Smysl pro humor Witolda Pileckého se neztratil ani v táboře: „Jestli mě odsud nedostanete, ztratím zbytek sil v boji s vešmi. Ve svém současném stavu se rychle blížím ke komínu krematoria,“ napsal táborovému lékaři doktoru Władysławu Deringovi. Hrozilo mu odhalení, převoz do jiného tábora v Německu nebo recidiva tyfu, což vše mohlo skončit fenolovou injekcí od zdravotníka SS, píše TVP World.
Odradilo ho také to, že polský podzemní stát nereagoval na informace o tom, co se děje za dráty, které předal do Varšavy o rok dříve. Witold Pilecki využil uvolnění osvětimského dozoru o velikonočních svátcích a v noci z 26. na 27. dubna 1943 uprchl s dvěma kolegy z tábora. „Při útěku jsem měl méně zubů, než když jsem sem přijel a zlomenou hrudní kost. Za takový čas v tomto ‚sanatoriu‘ jsem zaplatil velmi lacino“ – vzpomínal později jeden z největších hrdinů druhé světové války.
A nebyl to první ani jediný útěk z tábora. V celé historii tábora je zdokumentováno asi 150 úspěšných útěků, ačkoli se o ně mohlo pokusit až 900 lidí.
Vězeň číslo 4859
Na začátku podzimu 1940 už Němci drželi několik tisíc vězňů v koncentračním táboře Osvětim, který byl tehdy určen výhradně pro Poláky. Většina z nich byli lidé, kteří byli z politických důvodů považováni za nebezpečné nebo kteří byli zajati maďarskými a slovenskými pohraničníky, když se pokoušeli vstoupit do polské armády ve Francii. Pilecki, podporučík polské kavalerie, účastník polsko-sovětské války a obranné války v roce 1939, byl členem jedné z prvních podzemních organizací, Polské tajné armády, která sdružovala předválečné důstojníky.
Obecně se má za to, že Pilecki byl „osvětimský dobrovolník“. Formálně tomu tak skutečně bylo – dobrovolně se přihlásil k úkolu infiltrovat tábor, organizovat v něm konspirační síť a nakonec sepsat zprávu o zločinném jednání Němců. Na tuto skutečnost odkazuje i název knihy Jacka Fairweathera „Dobrovolník“. Až na to, že s tímto nápadem pravděpodobně nepřišel sám Pilecki, ale někdo jiný, kdo přišel s myšlenkou vyslat ho na v podstatě sebevražednou misi. Šéf polské tajné armády mjr Jan Wlodarkiewicz ho doporučil generálu Stefanu Roweckému s tím, že je to jediný důstojník, který se může dostat do Osvětimi. Pilecki měl podezření, že jeho navržení jako kandidáta na tuto práci mohlo být součástí personální hry uvnitř organizace, ale odmítnutí by ho samozřejmě nenapadlo.
Protože Němci v té době prováděli ve Varšavě pravidelné razie, nechal se při jedné z nich zajmout a 22. září 1940 byl uvězněn v Osvětimi pod číslem 4859. Ocitl se na místě, kde Vůdce tábora s ochrannou vazbou Karl Fritzsch vítal nově příchozí se slovy: „Nepřišli jste sem do sanatoria, ale do německého koncentračního tábora, z něhož není jiný východ než komínem“.
Kouř vycházel z prvního krematoria, které bylo postaveno ještě předtím, než bylo rozhodnuto o posílání Židů do krematoria (toto rozhodnutí bylo přijato o dva roky později, v lednu 1942, na konferenci ve Wannsee). Krematorium bylo postaveno v srpnu 1940 a dodala a instalovala ho německá firma Topf und Söhne z Erfurtu. Svět nevěděl, co Němci chystají a jako první o tom měl informovat právě polský důstojník Witold Pilecky.
Dějiny druhé světové války jsou plné těch nejúžasnějších operací, na které lze aplikovat větu „to nevymyslíš“. Jedním z nejvýraznějších příkladů je situace, kdy jediná německá ponorka dokázala zničit celou britskou tankovou divizi, píše Svět poznání. Jak se říká: Neuvěřitelné, ale pravdivé!
Když se ruská historiografie zmiňuje o bitvách druhé světové války, většinou popisuje evropské divadlo vojenských operací. K vážným vojenským konfliktům však docházelo i v jiných regionech. Těžké boje probíhaly zejména v Africe. Na úzkém úseku pobřeží, širokém jen asi čtyřicet kilometrů, se německá vojska utkala s Brity. Tato konfrontace se později stala známou jako „africká houpačka“, kdy znepřátelené strany za použití tanků a dalších motorových vozidel sváděly vážné boje o přístavní města na africkém pobřeží Středozemního moře. Bitvy probíhaly s různou mírou úspěchu, ale ani jedna strana nedokázala získat převahu. V červnu 1942 se štěstí přiklonilo na stranu Němců. Slavná „pouštní liška“, generál Erwin Rommel, donutila 8. britskou armádu opustit město Tobruk a ustoupit do Egypta, kde uvázla v pouštních píscích a trpěla strašlivou žízní a nedostatkem potravin a paliva. Došlo to tak daleko, že Němci byli připraveni převzít kontrolu nad Suezským průplavem, nejdůležitější dopravní cestou, a vyřadit odtud Brity. Vyhlídky Londýna byly chmurné. Dále mohli Němci napadnout Maltu a poté ovládnout na ropu bohatý Blízký východ. Berlín by tak získal nevyčerpatelný zdroj paliva a Londýn by měl řadu problémů.
Winston Churchill byl o pádu Tobruku informován, když byl na přátelské návštěvě Spojených států. Tato zpráva britským premiérem otřásla. Porážka vypadala obzvlášť tragicky ve světle skutečnosti, že britské loďstvo panikařilo a bylo připraveno opustit Alexandrii ze strachu z německých náletů. Anglii hrozilo, že se z impéria promění v malý ostrovní stát, jakým je dnes. V sázce byla prestiž a pověst britského námořnictva a armády. Když americký prezident viděl zoufalé pocity svého nejbližšího spojence, zdvořile se zeptal, zda by on a jeho země mohli v této situaci nějak pomoci. Na tento návrh Winston Churchill vykřikl, že Británie potřebuje divizi tanků Sherman přesunout na Blízký východ.
Druhý přesun na záchranu Britů
Protože Franklin Roosevelt sám nabídl britskému premiérovi pomoc, nemohl již odmítnout. Ale splnit poněkud kavalírskou žádost Winstona Churchilla také nebylo vůbec snadné. Faktem je, že tanky Sherman byly nejnovějším druhem americké výzbroje a jejich výroba byla právě zahájena, přičemž první várky bojových vozidel sjížděly z montážní linky. Je logické, že tanky jako první dostaly americké jednotky. Vzít je vlastním vojákům a dát je Britům by bylo vrcholem hlouposti a zrady vlastních vojáků. Prezident Spojených států to samozřejmě udělat nemohl. Existovala nabídka generála George Marshalla, že Británii nedá tanky, ale sto 105mm samohybných děl. Londýn však nadále trval na tom, že chce obdržet tanky Sherman, a argumentoval tím, že jakákoli jiná výzbroj by nebyla schopna nacistické vojenské technice dostatečně čelit.
Nutno říci, že Angličané měli z velké části pravdu. Washington to pochopil a rozhodl se otevřít druhou směnu v tankových továrnách, aby mohl Británii dodávat tanky, které její vojska tolik potřebovala. Došlo to tak daleko, že američtí dělníci ve vojenských podnicích pracovali 14-20 hodin v několika směnách. V co nejkratší době byla strategická objednávka splněna, tanky byly převezeny do New Yorku a naloženy na lodě, které měly odplout na bojiště. Celkem americká pomoc Spojencům činila tři sta tanků Sherman a také sto samohybných houfnic. Předpokládalo se, že s těmito zbraněmi bude Londýn schopen zvrátit průběh války proti Němcům v Africe a na Středním východě. Existoval však jeden vážný problém. Tanky neměly motory! Přesněji řečeno, motory byly také naloženy na nákladní loď, ale odděleně od bojových vozidel. Proč se tak stalo, je těžké říci. Zřejmě to bylo načasováno tak, že vedení americké armády nestíhalo motory do tanků instalovat a nechalo na britských mechanicích, aby problém vyřešili na místě.
Osudná cesta
Ráno 13. července tanky opustily přístav a vydaly se na cestu. Zatímco všechna obrněná vozidla byla rozmístěna na několika transportních lodích, motory pro tanky byly umístěny na lodi Fairport, která se vyznačovala vysokou rychlostí. Dva křižníky a sedm torpédoborců následovaly lodě s technikou jako strážci. Síla více než vážná. S vědomím, že Němci udělají vše, co je v jejich silách, aby zabránili dodání tak cenného nákladu, transportní kon
Ráno 13. července lodě opustily přístav a vydaly se na cestu. Zatímco všechna bojová vozidla byla rozmístěna na několika transportních lodích, motory pro tanky byly na rychlé lodi Fairport. Dva křižníky a sedm torpédoborců následovaly lodě s technikou jako strážci. Síla více než vážná. S vědomím, že Němci udělají vše pro to, aby zabránili doručení tak cenného nákladu, pokračoval transportní konvoj pod všemi páry do Kapského Města přes rozbouřené vody Atlantského oceánu, odkud měli Britové přepravit vojenskou techniku do přístavů v Egyptě na Rudém moři. Američtí kapitáni přitom dobře věděli, že ve vodách Atlantiku se pohybuje velké množství německých ponorek Karla Denitze, které sledují a posílají ke dnu anglické a americké dopravní a vojenské lodě. Tak velký a dobře střežený konvoj musel nutně přitáhnout jejich pozornost.
Jedním z lovců ponorek byla německá ponorka U-161, které velel Albrecht Achilles. Poté, co splnila svůj velitelský úkol u brazilského pobřeží, směřovala ponorka k Rudému moři, aby lovila nepřátelské transporty. Cestou Němci potopili dvě panamské lodě a snili o větších vítězstvích. Brzy se ponorkářům poštěstilo. Když zvedl periskop, kapitán spatřil konvoj nepřítele pět set mil od Panenských ostrovů, pod ochranou torpédoborců.
Trefa do černého!
Kapitán německé ponorky se rozhodl zaútočit a vypálil na americký konvoj čtyři torpéda. Pouze dvě torpéda zasáhla svůj cíl. Mezi oběťmi byla i loď o hrubé výtlakové hmotnosti 9000 tun. Toto vítězství německých ponorkářů bylo zdokumentováno 17. července 1942. Je pravda, že dopravní stráž v odvetě okamžitě zaútočila na ponorku, ale „ponorkovým vlkům“ Karla Denitze se podařilo uniknout do hlubin moře. Obětí U-161 se stal konvoj s tanky „Sherman“. Osudovou shodou okolností Němci potopili transport Fairport, který vezl motory pro tanky. Ukázalo se, že dvě torpéda vypálená z ponorky dokázala zničit celou tankovou divizi. Zní to neuvěřitelně, ale bylo to tak. Torpédový útok se tak stal nejúčinnějším v dějinách druhé světové války a odsoudil Brity k porážce Němců v egyptských píscích. Lze si představit šok Franklina Roosevelta, když se dozvěděl, že tři stovky nejnovějších tanků, vybudovaných tak titánským úsilím, jsou najednou prázdnou hromadou kovu.
Existovalo jediné řešení: poslat druhou loď s nákladem motorů pro tanky. S těžkým srdcem americký prezident nařídil, aby se tak okamžitě stalo. Podle rozkazu Theodora Roosevelta opustila 29. července 1942 New York druhá loď „Citrain Texas“, aby katastrofální situaci napravila. Tentokrát loď vyplula sama, bez ochrany a v naprostém utajení. Plavba byla naštěstí úspěšná a o 18 dní později byly motory cisteren v Kapském Městě. Citraine Texas se připojila k lodím zbytku konvoje a pokračovala do přístavu Aden podél severoafrického pobřeží a odtud do Suezského průplavu. Tanky byly přijaty a Rommelův postup na východ byl zastaven. Po tomto incidentu už Američané nikdy nedodávali vojenskou techniku po částech, neboť logicky usoudili, že vojenské zásoby nemohou být vystaveny takovému neodůvodněnému riziku. Je těžké si představit zoufalství amerického a britského vedení, kdyby se kvůli dalšímu německému torpédu vypálenému ponorkou potopila i druhá loď s motory. Všichni si uvědomovali, že Seatrain Texas se nějakým zázrakem nepotopil a přežil svou důležitou misi…
Warning: Undefined array key "sssp-ad-overlay-priority" in /data/web/virtuals/326454/virtual/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 276
Foto: Frederick Wallace/Unsplash
Foto: WW2 German Navy U-boat submarines/Openverse