Pondělí, 26 února, 2024
HistorieNovéTOP 10Záhady

Americký bombardér: Tímto letadlem chtěl Hitler bombardovat New York

Jak porazit Spojené státy? Hitler měl nápad. Bombardovat americká města a přimět USA ke kapitulaci. K tomu mu mělo pomoci neobvyklé letadlo známé jako Bombardér Amerika, píše WP Tech.

Hořící New York

Máme-li věřit vzpomínkám nacistického hodnostáře Alberta Speera, dlouho před vypuknutím války Hitlerovu představivost podněcoval obraz New Yorku, který německé bombardování proměnilo v trosky.

Dokud však probíhala blesková válka, strategické bombardéry byly Hitlerovi k ničemu – mnohem důležitější role připadla frontovému letectvu, které připravovalo půdu pro německá vojska dobývající rozsáhlé oblasti Evropy.

Nedostatek strategického letectva se poprvé projevil během bitvy o Británii a měl mít katastrofální důsledky během války se Sovětským svazem. Sovětský průmysl, narychlo evakuovaný a přesunutý za Ural, mohl pracovat na plný plyn mimo dosah německého letectva.


Skvělý bombardér Messerschmitt

Skutečnost, že německý letecký průmysl měl před válkou i během ní jiné priority, však neznamenala, že Německo zcela opustilo myšlenku budování strategického letectva.

Práce na takovém stroji začaly ve Třetí říši již v polovině třicátých let, kdy Willy Messerschmitt – talentovaný konstruktér s dobrými kontakty mezi nacistickou elitou – předložil předběžný (a zdaleka ne takový, jaký byl nakonec vyroben) návrh letounu později pojmenovaného Me 264. V roce 1943 se Messerschmitt stal prvním německým bombardérem, který se dočkal i svého nového označení.

Stroj měl smůlu. Třetí říše, která se chystala dobýt svět, měla v té době zcela jiné priority, letectvo potřebovalo stíhačky a střemhlavé bombardéry, ne nějaké drahé, komplikované a – v té době – zbytečné pomníky technického myšlení.

Není proto divu, že práce na letadle probíhaly hlemýždím tempem. Stačí říci, že první objednávka na šest prototypů přišla až v roce 1941 a první let nového stroje se uskutečnil v prosinci 1942.


Me 264 – německá superpevnost

Letoun měl velmi moderní vzhled s aerodynamickým uspořádáním, které použili například Američané u B-29 Superfortress, kde byl kokpit umístěn v zaoblené prosklené přídi a nevystupoval – jako u mnoha jiných konstrukcí – mimo obrysy trupu.

Letoun byl vybaven čtyřmi motory, měl mít dálkově ovládaná stanoviště střelců a – vzhledem k plánovaným dlouhým misím – bylo o pohodlí posádky postaráno zabudováním lůžek a malého vařiče uvnitř.

Problémy s motory a následné zhoršení strategické situace Třetí říše znamenaly, že Messerschmittovy zdroje byly přesměrovány na v té době perspektivnější a potřebnější projekty, jako byl vývoj proudového Me 262. Ačkoli vývoj Me 264 tím skončil, neznamenalo to konec snu o stavbě bombardéru, který by zasáhl Ameriku.


Ju 390 a let nad Arktidou

Do konstrukce Junkersu byly vkládány nové naděje. Letoun Ju 390 nebyl zcela novou konstrukcí, ale evolučním vývojem již existujícího dálkového bombardéru Ju 290. Konstruktéři stroj zvětšili a přidali dva motory – nový Junkers měl celkem šest motorů.

Jeho úkolem měly být dálkové hlídkové lety a v bombardovací verzi nálety na Ameriku. Podle Alberta Speera a některých badatelů se měl prototyp Ju 390 při jednom z letů dokonce přiblížit k americkému pobřeží, stejně jako přeletět Arktidu a přistát v Japonsku. Důkazy nepodložené spekulace tisku poukazují také na možné mise do Jižní Ameriky a Afriky.

I když takové popisy vzbuzují představivost, chybí jakékoli důkazy o tom, že se velkolepé lety uskutečnily. Známá historie obou vyrobených jednotek neponechává v jejich službě žádné bílé místo, během kterého by se takové výjimečné mise mohly uskutečnit. Na rozdíl od informací uváděných na různých internetových stránkách se americké a japonské mise velkých Junkersů zdají být velmi nepravděpodobné.

Atlantická základna

To nic nemění na tom, že německý stroj mohl – teoreticky – doletět do Ameriky, bombardovat nějaký cíl na pobřeží a vrátit se zpět. Je to o to pravděpodobnější, že Němci hodlali k tomuto účelu využít letiště na Azorech – portugalském souostroví v Atlantiku – a mezi vyvíjenými zbraněmi byla i atomová bomba, což dává misi i jednoho letounu větší smysl.

Znalci historie však nejsou v názoru na účel a logiku takových akcí jednotní. Podle některých – spíše nereálných – názorů bylo účelem amerických náletů zastrašit veřejné mínění a odradit USA od angažmá v Evropě.

Jako racionálnější, i když z hlediska proveditelnosti také sporné, se jeví donutit Američany rozšířit vlastní protivzdušnou obranu a vyčlenit značné síly na obranu vlastního území, což by ohrozilo americkou pomoc Velké Británii a SSSR.

Sebevražedná mise Do 227

Tyto plány se však nikdy neuskutečnily. Ju 390 sdílel osud Messerchmittu – výroba skončila stavbou druhého prototypu a německý průmysl se soustředil na stavbu potřebnějších letadel, i když – a to stojí za zmínku – Heinekel a Focke Wulf pracovaly také na vlastních dálkových letounech.

Dalším – poněkud zoufalým – pokusem o uskutečnění projektu Amerika Bomber byl nápad využívající to, co měla Třetí říše skutečně k dispozici. Stavebnice s názvem se měla skládat z dálkového letounu He-177 Greif s připojeným bombardérem Do 217.

Bombardér se měl oddělit od svého nosiče někde nad Atlantikem, Greif se měl vrátit do Evropy a Dornier měl bombardovat cíl ve Spojených státech a odstartovat poblíž amerického pobřeží, kde by posádku zachránil ponorkový člun.

Útok na Ameriku

Žádný z těchto nápadů se nedočkal realizace. Navíc i kdyby se Němci plánovaný nálet uskutečnil, jeho účinky by byly s největší pravděpodobností mizivé a zdaleka neočekávané. Amerika neměla v úmyslu zůstat neutrální, teroristický nálet by pravděpodobně nezměnil náladu občanů a způsobené škody by byly symbolické.

Jistou naději skýtaly pouze atomové zbraně. Byla Třetí říše schopna je vyrobit? Existují nepřímé důkazy, že na konci války byli Němci blízko provedení jaderného testu, nebo podle některých badatelů dokonce provedli. Chybí však přesvědčivé důkazy, které by tato odhalení podpořily. Sporná zůstává také možnost, že by osamělý německý bombardér provedl účinný nálet v situaci, kdy Spojenci na konci války zcela ovládali vzduch.

Jediným známým přímým útokem Třetí říše na území USA tak zůstává nechvalně proslulá operace Pastorius, během níž byl k americkým břehům vyslán tým osmi sabotérů. Dříve než němečtí agenti stačili cokoli zničit, dva z nich se prozradili a zbytek skupiny byl dopaden, rychle souzen a posazen na elektrická křesla.