojovaných s mimozemskými únosy je poltergeistická aktivita. Ve studii provedené Simonem Brianem Harvey-Wilsonem, bylo ze skupiny unesených náhodně vybráno 11 dobrovolníků na podporu výzkumu únosů v Austrálii a dotazováno na jejich setkání s mimozemšťany. 

Wilson zjistil, že mnoho subjektů po kontaktu s mimozemšťany zažilo ve svých domovech neobvyklou aktivitu. Subjekt jménem Angela popsala svůj zážitek takto: „Většina elektrických spotřebičů v jejich přítomnosti nefunguje, mají hodně statické elektřiny. A televize… často prostě přejde do statického proudu.“ Další subjekt, jménem Karen, vysvětlila, jak se její stereo systém zapnul „uprostřed noci a pak se skutečně přepnul na její oblíbenou skladbu na CD… a píseň se prostě přehrála. A pak se to zastavilo a vypnulo.“ Jedna osoba si dokonce vzpomněla, jak předměty létaly z polic bez jakékoli známky rušení a elektrický systém v jejím domě náhle bouchl:

„Měla jsem případy, kdy se věci pohnuly z police a nerozbily se o podlahu… mohly se velmi opatrně přesunout z jednoho místa na druhé… Jindy jsem měla v domě obrovskou elektrickou aktivitu, až takovou, že jsem cítila proudění vzduchu. Ve skutečnosti by to spustilo poplašný systém nebo zapnulo věci, které by se rozsvítily, ale nestalo se tak.“ 

Tyto zkušenosti korespondují s výzkumem Stonera a Mardenové, kteří zjistil, že 88 % unesených po kontaktu zažilo poltergeista ve svých domovech. 68 % z nich uvedlo závady na elektronických zařízeních, jako jsou počítače, rádia a televize. Někteří z nich také hlásili rozsvícení a zhasnutí žárovek, blikání pouličního osvětlení, když pod nimi procházeli a otáčející se ručičky na hodinkách.

Souvislost mezi mimozemskými únosy a aktivitou poltergeistů se během výzkumu Mardenové a Stonera natolik zviditelnila, že se rozhodli změřit elektromagnetická pole svých subjektů.  Použili TriField Natural EMF Meter k měření okolního prostředí a těl unesených do čtyř dnů od únosu, stejně jako těl kontrolní skupiny. Údaje naznačovaly, že elektromagnetické pole unesených bylo výrazně vyšší než okolní prostředí a kontrolní skupina po setkání s mimozemšťany. Ačkoli velikost vzorku byla příliš malá na to, aby bylo možné učinit definitivní závěry, zjištění korespondují s výzkumem, který provedl profesor Ring z Univerzity v Connecticutu, který zjistil, že mnoho unesených hlásí zvýšenou citlivost na elektromagnetická pole.

Ještě zajímavější je, že mnoho výzkumníků UFO věří, že existuje základní spojení mezi mimozemšťany a elektromagnetismem. Výzkumník UFO Chris Line věří, že mimozemské bytosti mají vibrační povahu, a proto mají schopnost se skrývat v infračervené části elektromagnetického spektra.

Autorka Ann Druffelová se také domnívá, že vzhledem k tomu, že realita je v konečném důsledku elektromagnetická, „pozorování blízkého setkání a zejména ta, která zahrnují paralýzu, únos a další nepříjemné zážitky, mohou pocházet z interdimenzionálního zdroje koexistujícího s naší Zemí“. Pokud tyto mimozemské bytosti existují jako čistě energetická forma vědomí, je možné, že budou interferovat s elektromagnetickými poli produkovanými fyzickými objekty a také lidskou myslí a tělem. Aktivita poltergeistů by mohla být představitelem stejné mimozemské inteligence, se kterou se setkali během mimozemských únosů, ale pouze se projevila v jiné formě. To by dávalo smysl, vezmeme-li v úvahu, že mnoho unesených tvrdí, že mimozemšťané mají schopnost měnit tvar a přijímat různé fyzické i nefyzické podoby. 

Léčivé schopnosti

Aktivita poltergeistů není jediným paranormálním jevem spojeným s mimozemskými únosy. Simon Brian Harvey-Wilson během svého výzkumu zjistil, že u mnohých z jeho subjektů, se následně vyvinuly léčitelské schopnosti buď před nebo po kontaktu. Jeden subjekt, jménem Patricia, vysvětlila, jak její setkání s mimozemšťany vedlo k tomu, že se stala holistickou léčitelkou. Tvrdí, že má nyní schopnost „sbírat informace o tom, kde došlo k traumatu nebo kde se v těle nacházejí energetické bloky, které se mohly projevit jako nemoc. Jaké informace, jaké emoce jsou v tom obsaženy, nebo jaké trauma je v těle zadržováno. Další subjekt, jménem Angela, tvrdila, že se u ní rozvinuly léčitelské schopnosti poté, co byla v pubertě unesena mimozemšťany a nyní dokáže „získat pocity, emoce a myšlenky lidí“ a zjistit, „kde mají problémy, jako jsou nemoci v jejich tělech.“ 

Tyto zprávy korespondují s výzkumem renomovaného psychiatra a spisovatele Johna E. Macka (1929–2004), který vedl rozhovory se stovkami unesených v rámci vládou sponzorovaného výzkumného projektu mimozemských jevů. Zjistil, že u významného procenta unesených se po kontaktu rozvinuly léčitelské schopnosti a také větší spojení s lidmi, zvířaty a přírodou. To koresponduje s výzkumem Stonera a Mardenové, kteří zjistili, že 50 % unesených bylo schopno po únosu mimozemšťany na krátkou dobu léčit ostatní a 2 % měla léčitelské schopnosti od mládí. Mardenová uvádí, že mnoho subjektů uvedlo, že jejich vibrační frekvence se během únosu zvýšila, což zřejmě souviselo s rozvojem léčitelských schopností.

Foto: John E. Mack (1929–2004) /Adobe

Otázka, proč se u unesených rozvíjejí psychické schopnosti, zůstává záhadou. Jedním z vysvětlení však je, že tito mimozemšťané jsou benevolentní a chtějí posílit psychospirituální vývoj lidstva. Myšlenka bytostí z jiného světa pomáhajících lidstvu je nedílnou součástí kultury šamanských společností, ve kterých šaman komunikuje s duchovními pomocníky, aby získal znalosti nebo moudrost, které mohou být přínosem pro komunitu. Náboženský historik Mircea Eliade hovoří o tom, jak „šaman často vidí a radí se se svým strážným duchem… Pomáhá mu a používá ho k tomu, aby pomáhal ostatním zotavit se z nemoci a zranění“. Srovnáme-li šamanismus a podivnost mimozemských setkání, šamani a unesení by v podstatě mohli komunikovat se stejnou benevolentní „mimozemskou“ inteligencí, která má v určitých případech za cíl fyzicky, emocionálně a duchovně léčit lidi.

Možné teorie a vysvětlení

Bylo provedeno mnoho výzkumů psychologického složení unesených, aby se zjistilo, zda určité osobnostní rysy zvyšují pravděpodobnost, že jednotlivci zažijí paranormální jevy. I když jsou tyto studie z vědeckého hlediska cenné, neříkají nic smysluplného o samotné zkušenosti. Pokud jsou paranormální jevy skutečné, ale mohou je zažít pouze určitý typ osobnosti, dávalo by smysl, aby unesení sdíleli společný psychologický profil. To však nijak nečiní jejich zkušenosti neplatnými nebo klamnými.

Z filozofické perspektivy je veškerá smyslová zkušenost zprostředkována prostřednictvím psychologie mysli. Pokud byste umístili vysoce pozorného jedince do středu města, všimli by si určitých tváří, předmětů a budov, kterých by si ostatní lidé nemuseli všimnout. To neznamená, že to, čeho jsou svědky, je čistě imaginární. Jejich psychologická predispozice jim spíše umožňuje zažít širší rozsah smyslových podnětů než „obyčejnému“ člověku. V tomto smyslu by se dalo tvrdit, že unesení častěji prožívají paranormální jevy, protože jsou vnímavější, bystřejší a otevřenější takovým zážitkům. 

Empirická věda možná nikdy nebude schopna vysvětlit vztah mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem, pokud tyto zkušenosti reprezentují realitu, která existuje mimo běžné hranice smyslového vnímání. Jak poznamenalo mnoho výzkumníků UFO, myšlenku, že unesení komunikují s entitami z jiných světů, nelze zcela zavrhnout. 

Výzkumník UFO Nick Pope navrhuje, že „myšlenku únosů vysvětlovaných z hlediska interakce naší reality s jinými realitami je třeba zvážit. Pokud dochází k únosům, pak je možné, že ti, kdo jsou za to zodpovědní, mohou pocházet z jiné dimenze nebo paralelního vesmíru.“  Spisovatel CDB Bryan také věří, že „mohou existovat souběžně jiné reality. Dále, že k únosům mimozemšťany dochází během nebo v rámci nějakého druhu překrývání těchto realit.“ V tomto smyslu by vztah mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem mohl být vysvětlen existencí jiných dimenzionálních realit, ke kterým mají únosci přístup prostřednictvím změněných stavů vědomí. 

Toto vysvětlení dává smysl z pohledu, že mozek funguje jako televize a může se „naladit“ na různé frekvence reality. Spisovatel a novinář Graham Hancock je známým zastáncem této teorie a říká, že „vztah vědomí k mozku může být méně podobný vztahu ke generátoru k elektřině, kterou vyrábí, a spíše vztahu televizního signálu k televizor.“ 20V tomto smyslu mozek nevytváří vědomí, ale působí jako bioelektrický kanál pro jeho příjem; svět, který pravidelně vnímáme, je jednou z mnoha dimenzí, které teoreticky existují, ale zůstávají během běžných stavů uvědomění nedostupné. Unesení však mají schopnost „naladit“ se na jiné frekvence reality a komunikovat s entitami interdimenzionální povahy. 

Zatímco vědecký materialismus tvrdí, že vědomí je generováno mozkem, tento argument představuje hluboký filozofický problém: jak elektrické obvody v mozku, které jsou nevědomé, vytvářejí vědomí? Tato otázka se stává mnohem méně problematickou, pokud předpokládáme, že mozek „přijímá“ vědomí a že lze přistupovat k dalším realitám, když je biochemické složení mozku změněno. Z této perspektivy mimozemské únosy a určité paranormální zážitky ukazují na jiné dimenzionální reality, které se zhmotňují během změněných stavů vědomí. 

Ačkoli tato teorie vědomí odporuje materialistickému názoru, že mimozemské únosy jsou výsledkem biochemické aktivity v mozku, tyto perspektivy nejsou neslučitelné. Není důvod předpokládat, že protože mimozemské únosy probíhají v mozku, nemají žádnou dimenzionální realitu. Z filozofické perspektivy má každá smyslová zkušenost neurologické vysvětlení. Celé naše vnímání – barva, tvar, chuť, vůně, dotek – je produktem biochemických procesů, které probíhají v mysli. Pokud předpokládáme, že mozek funguje jako receptor pro různé frekvence reality, pak je možné, že unesení přistupují do alternativních světů a komunikují s entitami interdimenzionální povahy. 

Paralelní vesmíry a kvantová fyzika

Myšlenka, že existuje více dimenzí, je stále více podporována moderní vědou, zejména v oblasti kvantové fyziky. V roce 1957 navrhl absolvent Princetonu, Hugh Everett III, interpretaci kvantové mechaniky „mnoha světů“ jako prostředek k vyřešení problému „kolapsu vlnové funkce“. Vlnová funkce je matematickým vyjádřením všech potenciálních stavů subatomárního systému, jako je každé možné umístění kvantové částice. Jednomu stavu nelze přisuzovat větší míru reality než jinému; všechny existují jako matematické potenciály, dokud je nezměří vědomý pozorovatel, kdy se vlnová funkce „zhroutí“ a jeden stav se stane pozorovatelným. To představuje problém s ohledem na to, co definuje „měření“ a proč akt pozorování ovlivňuje realitu na subatomární úrovni. Aby se tento problém vyřešil, Everett teoretizoval, že když se provádí měření, jeden výsledek nastane ve vesmíru, který právě obýváme, a jiný v alternativním vesmíru. V tomto smyslu existuje mnoho různých vesmírů, které se neliší od našeho vlastního, ve kterých dochází ke všem možným výsledkům.

Teorii „více světů“ od té doby vyvinuli jiní vědci. V roce 2014 fyzici Michael Hal, Dirk-Andre Deckert a Howard M. Wiseman, publikovali akademický článek nazvaný „Kvantové jevy modelované interakcemi mezi mnoha klasickými světy“, ve kterém navrhují, že existuje nekonečný počet vesmírů, které se navzájem překrývají a zabírají stejné oblasti časoprostoru současně.  Vícerozměrnost je navíc klíčovou složkou teorie strun, která navrhuje, aby se subatomární částice skládaly z vícerozměrných „strun“ nebo „smyček strun“.

Jak moderní věda nachází více důkazů o existenci více vesmírů, interdimenzionální vysvětlení mimozemských únosů a jejich spojení s paranormálním jevem začíná dávat mnohem větší smysl. Jak poznamenal americký etnobotanik, mystik a psychonaut Terence McKenna (1946–2000), „když si vezmete široký svět takzvaných mystérií – parapsychologických, šamanských, mimozemských atd. – a předpokládáte další prostorovou dimenzi, pak všechny tyto záhady se stávají triviálními… Tento druh věcí se stává zcela běžným během věcí, pokud by byly hypotetické dimenze skryté běžné zkušenosti.“ 

Závěr

Jak je vidět, existuje úzký vztah mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem. Výzkum, který provedli Simon Brian Harvey-Wilson, Denise Stoner, Kathleen Mardenová a John E. Mack, naznačuje, že mnoho unesených zažívá poltergeistovu činnost a rozvíjí léčitelské schopnosti. Prožívají také větší spojení s přáteli, rodinou a okolím v rámci širší duchovní transformace. Zatímco vědečtí materialisté by mohli tvrdit, že unesení jsou náchylnější k paranormálním zážitkům kvůli jejich neurologii, tento argument je nadbytečný, vezmeme-li v úvahu, že veškerá smyslová zkušenost pochází z mozku. Jen proto, že jev má neurologické vysvětlení, neznamená to, že je neplatný nebo nepravděpodobný. 

Zajímavým vysvětlením mimozemských únosů a paranormálních jevů je, že odrážejí alternativní dimenze existující mimo běžné hranice smyslového vnímání. Z této perspektivy mozek funguje podobně jako televize a může se „naladit“ na různé frekvence reality. I když se tato teorie může zdát absurdní, moderní věda nachází stále více důkazů o existenci více dimenzí. Interpretace kvantové mechaniky „mnoha světy“ stejně jako teoretický rámec teorie strun naznačují, že ve stejné oblasti časoprostoru existuje více vesmírů, které se navzájem překrývají. 

Pokud jsou únosci schopni nějak přistupovat k těmto paralelním světům a komunikovat s bytostmi interdimenzionální povahy – nebo skutečně „mimozemšťané“ pronikají do našeho světa, pak by paranormální jevy mohly být výsledkem interakce s těmito alternativními dimenzemi.  


ZDROJE
1. en.wikipedia.org/wiki/Barney_and_Betty_Hill
2. en.wikipedia.org/wiki/Alien_abduction_claimants
3. Richard Boylan, Close Extraterrestrial Encounters: Positive Experiences with Mysterious Visitors , Wild Flower Press, 1997
4. K. Ring, The Omega Project: Near-Death Experiences, UFO Encounters and Mind at Large , William Morrow & Co, 1992 
5. W. Strieber, Confirmation: The Hard Evidence of Aliens Among Us , Simon & Schuster, 1998
6. www.kathleen-marden.com/et-contact-what-experiencers-know.php 
7. ro.ecu.edu.au/cgi/viewcontent.cgi?article=2390&context=theses
8. www.kathleen-marden.com/et-contact-what-experiencers-know.php

Co říká Bible o planetě Nibiru, která se „prý“ blíží k Zemi a co k tomu řekla NASA

NovéVesmírZáhady

Debata o existenci záhadné planety Nibiru neutichá dodnes. Zastánci toho, že tato planeta nejenže má své místo, ale je schopna způsobit lidstvu nenapravitelné škody (až jeho úplné zničení), se obrátili pro další argumenty k Bibli a … našli tam potvrzení své teorie, píše Svět poznání.

Podle jejich výzkumu Starý zákon říká, že Bůh stvořil nejen naši planetu, ale také její kopii, která se dříve či později se Zemí srazí, aby zničila hřích, který na ní kvetl. Právě srážka s Nibiru je zmíněna ve Zjevení Jana Evangelisty, známějším jako Apokalypsa, tvrdí zastánci teorie tajemné planety.

Planeta Nibiru se blíží

V poslední době se ve světě dějí dost podivné věci: na Krétě padla červená mlha, v Rumunsku a Bulharsku napadl žlutý sníh. A onehdy si očití svědci sledující přímý přenos z ISS všimli, že stanici zahalil záhadný oranžový mrak. Podle některých vědců souvisí oranžová mlha v blízkosti ISS a podivné jevy, k nimž dochází na Zemi, s přibližováním planety Nibiru.

Ostatně již v roce 1950 Velikovsky ve své knize Světy v kolizi, napsal, že se Země jednoho dne srazí s ohonem Nibiru. „Povrch Země pokryje jemný hnědý prach obsahující železo, objeví se červená mračna, lidi překvapí zvláštní jasně červené západy slunce a oranžová záře na obloze.“

Planeta Nibiru a informace z NASA

Již v roce 2012 měla podle výpočtů některých vědců planeta Nibiru proletět v blízkosti Země a způsobit posun pólů, zemětřesení, výbuch sopky, prudké hurikány, obrovské přílivové vlny a novou potopu. Důsledkem toho všeho by byla globální změna klimatu. Země by se jednoduše musela odklonit od své osy a začala by chaoticky putovat vesmírným prostorem. V roce 2012 jsme se však této podivné a záhadné planety nedočkali.

Panika roku 2012

Není to tak dávno, co známý konspirační teoretik, David Meade, s odvoláním na nejmenovaného astronoma pracujícího pro veřejnosti neznámou observatoř, prohlásil, že planeta Nibiru nejenže ve skutečnosti existuje, ale že se velmi brzy ukáže. A „brzy“ znamenalo doslova druhý den. Konspirační teoretik tehdy oficiálně oznámil, že již 23. září uvidíme tuto podivnou a záhadnou planetu na obloze stejně jako každou noc vidíme Měsíc. Hned poté začne skutečná apokalypsa, která, pokud nás nezničí, tak převrátí veškerý život naruby.

Dvacátého třetího září vše skončí a na obloze se objeví starý dobrý Měsíc. Co se týče apokalypsy, každý si vybere podle svého gusta: někdo si myslí, že život je dobrý, zatímco jiní věří, že všichni přijdeme do pekla.

Zdá se, že nejčastěji se NASA ptají lidé, kteří se vážně obávají možného útoku nelítostné planety Nibiru na náš útulný svět. Tvrdí, že zaměstnancům ctihodné agentury, byly v uplynulém desetiletí při hledání pravdy o zlovolné planetě, doslova zaplavovány telefony neustálými hovory. Otázky jsou do značné míry stejné. Kdy přesně můžeme očekávat příchod Nibiru? Jaké důsledky čekají lidstvo v souvislosti s její návštěvou? Jak hluboko si vykopat bunkr, abychom přežili? A tak dále.

Kde je tedy vaše Apokalypsa?

NASA, unavena podobnými dotazy, vydala zastoupená 77letým astrofyzikem Davidem Morrisonem, toto oficiální prohlášení:

– Ještě v roce 2008 jsem se domníval, že teorie o Nibiru jsou internetové fámy, plané a zcela nepodložené, které rychle ztratí na popularitě,“ uvedl astrofyzik. – Ale ne, lidé o tom mluví i po deseti letech – to je úžasné! Poslední apokalypsa spojená s Planetou X nám byla přislíbena na letošní 19. listopad. Kde se nachází? A předtím byly podobné predikce vysloveny opravdu mnohokrát. Podívejte se, stále jsme naživu a v pořádku. Ale hysterie přesto pokračuje. Nejméně jednou za pracovní den dostávám dotaz na Nibiru. Lidé se bojí žít, lidé nemohou spát ze strachu z kataklyzmatu. Když začnu lidi přesvědčovat, že se k nám žádná planeta X nepohybuje, jsem podezírán z podvodu, nebo dokonce přímo nazýván lhářem. Prý veřejnosti zatajuji důležité informace. Proč by mi tedy někdo psal a volal, když všichni vědí lépe než já, co se v té mystické Nibiru děje?

Noční můra projektu Phoenix a tajné vládní experimenty na Long Islandu

NovéParanormalTajné projektyZáhady

Spalovač mozku: Pokračování polozapomenutého experimentu

Na severovýchodním pobřeží severoamerického ostrova Long Island se nachází čtvrť Montauk. Mezi většinou Newyorčanů není známá pro své malebné krásy a historické památky, ale pro děsivou městskou legendu o děsivých parapsychologických zážitcích, píše Svět poznání. Na severozápadním konci ostrova, za dnes již nefunkčním přívozem, se nacházejí zbytky staré pevnosti z války za nezávislost. Pak jsou tu kasárna a hangáry bývalé letecké základny, kde se podle ufologů a kryptologů „vypalovaly mozky“ pokusných pacientů…

Dnes zastánci oficiální verze samotný fakt experimentu Philadelphia kategoricky popírají a projekt Rainbow spojují se zpravodajskými operacemi amerického námořnictva v tichomořském operačním prostoru. Opačné hypotézy „nezávislých badatelů“ a ufologů se snaží dokázat, že americké námořnictvo během druhé světové války provedlo experiment, jehož cílem bylo učinit loď neviditelnou pro nepřátelské radary.

Z vědeckého hlediska je pochybné, že při tehdejší úrovni radiotechniky na USS Eldridge byla vytvořena stínící „elektromagnetická bublina“ pomocí nějakých generátorů k rozptýlení radarového záření.

Ještě pochybnější je další průběh experimentu, kdy se loď údajně stala zcela neviditelnou. Navíc ufologická tradice připisuje „teleportaci“ torpédoborce do Norfolk Soundu, vzdáleného stovky kilometrů od Filadelfie. Je známo, jak městské legendy popisují tragický konec experimentu pro posádku Eldridge. A pokud vyloučíme zjevné absurdity typu „molekulárního promíchání“ kovu trupu lodi a těl, vypadala by diagnóza asi takto: členové posádky lodi zcela ztratili orientaci v čase a prostoru, nemohli se pohybovat, aniž by se opírali o stěny, a jejich psychika byla traumatizována jakýmsi šokovým stresem. Následně, po dlouhém rehabilitačním období, byli všichni členové posádky nejprve odesláni na břeh a poté propuštěni z námořnictva s diagnózami „psychopatie“, „duševní labilita“ a dokonce „sklon k nezvladatelné agresi“. Někteří američtí novináři provedli vlastní vyšetřování a prokázali, že téměř všichni námořníci Eldridge trávili své dny v blázinci, sužováni neustálými hrůznými vzpomínkami.

O čtyřicet let později, v bouřlivé červencové noci roku 1983, došlo k mohutnému výbuchu v místní elektrárně poblíž letecké základny Montauk, který vyřadil z provozu celou oblast. O několik dní později se místní obyvatelé s překvapením dočetli v novinách, že „tajným fyzikům“, kteří prováděli nějaké experimenty na Montaukské vrtulníkové střelnici, se podařilo prorazit „subprostorovým skokem“ do roku 1943. Zanedlouho se letovisko zaplnilo novináři, kteří netrpělivě očekávali, že se ve spletitých chodbách časoprostoru objeví USS Eldridge, která zmizela v docích ve Filadelfii.

Aniž by čekali, až se slavná loď znovu objeví, snažili se frustrovaní novináři zjistit, jaký výzkum v Montauku probíhá. Navzdory zapojení vševědoucích „žraloků z novin“ však nebylo možné zjistit, kudy se táhnou zamotané nitky řízení a podpory podivné letecké základny. Pokusy přimět obec, aby odpověděla, zda podivná radiolaboratoř patří vládě, vojenské agentuře nebo soukromé společnosti, rovněž nevedly k žádnému pokroku. To vše opředlo starou základnu různými pověstmi a legendami. Někteří viděli v noci tančící modrá světla na spleti antén, jiní zase sled výškových blesků za suchého bezvětří. Je zřejmé, že místní obyvatelé našli zlatý důl městských legend, které po světě rozšířili navštěvující ufologové a „nezávislí badatelé“.

Projekt „Phoenix“

Ufologové a zastánci konspiračních teorií tvrdí, že projekt Rainbow byl pokračováním programu Phoenix, který začal v roce 1948 a pod různými krycími jmény pokračoval až do konce šedesátých let. Když byl projekt ukončen, byla americkému Kongresu zaslána příslušná závěrečná zpráva. V obsáhlém dokumentu se uvádělo, že lidské vědomí je ovlivňováno elektromagnetickým zářením a v zásadě by tento jev mohl mít obranný význam. Takové tvrzení většinu kongresmanů vážně zmátlo a po krátké konzultaci s odborníky bylo rozhodnuto od dalšího výzkumu upustit.

Vedení projektu se poté obrátilo na Agenturu pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA) amerického ministerstva obrany s žádostí o finanční prostředky. Tato přísně utajovaná projektová organizace, jak už její název napovídá, je zodpovědná za vývoj nových vojenských technologií, které zajišťují technologickou převahu ozbrojených sil USA. Výzvy účastníků projektu Phoenix, aby pokračovali ve své práci a předběhli tak ostatní země ve vývoji rádiových vlnových prostředků působících na lidský mozek, našly plné pochopení u odpovědných pracovníků DARPA, kteří prováděli zkoumání projektu. Phoenix tak získal silnou materiálovou základnu, která údajně překlenula propast mezi základním neurofyziologickým výzkumem a jeho aplikací ve vojenské sféře.

Soudě podle dostupných informací se DARPA snaží všemi způsoby minimalizovat riziko neúspěšného výzkumu spojením několika tvůrčích týmů dohromady. V tomto případě šlo o prostředky ze speciálních výzkumných programů Brookhavenské národní laboratoře. Pro pokračování experimentů bylo zapotřebí specifické radioelektronické vybavení, zejména výkonný radarový systém pracující na specifických frekvencích. Z předchozích experimentů bylo známo o existenci zvláštních „průhledových oken“ pro elektromagnetické záření, ovlivňující lidské vědomí. Odborníci DARPA rychle našli základní objekt pro realizaci projektu v podobě zachovalého leteckého cvičiště, vybaveného poněkud zastaralým, ale ve svých parametrech unikátním rádiovým zařízením.

Tak začal projekt Fénix 2, v tisku nejčastěji označovaný jako Duhový Fénix nebo prostě projekt Montau.

Počátkem sedmdesátých let bylo rádiové vybavení základny Montauk plně obnoveno. Samozřejmě byla přijata veškerá opatření k utajení a zejména dezinformacím. Jako jedna z úrovní dezinformace byla zvolena inovativní teorie času, připomínající chronofyziku sovětského vědce Kozyreva. Letecká základna Montauk byla podle všech dokumentů považována za zcela vyřazenou z provozu a nacházela se v zóně chemické kontaminace v důsledku úniku experimentálního raketového paliva. Údajně se kdysi dávno, ještě v padesátých letech, při doplňování paliva do prvních mezikontinentálních balistických raket převrhla na střelnici cisterna s velmi nebezpečnými a toxickými složkami.

Podle novinářů z týdeníku New Yorker program pokusů v Montauku zahrnoval vystavení obsluhy různým ostře zaměřeným mikrovlnným pulzům. Při těchto experimentech bylo použito několik zářičů s různými, někdy velmi efektními reflektory, namířenými na cílovou budovu v podobě malého dřevěného skladiště. Uvnitř cílové budovy se nacházela řada místností s různým stupněm stínění. V těchto místnostech byli umístěni pacienti, experimentátoři a lékaři chránění speciálními obrazovkami. Vědci měřili rozptýlené a nerozptýlené mikrovlnné záření a lékaři pořizovali lékařské údaje.

Ionosférická harfa

Předpokládá se, že nejznámějším „praktickým výstupem“ experimentů v Montauku byl vývoj miniaturizovaných přenosných mikrovlnných generátorů. Tyto nové zbraně pro „rytíře pláště a dýky“ nezanechávaly vůbec žádné stopy a způsobovaly těžkou nevolnost se ztrátou vědomí a infarkty až po smrt. Další zdokonalování těchto slavných „případů smrti“ probíhalo kdesi v tajemných hlubinách této přísně tajné organizace.

V Pentagonu existoval konkurenční projekt „Ionospheric Harp“ neboli HAARP (High Frequency Active Auroral Research Program) – program výzkumu ionosféry pomocí vysokofrekvenčních nárazů. A dále byly vyčleněny značné prostředky na vývoj „pulzní radioelektronické munice“, která byla úspěšně testována v Jugoslávii, Iráku a Afghánistánu.

Posledním pokusem zaujmout potenciální sponzory a zákazníky byl „náhodný únik informací“ prostřednictvím jistého Ala Bileka, jednoho z autorů proslulé knihy „Filadelfský experiment a jiné záhady UFO“. Ve vědeckých kruzích naprosto neznámý „doktor Bielek“ všeobecně tvrdí, že se podílel na vývoji projektu Rainbow-Phoenix a že byl zapojen do mnoha následných „dceřiných programů“. Ani on však nedokázal poskytnout rozumné vysvětlení pro podivné chování mořských a pozemských živočichů, kteří někdy procházejí velmi neobvyklými mutacemi.

Lze připomenout, že v okolí Long Islandu byl již jednou pozorován hromadný úhyn divokých i domácích zvířat. Stalo se tak v prvním desetiletí 20. století, kdy Nikola Tesla (1856-1943), významný vynálezce srbského původu, prováděl sérii pokusů se svým „éterickým rezonátorem“. Tento záhadný přístroj, někdy nazývaný Teslova „paprsková zbraň“, byl instalován ve slavné Wardenclyffské věži (Tesla Tower). Místní obyvatelé si rychle dali do souvislosti období provozu věže pokryté girlandami statické elektřiny s podivným chováním svých domácích zvířat. Kočky, psi, koně a krávy upadali do jakéhosi šílenství. Zvířata ztrácela orientaci, padala a válela se po zemi. Pak přišel čas na lidi a okolní nemocnice přetékaly hypertoniky a kardiaky. To vše nemalou měrou přispělo k tomu, že i přes Teslovy prudké protesty byly experimenty ukončeny a veškeré zařízení včetně věže „éterového rezonátoru“ v roce 1917 demontováno.

Zdá se, že něco podobného se odehrálo i v Montauku. Ostatně všechny údaje shromážděné novináři ukazují, že nejen americká armáda tam prováděla výzkum účinků mikrovlnného záření na lidský mozek. Kromě toho se podobně jako Tesla před osmdesáti lety pokoušeli provádět vějířové ozařování neobydleného terénu a oceánu. Přitom pečlivě sledovali reakce suchozemské a mořské fauny.

Významnou roli při neslavném zániku Fénixe, který se již nikdy nepodařilo oživit, sehrály také respektované ekologické organizace. Po třech masivních vyplaveních kytovců na pláže a mělčiny v řadě začali ekologové v Montauku protestovat. To přitáhlo nejbližší pozornost amerických médií, která svými publikacemi konečně rozptýlila svatozář tajemství nad pokusy o oživení Teslova „paprskometu“…

Jaká hrůza se skrývá v útrobách Země?

NovéZáhady

Kde se v různých vodních plochách planety čas od času objevují prehistorické příšery? Pozorují je věrohodní svědci a někdy i desítky lidí, ale následné pokusy vědců o nalezení exotických zvířat jsou bezvýsledné, píše Svět poznání. Je možné, že tyto příšery žijí v jakési podzemní Plutonii a na povrchu se objevují jen občas?

Skutečně podzemní svět existuje?

V roce 1915 napsal slavný ruský vědec V. A. Obručev fantasy román Plutonia, jehož hrdinové se ocitli v podzemním světě obývaném prehistorickými zvířaty, která na povrchu Země dávno vyhynula. Román byl natolik vzrušující a věrohodný, že mnozí čtenáři uvěřili ve skutečnou existenci Plutonie a dokonce se chtěli podílet na jejím studiu. Autor románu musel v předmluvě k němu vysvětlit, že hypotéza o duté Zemi byla vědou dávno zamítnuta a on ji ve svém díle použil pouze k tomu, aby čtenáře fascinující formou uvedl do světa vyhynulých zvířat.

Od prvního vydání románu uplynulo více než 90 let, zdálo by se, že v dnešní době by měla hypotéza o existenci dutého světa nadobro zemřít, ale nestalo se tak, navíc existují náznaky, že pod povrchem planety jsou stále značné objemy dutin. Mnohé z nich jsou vyplněny vodou, pod zemí jsou skutečné řeky, na některých místech se v hlubinách skrývají jezera, a dokonce i malá moře. Vědci hovoří o rozsáhlých jeskynních systémech, které mohou spojovat velmi vzdálené oblasti v podzemí.

Zajímavé je, že se může jednat nejen o přirozeně vzniklé dutiny, ale také o velmi rozsáhlé výkopy vytvořené člověkem. Slavný anglický cestovatel a vědec Percy Fossett, který zmizel v džunglích Jižní Ameriky, psal ve svých knihách o velmi rozsáhlých jeskyních nacházejících se v blízkosti sopek Popocatepetl a Inlaquatl a v oblasti hory Shasta. V Jižní Americe již dlouho existují legendy o skutečných podzemních městech vybudovaných přeživšími z Atlantidy, kteří se dostali na pevninu.

V roce 1991 v Peru speleologové při průzkumu přírodního jeskynního systému nalezli rotující kamennou desku, za níž se nacházel vchod do umělého tunelu, do kterého se toho roku nepodařilo dostat. V roce 1995 ve výzkumu tunelu pokračovala mezinárodní expedice, které se účastnili speleologové, historici a archeologové z různých zemí. Tentokrát dosáhli konce tunelu, který se táhl v délce 90 km a v posledním bodě se dostal pod vodu, což bylo moře! Nepodařilo se zjistit, kde tunel vlastně končí.

Co tedy bylo v této záhadné podzemní stavbě objeveno? Celá podlaha tunelu byla obložena malými deskami, které do sebe přesně zapadaly. Podél stěn byly dva vroubkované žlaby, které mohly sloužit jako jakési kolejnice pro kola kočáru. Velmi zajímavé byly řezby ptáka podobného pávovi, vyřezané do desek. Podle vědců, kteří tunel zkoumali, jej nemohli zhotovit obyvatelé starého Peru a vyobrazení ptáků nebylo charakteristické pro žádný známý jihoamerický národ. Kdo tedy tunel vytvořil, jsou to skutečně atlanťané?

Hodně se mluví o slavných tzv. šinkanách z Jižní Ameriky. Jedná se o systémy jeskyní propojených nekonečnými a velmi spletitými chodbami. Podle indiánských legend jsou tyto jeskyně domovem hadích mužů. Bohužel jsou tyto jeskyně téměř neprozkoumané a vchody do nich jsou na příkaz úřadů zablokované nebo zakryté mřížemi. Faktem je, že v těchto jeskyních zmizel nejeden odvážlivec, který se do podzemí vydal z pouhé zvědavosti nebo při hledání inckého pokladu. Ti, kterým se podařilo z těchto jeskyní uniknout, někdy vyprávěli příběhy o děsivých stvořeních připomínajících křížence člověka a hada…

Obrovský systém jeskyní prostupuje i útrobami Severní Ameriky a existuje mnoho legend o podzemním světě Tibetu a Himálaje. A staré indické legendy, stejně jako v Jižní Americe, vyprávějí o podzemní říši hadích lidí, takzvaných nágů. Ruský badatel Pavel Mirošničenko ve své knize uvádí, že v Rusku existuje systém globálních tunelů. Vedou od Krymu přes Kavkaz až k Medvědickému hřbetu, který je všeobecně známý svými anomálními jevy. Tunely se nacházejí také v oblasti Uralu.

Příšery z podzemí

Je možné, že by takové obrovské podzemní prostory byly zcela bez života? Těžko. Určitě ne hmyz, bezbarvé rybičky a netopýři, kteří se nepočítají, mluvíme o větších organismech a dokonce o inteligentních bytostech.

Je tedy docela dobře možné předpokládat existenci určité podzemní sítě dutin naplněných vodou, které mohou navzájem a se Světovým oceánem spojovat řadu zásobáren naší planety. Tato síť vznikla velmi dávno, s největší pravděpodobností jde o desítky milionů let, nebo i více. Během kataklyzmatu, které zahubilo dinosaury, se v této podzemní vodní síti dost možná uchýlili někteří zástupci pravěkých ještěrů, kteří vedli vodní způsob života. Tyto podzemní vodní cesty jim nyní mohou umožnit migraci z jedné vodní plochy do druhé. Byť tato hypotéza zavání trochu „fantastikou“, ale někdy se i ty nejnepravděpodobnější domněnky nakonec ukáží být klíčem k odhalení další záhady naší planety.

Skeptici mi možná budou oponovat: o jaké podzemní migraci příšer můžeme mluvit, když podle nejnovějších údajů je Nessie výmysl a Brosse jsou jen bubliny sirovodíku? Jaká je odpověď? Ke zprávám o pozorování příšer i k jejich odsouzení je třeba přistupovat obezřetně. Existují lidé, kteří se hlásí na policii a přisvojují si zásluhy za vraždy spáchané úplně jinou osobou, takže pokud někdo tvrdí, že zinscenoval výskyt Nessie, musí se to ještě prokázat. Je docela dobře možné, že toto tvrzení není pravdivé.

Mimochodem, pokud mluvíme o reálnosti jezerních příšer, můžeme si vzpomenout na jezero Labyinkyr. Před několika lety ho navštívila expedice organizovaná televizním programem „Hledači“. Expedice sledovala představu, že v jezeře žije příšera, ale těžká síť, která byla použita k jejímu chycení, se roztrhla a byla v ní obrovská díra. K pořízení videozáznamu pod vodou byl použit dálkově ovládaný robot. Na jednom místě byly u trhliny na dně jezera, která zasahovala hluboko do země, nalezeny četné zvířecí kosti. Vědci měli dojem, že se v této štěrbině nachází doupě příšery. Výsledky této expedice zřejmě naznačují, že jezerní příšera je skutečná, a nikoli naopak. Kdo ví, možná je puklina na dně jezera také propojena s celosvětovou podzemní sítí vodních toků a jezerní příšera Labyinkyr v zimním období migrují do teplejších krajin?

Šéf Pentagonu pro UFO říká, že přítomnost mimozemské mateřské lodi v naší sluneční soustavě je možná

NovéUFOVesmírZáhady
Foto: Canva/Getty Images

Existuje možnost, že mimozemské mateřské lodě a menší sondy mohou navštěvovat planety v naší sluneční soustavě, poznamenal vedoucí úřadu pro výzkum neidentifikovaných vzdušných jevů v Pentagonu v návrhu zprávy sdílené v úterý Observation Post.

„Umělý mezihvězdný objekt by mohl být potenciálně mateřským plavidlem, které během svého blízkého průchodu k Zemi vypustí mnoho malých sond, operační konstrukce, která není příliš vzdálená misím NASA,“ Sean Kirkpatrick, ředitel Pentagonu pro Řešení anomálií ve všech doménách, napsal ve výzkumné zprávě, jejímž spoluautorem je Abraham Loeb, předseda astronomického oddělení Harvardské univerzity.

Kirkpatrick, který byl jmenován ředitelem AARO, když byla založena v červenci 2022, dříve sloužil jako hlavní vědec v Centru pro raketové a kosmické zpravodajství Agentury obrany. Podle tiskové zprávy Pentagonu bylo AARO zřízeno za účelem vyšetřování neidentifikovaných „objektů zájmu“ kolem vojenských zařízení.

Loeb se naopak proslavil tím, že v říjnu 2017 navrhl, že naši sluneční soustavou prošel její první extrasolární návštěvník. V té době teleskop PanSTARRS na Havaji detekoval objekt pohybující se rychlostí, která přiměla některé vědce k domněnce, že vznikl mimo náš systém. Dráha objektu také naznačovala další síly kromě gravitace Slunce ovlivňující jeho pohyb.

Vědci nazvali objekt „Oumuamua“, což je havajský termín pro „zvěd“, který Kirkpatrick a Loeb nabízejí ve své výzkumné práci jako příklad možné mateřské lodi se schopnostmi sondy.

„Se správným designem by tyto malé sondy dosáhly Země nebo jiných planet sluneční soustavy za účelem průzkumu, protože mateřská loď prolétá kolem zlomku vzdálenosti Země-Slunce – stejně jako ‚Oumuamua‘,“ vysvětlili autoři. „Astronomové by nebyli schopni zaznamenat spršku minisond, protože neodrážejí dostatek slunečního světla na to, aby si je všimly stávající průzkumné teleskopy.“

Výzkumný dokument – ​​nazvaný „Fyzická omezení neidentifikovaných vzdušných jevů“ – přichází po měsíci intenzivního zkoumání neidentifikovaných létajících objektů, což je vzrušující trend, který vzplanul, když čínský špionážní balón uchvátil národ tím, že byl unášen vzdušným prostorem USA. Následně byly nalezeny tři další neidentifikované předměty.

Dne 16. února senátor Marco Rubio, R-Fla., Kirsten Gillibrand, DN.Y., a 12 dalších senátorů poslali dopis náměstkyni ministra obrany Kathleen Hicksové a zástupkyni ředitele Mezinárodní inteligence Stacey Dixonové, v níž žádali o plné financování AARO. Předchozí žádost Bidenovy administrativy o financování pro fiskální rok 2023 nedokázala financovat nic nad rámec základních provozních nákladů úřadu, argumentovali zákonodárci.

„AARO poskytuje příležitost integrovat a řešit hrozby a nebezpečí pro USA a zároveň nabízí větší transparentnost pro americký lid a snižuje stigma,“ uvedl dopis zákonodárců. „Úspěch AARO bude záviset na masivním financování jeho aktivit a spolupráci mezi ministerstvem obrany a zpravodajskou komunitou.“

Potopila Titanic egyptská mumie?

HistorieTOP 10Záhady

Mnohé hypotézy byly předloženy ve snaze vysvětlit konec nejslavnější lodi 20. století! Ale ne každý ví, že existuje verze, která tvrdí, že za konec Titaniku může mumie, píše Svět poznání. Mumie samozřejmě neudělala díru do lodi a nepřitáhla ledovec. Byla to prostě nejneobvyklejší a nejtišší cestující na Titaniku. Z Anglie do Ameriky artefakt převezl lord Canterville. Byla to mumie egyptského věštce z doby faraona Amenhotepa IV.

Cenný nález

Dokonale zachovalá mumie byla nalezena v roce 1907 v Egyptě v hrobce, nad níž stál malý chrám. Spolu s ní byly objeveny posvátné amulety, které plní ochrannou funkci.

Pod hlavou mumie byl obraz Osirise, na kterém byl nápis: „Probuď se ze svých mdlob, ve kterých jsi a jediný pohled tvých očí zvítězí nad všemi intrikami proti tobě.“ Oční důlky mumie byly pokryty magickými drahokamy. Podle řady badatelů se v hrobce nacházel i neviditelný strážce v podobě kouzel egyptských mágů.

Říká se, že tato kouzla se ukázala jako velmi účinná, protože všichni čtyři archeologové, kteří hrobku otevřeli, brzy zemřeli na neznámé nemoci. Mumie skončila v Britském muzeu, kde během dvou let zemřelo pět zaměstnanců, kteří se mumií zabývali. Došlo to tak daleko, že pracovníci muzea začali odmítat se k ní byť jen přiblížit. Na jaře 1912 se vedení rozhodlo mumii prodat a dát ji do dražby, kde ji koupil lord Canterville.

Tento artefakt měl nepochybně velkou hodnotu, a tak se jeho majitel neodvážil poslat dřevěnou bednu s ostatky věštce do podpalubí, ale umístil ji poblíž kapitánského můstku.

A s největší pravděpodobností sám lord Canterville pozval kapitána, aby se na mumii podíval. Námořník neodmítl. Skutečnou mumii nepotkáte každý den! Tak či onak je docela možné, že v důsledku svého činu byl kapitán Smith pod vlivem kouzel egyptských mágů. Tato okolnost osudově ovlivnila jak jeho osud, tak osud celé lodi.

Magie nebo šílenství?

Je možné, že právě vliv egyptských kouzel vysvětluje podivné chování kapitána Titaniku a jeho osudové chyby. I přes obdržená varování o obtížných ledových podmínkách se loď skutečně pohybovala zvýšenou rychlostí. Když Titanic narazil na ledovec, signál o pomoci byl vyslán s nepřijatelným zpožděním. Ve 23:40 došlo ke srážce. Tři minuty po jedné už Smith věděl, že loď je odsouzena k záhubě, ale místo toho, aby naléhavě přikázal radistovi, aby vyslal nouzový signál, spěchal do kajuty Johna Jacoba Astora, nejbohatšího pasažéra, aby ho informoval o srážce a nutnost přijmout záchranná opatření. Pak šel kapitán informovat cestující první třídy, i když to klidně mohl svěřit svým asistentům. Teprve v 00:14 vešel Smith do radiotelegrafní místnosti, jen aby probudil své podřízené… Teprve když se jeden z radistů nesměle zeptal, zda je nutné vyslat signál SOS, Smith řekl: „Ano.“ Co by se stalo, kdyby se radista nezeptal?

Kapitán se opozdil s rozkazem ke spuštění člunů. Navíc netrval na jejich úplném zaplnění. A to přesto, že tam nebyly žádné lodě pro 1028 cestujících a posádky! Výsledkem bylo, že pouze 4 z 18 spuštěných lodí byly zcela zaplněny a zbytek měl téměř 500 prázdných míst! Téměř každý, kdo se do těchto míst nedostal, zemřel…

Skeptici však tvrdí, že mumie a starověká kouzla s tím nemají nic společného. Podivné chování kapitána lze vysvětlit jistou letargií, která je vlastní starším lidem (Smithovi bylo 62 let), a také šokem z katastrofy, která se stala – kapitán přece věděl, že s největší pravděpodobností bude obviňován za potopení lodi a smrt lidí na palubě…

Potopila Titanic egyptská mumie?

HistorieNovéTOP 10Záhady

Mnohé hypotézy byly předloženy ve snaze vysvětlit konec nejslavnější lodi 20. století! Ale ne každý ví, že existuje verze, která tvrdí, že za konec Titaniku může mumie, píše Svět poznání! Mumie samozřejmě neudělala díru do lodi a nepřitáhla ledovec. Byla to prostě nejneobvyklejší a nejtišší cestující na Titaniku. Z Anglie do Ameriky artefakt převezl lord Canterville. Byla to mumie egyptského věštce z doby faraona Amenhotepa IV.

Cenný nález

Dokonale zachovalá mumie byla nalezena v roce 1907 v Egyptě v hrobce, nad níž stál malý chrám. Spolu s ní byly objeveny posvátné amulety, které plní ochrannou funkci.

Pod hlavou mumie byl obraz Osirise, na kterém byl nápis: „Probuď se ze svých mdlob, ve kterých jsi a jediný pohled tvých očí zvítězí nad všemi intrikami proti tobě.“ Oční důlky mumie byly pokryty magickými drahokamy. Podle řady badatelů se v hrobce nacházel i neviditelný strážce v podobě kouzel egyptských mágů.

Říká se, že tato kouzla se ukázala jako velmi účinná, protože všichni čtyři archeologové, kteří hrobku otevřeli, brzy zemřeli na neznámé nemoci. Mumie skončila v Britském muzeu, kde během dvou let zemřelo pět zaměstnanců, kteří se mumií zabývali. Došlo to tak daleko, že pracovníci muzea začali odmítat se k ní byť jen přiblížit. Na jaře 1912 se vedení rozhodlo mumii prodat a dát ji do dražby, kde ji koupil lord Canterville.

Tento artefakt měl nepochybně velkou hodnotu, a tak se jeho majitel neodvážil dát dřevěnou bednu s ostatky věštce do podpalubí, ale umístil ji poblíž kapitánského můstku.

A s největší pravděpodobností sám lord Canterville pozval kapitána, aby se na mumii podíval. Námořník neodmítl. Skutečnou mumii nepotkáte každý den! Tak či onak je docela možné, že v důsledku svého činu byl kapitán Smith pod vlivem kouzel egyptských mágů. Tato okolnost pak osudově ovlivnila jak jeho život, tak osud celé lodi.

Magie nebo šílenství?

Je možné, že právě vliv egyptských kouzel vysvětluje podivné chování kapitána Titaniku a jeho osudové chyby. I přes obdržená varování o obtížných ledových podmínkách se loď skutečně pohybovala zvýšenou rychlostí. Když Titanic narazil na ledovec, signál o pomoci byl vyslán s nepřijatelným zpožděním. Ve 23:40 došlo ke srážce. Tři minuty po jedné už Smith věděl, že loď je odsouzena k záhubě, ale místo toho, aby naléhavě přikázal radistovi, aby vyslal nouzový signál, spěchal do kajuty Johna Jacoba Astora, nejbohatšího pasažéra, aby ho informoval o srážce a nutnost přijmout záchranná opatření. Pak šel kapitán informovat cestující první třídy, i když to klidně mohl svěřit svým asistentům. Teprve v 00:14 vešel Smith do radiotelegrafní místnosti, jen aby probudil své podřízené… Teprve když se jeden z radistů nesměle zeptal, zda je nutné vyslat signál SOS, Smith řekl: „Ano.“ Co by se stalo, kdyby se radista nezeptal?

Kapitán se opozdil s rozkazem ke spuštění člunů. Navíc netrval na jejich úplném zaplnění. A to přesto, že tam nebyly žádné záchranné lodě pro 1028 cestujících a posádku! Výsledkem bylo, že pouze 4 z 18 spuštěných lodí byly zcela zaplněny a zbytek měl téměř 500 prázdných míst! Téměř každý, kdo se do těchto míst nedostal, zemřel…

Skeptici však tvrdí, že mumie a starověká kouzla s tím nemají nic společného. Podivné chování kapitána lze vysvětlit jistou letargií, která je vlastní starším lidem (Smithovi bylo 62 let), a také šokem z katastrofy, která se stala – kapitán přece věděl, že s největší pravděpodobností bude obviněn za potopení lodi a smrt lidí na palubě…

Na obloze v USA se objevuje záhadný „portálový“ modrý vír

NovéTOP 10Záhady

Předminulý víkend pozorovatelé na Aljašce na noční obloze spatřili záhadný modrý vír. Hvězdáři na  Aljašce byli zmateni poté, co předminulou sobotu viděli na obloze strašidelnou spirálu podobnou galaxii, píše server TheSUN. Bleděmodrý vír se nacházel uprostřed polárních září neboli elektricky nabitých částic ze slunce narážejících do atmosféry naší planety.

Navzdory svému tajemnému a cizímu vzhledu, měla spirála velmi normální vysvětlení. Bylo to jen zbytkové palivo, které se uvolnilo z rakety SpaceX Elona Muska, která odstartovala z Kalifornie tři hodiny předtím, než se spirála objevila.

Někdy mají rakety palivo, které je třeba vystřelit, řekl agentuře AP vesmírný fyzik Don Hampton, docent výzkumu na Geofyzikálním institutu Fairbanks univerzity na Aljašce.

„Když se to dělá ve vysokých nadmořských výškách, palivo se promění v led,“ řekl Hampton. „A pokud je to náhodou ve slunečním světle, když jste ve tmě na zemi, můžete to vidět jako jakýsi velký mrak a někdy jako vír,“ dodal.

Přesto to není běžný pohled, řekl Hampton a poznamenal, že takovou událost viděl jen asi třikrát. Z tohoto důvodu se obrázky a videa spirály rychle rozšířily na internet.

„S tou spirálou to vytvořilo trochu internetovou bouři,“ řekl Hampton. Raketa SpaceX odstartovala z Vandenberg Space Force Base v Kalifornii v pátek večer s nákladem 25 satelitů. A protože se jednalo o „polární start“, cesta raketové lodi byla viditelná přes velkou část Aljašky, takže „jsme dostali tu opravdu úžasně vypadající spirálovou věc,“ připojil se Hampton.

„Mohu vám říct, že to není galaxie,“ uklidnil skeptiky. „Je to jen vodní pára odrážející sluneční světlo.“ V lednu zachytila ​​kamera další spirálu nad havajským Velkým ostrovem na vrcholu Mauna Kea.

Foto: SpaceX, Elon Musk / AP
Víření způsobilo zbytkové palivo, které se uvolnilo z rakety SpaceX Elona Muska.

V Británii začíná první prohlídka UFO, při níž se údajně střílelo na záhadné světelné koule

NovéTOP 10UFOZáhady

PRAVDA JE VENKU | První britská prohlídka UFO bude zahájena 17 strašidelnými pozorováními v Suffolku

Bývalý policista Gary Heseltine provede veřejnost Rendleshamským lesem v Suffolku, který byl v roce 1980 místem 17 strašidelných pozorování, píše The SUN. Tvrdí se, že personál amerického letectva sídlící poblíž viděl UFO, když přistávalo na zemi.

Jedna z dozorkyň prý také zahájila palbu na oranžovou světelnou kouli, která se snesla na její džíp. Později byla letecky přepravena zpět do USA a nikdy o tom nemluvila.

Nicméně kolega, který měl tu noc službu, incident reprodukoval 63letému Garymu, který má za sebou 24 let u britské dopravní policie a šest let u policie RAF.

Gary z Featherstonu ze Západního Yorku ve své knize Nelidské incidenty v Rendleshamském lese, uvádí: 42 let popírání: „Pokud je toto svědectví pravdivé, tak je skutečně dechberoucí.“

Přísně tajná sonda amerického letectva do „humanoidního mimozemšťana“

NovéTOP 10UFOZáhady
Foto: Getty Images
Mimozemšťan, počítačová grafika

Americké letectvo zahájilo přísně tajné vyšetřování bizarních tvrzení, že mimozemšťan podával svědkovi palačinky k snídani poté, co přistál se svým létajícím talířem na dvorku farmáře, odhalil dokument z vyšetřování Blue book. Farmář a chovatel kuřat, Joe Simonton, v oficiálním dokumentu tvrdí, že létající talíř přistál na jeho příjezdové cestě a humanoidní mimozemšťan mu naservíroval k snídani čtyři palačinky, píše The SUN.

Překvapivé je, že tento případ byl dokonce „Projektem Modré knihy“ a samotné palačinky byly odeslány k analýze. Oficiální studii provedlo americké letectvo zabývajícím se UFO v 50. a 60. letech.

Profesor J Allen Hynek, který se objevil ve sci-fi filmu Stevena Spielberga ET, byl dokonce povolán, aby prošetřil tento nepřehledný případ jménem letectva. 

54letý Joe tvrdil, že na jeho farmě ve městě Eagle River ve Vilas County ve Wisconsinu, 18. dubna 1961, v 11 hodin dopoledne, přistál „lesklý kovový“ předmět. Tvrdil, že se ve dveřích objevil mimozemšťan a dělal popíjející pohyby.

Podal mu šálek a Joe ho naplnil vodou. Tvrdí, že se entita dotkla jeho čela, aby mu poděkovala. Joe tvrdí, že uvnitř plavidla byli další dva „mimozemšťané“ v mikinách.

Jejich oblečení popsal jako „jednodílnou tuniku bez knoflíků nebo zipů, které by určitě viděl, ale s kapucí přes hlavu“. Řekl, že vypadali jako lidé, ale byli menší. Zdálo se, že jeden mimozemšťan vařil na sporáku a Simonton tvrdí, že mu dal čtyři palačinky. Dveře se zavřely, plavidlo vystřelilo a povalilo borovici.

Překlad zprávy

Objekt ve tvaru 2 polévkových misek dohromady, jako kulatý talíř. Průměr cca 30 stop a tloušťka 12 stop od středu se zužuje na stopu na okraji. Světlejší než chrom. Výfukové trubky o průměru 6-8 stop rozmístěné ve vzdálenosti 1 stopy od sebe kolem kruhu. Přistál a následovalo setkání s lidmi ze spacu. Objekt při odletu způsobil silné vzdušné turbulence. Při vysoké rychlosti zněl jako sněhové pneumatiky na pevnůstce, jen hlasitěji. Zvuk podobný tryskám. Přistál za oknem pozorovatele.
Případ měl širokou publicitu ve zpravodajských médiích a u fanoušků talířů. Vyšetřováno letectvem na místě a podle názoru vyšetřovatelů byl svědek shledán vyrovnaným člověkem s dobrým duševním zdravím a že skutečně věří, že se sled událostí skutečně stal. Nesrovnalosti spolu s nedostatkem podpůrných důkazů však spíše naznačují, že svědek trpěl halucinací a následným bludem.

Vedoucím projektu Blue Book byl v té době bývalý plukovník letectva Tuskegee, Robert Friend. Friend se o případu doslechl 26. dubna ze sektoru protivzdušné obrany Duluth Minnesota. Zavolal vědeckému konzultantovi Modré knihy, profesoru J Allenovi Hynkovi, který souhlasil s okamžitým odletem.

Hynek byl tehdy profesorem a předsedou katedry astronomie na Severozápadní univerzitě. Vzal s sebou dva své postgraduální studenty astronomie, Waltera Wellera a Johna Tumlina. Vyhledali Simontona a vzali ho na večeři.

Hynek poznamenal, že lidé procházející kolem stolu, Simontona zdravili, „jako by byl velmi váženým členem komunity“. Hynek se šel do baru zeptat místních na Simontonovo setkání. Z této a dalších řečí, které slyšel ve městě, měl dojem, že většina lidí v Eagle River Simontonovi věří.

Hynkovým největším problémem případu bylo, že se týkal jediného svědka. Poradil letectvu, že by se mělo držet praxe nevyšetřování takových případů a že by to mělo být zohledněno při projednávání tohoto případu. Dodal, že letectvo by mělo uvést, že tento konkrétní případ byl vyšetřován pouze „kvůli jeho možné obtěžující hodnotě“.

Foto: Philip Mantle/ Flying Disk Press
Wisconsinská farma, kde se mimozemšťané údajně objevili.

Kromě Hynka případ nezávisle vyšetřovali pracovníci 676. radarové perutě, Antigo AF Station ve Wisconsinu. Oni i Hynek dostali vzorek Simontonových palačinek. Kus od vyšetřovatele 676. radarové letky byl poslán do divize leteckých systémů a Hynkův vzorek byl zaslán Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv.

ASD dospěla k závěru, že materiál sestával z nízkoproteinové mouky, cukru a soli vařené v hydrogenovaném oleji. Mikroskopická analýza FDA ukázala přítomnost tuku, škrobu, pohankových slupek, pšeničných otrub a slupek sóji. Došli k závěru, že to vypadalo jako kus obyčejné pohankové palačinky.

„Závěr na záznamové kartě projektu Modrá kniha pro zprávu je, že Simonton ‚trpěl halucinací následovanou bludy. „Toto je vzácný případ v souborech Projektu Modré knihy, kde je jako vysvětlení použit duševní stav svědka. Ať už ti z komunity věřících na létající talíře souhlasili s vysvětlením, nebo ne, letectvo nemůže být obviněno z ignorování případu.“

Britský vyšetřovatel UFO Philip Mantle, 62, který vydal knihu, ve které se o tomto případu zmiňuje, dodal: „Toto je jeden z nejbizarnějších případů v ufologii a je hodně daleko od nedávných případů UAP, které vyšetřuje nový program: Pentagon UFO.

„Zajímalo by mě, jestli by se dnes podívali na takový případ, kdyby jim ho předložil příslušník ozbrojených sil USA. Vím, že ano. Pobavilo by mě to, když už nic jiného.“

Oči místo zapalovače: Fenomén pyrogeneze

NovéTOP 10Záhady
Foto: 71/365/Openverse

„Vznícení pohledem“, mnoho lidí zná tento slavný román Stephena Kinga, jehož hrdinka dokázala zapálit předměty na dálku pouhým pohledem. Ne každý však ví, že taková supermoc skutečně existuje a jde o fenomén, jehož tajemství dosud nebylo prozrazeno, píše Svět poznání.

Spalující láska

K této tragické události došlo v roce 1965 na jedné z pařížských diskoték. Při požáru, který na něm náhle vypukl, zemřelo 20 lidí a asi stovka byla zraněna a popálena. Jak zjistilo vyšetřování, příčinou požáru bylo záhadné vznícení dekorativní plastické výzdoby na stropě místnosti. V místě zapálení nebyly dráty, takže byl vyloučen zkrat a nebyl prostor a ni pro použití otevřeného ohně nebo pyrotechniky. Příčina požáru zůstala nevyjasněna.

Pár dní po požáru přišel na policii, aby se vzdal, jistý Jean Ducolle a převzal odpovědnost za požár, který na diskotéce vypukl. Mladík policistům vysvětlil, že se před diskotékou pohádal s přítelkyní, která se chystala jít tančit s jiným. Tehdy se rozhodl diskotéku zapálit. Ducol stál před budovou na ulici, přes obrovská okna viděl vše, co se uvnitř dělo. Jean soustředil svou psychickou energii, zaměřil se na plastové části na stropě a začal jim dávat mentální příkazy, aby se zapálily, dokud nevzplanou.

Představte si údiv policistů, když vyslechli mladíkovo vyprávění. Samozřejmě předpokládali, že ten chlap má duševní poruchu a poslali ho domů. Jeanovým rodičům důrazně doporučili, aby ukázali svého syna psychiatrovi. Bohužel, týden po návštěvě policie se Ducol vrhl z okna a spáchal sebevraždu. Některým služebníkům zákona sloužil takový čin pouze jako důkaz rozrušené psychiky chlapce, nicméně někteří policisté měli pocit, že jim v tomto příběhu uniklo něco velmi důležitého.

Zřejmě díky takovým pochybovačům prošel po pár letech případ Ducoll důkladnou a pečlivou revizí.

V Jeanově svědectví byla zaznamenána řada bodů, které byly během jeho návštěvy na policii ignorovány. Ducoll tedy velmi přesně označil místo vznícení a hovořil o prvních minutách požáru. A co je nejdůležitější, ještě před požárem na diskotéce dokázal zapálit předměty očima. Jeden z jeho bývalých spolužáků řekl, že Jean již v šesté třídě uměl pohledem zapálit papír a na střední škole dokonce na dálku zapálil poleno. Ukázalo se, že policii říkal pravdu!

Existuje dech ohně?

V první polovině 20. století přišel k americkému lékaři L. Woodmanovi, velmi neobvyklý pacient. Byl to mladý černoch jménem Underwood, který ho požádal, aby se zbavil docela neobvyklé schopnosti. Podle jeho slov, jakmile vzal kapesník, přitiskl si ho k ústům a začal přes něj dýchat, kapesník během chvilky vzplál a proměnil se v popel. Doktor si nejprve myslel, že je Underwood blázen, ale Underwood mu ochotně ukázal, že zapálí kapesník, který následně shoří.

Pak Woodman navrhl, že se ho pacient snaží oklamat a předvedl pouze nějaký trik. Underwood, který byl téměř v slzách, ho ujistil o opaku. Souhlasil dokonce s dlouhou lékařskou prohlídkou, jen aby se zbavil nepohodlného daru. Tajemný pacient řekl, že se ve spánku velmi bál, aby svým dechem náhodou nezapálil dům a dokonce i v bdělém stavu dýchal velmi opatrně, protože se bál, že něco spálí.

Při zkoumání Underwooda se lékaři nejprve rozhodli zcela vyloučit možnost jakéhokoli žertu z jeho strany. Černoch se úplně svlékl, vypláchl si ústa vodou, byl pečlivě vyšetřen, donucen nosit gumové rukavice, ale poté bez problémů zapálil papír nebo hmotu pouhým dechem.

V roce 1927 se v amerických novinách objevily zprávy, že se o fenomén Underwooda začal osobně zajímat i samotný prezident Spojených států. Bohužel, lékaři přes svou snahu nedokázali pro tento jev podat alespoň nějaké stravitelné vysvětlení. Kuriózní je, že nyní v USA existuje sdružení lidí, kteří si říkají „opatrné dýchání“.

Sdružení vede Jimmy Borisson ze Seattlu. Podle jeho slov mu dar ohnivého dechu kdysi dokonce pomohl vypořádat se se dvěma lupiči. Jednoduše vydechl zhluboka útočníkovi do obličeje a ten okamžitě zavyl bolestí, když utrpěl vážnou popáleninu. Je zvláštní, že zraněný lupič měl dokonce tu drzost jít na policii se stížností na Borissona.

Jimmy svůj dar předvedl více než jednou a svým dechem zapálil malé dřevěné hobliny a papírky, které experimentátoři nabídli. Mimochodem, vyvstává otázka: pokud takoví lidé existují, pak by báječní draci chrlící oheň, mohli skutečně existovat? Je neuvěřitelné, že někteří badatelé o takovém předpokladu vážně uvažují.

Není to dar, ale skutečná katastrofa!

Jev diskutovaný v tomto článku se nazývá pyrokineze. Podle stávající definice znamená pyrokineze schopnost způsobit oheň nebo výrazné zvýšení teploty na dálku silou myšlenky, stejně jako schopnost ovládat oheň silou myšlenky. Lidé s touto schopností se nazývají pyrokinetikové. Ohnivé dýchání přesto není pro fenomén pyrokineze tak charakteristické. K vznícení předmětů na dálku dochází především pomocí očí.

Zde je další příklad ze života, svědčící o reálnosti jevu. Mluvíme o ženě jménem Golda Kuts, která kdysi žila v Izraeli. K prvnímu projevu došlo v Goldině dětství. Jednou se pohádala se spolužačkou a ona ji uhodila. Jakmile se Golda rozzlobeně podívala na pachatelku činu, její šaty vzplály. Dívka utrpěla vážné popáleniny a byla převezena do nemocnice.

Když bylo Kutsové třicet let, byla obviněna, že zapálila dům souseda, se kterým se poprala na trhu. Bohužel, za celý svůj život se Golda nikdy nenaučila se svým darem zacházet, sama často trpěla svými schopnostmi. Došlo to tak daleko, že jí dokonce hrozil zákaz navštěvovat veřejná místa. Aby se tomu vyhnula, když byla na ulici, dokonce i večer nosila tmavé sluneční brýle. V jejím domě chybělo vše, co dodává pohodlí – nábytek, koberce, knihy, obrazy. Golda vyloučila ze svého života vše, co byla schopna nedobrovolně zapálit. Nešťastnice spala schoulená na hliněné podlaze mezi holými kamennými zdmi.

Může za všechno psychická energie?

Pozitivní je, že dar pyrokineze dokázal ocenit jen primitivní člověk, který bolestně dlouho rozdělával oheň třením dvou suchých kusů dřeva, nebo nedobrovolný Robinson, který se ocitl bez zápalek na pustém ostrově. Na ostrově Kalimantan prý kdysi žil celý kmen, jehož příslušníci zapalovali oheň jen očima a o jiných možnostech neměli ani ponětí.

Badatelé fenoménu pyrokineze tvrdí, že aljašští a aleutští šamani také mají zvláštní rituál rozdělávání ohně. Šamani stojí kolem hromady křoví nebo suché trávy, jen jeden si sedne pár kroků od připraveného ohně a začne na něj zírat, zbytek započne rituál. Skáčou kolem ohně, něco si broukají, dělají určité rituální pohyby. Podle vědců v sobě vytvářejí energii a předávají ji šamanovi. Po chvíli se v jeho pohledu rozhoří plamen.

Zástupci oficiální vědy se ve většině případů vyhýbají studiu pyrokineze, protože se obávají, že podkopou svou pověst. Fenomén je vydán na milost a nemilost nadšencům, kteří ne vždy mají potřebnou kvalifikaci a instrumentální základnu. V naší době již bylo zaznamenáno několik stovek spolehlivých případů vznícení pomocí pohledu.

Vědci se domnívají, že ke vznícení dochází, když se v tělech výjimečných jedinců nahromadí přebytek psychické energie, která odchází z těla právě očima. Oči tuto energii „vytvoří“ v různých stresových situacích (výbuch vzteku, nebezpečí atd.). Pravda, řada unikátů má naštěstí schopnost svůj hořlavý dar ovládat.

Neurochirurgové paleolitu. Proč starověcí lidé prováděli operace lebky?

NovéTOP 10Záhady
Foto: Rama, CC BY-SA 3.0 fr,commons.wikimedia.org

Pokud se budeme ptát, kdy se objevila skutečná medicína, většina našich současníků bude přinejlepším jmenovat starověké Řecko, napsal Svět poznání. Archeologické nálezy přitom dokazují, že již v době kamenné uměli lidé provádět složité chirurgické operace včetně trepanace. Jak a proč ale starověký Aesculapius dělal díry do lebek svých příbuzných?

V 50. letech 20. století objevila expedice vedená Ralphem Soleckým v severním Iráku středopaleolitický pohřeb. Ostatky 40letého muže se staly skutečnou senzací. Faktem je, že jeho pravá ruka byla kdysi zmrzačena a poté, soudě podle zaobleného tvaru pahýlu, účelově amputována nad loktem.

Bez obvazů a narkózy

První starověká lebka se stopami trepanace byla nalezena ve Francii v roce 1685. Nález nezpůsobil žádný vědecký zájem. Trauma je běžné. Jak mohli obyvatelé 17. století předpokládat, že jejich vzdálení divocí předkové uměli provádět složité chirurgické operace? V 19. století, kdy se z Peru začaly přivážet starověké lebky s dírami, bylo nutné tuto otázku přehodnotit. Bylo zřejmé, že některé otvory měly příliš hladké okraje a někde byly dokonce stopy hojení. Fenomén byl brán vážně.

Lebky se stopami trepanace se začaly pravidelně nacházet v různých částech světa: v Jižní Americe, Africe, na Středním východě, v Číně, východní a západní Evropě. Ukázalo se, že postup byl oblíbený mezi jihoamerickými Indiány z předkolumbovské éry, mezi obyvateli Altaje a povodí Dunaje. Důkazy o rozšíření takových operací byly nalezeny na Britských ostrovech a na kontinentu. Nedaleko francouzského Alsaska bylo v pohřbu datovaném do 7. tisíciletí před naším letopočtem nalezeno 120 lebek, z nichž třetina měla stopy po intravitálních pitvách.

Nejstaršími příklady průchozí trepanace jsou nálezy na území levobřežní Ukrajiny a na východě Maroka. Stáří artefaktů se odhaduje na 10 a 12 tisíc let.

Je zvláštní, že některé z nalezených lebek byly opakovaně podrobovány pitvě. Takže 4000 let stará mužská lebka, objevená poblíž Jericha, byla v různých obdobích čtyřikrát trepanována. Pozůstatky mladého představitele kultury Karasuk, nalezené v jižní Sibiři, hovoří o pěti chirurgických operacích, z nichž poslední zřejmě způsobila smrt.

Kro-Magnon body art?

Lišila se jak místa trepanace, tak i způsoby řezání kosti. Naši předkové používali řezáky z obsidiánu, křemíku, žraločích zubů, lastur. Úlomky víka lebky se daly seškrábnout nebo proříznout kamenným nožem. S vynálezem vřetena luku se začaly vrtat otvory. Pokud bylo nutné odstranit velký kus kosti, vyvrtali několik děr a pak prořízli můstky mezi nimi.

Známky hojení na operovaných kostech pacientů naznačují vysoké procento přežití. Není jasné, jak starověcí lékaři řešili pooperační infekce? Možná tajemství spočívá v imunitě primitivních lidí, nebo možná ve vynikající znalosti vlastností léčivých rostlin.

Otázka, proč si obyvatelé doby kamenné dělali díry do hlavy, zůstává otevřená. Terapeutické účely operací nejsou vyloučeny. Trepanace mohly dobře léčit následky bojových zranění. Indičtí muži tak byli trepanováni čtyřikrát častěji než ženy a otvory se často nacházely na levé straně hlavy, kam obvykle dopadají rány zprava. Kromě toho by mohly být vytvořeny otvory pro snížení intrakraniálního tlaku, pokusit se vyléčit bolesti hlavy, epilepsii a duševní poruchy.

Na druhou stranu lebky s vyřezávanými fragmenty se vyskytují až příliš často. Je těžké uvěřit, že tolik lidí trpí bolestmi hlavy. Proto je logické předpokládat, že vrtání lebky mělo nějaký rituální význam. Díry v hlavě mohly být vytvořeny k vymítání zlých duchů jako iniciační rituál nebo ve snaze „rozšířit vědomí“. Nebo možná byla trepanace znakem stavu člena kmene. Tuto myšlenku nepřímo potvrzují i ​​tzv. nedokončené, symbolické trepanace – prohlubně v určitých místech mužských lebek nalezené při vykopávkách kromaňonského naleziště na Moravě. Nebo možná byla díra v hlavě jen módní „vychytávka“ doby kamenné, jako moderní piercing nebo tetování?

Na Měsíci byla objevena 4 miliardy let stará hornina ze Země: Co na to říkají teoretici?

NovéTOP 10VesmírZáhady
Foto: © Image Credit: MR.Somchat Parkaythong/Shutterstock
Ilustrace středně velké planety, která narazila do Země a způsobila její explozi. Prvky tohoto obrázku vytvořené NASA. 

V lednu 2019 učinili vědci v Austrálii šokující objev, který odhalil, že kus kamene, který přinesla posádka při přistání Apolla 14 na Měsíci, ve skutečnosti pocházel ze Země, píše server Nevyřešené záhady. Vědci dlouho věřili, že Měsíc vznikl z trosek, které za sebou zanechaly po srážce planety velikosti Marsu zvané Theia (také známé jako „Thea“) se Zemí. Tato kataklyzmatická událost je široce přijímána jako hlavní vysvětlení toho, jak Země získala svůj satelit, ale stále je toho hodně, co o tomto dynamickém okamžiku v historii naší planety nevíme.

Když astronauti Apolla prozkoumávali měsíční povrch, našli několik podivných kamenů, které se zdály nepatřičné. Tyto hranaté úlomky skály jsou známé jako „modré smyčky“, kvůli jejich výrazné modrozelené barvě a smyčkovému vzhledu při pohledu při zvětšení.

Tyto zvláštní horniny poprvé objevili na Měsíci astronauti během mise Apollo 14 v roce 1971. Od té doby vědci identifikovali podobné exempláře na různých dalších místech Měsíce. Ale co přesně jsou a odkud se vzaly, zůstalo záhadou.

Foto:  © Image Credit: Wikimedia Commons
Vzorek 14321, často známý jako Big Bertha, je 9,0 kilogramová brekcie, která byla nalezena na stanici C1 blízko okraje kráteru. Snímek pořízený v Lunar Receiving Laboratory. 

V lednu 2019 učinili vědci v Austrálii šokující objev, který odhalil, že kus kamene, který přinesla posádka při přistání Apolla 14 na Měsíci, ve skutečnosti pocházel ze Země.

Vědci v článku publikovaném v časopise Dopisy o Zemi a planetární vědě, uvedli, že kámen mohl být součástí trosek, které byly na Měsíc vymrštěny ze Země v důsledku srážky asteroidu s naší planetou před miliardami let.

Oblázky byly shromážděny během mise Apollo 14, která odstartovala v roce 1971 a byla třetí vesmírnou misí, která úspěšně přistála na Měsíci. Alan Shepard, Stuart Roosa a Edgar Mitchell strávili mnoho dní na oběžné dráze Měsíce prováděním vědeckých experimentů a pozorování, zatímco Shepard a Mitchell se účastnili 33hodinové vesmírné procházky po povrchu Měsíce.

Kromě toho se astronauti vrátili se zhruba 42 kg kamenů. Tato sbírka měsíčního odpadu nám poskytla množství informací o složení a vývoji Měsíce.

Nedávná studie některých z těchto prvků však ukázala, že alespoň jeden z měsíčních balvanů shromážděných Shepardem a Mitchellem mohl pocházet ze Země.

Podle profesora Alexandra Nemchina z Kurtinovy univerzity, Fakulty věd o Zemi a planetách v Západní Austrálii, je složení jedné z měsíčních hornin extrémně podobné žule. Uvnitř kamene je značné množství křemene. Zatímco křemen je na Zemi běžný, na Měsíci je neuvěřitelně obtížné ho objevit.

Dále vědci zkoumali zirkon obsažený v hornině, minerál, který patří do skupiny neosilikátů přítomných na Zemi i na Měsíci. Pozorovali, že zirkon identifikovaný v hornině odpovídá pozemským formám, ale ne ničemu dříve detekovanému v měsíčním materiálu. Vědci zjistili, že hornina se vyvíjela v oxidujícím prostředí, což by na Měsíci bylo velmi vzácné.

Podle Nemchina tato pozorování poskytují významný důkaz, že hornina nevznikla na Měsíci, ale pochází ze Země. Nevyloučil myšlenku, že se hornina vyvíjela za dočasně se vyskytujících stejných podmínek na Měsíci, ale dospěl k závěru, že je to krajně nepravděpodobné.

Místo toho vědci navrhli jinou možnost. Předpokládali, že hornina byla přenesena na Měsíc po jeho vytvoření, potenciálně v důsledku dopadu asteroidu na Zemi před miliardami let.

Podle této představy se asteroid před miliardami let srazil se Zemí a na oběžnou dráhu uvolnil trosky a balvany, z nichž některé přistály na Měsíci.

Tato myšlenka by vysvětlovala, proč se zdá, že hornina má chemické složení kompatibilní s pozemskými planetárními podmínkami spíše než s měsíčními. Je to také v souladu s přesvědčením o druhu bombardování, které změnilo Zemi před miliardami let.

Podle mnoha odborníků mohly asteroidy a meteority zasáhnout Zemi během jejích raných fází vývoje a způsobit velké narušení jejího povrchu.

Kromě toho se předpokládá, že Měsíc byl během této éry nejméně třikrát blíže k Zemi, takže je extrémně možné, že Měsíc byl také zasažen letícími úlomky v důsledku těchto kolizí.

Pokud je tato myšlenka správná, skála vrácená posádkou Apolla 14 je jednou z nejstarších pozemských hornin, které kdy byly objeveny. Analýza zirkonu stanovila stáří horniny na přibližně 4 miliardy let, což ji činí o něco mladší než krystal zirkonu nalezený v západní Austrálii jako nejstarší známá hornina na Zemi.

Tyto prastaré kameny se mohou jevit jako malé, nenáročné balvany, přesto mají potenciál změnit naše znalosti o raných fázích existence Země.

Výše to byl obecný pohled na hlavní proud vědy. Tento objev má ale mimořádný háček. Podle některých teoretiků se kámen nedostal na povrch Měsíce přirozeně, ale nějakými umělými prostředky. Tvrdí to ti, kteří věří v silurskou hypotézu.

Silurská hypotéza v podstatě vyjadřuje, že lidé nejsou prvními vnímavými formami života, které se na naší planetě vyvinuly, a že pokud by před 100 miliony lety existovali předchůdci, prakticky všechny důkazy o nich by byly již ztraceny.

Foto: Zishan Liu/Dreamstime.Com (fotografie pro redakční/komerční použití)
Vyspělá civilizace žijící na Zemi před lidmi.

Fyzik a spoluautor výzkumu Adam Frank v článku o Atlantýdě uvedl: „Nestává se často, abyste publikovali článek nabízející hypotézu, kterou nepodporujete.“ Jinými slovy, Adam Frank nevěří v existenci prastaré civilizace Pánů času a Ještěřích druhů. Místo toho je jejich cílem zjistit, jak bychom mohli najít důkazy o starých civilizacích na vzdálených planetách.

Může se tedy zdát logické, že bychom byli svědky důkazů o takové civilizaci, vždyť dinosauři existovali před 100 miliony lety a víme to, protože byly objeveny jejich fosilie. Nicméně existovali více než 150 milionů let.

A právě to je významné, protože nejde jen o to, jak staré nebo široké by byly ruiny této imaginární civilizace. Jde také o to, jak dlouho to existuje. Lidstvo se rozšířilo po celém světě za neuvěřitelně krátkou dobu, zhruba 100 000 let.

Pokud by totéž udělal jiný druh, naše šance na jeho nalezení v geologickém záznamu by byly mnohem menší. Výzkum Franka a jeho spoluautora klimatologa Gavina Schmidta si klade za cíl určit způsoby, jak odhalit civilizace hlubokého času.

Mohli by tedy mít tito teoretici pravdu? Je možné, že před téměř 4 miliardami let na této planetě vzkvétala vyspělá civilizace jako my a byla schopna ovlivnit měsíční povrch? Víme, že stáří Země se odhaduje na 4,54 miliardy let, ale je to jen odhad, nikdo nedokáže přesně určit, kdy byla Země stvořena a kolik civilizací ve své historii skutečně zažila.

Kontakt s UFO málem rozpoutal 3. světovou válku: Usovský incident

NovéParanormalTajné projektyTajné zbraněTechnologieTOP 10UFOVesmírZáhady

Jak často si my, obyčejní lidé, klademe otázku, co je za sluncem? A je v tomto obrovském vesmíru ještě někdo kromě nás? Samozřejmě je nepopiratelné, že vědci ušli dlouhou cestu při studiu sluneční soustavy a vesmíru jako celku. Ale ať říkáte cokoli, procento nastudovaných a ověřených informací na toto téma je ve skutečnosti mizivé, píše Svět poznání.

Lidé se musí spoléhat na příběhy, mytologii a dohady. Zde je několik krátkých příběhů, které mění skutečnost, že nejsme sami:

Usovský incident

Dne 4. října 1982 málem došlo v 50. raketové divizi strategických sil Vojenského okruhu Karpat k nepovolenému odpálení strategické rakety. Vše začalo tím, že v 18:30 moskevského času, se na obloze nad pozicemi divize, objevilo několik nejasných letadel, pohybujících se po drahách nepřístupných pozemské technologii. Ve skutečnosti to byla právě tato chvíle, kdy málem začala třetí světová válka! A incident v Usovu vešel do dějin jako slavný „Usovský incident“. 

UFO bylo poprvé spatřeno asi dva kilometry od Usova. Armádní důstojníci mimo základnu také hlásili, že nad lesem viděli světla a podivné objekty. Navíc jeden z důstojníků oznámil, že když jel blíž, jeho vojenský vysílač nefungoval. Ale to nejhorší se tehdy událo uvnitř bunkru. Ve střední fázi pozorování jevu, což bylo ve 21: 30 moskevského času, na velitelském stanovišti jednotky raketových sil náhle zafungoval automatický řídicí systém bojového komplexu. Na okamžik se rozsvítily všechny kontrolky oznamovací tabule, například jako při kontrole nouzové situace. A hlavně se rozsvítil nápis „Start“!

Major Kataman, který měl na starosti bezpečnost odpalovací rampy, oznámil, že několik jaderných střel bylo právě aktivováno. Samy o sobě, bez signálu z Moskvy! Žádný z přítomných zaměstnanců nemohl zastavit proces spouštění. Jediné, co mohli dělat, bylo bezmocně sledovat, jak se rakety připravují ke startu. Najednou bylo po všem a panely se vypnuly. Jak se později zjistilo, stalo se to v okamžiku, když se podivná světla začala pohybovat směrem k odletu. Následné testy systému neprokázaly žádné závady v programech odpalování raket. Všechna preventivní opatření fungovala. Ale pro to, co se stalo, neexistuje dodnes žádné vysvětlení. (Zdroj:dzen.ru)

Po setkání s UFO zmizeli beze stopy

NovéTOP 10UFOZáhady

Dne 23. listopadu 1953 radarová kontrolora amerického letectva zaznamenala pohyb poblíž Horního jezera kousek od hranice Michiganu. K nebi se vznesl vojenský stíhač na kterém letěli poručík Felix Monkla a poručík Robert Wilson. To, co se stalo potom, šokovalo oba piloty. Po přiblížení se k cíli, se stíhačka vznášela nad mimozemským objektem, uvedl UNEXPLAINED na svém Tweetu.

Hlavní věž pouze zaznamenala, že se dvě tečky na radaru spojily a posádka navždy zmizela. Žádné trosky, žádné stopy, žádná odezva. Samotné úřady tvrdí, že v této oblasti nikdy žádná letadla neměla…

Večer 23. listopadu 1953, velitelství protivzdušné obrany Ground Intercept, operátoři radaru v Michiganu, identifikovali neobvyklý cíl nad Horním jezerem poblíž Soo Locks. Tryskové letadlo F-89C Škorpion z letecké základny Kinross bylo vysláno na základě šifry „ohrožení“, aby prozkoumalo informaci z radaru. Škorpion byl pilotován nadporučíkem Felixem Monclou, který vzlétl společně s nadporučíkem Robertem Wilsonem, jednajícím jako radarový operátor Škorpionu. 

Wilson měl problém sledovat objekt na radaru Škorpionu, takže operátoři pozemního radaru Moncla k objektu navigovali za letu. Moncla se nakonec k objektu přiblížil ve výšce asi 2 a půl kilometru. Pozemní řízení sledovalo Škorpiona a neidentifikovaný objekt jako dvě „tečky“ na obrazovce radaru, které se k sobě přibližovaly a přibližovaly, až se zdálo, že splývají. Za předpokladu, že Moncla proletěl buď pod cílem, nebo nad ním, pozemní řízení předpokládalo, že se Škorpion o chvíli později objeví znovu jako dva samostatné body. Donald Keyhoe hlásil, že panovala obava, že se dva objekty navzájem střetly, ale jen jediný bod pokračoval ve svém předchozím kurzu.

Pokusy kontaktovat Moncla přes vysílačku, byly neúspěšně. Okamžitě byla zahájena pátrací a záchranná operace jak USAF, tak Královského kanadského letectva (RCAF), ale nepodařilo se najít žádné stopy po letadle ani po jeho pilotech. Povětrnostní podmínky však byly hlavním faktorem, které bránily hledání.

Zpráva o vyšetřování nehody USAF 

Poručík Gene Moncla z T-33 na Truax Field v Madisonu, Wisconsin

Oficiální zpráva o vyšetřování nehody USAF uvádí, že F-89 byl poslán, aby prošetřil RCAF C-47 Skytrain, který letěl mimo kurz. Letoun F-89 letěl ve výšce 2,5 kilomertů, když se střetl s druhým letadlem, jak se očekávalo při záchytu. Jeho IFF signál také zmizel poté, co se oba body spojily na radarovém dalekohledu. Přestože pokusy kontaktovat posádku rádiem byly neúspěšné, pilot jiného letadla F-89 vyslaného do pátrání uvedl ve svědectví na palubě nehody, že věřil, že asi čtyřicet minut poté, co letadlo zmizelo, slyšel od pilota krátký rádiový přenos.

Vyšetřovatelé USAF hlásili, že Moncla mohl pociťovat závratě a zřítit se do Horního jezera. USAF uvedlo, že o Monclovi bylo známo, že čas od času pociťoval závratě: „Další stopy odhalené během tohoto pozdějšího průběhu vyšetřování naznačovaly, že by mohla existovat možnost, že poručík Moncla byl vystaven záchvatům závratí o něco více, než jsou obvyklé stupně. Při pronásledování těchto stop bylo zjištěno, že prohlášení byla učiněna bývalými členy organizace poručíka Moncly, ale nešlo o důkazy z první ruky a byly považovány za doslech.“ Pilotovi závratě nejsou uvedeny jako příčina nebo možná příčina v žádném ze zjištění a závěrů Rady pro vyšetřování nehod USAF.

Oficiální zpráva o nehodě uvádí, že když byl neznámý signál poprvé zachycen radarem, mělo se za to, že se jedná o letoun RCAF „VC-912“, ale byl klasifikován jako „NEZNÁMÝ“, protože byl mimo kurz letového plánu asi o padesát kilometrů. Toto tvrzení důrazně popřel pilot tohoto letu RCAF Gerald Fosberg, když s ním dělali rozhovor pro dokument Davida Cherniacka „Vzpomínky na Moncla“ produkovaný pro seriál Enigma VisionTV. 

Spisovatel UFO, Donald Keyhoea, ve své knize „Spiknutí létajících talířů“ z roku 1955, údajně obdržel telefonát o „zvěsti na Selfridge Field, že F-89 z Kinross [sic] byla zasažena létajícím talířem“, ale následný telefonát důstojníkovi pro veřejné informace, Robertu C. Whiteovi odhalil, že „neznámý objekt byl v tomto případě kanadský letoun DC-3, který byl „omylem“ mimo letovou trasu“. Týká se omezeného vzdušného prostoru nad zdymadly americko-kanadské hranice na jihovýchodním konci Horního jezera. (Zdroj: Wikipedia)

Zprávy o součástech nalezených v roce 1968

Je možné, že některé části letadel nalezené koncem října 1968 poblíž východního břehu Hrního jezera byly z chybějící F-89. Důstojník USAF potvrdil, že díly byly z vojenského proudového letadla a zprávy spekulovaly, že by to mohlo být z Monclovy F-89. Identita částí nebyla nikdy zveřejněna a kanadská vláda uvádí, že o nálezu nemá žádný záznam.

Hoax z roku 2006 „Potápěčská společnost Great Lakes“ 

Podle příběhu, který koloval mezi nadšenci UFO na internetu v roce 2006, skupina potápěčů z Michiganu, kteří si říkali „Great Lakes“, objevila Monclův letoun F-89 na dně Horního jezera v přibližném místě, kde letoun zmizel z radaru. 

Chile: Chybějících 5 dní po mimozemském únosu UFO

NovéParanormalTOP 10UFOZáhady

Chile: Kontroverze ohledně nejznámějšího případu po setkání s UFO

25. dubna 1977 v Pampa Lluscuma nedaleko Putre v Chile, zůstal v šoku voják po podivné, pětidenní návštěvě UFO. Šest členů armádní hlídky vidělo z oblohy sestupovat dva jasné objekty. Desátník Armando Valdes, velitel hlídky, se vydal na průzkum sám a podle mužů prostě zmizel. O patnáct minut později se prý znovu objevil, pokusil se promluvit, ale omdlel. Datum na jeho hodinkách bylo o pět dní dopředu a na tváři měl pětidenní strniště, píše server Journal News.

Případ Valdés – nejparadigmatičtější epizoda chilské ufologie, byl znovu prozkoumán v knize „La noche de los centinelas“ (Noc hlídky). Dlouhých 8 let probíhalo novinářské vyšetřování, které se zabývá událostmi v pozadí, lokalizuje protagonisty a „odhaluje více než jedno překvapení“, říká autor.

„Pokud někdo hledá příběh o mysticích v přímém kontaktu s Marťany, tady ho nenajde. To, co najdou, jsou informace, informace a další informace. Výsledek podrobného novinářského vyšetřování, které umožňuje rekonstrukci skutečného zajímavého případu, který zaujal titulky před více než 46 lety.

Voják ztrácí 5 dní na UFO

SANTIAGO, Chile – Chilský voják je stále v šoku po podivném, pětidenním utrpení s UFO. Toto je jeho příběh. Bylo 4:15, v pouštní zemi na dalekém severu Chile, šest členů armádní hlídky leželo u táborového ohně, zatímco dva muži stáli na stráži. Najednou začaly z oblohy sestupovat dva jasné objekty.

Jeden klesl do podhůří And mimo přímý dohled, ale muži v hlídce, nyní zcela probuzení, viděli záři jeho světla. Druhý, řekli, klesl téměř k zemi asi 500 metrů od tábora. Muži říkali, že to zářilo fialovým světlem se dvěma body intenzivně červené.

Desátník Armando Valdes, velitel hlídky, nařídil vojákům, aby se chopili zbraní. Pak se vydal sám na průzkum a podle mužů prostě zmizel. O patnáct minut později se prý znovu objevil, pokusil se promluvit a omdlel.

Řekli, že se probral kolem 7 hodiny ráno, ale že jeho hodinky ukazovaly stále 4:30, přibližný čas, kdy se znovu objevil. Také řekli, že datum na hodinkách bylo posunuto o pět dní dopředu a že Valdesovi narostly asi týdenní vousy.

Podle jeho kolegů, když Valdes začínal nabývat vědomí, řekl: „Nevíte, kdo jsme, ani odkud pocházíme. Ale říkám ti, že se brzy vrátíme.“

K tomuto údajnému pozorování došlo 25. dubna a od zveřejnění příběhu vojáků byly hlášeny desítky dalších neidentifikovaných létajících objektů po 4 345 km dlouhém Chile.

Valdes říká, že si nepamatuje nic, co se stalo během 15 minut, kdy byl pryč. Někteří skeptici tvrdili, že vojáci možná viděli přelud v poušti. Ale další pozorování byla hlášena také na předměstí hlavního města, v deštivé jezerní oblasti na jihu a nad Magellanovým průlivem na studeném jižním cípu kontinentu.

Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku a Chilská univerzita společně provozují stanici pro sledování vesmíru několik mil severně od Santiaga, ale úředníci na stanici neměli ke zprávám žádný oficiální komentář.

Zdroj ze stanice, který si nepřál být identifikován, uvedl, že měl pocit, že některá z předchozích pozorování UFO v Chile byly satelity nebo letadla. Ale řekl, že většina nedávných pozorování, uskutečněná na relativně blízké vzdálenosti, se nezdála být jako satelity.

Oscar Bravo, rozhlasový hlasatel z Punta Arenas, hlavního města na Magellanově průlivu, řekl, že se jedné noci probudil kolem třetí hodiny ráno a šel do kuchyně pro sklenici vody.

„Nejprve jsem si všiml, že nebe je jasné,“ řekl.

„To způsobilo, že jsem roztáhl závěsy a viděl jsem, jak tyto dvě věci visely ve vzduchu a vyzařovaly silné světlo, jasné a oranžové.

„Světlo zhaslo, ale vrátilo se s divokou barvou.“ Pak se tyto dvě věci oválného tvaru pohybovaly velkou rychlostí, otevíraly se jako V a uzavíraly se ve vyšším bodě na obloze. Nakonec zmizeli nad úžinami, řekl.

O několik nocí později cestující v autobuse jedoucím z Puerto Monti do Puerto Varas v jižním Chile řekli, že viděli něco podobného. 90 metrů nad nimi na obloze.

Několik lidí, kteří nedávno viděli UFO, odhadlo jejich velikost na průměr asi 3,5 metru. Většina říká, že jsou kulaté nebo oválné – „jako obrovské kolo vozu,“ řekla jedna žena. – Associated Press / San Antonio News, 23. května 1977

——————–

Desátník Valdes se PŘIZNÁVÁ: „Vážně, NEBYL JSEM UNESEN“

TEMUCO, 26. září 2003 – V exkluzivním rozhovoru pro Terra.cl legendární desátník Armando Valdes tvrdil, že od začátku věděl, že nebyl unesen. Ze svého domova v Temuco uvedl, že jeho příběh byl nesprávně interpretován, „ačkoli záležitost s vousy a náramkovými hodinkami byla pravdivá“.

Hovořil také o svém aktuálním projektu: knize, která by měla vyjít do konce roku a v níž převypráví svou verzi událostí, které se staly 25. dubna 1977 v Prvním regionu Chile.

Terra: Nedávno jste se zabýval diskrétním výzkumem svých zkušeností. Je to pravda?

AV: Ano, ve skutečnosti jsem se plně zapojil do vývoje své knihy a navíc jsem se zabýval svými zkušenostmi, protože si přeji být ve svém příběhu co nejfaktičtější.

Terra: V důsledku tohoto výzkumu jste se vrátil na místo událostí?

AV: Ano, vrátil jsem se v listopadu 2002 – o 25 let později… Pampa Lluscuma a zbytky koňských stájí, kde se události odehrávají. Tam jsme ve společnosti výzkumníka a novináře Patricia Abuslemeho znovu vytvořili události a provedli řadu měření, při nichž jsme shromáždili velmi důležité základní informace.

Terra: Jak ses cítil při návratu na toto místo?

AV: Jak si dokážete představit, bylo to šokující. Bylo to poprvé, co jsem se vrátil po dvou desetiletích. Byla to motivující zkušenost, která mi v první řadě umožnila potvrdit nebo si vybavit určité detaily, které se postupem času ztratily.

Terra: I když se toho o „únosu“ desátníka Valdése hodně řeklo, nic se nestalo. Jaká je vaše verze?

AV: Opravdu, nebyl jsem unesen. To je důvod citlivé povahy toho, co v knize uvádím. Uvolňují se některé důležité podrobnosti o pozadí.

Terra: Myslel jsi někdy, že jsi byl unesen, nebo jsi vždycky věděl, že to tak není?

AV: Hele, to je najednou opravdu složité vysvětlit. To je důvod mé cesty do Putre, mých vědeckých studií a knihy, kterou píšu, protože je to všechno velmi složité.

Terra: Ale myslel sis nejdřív, že jsi byl unesen?

AV: Řekl bych, že jsem okamžitě věděl, jak se věci staly. To, co ve své knize vysvětluji, [upozorňuji] na důvody, pro které některé položky zmizely na jiné koleji.

Terra: Jinými slovy, váš původní příběh byl špatně vysvětlen?

AV: Opravdu. Zpočátku jsem si nemyslel, že jsem byl unesen, i když otázka růstu vousů je pravdivá, stejně jako téma mých náramkových hodinek. Ale z tohoto důvodu jsem se pustil do psaní knihy, abych vysvětlil důvody všech těchto věcí.

Terra: V poslední době jste v médiích mlčel. Proč?

AV: Co se děje, je, že jsem ponořený do dokončování své knihy. Chtěl jsem pracovat v tichosti, dokud nebude úkol dokončen.

Terra: Kdy můžeme očekávat vydání knihy?

AV: V knize samotné říkám, že bylo vážnou chybou slibovat data. Stalo se mnoho zvláštních situací, několik velmi zvláštních věcí, ale snažím se to do konce roku dokončit. Dávám do toho všechno, protože bych to rád dokončil co nejdříve.

Terra: Máte nějaké možnosti, jak vydat knihu v zahraničí?

AV: Ano, přišly nabídky ze zahraničí, ale nechci je řešit, dokud nebude kniha hotová. Mým největším přáním je, aby si ji přečetl každý, protože v ní mám poselství pro celé lidstvo. Proto jeho zveřejnění v Chile nebo jinde není důležité. Někdy se rozhodneme, kde to zveřejníme.

Terra: Chápu, že jste [znovuzrozený] křesťan a evangelikál. Je to pravda?

AV: Ano, jsem a jsem učitel evangelické víry.

Terra: Jak ovlivnilo vaše náboženské prostředí váš příběh? Nebo spíše, jak byl váš příběh přijat?

AV: Můj příběh a vysvětlení byly do určité míry přijaty a řekl jsem jim určité věci a určitým způsobem. Je mnoho lidí, kteří zastávají jiné názory než já, a nemusím popírat, že existují rozpory. Ale jak jsem řekl, příběh je můj a na mou knihu mě vůbec neovlivnily. Ve skutečnosti existují lidé, kteří mohou zítra souhlasit nebo nesouhlasit s mou knihou a nepřestanou s tím, co dělám.

Terra: Řekl byste, že zážitek, který jste podstoupil v Pampa Lluscuma, byl spíše duchovní než ufo událost?

AV: Jsou zde smíšené položky. Termín UFO je dnes kontaminován jiným typem věcí, a já raději mluvím v termínech FANI (Neidentifikovatelný fenomén). Myslím, že podle mých zkušeností je od všeho trochu – dobrá míra paranormálních jevů, podivné efekty, světla, mnoho věcí působících v souzvuku, a to je to, co ve své knize ukazuji, i když je pro mě těžké to sdělit přes papír. Co jsem cítil, co jsem zažil a co se skutečně stalo.

Terra: A konečně, jste v kontaktu s těmi, kteří se také zúčastnili neobvyklé události a kteří byli součástí vaší hlídky?

AV: Ano, po telefonu víc než cokoli jiného. Z nějakého důvodu jsme nebyli schopni mít bližší vztah, ale jsme v kontaktu po telefonu a musím říct, že momentálně máme neshody ohledně událostí, které se staly. Někteří vyprávějí jiný příběh. – Terra Networks Chile SA

Prameny:

Inexplicata-The Journal of Hispanic Ufology

Dotek – Únos mimozemšťany a výzkum extrémních zážitků Dr. Johna Macka

ufoevidence.org

The Associated Press

Mimozemšťané mezi námi : 2 dokumentární sady – UFO , Únosy mimozemšťany , Vládní maskování – 226 minut

Operace Létající talíř: Odtajněné dokumenty hnědých „ďáblů“ útočících v Brazílii 1977

NovéTOP 10UFOZáhady

Tématu UFO je v posledních letech věnována zvýšená pozornost a vlády největších zemí světa se vážně obávají mimozemské invaze. A zatímco většina států světa o tomto problému pouze diskutuje, Brazílie už 45 let bojuje s mimozemšťany, kteří svým vzhledem připomínají spíše „čerty“ ze středověkých legend, napsal Svět poznání.

Démon městského parku

Neobvyklý příběh se stal v lednu 1996 v brazilském městě Varginha, které se nachází ve státě Minas Gerais.

Jednoho rána spatřil místní farmář neidentifikovaný létající objekt v podobě doutníku letět směrem k městu, za nímž se táhl oblak kouře, jako by bylo UFO sestřeleno nebo poškozeno. O nějaký čas později dostali hasiči ve městě zprávu, že očití svědci viděli v centrálním parku Varginji. Strašlivé zvíře, které nedokázali identifikovat.

Hasiči, mezi jejichž povinnosti v Brazílii patří odchyt divokých zvířat, vyjeli na místo narušení. K jejich překvapení se ukázalo, že potížista není vůbec zvíře, jak do telefonu říkali očití svědci, ale tajemná bytost, která vypadá jako démon nebo ďábel, jak se popisovalo v evropském středověkém folklóru. Byl to humanoidní tvor vysoký asi dva metry. Na hlavě tvora byly jasně vidět tři kostní výrůstky, které by se daly bezpečně nazvat rohy. Barva kůže monstra byla hnědá a ona sama byla pokryta nepochopitelným mastným hlenem. Jeho oči hořely rudým ohněm. I přes strašidelný vzhled tvora přes něj hasiči statečně přehodili síť. Park uzavřela armáda, která monstrum uzavřela do kontejneru a odvezla neznámým směrem.

Mnoho místních obyvatel sledovalo boj hasičů s „čertem“ z oken svých domů s výhledem do parku. Tím ale příběh neskončil. Asi ve tři hodiny odpoledne šly tři dívky ulicí kolem rozestavěného domu u parku, kde byl ráno chycen první čert. Najednou přímo před sebou spatřili druhého podobného tvora, kterého si pamatovali pro přítomnost rohů. Slečny se ve strachu vrhly na útěk, ačkoli to podivné stvoření ani nenapadlo je pronásledovat. Díky křiku žen se na místě shromáždil dav a pak přijeli vojáci, zabezpečili „ďábla“ a odvezli ho neznámým směrem.

Pitva „ďábla“

Mezi ufology je velmi oblíbené video o takzvané pitvě mimozemšťana, jehož letadlo havarovalo v Roswellu v roce 1947. Něco podobného se stalo v Brazílii, ale události se vyvíjely poněkud neobvyklým způsobem. Logicky, jak se stalo v jiných zemích světa, když byl pilot UFO zajat nebo bylo objeveno jeho tělo, byl mimozemšťan obvykle převezen na uzavřenou vojenskou základnu, kde vojenští lékaři nebo zástupci speciálních služeb provedli pitvu.

Foto: The Science of Aliens/Openverse

V tomto případě však byl z nějakého důvodu první z chycených „čertů“ přivezen do městské nemocnice. Když byl kontejner otevřen, tvor byl již mrtvý, což novinářům řekli lékaři, kteří se stali nevědomými očitými svědky těchto událostí. Zároveň se podle nich z nádoby linul přetrvávající zápach čpavku, který byl přítomen i na místě, kde byli záhadní mimozemšťané zachyceni. K prohlídce těla „ďábla“ bylo pozváno osmnáct lékařů různých odborností. Bylo zjištěno, že tvor měl tři prsty, černý jazyk a genitálie v lidském smyslu zcela chyběly. Další den vyšly městské noviny se znepokojivými titulky, které naznačovaly, že ti místní, kteří se s podobnými tvory setkají, aby to nahlásili armádě na uvedená čísla.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Službu zavolal obyvatel předměstí Varginji s tím, že třetí „ďábel“ se skrývá v nejbližším lesním pásu. Za necelou hodinu obklíčily zelený masiv vojenské jednotky, které metodicky začaly pročesávat les. Podle policie, která kontrolovala perimetr, byly na zelených plochách slyšet výstřely a vojáci se vrátili s několika těžkými taškami. V lese se evidentně neskrýval jen jeden, ale hned několik „čertů“, kteří byli zabiti. 

O několik měsíců později, jeden z obyvatel města narazil na „ďábla“ u východu z restaurace a jiný řidič dodávky málem rozdrtil takového tvora na noční silnici za městem. Nabízí se otázka, proč brazilská armáda tak bez okolků ničila mimozemšťany v podobě „ďáblů“, kteří neprojevili žádnou viditelnou agresi, místo toho, aby se je snažil kontaktovat. Odpověď se může skrývat v událostech, které se na území země odehrály v letech 1977-1978.

Mimozemská bitva

Musím říci, že poměrně agresivní postoj brazilské armády vůči mimozemšťanům z vesmíru lze pochopit. Odpověď na to je skryta v odtajněných materiálech o operaci Flying Saucer, kterou v 70. letech provedlo brazilské letectvo. V průběhu skutečných bojových operací proti mimozemšťanům bylo pořízeno více než pět set fotografií a natočeno asi šestnáct hodin videomateriálu. 

Vzhledem k tomu, že USA teprve před několika lety oznámily, že mají několik videí s UFO, která by mohla být považována za pravá, brazilská armáda to udělala před pětačtyřiceti lety! Všechno to začalo tím, že na podzim roku 1977 v amazonské oblasti obyvatelé několika vesnic řekli úřadům, že jsou pravidelně svědky četných letů UFO, které se snesly pod vodu.

Zvláště často byly v oblasti Marajo Bay k vidění létající disky, doutníky a pyramidy. Mimozemšťané přitom neprojevovali jen agresi, ale doslova terorizovali místní obyvatelstvo. Jejich letadla zaútočila na lodě rybářů a obyvatele pobřežních vesnic. Nejprve člověka zasáhl žlutý paprsek, který ochromil jeho pohyby a poté se objevil červený paprsek, který, jak se věřilo, pomocí neznámé technologie vypumpoval část krve osoby. Občas se objevili mimozemšťané v montérkách a helmách, kteří na souši propichovali těla pozemšťanů zařízením podobným pistoli a táhli je do vody ke dnu. Když se armáda přesunula na místo, byla skeptická k příběhům místních obyvatel a byla velmi překvapena, když byly zprávy plně potvrzeny.

V neklidném regionu bylo dotazováno více než tři sta obyvatel, bylo pořízeno mnoho fotografií a videí UFO. Dále byla provedena tajná operace k neutralizaci mimozemšťanů, jejíž údaje spadaly pod titul „Přísně tajné“. 

Když se o několik desetiletí později jeden z vůdců operace, jménem Hollande, rozhodl prozradit její podrobnosti, po prvním rozhovoru v tisku byl nalezen mrtvý. Podle zástupce letectva, které se novinářům podařilo zaznamenat, byla předána informace, že mimozemšťané byli nazýváni „kupa-chupa“ nebo „absorbující“.

Bitva právě začala!

Po událostech z let 1977-1978 není nic překvapivého na tom, že úřady země mají negativní postoj ke všem vystoupením UFO a jejich pilotů v Brazílii. Jedna věc je, když byl mimozemský útok proveden ve venkovské oblasti daleko od velkých osad, a něco úplně jiného, ​​když se „ďáblové“ objevili v jednom z velkých měst země. Je zcela logické, že se armáda pokusila invazi zastavit v zárodku, i když mimozemšťané zpočátku neprojevovali agresi. Následné události ukázaly, že brazilská armáda jednala zcela oprávněně.

Je známo, že v letech 2013–2016 se na brazilské obloze několikrát objevily mimozemské vesmírné lodě, které na obyvatele vyzařovaly světelné paprsky, jako tomu bylo v 70. letech 20. století v Amazonii. Při kontaktu s paprskem zaznamenali obyvatelé země výrazné zhoršení pohody. Naštěstí se tyto události odehrály, stejně jako v minulosti, v odlehlých osadách. V roce 2015 však tyto případy vyšetřovala vládní komise.

Jistý poplach je inspirován tím, že lety UFO nad Brazílií ani dnes neustávají. Trojúhelníkový neidentifikovaný létající objekt byl naposledy viděn ve státě Sao Paulo v září 2021. Je možné, že invaze mimozemšťanů na Zemi začne z území Brazílie. Doufejme, že zpravodajské služby největších zemí světa, zabývající se tématem studia UFO, pomohou svým brazilským kolegům, aby zabránili útoku hnědých „ďáblů“.

Pozorování UFO, která zahájila mytologii „Muži v černém“

Tajné projektyTOP 10UFOZáhady

Ve všech svých inkarnacích mají Muži v černém obvykle jeden hlavní účel: umlčet svědky podivných, paranormálních jevů. Je možné, že příběh Mužů v černém, tajemných postav, které se staly předmětem fascinace v kruzích spiknutí UFO a nakonec pronikly do mainstreamové populární kultury, lze jednoho dne vysledovat: 27. června 1947, píše HiSTORY. Je docela možné, že všechno to začalo mužem, chlapcem a psem na lodi.

Jak příběh pokračuje, Harold Dahl byl na ochranářské misi na Puget Sound poblíž východního pobřeží washingtonského Maury Islandu a sbíral klády, když uviděl šest překážek ve tvaru koblihy vznášejících se necelý kilometr nad jeho lodí. Netrvalo dlouho a jeden z nich spadl z výšky téměř 500 metrů a následoval déšť kovových úlomků, z nichž některé zasáhly Dahlova syna Charlese na ruce a také jejich psa, který zásah nepřežil. Dahl dokázal pořídit několik snímků plavidla pomocí svého fotoaparátu, které později ukázal svému nadřízenému Fredu Crismanovi. Skeptický Crisman se vrátil na místo činu, aby se podíval, a sám na vlastní oči viděl podivné plavidlo.

Následujícího rána Dahla navštívil muž v černém obleku. Skončil v místní restauraci, kde muž dokázal mimořádně podrobně vyprávět, co Dahl právě zažil. „To, co jsem řekl, je pro vás důkazem, že o této vaší zkušenosti vím mnohem víc, než budete chtít uvěřit,“ řekl muž podle knihy autora Graye Barkera z roku 1956: Věděli příliš mnoho o létajících talířích.

Dahlovi bylo řečeno, aby o incidentu nemluvil. Kdyby to udělal, staly by se špatné věci.

Předpokládané události na Maury Island dodnes živí konspirační teorie, i když vyšetřování americké vlády to považovalo za podvod poté, co to Dahl a Crimson později přiznali. Zejména zmínka o muži v černém obleku by se vyvinula v klíčovou posedlost pro nadšence UFO a rozšířila by se do americké populární kultury díky komiksové sérii a filmové trilogii s velkým trhákem.

Ve všech svých různých inkarnacích mají Muži v černém (MIB) obvykle jeden hlavní účel: umlčet svědky podivných, paranormálních jevů. Téměř vždy nosí černé obleky a klobouky. Na očích mají tmavé sluneční brýle, řídí černá auta a přijíždějí ve skupinách po dvou nebo po třech. Někteří je popisují jako agenty FBI, zatímco jiní si pamatují, že MIB mají zvláštní vzhled, někdy s nadpřirozenými rysy, jako jsou zářící oči a zvláštní bílá pleť.

Obálka knihy Graye Barkera Věděli příliš mnoho o létajících talířích. 
Obálka knihy Graye Barkera Věděli příliš mnoho o létajících talířích, Mary Evans. Picture Library/Everett

„Transformace příběhu z první tiskové zprávy přes folklórní příběh ke komiksu a nyní k filmu ilustruje, jak se mýtus mění,“ napsal Phil Patton v The New York Times  v době, kdy byl natočen první film Muži v černém v roce 1997. „Tento proces je podobný dětské hře ‚telefon‘ nebo tomu, co literární kritik Harold Bloom nazývá ‚inovace nesprávnou interpretací‘. „

Držíme-li se analogie s telefonem, první telefonát byl uskutečněn Kennethu Arnoldovi, pilotovi, který měl své vlastní údajné pozorování UFO, 24. června 1947, poblíž Mt. Rainier, Washington. Ačkoli se to stalo tři dny po incidentu na ostrově Maury, bylo to první široce hlášené pozorování a „vyvolalo senzaci talíře“, jak bylo napsáno ve vládní zprávě z roku 1949 s názvem „Létající talíře“.

Zpráva uvádí, že Dahl a Crimson oslovili chicagský časopis ve snaze prodat svůj příběh a redaktor časopisu poté kontaktoval Arnolda v naději, že by mohl pomoci ověřit jejich příběh. Arnold poté „povolal dva důstojníky armádní zpravodajské služby A-2, aby pomohli při vyšetřování Dahlova a Crismanova tvrzení,“ uvádí zpráva.

V červenci 1947 to přišli vyšetřovat dva armádní zpravodajští důstojníci A-2. Následující den po odletu v jejich B-25 začalo letadlo hořet a havarovalo, zabilo oba důstojníky a neudělali tak nic pro utišení spiknutí UFO.

Ale příběhu z ostrova Maury si v komunitě UFO nevšimli až do Barkerovy knihy z roku 1956, ve které psal o „souboru o případu ostrova Maury“, který se z velké části skládal ze spisů Raye Palmera, redaktora chicagského časopisu, na který se odkazuje ve vládní zprávě. Barker dále spojoval body mezi „mužem, který měl na sobě černý oblek“, který vzal Dahla na snídani a třemi podobně oblečenými muži, kteří údajně v roce 1953 navštívili mladého nadšence UFO jménem Albert K. Bender.

Byl to Bender, kdo „téměř sám zahájil mor Mužů v černém – stejně jako Arnold zahájil éru UFO,“  napsal ufolog Nick Redfern ve své knize: Skuteční muži v černém. Ale byla to Barkerova kniha, která vyprávěla Benderův příběh, a tak představila koncept MIB mnohem širšímu publiku.

(Analogie s telefonickou hrou stále platí.)

Foto: Archiv Bettmann/Getty Images
Kenneth Arnold, uprostřed, se dívá na fotografii neidentifikovaného létajícího objektu, který spatřili na cestě do Seattlu ve státě Washington s piloty EJ Smithem a Ralphem E. Stevensem. 

„Stále má důležité dědictví,“ řekl Robert Sheaffer, výzkumník UFO. „Před jeho zveřejněním nikdo mimo velmi úzkou skupinu odběratelů bulletinů létajících talířů nikdy neslyšel o Benderovi nebo jeho MIB.“

Barker popsal Benderovy návštěvníky jako: „Tři muži v černých oblecích s výhružnými výrazy ve tvářích. Tři muži, kteří do vás vstoupí a kladou určité požadavky. Tři muži, kteří vědí, že vy víte, co jsou talíře ve skutečnosti zač!“

Bender ve své vlastní knize Flying Saucers and the Three Men z roku 1962 popsal MIB mnohem děsivějším jazykem.

„Vznášeli se asi stopu nad podlahou… Vypadali jako duchové, ale nosili klobouky podobné homburskému stylu.“ Obličeje nebyly jasně rozeznatelné, protože klobouky je částečně skrývaly a stínily… Oči všech tří postav se najednou rozzářily jako žárovky baterek… Zdálo se, že se mi vpálily do duše, protože bolesti nad mýma očima byly téměř nesnesitelné,“ napsal Bender.

Barker pokračoval v psaní několika dalších knih souvisejících s paranormálním jevem a UFO, včetně Stříbrného mostu ze 70. let, který pomohl rozšířit příběh další populární paranormální postavy, stvoření známého jako Mothman. Ale jak velká část jeho psaní byla provedena v dobré víře, bylo zpochybněno mnoha členy komunity zabývající se výzkumem UFO.

„Barker mi dal jasně najevo, že nebral MIB nebo Mothmana příliš vážně,“ říká Sheaffer, který si s Barkerem příležitostně dopisoval. „Nicméně věřil, že na celém UFO a paranormálních jevech je stále ‚něco tajemného‘.“

Bez ohledu na Barkerovy motivy, bylo od vydání knihy „Věděli příliš mnoho“, před téměř 60 lety, hlášeno nespočet setkání s MIB.

Hnědí „ďáblové“ útočící na Brazílii, odtajněné dokumenty operace Flying Saucer

TOP 10UFOZáhady
Foto: The Science of Aliens/Openverse

Tématu UFO je v posledních letech věnována zvýšená pozornost a vlády největších zemí světa se vážně obávají mimozemské invaze. A zatímco většina států světa o tomto problému pouze diskutuje, Brazílie už 45 let bojuje s mimozemšťany, kteří svým vzhledem připomínají spíše „čerty“ ze středověkých legend, napsal Svět poznání.

Démon městského parku

Neobvyklý příběh se stal v lednu 1996 v brazilském městě Varginha, které se nachází ve státě Minas Gerais.

Jednoho rána spatřil místní farmář neidentifikovaný létající objekt v podobě doutníku letět směrem k městu, za nímž se táhl oblak kouře, jako by bylo UFO sestřeleno nebo poškozeno. O nějaký čas později dostali hasiči ve městě zprávu, že očití svědci viděli v centrálním parku Varginji. Strašlivé zvíře, které nedokázali identifikovat.

Hasiči, mezi jejichž povinnosti v Brazílii patří odchyt divokých zvířat, vyjeli na místo narušení. K jejich překvapení se ukázalo, že potížista není vůbec zvíře, jak do telefonu říkali očití svědci, ale tajemná bytost, která vypadá jako démon nebo ďábel, jak se popisovalo v evropském středověkém folklóru. Byl to humanoidní tvor vysoký asi dva metry. Na hlavě tvora byly jasně vidět tři kostní výrůstky, které by se daly bezpečně nazvat rohy. Barva kůže monstra byla hnědá a ona sama byla pokryta nepochopitelným mastným hlenem. Jeho oči hořely rudým ohněm. I přes strašidelný vzhled tvora přes něj hasiči statečně přehodili síť. Park uzavřela armáda, která monstrum uzavřela do kontejneru a odvezla neznámým směrem.

Mnoho místních obyvatel sledovalo boj hasičů s „čertem“ z oken svých domů s výhledem do parku. Tím ale příběh neskončil. Asi ve tři hodiny odpoledne šly tři dívky ulicí kolem rozestavěného domu u parku, kde byl ráno chycen první čert. Najednou přímo před sebou spatřili druhého podobného tvora, kterého si pamatovali pro přítomnost rohů. Slečny se ve strachu vrhly na útěk, ačkoli to podivné stvoření ani nenapadlo je pronásledovat. Díky křiku žen se na místě shromáždil dav a pak přijeli vojáci, zabezpečili „ďábla“ a odvezli ho neznámým směrem.

Pitva „ďábla“

Mezi ufology je velmi oblíbené video o takzvané pitvě mimozemšťana, jehož letadlo havarovalo v Roswellu v roce 1947. Něco podobného se stalo v Brazílii, ale události se vyvíjely poněkud neobvyklým způsobem. Logicky, jak se stalo v jiných zemích světa, když byl pilot UFO zajat nebo bylo objeveno jeho tělo, byl mimozemšťan obvykle převezen na uzavřenou vojenskou základnu, kde vojenští lékaři nebo zástupci speciálních služeb provedli pitvu.

V tomto případě však byl z nějakého důvodu první z chycených „čertů“ přivezen do městské nemocnice. Když byl kontejner otevřen, tvor byl již mrtvý, což novinářům řekli lékaři, kteří se stali nevědomými očitými svědky těchto událostí. Zároveň se podle nich z nádoby linul přetrvávající zápach čpavku, který byl přítomen i na místě, kde byli záhadní mimozemšťané zachyceni. K prohlídce těla „ďábla“ bylo pozváno osmnáct lékařů různých odborností. Bylo zjištěno, že tvor měl tři prsty, černý jazyk a genitálie v lidském smyslu zcela chyběly. Další den vyšly městské noviny se znepokojivými titulky, které naznačovaly, že ti místní, kteří se s podobnými tvory setkají, aby to nahlásili armádě na uvedená čísla.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Službu zavolal obyvatel předměstí Varginji s tím, že třetí „ďábel“ se skrývá v nejbližším lesním pásu. Za necelou hodinu obklíčily zelený masiv vojenské jednotky, které metodicky začaly pročesávat les. Podle policie, která kontrolovala perimetr, byly na zelených plochách slyšet výstřely a vojáci se vrátili s několika těžkými taškami. V lese se evidentně neskrýval jen jeden, ale hned několik „čertů“, kteří byli zabiti. 

O několik měsíců později, jeden z obyvatel města narazil na „ďábla“ u východu z restaurace a jiný řidič dodávky málem rozdrtil takového tvora na noční silnici za městem. Nabízí se otázka, proč brazilská armáda tak bez okolků ničila mimozemšťany v podobě „ďáblů“, kteří neprojevili žádnou viditelnou agresi, místo toho, aby se je snažil kontaktovat. Odpověď se může skrývat v událostech, které se na území země odehrály v letech 1977-1978.

Mimozemská bitva

Musím říci, že poměrně agresivní postoj brazilské armády vůči mimozemšťanům z vesmíru lze pochopit. Odpověď na to je skryta v odtajněných materiálech o operaci Flying Saucer, kterou v 70. letech provedlo brazilské letectvo. V průběhu skutečných bojových operací proti mimozemšťanům bylo pořízeno více než pět set fotografií a natočeno asi šestnáct hodin videomateriálu. 

Vzhledem k tomu, že USA teprve před několika lety oznámily, že mají několik videí s UFO, která by mohla být považována za pravá, brazilská armáda to udělala před pětačtyřiceti lety! Všechno to začalo tím, že na podzim roku 1977 v amazonské oblasti obyvatelé několika vesnic řekli úřadům, že jsou pravidelně svědky četných letů UFO, které se snesly pod vodu.

Zvláště často byly v oblasti Marajo Bay k vidění létající disky, doutníky a pyramidy. Mimozemšťané přitom neprojevovali jen agresi, ale doslova terorizovali místní obyvatelstvo. Jejich letadla zaútočila na lodě rybářů a obyvatele pobřežních vesnic. Nejprve člověka zasáhl žlutý paprsek, který ochromil jeho pohyby a poté se objevil červený paprsek, který, jak se věřilo, pomocí neznámé technologie vypumpoval část krve osoby. Občas se objevili mimozemšťané v montérkách a helmách, kteří na souši propichovali těla pozemšťanů zařízením podobným pistoli a táhli je do vody ke dnu. Když se armáda přesunula na místo, byla skeptická k příběhům místních obyvatel a byla velmi překvapena, když byly zprávy plně potvrzeny.

V neklidném regionu bylo dotazováno více než tři sta obyvatel, bylo pořízeno mnoho fotografií a videí UFO. Dále byla provedena tajná operace k neutralizaci mimozemšťanů, jejíž údaje spadaly pod titul „Přísně tajné“. 

Když se o několik desetiletí později jeden z vůdců operace, jménem Hollande, rozhodl prozradit její podrobnosti, po prvním rozhovoru v tisku byl nalezen mrtvý. Podle zástupce letectva, které se novinářům podařilo zaznamenat, byla předána informace, že mimozemšťané byli nazýváni „kupa-chupa“ nebo „absorbující“.

Bitva právě začala!

Po událostech z let 1977-1978 není nic překvapivého na tom, že úřady země mají negativní postoj ke všem vystoupením UFO a jejich pilotů v Brazílii. Jedna věc je, když byl mimozemský útok proveden ve venkovské oblasti daleko od velkých osad, a něco úplně jiného, ​​když se „ďáblové“ objevili v jednom z velkých měst země. Je zcela logické, že se armáda pokusila invazi zastavit v zárodku, i když mimozemšťané zpočátku neprojevovali agresi. Následné události ukázaly, že brazilská armáda jednala zcela oprávněně.

Je známo, že v letech 2013–2016 se na brazilské obloze několikrát objevily mimozemské vesmírné lodě, které na obyvatele vyzařovaly světelné paprsky, jako tomu bylo v 70. letech 20. století v Amazonii. Při kontaktu s paprskem zaznamenali obyvatelé země výrazné zhoršení pohody. Naštěstí se tyto události odehrály, stejně jako v minulosti, v odlehlých osadách. V roce 2015 však tyto případy vyšetřovala vládní komise.

Jistý poplach je inspirován tím, že lety UFO nad Brazílií ani dnes neustávají. Trojúhelníkový neidentifikovaný létající objekt byl naposledy viděn ve státě Sao Paulo v září 2021. Je možné, že invaze mimozemšťanů na Zemi začne z území Brazílie. Doufejme, že zpravodajské služby největších zemí světa, zabývající se tématem studia UFO, pomohou svým brazilským kolegům, aby zabránili útoku hnědých „ďáblů“.

Co, nebo kdo jsou Plazmosauři? Žijí v Antarktidě a jde o mimozemskou hmotu

NovéTOP 10UFOVesmírZáhady
Foto: Ilustrace Albert Rastyapin/pikabu.ru

V roce 1959 vyrazila ze stanice Mirnyj k jižnímu magnetickému pólu expedice šesti sovětských polárníků, píše Svět poznání. Vrátili se pouze dva. Jeden z účastníků této antarktické expedice, Jurij Koršunov, uvedl, že poblíž magnetického pólu si skupina postavila hlavní tábor a rozhodla se jít brzy spát. Nemohli však usnout kvůli podivnému pocitu blížící se katastrofy. Při odchodu ze stanu 300 metrů od terénního vozu, Koršunov spatřil obrovskou zářící kouli o průměru 15-20 metrů. Odrážela se a pohybovala směrem ke stanu a každým okamžikem byla temnější. Když polárník začal křičet, koule se začala rozpínat, zdálo se, že má ohavný čumák s otvorem podobným ústům.

O dva dny později došlo k nové tragédii. Nad nejbližším kopcem se objevila stejná koule jako minule a za ní další dvě. Jakmile koule změnily tvar, polárníci začali střílet. Koršunovovi se zatemnilo vědomí. Když se probral, cítil ve vzduchu silný zápach ozonu. Jeden ze spolubojovníků polárníka, který se účastnil konfliktu, přišel o zrak i o rozum a střelci byli mrtví.

Sníh pod podivnou hroudou syčel a tál. Fotograf Alexandr Goroděckij se vydal s fotoaparátem směrem k úkazu. Pak se koule náhle proměnila v dlouhou kouřovou stuhu a začala vířit kolem polárníka. Nad jeho hlavou se objevila jakási světelná svatozář, načež fotograf vykřikl a zhroutil se mrtev. Muži začali po příšeře střílet explozivními náboji a ta náhle vybuchla a explodovala, rozpadla se na jasné jiskry a krátké záblesky.

Takových obětí bylo mezi polárníky ještě několik. A vždy se tragédie odehrála v místech poblíž jižního magnetického pólu. V roce 1962 se do Antarktidy vydala nejmodernější americká vědecká expedice. Všichni její členové přežili, ale polovina z nich skončila v psychiatrické léčebně. Posledním v nepochopitelné sérii úmrtí byl v roce 1991 člen francouzské expedice J. Balance, který riskoval, když se chtěl přiblížit k zářícímu monstru a vyfotit ho.

V roce 1966 vědci po několika letech popírání a pokusů o ignorování tento hrůzný antarktický jev přece jen uznali. Americký badatel R. Christopher nazval podivnou svítící kouli plazmosaurem. Podle jeho hypotézy jde o kapku plazmatu, která se za normálních podmínek nachází ve výšce 400-800 km, a je tedy pro mnoho přístrojů neviditelná. Z neznámého důvodu se v oblasti jižního magnetického pólu mohl plazmosaurus přiblížit k Zemi, zhoustnout a podle toho se stát viditelným pro lidské oko.

Podobné myšlenky vyslovil i ruský vědec B. Solomin. Předpokládal, že místem pobytu plazmosaurů slunečního nebo pravděpodobně galaktického původu jsou radiační pásy naší planety. Tito tvorové mají vysoký stupeň organizace a vykazují známky inteligence. Tím, že sestupují podél magnetických siločar Země do spodních vrstev atmosféry, představují pro člověka velké nebezpečí, protože mohou vyvolávat halucinace a provokovat nekontrolovatelné chování.

Plasmosauři jsou vysoce organizovaní a vykazují známky inteligence. Tím, že sestupují podél linií zemského magnetického pole do spodních vrstev atmosféry, představují pro člověka nebezpečí, protože mohou mít negativní vliv na psychiku.

Plazmosauři: Expedici šesti polárníků přežili jen dva

NovéTOP 10UFOZáhady
Foto: Deven Stross/NSF | CC BY-ND 4.0 International

V roce 1959 vyrazila ze stanice Mirnyj k jižnímu magnetickému pólu expedice šesti sovětských polárníků, píše Svět poznání. Vrátili se pouze dva. Jeden z účastníků této antarktické expedice, Jurij Koršunov, uvedl, že poblíž magnetického pólu si skupina postavila hlavní tábor a rozhodla se jít brzy spát. Nemohli však usnout kvůli podivnému pocitu blížící se katastrofy. Při odchodu ze stanu 300 metrů od terénního vozu, Koršunov spatřil obrovskou zářící kouli o průměru 15-20 metrů. Odrážela se a pohybovala směrem ke stanu a každým okamžikem byla temnější. Když polárník začal křičet, koule se začala rozpínat, zdálo se, že má ohavný čumák s otvorem podobným ústům.

O dva dny později došlo k nové tragédii. Nad nejbližším kopcem se objevila stejná koule jako minule a za ní další dvě. Jakmile koule změnily tvar, polárníci začali střílet. Koršunovovi se zatemnilo vědomí. Když se probral, cítil ve vzduchu silný zápach ozonu. Jeden ze spolubojovníků polárníka, který se účastnil konfliktu, přišel o zrak i o rozum a střelci byli mrtví.

Sníh pod podivnou hroudou syčel a tál. Fotograf Alexandr Goroděckij se vydal s fotoaparátem směrem k úkazu. Pak se koule náhle proměnila v dlouhou kouřovou stuhu a začala vířit kolem polárníka. Nad jeho hlavou se objevila jakási světelná svatozář, načež fotograf vykřikl a zhroutil se mrtev. Muži začali po příšeře střílet explozivními náboji a ta náhle vybuchla a explodovala, rozpadla se na jasné jiskry a krátké záblesky.

Takových obětí bylo mezi polárníky ještě několik. A vždy se tragédie odehrála v místech poblíž jižního magnetického pólu. V roce 1962 se do Antarktidy vydala nejmodernější americká vědecká expedice. Všichni její členové přežili, ale polovina z nich skončila v psychiatrické léčebně. Posledním v nepochopitelné sérii úmrtí byl v roce 1991 člen francouzské expedice J. Balance, který riskoval, když se chtěl přiblížit k zářícímu monstru a vyfotit ho.

V roce 1966 vědci po několika letech popírání a pokusů o ignorování tento hrůzný antarktický jev přece jen uznali. Americký badatel R. Christopher nazval podivnou svítící kouli plazmosaurem. Podle jeho hypotézy jde o kapku plazmatu, která se za normálních podmínek nachází ve výšce 400-800 km, a je tedy pro mnoho přístrojů neviditelná. Z neznámého důvodu se v oblasti jižního magnetického pólu mohl plazmosaurus přiblížit k Zemi, zhoustnout a podle toho se stát viditelným pro lidské oko.

Podobné myšlenky vyslovil i ruský vědec B. Solomin. Předpokládal, že místem pobytu plazmosaurů slunečního nebo pravděpodobně galaktického původu jsou radiační pásy naší planety. Tito tvorové mají vysoký stupeň organizace a vykazují známky inteligence. Tím, že sestupují podél magnetických siločar Země do spodních vrstev atmosféry, představují pro člověka velké nebezpečí, protože mohou vyvolávat halucinace a provokovat nekontrolovatelné chování.

Plasmosauři jsou vysoce organizovaní a vykazují známky inteligence. Tím, že sestupují podél linií zemského magnetického pole do spodních vrstev atmosféry, představují pro člověka nebezpečí, protože mohou mít negativní vliv na psychiku.

Antarktida: Tajemství opuštěných stanic

NovéParanormalTOP 10Záhady
Foto: Geoffrey/Wikipedia | CC BY-SA 3.0 Unported

Během posledních dvou set let chtělo Antarktidu dobýt obrovské množství lidí. Ledovou poušť jižního pólu, ale mnoho z nich nepokořilo a navíc zemřeli za tragických okolností. Ostatní cestovatelé proto v těchto místech, dle jejich příběhů, potkávali mnoho duchů, napsal Svět poznání.

Jedno z tajemných míst v Antarktidě se nachází na malém ostrově. Říká se mu Wordie House, na počest jednoho průzkumníka. V současnosti nese název anglické stanice Faraday. V minulosti sloužila ke geofyzikálním a meteorologickým průzkumům, ale poté se veškerý výzkum přenesl na jiný ostrov a stanice byla opuštěna. Dnes je Wordie House muzeem pro zájemce o paranormální jevy. Někdy sem lidé přijdou ze zvědavosti, ale pak mluví o mnoha anomálních jevech. Věci se prý stěhují z místa na místo, v oknech se objevují stíny a ve tmě jsou vidět hořící ohně, přestože tady nejde elektřina a kamna už dávno nefungují.

Jednoho dne do tohoto domu přišel filmový štáb z televizního programu „Smyslem úspěchu je pravda“. Zaměstnanci zde žili déle než jeden den a neustále se setkávali s anomálními jevy. Dveře v domě se otevíraly a zavíraly, věci padaly z polic, paprsky světla se pohybovaly sem a tam.

Stejný tým prozkoumal stejně neobvyklé místo – opuštěnou velrybářskou základnu na ostrově Deception Island. Základna je od 30. let 20. století prázdná, ale lidé zde často slyšeli podivné hlasy a rány neznámého původu, zaznamenali přízračné siluety a létající koule. Nejstrašidelnější ze všeho bylo slavné volání o pomoc SOS, které bylo vysloveno pomocí známé Morseovy abecedy. Tyto zvuky se ozývaly z opuštěných částí ostrova, kde už dlouho nebyli žádní cestující ani stanice a pokusy zjistit, zda tam nezmizeli lidé, vyšly naprázdno.

Ross Island je také považován za anomálně atraktivní, zde v roce 1979 havarovalo turistické letadlo. Později byli na místě havárie a na americké základně, kam byla těla převezena, hlášeni duchové. Po opuštěné základně se bezcílně potulují přízračné siluety, ale s lidmi nenavazují kontakt. Jen je „tiše“ sledují…

Může uvnitř Země existovat „jiný svět“, jehož vstup je v Antarktidě?

NovéTOP 10VesmírZáhady
globe, earth, planetFoto: ColiN00B/Pixabay

Víra v onen svět existuje tak dlouho jako samotná civilizace, píše Svět poznání. Hádes, Peklo, Lucufer, Agarthos, Tartaros a další. Toto ani zdaleka není úplný seznam jmen, která lidé dali podsvětí. Ale pokud je v dávných dobách považovali za skutečné z rozmaru, pak je zvláštní, že se později organizovaly vědecké výpravy. Vlády a akademie věd vážně uvažovaly o způsobech pronikání na onen svět. I průzkum severního a jižního pólu byl spojen se snahou lidí najít vchod do legendární kobky. Je možné, že ty výpravy, které jsou nyní v Arktidě a Antarktidě, hledají mimo jiné vstup do slavného Tartaru?

Ještě v 5. století před naším letopočtem, starověký řecký vědec Anaxagoras navrhl, že na odvrácené straně ploché Země existuje paralelní svět, který se neprotíná s naším. Tato mylná představa trvala, dokud astronomové neprokázali, že Země je kulatá. Tento objev však pouze přidal na exotičnosti představ lidí o onom světě. Pak se tato teorie stala podzemní, a proto je podle ní Země uvnitř dutá. Tato teorie prošla zvláštním vývojem v 17.–18. století a s malými změnami a doplňky existuje dodnes.

Teorie 1) SLUNCE UVNITŘ

Slavný anglický astronom a geofyzik Edmund Halley (1656-1742), objevitel strašlivé komety, si byl nejen jistý, že Země je dutá, ale také navrhl, že její vnitřní živý svět je osvětlen vlastním malým sluncem. Jeho současník, velký švýcarský matematik Leonhard Euler (1707-1783), akademik petrohradské akademie věd, také předložil teorii, podle níž je naše planeta dutá a uvnitř ní svítí další slunce nad obydlenými kontinenty. Američan Franklin (1706-1790) a Němec Lichtenberg (1742-1799) tvrdili, že my sami nežijeme v nadzemí, ale v podsvětí a noční hvězdy nejsou planety ani asteroidy, ale sraženiny plynu vyplňující dutinu.

Teorie natolik zaujala vědecký svět, že na konci 18. století geograf a cestovatel Leslie navrhl vyslání výpravy za hledáním podzemního (nebo nadzemního?) království. Bohužel se tato výprava nikdy neuskutečnila, ale jen proto, že se badatelé nedokázali shodnout, kde přesně byl tento vchod do Tartaru, lokalizován.

Teorie 2) VŮNĚ ŠEDI…

Předpokladů bylo hodně. V roce 1816 Angličan Cormuls prohlásil, že prohlubně na povrchu země vznikají díky posunům v zemské kůře a právě ony skrývají vchod do kobky. Vědec objevil jeden z těchto posunů v bažinách poblíž Birminghamu. Navíc voněl sírou. Místní obyvatelé tvrdili, že v noci za úplňku slyšeli strašlivé vytí a někteří z nich dokonce viděli obrovského psa, který se objevil odnikud a náhle zmizel kdesi v podzemí. Protože se mu nepodařilo získat vládní dotace, začal Cormuls pátrat po záhadném tvorovi na vlastní pěst. Nenašel jsem to, ale své teorie jsem se nevzdal.

Musím říci, že nepříjemně páchnoucí zvířata se objevila v kamenných mohylách podél břehů řeky Vakhsh v Tádžikistánu a na Ďáblově louce u Pskova a na březích Černé řeky v USA … A také v údolí Loiry místní obyvatelé viděli obrovské páchnoucí medvědy (podle jiných svědectví to byly opice) s jiskřícíma očima.

Nesystematické pátrání ukončili až Američané na začátku 19. století. John Cleave Simms a o půl století později Cyrus Teed.

Teorie 3) DÍRY V POLOKOULI

V roce 1818 obdržely téměř všechny vládní agentury USA včetně Kongresu a prezidentské administrativy dopis od bývalého kapitána pěchoty Johna Simmse: „Prohlašuji celému světu, že Země je dutá a uvnitř obydlená. Obsahuje několik pevných soustředných koulí ležících jedna v druhé a má otvory na pólech … Jsem připraven zaručit celý svůj život za pravdu a nabídnout prozkoumání této dutiny, pokud svět souhlasí, že mi pomůže v této výpravě… K tomu potřebuji 100 statečných mužů, kteří vyrazí koncem léta ze Sibiře se soby na saních po ledu Severního moře. Slibuji, že jakmile projdeme kolem 82 stupňů severní šířky, najdeme teplé a bohaté země, bohaté na nerosty, zvířata a možná i lidi. Vrátíme se příští jaro…

Ze Simmsovy teorie vyplynulo, že Země se skládá z pěti obyvatelných sfér. Všechny jsou propojeny průchozími otvory na pólech, a pokud je lidstvo najde, bude moci bezpečně cestovat uvnitř Země.

Dopis se stal předmětem vážné diskuse jak ve vědeckých kruzích, tak v Kongresu, ale Johnu Clevu Simmsovi peníze poskytnuty nebyly. Poté, co vyrobil dřevěný model zeměkoule, jezdil s přednáškami po Spojených státech. Zveřejnění jedné z nich „probudilo“ Cyruse Teeda. který ji rozvinul do stavu nové esoterické doktríny.

Teorie 4) KORESH A BENDER

Na rozdíl od Simmse byl Cyrus Teed ve vědeckých kruzích známý jako intelektuál. Byl obeznámen s myšlenkou Anaxagorase a s díly Edmunda Halleyho i s teorií Angličana Cormulsího. Simmsův návrh ho pouze přiměl ke spojení všech těchto „dílků“ do sebe.

V první řadě „pochopil teorii tak“, že nežijeme na Zemi, ale uvnitř ní. A nepadáme proto, že jsme pod tlakem slunce, které je jakoby jádrem naší planety. Slunce „žije“ mimo vzduchovou vrstvu, jejíž tloušťka je podle Teeda 60 kilometrů. Kromě hlavního svítidla je zde také měsíc a sraženiny řídkého světla (hvězdy).

Nápad to byl tak fantastický, že si okamžitě získal řadu příznivců. A brzy se zformovalo nábožensko-mystické hnutí, zvané Koreishism – jménem Koresh (nebo Koreish), které si Cyrus Teed vzal pro sebe.

Mnozí, kteří „teoretika duté Země“ znali osobně, tvrdili, že na konci svého života zcela ztratil hlavu ze své vlastní velikosti. Navíc před svou smrtí Theed odkázal, že by neměl být pohřben, protože tělo, jak tvrdil, nepodléhá rozkladu. Avšak druhého dne byli jeho následovníci nuceni ostatky svého vůdce zpopelnit.

Již v roce 1880 přeměnil Theed svou fantastickou doktrínu v Doktrínu dutého světa a aby ji popularizoval, začal vydávat noviny pod honosným názvem Ohnivý meč. Právě ony na konci první světové války padly do oka německému pilotovi Benderovi. S jeho pomocí a za aktivní účasti Benderova armádního soudruha Hermanna Göringa myšlenky Cyruse Teeda brzy zaujaly mysl mnoha nacistických pohlavárů.

Teorie 5) PRO SPECIÁLNÍ ÚČELY

Těžko říci, co více přispělo k popularitě Bender-Teedových myšlenek v nacistickém Německu – nezničitelná víra nacistických vůdců ve vše nadpřirozené nebo touha postavit se myšlenkám skutečného árijce Bendera proti Einsteinově „židovskozednářské“ teorii o nekonečnosti světa. V každém případě byly Benderovy myšlenky jasně přístupnější pro pochopení běžného člověka. Navíc slibovali rychlý a vcelku materiální efekt. Faktem je, že pokud je Země opravdu dutá a náš svět se nachází na vnitřní straně jejího povrchu, tak pomocí soustavy zrcadel, optiky a výkonných radarů je docela dobře možné vidět, co se děje na druhé polokouli.

Na jaře 1942 byla na Hitlerův osobní rozkaz uspořádána tajná výprava na malý baltský ostrov Rujána. Jejím vedením byl pověřen slavný jaderný fyzik Heinz Fischer. Pro vybavení byly odebrány nejvýkonnější radary, které byly dříve zapojeny do obranného systému země. Předpokládalo se, že pokud by byly radary nasměrovány pod úhlem 45 stupňů k obloze, bylo by možné získat obraz britské flotily umístěné na námořní základně Scapa Flow. V případě, že by experiment dopadl úspěšně, měl se začít vytvářet laser založený na slunečním paprsku – zbraň, která svou silou nemá obdoby.

Myšlenka se samozřejmě nezdařila a Bender skončil své dny v koncentračním táboře a Heinz Fischer na otázku o této expedici po válce odpověděl: „Bylo podivné, jaké nesmysly jste museli tehdy řešit, ale byly to pravidla hry…“

Teorie 6) PROPÍRANÁ PLANETA

Abychom byli spravedliví, je třeba přiznat, že tak nehorázné nápady měli nejen nacisté. V Sovětském svazu také existovaly celé školy, které šly proti dříve nashromážděným vědeckým zkušenostem. Pokud jste četli Obručevovu zemi Sannikov a zamysleli se nad tím, pak vám možná došlo, že tento dobrodružný román byl jen populární prezentací zcela vědecké hypotézy slavného akademika. Obruchev navrhl, že v prehistorických dobách spadl na naši planetu obří meteorit a když ji prorazil, vytvořil dutinu uvnitř Země. A tato dutina se podle akademika usadila téměř intenzivněji než celá planeta venku. Další věc je, že ke spojení těchto dvou světů dochází skrze „díry“ na pólech, které nebyly nikdy objeveny. (teda alespoň zatím… pozn. red.)

Podle řady historiků nelze aktivitu sovětského antarktického výzkumu ve 30. až 40. letech 20. století vysvětlit ničím jiným než snahou úřadů prověřit správnost akademika Obručeva. V každém případě se o tom zatím nepodařilo najít písemné důkazy.

Teorie 7) SNÍMKY JAKO DŮKAZ!

Zastánci teorie duté Země překvapivě začali vykazovat zvláštní aktivitu po druhé světové válce. Zdálo by se, že věda se štěpením atomu udělala kolosální krok kupředu, astronomové každým rokem prováděli nové a nové objevy. V roce 1957 byla v Sovětském svazu vypuštěna první umělá družice Země a Einsteinova teorie již nebyla teorií a nebylo třeba pochybovat. Na podzim roku 1968 ale americká vesmírná družice Essa-7 pořídila sérii fotografií severního pólu, na kterých výzkumníci objevili ve vrstvě hustých mraků obrovskou tmavou díru.

Smršť kolem myšlenek Halleyho, Simmse, Teeda a Obrucheva začala s novým elánem.

Za prvé, výzkumníci zimující na severním pólu dostali naléhavý úkol: „zkontrolovat díru“.

Za druhé, ufologové si pohoršili: přizpůsobili Obručevovu-Teedovu teorii svým představám a začali tvrdit, že Zemi neprorazil meteorit, ale obrovský vesmírný talíř. Údajně na něm dorazili zlí mimozemšťané, kteří připravují zkázu pozemšťanů.

A zatřetí, korejci si okamžitě vzpomněli: ještě v roce 1956 světová média informovala, že výpravě Američana Richarda Bearda se podařilo dosáhnout místa ležícího 2300 mil za (!) jižním pólem. Sám Beard pak prohlásil: „Chtěl bych vidět zemi za severním pólem, protože je středem toho, čemu se říká Velké neznámo.“ Časopis, který zveřejnil slavnou fotografii „díry“ nad severním pólem, dokonce vyslovil silný předpoklad, že Beard kdysi objevil velkou podzemní chodbu v Antarktidě a letěl se svým letadlem nejen kamkoli, ale až do samého středu Země.

Pravda, brzy se ukázalo, že Byrdova slova byla zkreslená: během své výpravy neviděl nic tajemného, ​​kromě neznámé ledové pouště. Ufologové, bez ohledu na to, jak moc se snažili, nemohli o své teorii poskytnout žádný důkaz. A senzační vesmírné snímky byly získány jako výsledek takzvané fotomozaiky: snímky pořízené v různých denních dobách byly na sebe navrstveny.

Povyk kolem obrázků „Essa-7“ ukázal, že teorie duté Země je živá a čeká jen na příležitost, jak se zmocnit mysli s novou silou.

Teorie 8) JE LEPŠÍ JEDNOU VIDĚT…

Simmsovy příznivce kupodivu nepřesvědčí žádný výzkum v moderní geofyzice, jehož výsledky se vyučují i ​​na střední škole. Theed a další jim podobní v omylu „teorie pekla“, pokračují. Vše se zdá být jasné: naše planeta se skládá z několika vrstev – zemské kůry, pláště a jádra o poloměru asi 3500 kilometrů. 

Ale ne! Korejci se ptají: „Byl jsi tam? A pokud nebyl, pak nemůžeš tvrdit, že jádro není prázdné, že tam nežijí hrozná monstra, která čas od času přicházejí na povrch Země a přinášejí s sebou pach síry.

Pravda, oni sami nakonec odpověděli na otázku: „Pokud toto vaše peklo ve středu Země existuje, tak proč se tam tolik snažíte dojít, stejně se tam dříve nebo později dostanete?!

Podzemní města tajné vlády

NovéTajné projektyTOP 10Záhady
Foto: Shutterstock.com

Málokdo pochybuje o tom, že existují spolehlivé podzemní kryty určené k záchraně vlád a elit řady vyspělých zemí v případě jaderné války nebo globálního kataklyzmatu. Některá z nich, co do počtu lidí, které pojmou, mohou dobře konkurovat malým městům. Málokdo však slyšel o existenci skutečných obrovských podzemních autonomních měst vytvořených ve velkých hloubkách. Faktem je, že tato města jsou přísně utajované a patří „tajné vládě“, napsal Svět poznání.

Projekt, který vypadá jako ze sci-fi

Poprvé jsem o těchto městech slyšela v jednom z dokumentů vysílaných v televizi. Tam mě zvláště zarazila informace o podzemním vozidle s vrtákem, schopném pohybovat se pod zemí rychlostí 11,2 km za den. Jedná se o obří vrták, který za sebou zanechává tunel o průměru 12 metrů. Tento stroj funguje díky malému jadernému reaktoru. Vrták je zahřátý do takové míry, že se doslova protaví skrz horninu a zároveň taveninu vstřikuje do trhlin. Za tímto tunelovacím strojem není třeba odstraňovat hory hlušiny, ta prostě neexistuje, všechno jde do stěn tunelu, takže se tváří jako velmi pevné. Tento zázračný vrták byl vytvořen v Mezinárodní laboratoři Los Alamos. Samozřejmě, že s takovým strojem lze skutečně postavit nemálo podzemních měst.

Podle vyprávění těch, kteří se odvážili tato tajná města prozradit, jich jen ve Spojených státech bylo již postaveno asi 140 a po celém světě může jejich počet dosáhnout až jeden a půl tisíce. V Americe jejich výstavba začala v nouzovém režimu, údajně od 40. let XX. Tajný projekt skrytých podzemních měst je známý jako DUMBS, ve Spojených státech jsou na něj tajně vyčleněny obrovské finanční prostředky.

Je úžasné, že tato města jsou vytvořena ve velmi velké hloubce – 2 nebo více kilometrů. Šířka a délka takových měst se počítá v kilometrech. Vzájemně jsou propojena tunely, kterými se pohybují vysokorychlostní vlaky. Všechno to vypadá jako neskutečná fantazie, ale lidé, kteří o tom mluví, z nějakého důvodu umírají za podivných okolností…

Tajemství, které stojí za život

Jedním z těch, kdo se nebáli říct pravdu o tajných podzemních městech projektu DUMBS, byl Phil Schneider. V 90. letech bez skrývání přednášel, mluvil o výstavbě podzemních měst a o tom, jaký černý rozpočet byl pro tento účel vytvořen. Schneider byl svého času stavebním inženýrem ve vládních strukturách a osobně se podílel na výstavbě různých tajných podzemních vojenských základen, včetně měst.

Náklady na výstavbu jen jednoho podzemního města se podle něj pohybovaly od 17 do 26 miliard dolarů a černý rozpočet, který financoval různé tajné programy včetně DUMBS, je asi 1,25 bilionu dolarů ročně. V závislosti na měřítku města se na jeho vzniku podílelo od 10 do 18 tisíc inženýrů, stavitelů a dalších kvalifikovaných dělníků. Při tolika lidech zaměstnaných ve stavebnictví není divu, že docházelo k únikům informací, které však byly brutálně potlačeny. Jeden ze svědků pod krycím jménem Timothy uvedl, že asi 3000 lidí zaplatilo životem za přílišnou upovídanost. A ani Schneider takovému osudu nakonec neunikl. Dne 17. ledna 1996 byl uškrcen lankem. Policie na jeho těle navíc našla stopy krutého mučení. Jeho vrazi se samozřejmě nikdy nenašli.

Co dalšího tento odvážný muž řekl? Zní to naprosto fantasticky, ale Schneider tvrdil, že v podzemních městech lze nalézt nějaká „mimozemská stvoření“. James Cusbolt, bývalý agent MI6, tyto tvory také viděl. Navštívil tajná podzemní města a potvrdil, že jsou svým rozsahem srovnatelná s malými suchozemskými městy. Podle výše zmíněného svědka Timothyho žili „mimozemští tvorové“ na naší planetě ještě před objevením člověka! Je přirozené předpokládat, že pokud taková tajná podzemní města skutečně existují, pak potřebují značný počet obslužného personálu. Tato okolnost značně ohrožuje jejich utajení. 

Zdá se, že ufolog John Lear kdysi vyprávěl a dokonce, jak se tvrdí, natočil dokument o tom, že jsou unášeny zdravé a schopné děti, aby sloužily těmto městům. Jsou vychovávány v uzavřených táborech a cvičeny podle speciálních programů. Děti jsou zcela izolované od okolního světa a informací o něm. Vypěstují z nich zkrátka jakési bioroboty, kteří bez dalšího plní své funkce obsluhy podzemních měst. Všechny Learovy informace byly samozřejmě prohlášeny za falešné a následně ufolog prostě zmizel. Byl odstraněn spolu s mnoha dalšími, kteří se odvážili sdělit světu informace o tajemstvích tajné vlády. 

Kdo tedy inicioval výstavbu těchto podzemních měst a vlastní je? Svědci tvrdí, že tato tajná podzemní síť měst a komunikací patří tajné vládě. Autor Tim Weiner ve své knize Let’s Check the Pentagon’s Black Budget napsal: „Ve Spojených státech dnes existují dvě vlády. Jeden je vidět. Druhá je neviditelná. První je síla, o které se občané dočtou v novinách, druhá je velmi tajná a vykonává agendy skryté před zraky veřejnosti.“

Tajná vláda má dlouho plné ruce práce s vytvářením tzv. „Nového světového řádu“. Jak tvrdil Schneider, významnou roli v tom hrají podzemní města. Jsou doslova napěchovaná technologiemi, o jejichž existenci běžní lidé nemají ani tušení. Sídlí v nich továrny a tajné laboratoře, tektonické a klimatické zbraně, různé vybavení, které umožňuje ovlivňovat vůli a vědomí lidí. Phil Schneider, John Lear, William Milton Cooper a další badatelé hovořili o poměrně těsném kontaktu mezi tajnou vládou a mimozemšťany. Právě od nich bylo získáno mnoho technologií. S největší pravděpodobností výše uvedené „mimozemské bytosti“, které byly spatřeny v podzemních městech, nebyly nejstarší pozemskou rasou, ale mimozemšťany z vesmíru.

Objevil britský průzkumník Alfred Isaac Middleton tajemné ztracené město?

NovéTOP 10Záhady
Foto: Shutterstock
Tropická džungle z mýtického příběhu. 

Ve viktoriánské době zanechali průzkumníci a dobrodruzi v historii svou stopu. Odhalování ztracených kultur, skrytých chrámů a ztracených měst bylo samozřejmostí. Od Indiana Jonese po Allana Quatermaina. Všechny existovaly ve své vlastní době, napsal Mysteriesrunsolved.

Koncem 19. století zmizel v džunglích Sumatry mimořádný britský průzkumník. Mluvíme o Alfredu Isaacu Middletonovi, tajemném jménu, které se už nějakou dobu vznášelo v různých online komunitách včetně redditu. Middleton prý zmizel při hledání ruin starověkého ztraceného města známého jako Dawleetoo.

Foto: © Daily Mysteries
Britský průzkumník Alfred Isaac Midleton prošel koncem 19. století nejvzdálenější kouty světa při hledání zoologických, botanických a archeologických zázraků. Několik nově objevených fotografií pomáhá osvětlit některé neuvěřitelné objevy během série tehdy neznámých misí v oblastech jihovýchodní Asie, Afriky a Amazonského pralesa.

Byla úplně jiná doba, západní průzkumníci brázdili svět a hledali nová místa a artefakty a džungle na Sumatře byly v té době lákavým cílem. Dokonce ani dnes mnoho částí těchto milostivých džunglí nebylo zcela prozkoumáno.

Foto: © Dailymysteries.com
Historický pohled na horu Talang (2 597 m) – aktivní stratovulkán na Západní Sumatře v Indonésii. Dřevoryt, vydáno v roce 1893.

Podle staré zprávy Magazínu Smithsonian měl bývalý asistent Arthura Conana Doyla, přítele průzkumníka Sira Johna Morrise, sbírku dokumentů o Alfredu Isaacu Middletonovi a jeden z nich odhalil průzkumníkův neuvěřitelný příběh.

Kopie e-mailu z britského konzulátu byla zaslána Doyleovu asistentovi, ve kterém byla zmíněna ztracená schránka dokumentů a možná expedice britského průzkumníka jménem Alfred Isaac Middleton. Kupodivu je tento muž současníkem další podivné postavy jménem Edward Allen Oxford. 

Middleton byl průzkumník, který hledal zapomenuté město jménem Dawleetoo, o kterém se podle Doylova bývalého asistenta říkalo, že je na cestě k jezeru zvanému Lop Nur. Lop Nur je bývalé slané jezero, nyní z velké části vyschlé, ležící na východním okraji Tarimské pánve mezi pouštěmi Taklamakan a Kumtag v jihovýchodní části Sin-ťiangu.

Předpokládá se, že Middleton ztratil orientaci a zabloudil v husté zalesněné oblasti na cestě k jezeru Lop Nur. E-mail také zmínil poklad, který prý Middleton shromáždil a zakopal v rakvi.

Foto: © Dailymysteries.com
Foto: © Dailymysteries.com
Foto: © Dailymysteries.com
Foto: © Dailymysteries.com
Foto: © Dailymysteries.com

Evidentně toho o Middletonově cestě, kromě těchto výše uvedených fotek, které už nějakou dobu kolují internetem, moc nevíme. Ano, některé z těchto fascinujících snímků nemusí souviset se skutečnou událostí, ale příběh Alfreda Isaaca Middletona a ztraceného města Dawleetoo může mít skutečný původ.

Podle knihy  The Lost Casket of Dawleetoo (1881):
"Mise údajně našla město v džungli jménem Dawleetoo." Podle Middletona existovala mapa se zlatým městem, které sahalo až k jezeru, a také se zlatou sochou ženy, která pocházela ze ztraceného kontinentu zvaného Atlantida.

Middleton poslal skupinu lidí, aby našli město a jeden z mužů údajně našel zakopanou rakev naplněnou zlatem. Zpráva tvrdí, že podle dopisu nalezeného v církevních archivech byl Middleton ztracen v džungli a zajat skupinou mužů, kteří chtěli zlato a sochu. Middleton zřejmě zemřel v zajetí."

Ačkoli nikdo přesně nevěděl, kde Middleton zakopal všechen svůj poklad, muž jménem John Hargreaves byl údajně druhým velitelem mise a vedl další tým lidí do džungle, aby poklad znovu získali. Co se stalo s Middletonovou expedicí, není nakonec známo.
Foto: © Dailymysteries.com
Obraz je uměleckým zobrazením ztraceného města Dawleetoo z 18. století na základě místního sumaterského folklóru. 

Mnoho historiků hlavního proudu považují příběhy Alfreda Isaaca Middletona, za pouhý podvod a že Middletonova mise najít Dawleetoo, se nikdy nekonala. Ale mnoho teoretiků je přesvědčeno, že expedice byla skutečná, ale že Middleton zmizel a už se nevrátil.

Skutečně objevil Alfred Middleton bájné město ztracené v čase? Pokud ano, jaké tajemné civilizaci toto město patřilo? A co se vlastně s Middletonem stalo? Opravdu se ztratil v džunglích na Sumatře, nebo se nikdy nevrátil schválně? Chcete-li se o příběhu dozvědět více, přečtěte si knihu: The Lost Casket of Dawleetoo (1881).


*Poznámka: Informace o tomto zpravodajském článku byly převzaty z Medium.com, Wikipedia.org a DailyMysteries.com. 

Hvězdná brána v Peru

NovéTOP 10Záhady

Vytvořili staří Inkové portál vedoucí do jiných světů?

V Peru, v posvátném údolí And, nedaleko legendárního města Machu Picchu a pouhých 70 kilometrů od starověkého hlavního města Inků Cusca, se nachází ruiny starověkého chrámu Naupa Iglesia, postaveného před několika tisíci lety. Je pravda, že tato tajemná budova se oficiálně nazývá pouze „chrám“, protože dnes lze jen hádat, jaký byl její skutečný účel, napsal Svět poznání.

Tajemná stavba v údolí And je jeskyně na vrcholu vícestupňového svahu. Neznámí tvůrci vytesali svatyni v tzv. modrém kameni vycházejícím z hory, který ostře kontrastuje s okolním pískovcem (podobný minerál najdeme i v nejstarší části Stonehenge). Uvnitř svatyně postavili staří stavitelé několik kuriózních artefaktů.

Výklenek pro koku

U vchodu do chrámu se tyčí čedičový kámen-oltář, který vědci nazývají místem uctívání hor, ohně, vody a hvězd. Tento artefakt, pečlivě vytvořený neznámými nástroji, je navíc zdoben třístupňovým ornamentem. A tato kresba je podle badatelů symbolem tří hypostáz – horního světa, pozemského a podzemního. Existuje předpoklad, že s pomocí tohoto tajemného kamene staří Inkové sledovali hvězdy, ale dnes je těžké říci, jak to dělali. Ale hlavní záhadou Naupa Iglesia jsou „slepé“ dveře vytesané ve skále.

Tyto brány vedoucí nikam dlouho přitahovaly badatele. Ezoterici je dokonce považují za brány do jiného světa, vstup na jiné planety nebo prostě za prostředek přechodu do jiných koutů země. Ostatně není náhoda, že podobné „dveře“ lze nalézt i v jiných částech Peru. Příkladem jsou Brány bohů – Puerta de Jayu Mar-ca, nacházející se na břehu jezera Titicaca a podobné stavby v Persii a Egyptě, postavené ve starověku. Existují ale i jiné verze původu tohoto záhadného artefaktu. Vědci naznačují, že tajemný otvor je jen výklenek pro listy koky, rostliny, kterou kněží potřebovali během meditace. Kromě toho existuje další verze, podle které chrám z modrého kamene jeho tvůrci nedokončili a za tajemnými dveřmi se měla nacházet další místnost.

„Svítící“ předkové

Ačkoli dnes oficiální věda považuje za tvůrce Naupa Iglesia staré Inky, podrobné studium svatyně vyvolává řadu pochybností. Ve skutečnosti v těchto vzdálených dobách národy, které žily na území Peru, neměly tak špičkové technologie, které umožňovaly tak pečlivě zpracovávat kámen. Částečně stavbu tajemného chrámu a mnoha dalších slavných staveb Inků vysvětluje stará legenda o bohu Viracochovi, slavném staviteli.

Takže podle legendy tento nebešťan původně vytvořil určité království na zemi, které obývali mocní obři. Ale tato stvoření byla tak krutá a krvežíznivá, že stvořitel zničil jejich svět sesláním velké potopy. Podle záznamů Inků se tato událost odehrála v roce 9703 před naším letopočtem. Poté Bůh stvořil předky moderních lidí a aby jim pomohl usadit se v pro ně novém světě, sám se objevil na zemi v doprovodu sedmi „zářících“ pomocníků. Podle legendy to byli oni, kdo postavili slavné budovy říše Inků, po kterých se znovu vznesly do nebe. 

Jiná legenda říká, že před mnoha tisíci lety žili v Peru určití stavitelé Huari – „bílí vousatí obři, kteří byli stvořeni na jezeře Titicaca. Poté se vydali osvítit Andy“, kde dost možná vytvořili tajemnou svatyni. A zde je to, co o vzhledu starověkých budov říkají záznamy španělského kronikáře Pedra Cies de Leona, které pořídil během let kolonizace Peru: „Ptal jsem se místních, zda tyto stavby vznikly za Inků, ale oni se zasmáli a vysvětlili, že se to stalo dávno před vládou Inků, a jak slyšeli od svých předků, vše, co je zde vidět, vzniklo náhle, během jediné noci. 

Těmto prohlášením je samozřejmě těžké uvěřit, ale existují ještě další důkazy o identitě mnoha starověkých budov v Peru, které se dochovaly dodnes. Nepřímým potvrzením mýtů je tedy podobnost zdí budov a zpracování kamene v Cuscu, Ollantaytambo, Puma Punku a Naupa Iglesia. Navíc ve všech výše uvedených starověkých strukturách badatelé nacházejí podivné díry, které vypadají jako vrty. Proč a jak byly vyrobeny se vědcům nepodařilo zjistit, ale přesto samotná skutečnost jejich existence vyvolává údiv. Faktem je, že Inkové neměli potřebná zařízení schopná vrtat do pevné skály, což znamená, že to dělali představitelé určité pracivilizace, kteří kromě záhadných struktur nezanechali v naší historii žádné stopy.

Portál – kam?

Je to škoda, ale moderní lidé nedokážou ocenit skutečnou krásu a možnosti Naupa Iglesia. Faktem je, že chrám částečně zničili Španělé, díky nimž přišel o horní část. Při hledání zlata kolonialisté nasypali střelný prach do stejných „vrtů“, načež vyhodili do povětří starobylou stavbu. Netřeba dodávat, že osvícení Evropané takto zničili mnoho unikátních staveb Jižní Ameriky. Jestli tyto barbarské metody pomohly confiskatorům zbohatnout, o tom historie mlčí. Ale v důsledku jejich činů lidstvo navždy ztratilo nejen úžasné architektonické památky.

Existuje názor, že to nebyla chamtivost, co dotlačilo kolonialisty k výbuchu v Naupa Iglesia. Podle esoteriků bylo toto místo doslova nasyceno fantastickou silou. A to byl důvod, který katolíci nedokázali pochopit. Tehdy zničili chrám pohanů ke slávě Kristově, což bylo plně v souladu s principy jejich víry. Jak však říkají amatérští badatelé, ve starém chrámu je stále zachována část prastaré magie a je spojena se samotnými dveřmi vedoucími do jiných portálů. Není náhodou, že mnoho esoteriků, kteří navštívili Naupa Iglesia, říkají, že tajemná díra vyzařuje energii a nazývají ji „Hvězdná brána“. 

Existuje mnoho legend o portálech do jiných světů (nebo planet) nacházejících se v Peru. Tyto legendy Inků říkají, že velcí bohové přišli k lidem branami na Zemi a když do nich vstoupili, oslavovaní hrdinové navždy zmizeli.

Kromě legend však v zemích Peru existují spolehlivější potvrzení legend. Je známo, že po zajetí a zavraždění Velkého Inky Atahualpy, jeho říše jednoduše přestala existovat a většina starověkých lidí doslova zmizela. Kam ale mohli zmizet tito lidé, kteří nejevili sebemenší odpor hrstce dobyvatelů? Existuje předpoklad, že Inkové věděli, že nemá smysl vzdorovat Španělům. I když zabijí oddíl Francisca Pizarra, přijdou po něm další, početnější a lépe vyzbrojení válečníci. Tehdy se rozhodli odejít do úrodných zemí hledat lepší život. A zde jim na pomoc přišla hvězdná brána, kterou vytvořil bůh Viracocha. Ať už to bylo cokoli, ale mohl to být důvod, proč Španělé, rozhořčeni starověkými budovami, je začali nemilosrdně vyhazovat do povětří na celém území bývalé říše.

Pokud pečlivě prozkoumáte toto vzácné místo, můžete vidět, že k výklenku byly připevněny kamenné bloky, které byly výbuchem zcela zničeny. Ale dnes je obecně nemožné zjistit, co je ve vzdálené části jeskyně, protože cestu blokuje vysoká umělá překážka, kterou bohužel nelze bez pomoci techniky rozebrat. Je pravděpodobné, že je tam uložena nějaká konkrétní část starověkého artefaktu, kterou Španělé nedokázali zničit a která by pomohla vyřešit všechny záhady starověkého chrámu. 

Je to jen otázka času, kdy se k němu vědci budou moci dostat, ale dnes na to nelze odpovědět. 

Jaká monstra Antarktidy usmrtila vědce? Odtajněné dokumenty

NovéPodcastTajné projektyTechnologieUFOVideoZáhady
Podcast: Jaká monstra Antarktidy usmrtila vědce?

Pro většinu lidí jsou jedinými „obyvateli“ Antarktidy, tajemného ledového kontinentu, legrační a neškodní tučňáci. Teď ale nejde o ně. Nyní mluvíme o dalších, mnohem méně známých, ale nebezpečnějších obyvatelích ledového kontinentu, napsal Svět poznání. Těch, o kterých polárníci neradi mluví nahlas a kterých se bojí každý, kdo kdy vkročil hluboko do ledové pustiny. 

Ti, kteří žili v Antarktidě dávno předtím, než byla pevnina pokryta mnohakilometrovou ledovou čepicí a jsou připraveni bránit své území před lidskými zásahy ze všech sil. Ti, kterým se říká „MONSTRA Antarktidy„.

V ledovém zajetí

Polárníci bývalého Sovětského svazu byli první, kdo se setkal s tajemnými monstry. Na této skutečnosti není nic překvapivého. Faktem je, že to byli právě tito průzkumníci, kteří vkročili nejhlouběji do středu tajemství ledové pustiny. A dá se předpokládat, že byli prvními, kteří za to zaplatil krvavou cenu.

K prvnímu setkání se záhadnými monstry došlo během jedné z výzkumných cest hluboko do Antarktidy. Padesátá léta se chýlila ke konci, Unie aktivně objevovala nový kontinent. Není to tak dávno, kdy byla založena první vědecká stanice Mirnyj, a to 13. února 1956. Práce byly v plném proudu. Jedním z úkolů před vědci a výzkumníky bylo provést geologický průzkum oblasti sousedící s Mirnym. Jako vždy na tomto odlehlém místě, bylo i toho dne málo lidí, takže výprava musela vyslat malé party 5-6 lidí s jedním traktorem a jedním obytným domkem na saních.

V lednu 1958 se jedna z těchto skupin vydala na západ, aby prozkoumala Wilkes Land. Skupina měla pracovat autonomně po dobu jednoho měsíce. Výzkumné záměry zahrnovaly geodetické zaměření oblasti a hlubinné vrty za účelem odebrání vzorků ledu z hlubin 3kilometrové ledové čepice. Získaná data by mohla osvětlit mnohá tajemství Antarktidy. Týden poté, co se skupina vydala hluboko na kontinent, zasáhla oblast sněhová bouře. Mirnyj byl pokryt sněhem. Vánice byla tak silná, že neopatrný člověk riskoval, že se ztratí tři metry od domu a umrzne, aniž by věděl, že spásné teplo je na dosah. Ale pořád to byla jen polovina problémů. Sněhové bouře by se nakonec neměli bát ti, kdo jdou dobýt ledový kontinent. Něco jiného bylo horší: byl to už třetí den od té chvíle co skupina, která se vydala na průzkum, přestala komunikovat. A to byl stav nouze!

Vedení sovětské antarktické expedice bylo šokováno. Bylo nutné organizovat pátrání, ale jak?! Počasí bylo takové, že létání nepřicházelo v úvahu! I kdyby bylo možné přitáhnout letadlo na dráhu pomocí tahačů, nárazy bočního větru by ho jednoduše odhodily do oceánu. Poslat další záchrannou výpravu na traktorech? Ale kam? Skupina byla celou dobu na cestě, poslední radiogram říkal, že se pohybovali po trase. Zmatek přidala podivná zpráva přijatá radisty, ve které se dala rozeznat jen tři slova: „hrůza“ a „všichni zemřeli“. 

Bouře utichla stejně rychle, jako se zvedla. Jako by někde vysoko na obloze ten, kdo je zodpovědný za špatné počasí, jen vzal a otočil vypínačem. V Mirném začala okamžitě vřít práce. Piloti a technici připravovali letoun ke startu. A o hodinu později se stroj s červenými křídly vznesl do vzduchu. Následovaly dlouhé, mučivé hodiny čekání. Letoun se vinul do kruhů po navržené trase skupiny, piloti se snažili rozeznat stopy po sněžném tahači a osobách ve sněhu. A brzy měli štěstí.

Na obzoru, téměř na hranici viditelnosti, na panenském sněhu cosi zčernalo. Když se letadlo přiblížilo, piloti zahlédli hrozný obraz – uprostřed kráteru trčel z rozbředlého sněhu ohořelý nákladní vůz. Nedaleko byla nějaká beztvará hromada spáleného dřeva a zkrouceného kovu. Podle všeho se jednalo o obytný domek. A kolem ležela čtyři těla. Soudě podle toho, jak se krčili ve sněhu v nepřirozeně zmrzlých polohách, byli všichni mrtví. Najednou se, za zvuku motorů, objevili dva muži, kteří vystoupili z kabiny tahače a mávali rukama na piloty. Tito dva byli jediní, kteří zůstali naživu.

Zabijácká koule

Po návratu do tábora, ti, kteří měli to štěstí, že přežili, mluvili o tom, co se jim stalo. Rozhovor byl však zcela důvěrný, jediným posluchačem byl šéf stanice. Zbytek polárníků byl informován, že došlo k nehodě – zkrat, požár. Požár,…. který se rozšířil na nádrže s naftou atd. V důsledku toho čtyři muži zemřeli a dvěma se podařilo jako zázrakem přežít. Skutečný obraz toho, co se stalo, se stal známým až o mnoho let později, když z něj bylo odstraněno tajemství. Zde je popis, jak se věci vyvíjely:

Čtvrtý den expedice byl pohodový pracovní den. Vítr se utišil, teploměr ukazoval minus 30° Celsia, prakticky letovisko pro tato místa. Skupina rychle smontovala vrtnou soupravu, zapálila ji a železná vrtačka s křupáním zaskřípěla ve stoletém ledu. Dílo bylo kontroverzní. A najednou si jeden z polárníků koutkem oka všiml podivné záře. Když se otočil, uviděl, že nad jednou z dříve vyvrtaných děr se vznášela velká světélkující koule. Muž varovně křičel na ostatní.

Když polárníci spatřili tajemnou kouli, prudce se naklonili na stranu. Nikdo nevěděl, co to bylo. Koule vypadala jako kulový blesk, ale každý ví, že blesk nevzniká z čista jasna a už vůbec ne na holém sněhu.

Jedno však bylo jasné, držet se od ní dál. Koule byla očividně velmi horká, sníh kolem okamžitě tál, měnil se ve vodu, do vzduchu se táhl tenký proud páry. Jeden z polárníků přistoupil k plesu, vytáhl fotoaparát, aby pořídil velkolepý snímek neobvyklého jevu. A právě tato událost, jak se ukázalo, posloužila jako spouštěč tragédie, která se odehrála v následující minutě.

Koule se vrhla k muži, krátce se ho dotkla a… naolejovaná kombinéza vzplála horkým plamenem. Během mrknutí oka se fotograf proměnil v hořící pochodeň křičící bolestí a valící se sněhem. Koule létala mezi lidmi jako živá. Stačil letmý dotek a člověk vzplál jako hlavička sirky. Koule narazila do dřevěného trámu a projela jím jako nůž máslem. Dům byl okamžitě v plamenech. Všechno, co se stalo, netrvalo déle než 10-15 vteřin.

Koule zmizela a zanechala za sebou čtyři ohořelá těla, roztátý sníh a hořící plamen. Nějakým zázrakem přežili dva členové expedice, kteří stáli dále než ostatní. Podařilo se jim odstranit hořící trám z traku, auto odvézt stranou.

Pak následovaly dlouhé dny, během kterých se polárníkům, vyhřívajícím se v kabině tahače, podařilo obnovit radiostanici z dochovaných náhradních dílů a vyslat nouzový signál Mirnému. Báli se přiblížit k tělům svých kamarádů. O pokračování v práci nemohlo být ani řeči. Oba přeživší věřili, že výskyt koule přesně nad jednou z děr vyvrtaných v ledu nemůže být náhoda. Zbývá jen hádat, co dalšího se může dostat zpod mnohakilometrové ledové skořápky do tohoto světa.

Případ smrti polárníků se okamžitě dostal pod kontrolu KGB. Ani čekisté však nedokázali osvětlit záhadu toho, co se stalo. V závěru vyšetřovatele bylo naznačeno, že příčinou smrti čtyř lidí byly „živelné události nepřekonatelné síly“. Přeloženo do běžného jazyka to znamenalo: „Čert ví, co se tam stalo.“ Tím však příběh neskončil.

Jak se později ukázalo, nebyl to jediný lidský kontakt s tajemnými ohnivými koulemi. O několik let později zemřela zhruba ve stejné oblasti skupina 17 amerických průzkumníků. Poté byla Wilkesova země zařazena na nevyslovený seznam území, kam by lidé neměli být posíláni. Oficiálně zákazy vydané nebyly, ale nějak se stalo, že se všichni snažili tuto oblast obejít.

Zabijácké koule byly naposledy viděny v roce 1991. Očitým svědkem byl operátor francouzské výzkumné skupiny Jacques Balance. Když si na obloze všiml něčeho, co považoval za UFO a spěchal pořídit si snímek. Bylo to osudové rozhodnutí. Jeho tělo, ohořelé na kost, bylo nalezeno až o tři dny později. Na posledním snímku pořízeném zesnulým byla vidět pouze tajemná jasně žlutá skvrna.

Ohnivé koule, které zabily nejen sovětské polárníky, vědci nazvali plazmosaury. Zjevně se jedná o extrémně neobvyklou a velmi agresivní formu života, která se skládá z plazmatických sraženin. Někteří vědci se domnívají, že to byl Plazmosaurus, který způsobil smrt skupiny Dyatlov. V Antarktidě však nebyli nalezeni pouze plazmosauři. Existovala zde ještě děsivější stvoření.

Příšery z našich nočních můr

Jedním z těchto obyvatel ledového kontinentu byly „horvitzovy příšery“. Své jméno dostaly na počest polárníka Isaaca Gorwitze, který se s jedním z těchto netvorů setkal tváří v tvář v létě roku1960.

Isaac Gorwitz byl členem pozemního průzkumu, která zkoumala oblast hluboko v nitru země. Expedice se pomalu přesouvala do vnitrozemí a často se zastavovala za účelem vědeckého pozorování. Během jedné ze zastávek nečekaně zmizel magnetgrafolog Stoppard.

Stopy, které vědec zanechal, vedly k neobvykle hluboké trhlině. Dole na římse, byla v pološeru sotva viditelná postava muže, která nehybně ležela roztažená na sněhu. Gorvits se dobrovolně přihlásil, že půjde dolů a nešťastníkovi pomůže. Držen za provazy se nořil stále hlouběji do neznámé temnoty. Nakonec se mu podařilo dosáhnout na ledovou římsu, ale Stoppardovo tělo už na ní nebylo. Isaac našel jen kožešinovou rukavici a skvrny zmrzlé krve na sněhu. Oči vědce zahlédly zřetelné stopy připomínající prchající krysu. Pravda, krysa, soudě podle stop, byla velká jako vlk. Gorwitz nebyl bázlivý, a tak se pohyboval ve stopách neznámého tvora. Nejprve vedl řetěz stop podél římsy, pak přeskočil k téměř strmé stěně štěrbiny až zmizel ve tmě. Mezitím se počasí zhoršilo. Sníh a vítr znemožnily pátrání po pohřešovaném. Výprava byla nucena vrátit se na základnu, a proto musela být záchranná akce odložena. Zima toho roku byla krutá (je třeba vzít v úvahu, že na jižní polokouli zima připadá na letní měsíce). Teploměr klesl na 70 stupňů, studený vítr to dělal vůbec nesnesitelným. Muži vycházeli jen po dvou a to jen na velmi krátkou dobu.

6. července Art Short a Kenneth Millar odešli a nevrátili se. Ale až třetí den, když vítr utichl, se nám podařilo vyjít ven, abychom je hledali. Těla pohřešovaných vědců byla nalezena kilometr a půl od stanice. Přesněji to, co z těl zbylo. K hrůze lidí v té krvavé kaši, která bývala těly dvou dospělých mužů, nezůstala jediná kost. „Něco“ sežralo pouze kosti, zbytek byla pouze zmrzlá hmota.

Gorwitz si myslel, že mrtví polárníci objevili neznámého tvora, a když ho pronásledovali, odešli ze stanice. Počasí jim znemožnilo návrat. A pak, když zemřeli zimou, se s jejich těly vypořádal neznámý tvor.

Uplynulo několik týdnů a sám Gorwitz se s tímto neznámým tvorem setkal, když pracoval s kolegou v magnetickém pavilonu. Vědec si najednou ve světle měsíce všiml blížícího se obrovského bílého „netopýra“! Gorvitz vystřílel všechny náboje ze své pistole, aby strašlivé zvíře odehnal.

Na sněhu našel kapky, které z nějakého důvodu nezmrzly ani při sedmdesátistupňovém mrazu. Při srovnání toho, co viděl, s příběhy ruských polárníků, kteří se také setkali s podobnými monstry, Gorvitzův závěr byl, že v hlubinách Antarktidy žijí tvorové, které nazval „polárními kryony“.

Analogie nelidské krve, podle Gorwitzových předpokladů je, že tito tvorové mají v těle kapalinu, která má ve svém složení směs amoniaku a oxidu uhličitého. Je podobná tekutině, která se používá v chladicích systémech. Obvyklá teplota pro takové tvory je: -70 … -100 ° C. Žijí především v oblasti nejchladnějšího Jižního pólu. V létě se schovávají v hlubokých trhlinách nebo hibernují zabaleni v tepelně odolných kokonech.

Ale v zimě, během polární noci, vedou cryoni aktivní život. Bojí se horka, a proto se vyhýbají kontaktu s lidmi a nevyskytují se v blízkosti antarktických stanic. Zda jsou cryoni pro člověka nebezpeční, není zcela jasné. Strach z horka může přemoci vášeň pro minerální prvky obsažené v našich kostech. Takže pud sebezáchovy vám říká, abyste se od nich drželi co nejdál.

Můžeme jen hádat, jaké další hrůzy v sobě ledová pustina nedobytá člověkem uchovává a co se skrývá pod její mocnou ledovou slupkou. Možná bychom se neměli tak bezmyšlenkovitě snažit proniknout do útrob ledového kontinentu? Kdo ví, jestli byla ledem pokryta jen náhodou nebo někdo chtěl zachránit lidstvo před hrůzami číhajícími v jeho hlubinách?

Co se týká globálního oteplování, tak si říkám, co nám Antarktida odkryje ještě za hrůzy… (pozn. redakce)

Proč Google překresluje satelitní snímky?

NovéTajné projektyTechnologieTOP 10UFOZáhady
Foto: Google Maps/ Svět poznání

Britští novináři provedli vyšetřování a zjistili, že zaměstnanci společnosti Google vymazávají „nepohodlné“ objekty ze satelitních snímků. Nejde o vojenské objekty, což by bylo pochopitelné. 

Z obrázků mizí obrazy, jejichž samotnou existenci málokdo dokáže vysvětlit. Něco, co připomíná mořskou příšeru nebo UFO. Zkrátka všechno. co přesahuje „standardní“ vědu, je pečlivě začerněno. Nebo prostě zamaskováno. Doslova to vypadá, že po všem podivném zametají stopy. Dříve se objevovaly snímky, které zachycovalo UFO na Antarktidě, podivné objekty v oceánech i v pouštích.

Novináři si všimli, že legendární Nessie (nebo něco jí podobného), vyfotografovaná před několika lety ze satelitu, ze snímků zmizela. Stejný osud čeká i další unikátní záběry. Jakmile někdo věnuje pozornost určitému záhadnému předmětu a informuje o něm ostatní uživatele internetu, předmět okamžitě zmizí a někdy je dokonce zamalována celá plocha, kde byl objeven.

Proč to Google dělá není zcela jasné. Pokud jde o pouhé stíny nebo vadné snímky z míst, kde by člověk stejně nic neobjevil, proč tedy taková pečlivost? Kdo ví….

Chlapecký prorok z Indie učinil šokující předpověď pro rok 2023

NovéTOP 10ZáhadyZajímavosti

15letý chlapec z Indie jménem Abigya Anand, se proslavil svým úžasným darem. Dokonale předpovídá budoucnost. Co přesně mu pomáhá, není známo. Sám říká, že mluví ke hvězdám. Anand na svém kanálu YouTube zveřejnil video s předpovědí pro rok 2023, ze kterého vyplývá, že se k politickým a společenským kataklyzmatům brzy přidají ekologická. 

„To si můžeme ověřit hned teď.“ Málokdo ví, že naše doba je možná nejsušší v historii lidstva. Hladiny vody klesají po celém světě. Ze dna jezer vystávají památky minulosti, pohřbené hluboko pod vodou. Ti, kdo umí číst znamení, chápou, že to není dobré,“ říká Abigya.

Podle věštce je to Mars, který Zemi vysušuje. Západní země čelí nejhoršímu období v historii: „Hvězdy hovoří o bezprecedentní potravinové krizi, které budou obyvatelé regionu čelit v příštích 20 letech.“ Anand radí: pokud je to možné, je lepší opustit velká města a začít pěstovat vlastní produkty. V roce 2023 zasáhne sucho stále více území. V mnoha regionech bude voda nejcennějším zdrojem. 

Už se ví, že stát Kalifornie vyhlásil v souvislosti se suchem ve své jižní části stav nouze. Postihlo největší americká města, zejména Los Angeles a San Diego. Vyvrcholením ekologické katastrofy bude rok 2040. Právě tehdy dojde k další interakci Marsu a Saturnu, v důsledku čehož se tento rok na planetě stane nejhladovějším ze všech předchozích. Abigya však objasňuje, že „Rusko“ přežije krizovou dobu sucha méně bolestivě než jiné země a o obilí v zemi nebude vůbec nouze. Kromě ekologických problémů bude v příštím roce zahájen globální proces analýzy, kde je pravda a kde lež.

Duchové na fotografiích: Podvod, nebo skutečnost?

NovéTOP 10Záhady

Od pradávna lidé zanechávali důkazy o svých setkáních s duchy. Když se objevily kamery, snímky transcendentálních entit začaly být pravidelně zveřejňovány v tisku a později na internetu, napsal Svět poznání. Fotografie obsahující duchy, kteří nebyli přítomným viditelní pouhým okem, byli zachyceni fotoaparátem, a přesto nelze vysvětlit a ani dokázat úmysl falšování, poruchu zařízení nebo prokázat přirozené světelné efekty.

Vibrace jemnohmotného světa

Věří se, že duchové jsou obyvatelé jiného světa, jiné dimenze, kteří jsou ukazováni lidem s konkrétním účelem: varovat před hrozícím neštěstím nebo, řekněme, dokončit své pozemské záležitosti.

Jejich objevení bylo obvykle považováno za důsledek nějakého nesprávného jednání živých po jejich skonu. Nedodržovaly se pohřební tradice, nedošlo k pomstě atd. V legendách starověké Mezopotámie přicházeli k lidem duchové mrtvých, aby napravili něčí chybu. V jedné z hrobek starověkého Egypta byl nalezen dopis, který muž vložil do hrobky své ženy a v němž žádá zesnulou, aby se mu neukazovala, protože je nevinný.

Ve staré Číně se věřilo, že duchové nepohřbených válečníků se potulují po zemi, aniž by odešli v klidu. V indické mytologii se duchové mrtvých mohli vrátit do našeho světa, aby se zmocnili těla živého člověka. Aztékové věřili, že zesnulí unášeli děti za stejným účelem.

V Bibli jsou dokonce zmíněni duchové – například v epizodě, kdy král Saul žádá čarodějnici, aby vyvolala ducha zesnulého proroka Samuela.

Jak je vidět, víra v onen svět a potažmo v nezvané hosty z něj má dlouhou historii. V současnosti existují stovky specialistů, kteří si říkají lovci duchů. Cestují do míst, kde lidé viděli duchy a snaží se je zachytit pomocí fotografií, videokamer a dalších přístrojů. Ale mnohem častěji se takové obrázky získávají náhodou. Pořizují je obyčejní lidé, kteří pomocí mobilních telefonů zachycují duchy tam, kde by je nikdo nečekal. Výzkumníci Ghost již dávno zjistili, že moderní gadgety, neboli zlepšováky, jsou schopny zachytit vibrace jemnohmotného světa mnohem lépe než naše smysly.

Dáma na hřbitově Grove of Bachelors. Zdroj: Chicago Sun-Times/archivní snímky

Lovci duchů často zakládají organizace. Jedna z nejznámějších se nachází v USA a jmenuje se GRS (Ghost Research Society).

V roce 1991 několik členů GRS navštívilo hřbitov Bakalářský háj, který se nachází na předměstí Chicaga. Členka GRS Marie Huffová pořídila černobílé snímky vysokorychlostní infračervenou kamerou. V okolí nebyl nikdo kromě jejích kamarádů. Ale na několika fotografiích byl obraz mladé ženy oblečené v bílém a sedící na náhrobku. Její tělo se zdálo být částečně průhledné a její šaty připomínaly pohřební rubáš.

Podle místní pověsti to byla Dáma v bílém, která za svého života přišla o své dítě a nyní ho neúspěšně hledá na všech hřbitovech.

Ve stejném roce byla fotografie zveřejněna v Chicagském Sun-Times a skupina GRS se obrátila na všechny s prosbou, aby jim poslali takové snímky – bez ohledu na to, kde a kdy byly pořízeny.

Nyní jsou zveřejněny na webových stránkách skupiny na internetu. Všechny fotografie procházejí důkladnou kontrolou a jsou doplněny odborným komentářem.

Konfederační Voják. Zdroj: The Paranormal Guide_Facebook

Konfederační voják

Duchové jsou obzvláště běžní na pohřebištích. Jeden z turistů se například vyfotil na hřbitově Konfederantů (příznivců jižních otrokářských států během americké občanské války v letech 1861-1865) ve městě Franklin v Tennessee. Na obrázku byla postava muže v podobě vojáka Konfederace.

V roce 1979 vyfotografoval návštěvník hřbitova Forest Home Cemetery ve Forest Park v Illinois důkaz vandalského činu, který se tam odehrál. Na obrázku byl vidět bílý pás světla, v jehož spodní části je obraz lidské tváře.

Na této fotografii Dalea Kaczmareka, pořízené na hřbitově Woodlawn v New Yorku, je mezi náhrobky a stromem v pozadí vidět temná postava muže v klobouku.

John Cashel, jeden z členů GRS, pořídil fotografii v roce 1998 na hřbitově Agatha v Trout Creek, Michigan. Na obrázku se objevila jasná zakřivená čára, která je připravena obtočit velký náhrobní kámen.

V roce 1982 vyfotografovala žena z Illinois hrob své babičky, která zemřela v roce 1934 ve věku 83 let. Na obrázku byly dvě zamlžené postavy: dívka s dlouhými vlasy držící na klíně černé zvíře a starší chlapec s levou paží kolem jejího pasu.

Osoby Na Palubě Lodi

|Lidé často vidí na fotografiích duchy svých zesnulých příbuzných nebo blízkých známých.

Ve stejném státě Illinois vyfotil muž svou ženu a dítě v novém domě, kam se jejich rodina právě přestěhovala. V domě nikdo nebyl, ale na fotografii je za prosklenými dveřmi starší žena a pes. Fotografova manželka v nich poznala svou zesnulou babičku a svého mazlíčka buldoka.

Zdroj: The Paranormal Guide_Facebook

V roce 1924 byli dva členové posádky na tichomořském tankeru SSWatertown, James Courtney a Michael Meehan, pověřeni vyklízením nákladového prostoru. Oba námořníci zemřeli na plynové výpary. Podle zavedené tradice byla jejich těla spuštěna do vody. Druhý den celá posádka viděla, jak se jejich tváře objevily na palubě lodi. Tanker měl kameru a námořníci to vyfotili. Záznam byl předán kapitánu Keithu Tracymu do úschovy. V přístavu New Orleans ji předal hlavní kanceláři lodní společnosti. Obrázek byl vytištěn, tváře námořníků Courtney a Meehan byly skutečně vystaveny na palubě lodi. Lze dodat, že v té době nebyly technické možnosti falšování fotografií.

Žena jménem Janiya z USA fotografovala krajinu přes sklo auta. Na obrázku byla nezřetelná tvář. Janiya si je jistá, že toto je tvář její malé dcery Melody, která zemřela před pár měsíci.

Zabit starším bratrem

V roce 1979 provedli tři lovci duchů zajímavý experiment. Strávili několik nocí v domě, kde v roce 1974 23letý Ronald DeFeo zastřelil své rodiče, dva bratry a dvě sestry. Stalo se to v Amityville v New Yorku. Pak o incidentu mluvila celá Amerika. Ronald své jednání odůvodnil tím, že mu to nařídily jisté hlasy. Mladík byl odsouzen ke 150 letům vězení a v současné době si trest stále odpykává.

Zdroj: The Paranormal Guide_Facebook

Rok po tragických událostech se do domu nastěhovala rodina Lutzových, ale žila tam jen 28 dní kvůli tomu, že v obydlí začaly aktivně působit nadpřirozené síly. Následně se tyto události promítly do celovečerního filmu The Amityville Horror a několika jeho pokračování.

V samotném domě nikdo nebydlel a výzkumníci duchů, ke kterým se přidal majitel George Lutz, se snažili s duchy komunikovat a fotografovat je. Když byly obrázky hotové, ukázalo se, že jeden z nich je obrazem malého Johna Defea, dítěte, které kdysi zabil jeho starší bratr.

Život v jiné dimenzi

Webové stránky Ghostbusters, včetně GRS Society, mají obrovské množství fotografií duchů. Snímky byly pořízeny na různých místech: v kostelech, starých i nových domech, parcích, hotelech a dokonce i na výletních lodích. Výzkumníci provádějí vlastní vyšetření a nabádají k dodržování určitých pravidel. Do sbírky se nepřijímají například fotografie se svítícími koulemi, protože „je pro ně příliš mnoho přirozených vysvětlení“, stejně jako fotografie s jakýmikoli úpravami (retuše, korekce, zvětšení či zmenšení). Měl by být jasně uveden typ kamery, povětrnostní podmínky a jakékoli další informace, které pomohou analýze obrazu.

Taková opatření umožňují odhalit padělky nebo výsledky vadného zařízení. Na druhou stranu fotografie zveřejněné a ověřené odborníky lze považovat za důkaz, že po smrti našich fyzických těl život nekončí, ale existuje v nějaké jiné dimenzi…

Další základna UFO v Antarktidě

NovéTOP 10UFOZáhady
Foto: UFO Antarktida/Mir znajny

Fanoušci hledání paranormálních jevů a záhadných objektů pomocí satelitních map Google oznámili další senzační nález. Podle nich je poblíž ostrova Smiley, který se nachází u pobřeží Antarktidy, chráněna mimozemská základna, napsal Svět poznání.

Základna je svým vzhledem podobná ledovci, ale vědce zmátl fakt, že tento půlkilometrový „ledovec“ má příliš pravidelný (obdélníkový) tvar a vůbec neodpovídá reliéfu pevniny. Jinými slovy, „ledovka“ je s největší pravděpodobností vytvořena uměle a následně maskována jako okolní krajina.

Antarktida je ve skutečnosti obecně velmi vhodné místo pro umístění různých druhů tajných základen, ať už jde o základny nacistů nebo hostů z jiných planet. Na této pevnině je velmi málo lidí a žijí v kompaktních skupinách. Ani letadla nepomáhají plně ocenit okolní krajinu. Ale satelity pravidelně házejí hádanky, jako je tato tajná základna mimozemšťanů. Další věc je, že je příliš drahé kontrolovat toto prohlášení.

Meteorit, sopka nebo vesmírný přístav mimozemšťanů? Tajemství původu „Oka Sahary“

NovéPodcastTOP 10Záhady
Foto: Snímek NASA

Jedno z nejúžasnějších a nejzáhadnějších míst na planetě se nachází v západní části Saharské pouště v oblasti patřící Mauretánii. Východně od vesnice Ouadan se nachází přírodní útvar známý jako struktura Richat, resp. „Oko Sahary“. Dosud nebylo nalezeno žádné vysvětlení pro povahu vzniku záhadných kruhů tažených neznámou silou mezi nudnou monotónností pouštní krajiny, napsal Svět poznání.

Záhada „Oka Sahary“ sem láká turisty z celého světa. Proud zvídavých cestovatelů, kteří se chtějí podívat na strukturu Richat, je nevyčerpatelný.

Maják pro astronauty

Vědci vypočítali stáří tohoto geologického útvaru a je více než úctyhodné. Podle badatelů unikátního objektu je nejstarší prstenec v řadě kruhů struktury Guell-Herr-Richat starý nejméně 500 – 600 milionů let. Velikost „oka“ je také impozantní. Průměr jeho vnějšího obrysu je asi 50 km. Je zřejmé, že tak impozantní měřítko není možné rozeznat ze země, stejně jako u neméně známých maleb v poušti Nazca lze obrysy prstenců spatřit pouze tehdy, když člověk vystoupá od objektu do značné výšky. Ne nadarmo se říká, že velké věci jsou vidět na dálku.

Proto je pochopitelné, proč se o unikátní stavbě začalo hovořit až s příchodem vesmírného věku v roce 1965. Předtím si Oka prostě nevšimli. Když ale kosmonauti viděli strukturu Richat, začala jim sloužit jako jasné vodítko.

Vědci si stále lámou hlavu a snaží se zjistit podstatu původu tohoto úžasného útvaru. Žádná z jejich verzí nevypadá dostatečně přesvědčivě.

Meteorit, sopka nebo vesmírný přístav mimozemšťanů?

Podle první verze je „Oko“ stopou po pádu meteoritu. Tento předpoklad se nepotvrdil, protože povrch země ve středu struktury nemá žádnou prohlubeň, jako na jiných místech, kde přistávají vesmírná tělesa. Skály navíc neobsahují stopy nárazu.

Zastánci druhé verze tvrdí, že struktura je ústím vyhaslé sopky. Stálo to za trochu námahy tuto domněnku vyvrátit: struktura Richat se skládá z dolomitických sedimentárních hornin, neobsahuje vulkanické horniny. A v Oce není žádný charakteristický sopečný dóm.

Verze tři je výsledkem eroze. Jak vědci naznačují, platforma na tomto místě buď stoupala, nebo klesala, zatímco neustále zvětrávala – to vedlo ke vzniku takové vrstvené formace. V tuto chvíli tato verze vypadá nejvěrohodněji.

Je dobře známo, že když dojdou argumenty pro racionální vysvětlení, přicházejí na řadu fantastické argumenty.

Podle jiné verze není „Oko Sahary“ ničím jiným než místem přistání mimozemšťanů nebo dokonce místem ztracené Atlantidy. Samozřejmě můžete říkat, co chcete. Ale kdo je schopen dokázat pravdivost takových hypotéz? Takoví odborníci se, alespoň zatím, nenašli.

Mezitím vědci prosévali všechny tyto verze, snad s výjimkou jedné mimozemské, jako je zlatý prach a úzkostlivě třídili detaily a důvody nekonzistence té či oné hypotézy.

Co se bude rozhodovat o struktuře Richat?

Sovětský kosmonaut Valentin Lebeděv, který v říjnu 1982 zkoumal tento geologický objekt, nápadný svým téměř kulatým tvarem a neobvyklou strukturou, z okna stanice Saljut-7, jej srovnal s dětskou pyramidou, která byla sestavena z různobarevných prstenců.

S dětskou hračkou se však tento zázrak přírody jen těžko spojuje, když je průměr vnějšího prstence padesát kilometrů. Stavba, když se na ni podíváte blíže, vůbec nevypadá jako pyramida.

Vědci studují Oko Sahary už půl století. Zdálo by se, že člověk za dobu své existence stihl prozkoumat téměř každý kout naší rodné planety. Objevil mnoho dosud neznámých ostrovů, zdolat nedobytné štíty nejvyšších hor, nacházel příležitosti k výzkumu v hlubinách oceánů, překonal chlad zemských pólů…

Na první pohled se zdá, že lidstvo na Zemi prozkoumalo vše a nic nezůstává neznámé. Ale není to tak. Stále existuje spousta záhad, které vědci nedokázali vyřešit. Oko Sahary je jednou z nich.

Snímek maurské „pyramidy“ získaný z vesmíru před 50 lety vědce vážně zmátl – i po provedení velkého počtu studií dodnes stále nemohou dospět ke konsenzu o příčině této geologické formace.

Vědci stanovené stáří tohoto geologického útvaru – 500-600 milionů let – odkazuje dobu zrodu struktury Richat do období proterozoika. Konec tohoto období byl poznamenán globální změnou zemského klimatu. Taková náhoda nemohla hrát do karet zastáncům meteoritové verze – tvrdili, že prstencová struktura Richatské struktury byla výsledkem pádu obrovského meteoritu.

Verze je verzí a bez patřičné důkazní základny to tak zůstane. Pád meteoritu by neměl zůstat beze stopy. A bez ohledu na to, jak se geologové snažili tyto stopy najít, neuspěli. Důkazy o samotném dopadu, stejně jako o jeho následcích, se nenašly. Výzkumníci měli s čím porovnávat. Na planetě je dostatek míst dopadu meteoritů, včetně těch docela velkých a krátery po meteoritech mají podobné znaky a rysy.

Ale „Oko Sahary“ neodpovídalo popisu místa kontaktu s hostem z útrob vesmíru. Ve středu konstrukce nemělo Oko prohlubeň odpovídající síle nárazu, jako podobné prohlubně v místech, kam dopadla kosmická tělesa. Geologové navíc nebyli schopni vysvětlit přítomnost ne jednoho, ale několika ideálně vnořených prstenců v „Oku“. Vzhledem k tomu, že se držíme meteoritové verze formování struktury, pak se takové prstence měly objevit v důsledku zásahu několika „výbuchů“ meteoritů na stejném místě, což je stěží možné.

Když byla meteoritová verze původu „Oka Sahary“ smetena pro nedostatek důkazů, vědci se nadšeně ujali obhajoby vulkanické verze. V té době to mezi ostatními předloženými předpoklady vypadalo nejvěrohodněji.

Odhady vědců byly založeny na výsledcích analýzy snímků tohoto geologického artefaktu ve srovnání se snímky objektů podobných na první pohled, vyfotografovaných umělými družicemi na Marsu, Merkuru a Měsíci. Zdálo se, že hypotéza předložená odborníky nevyvratitelně potvrzuje verzi o sopečném původu. Vědci dokonce přišli s vysvětlením nového typu vulkanických útvarů, které díky těmto fotografiím objevili, nazývaných „prstencové struktury“. Na toto téma byla v roce 1985 napsána speciální část v učebnici „Obecná geotektonika“, jejíž autory byli A. E. Michajlov a V. E. Khain.

Zastánci této verze vysvětlili původ mauritánských prstencových struktur staletou erozí sopky, věřili, že to byl její vliv, který přispěl k vytvoření současného geologického artefaktu.

Tato verze však byla také předurčena k „pochybnostem“. Výsledky následných studií způsobily, že mnoho vědců pochybovalo o argumentech, které tvořily důkazní část této hypotézy. Převaha sedimentárních dolomitových hornin v „Oko Sahary“ a úplná absence vulkanických hornin, charakterizovaných mikroskopickými velikostmi minerálních krystalů a výlevů (vyvřelé horniny vzniklé v důsledku tuhnutí lávy).

Vševidoucí oko

Proč bylo Oko takto pojmenováno? Pokud se na komplex obřích prstenců podíváte z určité vzdálenosti (řekněme z vesmíru), pak bude velmi podobný zornici lidského oka, které má orámované obrysy očních víček. Jak již bylo zmíněno, vědci se hodně hádají o tom, co vlastně struktura Richat je. A ani mimozemská verze původu „Oka“ se také neopírá o žádný více či méně závažný argument.

Příznivci nadpřirozena, kteří se snaží přítomnost ideálně tvarovaných kruhů v „Oku“ vysvětlit přítomností nadpozemských sil, nemají žádné důkazy o anomálních projevech, které kdy byly v této oblasti zaznamenány. Pastýři, kteří dlouho žijí na tajemném území a mírumilovně pasou velbloudy, si zde nikdy nevšimli ničeho divného.

Dnes nejvěrohodnější a nejhouževnatější hypotéza říká, že „Oko Sahary“ vzniklo v důsledku přirozených geologických procesů. Nejprve se zvedla zemská kůra a poté svou práci udělaly proudy větru a vody. Jinými slovy, eroze, která probíhala po mnoho staletí, vedla k tomu, že se na povrchu Země objevilo vševidoucí oko.

Je to skutečně dílo samotné přírody naší planety, která po několik století pečlivě kreslí kruhy přísného geometrického tvaru v „Oku Sahary“? A pokud ne ona, tak kdo nebo co je tvůrcem? Takže otázky zůstávají otevřené. Ambiciózní vědci mají stále šanci učinit další velké objevy skutečného původu prstenů.

Nejznámější pozorování Yettiho

NovéTOP 10ZáhadyZajímavosti

Yetti, bigfoot nebo také sasquatch, to je název pro jednou z nejtrvalejších legend Severní Ameriky, kde tisíce lidí tvrdí, že viděli obřího opičího tvora. Zde jsou nejznámější pozorování Yettiho. Je jednou z nejstarších legend Severní Ameriky. Vědecká komunita do značné míry odmítá myšlenku velkého neznámého tvora podobného velké opici potulující se v lesích, protože nikdy neexistoval žádný jasný důkaz, že takové zvíře existuje, napsal Livescience.

Nicméně za poslední půlstoletí byly hlášeny tisíce případů od očitých svědků. Od lidí z celých USA a Kanady. Zde jsou některé z nejznámějších pozorování.

Setkání Williama Roea: 1955

K jednomu z nejslavnějších pozorování Bigfoota údajně došlo na Mica Mountain v Britské Kolumbii v roce 1955, kdy muž jménem William Roe tvrdil, že při pěší turistice viděl tvora „částečně člověka a částečně zvířete“. V roce 1957 přísahal, že stvoření bylo asi 1,8 metru vysoké a bylo pokryté hnědými chlupy se stříbrnými špičkami, s tlustými pažemi sahajícími až ke kolenům, širokými chodidly a ňadry, podle organizace Alberta Sasquatche.

„Když jsem sledoval toto stvoření, přemýšlel jsem, jestli na tomto místě netočí nějaká filmová společnost. Myslel jsem, že to, co jsem viděl, byl herec, který vypadal částečně jako člověk a částečně jako zvíře.“ Roe napsal ve svém čestném prohlášení z roku 1957. „Ale když jsem to chvíli pozoroval, pochopil jsem, že nebude možné takový exemplář zfalšovat.“ 

Podle knihy „Ohavná věda! O původu Yetiho, Nessie a dalších slavných kryptidů“, kterou vydala Columbia University Press, v roce 2013, Roeovo pozorování připomínající opici, znamená změnu oproti dřívějším Bigfootovým zápisům v Britské Kolumbii, které Bigfoota opakovaně popisovaly jako obřího domorodého člověka. Jinými slovy, byl to zrod moderního Bigfoota. Vědci tvrdí, že popisy „očitých svědků“ nejsou vždy spolehlivá, takže toto a další pozorování nejsou přesvědčivým důkazem.

Únos Alberta Ostmana: 1924

Prospektor Albert Ostman tvrdil, že v roce 1924 strávil asi týden s rodinou Bigfootů poblíž Toba Inlet v Britské Kolumbii. Ostman tehdy kempoval sám, když tvrdil, že ho táta Bigfoot nabral do spacáku a vzal ho na setkání s mámou Bigfoot a jejich dvěma dětmi. Ostman byl údajně držen rodinou v zajetí, ale řekl, že nakonec utekl, když otec Bigfoot snědl Ostmanův žvýkací tabák a onemocněl. Podle převyprávění příběhu v knize antropologa Davida Daeglinga „ Bigfoot Exposed: Anthropologist Examines America’s Enduring Legend“ (AltaMira Press, 2004). 

Ostmanovy popisy jeho únosců jsou podobné popisu Roea z roku 1957. Daegling však ve své knize poukazuje na to, že i když Ostman řekl, že k setkání došlo v roce 1924, nezapsal to až do roku 1957, poté, co slyšel Roeův příběh, takže mohl být Roe inspirován nebo ovlivněn.

Film z roku 1967

Foto: Bettmann/Contributor přes Getty Images
Statický snímek údajného Bigfoota pořízený severovýchodně od Eureky v Kalifornii v roce 1967.

Pravděpodobně nejslavnější pozorování Bigfoota bylo zachyceno kamerou v roce 1967. „Patterson-Gimlin film“ je minutové video, které zdánlivě ukazuje samici Bigfoot – později přezdívanou „Patty“ – procházející mýtinou v severní Kalifornii. Film je lidmi, věřícími v Bigfoota, považován za nejlepší důkaz jeho existence. Vědecká komunita drtivou většinou tento film odmítla, protože podle nich je na videu osoba v kostýmu. 

Jeffrey Meldrum, profesor anatomie a antropologie na univerzitě v Idaho a autor knihy „ Sasquatch: Legend Meets Science“ (Forge Books, 2007), je jedním z mála vědců, kteří veřejně podpořili film a existenci Bigfoota. Meldrum Live Science řekl, že je nejen přesvědčen, že film je skutečný, ale věří, že se postupem času stal věrohodnějším. V 60. letech 20. století byla kritizovánaza chůze to, že je příliš lidská, ale Meldrum tvrdí, že následné vědecké objevy, jako je Lucy – předchůdce člověka vyhynulého před 3,2 milionu lety (Australopithecus afarensis) – odhalují, že naši předkové podobní opicím chodili vzpřímeně, takže nyní má vědecké ospravedlnění pro chůzi tohoto tvora podobnou lidské. 

„To, co vidíme na tom filmu, je přesně to, jak si představujeme, že vypadá jako robustní australopiték,“ řekl Meldrum. „Je to skoro, jako by teď věda konečně dohnala celý tento fenomén Bigfoot.“

Meldrum poznamenal, že anatomické rysy viditelné na filmu, jako jsou proporce obličeje, se shodují s ranými lidmi, jako je Paranthropus boisei – druh, který žil asi před 2,3 miliony let až před 1,2 miliony let, podle Smithsonian National Museum of Přírodní historie. Velikost tvora ve filmu se odhaduje na výšku přibližně 1,8 až 2,1 m. 

Většinu odborníků však záběry nepřesvědčily. Darren Naish, paleozoolog a autor knihy „ Lovecké příšery: Kryptozoologie a realita za mýty“ (Sirius, 2017) shrnul spoustu důvodů, proč zpochybnit autenticitu filmu ve vláknu na Twitteru z roku 2020. Nejpozoruhodnější je, že zdůrazňuje, že Patterson, který film natočil, proměnil Bigfoota v promyšlenou akci spřádání peněz, než jej vydal. Ale Naish dodává, že Pattyina srst se leskne a pohybuje se jako u skutečného zvířete a její pohyby svalů vypadají opravdově – což naznačuje, že jde o velmi propracovaný podvod. 

Brian Regal, docent dějin vědy na Keanově univerzitě v New Jersey a autor knihy „ Searching for Sasquatch: Crackpots, Eggheads and Cryptozoology“ (Palgrave Macmillan, 2011), je více lidí, kteří ´tento film zatracující a Live Science řekl, že lidé sdělují své vlastní názory na Patty. „Podívejte se na to a uvidíte, čemu chcete věřit,“ řekl.

Ape Canyon: 1924

Incident Ape Canyon z roku 1924 nebyl ani tak údajným pozorováním, jako údajnou bitvou. Skupina hledačů zlata tvrdila, že bránili svůj srub proti mnoha „gorilím mužům“ v rokli – později pojmenované Ape Canyon – na straně Mount St. Helens. Jeden z horníků, Fred Beck, údajně střílel na Bigfoota během dne, což přimělo gang jeho chlupatých bratří, aby se po setmění pomstili. Říká se, že tvorové zasypali srub horníků kameny a balvany a jeden z nich se dokonce dotkl jeho paže. Horníci nápor přežili, a když slunce vycházelo, zvířata se stáhla zpět do lesů. Možná to bylo poté, co Beck jednoho z nich zastřelil. 

Beck se vrátil na scénu s rangery US Forest Service poté, co se objevily zprávy o útoku. Strážci nemohli najít tělo Bigfoota a očividně na ně neudělaly dojem velké kameny, které našli vedle srubu, ani předpokládané obří stopy poblíž. Zdrojem byl místní deník The Oregonian, který o události. Strážci si zřejmě mysleli, že horníci tam kameny umístili sami a že stopy vytvořila lidská ruka. 

Jedním z populárních vysvětlení příběhu Ape Canyon, který předložili skeptici – jiní než horníci, kteří si to prostě vymýšleli – je, že horníci byli ve skutečnosti napadeni gangem místních mladíků, kteří házeli kameny na chatu pro zábavu, podle cestovatelského webu Atlas Obscura. — I když to nezohledňuje všechny aspekty příběhu. 

Scott Tompkins, datový manažer a zakladatel projektu Bigfoot Mapping Project — web, který hostí přibližně 8 000 historických a moderních pozorování Bigfoota — řekl Live Science, že většina pozorování Bigfoota, které zmapovali, nekončí konfliktem. 

„Když lidé popisují chování [takových tvorů], zdají se být velmi zvědaví, ale „ne“ konfliktní,“ řekl Tompkins.

Podcasty Svět2000 Poslechněte si audio na našich podcastech

Provo Canyon: 2012

Na YouTube je mnoho videí Bigfoota, ale jen málo z nich je tak populárních jako klip z Provo Canyon v Utahu). Zdá se, že video ukazuje velké černé zvíře shrbené na stromech, které se možná krmí nebo hledá potravu. Kamera se přiblíží, aby se podívala blíž, ao pár sekund později se velké stvoření postaví na dvě nohy, jako by to bylo dvounohé. To způsobí, že se dvojice za kamerou okamžitě otočí a uteče. 

Video bylo zveřejněno 30. října 2012 a nashromáždilo více než 7,6 milionu zhlédnutí na YouTube. Podle uživatele, který vytvořil účet „Beard Card“, byli dva kamarádi na výletě v kempu a doufali, že se podívají blíže na jeleny, kteří byli na kopci. „Cestou nahoru jsme si mysleli, že jsme viděli medvěda, dokud se monstrum nepostavilo a podívalo se přímo na nás,“ napsal Beard Card v popisu videa. „Potom jsme běželi přímo k autu a nechali jsme stan a všechno za sebou. Pravděpodobně je to všechno pořád nahoře.“

Video Provo Canyon je krátké a nepřesvědčivé. Eric Rickart(otevře se na nové kartě), kurátor zoologie obratlovců v Natural History Museum of Utah, řekl FOX 13 News Utah(otevře se na nové kartě)po novějším údajném pozorování v roce 2019, že věda nepodporuje Bigfoota ve státě. 

„Jaká je pravděpodobnost, že existují velká zvířata, která vědci a vyškolení pozorovatelé nezaznamenali?“ řekl Rickart. „Je spousta věcí k objevování, zejména v přírodním světě, ale nemají podobu obřích lidoopů pobíhajících v převážně osídlených oblastech světa.“ 

Související: Možná byl Bigfoot dinosaurus, pokud jsou tyto fosilie nějakým náznakem

Highcliff skunk ape: 2013

Skunk lidoopi jsou údajně verze Bigfoot žijících v bažinách, o kterých se říká, že se potulují po jihovýchodě USA.(otevře se na nové kartě)“ nahrál jedno z nejpopulárnějších videí opice skunk. Kameraman v něm natáčí potenciálního lidoopa skunka, který se pase v bažině Mississippi. 

„Vypadá to jako gorila nadřepnutá, velká široká ramena, malá špičatá hlava a tahá z ní kusy dřeva, které jako by prokázaly extrémní sílu. Pak se najednou postaví a má dlouhé nohy,“ řekl Meldrum. zaujatý videem, ale ještě ho podrobně prozkoumat. 

Poslední záběr tvora ve videu přichází právě ve chvíli, kdy vstává, podobně jako ve videu Provo Canyon z roku 2012. Naneštěstí lidé, kteří natáčejí Bigfoota, mají tendenci náhle trhnout kamerou a utéct právě ve chvíli, kdy se chystají na jednoho z nich dobře vidět – což je pochopitelně strašné, pokud tvor existuje, ale pohodlné, pokud vytvářejí podvod. To je jeden z mnoha důvodů, proč skeptici taková videa odsuzují a žádají věřící, aby vyrobili tělo.

Těla podvodů: 2008 a 2012

V roce 2008 dva muži, Rick Dyer a Matthew Whitton, tvrdili, že vlastní zmrzlé tělo exempláře Bigfoota. Řekli, že to našli při procházce v lesích v severní Georgii. Jejich příběh se dostal do titulků, ale „tělo“ se ukázalo jako gumový gorilí oblek, Reuters(otevře se na nové kartě)v té době hlášeno. Dyer byl znovu ve zprávách v roce 2012, když tvrdil, že zastřelil dalšího Bigfoota v San Antoniu v Texasu. V roce 2014 vzal tento druhý „Bigfoot“ na turné a nařídil lidem, aby ho viděli, než přiznal, že je falešný, San Antonio Express-News v té době hlášeno.

Stopy Bigfoota

I když se nejedná o pozorování jako takové, stopy Bigfoot patří mezi nejčastěji hlášené aspekty fenoménu Bigfoot. Dokonce i název „Bigfoot“ pochází ze zdánlivě falešného příběhu z roku 1958 o obřích stopách v severní Kalifornii, které našel muž jménem Ray Wallace; jeho děti později tvrdily, že otisky byly žertem jejich otce. (podle  Magazínu Smitsonian) Meldrum tvrdí, že podvodníci jsou vzácní a že má spoustu legitimních stop, které podporují masy pozorování.  

„Ve své laboratoři mám přes 300 kopií odlitků a originálních materiálů, které tvoří základ pozoruhodného souboru dat, která potvrzují skutečnost, že tam venku něco zanechává tyto stopy.“ řekl Meldrum. „A nejpřímější odpověď je, že jde o bipedální druh primátů, který věda neuznává.“ 

Skeptici si však na tělo počkají.

Kdo kreslí kruhy do sněhu?

NovéPodcastTechnologieTOP 10UFOZáhady
Foto: Ilustrační/UFO/foto přes University of Colorado
Podcast: Kdo kreslí kruhy do sněhu?

Začátkem března 2010 objevili zaměstnanci jedné společnosti v chráněné Pavlodarské oblasti ropovodu v Kazachstánu, několik desítek obřích kruhů ve sněhu, napsal Svět poznání. Každý kruh měl v průměru více než 10 metrů. Podle pracovníků údržby v závodě, se takové věci stávaly i dříve. Kruhy se zpravidla objevovaly po sněžení. Nikdo však nikdy neviděl, jak vznikly. Je zřejmé, že nebyly vytvořeny lidskou rukou. Na sněhové pokrývce nebyly viditelné jakékoli cizí stopy.

Pavlodarští inženýři na UFO nevěřili. Měli jednodušší vysvětlení: Kruhy mohly být způsobeny vibracemi z ropovodu. Michail Vračevskij, vedoucí technický pracovník pro bezpečnost práce ve východní pobočce společnosti KazTransCom, řekl: „Takové jasně ohraničené okraje kruhů, jasně ohraničené tvary mohou být způsobeny seismickým otřesem. Mohlo by jít o kavitaci v potrubí nebo o jiný typ vibrací.“ Polní kruhy, tzv. piktogramy, jsou fenoménem známým již od starověku. Dodnes se jim říká ďábelské nebo čarodějnické kruhy. V minulosti byla tato znamení spojována s coveny, kde se praktikovaly satanistické rituály. Piktogramy se vyskytují po celém světě. Nejčastěji se vyskytují v létě na polích nebo mnohem méně často v zalesněných oblastech. Ale zcela výjimečně v zimě na sněhu.

Před časem například tým geologů z Cambridgeské univerzity zaznamenal v hlubokém sněhu v afghánských horách více než 30 kruhů a piktogramů. 19. prosince 2009 byl poblíž nizozemské vesnice Heven na poli u přehrady na malé ploše 60 krát 52 metrů objeven podivný útvar sestávající z 23 kruhů různých průměrů. Šířka kruhů v kruzích byla vždy 11 cm od sebe, a hloubka 15-20cm.

Sníh odstraněný z kruhů nebyl k nalezení nikde poblíž, stejně jako lidské stopy, byly zde pouze otisky zaječích tlapek. Podél okrajů a na spodní straně kruhů nebyla žádná voda a ve středu kroužků nebyly žádné stopy. To vše naznačovalo, že kruhy nebyly vytvořeny mechanicky.

Foto: Pavlodarská oblast, Kazachstán/ Robert van den Broecke

Jasnovidec viděl kruhy ve snu

O kruzích poprvé informoval třicetiletý Robert van den Broecke, který byl známý nejen v Holandsku, ale i jinde ve světě jako médium. A právě on poskytl fotografie a videozáznamy. Broecke je nyní nazýván druhým Uri Gellerem. Podle Roberta Broeckeho, který normálně žije v Hevenu, byl ve vesnici o několik dní dříve, než se na poli objevily tyto anomální kruhy, protože je viděl… ve snu. A nejen viděl, ale také zjistil přesné datum jejich vytvoření. Proto je Robert Broecke objevil jako první.

O tři dny později se poblíž prvních kruhů objevil nový podivný útvar, který se skládal již z 35 kruhů, táhnoucích se v řetězu v délce 140 metrů. Do 28. prosince teplota vzduchu v okolí prudce stoupla a veškerý sníh na poli roztál. Ale kruhy nezmizely! Předloňská tráva se pod neodstraněným sněhem zmuchlala! Navíc se kruhy ještě rozšířily, jak se zjistilo po následném měření, šířka kruhů se téměř zdvojnásobila!

Vše je o radiálních shlucích

Dříve, na začátku roku 2009, byly podobné útvary zaznamenány v Sevastopolu a Kazani. 5. ledna našli obyvatelé domu č. 21 na Kolobově ulici v Sevastopolu na svém dvoře záhadné kruhy.

Jak řekla „Sevastopolským novinám“ obyvatelka domu jménem Irina, v noci předtím na dvoře napadl lehký sníh, v noci bylo všechno v klidu, ale ráno při pohledu z okna zjistila, že hřiště se stalo jakýmsi terčem o průměru desítek metrů.

Kruhy se rozcházely s úhledným střídáním širších a užších pruhů. Geometrická dokonalost vynikla zejména na okrajích záhadných kruhů. V místech, kde byl po obvodu pozemku trávník, nebyl sníh vůbec žádný a ani žádný vzor. Na asfaltových cestičkách mezi trávníky byly kruhy nakreslené ještě zřetelněji než na zemi.

Novináři, kteří na místo přijeli, se obávali, že kvůli dramatickému oteplení nebude co natáčet. Bylo téměř poledne, slunce jasně svítilo a teplota byla nad nulou. Že v noci sněžilo v ulicích města připomínal, jen mokrý asfalt. Dvůr v Kolobovově ulici se však zdál být v jiné realitě. Tajemné kruhy nakreslené někým jiným se nejen nevypařily, ale dokonce ani neroztály!

Hlášení o nových kruzích, které se objevily na dvoře domu v Daurské ulici, obdržela Večerní Kazaň v polovině února 2009 od důchodkyně Valentiny Pavlovové, která byla ráno na procházce se svým psem. Uprostřed jednoho z kruhů stála bříza. Kruhy dosahovaly až ke keřům vlevo a končily nárazem do kovových stěn kontejneru vpravo. Zdá se, že ani poměrně silná vrstva sněhu nebyla pro autora tohoto zázraku překážkou. S největší pravděpodobností se tyto kruhy na sněhu objevily také pozdě večer nebo v noci, protože nikdo z místních obyvatel nevěděl, jak k tomu došlo.

Ufologové zkoumající fenomén kruhů ve sněhu si všimli, že když se objeví na náměstích, někteří obyvatelé sousedních domů jsou v noci náhle probuzeni otřesem a venku vidí jasné světlo. Současně se u mnoha z nich prudce zhoršuje pohoda a přichází celková malátnost a také se zhoršují některé chronické nemoci, které jim brání jít ráno do práce. Analýzy vzorků půdy a sněhu uvnitř kruhů neprokázaly nic mimořádného. Vše je v normě. U některých stromů a keřů uvnitř kruhů jsou však pupeny zduřelé a napůl otevřené, což se u rostlin mimo kruhy nestává.

Kdo je tento neviditelný umělec? Podle kyjevských ufologů je velmi pravděpodobné, že kruhy ve sněhu jsou tvořeny shluky paprsků tzv. pevného světla, které se uvolňují z UFO vznášejících se v malých výškách. Tyto paprsky mohou být také neviditelné, pokud se jejich hlavní část nachází v ultrafialovém a infračerveném bodu. Zřejmě dochází k téměř okamžitému silnému tepelnému zahřátí sněhové pokrývky, což způsobuje profilové tání sněhu. Výkon zdroje záření musí být obrovský. Nepřímým potvrzením této verze jsou zprávy očitých svědků, kteří pozorovali UFO letící nad oblastí několik hodin předtím, než se objevily kruhy.

Vědci-tradicionalisté samozřejmě na létající talíře a mimozemšťany nevěří a nabízejí vlastní verze toho, co se děje. Podle jejich názoru jde o vzdušné víry, které se po určité trajektorii náhle rozpadají, drtí sníh a zanechávají stopy v podobě kruhů. Není jasné, proč začínají kvést rostliny v kruzích. Zdá se však, že vědci tuto skutečnost neberou v úvahu…

Bílý trojúhelník: UFO zachycené nad Amsterdamem

NovéPodcastTechnologieTOP 10UFOZáhady
Podcast: UFO nad Amsterdamem

Na obloze nad Amsterdamem se v roce 2019 objevilo trojúhelníkové UFO

V lednu, roku 2019, byl na internetu zveřejněn videozáznam s bílým trojúhelníkem. Muž, který na svém videu zachytil něco podivného, si z počátku myslel, že jde draka! Tento objekt ve tvaru trojúhelníku, byl pozorován nedaleko Amsterdamu v nizozemském Wormeveeru. Autor videa ho objevil za vesnicí směrem na východ. Protože bylo větrno, myslel si nejprve, že jde o draka a tak jsme se v redakci Světa2000 podívali na video a musíme uznat, že objekt opravdu vypadá jako UFO.

A nebo jde o další tajné letadlo z Číny nebo USA?

Jak autor popsal svůj zážitek, tvrdí, že objekt na obloze vypadal větší a navíc byl jakoby vyrobený z nějakého kovu. Také provázek nebyl vidět. Objekt se rozhodně nepohyboval jako drak. Přesto objekt stále natáčel.

Na videu je jasně vidět, jak se od objektu odrážejí sluneční paprsky. Když pak objekt náhle „bleskově“ odletěl, autor videa se patřičně vyděsil.

Existuje mnoho článků i videí, dokonce i z Pentagonu, které přiznávají, že se na obloze potulují „podivné neidentifikovatelné létající předměty“. Ale také víme, že existují super tajná letadla, o kterých se „veřejně“ nemluví. Může být právě toto ten případ, kdy vláda některého státu testuje své nové letadlo s převratnou tecnologií a nebo je to důkaz, že už si pro nás jdou?….

Já sám jsem něco podobného zahlédl letos v létě (2022) nad Ostravou, ale myslel jsem si, že mně klame zrak a tak jsem na to zapomněl. Pak jsem ale objevil toto video a svůj názor o halucinaci jsem musel přehodnotit. Posouzení tedy nechám na vás…

Autor: Jan Ondra, Svět2000

Odtajněné dokumenty: Agent FBI vypovídal o éterických mimozemšťanech

NovéPodcastTOP 10UFOVideoZáhady
Foto: George Kedenburg III/Pixabay
Podcast: Agent FBI a Éterické bytosti

Před pár lety byla ve Spojených státech odtajněna zpráva agenta FBI, ve které je uvedeno, že v roce 1947, navštívili Zemi mimozemšťané nikoli z hmotné, ale z éterické planety. Ukázalo se, že jejich lodě jsou schopny přesunout se z éterického světa do hmotného a naopak, napsal Svět poznání.

Přestože je část dokumentu pečlivě potřena černou barvou, dochovaný text popisuje několik pozorování UFO a mimozemšťanů, ke kterým došlo ve Spojených státech v roce 1947.

Je zvláštní, že Zemi podle zprávy nenavštěvují jen inteligentní obyvatelé jiných planet a hvězdných soustav, ale i entity z jiných dimenzí. Zejména některé z nich pocházejí z éterické roviny, která koexistuje s naším fyzickým systémem.

Podle zprávy agenta FBI se tyto entity u nás zhmotňují jako obrovské průsvitné postavy. Dle libosti se okamžitě vracejí do svého éterického prostoru a pro nás mizí z dohledu beze stopy. Nemají žádné pozemní základny, jejich mise je mírumilovná, vypadají jako lidé, ale jsou mnohem větší než oni. Jejich planeta prostupuje tou naší, ale není námi vůbec vnímána.

Našla se Noemova Archa, byla nám blíž, než jsme si mysleli

NovéZáhadyZajímavosti

Vědci tvrdí, že nepravidelný skalní útvar v tureckých horách odpovídá proporcím biblické Noemovy archy. Pomocí 3D skenování také objevili podpovrchové struktury, o kterých se domnívají, že mohou být výsledkem lidské činnosti. Formace se nachází na hoře Tendürek, která se nachází poblíž turecko-íránských hranic, napsal server O2 PL. Poprvé ho objevil v roce 1959 Ilhan Durupinar, kapitán tureckého letectva, který ho zahlédl na leteckých snímcích pořízených armádou. Archeologové tvrdí, že útvar může být výsledkem lidské činnosti a jde o pozůstatek lodi.

Není nouze o názory, že tato hora je biblickou lodí, Noemovou archou. Nedávný výzkum poskytl další argument pro zastánce této teorie. Podle biblického záznamu byla archa 300 loktů dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká.

Přepočteme-li to na náš systém měření, její délka byla asi 150 m – víceméně tolik, kolik měří zmíněný skalní útvar. Rozměry gigantického útvaru se vědci dozvěděli díky americkým a tureckým specialistům z projektu Noah’s Ark Scans, kteří na tomto místě provádějí výzkum pomocí pokročilého 3D skenování.

Našla se Noemova archa?  Byla nám blíž, než jsme si mysleli
Foto: Tiskový materiál, skeny Noemovy archy/přes O2PL

Podle týmu vědců nová data „zvyšují pravděpodobnost“, že máme co do činění s umělou strukturou odpovídající popisu Noemovy archy. Jak tvrdí, georadarový výzkum a elektrická odporová tomografie ukázaly, že pod povrchem je umělá struktura rovnoběžných linií a hranatých tvarů. Andrew Jones, počítačový inženýr a archeolog zapojený do projektu, poznamenává, že to není to, co by člověk očekával v přírodní skalní formaci.

„Tyto výsledky byste očekávali, pokud jde o umělou loď, která splňuje biblické požadavky Noemovy archy,“ řekl Jones britskému listu The Sun.

Mnoho geologů nesouhlasí. Odkazují mj. na skutečnost, že skalní útvar neobsahuje částice dřeva, z něhož byla biblická archa zhotovena. Vědci tvrdí, že příroda dokáže vytvořit mnoho neobvyklých a nápaditých struktur. S tvrzením zástupců Noah’s Ark Scans nesouhlasí ani Ken Ham, zakladatel organizace Answers in Genesis.

Hora Tendürek podle autora polemiky neodpovídá biblickému poselství. Za prvé, Ham zdůrazňuje, že je to štítová sopka, která by pro Noema a jeho posádku představovala hrozbu. Podle některých vědců mohla archa přistát na jiné hoře, někde ve starověkém státě Urartu, který leží na hranicích dnešního Turecka, Íránu a Arménie. Jiní zase tvrdí, že v dávných dobách nebyl nikdo schopen postavit loď, která by pojala tolik tvorů.

Skuteční ‚Muži v černém‘ existují a tyto strašidelné příběhy to dokazují

NovéTajné projektyTOP 10UFOZáhady
man, suit, maleFoto: Orchei/Pixabay

Existuje dlouhodobá internetová teorie, že Muži v černém jsou skuteční

Ne, tohle není případ Tommyho Lee Jonese a Willa Smithe, kteří berou své ikonické filmové role příliš vážně, ale série událostí a příběhů, které lidé společně shromáždili na internetu a které všechny ukazují na závěr, že Muži v černém jsou vlastně skutečný, napsal Distraktify. Stojí za zmínku, že tyto příběhy je do značné míry nemožné potvrdit, ale celebrity jako Dan Akroyd a Tom DeLonge oba zaznamenali popis některých svých setkání s „Muži v černém“ ze skutečného života. Jako každý dobrý strašidelný příběh na internetu i tento byste si měli přečíst a rozhodnout se sami.

Popis MIB: černé obleky, žádné výrazy a nulová osobnost. Údajně všichni lidé, kteří tvrdili, že byli v kontaktu s Muži v černém, buď zkoumali nebo viděli UFO. Příběhy většiny lidí popisují jejich interakce s Muži v černém jako velmi podobné: Muži „bez tváře“, kteří se k nim přibližují, říkají, že jsou členy nějakého typu organizace a předkládají bílé karty s nápisem „Bezpečnost“. Odkazují na sebe čísly, nikoli jmény. Také tvrdí, že MIB často zastrašuje a děsí lidi, aby mlčeli o svých mimozemských pozorováních a výzkumu.

1. První muž, který v roce 1947 ohlásil setkání s MIB, byl Harold Dahl

Vložený obrázek
o22pba/Distraktify

Dahl byl zjevně na své lodi v Puget Sound ve Washingtonu, když se na obloze objevilo šest kruhových objektů. Jeden z předmětů se zřejmě rozpadl. Následné trosky zasáhly jeho loď, což skončilo zraněním jeho syna a zabitím psa. Dahl řekl, že vyfotografoval trosky, ale Muž v černém zamlžil jeho vzpomínky a řekl mu, aby už nikdy nemluvil o tom, co se stalo.

2. Druhý oficiální záznam pochází z období o 20 let později, Robert Richardson v Toledu, Ohio

Richardson jel jedné noci domů, když tvrdil, že svým autem srazil UFO. Létající objekt zmizel, ale Richardson měl na autě přilepený kus kovu z UFO. Odstranil kov ze svého auta a tvrdí, že o týden později se u jeho dveří objevili nějací muži v černých oblecích a požádali ho o kov, který zachránil z havárie. Když je Richardson informoval, že už dal kov úřadům k testování, vyhrožovali mu vydírali ho skrz jeho ženu.

"Jestli chceš, aby tvoje žena zůstala tak hezká, jak je, pak bys měl radši získat ten kov zpátky."

Už o nich nikdy neslyšel, ani je nevěděl. Jak vůbec zjistili, že kov vůbec existoval nebylo zjištěno.

3. Jack Robinson – 1968: Obyvatel New Jersey tvrdí, že ho a jeho ženu neustále obtěžoval muž v černém obleku

krycí spona
George Beckly/Distraktify

Robinson byl výzkumník UFO, který hlásil, že jeho byt byl prohrabán a že tam byl muž v černém obleku a klobouku, který neustále stál mimo jeho byt. Přítel páru, Timothy Green Beckley, dokázal vyfotografovat muže v černém, když čekal venku.

4. 1976 – Dr. Herbert Hopkins, další výzkumník UFO, dostává telefonát od někoho, kdo tvrdil, že je zástupcem organizace NJ UFO.

Muž se zeptal, jestli je Hopkins sám a rád by probral svůj výzkum, Hopkins řekl jistě a mluvili o tom, co našel. Když Hopkins zavěsil u jeho dveří stál muž. Hopkins muže popsal jako holohlavého muže bez obočí a měl na sobě úhledně ušitý oblek. Měl červené rty a velmi, velmi bílou pleť. To, co „agent“ MIB udělal dál, je počinem, kde se věci opravdu stanou děsivější. Vytáhl z kapsy minci a řekl Hopkinsovi, aby se na to podíval.

"Začalo to mít stříbrnou barvu místo mědi a pak se stříbro stalo namodralým a jedna penny byla docela rozmazaná, rozostřená, rozmazaná a pak to prostě zmizelo - pomalu se to dematerializovalo."

Poté, co se to stalo, muž nařídil, aby Hopkins zničil veškerý svůj výzkum.

5. Sci-fi série Dana Akroyda je záhadně zrušena uprostřed natáčení

akroyd
Andy Pearse/Flickr

Hvězda Blues Brothers měla sérii s názvem Tam venku, kterou prodal kanálu Sci-Fi. Zabýval se kruhy v obilí, UFO, mimozemskými únosy a všemi druhy mimozemského výzkumu. 

Herec vyprávěl svůj mrazivý zážitek s Mužem v černém. Zatímco si dal pauzu od rozhovorů po natáčení pořadu, vyšel Akroyd ven a na rušné newyorské ulici uviděl muže v černém obleku stojícího před černým Fordem sedanem. Když se Akroyd na vteřinu odvrátil a ohlédl se, sedan byl pryč. Opravdu zvláštní je, že dvě hodiny poté, co zahlédli MIB, bylo Akroydovi producenty sděleno, že dostali pokyn k zastavení natáčení (uprostřed natáčení!) a show byla zrušena. 

6. Incident hotelu Shane Sovar z roku 2008 

Sovar, manažer v hotelu u Niagarských vodopádů, spolu s ochrankou hlásili, že viděli před jejich budovou trojúhelníkové UFO. Na incident zareagovala skupina s názvem Aerial Phenomenon Investigations Team. Tento tým a tři další svědci hlásili, že o několik týdnů později vstoupili do hotelu dva Muži v černém. Údajně vyděsili personál hotelu a požádali o Sovara a ostrahu, kteří v té době nebyli přítomni. 

Muži byli popisováni jako vysocí s identickými obličeji, kteří neměli obočí ani řasy a opravdu, opravdu bledou pleť.

7. Kytarista Blink 182, Tom DeLonge, tvrdí, že má důkazy o masivním vládním zakrývání mimozemšťanů

Napsal na toto téma knihu a o svém výzkumu obsáhle mluvil s časopisem Rolling Stone a dokonce naznačil, že ho navštívili hanební Muži v černém.

Tak co si o tom všem myslíte? Jsou to všechno fikce nebo je to pravda?

Grand Canyon a jeho „uranové“ tajemství, jde o povrchový důl?

NovéTajné projektyTOP 10Záhady
Foto: KeYang/Pixabay

Grand Canyon ve Spojených státech je z nějakého důvodu nazýván osmým divem světa. Každý rok navštíví národní park Grand Canyon více než 4,5 milionu turistů z celého světa, aby viděli jeden z nejvelkolepějších výtvorů přírody. Toto je nejhlubší kaňon na naší planetě, napsal Svět poznání. Jeho malebné výhledy jsou úžasné, žádné fotografie ani filmy nemohou zprostředkovat krásu a vznešenost tohoto úžasného místa.

Je zařazen na seznam světového dědictví UNESCO a spolu se Sochou svobody patří k hlavním americkým atrakcím. Tento úžasný výtvor přírody přitahuje každoročně miliony turistů, kteří si sem přicházejí užít úžasnou podívanou a pořídit působivé snímky a videa. Grand Canyon je právem považován za jeden z nejneobvyklejších geologických objektů na naší planetě, pokud jde o jeho rozsah a informační obsah.

A to není překvapivé, protože kaňon poskytuje vědcům informace o čtyřech geologických érách najednou. Řeka Colorado tak hluboko protínala zemskou nebeskou klenbu po miliony let. Maximální hloubka kaňonu dosahuje 1800 metrů a táhne se v délce 446 kilometrů. V závislosti na části kaňonu se jeho šířka pohybuje od 800 metrů (na úrovni dna) do 6-29 km na úrovni plošiny.

Vrstvy žlutých, růžových, hnědých a fialových skal odkrytých řekou způsobují, že kaňon vypadá jako vrstvený dort. V Grand Canyonu bylo objeveno velké množství jeskyní, některé z nich obsahují stopy dávných lidí, takže tento přírodní objekt je zajímavý nejen pro geology, ale i pro archeology. Paleontologové a biologové nacházejí v kaňonu také mnoho zajímavého. Grand Canyon je nejpůsobivějším příkladem procesů eroze, které rok co rok mění povrch planety.

Předpokládá se, že historie Grand Canyonu začala asi před 10 miliony let. Poté rovinou protékala řeka Colorado, ale postupem času tektonické procesy zvedly plošinu, což způsobilo změnu úhlu řeky. Vodní proud zvýšil svou rychlost a začal rychleji erodovat kameny ležící v jeho cestě. Nejprve se řeka prořezala nadložními vápenci, pak přišly na řadu hlubší pískovce a břidlice. Zhruba před 5-6 miliony let vznikl Grand Canyon, řeka dosáhla pevnějších žulových skal a výrazně se snížila rychlost jejího „zakousnutí“ do zemské nebeské klenby.

Řeka Colorado nyní pomalu, ale jistě prohlubuje svůj tok. Jeho vody unášejí písek, kameny a dokonce i malé balvany. Řeka je ve skutečnosti jakýmsi velmi dlouhým písečným pásem, který ročně prohloubí dno soutěsky asi o čtvrt milimetru. To je samozřejmě téměř nepostřehnutelné, ale za pár milionů let se Grand Canyon nepochybně výrazně změní. Mimochodem, kvůli velkému množství písku a jílu, které řeka nese, mají její vody načervenalou barvu, což vysvětluje název řeky Colorado, která se ze španělštiny překládá jako „červená“. Každý den Colorado přepraví do moře více než půl milionu tun různých hornin.

Kombinace různých procesů eroze vytvořila na stěnách Grand Canyonu mnoho bizarních postav a obrazů, podobných pyramidám, pagodám, věžím a dokonce i některým fantastickým tvorům. Některé z těchto výtvorů přírody mají dokonce svá vlastní jména: například „Chrám Šivy“, „Trůn Wotan“, „Chrám Višnua“. Grand Canyon má také své vlastní vodopády, z nichž nejoblíbenější jsou Havasu Falls, Mooney Falls a Beaver Falls. Jednou z atrakcí Grand Canyonu je černý popelový kužel Bukans Stone, vzniklý vulkanickou činností asi před 10 tisíci lety.

V kaňonu je mnoho různých živých tvorů. Vzhledem k výšce skal kaňonu a jeho velké hloubce se v něm dokonce nacházejí podnební pásma, jejichž hranice jsou však velmi neostré. V horní části kaňonu jsou vidět poměrně vysoké stromy – převážně jedle, smrky a žluté borovice. V jimi tvořených lesích žije ojedinělý druh veverek, vyskytují se zde i větší zvířata, například černoocasí. Ale v oblasti dna kaňonu můžete vidět pouze pouštní rostliny. Obecně vědci v kaňonu našli asi 1500 druhů různých rostlin a 34 druhů savců.

Foto: KeYang/Pixabay

Historie Grand Canyonu

Není pochyb o tom, že i v předkolumbovských dobách domorodí obyvatelé Ameriky věděli o existenci Grand Canyonu. Archeologové objevili v kaňonu skalní malby indiánů, které jsou staré nejméně 3 tisíce let. V těchto dávných dobách kaňon obývali indiáni z kmene Pueblo, kteří v jeho stěnách vytvářeli jeskyně a usazovali se v nich. Na náhorní plošině přiléhající ke kaňonu se nacházely osady Sinagua, Hopi, Navajo, Payut atd. V okolí kaňonu dodnes žijí některé indiánské kmeny, jako Havasupai, Navajo a Valapai.

Evropané se o existenci kaňonu dozvěděli až v roce 1540, kdy oddíl španělských vojáků pod velením Garcíi Lopez de Cardenas narazil na tento grandiózní výtvor přírody (v řadě zdrojů oddílu velel Francisco Vasquez de Coronado).

García López de Cárdenas popsal první okamžik tohoto pozoruhodného objevu takto: „Najednou se přede mnou otevřela země. Podíval jsem se dolů. Před očima se mi objevila propast tak neuvěřitelné hloubky, že nemám dost slov, abych tuto podívanou popsal. Hluboko dole se rozvířily vody Rudé řeky.

Cílem Španělů nebyly geografické objevy, hledali zlato. Samozřejmě je napadlo zkontrolovat kaňon na přítomnost žlutého kovu. Za tímto účelem se několik Španělů s indiánskými průvodci Hopi pokusilo dostat na dno kaňonu, ale kvůli nedostatku pitné vody museli tento záměr opustit a vrátit se zpět. Od té doby, po více než dvě století, Evropané tato místa nenavštívili a teprve v roce 1776 se v oblasti Grand Canyonu objevili dva kněží, kteří se snažili tudy dostat do Kalifornie.

První plnohodnotný vědecký výzkum Grand Canyonu v roce 1869 provedla expedice profesora z Illinoiské univerzity Johna Powella (1834-1902), jehož výsledkem byl popis kaňonu. John Powell byl veteránem občanské války, během níž v akci přišel o pravou ruku. Navzdory tomu se Powell proslavil jako neúnavný cestovatel a průzkumník velkých amerických řek. Byl to on, kdo ušel více než 400 km po dně kaňonu, sestavil jeho mapu, popsal jeho nejzajímavější místa a úžasný život indiánů žijících v těchto končinách.

Stojí za zmínku, že John Powell byl geolog, takže si lze snadno představit, jak byl potěšen obrovskými výchozy skalních podloží, které mu umožnily odhalit historii geologického formování této oblasti planety. V roce 1869 se neúnavný cestovatel odvážil na vůbec první rafting po řece Colorado. Pro tuto nebezpečnou cestu si Powell vybral úsek řeky s velmi silným proudem. Během raftingu narazila výprava na tak nebezpečné peřeje, že to nervy tří jejích účastníků nevydržely a rozhodli se dostat z kaňonu po zemi.

Jednoruký vědec se svými věrnými odvážlivci pokračoval v raftingu po rozbouřené řece. O dva dny později, když překonali mnoho smrtících míst, přesto dokončili zamýšlenou cestu a přistáli na břehu, kde je potkali evropští osadníci. Osud tří mužů, kteří se báli pokračovat v raftingu, byl ale tragický. Při cestě po dně kaňonu je zajali místní indiáni, kteří kvůli útoku na ženu z jejich kmene cizince popravili.

Díky Powellovu výzkumu a dalším expedicím získal Grand Canyon na konci 19. století určitou oblibu. V roce 1882 Benjamin Garrison, člen amerického Senátu z Indiany, představil návrh zákona na označení Grand Canyonu jako národního parku. Když se Harrison stal dvacátým třetím prezidentem Spojených států, postaral se v roce 1893 o vytvoření rezervace Grand Canyon. Dvacátý šestý americký prezident Theodore Roosevelt navštívil kaňon v roce 1903 a byl potěšen tímto výtvorem přírody. V roce 1908 z jeho iniciativy získal Grand Canyon status národní památky USA.

V roce 1919 podepsal 28. prezident Spojených států Woodrow Wilson vytvoření národního parku Grand Canyon. Rozloha národního parku nyní dosahuje téměř 5000 metrů čtverečních kilometrů. Mezi turisty navštěvujícími park je velmi oblíbený sestup do kaňonu na mule a rafting po řece Colorado na nafukovacích raftech. V parku je několik turistických center, obchody se suvenýry a dokonce i Geologické muzeum. Kaňon je vybaven několika vyhlídkovými plošinami, z nichž nejoblíbenější je Skywalk, který je skleněný a má tvar podkovy. Pro odvážlivce, kteří jsou ochotni zaplatit 90 dolarů, aby se na ni dostali, získáte pocit, že se vznášíte nad kaňonem.

Je to jen prastarý důlní výtvor?!

Zatímco oficiální věda považuje Grand Canyon za největší výtvor přírody a výsledek dlouhodobých erozních procesů, někteří vědci jsou si jisti, že se jedná o velmi staré důlní dílo. Podle jejich rozboru kaňon (lom) vznikal ne miliony, ale jen nějakých 50-100 let, a to je prostě nereálná doba pro přirozené erozní procesy. Upozorňují na téměř shodné poloměry zakřivení hornin v kaňonu a rovnoměrnost skalních zářezů: to podle nich svědčí o jasné práci výkonné těžební techniky, jakou dnes používáme při povrchové těžbě.

O tom, že je kaňon umělého původu, údajně svědčí přítomnost spíše měkkých hornin v jeho úsecích, které měla říční voda výrazně vymýt, ale nestalo se tak. S pomocí radiokarbonové analýzy bylo možné předpokládat, že vývoj, který vedl ke vzniku kaňonu, byl proveden asi před 50 tisíci lety. Podle zastánců alternativní verze se zde těžil uran. Předpokládá se, že se zde nejen těžilo, ale i obohacovalo a zpracovávalo. S největší pravděpodobností z něj byly vyrobeny i jaderné zbraně. Mimochodem, v oblasti Grand Canyonu se stále rozvíjejí ložiska uranu.

Možná, že „hry“ s jadernými zbraněmi skončily pro tuto starou civilizaci slzami: kvůli vypuknutí atomové války upadla se všemi svými úspěchy v zapomnění. Jaderný úder byl také proveden na atomový komplex nacházející se v oblasti Grand Canyonu, o čemž může svědčit Berringerův kráter o průměru 1200 metrů a hloubce 250 metrů. Kráter samozřejmě podle oficiálního hlediska vznikl pádem velkého meteoritu o hmotnosti až 300 tisíc tun, ale zatím nebyl nalezen jediný jeho fragment. Zastánci alternativní verze to vysvětlují tím, že kráter vznikl jaderným výbuchem o síle 150 megatun, ke kterému došlo před 50 tisíci lety.

Mimochodem, v tuto chvíli mnoho badatelů nepochybuje o tom, že v dávných dobách již na Zemi existovaly rozvinuté civilizace, které zemřely nejen kvůli globálním přírodním katastrofám, ale také samy sebe zničily v sebevražedném jaderném konfliktu.

Ovládá svět ještěří rasa, která si říká pozemšťané?

NovéTOP 10Záhady

Kdo jsou? Je to mýtus nebo realita?

Reptiliáni se nazývají jak plazí lidé, kteří mají ve své DNA spoustu plazích genů a jen málo se liší od běžných lidí, tak dvounozí inteligentní tvorové, kteří mají vzhled plazů, ale měli by pocházet odjinud. Mnoho vědců je k existenci Reptiliánů velmi skeptických, považují je za fiktivní postavy starověkých mýtů a takzvaných moderních městských legend, napsal Svět poznání.

Nyní existují čtyři hlavní verze, které se snaží vysvětlit původ reptilů nebo jejich děsivý obraz. Takže Reptiliáni jsou:

1) Fiktivní postavy starověkých mýtů, moderních městských legend a sci-fi románů nebo prostě výmysly konspiratérů a ufologů.
2) Výsledek evoluce jednoho z dinosauřích druhů, kterému se podařilo přežít katastrofu, která zabila staré dinosaury. Jsou to inteligentní bytosti, které dosáhly vysokého stupně vývoje a skrývají se pod zemí, ale ovlivňují lidi a procesy probíhající na povrchu.
3) Mimozemšťané z vesmíru. Ve srovnání s jinými typy mimozemských „hostů“ jsou značně agresivní, mají sklony k násilí, včetně sexuálního.
4) Zástupci vládnoucích elit planety, kteří jsou vzdálenými potomky sexuálních kontaktů pozemských žen s plazími mimozemšťany. Zastupují zájmy Reptiliánů na Zemi a tajně prosazují vlastní politiky.

Agresivní „hosté“ z jiné hvězdy

Ufologové se domnívají, že Reptiliáni jsou mimozemšťané z jiného hvězdného systému a na naší planetě jsou přítomni od pradávna. Spisovatelé sci-fi, kteří si plazy zjevně oblíbili, píší o tom, jak vládnou galaxii, snaží se dobýt naši planetu a zmocnit se krásných pozemských žen. Filmaři za nimi nezůstávají pozadu, vzpomeňte si na nádherný film „Mimozemšťané“ a jeho pokračování, protože tam Reptiliáni vzdorují pozemšťanům. Je zvláštní, že ve filmu je jejich domovinou hvězda LV-426, která je podle jednoho z kontaktérů ve skutečnosti „domovem“ mimozemšťanů. Toto je dvojitá hvězda Zeta Reticulus. Kdo komu „sebral“ hvězdu, nevím.

Je úžasné, že většina ufologů si je jistá, že plazí mimozemšťané skutečně existují. Věří, že Reptiliáni se ukázali v dobách starých Sumerů. Podle klínopisných tabulek Sumerů sestoupili Reptiliáni na Zemi z nebes, Sumerové je nazývali Anunnaki. Sumerové popsali tyto nebeské hosty následovně: „Annunaki mají hadí tváře, lidské postavy. Jsou gigantické postavy. Jejich ženy jsou jako dva pozemští lidé, jejich muži jsou jako tři. A žijí tisíc pozemských životů.

O tom, že Sumerové skutečně komunikovali s mimozemšťany, svědčí jejich znalosti. Věděli o struktuře sluneční soustavy, uměli popsat jakoukoli planetu, měli představu o ternárním počítacím systému používaném při vytváření počítačů.

Pokud ne mimozemšťané, tak odkud by mohli získat takové znalosti? Zvláště zajímavé jsou tradice Anunnaki o původu člověka. Podle nich Anunnaki nutně potřebovali zlato, které na jejich planetě Nibiru nebylo dostupné.

Zpočátku sami Anunnaki těžili zlato v Africe, ale brzy je těžké pracovní podmínky donutily ke vzpouře. Aby nedošlo k zastavení těžby zlata, vyřešili Anunnaki nejvyšší úrovně problém poměrně originálně: rozhodli se vytvořit otroky na základě živých bytostí ze Země, kteří měli nahradit mimozemšťany při těžbě žlutého kovu. Aby to udělali, zajali samici velké opice a vstříkli jí Anunnaki DNA. Poté se objevil moderní člověk s bezsrstou kůží a intelektem radikálně odlišným od lidoopů. Je zvláštní, že v Jižní Africe moderní badatelé objevili stopy starověkých dolů starých 80–115 tisíc let. Je jasné, že zlato bylo v té době pro primitivního člověka naprosto zbytečné. Podle řady ufologů v dávných dobách agresivní mimozemská rasa plazů Zemi zcela okupovala.

Zemi a ustanovila na ní své nejkrutější rozkazy. Právě díky plazům vzkvétaly krvavé oběti a kult plazů po celém světě. Za pozemšťany se postavili takzvaní severští mimozemšťané neboli „Skandinávci“, humanoidi velmi podobní lidem s bílou pletí a blond vlasy. Existuje předpoklad, že „válka bohů“ s použitím strašlivých zbraní, popsaná v indickém eposu „Mahabharata“, se odehrála právě mezi Reptiliány a „Skandinávci“.

V této válce „Skandinávci“ zvítězili, zničili kolonii plazů na Marsu, čímž se tato planeta stala prázdnou a bez života. Na Zemi se přeživší plazi ukryli v útrobách planety, kde žijí dodnes. Hlavní podmínkou vítězů bylo naprosté nezasahování inteligentních plazů do života pozemšťanů.

Obyvatelé podsvětí

Známý ufolog D. Carpenter upozorňuje na fakt, že při dosti četných kontaktech s plazy, lidé jejich vesmírné lodě nikdy neviděli. Řada ufologů tedy navrhla, že plazi nepocházejí ze vzdálených hvězd, ale vznikli na Zemi v důsledku evoluce jednoho z druhů dinosaurů. Stalo se to asi před 60 miliony let. Je jasné, že ještěří civilizace měla dostatek času na vývoj a podařilo se jí dosáhnout nejvyšší technické úrovně a dokonce se dostat do vesmíru. Během vývoje planet sluneční soustavy se setkala s mimozemšťany, kteří na nich také vedli vývoj minerálů. Vznikl střet zájmů, který skončil výše zmíněnou „válkou bohů“. V důsledku toho se plazi museli stát podzemními obyvateli. Právě jim patří četné tajemné tunely,

Svého času hodně kontroverzí vyvolal zveřejněný rozhovor kontaktéra s plazou Lacertou. Na otázku o původu plazů odpověděla: „Jsme přirození pozemšťané a na této planetě žijeme miliony let. Zmiňujete se o nás ve vašich náboženských textech, jako je vaše křesťanská Bible, a některé staré lidské rasy znaly naši přítomnost a některé nás uctívaly: například Egypťané, Inkové a mnoho dalších starých kmenů.“

Mimochodem, Lacerta řekl, že to byli „Skandinávci“, kteří dorazili na Zemi, kteří pomocí genetických manipulací s lidoopy vytvořili moderní lidstvo a převzali nad ním patronát. Války „Skandinávců“ s domorodými plazími pozemšťany byly zaznamenány v různých starověkých eposech, včetně Mahabharaty.

O tom, že se plazi skutečně ukrývají pod zemí, svědčí mnoho případů, kdy se tito záhadní tvorové setkali v podzemních labyrintech nebo z nich byli spatřeni vynořovat se na povrch. V roce 1972 se sovětští geologové pracující na základě smlouvy v Chile rozhodli prozkoumat opuštěný měděný důl vysoko v horách. Kdysi v něm zemřelo mnoho horníků a toto místo bylo nechvalně známé. Místní vyprávěli o příšerách s hadím tělem a lidskými hlavami, které tam žily.

Naši materialističtí geologové samozřejmě takovým nesmyslům nevěřili a neohroženě se vydali do dolu. Když se tam však dostali, okamžitě je zmátla jedna zvláštní okolnost: vrata uzavírající vchod do štoly byla proražena zevnitř, nikoli zvenčí. Z brány navíc vycházela zvláštní široká svíjející se stezka, jako by se z nich ve skutečnosti plazil obrovský had. V jedné ze štol geologové viděli podivný pracovní mechanismus, který se zjevně zabýval těžbou měděné rudy. Nemohli se na to podívat blíže, protože je uvalili dva impozantní hadi stvoření, která se náhle objevila.

Světové spiknutí plazů

V poslední době se objevilo mnoho publikací a televizních pořadů věnovaných spiknutí reptiliánů, kteří chtějí ovládnout naši planetu a zotročit lidstvo. Informace uvedené na toto téma zpravidla nejsou úplné bez zmínky o Angličanovi Davidu Won Ikeovi. Právě tento muž, bývalý profesionální fotbalista a sportovní komentátor BBC, tvrdí, že všichni pozemští vládci a politici jsou mimozemšťané převlečení za lidi nebo nesou plazí geny.

Hayk již vydal několik exponovaných knih a je pravidelným rozhlasovým a televizním mluvčím. Jak ukázal průzkum z roku 2013, již 12 milionů Američanů ve Spojených státech věří, že jejich vládě dominují plazi nebo kříženci člověka a ještěrky, kteří se úspěšně maskují jako lidé. Vypadá to, že Ikeova práce nese ovoce. Podle jeho názoru žije několik milionů plazů v kobkách planety, kde se kříží s unesenými lidmi a připravují se ovládnout planetu.

Když mluví o plánech reptiliánů, Icke říká: „Tito lidé chtějí vytvořit strukturu světové vlády, společnou měnu, systém elektronického bankovnictví, žádnou hotovost a implantovat celé populaci planety čipy. To vše by jim mělo usnadnit ovládnutí Země a nastolení konečné světovlády.

Opravdu existuje spiknutí Reptiliánů a oni sami? Na tuto otázku bych se bál odpovědět jednoznačně kladně. Zbývá počkat na nová odhalení Davida Ickeho, spolehlivější důkazy od ufologů a nezávislé závěry vědců včetně genetiků.

Tajemní obyvatelé podsvětí

TOP 10Záhady

Od nepaměti se v mytologických pověstech Evropy vyprávěly legendy o trpaslících. Malém lidu, který žije v hlubinách hor a těží drahé kameny. Nejpřekvapivější přitom je, že prakticky každá z existujících civilizací Země má nejen své vlastní legendy o podzemních lidech, ale dokonce se s nimi pravidelně setkává. Pojďte se se Světem2000 podívat na příběhy lidí, kteří se s nimi setkali za podivných okolností.

Nejzajímavější je, že legendy o podzemních civilizacích a jejich představitelích s paranormálními schopnostmi existují na všech kontinentech. Množství podzemních měst objevených archeology, z nichž mnohá nebyla zcela prozkoumána, nelze vůbec spočítat. S ohledem na tuto skutečnost lze předpokládat, že na planetě opravdu existuje podzemní civilizace, která pod povrchem celé Země vyhloubila tunely. Nejneuvěřitelnější věcí je, že archeologové již více než sto let vědí, jak vypadají zástupci této podzemní civilizace, ale z nějakého důvodu nejsou tyto informace zveřejňovány.

Malta: Trpaslíci s protáhlými lebkami

V roce 1902 pracovníci na Maltě náhodou objevili třípatrový podzemní chrám. Byly v něm nalezeny pozůstatky asi sedmi tisíc těl trpaslíků s protáhlými lebkami. Pohřeb byl vědci datován na 3300-3000 let. PŘED NAŠIM LETOPOČTEM. Při porovnání nalezených pozůstatků s lidskými rasami, které existují na Zemi, nebyly nalezeny žádné podobnosti. Struktura DNA těchto tvorů a lidí byla také odlišná. Ukázalo se však, že protáhlé lebky jsou podobné legendárním křišťálovým lebkám nalezeným v Jižní Americe.

Protáhlé lebky

Nějakou dobu byla část těl vystavena v archeologickém muzeu ve Vallettě, ale pak odtud zmizela. Do dnešních dnů se dochovalo jen několik fotografií. To vše umožňuje dospět k závěru, že mytologické texty starověkých národů spolehlivě popisují existenci civilizace podzemních tvorů, kteří se na planetě objevili před lidstvem a jsou podle řady slavných mystiků z minulosti učiteli lidstva. V tomto světle má smysl prozkoumat slavná podzemní města až do konce. Najít vchody do těchto tajemných megaměst a pokusit se navázat kontakt, který bude užitečný pro zástupce všech zainteresovaných civilizací. (zdroj: Ancient Origins)

Čína: Přátelští lidé

V únoru 2003 čínské tiskové agentury ohlásily výbuch

v dole Jixi. Při neštěstí bylo zraněno 14 horníků, ale na povrch bylo vyzdviženo pouze 12 těl. Předpokládalo se, že těla dvou horníků, Lao Penga a Wang Hua, které nebyla nalezena, zasypána v dole. Podle čínských zákonů dostaly rodiny mrtvých státní odškodnění. 

Uplynulo pět let, když se úřady v oblasti, kde žili horníci, jejichž těla nebyla nalezena, nečekaně dozvěděly, že Wang Hu se v roce 2008 vrátil, postavil si nový dům, protože se jeho žena znovu provdala, a v tichosti se věnuje zahradničení. Ale protože jeho rodina byla předtím odškodněna, přišli úředníci za bývalým horníkem, aby zjistili okolnosti jeho zázračného zmrtvých vstání.

Příběh, který slyšeli, byl prostě fantastický. Když došlo ke kolapsu, Lao Pen a Wang Hu se dokázali ukrýt v bočním průchodu a přežít. Cesta nahoru jim však byla odříznuta. Tři dny se horníci toulali podzemními labyrinty, až potkali malé lidi, kteří je zajali. Podivná stvoření zavedla Číňany do obrovské prostorné podzemní jeskyně, kde se nacházelo jejich království. Cizinci byli pozváni, aby zůstali v podsvětí lidí Kton, jak si trpaslíci říkali. Místní lidé jedli houby, které štědře zásobovaly podzemní jeskyně. Číňané si pod vlivem neobvyklé výživy a léků zlepšili zdraví a dokonce jim narostlo pár zubů navíc. Podle Wang Hua byli schopni zpracovávat kovy a drahé kameny. Časem se Wang Hu rozhodl jít domů, zatímco jeho společník chtěl zůstat a žít v jeskyni. Ktons muže nedrželi násilím a vynesli ho na povrch. A nejen to, dokonce mu dali pytel diamantů.

Čínské úřady skutečně nalezly na Wang Huově účtu impozantní množství peněz a místní klenotník od něj potvrdil nákup diamantů. Přesto byl bývalý horník prohlášen za nepříčetného a poslán na léčení na … vojenskou základnu! Je zřejmé, že čínské úřady tomuto příběhu nejen věřily, ale stále mají v úmyslu proniknout do podsvětí. Po roce 2008 však v čínském tisku na toto téma nebyly zveřejněny žádné další informace.

Rusko: Chud, který žije v Karélii

Podle ruského sčítání lidu v roce 2002, jsou v zemi lidé, kteří se považují za legendární Chudy, kteří odešli žít do podzemí a od té doby už je nikdo neviděl. Zároveň, kupodivu, známý etnograf a spisovatel z Karélie, Alexej Popov, věří, že tito lidé, kteří navenek vypadají velmi podobně jako evropští gnómové a čínské ktony, stále žijí v kobkách skal Bílého moře a okolních vodních ploch.

Na moderním Uralu stále existují legendy o nečekaných pomocnících lidí. Tvorech malého vzrůstu s bílýma očima, kteří se objevují odnikud a pomáhají ztraceným turistům v lesích na území Perm. 

Pokud shrneme existující legendy, ukáže se, že Chud šel do vícevrstvých podzemních zemljanů a poté zaplnil všechny vchody. Nicméně na severu okresu Komi-Permyatsky v oblasti Gain lze podle příběhů výzkumníků a lovců stále najít neobvyklé bezedné studny naplněné vodou. Místní obyvatelé tam nikdy nenabírají vodu, protože věří, že se jedná o studny starověkých lidí vedoucí do podsvětí. Eposy mezi národy Komi a Saami stejně zprostředkovávají odchod Chudů do sklepení. N. K. Roerich se vážně zajímal o legendy o Chudovi. Ve své knize „Srdce Asie“ přímo vypráví, jak mu jeden starý věřící muž ukázal skalnatý kopec se slovy: „Tady šel Chud do podzemí. Bylo to, když Altaj přišel bojovat s Bílým carem, ale Chudové nechtěli pod Bílým carem žít. Chud šel do podzemí a zasypal chodby kameny…

Známá je také hora Sekirnaya, která se nachází na souostroví Solovetsky, nebo, jak ji místní historici nazývají, Chudova Gora. Je sto metrů vysoký a vypadá jako umělý objekt nějaké starověké civilizace. Archeologové zjistili, že souostroví Solovetsky, staletí předtím, než sem přišli mniši, patřilo místním obyvatelům, kterým se v Novgorodu říkalo „Chud“ a sousední místní národy je nazývaly „Sikirtya“. Ukazuje se, že v překladu ze starých místních dialektů je „skhrt“ název velké mohyly dlouhého, protáhlého tvaru.“ Tuto verzi potvrzují i ​​staří Novgorodané, kteří ve svých kronikách uvádějí, že Sikirtové žijí v jeskyních a neznají železo. Ještě v 19. století akademik Lepekhin tvrdil, že ve čtvrti Mezen bylo mnoho prázdných obydlí některých starověkých lidí. Na konci léta 2012 došlo k incidentu, který badatele přiměl uvěřit ve skutečnou existenci v horách či podzemí tohoto bájného národa.

Koncem srpna obdržel A. M. Popov dopis, s fotografií od etnografa, který v letních měsících působí jako průvodce na trase motorové lodi Kem-Solovki. Fotografie ukazovala skálu, ve které byly obrysy velkých kamenných dveří. Na otázku „co to je?“ průvodce vyprávěl úžasný příběh. V létě 2012 se spolu se skupinou turistů plavil kolem ostrova Russkij Kuzov. Loď plula poblíž ostrova a lidé se kochali pohledem na malebné skály. Tehdejší průvodce jim vyprávěl příběhy o záhadných setkáních s bájnou příšerou – sikirtyou. Najednou jedna z turistek srdceryvně zaječela a ukázala na břeh.

Celá skupina okamžitě upřela pohled na skálu, na kterou žena ukazovala. Celá akce trvala pár vteřin – turisté viděli, jak se ve skále zavírají obrovské, deset metrů vysoké a jeden a půl široké, kamenné dveře zakrývající siluetu malého tvora. Průvodce strhl jednomu muži z krku fotoaparát Zenit a pokusil se pořídit nějaké snímky. Když cvakla závěrka fotoaparátu, na snímku už byla vidět jen silueta dveří. A o vteřinu později byly dveře pryč. Jednalo se o první případ v historii hromadného pozorování vchodu do sklepení Chudů. 

Ostrov Ruský Kuzov

Agent FBI vypovídal o éterických mimozemšťanech

NovéPodcastTOP 10UFOVideoZáhady
Foto: 003595/přes Svět poznání
Podcast: Agent FBI a Éterické bytosti

Před pár lety byla ve Spojených státech odtajněna zpráva agenta FBI, ve které je uvedeno, že v roce 1947, navštívili Zemi mimozemšťané nikoli z hmotné, ale z éterické planety. Ukázalo se, že jejich lodě jsou schopny přesunout se z éterického světa do hmotného a naopak, napsal Svět poznání.

Přestože je část dokumentu pečlivě potřena černou barvou, dochovaný text popisuje několik pozorování UFO a mimozemšťanů, ke kterým došlo ve Spojených státech v roce 1947.

Je zvláštní, že Zemi podle zprávy nenavštěvují jen inteligentní obyvatelé jiných planet a hvězdných soustav, ale i entity z jiných dimenzí. Zejména některé z nich pocházejí z éterické roviny, která koexistuje s naším fyzickým systémem.

Podle zprávy agenta FBI se tyto entity u nás zhmotňují jako obrovské průsvitné postavy. Dle libosti se okamžitě vracejí do svého éterického prostoru a pro nás mizí z dohledu beze stopy. Nemají žádné pozemní základny, jejich mise je mírumilovná, vypadají jako lidé, ale jsou mnohem větší než oni. Jejich planeta prostupuje tou naší, ale není námi vůbec vnímána.

Byl jsem „60krát unesen mimozemšťany“, mám video důkaz, že existuje skutečná válka světů

NovéPodcastTOP 10UFOZáhady
Podcast: Byl jsem 60x unesen mimozemšťany

Muž z Velké Británie, který si bizarně myslí, že byl několikrát unesen mimozemšťany, tvrdí, že má videodůkaz války světů. Russ Kellett (58) říká, že posledních 30 let strávil jako „supervoják“ ve válce mezi různými mimozemskými druhy, napsal TheSUN. Na podporu svého tvrzení sdílel záběry plovoucích koulí nad pobřežím Filey poté, co uvedl, že viděl dvě stíhačky sledující červené světlo na obloze.

Russ, ze Severního Yorkshiru, řekl: „Své záběry jsem objevil až poté, co jsem vyčistil své soubory. „Bylo to jednoho pozdního večera a já jsem šel po dopití čaje vysypat koš, když jsem najednou spatřil tuto obří červenou světelnou kouli, kterou pronásledovaly dvě stíhačky.

„Koule zmizela v mraku a na druhé straně vylétly stíhačky, ale červenou kouli jsem už nikdy neviděl. Rozhodl jsem se vrátit ven a prozkoumat to s fotoaparátem, přičemž jsem měl oči upřené na oblohu, když jsem šel směrem k pobřeží. Pak jsem znovu spatřil stíhačky a uvědomil jsem si, že míří k něčemu, co vypadalo jako šest plovoucích světel na obloze.

„Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl.“

Russ stál 18 minut venku a pozoroval podivná světla na obloze. Teoretizoval, jak mimozemská kosmická loď přišla z tajné základny pod Severním mořem.

Pokračoval: „Myslím, že mimozemšťané mají řadu tajných základen rozmístěných po celém světě v nejhlubších hlubinách oceánů, takže je jako lidé nejsme schopni najít.

„V oblasti Filey Bay se toho stalo tolik, pokud jde o pozorování mimozemšťanů a je to skutečně míst, kde bylo spatřeno tolik vesmírných lodí. Mořská základna musí být velmi blízko, aby byl Filey byl tak horkým bodem.“

Russ ukazuje svou kresbu mimozemské kresby
Russ ukazuje svou kresbu mimozemské kresbyK. Foto: Merkur
Bizarně tvrdí, že má video důkaz mezigalaktické války, částečně zde zobrazený sérií světelných koulí
Bizarně tvrdí, že má video důkaz mezigalaktické války, částečně zde zobrazený sérií světelných koulí. Foto: Merkur
Russ říká, že byl 60krát unesen mimozemšťany
Russ říká, že byl 60krát unesen mimozemšťanyK. Foto: Merkur

Po svém neuvěřitelném spatření se Russ vrátil domů, kde zbytek rodiny vyjádřili znepokojení nad tím, jak dlouho byl pryč. Řekl: „Myslel jsem, že jsem byl venku jen hodinu, ale moje máma říkala, že to bylo mnohem déle.

„Když si na to vzpomenu, mohl jsem být toho večera snadno unesen, když jsem byl tak blízko tomu, co se dělo. Nevzpomínám si, jestli jsem byl unesen, ale měl jsem toho večera pocit, jako by to byl ztracený čas, ale to se asi nikdy nedozvím… Možná se stalo něco mimořádného, ​​možná ne? Ale nenechám se odradit od svého poslání odhalit mimozemský život!“

Záhadné podzemní pyramidy na Krymu

NovéPodcastTOP 10Záhady
Foto: Anton Petrus/Livejournal
Podcast: Záhadné pyramidy na Krymu

V roce 1991 skupina výzkumníků, vedená kandidátem technických věd V. A. Gokhem, hledala zdroje podzemní vody v oblasti Sevastopolu. V jednom z těchto dnů zaznamenalo přijímací zařízení, s jehož pomocí byl prováděn průzkum, přítomnost nějakého neobvyklého objektu v hlubinách země, napsal Svět poznání. Vědci začali kopat díru a někde v hloubce asi 10 m narazili na vysokopevnostní kopuli umělého původu. 

Výzkumníci s velkými obtížemi udělali díru do bočního povrchu kopule, ze které se začal řinout podivný odér, připomínající silný zápach spáleniny. Následně byly nalezeny další čtyři podobné podzemní stavby. Všechny mají tvar, který v obecných proporcích opakuje obrysy egyptských pyramid.

Celkem bylo nakonec na Krymu nalezeno 37 pyramid, jejichž vchody jsou dnes zakryté ostnatým drátem. Ukrajinská akademie věd ignorovala samotný fakt objevu pyramid a přes prosby nadšenců ze skupiny Goch je kategoricky odmítla prozkoumat.

Ze všech podzemních staveb nalezených na území Krymského poloostrova, byla největší pyramida v oblasti hory Ai-Petri, pod níž byla objevena postava sfingy, přesně kopírující její egyptský protějšek.

Během výzkumu bylo zjištěno, že pyramidové struktury jsou obklopeny silným energetickým polem, které selektivně ovlivňuje vědce. Jakmile geologové začali vydlabávat povrch kopule, aby mohli proniknout dovnitř, radiace vzrostla natolik, že elektronická zařízení v okamžiku selhala, baterie se vybily a fotografický film se rozsvítil. U mnoha účastníků se náhle objevil průjem, snížená chuť k jídlu a přišly bolesti hlavy, ale po pár dnech se vše vrátilo do normálu. 

Některé pyramidy navíc začaly vykazovat léčivé vlastnosti. Takže například jeden z vědců, trpící následky infarktu, se najednou cítil lépe a zcela odmítl předepsané léky… Mechanismus takového vlivu pyramid nebyl dosud prozkoumán. Není také jasné, kdo je postavil a za jakým účelem. 

Vědci zjistili, že krymské podzemní pyramidy jsou staré asi 7-10 tisíc let. Pyramidy se nacházejí po celém Krymském poloostrově.

Tajná místnost Cheopsovy pyramidy

NovéTOP 10UFOZáhady
Místnost s Cheopsovou pyramidou
Zdroj: Cheopsova pyramida, průřez/Vědecká knihovna Británie

Zdálo by se, že v egyptských pyramidách nelze nalézt už nic nového. Tisíce let je navštěvovali vykradači hrobek a po nich je zase prolézali vědci. Zkoumali centimetr po centimetru, který studovali, aby odkryli tajemství této unikátní stavby. Někteří tam hledali poklady, jiní je studují v zájmu vědy. Ale zdá se, že stavitelé pyramid takový zájem předvídali a ukázalo se, že jsou mazanější, než dnešní vědci, takže se každý rok, díky pokročilé technice, objevují v hlubinách pyramid nová tajemství, napsal Svět poznání.

Co hledal Chalífa?

Cheopsova pyramida je možná jednou z nejznámějších staveb na světě a právě ona vede seznam sedmi divů světa. Pyramida byla postavena kolem poloviny 3. tisíciletí před naším letopočtem, její výška je 145 metrů a šířka 230.

Oficiálně byla pyramida otevřena v 9. století na příkaz Chalífy Al-Mamuna. Co tam chalífa hledal, se dnes neví, ale je nepravděpodobné, že by se zajímal o faraonovy ostatky nebo nějaké historické artefakty. Spíše chtěl najít něco podstatnějšího, jako je zlato a šperky.

Při otevření pyramidy nedošlo k žádným senzačním nálezům. To však naznačovalo, že zde za posledních tři a půl tisíce let s největší pravděpodobností již navštívil dostatečný počet hledačů pokladů.

Žádná lidská noha tam 1000 let nevkročila

A nyní uplynulo další tisíciletí. Zdálo by se, že Cheopsova pyramida byla studována nahoru a dolů – takže nezůstal žádný „neprozkoumaný“ kámen, ale …

Onehdy francouzští fyzici tento div světa „procházeli“ s georadarem a našli prázdnou místnost přímo nad chodbou k Cheopsově hrobce. Ano, ano, v pyramidě zkoumané všemi možnými průzkumníky a různými hledači, kam za posledních čtyři a půl tisíce let nevkročil doslova žádný člověk.

Co je v této místnosti, zatím nikdo neví. Není také známo, zda egyptské úřady povolí západním vědcům vstoupit do tajné místnosti nebo trvale zakážou přístup k jejich historickému dědictví.

Nápisy od mimozemšťanů

Zajímavé je, že nejen uvnitř, ale i venku čekají výzkumníky pyramid překvapení.

Například jistý Gary Parker, Američan, který se ve svém volném čase věnuje studiu satelitních snímků, tvrdí, že objevil obří nápisy v hebrejštině napsané na zemi poblíž Cheopsovy pyramidy: „Jsem, kdo jsem. Stvořitel všech věcí“, „Jsem bůh a vládce podsvětí“ a „Očekávejte můj příští příchod“.

Parker tvrdí, že nápisy zanechali mimozemšťané z vesmíru. Oni, a už vůbec ne Egypťané, podle jeho názoru postavili i pyramidy. Pravda, hebrejština, ve které jsou nápisy provedeny, je známa teprve od počátku 1. tisíciletí před naším letopočtem. Ale, říká Parker, pyramidy byly postaveny ve stejnou dobu. Proto je třeba přepsat historii. Egyptologové však s jeho souhlasem nijak nespěchají. Nyní je mnohem více zajímavější ta tajná místnost.

Přišel náš čas? Zde je důkaz „ukazující, jak třetí světová válka vyvolala apokalypsu“, napsal cestovatel časem

NovéTOP 10VesmírZáhady
Podcast: Přišel náš čas? Cestovatel v čase

Cestovatel časem, který neustále přichází se zprávami z budoucnosti, tentokráte tvrdí, že má důkazy o tom, „jak třetí světová válka vyvolala apokalypsu“. Uživatel TikToku, který vystupuje pod jménem „Time Voyager“, věří, že má fotografické důkazy o stavu Země v nadcházejících letech a jeho předpověď je velmi děsivá, napsal TheSUN.

Uživatel, odhodlaný varovat svět před možnými budoucími událostmi, sdílel sérii obrázků znázorňujících, jak třetí světová válka začala a jak skončila. Jeden děsivý obrázek ukazuje demolici toho, co vypadá jako vojenský objekt. Několik dalších snímků zobrazuje laboratoř, kde probíhá šílený vědecký experiment.  

Třetí obrázek také ukazuje zničení planety Země několika meteority s oranžovým jádrem, jehož snímky jsou zachyceny z vesmíru.

Údajný cestovatel časem věří, že má důkaz o třetí světové válce
Údajný cestovatel časem věří, že má důkaz o třetí světové válce. Kredit: TikTok/@timevoyaging
Další ukazuje zničení toho, co vypadá jako vojenské místo
Další ukazuje zničení toho, co vypadá jako vojenské místo. Kredit: TikTok/@timevoyaging
Jeden vytvořený obrázek ukazuje šílený laboratorní experiment
Jeden vytvořený obrázek ukazuje šílený laboratorní experiment. Kredit: TikTok/@timevoyaging

Zatímco čtvrtý a pátý obrázek ukazuje, jak zemský život zčervenal (asi shořel) – fotografie ukazuje vyhaslý veškerý lidský život. Není jasné, jak se události měly vyvinout, ale TikToker tvrdí, že je jeho povinností odhalit „pravdu“.

Uživatelé však nebyli ohromeni jeho nejnovějším nepodloženým návrhem, když ventilovali svou frustraci v komentářích.

„Určitě jde o fotografie vytvořené umělou inteligencí nebo nějakým podobným programem,“ řekl jeden. „Myslím, že dostal obrázky z Call Of Duty lol,“ řekl další. „Jaká je fotka z laboratoře? Můžete vysvětlit fotky,“ zeptal se třetí. Zatímco čtvrtý vtipkoval: „Bračky, viděl jsem tyhle obrázky na Googlu.“

Uživatel již strávil měsíce chrlením svých tvrzení na TikToku – varující lidstvo: „Tomuto bude čelit v příštích dvou letech, skutečné očistě  a také dalším čtyřem hororovým událostem.

V řadě klipů bezdůvodně tvrdil, že tyto události navždy změní běh lidských dějin. Varoval, že akce by měla proběhnout nyní, v tomto časovém rámci. Bizarně navrhl, že lidé budou čelit „zombie“, prasečímu moru a dokonce i potenciální návštěvě mimozemšťanů.

Tvrdil také, že zná přesně měsíc, kdy vypukne třetí světová válka mezi USA a Ruskem. Ale zatím nemusíte panikařit – protože žádná z předchozích bizarních předpovědí „cestovatelů časem“ nikdy nevyšla!

Mezitím jiní také tvrdili, že jim byl udělen dar cestování v čase a nadále sdíleli své bizarní teorie na sociálních sítích.

Jeden TikToker, který zvláštně tvrdí, že pochází z roku 3000, říká, že předpověděl, že Elon Musk koupí Twitter – chce tedy, aby lidé jeho varování brali vážněji. Nyní předpovídá, že miliardář odstoupí z funkce generálního ředitele společnosti Tesla, aby se soustředil na platformu sociálních médií.

Další samozvaný cestovatel časem navrhl, že vědci už tento měsíc objeví nový smrtící virus. Společně pak tvrdili, že experimenty ve výzkumném zařízení CERN způsobí „bizarnější události“, zatímco pandemie bude mít původ v Antarktidě.

'Cesta v čase' tvrdí, že snímky ukazují, co se stane během apokalypsy
‚Cestovatel v čase‘ tvrdí, že snímky ukazují, co se stane během apokalypsy. Kredit: TikTok/@timevoyaging
Země údajně shoří – s účinky viditelnými z vesmíru
Země údajně shoří – s účinky viditelnými z vesmíru. Kredit: TikTok/@timevoyaging
Další obrázek naznačuje, že planeta zčervená, protože veškerý lidský život vyhasne
Další obrázek naznačuje, že planeta zčervená, protože veškerý lidský život vyhasne. Kredit: TikTok/@timevoyaging

Tak si v redakci říkáme, čeho si asi dáchli….

Dálnice č. 666 skrývá mnoho hrůzostrašných příběhů

NovéPodcastTOP 10Záhady
Poslechněte si náš podcast:: Dáblova dálnice _ Route 66

Nejznámější dálnice Spojených států, Route 66. Aby těch pekelných šestek nebylo málo, tak pro jistotu její stavbu dokončili v roce 1926. Od samého prvopočátku tak nesla příznačný název „Ďáblova“, protože 666 je číslo šelmy z Apokalypsy zmíněné v Bibli a jeden z prvků Satanovy identity, napsal Svět poznání.

Silnice se od svých počátků vyznačovala extrémně vysokým počtem mrtvých, ale hlavně podivnými nehodami s démonickým pozadím. Mnoho řidičů věřilo, že silnice je prokletá, a vyhýbali se jí.

O této dálnici se vypráví mnoho hrůzostrašných příběhů. Policie pravidelně dostává stížnosti na bezduché spolucestující, kteří jim berou duši a někdy i tělo, na děsivé psy útočící na osamělé cestující a dokonce i na přízračné vozidlo zabijáka obrovských rozměrů, které se zjevuje odnikud a mizí neznámo kam. Řidiči také často viděli podivné zářící koule, které nikoho nezabíjejí, ale naháněly hrůzu už jen svou přítomností.

Policie dostala nejvíce hlášení zejména o pohybu mladé ženy, která se procházela po dálnici v bílé noční košili. Objevovala se odnikud a mizela dřív, než jí někdo nabídl pomoc.

Zpočátku úřady považovaly příběhy vyděšených motoristů za halucinace, ale výskyt obětí s podivnými zraněními a kousanci a především nárůst smrtelných dopravních nehod je přiměl brát zprávy vážněji. Silnice nebyla uzavřena, ale v roce 2003 bylo její číslo změněno na 491, čímž se počet smrtelných nehod výrazně snížil.

Kde se nachází? Dálnice vede přes Colorado, Nové Mexiko a Utah.

Zajímavost: Legendy vyprávějí příběhy o vlkodlacích, kteří se na Ďáblově dálnici objeví před autem a způsobí nehodu.

Takže pokud se chystáte projet Severní Ameriku směrem na jih, pak se obrňte „pekelnou trpělivostí“ a přibalte si raději Bibli a kapesníky….

Ďáblovo moře: Za jasného bezvětří zde zmizelo devět nákladních lodí s podivným nákladem

NovéTOP 10Záhady
Podcast: Ďáblovo moře

Japonští rybáři nazývají „Ďáblovým mořem“ tichomořské vody kolem ostrova Mijakedžima. Toto místo má děsivé jméno, protože zde systematicky beze stopy mizí lodě i lidé, napsal Svět poznání. První zprávy o záhadných zmizeních pocházejí z roku 1896 a v letech 1950 až 1954 zde za jasného počasí, v bezvětří, zmizelo devět velkých nákladních lodí s moderním vybavením.

Pouze jediný člověk byl schopen vyslat SOS, ostatní to zřejmě nestihli. Důkladné vyšetřování incidentu nepřineslo žádné výsledky. Japonsko oficiálně prohlásilo Ďáblovo moře za nebezpečné pro plavbu a vyzvalo všechny lodě, aby se mu vyhnuly.

V Ďáblově moři je velmi málo delfínů a žádní ptáci. Posádky lodí, které se plaví po vodě, si stěžují, že se cítí letargicky a rozlámaně. Ufologové tvrdí, že se zde vyskytují lodě duchů a UFO. Kde se nachází? Ďáblovo moře najdeme v Tichém oceánu jihovýchodně od Japonských ostrovů.

Zajímavost: Ďáblovo moře je spolu s Bermudským trojúhelníkem, Gibraltarským klínem, afghánskou a havajskou anomálií součástí systému pěti anomálních zón Země. Všechny se nacházejí na 30° severní šířky a jsou od sebe vzdáleny 72° zeměpisné délky.

Záhadný konec křižníku Indianapolis. Jak se utopila pýcha amerického námořnictva

NovéPodcastTOP 10Válečná zónaZáhady
Podcast: Záhadný konec křižníku USS Indianapolis

V létě, roku 2017, byl v Tichém oceánu, pět kilometrů pod hladinou, nalezen zbytek někdejší krásy a chlouby americké tichomořské flotily, těžkého křižníku Indianapolis. Před dvaasedmdesáti lety byl jednou z nejhrozivějších válečných lodí amerického námořnictva, napsal Svět poznání. Stalo se však něco nečekaného…

Tajemný náklad

S výtlakem přes 12 000 tun byl křižník schopen plout rychlostí až 32 uzlů (asi 60 km/h). Jeho hlavní ráží bylo devět 203mm děl ve třech věžích. Kromě těchto a mnoha dalších zbraní nesl křižník čtyři hydroplány určené k průzkumu a ničení ponorek. Během války v Tichomoří prošla loď mnoha velkými bitvami a zůstala bez úhony. Teprve v posledním roce války, 31. března 1945, narazilo do křižníku letadlo kamikadze. Při útoku zahynulo několik členů posádky. Poškozený křižník byl opravován v přístavu v San Franciscu.

Jak se opravy lodi a válka blížily ke konci, posádka Indianapolisu věřila, že je pro ni vše u konce. Námořníci očekávali brzké setkání s domovem. Nikdo z nich netušil, jak strašná zkouška je čeká…

Na palubu křižníku nečekaně vstoupili generál Leslie Groves a kontraadmirál William Parnell a předali veliteli lodi Charlesi McVeighovi zprávu: křižník má dopravit přísně tajný náklad nejvyšší důležitosti. McVeighovi nebylo sděleno, co je nákladem. Na palubu křižníku nastoupili ještě dva civilisté, jejichž veškerá zavazadla tvořily dva malé kufry. Konečným cílem cesty, o němž se McVeigh dozvěděl až po vyplutí na moře, byla základna amerického letectva na ostrově Tinian.

Civilní pasažéři křižníku neopustili po celou dobu plavby své kajuty, aby neopustili své záhadné kufry. Teprve mnohem později velitel lodi zjistil, co se v nich nachází. Ukázalo se, že kufřík obsahoval rozbušky pro atomové bomby v podpalubí jeho lodi, určené pro Hirošimu a Nagasaki. 26. července 1945 Indianapolis dorazil na Tinian. Záhadní cestující a tajný náklad opustili loď a McVeigh si oddechl. Do úplné kapitulace Japonska a konce druhé světové války zbývalo něco málo přes měsíc, když se Indianapolis po opuštění Tinianu přesunul bez doprovodu na ostrov Guam.

Mochitsura Hashimoto našel cíl

Jen pár dní předtím, než křižník opustil Tinian, vyplula na moře japonská ponorka I-58, které velel Mochitsura Hašimoto. Kromě běžné výzbroje nesla i dvojici torpéd s posádkou. Jednalo se o sebevražedně řízené tzv. kaiteny, obdobu leteckých kamikadze. V únoru 1944 byly kiteeny zavedeny do sériové výroby a z řad nejfanatičtějších důstojníků námořnictva bylo vybráno 200 jejich budoucích sebevražedných pilotů. Pokusy o skutečné použití kiteenů však Japoncům nepřinesly štěstí.

Dne 29. července byl z ponorky spatřen jediný cíl – velká loď, která plula nepokrytě přímým kurzem a ignorovala požadavky povinného protiponorkového manévrování (pravidelné změny kurzu). Byl to Indianapolis. Ponorka využila vhodného okamžiku a v noci 30. července zahájila torpédový útok. Dodnes se vedou spory o tom, zda byla použita konvenční torpéda. Ať tak či onak, útok byl úspěšný. Indianapolis dostal dva zásahy. Dvě obrovské díry poslaly po 12 minutách křižník ke dnu.

Většinu záchranných člunů nebylo možné spustit na vodu. Z 1197 členů posádky křižníku jich asi 300 zahynulo při výbuchu nebo šlo ke dnu s lodí. Ostatní se nacházeli na hladině oceánu v několika záchranných vorech nebo jednoduše v záchranných vestách. V záchranných člunech, které nebyly spuštěny na vodu, zůstaly nedotčené zásoby jídla a vody. Než loď zmizela v oceánu, podařilo se jejímu radistovi vyslat nouzový signál. Pomoc však dorazila až 2. srpna, kdy hlídkové letadlo objevilo námořníky plující na hladině.

Záchranářům se podařilo vytáhnout z vody pouze 321 lidí, z nichž čtyři krátce poté zemřeli. Během téměř čtyř dnů, které námořníci strávili ve vodě, jich mnoho zemřelo na vyčerpání, podchlazení a zranění. Na místě bylo mnoho raněných a moře bylo potřísněno jejich krví. Pach žraloků, které přilákala krev (podle ichtyologů tito predátoři dokáží pach vycítit na kilometry daleko), se vrhli do oblasti katastrofy. Došlo k nejrozsáhlejší zaznamenané katastrofě způsobené žraloky. Jednalo se o nejmasivnější útok žraloka na člověka, jaký byl kdy zaznamenán. Indianapolis se také zapsal do análů námořnictva Spojených států jako největší ztráta na životech, kterou kdy způsobilo jediné ztroskotání.

Široce medializovaná ztráta lodi vyvolala řadu spekulací o tom, jak by dopadla závěrečná fáze války, kdyby k osudnému setkání prvního nosiče atomových bomb s japonskou ponorkou došlo cestou na Tinian, a nikoli až po vyložení na ostrově. V takovém případě by americké atomové bomby „Little Boy“ a „Fat Man“ místo toho, aby se snesly na obyvatele Hirošimy a Nagasaki, klesly na dno oceánu. Historie však bohužel subjunktiv nepřijímá. Později se někteří snažili najít mystickou souvislost mezi noční můrou námořníků z Indianapolis a jejich nepřímým podílem na tragédii dvou japonských měst.

Dva kapitáni

Zpráva o smrti téměř 900 námořníků v době, kdy byla válka téměř vyhraná, Ameriku šokovala. Všichni se samozřejmě zajímali o to, kdo za to může? Na konci války byl Charles McVeigh postaven před válečný soud. Byl obviněn z toho, že řídil křižník, přičemž nerespektoval vyhýbací manévry předepsané zákonem. Před americký soud byl předveden také vězeň Mochitsuru Hašimoto, který byl obviněn z použití sebevražedných atentátníků při útoku na Indianapolis, což bylo považováno za válečný zločin.

Dne 19. prosince 1945 byl Charles McVeigh vojenským soudem shledán vinným z trestného činu nedbalosti. Byl degradován a propuštěn z námořnictva. McVeighovo vysoce ceněné velení námořnictva (ne náhodou mu byl svěřen tak odpovědný náklad) však po nějaké době trvalo na přezkoumání rozsudku. McVeigh byl znovu přijat do námořnictva, následně povýšen na kontradmirála, ale o čtyři roky později dobrovolně odešel do důchodu.

Protože se nepodařilo prokázat použití kaitanů, poslal americký soud Motitsura Hašimota do Japonska do důstojnického zajateckého tábora. V hlavním díle „Ponorky zahraničního námořnictva ve II. světové válce“, se však výslovně uvádí, že těžký křižník USS Indianapolis, byl potopen torpédem ovládaným člověkem.

Po propuštění ze zajetí se Hašimoto stal kapitánem obchodního loďstva a ještě dlouho brázdil oceány. Po odchodu do důchodu odešel do kláštera, kde napsal knihu vzpomínek s názvem Potopený. Kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků. Hašimoto zemřel v roce 1968.

Shodou okolností ve stejném roce zemřel i Charles McVeigh. Po odchodu do důchodu žil dlouhá léta v ústraní na své farmě. Příbuzní mrtvých námořníků ho proklínali, ale admirála více trápila vina, která ho nikdy neopustila. V roce 1968 Charles McVeigh, který se pravděpodobně nedokázal vyrovnat se strašlivým břemenem vzpomínek a viny z doby před 23 lety, spáchal sebevraždu.

Nejsme vaši bratři: Jak dopadne kontakt s mimozemskou myslí pro lidstvo? Odpovídají vědci

NovéTechnologieTOP 10UFOVesmírZáhady

Mnoho vědců zapojených do pátrání po mimozemských civilizacích je přesvědčeno, že dříve nebo později se lidstvo dostane do kontaktu s mimozemšťany žijícími někde v Mléčné dráze. Odborníci bohužel nedokážou předpovědět, jak budou vypadat a jak budou na lidi reagovat, ale lze předvídat úroveň jejich technologického rozvoje. Lenta hovoří o nejnovějším výzkumu, ve kterém se vědci pokusili předpovědět přibližný portrét mimozemské civilizace, která se s námi jednou dostane do kontaktu.

Technologie rozhoduje o všem

Každá civilizace, která dosáhla takové technologické úrovně, že jsou pro ni možné mezihvězdné lety, by se měla stát pozorovatelnou pro astrofyziky. Ale „ticho“ kosmu, které tvořilo základ Fermiho paradoxu, naznačuje, že v blízkosti sluneční soustavy nejsou žádné rozvinuté civilizace. Vědci zatím nenašli jediné významné znamení, že lidstvo není v Mléčné dráze samo.

Nejprve musíte pochopit, co přesně hledat. Vědci se zajímají o civilizace, které jsou potenciálně schopné kontaktu, což znamená, že musí zanechat technosignatury – známky přítomnosti technologií, které jsou viditelné z velké vzdálenosti a které nelze skrýt. Pomocí statistické analýzy můžete předpovědět, čeho si lidstvo všimne jako první. Pokud předpokládáme, že v Mléčné dráze skutečně existuje někdo jiný než lidstvo a tito lidé jsou v různých fázích technologického vývoje, pak můžeme dokonce přibližně určit, na koho přesně narazíme. Nemusí se nutně jednat o přímý kontakt, ale existenci mimozemské civilizace můžeme ověřit pomocí astronomických pozorování.

Dysonova koule složená z mnoha prstenců
Dysonova koule složená z mnoha prstenců. Obrázek: Wikipedie

Je rozumné předpokládat, že povaha kontaktu do značné míry závisí na technologických možnostech jiné civilizace. Stejný faktor bude určovat i samotný postoj lidstva k bližním: jedna věc je, když komunikujeme s těmi, kdo jsou na stejném stupni vývoje, a druhá, když najdeme civilizaci mnohem starší, než jsme my sami. Čím delší inteligentní život existuje, tím více technologických schopností pravděpodobně bude mít, včetně schopnosti navázat kontakt.

Zbývá jen pochopit, s kým se lidstvo pravděpodobněji setká. Podle teoretických modelů, i když je naivní předpokládat, že Mléčná dráha je plná mladých civilizací a staré a starověké jsou vzácné, pravděpodobnost kontaktu je úměrná stáří civilizace. Proto zaměření na hledání technologií podobných těm našim nepovede k úspěchu.

Vesmírné pyramidy

Vědci dospěli ke konsenzu, že samotný úspěch SETI závisí na tom, jak odolné jsou mimozemské civilizace, navíc odolné v technologickém smyslu. Technosignatury musí existovat tisíce nebo dokonce miliony let. Možná zmizí i samotná civilizace, která je zrodila, stejně jako zmizela staroegyptská kultura, která stavěla Velké pyramidy. Mimozemšťané za sebou mohou například zanechat mezihvězdné majáky nebo vypustit sondy, které pokračují v surfování vesmírem. Takové sondy jsou hypoteticky schopné replikace, tedy vytváření vlastních kopií, a mohou se šířit po celé galaxii.

Co jsou projekty SETI:

Autoři studie, publikované v arXiv preprint úložišti, rozdělili možné typy technosignatur podle délky jejich existence. Typ A může dosáhnout stáří tisíce let, což je srovnatelné s dobou technologického rozvoje pozemské civilizace. Typ B může trvat stejně dlouho jako biologický druh – asi milion let. Konečně, typ C existuje již nejméně miliardu let.

Nejodolnější technopodpisy nemusí být nutně vytvořeny civilizacemi na vysoké úrovni. Například inteligentní druhy, které právě zvládly let mimo planetu, mohou opustit vesmírný odpad, zamořit atmosféru perzistentními znečišťujícími látkami nebo vyslat mezihvězdné sondy na chemických raketových motorech. Lidé dosud nevyráběli technopodpisy typu A, vezmeme-li v úvahu rádiové signály nebo stopy průmyslové činnosti v zemské atmosféře, ale sondy Voyagery, Pioneers a New Horizons se v daleké budoucnosti mohou stát technosignaturami typu B a dokonce i C. Typ C také zahrnuje exotičtější objekty, jako jsou majáky nebo megastruktury jako Dysonova koule.

Zaniklé a prosperující

Jakýkoli technologický podpis, který dokážeme detekovat, by statisticky existoval po velmi dlouhou dobu – asi milion let. Můžeme se setkat i s mladšími technosignaturami, ale pouze pokud jsou v Mléčné dráze rozšířeny. Proto je racionálnější očekávat, že pokud dokážeme pozorovat známky existence jiné civilizace, pak technologicky bude velmi odlišná a její úroveň rozvoje bude mnohem vyšší než ta naše. Navíc značná část potenciálně detekovatelných technosignací v Mléčné dráze s největší pravděpodobností patří civilizacím, které již zanikly. To znamená, že kontakt s „mimozemšťany“ bude spíše archeologie, jen místo lopaty – dalekohledy, které dokážou vidět stopy již zaniklé činnosti.

Autoři zdůrazňují, že pro úspěšné pátrání po mimozemšťanech je nutné opustit antropocentrismus a dát přednost identifikaci megastruktur, majáků a mezihvězdných sond, které by mohla vytvořit civilizace druhého typu podle Kardasheva nebo dokonce rozvinutá umělá inteligence ponechaná po jeho tvůrcích. Takové znaky jsou mnohem vzácnější než technopodpisy typu A, ale lze je snadněji odhalit kvůli jejich trvanlivosti.

Stojí za to připomenout, že pro vyspělou civilizaci, která existuje po tisíciletí, jsou přechodné znaky (znečištění atmosféry a změna klimatu) již nepřijatelné, protože omezují dobu jejího života. Cesta do vesmíru, rozvoj meziplanetárních cest, budování gigantických struktur schopných pojmout stovky, tisíce nebo dokonce miliony živých bytostí je logickým krokem pro mimozemšťany, kteří budou existovat velmi dlouho. Zůstává tedy poměrně vysoká šance, že se lidstvo dostane do kontaktu se stále žijící civilizací, která dokázala přežít a dosáhnout neuvěřitelných technologických výšin.

Vesmírný internet

Klasické vyhledávání SETI, které se snaží identifikovat technologie, které známe, jako jsou úzkopásmové rádiové signály a optické laserové pulsy, bylo během 60 let pozorování neúspěšné. I když nelze říci, že mimozemšťané nemohou používat tyto komunikační prostředky, je třeba si uvědomit, že technologicky vyspělá civilizace může používat jiný typ vesmírné komunikace. Kvantová komunikace je preferována z hlediska bezpečnosti a efektivity. Hledání světelných „majáků“, které jsou dobře viditelné, ale samy o sobě prakticky nepoužitelné, může být prázdným počinem. Mimozemšťané si s největší pravděpodobností navzájem posílají úzce cílené signály, které pravděpodobně nebudou náhodně zachyceny, pokud nebudou namířeny přímo na Zemi.

Prstencový svět je další hypotetické astroinženýrské zařízení.
Prstencový svět je další hypotetické astroinženýrské zařízení. Obrázek: Wikipedie

Podle Michaela Hippkeho by však lidstvo již mohlo opravit slabý signál technologicky vyspělé civilizace, která ovládá kvantové komunikace, jen je stávající přístup není schopen rozpoznat. Mimozemšťané si mohou záměrně vybrat skrytý komunikační kanál, aby si je primitivnější vnímající bytosti nevšimly. Kromě toho by mohla vzniknout mezihvězdná kvantová síť z dosažení „kvantové nadvlády“ vyspělými civilizacemi a sloužit tak exotickým účelům, jako je distribuované kvantové počítání. Kvantové komunikační kanály jsou navíc chráněny před „odposlechy“ a jsou schopny přenášet více informací za jednotku času než konvenční. Proto je přirozené očekávat, že civilizace, se kterou dokážeme navázat kontakt, bude využívat kvantové technologie.

Pravda, abyste mohli zachytit kvantové signály, musíte mít kvantové přijímače – a ty zatím neexistují. Hippke se zároveň domnívá, že dostupné vybavení je dostatečné k nalezení známek kvantového propletení fotonů ve světle hvězd, byť s destrukcí informací v nich obsažených. Možná bychom měli použít nový přístup a Vesmír přestane mlčet, i když hledání kvantových signálů bude velmi pracné.

Nebezpečný signál

Fyzik Stephen Hawking varoval, že hledání mimozemšťanů je hloupá záležitost, protože nevíme jistě, zda budou přátelští. Popularizátor vědy Michio Kaku si je jistý, že Země by měla zůstat ve stínu, protože riziko je příliš velké. Skutečnost, že by hypotetická civilizace byla technologicky vyspělejší, pro nás představuje potenciální hrozbu, i když samotní mimozemšťané nejsou záměrně nepřátelští. Nikdo přesně neví, jaké sociální, ekonomické a existenční důsledky pro nás takový kontakt bude mít. Není také známo, jakou roli budou hrát zahraniční technologie. Setkání s mimozemskou sondou, která náhodně spadla do sluneční soustavy, se může omezit na pozorování na dálku, nebo může skončit katastrofou, pokud se taková sonda dokáže „rozmnožit“.

Allenova anténa použitá pro SETI
Allenova anténa použitá pro SETI. Foto: Wikipedie

Pokud jde o umělou inteligenci, situace se může stát ještě nebezpečnější. Filozof Nick Bostrom předpovídá, že v budoucnu bude lidstvo schopno vybudovat strojovou superinteligenci, která ve všem předčí lidský mozek. To s sebou nese nové hrozby, které jsou podle některých odborníků v zásadě nepřekonatelné: člověk ze své podstaty nebude schopen udržet superinteligenci. Za předpokladu, že pokročilí mimozemšťané již tuto hranici překročili, získáme děsivý obrázek, že jakákoli stará a technologicky vyspělá civilizace, se kterou se lidstvo pravděpodobně setká, je ve skutečnosti řízena nebo dokonce zcela složena z AI.

Podle dalšího pesimistického scénáře, zvaného útok SETI, může být nebezpečný i rádiový signál zakódovaný škodlivou zprávou nebo instrukcemi pro vytvoření nepřátelských systémů. Podobný scénář popsal astronom a kosmolog Fred Hoyle ve svém sci-fi románu Andromeda.

V každém případě by bylo chybou extrapolovat lidské chování na mimozemskou inteligenci. Bohužel v hledání mimozemské inteligence je stále příliš mnoho neznámých a vymýšlení různých kontaktních scénářů se zatím daří pohodlně jen autorům sci-fi.

Jaký je cíl studijního týmu NASA UFO?

NovéTajné projektyTOP 10UFOZáhady

Radujte se, fanoušci „Dávní mimozemšťané“, kultisté soudného dne a majitelé obchodů se suvenýry v Roswellu UFO existují a od chvíle kdy i vláda připouští, že je to pravda, je to o to intenzivnější. Nebo to alespoň přiznala americká Agentura obranného zpravodajství (DIA), na začátku tohoto roku, prostřednictvím 1574 stránek skutečných dokumentů zveřejněných pro The US Sun. Stačila žádost zákona o svobodě informací (FOIA) a máme přístup k poctivým zprávám programu identifikace hrozeb v letectví (AATIP) DIA o únosech mimozemšťany, „pohonných systémech souvisejících s energií, a lékařské ošetření po vystavení „anomálním“ setkáním. A teď? NASA vytvořila 16člennou pracovní skupinu, která začala s šetřením, napsal Grunge.     

Abychom byli spravedliví, NASA je nazývá UAP, neidentifikovaný vzdušný fenomén, který si sice zachovává mnohem méně hloupého výrazu než je pod zkratkou „UFO“, což je podle The Atlantic, datovaný termín vytvořený v době rozkvětu létajících talířů na konci 40. let 20. století. Ale v kroku, který odebírá veškerou zábavu, nikdo zúčastněný nepřipouští, že UAP mají něco společného s mimozemšťany, jak uvádí NPR.

Studie je otázkou „národní a lezecké bezpečnosti“, nebo jak říká Thomas Zurbuchen, přidružený správce ředitelství vědeckých misí v ústředí NASA ve Washingtonu, DC: „Porozumění údajům, které máme o neidentifikovaných vzdušných jevech, je zásadní, aby nám pomohli vyvodit vědecké závěry o tom, co se děje na našem nebi. Data jsou jazykem vědců a činí nevysvětlitelné, vysvětlitelným.“

Dobře, NASA! – Vy si necháte data, my si ponecháme mimozemské fantazie. 

Bezva tým analytických expertů

Takže kdo přesně je v týmu NASA složeného z 16 lovců mimozemšťanů – ehm… ultrakvalifikovaných profesionálů a výzkumníků z různých multidisciplinárních vědeckých oblastí? Daniel Evans, zástupce zástupce přidruženého administrátora pro výzkum na Ředitelství vědeckých misí NASA, potvrzuje, že jde o lidi „z předních světových vědců, praktikujících v oblasti dat a umělé inteligence, odborníci na leteckou bezpečnost, a všichni jsou se zvláštním posláním“

A tito všichni… „Budou analyzovat data shromážděná od „subjektů civilní vlády, komerční data a data z jiných zdrojů“, ve spojení s „principy transparentnosti, otevřenosti a vědecké integrity NASA“. Kromě toho se chystají položit základy pro budoucí spolupráci mezi NASA a dalšími vládními organizacemi ohledně UAP. Docela důležité věci, přinejmenším.

Soudě podle pověření zúčastněných, NASA již odvedla dobrou práci, když přemýšlela o analýze UAP ze všech možných úhlů. Mají odborníky na UAP a počítačové vědce, jako je Anamaria Berea, která spolupracuje s institutem SETI (Hledání mimozemského života) v Mountain View v Kalifornii. Mají biologického oceánografa, jako je Paula Bontempiová, specialistka na ekosystémy, která spolupracovala s NASA na satelitních misích. Mají astrofyziky, astronauta, odborníka na lékařskou péči a diagnostiku rakoviny, bývalého astronauta a pilota proudových stíhaček, novináře z National Geographic, teleskopového vědce, který pomáhá nastavit nový vesmírný teleskop Jamese Webba, elektrotechnika, pro bezpečnost letectví a další z oblasti řízení hrozeb. Promiňte, ale tentokrát bez Muldera a Scullyové.

Hledání mimozemského života a kvalitních dat

Jsme si 100% jisti, že se najdou odpůrci konspiračních křesel, kteří budou předvolávat NASA za to, že použila jejich analýzu k pokrytí nějakých zákeřných, skrytých, bla-bla blábolů o tom, že král Karel III. je ve skutečnosti ze souhvězdí Orion nebo tak něco. (poznámka: to jste od nás neslyšeli). Pravdou však je, že i když Agentura obranného zpravodajství využívá NASA k vyhlazování vztahů s veřejností, výzkumné postupy NASA jsou nad skrupulí. A aby bylo jasno, dokonce i se zákonem o svobodě informací na jejich straně trvalo The US Sun čtyři roky, než získal neochotně poskytnutá data DIA. 

Odtajněná zpráva vyšla v dubnu a do června NASA prohlašovala, že se chystají připravit studii, která má prozkoumat, „jak aplikovat nástroje vědy k objasnění podstaty a původu neidentifikovaných vzdušných jevů“. V té době již bylo rozhodnuto, že David Spergel, předseda katedry astrofyziky na Princetonské univerzitě, povede studii. „Vzhledem k nedostatku pozorování,“ řekl, „naším prvním úkolem je jednoduše shromáždit co nejrobustnější soubor dat.“

Není to poprvé, co NASA obrátila svou pozornost na výzkum mimozemšťanů v sousedství. Použili družici Transiting Exoplanet Survey Satellite a Hubbleův vesmírný dalekohled a nyní nový vesmírný dalekohled Jamese Webba k hledání biomarkerů – známek mimozemského života – na exoplanetách. NASA říká, že současná studie bude zveřejněna v polovině roku 2023. 


Planeta Gloria, tajemná sestra Země, objevena v děsivém roce 1666

NovéTOP 10Záhady

Lidé se vždy báli dat, která mají symbolický význam. Zvláště těžkým se pro křesťanský svět ukázal rok 1666, kdy celá Evropa očekávala „Konec světa“, v důsledku čehož v ulicích zavládla masová hysterie. Soudný den, jak víte, nepřišel, ale došlo k jiné neméně významné události. Profesor pařížské observatoře Giovanni Cassini, který pozoroval hvězdy v očekávání apokalypsy, náhle uviděl ve sluneční soustavě neznámou planetu, jejíž existence dodnes vyvolává mezi vědci divoké debaty, napsal server Svět vědy.

Tajemná planeta

Během prvního pozorování záhadné planety si Giovanni Cassini tento objekt spletl s Venuší, kterou astronomové dříve neznali. K podobnému závěru vědce přiměla velikost vesmírného tělesa, které mělo zdánlivý průměr čtyřikrát menší než měsíc. Následná pozorování však astronomy přesvědčila, že mají před sebou stále planetu, kterou lze ze Země pozorovat pouze za přesně definovaných okolností. V historii se takové štěstí usmálo na astronomy jen pětkrát: v letech 1672, 1740, 1759, 1761 a 1764. Navíc s každým dalším pozorováním tohoto nebeského tělesa mají badatelé stále více otázek o jeho původu a skutečném umístění ve sluneční soustavě.

Teprve sovětský astrofyzik Kirill Pavlovič Butusov se pokusil vysvětlit tento a další jevy, které existují ve sluneční soustavě. V roce 1973 tento vědec vydal knihu, která vyvolala spoustu povyku, nazvanou: „Symetrické vlastnosti sluneční soustavy. Některé problémy studia vesmíru. Astrofyzik se ve své práci pokusil vědecky doložit přítomnost dvojplanety Země zvané Gloria ve sluneční soustavě, kterou poprvé zaznamenal pařížský astronom Giovanni Cassini v roce 1666. Skutečnost, že Gloria je ze Země viditelná extrémně zřídka, Butusov vysvětlil tím, že tato planeta se nachází v takzvaném libračním bodě na opačné dráze Země vzhledem ke Slunci. Současně vědec předložil celou „detektivní“ teorii vzniku sluneční soustavy.

Vesmírná dvojčata

Ve své práci pomocí složitých výpočtů Kirill Pavlovich dokázal, že zpočátku sluneční soustava neměla jednu, ale dvě hvězdy, jako většina dnes známých hvězdných systémů. Druhou hvězdu, která se nyní proměnila v hnědého trpaslíka s hmotností asi 2 % vzhledem k hmotnosti Slunce, pojmenoval Butusov Raja-Sun, což jí přisoudilo původně dominantní roli ve sluneční soustavě.

Je pozoruhodné, že doba revoluce této hvězdy byla podle astrofyzika asi 36 tisíc let, stejně dlouho, jako podle starověkého mayského kalendáře trvala jedna éra. Zajímavé přitom je, že Měsíc podle této teorie kdysi patřil Marsu, ale následně byl zachycen a vytažen naší planetou. Ve své další neméně populární práci „Symetrické vlastnosti sluneční soustavy“ Kirill Pavlovich dokonce uvedl, že všechny objekty ve sluneční soustavě jsou binární povahy. Zjednodušeně řečeno, každá planeta má svůj pár: Jupiter – Saturn, Neptun – Uran, Země – Gloria, Mars – Merkur. Avšak až do okamžiku, kdy se „první“ slunce proměnilo v infračerveného trpaslíka, uplatňovalo svůj vliv na Jupiter, Neptun, Merkur a…kupodivu i naši Zemi. Na druhé straně družina Slunce, která dnes osvětluje naši planetu.

V dnešní době vědci důvodně předpokládají, že tajemné druhé Slunce je v současné době za Merkurem, protože podle výpočtů musí mít toto nebeské těleso 1/20 hmotnosti Slunce, aby dopadlo na spodní příčku „hvězdy“. Protože všechny objekty menší hmotnosti jsou vědci považovány za planety a nemají vlastnosti hvězdy. Zároveň je zajímavé, že kromě Mayů věděli o druhém zhasnutém Slunci dobře i tibetští mniši, kteří toto nebeské těleso nazývali kovovou planetou.

Co na to řekne vědecký svět?

Butusovova teorie předložená před více než čtyřiceti lety samozřejmě vypadá revolučně, ne-li fantasticky, překvapivě se shoduje s teoriemi o vývoji hvězd v binárních soustavách, kdy jedna hvězda předbíhá druhou ve vývoji o 150-250 milionů let. Očividně se to stalo v našem hvězdném systému. Raja Sun, která je starší sestrou moderního Slunce, rychle dosáhla fáze rudého obra a explodovala.

Následně poté, co Raja-Sun přešel z bílého trpaslíka na hnědého trpaslíka a „přenesl“ své planety na Slunce, ztratil většinu své hmoty, načež skončil na „dvoře“ Sluneční soustavy. Nepřímým znakem potvrzujícím verzi petrohradského astrofyzika je fakt, že jím teoreticky v roce 1985 vypočítané neobjevené satelity Uranu byly později skutečně objeveny, stejně jako objev projevu „zlatého řezu“ v tzv. rozložení těles Sluneční soustavy, které předpověděl.

Hvězdní architekti

Zároveň je nejneuvěřitelnější, že v pokračování výzkumu anomálií ve struktuře sluneční soustavy, který začal Butusov, řada moderních vědců předložila teorii o jejím umělém původu. Zároveň je třeba podotknout, že fantazie zde není tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to všechno o slunečních anomáliích, které odlišují naši hvězdnou soustavu od většiny podobných vesmírných objektů. Kořeny této teorie leží v roce 2010, kdy astronomové objevili planetární systém Kepler-33 v souhvězdí Labutě. Z hlediska fyzikálních parametrů se ukázal být zcela totožný se sluneční soustavou.

Astrofyzici identifikovali pouze jeden, za to významný rozdíl. Planety systému Kepler-33 byly uspořádány sestupně: od největší planety obíhající kolem hvězdy po nejmenší podle zákona přitažlivosti. Zpočátku byli vědci takovou anomálií velmi překvapeni, protože největší planety sluneční soustavy jsou uprostřed. Překvapení astrofyziků se ještě zvýšilo poté, co bylo studováno dalších 146 hvězdných systémů podobné struktury. V každém z nich byly planety uspořádány podle stejného principu jako na Kepleru-33. Sluneční soustava na tomto seznamu se ukázala jako absolutní anomálie. Navíc není známo proč, ale všechny planety sluneční soustavy se otáčejí po směru hodinových ručiček a pouze Venuše proti směru hodinových ručiček. Moderní vědci dosud nebyli schopni tento jev z fyzikálního hlediska vysvětlit. Zároveň se dodatečně ukázalo, že planety sluneční soustavy jsou buď synchronizovány ve svém pohybu se Zemí, nebo jsou k ní při přiblížení vždy natočeny pouze jednou stranou jako Venuše. 

Ve světle těchto anomálií už umělý vznik sluneční soustavy, jak je alegoricky popsán v Bibli a v jiných posvátných knihách národů Země, nevypadá jako fantazie. Tajemné síly však ani nemusely stvořit Slunce a planety, které ho obklopují. V roce 1948 řada známých astrofyziků na Západě prohlásila, že teoreticky by s rozvojem jaderné technologie bylo možné pohybovat obřími objekty ve vesmíru. Ve světle těchto anomálií už umělý vznik sluneční soustavy, jak je alegoricky popsán v Bibli a v jiných posvátných knihách národů Země, nevypadá jako fantazie. 

Je možné, že někdy v dávné minulosti takto jednala nějaká mocná civilizace, která vytvořila Sluneční soustavu podle vzorů, které sama zná, která je podle kosmických měřítek abnormálně stabilní. Je možné, že hvězdnými architekty by mohli být obyvatelé Glorie, s nimiž se zástupci lidstva jistě setkají, jak se budou vyvíjet lety do vesmíru. Možná však nebudeme muset čekat tak dlouho. Faktem je, že v posvátných spisech starověké Indie jsou odkazy na vesmírné křižníky – vimanas, které obyvatelé této země měli ve starověku. Řada starověkých textů dokonce poskytuje technologii pro vytvoření těchto letadel, ale s řadou nepřeložitelných názvů jednotek, proto je dnes není možné postavit. 

Zdroj: Svět vědy


Kosmické dvojče Země, Gloria. Je to „ta“ planeta, která podle Nostradama způsobí přílet mimozemšťaňů?

NovéTOP 10UFOVesmírZáhady

Naše krásná modrá planeta může mít kosmického dvojníka, takovou hypotézu předložil v devadesátých letech minulého století slavný astrofyzik, profesor Kirill Pavlovič Butusov. Podle názoru mnoha ufologů právě na této planetě, která je pro nás skrytá za Sluncem, mohou sídlit UFO pravidelně navštěvující Zemi, napsal server PRESUME.

Starověké obrazy Anti-Země

Staří Egypťané věřili, že každý člověk má osobního energetického astrálního dvojníka. Pravděpodobně z dob starověkého Egypta, kde byly rozšířeny představy o dvojicích, pochází také hypotéza o existenci druhé Země. Na některých egyptských hrobkách jsou docela záhadné obrazy. V jejich centrální části je Slunce, na jedné straně vidíte Zemi a na opačné – její dvojče. Je vedle něj vidět postava muže a obě planety spojuje Slunce přímkami.

To může naznačovat, že staří Egypťané věděli o existenci racionální civilizace na druhé Zemi. Je také možné, že tato civilizace měla přímý vliv na život ve starověkém Egyptě a předávala znalosti místní elitě. Teorii existence dvojníka Země také předložili Pythagorejci. Podle Aristotelova vyprávění měl takový koncept navrhnout Filolaos, který dal planetě jméno Antichton. Zajímavé je, že tento vědec z tak vzdálených dob tvrdil, že naše planeta je pouze jednou z mnoha v prostoru kolem nás. Filolaos z Taranta ve svém pojetí Vesmíru odstranil Zemi ze středu a umístil tam věčný oheň s koulemi kolem ní a Anti-Zemi pohybující se na desáté sféře.

Pozorování astronomů

Skeptici samozřejmě o starověkých teoriích pochybují. Vždyť také kdysi věřili, že Země je placatá a spočívá na želvách nebo velrybách. Jistě, ne všechny poznatky raných učenců se ukázaly být pravdivé, ale v případě Země dvojníka, který se v naší době nazývá „ Gloria “, existují skutečné údaje z pozorování provedených v 17. století.

  • V lednu 1662 si ředitel pařížské observatoře Domenico Cassini všiml poblíž Venuše neznámého srpovitého nebeského tělesa, podobného Venuši v tu chvíli vrhajícího stín, což dokazuje, že jde o planetu, nikoli o hvězdu. Cassini odhadla průměr planety na čtvrtinu Venuše. Pravděpodobně to byla Gloria. Jeho další záznam o pozorování této planety se datuje do roku 1672. O čtrnáct let později, v roce 1686, Cassini znovu viděl stejné tělo a zaznamenal tuto skutečnost do svého deníku.
  • V říjnu 1740 si záhadnou planetu všiml anglický astronom James Short, člen Královské vědecké společnosti. Zjistil, že planeta je ve stejné fázi jako Venuše a je osvětlena Sluncem. Short neznámou planetu hodinu pozoroval, dokud ji neztlumilo sluneční světlo.
  • V květnu 1759 pozoroval stejnou planetu v Greifswaldu německý astronom Andreas Mayer.
  • V následujících letech několik dalších astronomů pozorovalo záhadný objekt poblíž Venuše a jeho poslední pozorování provedl 13. srpna 1892 americký astronom Edward Barnard. U Venuše zahlédl neznámý objekt a poté se stáhl za Slunce.

Je těžké předpokládat, že by se známí a uznávaní učenci mýlili. Pravděpodobně viděli Glorii, kterou lze vzhledem ke zvláštnostem její dráhy ze Země pozorovat jen velmi zřídka a na krátkou dobu.

BUTUSOVOVA HYPOTÉZA

Slavný ruský astrofyzik, profesor Kirill Pavlovič Butusov, v 90. letech vážně promluvil o skutečné existenci zemského dvojníka. Jeho hypotéza se opírala nejen o výše zmíněné výsledky pozorování, ale také o některé zvláštnosti pohybu planet ve sluneční soustavě.

Foto: Buts/přes Gloria

Vědci například již dlouho zaznamenali určité změny v pohybu Venuše podél její oběžné dráhy. Na rozdíl od výpočtů, je před svým „plánem“, a ten se opožďuje. Když se Venuše začne řítit na své oběžné dráze, Mars začne zaostávat – a naopak. Takové poruchy v pohybu dvou planet lze plně vysvětlit přítomností dalšího nebeského tělesa na oběžné dráze Země – Glorie. Vědec je přesvědčen, že dvojník Země před námi skrývá Slunce. Další argument pro existenci Glorie lze nalézt v satelitní soustavě Saturnu, která je názorným modelem sluneční soustavy. V tomto systému může být každý velký saturnský sputnik vztažen k jedné planetě v našem systému.

V tomto systému jsou dva měsíce Saturnu, Janus a Epimetheus, které jsou prakticky na jedné dráze. Mohou být plně analogické Zemi a Glorii. Na oběžné dráze Země se za Sluncem nachází tzv librační bod, tedy místo v prostoru, v soustavě dvou těles vázaných gravitací, kde třetí těleso může spočívat ve vztahu k tělesům soustavy. Librační bod se po svém objeviteli nazývá také Lagrangeův bod. Je tam jediné místo, kde může Gloria být. Dokud se pohybuje rychlostí Země, je prakticky vždy skryta za Sluncem.

Jak by mohla Gloria vypadat?

Podle některých názorů se skládá z prachu a asteroidů uvězněných v gravitační pasti. V tomto případě má planeta nízkou hustotu a je heterogenní jak v hustotě, tak ve složení. Existuje podezření, že Anti-Země může být teplejší než podnebí na naší planetě. Atmosféra neexistuje nebo je velmi řídká. Život, jak známo, vyžaduje přítomnost vody. Většina vědců neočekává, že by se na Glorii nacházely oceány. Možná tam není vůbec žádná voda – a tedy ani život. Podle jiného vnímání je Gloria velmi podobná Zemi a obývaná racionálními bytostmi. Nebylo by také divu, kdyby nás obyvatelé té planety vývojově převyšovali a dlouhodobě pozorovali naše počínání. Neměli bychom si dělat iluze, že je zvláštně přitahuje naše kultura a zvyky.

Je známo, že UFO byla přítomna v oblastech prakticky všech jaderných výbuchů na naší planetě. Bez jejich pozornosti nezůstaly ani katastrofy v jaderných elektrárnách Čenobyl a Fukušima.

Co by mohlo vyvolat tak zvláštní zájem o jaderné zbraně a jaderné technologie? Předpokládá se, že Země a Gloria jsou v libračních bodech v nestabilní poloze. Jaderné výbuchy jsou schopny vyrazit Zemi z jejího Lagrangeova bodu, narušit její oběžnou dráhu a nasměrovat ji ke Glorii. Pro obě planety by bylo katastrofální, kdyby se přímo srazily a minuly se na krátkou vzdálenost. V druhém případě by planetu zpustošily obří přílivové vlny. Naše civilizace se svými neustálými válkami zjevně obtěžuje Gloriiny folikuly.

Hypotézy Kirilla Butusova obvykle nacházejí brilantní potvrzení, takže je možné, že totéž bude platit o jeho hypotéze Gloria. A proč, i přes přítomnost nádherných dalekohledů a vesmírných sond, dosud neukázal skutečnou přítomnost Glorie? Inu, nachází se za Sluncem v pro nás neviditelné zóně a pokud jde o vesmírné kamery, ty jsou vždy namířeny na konkrétní objekty a úkol najít Glorii zatím nedostal.

Zdroj: PRESUME


Konec mimozemšťanů: Odkud se berou tajemné signály z vesmíru a proč neexistují mimozemské civilizace

NovéTechnologieTOP 10UFOVesmírZáhady

V úložišti arXiv.org se objevil předtisk článku o vůbec první detekci opakovaného rychlého rádiového vzplanutí se stabilní dobou aktivity 16 dní. FRB 180916. J0158 + 65 vysílá silné paprsky rádiových vln se záviděníhodnou pravidelností, což dalo vzniknout fámám o umělém původu zdroje. Lenta zjišťovala, zda opravdu stojí za to předpokládat, že záhadné signály z vesmíru posílají mimozemské civilizace.

Nevysvětlitelné signály

Rychlé rádiové záblesky jsou samy o sobě záhadné jevy. Vědci přesně nevědí, co je způsobuje, i když existují věrohodná (a ne taková) vysvětlení tohoto jevu. Jedna z exotických hypotéz, kterou ani někteří seriózní badatelé nespěchají opustit, je, že FRB (zejména ty, které se opakují) jsou znaky astroinženýrských aktivit technologicky vyspělých civilizací nacházejících se v jiných galaxiích. Většina astrofyziků se však přiklání k verzi přirozeného původu rychlých rádiových záblesků.

Problém je v tom, že rychlý rádiový záblesk je generován jevem, v jehož důsledku se najednou uvolňuje obrovské množství energie. Jednotlivé výbuchy jsou často uváděny jako sloučení neutronových hvězd, výbuchy obřích hvězd nebo aktivní černé díry. S opakujícími se rádiovými záblesky je situace komplikovanější, protože obří kosmická kataklyzmata se mohou zřídka opakovat na stejném místě během relativně krátké doby. Nedávné studie naznačují, že jedním z možných zdrojů takových signálů jsou pleriony – pulsary neutronové hvězdy obklopené mlhovinou. Hvězdný vítr pulsarů interaguje s mezihvězdným prostředím a generuje silné rádiové vyzařování. Dalším „viníkem“ mohou být magnetary – neutronové hvězdy s monstrózně silným magnetickým polem.

Foto: Výzkumná laboratoř opticko-infračervené astronomie NSF/Gemini Observatory/AURA
Umístění FRB s 16denním cyklem.

Mimozemská aktivita

Nicméně, objev 16denního FRB, který „funguje jako hodinky“, opět přivedl lidi k diskuzi o mimozemském původu rádiových signálů. 16denní cyklus se skládá ze čtyř dnů přerušovaných výbojů a 12 dnů ticha. I když existují pouze domněnky, že tomu tak může být, dočasná absence vyčerpávajícího vysvětlení tohoto jevu není argumentem ve prospěch mimozemšťanů.

Navíc existují argumenty ve prospěch skutečnosti, že to nemohou být mimozemské civilizace.

V roce 2017 někteří fyzici navrhli, že rychlé rádiové výbuchy jsou únikem radiace z pohonných systémů mimozemských lodí. Jiní předpokládali, že FRB je jednosměrný komunikační systém mezi vesmírnými civilizacemi v různých galaxiích. Podle fyzika Paula Ginsparga z Cornell University (USA), tato vysvětlení dostupná data nevylučují.

Skupina amerických vědců tedy předložila hypotézu, podle níž FRB vznikají při zrychlování obřích, ale relativně lehkých světelných plachet, na které mimozemšťané směřují paprsky světla. Vypočtená optimální frekvence paprsku je podobná frekvencím nalezeným v ultrarychlých rádiových záblescích a průměr zářiče je co do měřítka srovnatelný s velkou kamennou planetou.

Všudypřítomná ohniska

Hlavním problémem těchto hypotéz je však různorodost míst, kde se zdroje nacházejí a vzdálenosti k nim. Tyto FRB, které byly lokalizovány, jsou stovky milionů až miliardy světelných let daleko od Země. Podle astronoma Setha Shostaka z Institutu SETI (pátrání po mimozemské inteligenci) tento důvod sám o sobě stačí k odmítnutí domněnky o umělém původu rychlých rádiových záblesků.

Foto: M. Weiss/CfA
Rozsáhlá struktura vesmíru se zdroji rychlých rádiových záblesků.

Šostak položil řečnickou otázku: jak mohlo být ve vesmíru tolik technologicky vyspělých civilizací, které vysílají stejný signál? Po Velkém třesku netrvalo dlouho a mimozemšťané se zkoordinovali tím, že si posílali zprávy a začali používat stejnou technologii – i když k tomu našli důvod. Abychom připustili, že ohniska jsou způsobena člověkem, muselo by nejméně sto cizích druhů vyvinout technologii na dostatečně vysokou úroveň, aby vytvořilo dostatečně silný signál, aby byl detekován na Zemi (k čemuž zjevně nebyl určen).

Pro srovnání: lidstvo teprve před 125 lety vyvinulo technologii, pomocí které můžete vysílat rádiové vlny do vesmíru. To znamená, že jakýkoli rádiový signál ze Země necestoval dále než 125 světelných let od Země. Když se vzdaluje, slábne, takže na dostatečně velkou vzdálenost se stane příliš slabým, aby se dal detekovat.

Kromě toho by hypotetické mimozemské civilizace musely vyvinout své technologie ve správný čas, aby všechny jejich signály dosáhly Země za stejných pár let.

Zklamání z pravdy

Vědci dodnes nemají žádné spolehlivé důkazy o existenci mimozemských civilizací.

To je paradoxní, pokud předpokládáme, že mysl by se měla objevit tam, kde jsou podmínky pro vznik komplexního života. Je však známo, že na Zemi má ze všech četných druhů pouze člověk vyvinutý intelekt. Podle evolučních představ se lidská inteligence vyvinula v důsledku řady náhodných faktorů, to znamená, že nebyla nevyhnutelným výsledkem evoluce živých organismů – neměla by vůbec vést ke vzniku inteligentních bytostí. To je považováno za hlavní argument proti Drakeovým rovnicím, podle kterých je jen v Mléčné dráze mnoho civilizací.

I zdánlivě nevysvětlitelné anomálie nalezené ve vesmírných objektech, například v mezihvězdném asteroidu Oumuamua, se ukázaly být přirozeného charakteru. Podle jednoho z astronomů studujících FRB je nejlepším argumentem proti umělému původu rychlých rádiových vzplanutí to, že všechny tyto signály mají různé podivné vlastnosti: některé jsou široké, jiné úzké, další polarizované a tak dále. Pokud by skutečně byly výfukem kosmických lodí, je nepravděpodobné, že by dobrý motor vytvářel signály například s polarizací. Avšak záření pulsarů má právě podobnou rozmanitost vlastností, což ukazuje na přirozený původ signálů. Navíc, jelikož FRB vyzařuje enormní množství energie, která je schopna zničit planety, je použití této metody velmi nepraktické.

To neznamená, že nemá smysl uvažovat o mimozemské hypotéze, když je detekován jakýkoli anomální kosmický jev. Vědci zkoumají různé možnosti, které by mohly pomoci při hledání mimozemské inteligence. Například vysokoenergetické jevy, které nezapadají do existujících modelů, mohou být skutečně umělou činností, i když pravděpodobnost, že je to poměrně nízká. Takové exotické myšlenky mohou také zajímat vědeckou veřejnost nebo dát impuls k vývoji nástrojů nové generace. Vždy však musí být na prvním místě spolehlivé důkazy.

Zdroj: LENTA


Je pravda venku? NASA pro UFO rekrutuje astronauta Scotta Kellyho a 15 dalších odborníků, aby pomohli vyřešit stovky nevysvětlitelných pozorování

NovéTechnologieTOP 10UFOVesmírZáhady

NASA v pondělí zahájí studii UFO, která umožní výzkumníkům analyzovat data ze stovek nevysvětlených přírodních jevů pozorovaných na obloze. Program zahrnuje spolupráci s mnoha typy vědců. Astrofyziky, oceánografy a do týmu povolali dokonce astronauta Scotta Kellyho. Příštích devět měsíců stráví zkoumáním údajů shromážděných civilními i vládními subjekty, včetně komerčních údajů o pozorováních UFO. Výsledky mají být sdíleny s veřejností v polovině roku 2023, napsal Daily Mail.

NASA naverbovala ty nejlepší z nejlepších, aby odhalili záhady nevysvětlitelných přírodních jevů viděných na obloze s nadějí na vyřešení stovek pozorování.

Astronaut Scott Kelly, který je proslulý tím, že strávil téměř rok ve vesmíru, je jedním z 16 členů týmu, kteří budou pročesávat neutajovaná data o UFO, aby pomohli vesmírné agentuře „vypracovat vědecké závěry“ o tom, co se skutečně děje.

Nezávislá studie bude zahájena v pondělí 22.10.2022 a bude pokračovat dalších devět měsíců – očekává se, že tým své poznatky sdělí veřejnosti v polovině roku 2023.

Program, oznámený v červnu, navazuje na první slyšení v americkém Kongresu za 50 let, která odhalila videa ukazující 144 „neidentifikovaných vzdušných jevů“, které vojáci viděli od roku 2004.

Studie UFO bude pročesávat odtajněné údaje o nevysvětlených přírodních jevech. Na obrázku je snímek z videa ukázaného během slyšení v Kongresu USA o možných UFO

Tým, který zahrnuje vědce, specialisty na data a umělou inteligenci a odborníky na leteckou bezpečnost, určí, jak mohou být data shromážděná civilními vládními subjekty, komerční data a data z jiných zdrojů potenciálně analyzována, aby vrhla světlo na neidentifikované vzdušné jevy (UAP).

Experti si také mohou prohlédnout záběry a data z předchozích misí, aby pomohli prozkoumat jakákoli anomální setkání, odhalil zdroj DailyMail.com v květnu.

Astronaut Scott Kelly, který je známý tím, že strávil téměř rok ve vesmíru, je jedním z 16 členů týmu, kteří budou procházet neutajovaná data o UFO.

Úředníkem NASA zodpovědným za organizování studie je Daniel Evans, zástupce přidruženého administrátora pro výzkum na ředitelství vědeckých misí NASA. 

Jak již bylo dříve oznámeno, nezávislému studijnímu týmu předsedá David Spergel, prezident Simons Foundation.

„NASA spojila některé z předních světových vědců, praktiků v oblasti dat a umělé inteligence, odborníků na leteckou bezpečnost, všechny s konkrétním úkolem, který nám má říct, jak aplikovat plné zaměření vědy a dat na UAP,“ řekl Evans v prohlášení zveřejněném na webu NASA. 

„Zjištění budou zveřejněna ve spojení s principy transparentnosti, otevřenosti a vědecké integrity NASA.“

NASA již dříve potvrdila, že neexistují žádné současné důkazy o tom, že by UAP byly mimozemského původu, ani žádné známky mimozemského života, ale kvůli omezenému počtu pozorování je obtížné vyvodit vědecké závěry.

Thomas Zurbuchen, přidružený administrátor pro vědu v ústředí NASA ve Washingtonu, řekl: „NASA věří, že nástroje vědeckého objevování jsou mocné a platí i zde.

„Máme přístup k široké škále pozorování Země z vesmíru, a to je mízou vědeckého bádání. „Máme nástroje a tým, kteří nám mohou pomoci zlepšit naše chápání neznámého. To je samotná definice toho, co je věda. To je to, co děláme.“

Téma UFO dlouho fascinovalo fanoušky sci-fi a majitele dalekohledů, ale nedávno dokonce upoutalo pozornost amerického kongresu. Veřejné slyšení v Kongresu o UAP se konalo v květnu a nový zákon nařizoval vládní pracovní skupinu UAP.

Loni byla zveřejněna zpráva amerických tajných služeb, která dokumentovala 144 pozorování z posledních dvou desetiletí, která podle ní nelze vysvětlit. Piloti amerického námořnictva zahlédli DALŠÍ UFO rotující nad Atlantickým oceánem.

Program navazuje na květnová slyšení v Kongresu a odhalila videa ukazující 144 „neidentifikovaných vzdušných jevů“ viděných vojenským personálem od roku 2004. Jeden klip byl pořízen z kokpitu námořnictva ve výcvikovém prostoru a ukazuje kulový objekt plovoucí letadlem.

Navrhli, že tyto události by mohly být člověkem vytvořeným „vzdušným nepořádkem“, jako jsou uniklé balónky nebo plastové tašky, nebo výsledkem přírodních jevů způsobených ledovými krystaly, vlhkostí nebo teplem.

Zpráva připustila, že nemají žádné důkazy, které by naznačovaly nebo vylučovaly mimozemský původ.

Uvádělo se v něm: ‚UAP by také představovala výzvu pro národní bezpečnost, pokud by se jednalo o platformy pro sběr cizích protivníků nebo poskytovaly důkazy, že potenciální protivník vyvinul buď průlomovou nebo převratnou technologii.‘

Nicméně také uvedl, že pozorování „může být výsledkem chyb senzorů, falšování nebo špatného vnímání pozorovatelem a vyžaduje další přísnou analýzu“.

Před porotou svědčili Ronald Moultrie, nejvyšší zpravodajský úředník Pentagonu, a Scott Bray, zástupce ředitele námořní rozvědky. Moultrie řekl, že Pentagon nevyloučil možnost, že by tyto incidenty mohly souviset s mimozemským životem.

„Jsou prvky naší vlády, které se zabývají… hledáním mimozemského života,“ řekl Moultrie. „Naším cílem není potenciálně něco zakrývat, ale pochopit, co tam venku „možná“ je.“

Bray však řekl, že úředníci nenarazili na žádné důkazy, které by naznačovaly, že SAE jsou mimozemského původu. „Půjdeme tam, kam nás data zavedou,“ řekl.

„Odstranili jsme stigma,“ dodal Bray.

„Všichni jsme zvědaví a snažíme se porozumět neznámému. A jako celoživotní zpravodajský profesionál jsem netrpělivý. Chci k tomu okamžité vysvětlení, stejně jako kdokoli jiný. Pochopení však může vyžadovat značný čas a úsilí. Proto jsme se snažili soustředit na tento proces založený na datech, abychom získali výsledky založené na faktech,“ řekl Bray.

„Chceme vědět, co je tam venku, stejně jako vy,“ řekl Moultrie a dodal, že je fanouškem sci-fi.

„Ano, sledoval jsem sci-fi. Byl jsem na sjezdech, řeknu to do záznamu. … Na tom není nic špatného. Nemusíš se nutně oblékat.“

Zpráva o „létajícím talíři“ nad vzdušným prostorem USA v roce 1947 spustila masovou hysterii kvůli neidentifikovaným cizím předmětům, která vyvolala federální vyšetřování této záležitosti.

Toho roku pátrací a záchranný pilot jménem Kenneth Arnold ohlásil devět „talířovitých věcí… létajících jako husy v diagonální řetězové linii“ rychlostí přesahující 1000 mph poblíž Mount Rainier ve státě Washington. 

Během několika týdnů byla pozorování „létajícího talíře“ hlášena ve 40 dalších státech. 

19. července 1952 zjistil dispečer letového provozu Edward Nugent na washingtonském národním letišti na své radarové obrazovce sedm pomalu se pohybujících objektů a vtipkoval svému šéfovi: „Tady je pro vás flotila létajících talířů.“

Před koncem noci pilot hlásil, že viděl podobné nevysvětlitelné objekty a radar zachytil objekty na dvou místních základnách letectva – Andrews a Bolling. Když radarové záblesky ukázaly objekty v omezeném vzdušném prostoru nad Kapitolem a Bílým domem, dvě letadla F-94 letectva prohledávala Washington a hledala létající talíře. Jakmile F-94 křižovaly do oblasti, záblesky zmizely z radaru, nic nenašli a vrátili se na základnu. Jakmile odešli, na radaru se podle Washington Post znovu objevily záblesky. 

Konec 40. a počátek 50. let vyvolal masovou hysterii pozorování UFO a „létajících talířů“. Fotografii objektu z 23. listopadu 1951 z Riverside v Kalifornii pořídil Guy Marquand, který tvrdil, že on a dva přátelé viděli objekt letět kolem velmi vysokou rychlostí, a když se vrátil, měl připravený fotoaparát, aby mohl udělat obrázek.

Foto: Wjla

V roce 1966 řada neidentifikovaných vzdušných jevů v Massachusetts a New Hampshire přiměla sněmovní výbor pro ozbrojené služby, aby v této záležitosti uspořádal slyšení v Kongresu. 

Po slyšení Kongres založil Condon Committee, skupinu na University of Colorado financovanou americkým letectvem v letech 1966 až 1968, aby zkoumala neidentifikované vzdušné jevy. 

Výbor se nakonec utápěl v kontroverzi a někteří členové obvinili režiséra Edwarda Condona ze zaujatosti. Nakonec Condonův výbor rozhodl, že na UFO není nic mimořádného a že další výzkum pravděpodobně nepřinese výsledky. 

Ve stejné době letectvo provozovalo Project Blue Book, studii UFO, kterou provedlo americké letectvo a která probíhala v letech 1952 až 1969. 

V době, kdy projekt Bluebook skončil, shromáždil 12 618 zpráv o UFO, ale dospěl k závěru, že většina z nich byly špatně identifikované přírodní jevy, jako jsou hvězdy, mraky nebo letadla, a zjistil, že většina incidentů UFO) za a) nepředstavuje hrozbu pro národní bezpečnost a za b) neexistuje žádný důkaz, že by taková „neidentifikovaná“ pozorování představovala technologický vývoj přesahující moderní vědu z celého světa. 

Přesto zůstává 701 zpráv „neidentifikováno“, navzdory podrobné analýze. 

Se zjištěními Condon Committee, Sec. z letectva Robert Seamans ukončil projekt Bluebook, protože další financování „nelze odůvodnit ani z důvodu národní bezpečnosti, ani v zájmu vědy“. 

Letectvo dlouho tvrdilo, že je nepravděpodobné, že by se znovu pustilo do nějaké formální studie UFO, přičemž obviňuje rozpočtová omezení. 

V roce 2017 však vyšlo najevo, že letectvo podstoupilo novou tajnou studii UFO Advanced Aerospace Threat Identification Program (AATIP), financovanou v letech 2007 až 2012 částkou 22 milionů dolarů. 

Zdroj: Daily Mail


Opravdu létá UFO nad Ukrajinou nebo jde o tajné průzkumné drony?

Tajné projektyTechnologieTOP 10UFOVálečná zónaVesmírZáhady

Zprávy o neidentifikovaných vzdušných jevech (UAP) prolétajících oblohou Ukrajiny, byly oficiálně zdiskreditovány ukrajinskou národní vědeckou agenturou s odvoláním na „významné chyby“ v metodách a výsledcích zprávy. Zpráva, kterou v polovině září 2022 zveřejnili vědci z Kyjevské hlavní astronomické observatoře (MAO), popsala „ významný počet objektů, jejichž povaha není jasná“, včetně několika takzvaných „přízraků“, které se na obloze jevily zcela černé a zdály se, že proráží atmosféru rychlostí až 33 000 mph (53 000 km/h) – tedy zhruba dvakrát rychleji než mezikontinentální balistická střela, napsal Livescience.

Autoři zprávy popsali tyto fantomové objekty jako UAP – vědeckou komunitou preferovaný název pro neidentifikované létající objekty neboli UFO, ale nepokusili se vyloučit zjevnější vysvětlení, jako jsou satelity, drony nebo dělostřelectvo používané při probíhající ruské invazi na Ukrajinu, která začala zhruba půl roku před zveřejněním zprávy.

Nyní Národní akademie věd Ukrajiny (NASU) tehdy uzavřela vyšetřování zprávy UAP a oficiálně ji zdiskreditovala, jako neprofesionální a postrádající vědeckou přísnost.

Samozřejmě, vzhledem k tomu, že Rusko a Ukrajina byly uzavřeny v měsíce trvající válce, která do značné míry závisí na použití letadel a dronů, je pravděpodobné, že mnoho z těchto takzvaných UFO, jsou vojenské nástroje, které se zdají být příliš pomíjivé na to, aby je bylo možné identifikovat, uvedla americká zpravodajská agentura.

Zpráva, která byla zveřejněna v předtištěné databázi arXiv , popisuje nedávné kroky, které ukrajinští astronomové podnikli k monitorování rychle se pohybujících objektů s nízkou viditelností na denní obloze nad Kyjevem a okolními vesnicemi. Pomocí speciálně kalibrovaných kamer na dvou meteorologických stanicích v Kyjevě a Vinarivce, vesnici asi 120 kilometrů na jih, astronomové pozorovali desítky objektů, „které nelze vědecky identifikovat jako známé přírodní jevy,“ uvádí zpráva.

Vládní agentury mají tendenci označovat takové objekty jako UAP, což je zkratka pro „neidentifikované vzdušné jevy“.

Podle nové zprávy Hlavní astronomické observatoře Národní akademie věd Ukrajiny, se nebe nad Kyjevem opravdu hemží neidentifikovanými létajícími objekty (UFO).

„Pozorujeme značné množství objektů, jejichž povaha není jasná,“ napsal tým. „Vidíme je všude.“

Vědci rozdělili svá pozorování UAP do dvou kategorií: „kosmické“ a „fantomy“. Podle zprávy jsou vesmírné svítící objekty, které jsou jasnější než pozadí oblohy. Tyto objekty jsou označeny ptačími jmény – jako „swift“, „falcon“ a „eagle“ – a byly pozorovány létající sólo i v „letkách“, napsal tým.

Naproti tomu fantomy jsou tmavé objekty, které se obvykle jeví jako „úplně černé“. Jako by absorbovaly veškeré dopadající světlo, dodal tým. Porovnáním pozorování ze dvou zúčastněných observatoří vědci odhadli, že fantomové dosahují šířky 3 až 12 metrů a mohou cestovat rychlostí až 53 000 km/h. Pro srovnání, mezikontinentální balistická střela může dosáhnout rychlosti až 15 000 mph (24 000 km/h), uvádí The Center for Arms Control and Non-Proliferation.

Vědci nespekulovali o tom, co tato UFO můžou být. Jejich příspěvek se spíše zaměřuje na metody a výpočty používané k detekci objektů. Podle zprávy z roku 2021 amerického úřadu ředitele národní zpravodajské služby (ODNI) je však pravděpodobné, že alespoň některé UAP jsou „technologie nasazené Čínou, Ruskem, jiným národem a nebo nevládním subjektem“. 

Vzhledem k pokračující ruské invazi na Ukrajinu, která začala v únoru 2022, je rozumné mít podezření, že některé UAP popsané v nové zprávě mohou být spojeny se zahraničním sledováním nebo vojenskými technologiemi.

Podle zprávy ODNI zahrnují další možná vysvětlení UAP „nepořádek ve vzduchu“, jako jsou ptáci a balóny; atmosférické jevy, jako jsou ledové krystaly; nebo utajované vládní projekty. Zprávy USA ani Ukrajiny nezvyšují možnost mimozemských návštěvníků.

Americká vláda otevřeně obnovila svůj zájem o vyšetřování UAP od roku 2017, kdy do médií uniklo několik videí pořízených letadly amerického námořnictva. Nyní nechvalně známá videa ukazovala neidentifikovaná letadla pohybující se zdánlivě nemožným způsobem bez vysvětlení.

Vláda následně odtajnila záběry a nedávno odhalila, že existuje více vojenských záběrů střetnutí UAP, ačkoli ministerstvo obrany (DOD) je nezveřejní kvůli „obavám o národní bezpečnost“. Začátkem tohoto roku Kongres schválil financování DOD na otevření nové kanceláře zaměřené výhradně na správu oznámení o pozorování UFO americkou armádou. Autoři nové zprávy UAP z Ukrajiny dodali, že Národní akademie věd země má zájem přispět k tomuto probíhajícímu výzkumu.

„Zpracování a interpretace výsledků byly prováděny na nevhodné vědecké úrovni a se značnými chybami při určování vzdálenosti k pozorovaným objektům,“ napsali v prohlášení na web vědci NASU. Tým dodal, že zpráva „nesplňuje odborné požadavky na zveřejnění výsledků vědeckého výzkumu“ a nařídil, aby jméno NASU bylo z dokumentu odstraněno.

Kde je oheň?

Ve své zprávě výzkumníci MAO analyzovali pozorování podivných, rychle se pohybujících objektů detekovaných jednou ze dvou observatoří poblíž Kyjeva. Tým odvodil vzdálenost, velikost a rychlost těchto objektů na základě toho, kolik světla v pozadí každý z nich blokuje, a došel k závěru, že mnoho záhadných objektů bylo zhruba velkých jako letadlo, ale pohybovalo se atmosférou rychlostí kosmické lodi.

Při pohledu pouze na data z jediného dalekohledu se však zdá, že výzkumníci nepřesně předpověděli vzdálenosti a umístění těchto objektů, a proto také špatně odhadli velikost a rychlost objektů, podle práce Avi Loeba, astrofyzika na Harvardské univerzitě, který nedávno publikoval kritický článek o UAP zprávě o Ukrajině do databáze před tiskem arXiv.org(Dílo dosud nebylo recenzováno.)

„Správná metoda pro odvození vzdáleností se nazývá triangulace, kdy pozorujete stejný objekt z různých směrů,“ řekl Loeb Live Science. „Ale oni ta data nemají.“

Pokud by byly fantomové objekty skutečně tak velké, rychlé a tak vysoko na obloze, jak navrhoval ukrajinský tým, pak by každý objekt „vytvářel obří ohnivou kouli“, jako to dělá raketa nebo meteor při průchodu atmosférou, řekl Loeb. Skutečnost, že tyto objekty byly zcela černé, ani tak nedokazuje, že šlo o technologii z jiného světa, ale spíše naznačuje, že astronomové vážně špatně spočítali příslušná umístění objektů, dodal Loeb.

Mimozemšťané, bomby nebo brouci?

Loeb ve své kritice zprávy UAP navrhl, že ukrajinští výzkumníci pravděpodobně 10krát špatně spočítali vzdálenosti k fantomovým objektům. Pokud byly fantomy 10krát blíže ke kameře, než výzkumníci tvrdili, pak objekty náhle odpovídaly velikosti a rychlosti dělostřeleckých granátů, což je běžný projektil nalezený ve válečných zónách, jako je Ukrajina. Přesuňte objekty ještě 10krát blíže ke kameře a mohly by být rozumně interpretovány jako kulky.

„Pokud to přiblížíte ještě víc, mohl by to být dokonce hmyz, jako moucha pohybující se vysokou rychlostí blízko dalekohledu a zdálo by se to tmavé,“ dodal Loeb.

Zdá se, že NASU dospěla k podobnému závěru ve svém vyšetřování zprávy UAP, když poznamenala, že astronomové nejenže udělali „významné chyby“ při určování vzdáleností objektů, ale také nedokázali vyloučit zjevnější vysvětlení pozorování.

„Autoři neuvádějí argumenty, že mezi pozorovanými UAP mohou být přírodní jevy nebo umělé objekty pozemského původu,“ napsali vědci NASU ve svém prohlášení.

I když není jasné, co přesně ukrajinští astronomové pozorovali – ať už to bylo dělostřelectvo, kulky, brouci nebo něco úplně jiného, dopad ruské invaze do země by neměl být ignorován.

Podle zprávy z roku 2021 amerického úřadu ředitele národní zpravodajské služby (ODNI) je pravděpodobné, že alespoň některé UAP pozorované americkým vojenským personálem jsou „technologie nasazené Čínou, Ruskem, jiným národem nebo nevládním subjektem. “ 

Další možná vysvětlení pro UAP zahrnují „nepořádek ve vzduchu“, jako jsou ptáci a balóny; atmosférické jevy, jako jsou ledové krystaly; nebo utajované vládní projekty podle zprávy ODNI.

Zpráva nezmiňuje mimozemšťany jako možné vysvětlení. Americká vláda však není připravena vyloučit tuto možnost pozorování ve vzdušném prostoru USA. Začátkem tohoto roku schválil Kongres USA finanční prostředky pro ministerstvo obrany na otevření nové kanceláře zaměřené výhradně na správu hlášení pozorování UFO americkou armádou. Pokud je pravda někde venku, možná že ji vláda najde.

Zdroj: Livescience


„Cestovatel v čase z roku 2671“ varuje lidi, kdy přesně do planety Země, narazí obrovský meteor s mimozemšťany

TOP 10UFOVesmírZáhady

„Cestovatel časem z roku 2671“, známý také jako „radianttimetraveler“, ve videu na TikToku varoval lidstvo a řekl, kdy přesně do Země narazí obrovský meteor s mimozemšťany a upozornil na další události. TikToker, vlastním jménem Eno Alric, tvrdí, že pět hlavních událostí bude formovat novou lidskou historii. V nepodložené zprávě Evo tvrdí, že lidé najdou nové planety, zasáhne je přílivová vlna a navštíví je mimozemšťané a to mezi listopadem 2022 a květnem 2023, napsal TheSUN.

V klipu, který získal více než 32 400 lajků během několika hodin, stojí: „POZOR! Ano, jsem skutečný cestovatel v čase, přišel jsem z roku 2671, pamatujte na těchto pět příštích dat:

„30. listopadu 2022, Teleskop Jamese Webba našel planetu, která je zrcadlovou verzí Země. 8. prosince 2022, Zemi zasáhl velký meteor obsahující nové typy kovů a cizí mimozemské druhy. 6. února 2023, skupina 4 teenagerů objevila starověké ruiny a zařízení, které otevírá červí díru do jiných galaxií a 23. března 2023, tým vědců zkoumající Mariánský příkop našel staré druhy.

Uživatelé TikToku byli rozděleni podle předpovědí mimo tento svět.

„Ukládám si tyhle věci, mám to na vás,“ napsal jeden člověk. „Zdroj: věř mi, brácho,“ zavtipkoval. Třetí se zeptal, kdo vyhraje letošní mistrovství světa, zatímco čtvrtý napsal, že cestování časem neexistuje.

@radianttimetraveler The Distants are coming… #fyp #foryou #radianttime #timetravel #timetraveler #viral #xyzbca #theory #conspiracy ♬ Growling Stars – Eno Alaric

V červnu jiný TikToker, který se také prohlašoval za cestovatele v čase, uvedl, že má „důkaz“, že navštívil postapokalyptický svět. Javier tvrdil, že pochází z roku 2028, a nadále prohlašoval, že už nezůstali žádní lidé – i když budovy a auta stále stojí.

Uživatel sociálních sítí, který vystupuje pod jménem @unicosobreviviente (pouze přeživší), poprvé zveřejnil 13. února loňského roku a ukazuje město Valencii ve Španělsku, jako prázdné a bez lidí kolem.

Brzy poté následovala další videa z prázdného města, kde není žádná viditelná lidská činnost – přesto zůstává k dispozici elektřina a internetové připojení, aby TikToker mohl videa nahrávat. Hmmm (poznámka redakce).

Rychle vpřed 11 měsíců a Javier nyní tvrdí, že je stále uvízlý v našem století a proto strávil 340 dní v naprosté izolaci se světem a vydal se na jeho milost i nemilost.

O pravdivosti jeho slov se „jistě“ už brzy přesvědčíme, že ano…

Zdroj: TheSUN


Záhada polární záře s rotující světelnou koulí nad Aljaškou

Proč?ZáhadyZajímavosti

Byla tajemná koule způsobena zmrzlým palivem, které za sebou zanechala čínská raketa?

Vědci možná rozluštili záhadu rotující koule namodralého světla, která se minulý měsíc pomalu táhla po obloze nad Aljaškou a ukradla tak show slavným severním polárním zářím. Neobvyklá koule byla s největší pravděpodobností způsobena troskami z čínské rakety prolétající nad hlavou a nebo palivem. Očití svědci po celém státě, dne 29.března 2022, zaznamenali podivný jev okolo 5:00 hodiny místního času. „Vypadalo to, jako by se uvnitř něco točilo,“ řekl místní obyvatel zpravodajské stanici KUAC Leslie Smallwood, obyvatel Fairbanks, který byl svědkem události.

Orb se zdál být mnohem větší než úplněk a pohyboval se ze severovýchodu na jihozápad, dodal. 

Automatická fotopast zachytila ​​snímky koule, která se proháněla před polární záři. Fotopast provozovaná společností Aurora Chasers, kterou provozují Ronn Murray a Marketa Murray, manželé ve Fairbanks, kteří pořádají fotografické zájezdy na zachycení polární záře, pravidelně fotí oblohu každých 45 sekund, takže lidé mohou zažít polární záři téměř v reálném čase. Kamera pořídila šest fotografií koule, což naznačuje, že byla viditelná alespoň čtyři a půl minuty v kuse.

„Není to, jako by to vystřelilo po obloze,“ řekl Smallwood KUAC. „Bylo to jako by si to dávalo na čas.“

Orb přicházel a odcházel bez jakéhokoli skutečného vysvětlení. Po analýze fotografií však vědci zjistili, že velká modrá koule byla pravděpodobně výsledkem „fotobombardováním“ čínské rakety.

„Jsem si velmi jistý, že to, co lidé viděli, bylo vypouštění paliva z čínského raketového stupně,“ řekl KUAC Jonathan McDowell, astronom z Harvard Smithsonian Center for Astrophysics v Massachusetts. Orb odpovídal dráze letu čínské rakety, která vynášela na oběžnou dráhu dva satelity, dodal. Podle Tweetu šlo o dvoustupňovou nosnou raketu Long March 6, která odstartovala z Tchaj-wanu. 

Raketa pravděpodobně uvolnila zbytky paliva do vesmíru, kde palivo zmrzlo a rozprostřelo se do velké koule, která byla osvětlena slunečním světlem, řekl McDowell KUAC. „Tento mrak má pravděpodobně stovky mil v průměru, proto vypadá na snímcích tak velký,“ dodal.

S McDowellovým vysvětlením souhlasí i další vědci. „Takhle by vypadal zářící oblak plynu, který by byl zalitý sluncem,“ řekl KUAC Mark Conde, fyzik z Aljašské univerzity ve Fairbanks. 

Zdálo se, že se koule otáčí, protože když rakety vypustí palivo, vstoupí do řízeného pádu, aby udržely dráhu rakety. Raketa by se otáčela, „zatímco by chrlila palivo jako zahradní hadice,“ řekl McDowell.

Není to poprvé, co k tomuto jevu došlo. V říjnu 2017 byla na obloze nad Sibiří vidět ještě větší modrá koule, podle Science Alert. Při té příležitosti zmrzlé palivo zanechalo ruské vojenské raketové testy probíhající v této oblasti. 

Zdroj: KUAC Leslie Smalwood


Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom Vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.


Warning: Undefined array key "sssp-ad-overlay-priority" in /data/web/virtuals/326454/virtual/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 276