II. světová válka

Stíhací letoun, který měl změnit osud druhé světové války

1. 8. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 0 komentářů 5 min read 5847 Zobrazení II. světová válka, Japonsko, Messerschmitt Me 163B Komet, Mitsubishi J8M Shusui, stíhacího letoun

Dějiny Historie Nové Tajné projekty Tajné zbraně

7. července 1945 se uskutečnil první a jediný motorový let japonského raketového stíhacího letounu Mitsubishi J8M Shusui. Jednalo se o zajímavou konstrukci, která byla licenční i nelicenční kopií slavného německého Messerschmittu Me 163B Komet, píše Onet.

Putování dokumentace

V roce 1944 Japonci, ohromeni výkony Kometu, který teoreticky nemohli zachytit žádní spojenečtí stíhači, legálně zakoupili v Německu kompletní technickou dokumentaci, motor a kopii modelu Me 163B. Nacházel se pravděpodobně na japonské ponorce Ro-501, která 30. března 1944 opustila německý Kiel a 13. května byla potopena v Atlantiku. Naproti tomu výkresy a motory byly na japonské ponorce I-29, která opustila Lorient ve Francii 16. dubna 1944 a 14. července doplul do Singapuru. Odtud měla ponorka pokračovat do Japonska, ale 26. července 1944 byla potopena poblíž Filipín. Z celé zásilky se zachovaly pouze údaje o složení raketového paliva a návod k obsluze Cometu, které na břeh v Singapuru vynesl člen nákupní komise. I přes tyto zásadní nedostatky bylo rozhodnuto o rekonstrukci samotné konstrukce letounu a motoru.

Výroba letounu

Stavbou letounu byla pověřena továrna Mitsubishi, která měla vyrábět stroje pro armádní i námořní letectvo operující z pozemních základen. Protože chyběly základní aerodynamické údaje, pracovníci Technického institutu námořního letectva určili profil křídla a provedli další výpočty draků letadel. Motor také volně vycházel z německého prototypu, protože veškerá dokumentace k němu byla ztracena. Celkově byl pohonný systém navržen od základu, přičemž bylo navrženo pouze chemické složení paliva, které mělo reagovat s okysličovadlem v pevném poměru a určitým způsobem.

Letoun byl zalétán 26. prosince 1944, nejprve v podobě lehkého dřevěného kluzáku s označením MXY8. Pilotem byl vybrán nadporučík Toyohiko Inuzuka z 312. námořní letecké skupiny. Zkoušky s kluzákem proběhly hladce. Reakce na řízení byly dobré a samotná konstrukce byla hodnocena jako stabilní a příjemná pro let. Dne 8. ledna 1945 provedl velitel Inuzuka klouzavý let kovového prototypu, který byl v podstatě stejný jako cílový stíhací letoun, ale postrádal motor a výzbroj, na jejíž místo byl instalován balast.

První let

Následně byly postaveny dvě kovové kopie motoru J8M1. Průběh prvního letu motoru byl dramatický. Vzhledem ke krátké dráze letiště Oppama byly palivové nádrže naplněny jen z poloviny. Letoun vzlétl normálně na vlastní pohon a ve výšce 10 m se mu nepodařil zasunout vzletový podvozek. V tomto okamžiku došlo k poruše ocasního kola, které se nechtělo zasunout. Nejednalo se o významný problém, takže pilot pokračoval ve stoupání a dosáhl úhlu 45 stupňů. Ve výšce 350-400 m došlo k náhlému zastavení motoru. Ukázalo se, že kohouty palivového potrubí v přední části nádrže přestaly nabírat palivo, které během prudkého stoupání vytékalo do zadní části pouze z poloviny naplněné nádrže. Pilot vyrovnal let a při klouzavých krouženích nad letištěm se dvakrát pokusil nastartovat motor. Ucpané potrubí však stále nedodávalo palivo. Při třetím kroužení se proto pokusil vypustit zbytek jedovatého a výbušného raketového paliva, ale ani to se mu nepodařilo. Inuzuka se rozhodl přistát s palivem na palubě, ale ne na ranveji, podél níž se shromáždili důstojníci a případný výbuch letadla by je mohl ohrozit, ale na travnatém poli vedle ranveje. Dodatečný manévr a vstup do čtvrtého okruhu způsobil, že letoun ztratil výškovou rezervu a rychlost, takže pilot nebyl schopen přeletět strážní věž stojící na okraji letiště a zachytil ji křídlem. J8M1 zaskřípal na začátku stoupacího pole a převrátil se na záda. Navzdory rychlé záchranné akci byl pilot, který byl vyproštěn z rozdrcené kabiny, tak těžce zraněn, že následujícího rána v nemocnici zemřel. Příčinu havárie se mu předtím podařilo okomentovat jako „hloupou chybu“.

Krátce po havárii se začal připravovat k letu druhý prototyp J8M1, ale motor určený pro něj explodoval na dynamometru, což znemožnilo další lety.

Přesto byl letoun používán pro klouzavé lety, protože další zkušební pilot, major Jošitsugu Aramaki z armádního letectva – které rovněž uvažovalo o zavedení stroje do svého letectva – potřeboval získat zkušenosti s novým strojem.

Zahájení sériové výroby

Navzdory nedostatečnému pokroku s motory byla zahájena sériová výroba letounu, i když celkem bylo smontováno pouze sedm letounů. J8M s raketovým pohonem měl být zpočátku vyzbrojen dvěma kanony ráže 30 mm a klasickým způsobem sestřelovat americké bombardéry. Jak se však rychle zjistilo, vyvíjející se rychlost Šusui 890 km/h by byla příliš vysoká na to, aby byl čas na přesné zaměření kanonů. Kapitán Masao Jamašita tedy navrhl taktiku sebevražedného útoku. Místo kanonů měly být v letounu instalovány dvě výbušné nálože a v pilotní kabině tlačítko detonátoru. Pilot měl na výběr buď zasáhnout nepřátelský bombardér přímo, což by mělo za následek explozi zbývajícího raketového paliva, nebo odpálit výbušniny během těsného průletu hustou formací Američanů.

Osud letounu Mitsubishi J8M Shusui

Japonská kapitulace přerušila formování speciální sebevražedné jednotky na bázi výše zmíněné 312. námořní letecké skupiny. Výcvik k obsluze J8M zahájilo 16 letců a 25 členů technického personálu. Vzhledem k absenci bojových letounů byl převážně teoretický, i když piloti měli k dispozici několik lehkých kluzáků MXY8, které vyvinuly rychlost až 300 km/h.

Druhý zkušební prototyp J8M byl krátce po skončení války zničen Japonci. Tři sériové bojové letouny byly nalezeny a zrekvírovány americkou armádou. Z nich jeden spadl přes palubu při přepravě do Spojených států, další byl po prozkoumání technickou rozvědkou sešrotován a třetí putoval do leteckého muzea Planes of Fame v Kalifornii, kde je dodnes.

Americký bombardér: Tímto letadlem chtěl Hitler bombardovat New York

24. 7. 2023 Iveta Mauci 6 min read 375 Zobrazení Albert Speer, Arado AR E555, Bombardér Amerika, Hitler, hořící New York, II. světová válka, Luftwafe, Německo, Willy Messerschmitt

Historie Nové TOP 10 Záhady

Jak porazit Spojené státy? Hitler měl nápad. Bombardovat americká města a přimět USA ke kapitulaci. K tomu mu mělo pomoci neobvyklé letadlo známé jako Bombardér Amerika, píše WP Tech.

Hořící New York

Máme-li věřit vzpomínkám nacistického hodnostáře Alberta Speera, dlouho před vypuknutím války Hitlerovu představivost podněcoval obraz New Yorku, který německé bombardování proměnilo v trosky.

Dokud však probíhala blesková válka, strategické bombardéry byly Hitlerovi k ničemu – mnohem důležitější role připadla frontovému letectvu, které připravovalo půdu pro německá vojska dobývající rozsáhlé oblasti Evropy.

Nedostatek strategického letectva se poprvé projevil během bitvy o Británii a měl mít katastrofální důsledky během války se Sovětským svazem. Sovětský průmysl, narychlo evakuovaný a přesunutý za Ural, mohl pracovat na plný plyn mimo dosah německého letectva.

Skvělý bombardér Messerschmitt

Skutečnost, že německý letecký průmysl měl před válkou i během ní jiné priority, však neznamenala, že Německo zcela opustilo myšlenku budování strategického letectva.

Práce na takovém stroji začaly ve Třetí říši již v polovině třicátých let, kdy Willy Messerschmitt – talentovaný konstruktér s dobrými kontakty mezi nacistickou elitou – předložil předběžný (a zdaleka ne takový, jaký byl nakonec vyroben) návrh letounu později pojmenovaného Me 264. V roce 1943 se Messerschmitt stal prvním německým bombardérem, který se dočkal i svého nového označení.

Stroj měl smůlu. Třetí říše, která se chystala dobýt svět, měla v té době zcela jiné priority, letectvo potřebovalo stíhačky a střemhlavé bombardéry, ne nějaké drahé, komplikované a – v té době – zbytečné pomníky technického myšlení.

Není proto divu, že práce na letadle probíhaly hlemýždím tempem. Stačí říci, že první objednávka na šest prototypů přišla až v roce 1941 a první let nového stroje se uskutečnil v prosinci 1942.

Me 264 – německá superpevnost

Letoun měl velmi moderní vzhled s aerodynamickým uspořádáním, které použili například Američané u B-29 Superfortress, kde byl kokpit umístěn v zaoblené prosklené přídi a nevystupoval – jako u mnoha jiných konstrukcí – mimo obrysy trupu.

Letoun byl vybaven čtyřmi motory, měl mít dálkově ovládaná stanoviště střelců a – vzhledem k plánovaným dlouhým misím – bylo o pohodlí posádky postaráno zabudováním lůžek a malého vařiče uvnitř.

Problémy s motory a následné zhoršení strategické situace Třetí říše znamenaly, že Messerschmittovy zdroje byly přesměrovány na v té době perspektivnější a potřebnější projekty, jako byl vývoj proudového Me 262. Ačkoli vývoj Me 264 tím skončil, neznamenalo to konec snu o stavbě bombardéru, který by zasáhl Ameriku.

Ju 390 a let nad Arktidou

Do konstrukce Junkersu byly vkládány nové naděje. Letoun Ju 390 nebyl zcela novou konstrukcí, ale evolučním vývojem již existujícího dálkového bombardéru Ju 290. Konstruktéři stroj zvětšili a přidali dva motory – nový Junkers měl celkem šest motorů.

Jeho úkolem měly být dálkové hlídkové lety a v bombardovací verzi nálety na Ameriku. Podle Alberta Speera a některých badatelů se měl prototyp Ju 390 při jednom z letů dokonce přiblížit k americkému pobřeží, stejně jako přeletět Arktidu a přistát v Japonsku. Důkazy nepodložené spekulace tisku poukazují také na možné mise do Jižní Ameriky a Afriky.

I když takové popisy vzbuzují představivost, chybí jakékoli důkazy o tom, že se velkolepé lety uskutečnily. Známá historie obou vyrobených jednotek neponechává v jejich službě žádné bílé místo, během kterého by se takové výjimečné mise mohly uskutečnit. Na rozdíl od informací uváděných na různých internetových stránkách se americké a japonské mise velkých Junkersů zdají být velmi nepravděpodobné.

Atlantická základna

To nic nemění na tom, že německý stroj mohl – teoreticky – doletět do Ameriky, bombardovat nějaký cíl na pobřeží a vrátit se zpět. Je to o to pravděpodobnější, že Němci hodlali k tomuto účelu využít letiště na Azorech – portugalském souostroví v Atlantiku – a mezi vyvíjenými zbraněmi byla i atomová bomba, což dává misi i jednoho letounu větší smysl.

Znalci historie však nejsou v názoru na účel a logiku takových akcí jednotní. Podle některých – spíše nereálných – názorů bylo účelem amerických náletů zastrašit veřejné mínění a odradit USA od angažmá v Evropě.

Jako racionálnější, i když z hlediska proveditelnosti také sporné, se jeví donutit Američany rozšířit vlastní protivzdušnou obranu a vyčlenit značné síly na obranu vlastního území, což by ohrozilo americkou pomoc Velké Británii a SSSR.

Sebevražedná mise Do 227

Tyto plány se však nikdy neuskutečnily. Ju 390 sdílel osud Messerchmittu – výroba skončila stavbou druhého prototypu a německý průmysl se soustředil na stavbu potřebnějších letadel, i když – a to stojí za zmínku – Heinekel a Focke Wulf pracovaly také na vlastních dálkových letounech.

Dalším – poněkud zoufalým – pokusem o uskutečnění projektu Amerika Bomber byl nápad využívající to, co měla Třetí říše skutečně k dispozici. Stavebnice s názvem se měla skládat z dálkového letounu He-177 Greif s připojeným bombardérem Do 217.

Bombardér se měl oddělit od svého nosiče někde nad Atlantikem, Greif se měl vrátit do Evropy a Dornier měl bombardovat cíl ve Spojených státech a odstartovat poblíž amerického pobřeží, kde by posádku zachránil ponorkový člun.

Útok na Ameriku

Žádný z těchto nápadů se nedočkal realizace. Navíc i kdyby se Němci plánovaný nálet uskutečnil, jeho účinky by byly s největší pravděpodobností mizivé a zdaleka neočekávané. Amerika neměla v úmyslu zůstat neutrální, teroristický nálet by pravděpodobně nezměnil náladu občanů a způsobené škody by byly symbolické.

Jistou naději skýtaly pouze atomové zbraně. Byla Třetí říše schopna je vyrobit? Existují nepřímé důkazy, že na konci války byli Němci blízko provedení jaderného testu, nebo podle některých badatelů dokonce provedli. Chybí však přesvědčivé důkazy, které by tato odhalení podpořily. Sporná zůstává také možnost, že by osamělý německý bombardér provedl účinný nálet v situaci, kdy Spojenci na konci války zcela ovládali vzduch.

Jediným známým přímým útokem Třetí říše na území USA tak zůstává nechvalně proslulá operace Pastorius, během níž byl k americkým břehům vyslán tým osmi sabotérů. Dříve než němečtí agenti stačili cokoli zničit, dva z nich se prozradili a zbytek skupiny byl dopaden, rychle souzen a posazen na elektrická křesla.

Ponorka versus tanky: Neuvěřitelná bitva druhé světové války

6. 7. 2023 Iveta Mauci 6 min read 7078 Zobrazení 2.světová, Afrika, britská tanková divize, flotila, generál Erwin Rommel, Hitler, II. světová válka, Němci, ponorka, ponorka U-161, SS, Theodora Roosevelta, Tobruk

Historie Nové TOP 10 Válečná zóna

Bojiště: Afrika

Dějiny druhé světové války jsou plné těch nejúžasnějších operací, na které lze aplikovat větu „to nevymyslíš“. Jedním z nejvýraznějších příkladů je situace, kdy jediná německá ponorka dokázala zničit celou britskou tankovou divizi, píše Svět poznání. Jak se říká: Neuvěřitelné, ale pravdivé!

Když se ruská historiografie zmiňuje o bitvách druhé světové války, většinou popisuje evropské divadlo vojenských operací. K vážným vojenským konfliktům však docházelo i v jiných regionech. Těžké boje probíhaly zejména v Africe. Na úzkém úseku pobřeží, širokém jen asi čtyřicet kilometrů, se německá vojska utkala s Brity. Tato konfrontace se později stala známou jako „africká houpačka“, kdy znepřátelené strany za použití tanků a dalších motorových vozidel sváděly vážné boje o přístavní města na africkém pobřeží Středozemního moře. Bitvy probíhaly s různou mírou úspěchu, ale ani jedna strana nedokázala získat převahu. V červnu 1942 se štěstí přiklonilo na stranu Němců. Slavná „pouštní liška“, generál Erwin Rommel, donutila 8. britskou armádu opustit město Tobruk a ustoupit do Egypta, kde uvázla v pouštních píscích a trpěla strašlivou žízní a nedostatkem potravin a paliva. Došlo to tak daleko, že Němci byli připraveni převzít kontrolu nad Suezským průplavem, nejdůležitější dopravní cestou, a vyřadit odtud Brity. Vyhlídky Londýna byly chmurné. Dále mohli Němci napadnout Maltu a poté ovládnout na ropu bohatý Blízký východ. Berlín by tak získal nevyčerpatelný zdroj paliva a Londýn by měl řadu problémů.

Winston Churchill byl o pádu Tobruku informován, když byl na přátelské návštěvě Spojených států. Tato zpráva britským premiérem otřásla. Porážka vypadala obzvlášť tragicky ve světle skutečnosti, že britské loďstvo panikařilo a bylo připraveno opustit Alexandrii ze strachu z německých náletů. Anglii hrozilo, že se z impéria promění v malý ostrovní stát, jakým je dnes. V sázce byla prestiž a pověst britského námořnictva a armády. Když americký prezident viděl zoufalé pocity svého nejbližšího spojence, zdvořile se zeptal, zda by on a jeho země mohli v této situaci nějak pomoci. Na tento návrh Winston Churchill vykřikl, že Británie potřebuje divizi tanků Sherman přesunout na Blízký východ.

Druhý přesun na záchranu Britů

Protože Franklin Roosevelt sám nabídl britskému premiérovi pomoc, nemohl již odmítnout. Ale splnit poněkud kavalírskou žádost Winstona Churchilla také nebylo vůbec snadné. Faktem je, že tanky Sherman byly nejnovějším druhem americké výzbroje a jejich výroba byla právě zahájena, přičemž první várky bojových vozidel sjížděly z montážní linky. Je logické, že tanky jako první dostaly americké jednotky. Vzít je vlastním vojákům a dát je Britům by bylo vrcholem hlouposti a zrady vlastních vojáků. Prezident Spojených států to samozřejmě udělat nemohl. Existovala nabídka generála George Marshalla, že Británii nedá tanky, ale sto 105mm samohybných děl. Londýn však nadále trval na tom, že chce obdržet tanky Sherman, a argumentoval tím, že jakákoli jiná výzbroj by nebyla schopna nacistické vojenské technice dostatečně čelit.

Nutno říci, že Angličané měli z velké části pravdu. Washington to pochopil a rozhodl se otevřít druhou směnu v tankových továrnách, aby mohl Británii dodávat tanky, které její vojska tolik potřebovala. Došlo to tak daleko, že američtí dělníci ve vojenských podnicích pracovali 14-20 hodin v několika směnách. V co nejkratší době byla strategická objednávka splněna, tanky byly převezeny do New Yorku a naloženy na lodě, které měly odplout na bojiště. Celkem americká pomoc Spojencům činila tři sta tanků Sherman a také sto samohybných houfnic. Předpokládalo se, že s těmito zbraněmi bude Londýn schopen zvrátit průběh války proti Němcům v Africe a na Středním východě. Existoval však jeden vážný problém. Tanky neměly motory! Přesněji řečeno, motory byly také naloženy na nákladní loď, ale odděleně od bojových vozidel. Proč se tak stalo, je těžké říci. Zřejmě to bylo načasováno tak, že vedení americké armády nestíhalo motory do tanků instalovat a nechalo na britských mechanicích, aby problém vyřešili na místě.

Osudná cesta

Ráno 13. července tanky opustily přístav a vydaly se na cestu. Zatímco všechna obrněná vozidla byla rozmístěna na několika transportních lodích, motory pro tanky byly umístěny na lodi Fairport, která se vyznačovala vysokou rychlostí. Dva křižníky a sedm torpédoborců následovaly lodě s technikou jako strážci. Síla více než vážná. S vědomím, že Němci udělají vše, co je v jejich silách, aby zabránili dodání tak cenného nákladu, transportní kon

Ráno 13. července lodě opustily přístav a vydaly se na cestu. Zatímco všechna bojová vozidla byla rozmístěna na několika transportních lodích, motory pro tanky byly na rychlé lodi Fairport. Dva křižníky a sedm torpédoborců následovaly lodě s technikou jako strážci. Síla více než vážná. S vědomím, že Němci udělají vše pro to, aby zabránili doručení tak cenného nákladu, pokračoval transportní konvoj pod všemi páry do Kapského Města přes rozbouřené vody Atlantského oceánu, odkud měli Britové přepravit vojenskou techniku do přístavů v Egyptě na Rudém moři. Američtí kapitáni přitom dobře věděli, že ve vodách Atlantiku se pohybuje velké množství německých ponorek Karla Denitze, které sledují a posílají ke dnu anglické a americké dopravní a vojenské lodě. Tak velký a dobře střežený konvoj musel nutně přitáhnout jejich pozornost.

Jedním z lovců ponorek byla německá ponorka U-161, které velel Albrecht Achilles. Poté, co splnila svůj velitelský úkol u brazilského pobřeží, směřovala ponorka k Rudému moři, aby lovila nepřátelské transporty. Cestou Němci potopili dvě panamské lodě a snili o větších vítězstvích. Brzy se ponorkářům poštěstilo. Když zvedl periskop, kapitán spatřil konvoj nepřítele pět set mil od Panenských ostrovů, pod ochranou torpédoborců.

Trefa do černého!

Kapitán německé ponorky se rozhodl zaútočit a vypálil na americký konvoj čtyři torpéda. Pouze dvě torpéda zasáhla svůj cíl. Mezi oběťmi byla i loď o hrubé výtlakové hmotnosti 9000 tun. Toto vítězství německých ponorkářů bylo zdokumentováno 17. července 1942. Je pravda, že dopravní stráž v odvetě okamžitě zaútočila na ponorku, ale „ponorkovým vlkům“ Karla Denitze se podařilo uniknout do hlubin moře. Obětí U-161 se stal konvoj s tanky „Sherman“. Osudovou shodou okolností Němci potopili transport Fairport, který vezl motory pro tanky. Ukázalo se, že dvě torpéda vypálená z ponorky dokázala zničit celou tankovou divizi. Zní to neuvěřitelně, ale bylo to tak. Torpédový útok se tak stal nejúčinnějším v dějinách druhé světové války a odsoudil Brity k porážce Němců v egyptských píscích. Lze si představit šok Franklina Roosevelta, když se dozvěděl, že tři stovky nejnovějších tanků, vybudovaných tak titánským úsilím, jsou najednou prázdnou hromadou kovu.

Existovalo jediné řešení: poslat druhou loď s nákladem motorů pro tanky. S těžkým srdcem americký prezident nařídil, aby se tak okamžitě stalo. Podle rozkazu Theodora Roosevelta opustila 29. července 1942 New York druhá loď „Citrain Texas“, aby katastrofální situaci napravila. Tentokrát loď vyplula sama, bez ochrany a v naprostém utajení. Plavba byla naštěstí úspěšná a o 18 dní později byly motory cisteren v Kapském Městě. Citraine Texas se připojila k lodím zbytku konvoje a pokračovala do přístavu Aden podél severoafrického pobřeží a odtud do Suezského průplavu. Tanky byly přijaty a Rommelův postup na východ byl zastaven. Po tomto incidentu už Američané nikdy nedodávali vojenskou techniku po částech, neboť logicky usoudili, že vojenské zásoby nemohou být vystaveny takovému neodůvodněnému riziku. Je těžké si představit zoufalství amerického a britského vedení, kdyby se kvůli dalšímu německému torpédu vypálenému ponorkou potopila i druhá loď s motory. Všichni si uvědomovali, že Seatrain Texas se nějakým zázrakem nepotopil a přežil svou důležitou misi…