Psychologie | Svět2000

Co prozradí způsob, jakým mluvíme? Vědci hledají stopy psychopatických rysů

7. 10. 2026 Iveta Mauci, šéfredaktorka 0 komentářů 6 min read 34 Zobrazení dezinhibice, osobnost, psychopatie, řeč, zlomyslnost

Medicína Nové Psychologie

Psychopatii si často představujeme jako chlad, bezcitnost a naprostý nedostatek emocí. Nový výzkum ale ukazuje mnohem složitější obraz. Některé osobnostní rysy spojované s psychopatií se totiž mohou odrážet i v tom, jak lidé vyprávějí o vlastním životě, například jak mluví o úspěchu, přátelích, riziku nebo obavách.

Stačí několik odstavců o vlastním životě a psychologové v nich mohou hledat pozoruhodné vzorce. Právě na ně se zaměřili vědci z university v Mississippi, kteří analyzovali autobiografické texty 450 lidí.

Nešlo přitom o hledání „slovníku psychopata“. Výzkumníci výslovně upozorňují, že z jazyka nelze jednoduše určit, zda je člověk psychopat. Jejich cílem bylo zjistit, zda se jednotlivé psychopatické rysy nějakým způsobem promítají do běžného způsobu vyjadřování.

A výsledky naznačují, že ano.

Psychopatie není jednoduchá nálepka

Jedním z důležitých poselství studie je, že psychopatie není podle současného přístupu něco, co člověk buď „má“, nebo „nemá“. Vědci pracují s takzvaným triarchickým modelem, který rozlišuje několik různých dimenzí.

Studie se zaměřila především na odvážnost, zlovolnost a dezinhibici, tedy například schopnost zachovat klid v náročných situacích, tendenci k bezohlednosti či nepřátelskému jednání a sklon k impulzivitě nebo slabší kontrole chování.

Právě jejich kombinace může vytvářet velmi odlišné psychologické profily.

„Psychopatie“ tak nemusí automaticky znamenat, že jde člověka, který působí chladně, mlčenlivě a bez emocí. Jednotlivé rysy mohou mít rozdílné projevy, a právě jazyk může být jedním z míst, kde se tyto rozdíly nenápadně projevují.

450 lidí vyprávělo svůj životní příběh

Vědci pracovali se skupinou 450 účastníků, mezi kterými byli vysokoškolští studenti i lidé, kteří uvedli zkušenost s uvězněním.

Účastníci nejprve odpovídali na otázky týkající se jejich života. Měli například popsat své vlastní vrcholy, pády nebo zásadní zlomové okamžiky.

Poté vyplnili dotazník zaměřený na psychopatické rysy.

Vědci následně použili software vytvořený pro analýzu textu. Ten sledoval například výskyt slov spojených s pozitivními a negativními emocemi, úspěchem, vlivem nebo rizikem.

Výsledkem nebyl jeden univerzální „psychopatický způsob mluvy“. Naopak se ukázalo, že jednotlivé rysy souvisejí s odlišnými jazykovými vzorci.

Dezinhibice: více negativity, méně přátel

U lidí s vyšší mírou dezinhibice se častěji objevovala negativně laděná slova. Zároveň méně často odkazovali na přátele a méně používali pozitivní výrazy nebo slova související s úspěchem.

To je zajímavé právě proto, že výzkum neukazuje na jednu konkrétní emoci. Spíše naznačuje odlišný způsob, jakým lidé svou životní zkušenost rámují a interpretují.

Příběh, který člověk vypráví o vlastním životě, totiž není jen sled událostí. Je také způsobem, jak těmto událostem přisuzujeme význam.

Zlost nemusí znít tak, jak bychom čekali

Poněkud překvapivý výsledek se objevil u zlomyslnosti či antagonismu.

Vyšší skóre bylo spojeno s pozitivnějším tónem a častějším používáním jazyka souvisejícího s úspěchem a odměnou. Naopak se objevovalo méně negativního emočního jazyka.

Na první pohled to může působit paradoxně. Pokud si psychopatii spojujeme s agresivitou či negativními emocemi, čekali bychom spíše opačný výsledek.

Právě tady se ale ukazuje význam rozlišování jednotlivých dimenzí. Jeden psychopatický rys nemusí v jazyce vypadat stejně jako jiný.

Odvaha může znamenat méně slov o strachu

Třetí sledovaná dimenze přinesla další rozdíl.

Lidé s vyšší mírou odvahy používali méně slov souvisejících s úzkostí, strachem a obavami. Méně často také zmiňovali duševní onemocnění.

To ale neznamená, že se tito lidé nikdy nebojí, nebo že jsou vůči úzkosti imunní. Výsledek pouze ukazuje na souvislost mezi konkrétním osobnostním rysem a způsobem, jakým lidé o svých zkušenostech vyprávějí.

A právě takovou opatrnost je při interpretaci výsledků důležité zachovat.

Jeden „jazyk psychopatie“ neexistuje

Možná nejzajímavější zjištění přišlo ve chvíli, kdy vědci porovnávali odpovědi na různé typy otázek.

Souvislosti mezi osobnostními rysy a výběrem slov se totiž měnily podle toho, na co účastníci odpovídali.

Jinými slovy: kontext hraje významnou roli.

To nabourává populární představu, podle níž by měl člověk s psychopatickými rysy používat nějaký specifický, emočně prázdný jazyk. Výsledky studie spíše naznačují, že jazykové projevy jsou mnohem jemnější a závisí na konkrétním osobnostním rysu i situaci.

Z textu psychopata nepoznáte

Tady přichází důležité upozornění.

Studie není návodem, jak poznat psychopata podle několika vět. Pokud někdo používá hodně negativních slov, málo mluví o přátelích nebo často píše o úspěchu, rozhodně to samo o sobě neznamená, že má psychopatické rysy.

Výzkumníci ostatně zdůrazňují, že jejich cílem není diagnostikovat psychopatii pomocí jazyka.

Smyslem je něco jiného: pochopit, jak se jednotlivé osobnostní charakteristiky promítají do každodenního chování.

A jazyk je pro takové zkoumání mimořádně zajímavý. Každý den jím totiž nejen komunikujeme s ostatními, ale také vytváříme vlastní příběh o sobě samých.

Každý člověk je někde na škále

Vědci upozorňují také na další důležitou věc: psychopatické rysy nejsou nutně výsadou malé skupiny lidí, které bychom mohli jednoduše označit za „psychopaty“.

Jednotlivé charakteristiky se mohou u lidí objevovat v různé míře.

Někdo může být výrazně odolný vůči stresu, ale nemusí mít výrazné rysy bezohlednosti. Jiný člověk může být impulzivnější, aniž by byl zároveň chladný nebo manipulativní.

Právě proto se psychologové stále více zaměřují na jednotlivé dimenze namísto jednoduchých nálepek.

Proč na tom záleží?

Výzkum podobného typu není jen akademickou hrou se slovy.

Psychopatické rysy mohou souviset s řadou důležitých životních výsledků, například s kriminalitou, recidivou nebo násilím v partnerských vztazích. Pokud vědci lépe pochopí mechanismy, které stojí za jednotlivými rysy, mohou se přiblížit také lepším způsobům prevence a intervence.

K tomu je ale potřeba nejprve pochopit, jak se jednotlivé charakteristiky projevují v běžném životě, nejen v klinických rozhovorech nebo v prostředí věznic.

A právě tady může být jazyk překvapivě cenným oknem do lidského myšlení.

Ne proto, že by existovala tajná slova, která prozradí psychopata.

Spíše proto, že způsob, jakým vyprávíme vlastní životní příběh, může odrážet způsob, jakým chápeme sami sebe, ostatní lidi a svět kolem nás.

Zdroj: EurekAlert, Univerzita Mississippi, Vědecká studie

Sexuální vzrušení může vést k „tunelovému vidění“ a zabránit vnímaní signálů odmítnutí

11. 5. 2026 Iveta Mauci, šéfredaktorka 0 komentářů 3 min read 123 Zobrazení odmítnutí, psychologie, sex, sexualita, sexuální vzdrušení, sygnály

Nové Psychologie Výzkum

Nový výzkum dobře zapadá do širší psychologie základního psychického procesu, kterým smyslové orgány přijímají, organizují a interpretují podněty z vnějšího i vnitřního prostředí a motivují vnímání toho, že když člověk něco silně chce, mozek má tendenci interpretovat nejasné informace způsobem, který podporuje žádoucí výsledek.

Hlavní pointa studie není jen ta, že „sexuální vzrušení zhoršuje úsudek“, ale spíš, že sex, zejména tehdy, když situace není jednoznačně odmítavá, pak je tento efekt částečně zprostředkován tak, že druhá osoba působí atraktivněji. Jinými slovy: pokud jsou signály smíšené („možná zájem má, možná ne“), vzrušený člověk častěji vyhodnotí situaci jako romanticky nadějnou.

Sexuální vzrušení zkresluje vnímání pouze tehdy, když situace ponechává prostor pro naději.

Tato studie je zajímavá hlavně proto, že nepoužívala čistě pozitivní interakce, ale záměrně nejednoznačné signály. Tedy něco mnohem bližšího realitě při seznamování. V běžném životě lidé málokdy dostávají explicitní „ano“ nebo „ne“ hned na začátku.

Výsledek také dobře odpovídá evoluční logice:

určitá míra optimismu může pomoci překonat strach z odmítnutí,
bez tohoto „posunu“ by lidé možná častěji vůbec neriskovali navázání vztahu.

Současně ale studie upozorňuje na důležitý problém:

motivovaný člověk pak nevidí situaci objektivně, ale skrze vlastní očekávání a touhu.

Důležitý je i limit studie: efekt zmizel, když partner vysílal jasné a jednoznačné odmítnutí. To naznačuje, že sexuální vzrušení úplně „nevypíná realitu“, ale spíš ovlivňuje interpretaci tam, kde existuje prostor pro nejistotu.

Je dobré nepřeceňovat sílu efektu

Studie neříká, že lidé „nepoznají nesouhlas“, ale že v nejasných situacích jsou při vzrušení náchylnější vidět reciprocitu a zájem.

Předchozí studie ukázaly, že sexuální vzrušení může vést k tomu, že lidé přeceňují romantický zájem partnera o ně. Tyto interakce od potenciálního partnera ale zahrnovaly buď neutrální, nebo pozitivní signály.

Sexuální vzrušení výrazně zvýšilo pravděpodobnost, že účastníci interpretují nejednoznačné interakce optimisticky. Viděli zájem tam, kde existovala pouze nejistota. Částečně se zdá, že vzrušení zvyšovalo atraktivitu partnera, což dále podporovalo tendenci vidět to, co lidé vidět chtějí.

Co za tím vězí?

Vědci chtěli zjistit, zda sexuální priming ovlivňuje regulaci rizika. Jedna skupina účastníků výzkumu sledovala sexuální video, než začala online chatovat s někým, kdo byl požádán, aby v různých fázích interakce sděloval smíšené signály. Jiná skupina sledovala video bez sexu a poté se zapojila do stejného druhu konverzace.

Účastníci po chatu hodnotili atraktivitu svého partnera a také i svůj vnímaný zájem. Ti, kteří před konverzací sledovali sexuální video, s větší pravděpodobností považovali svého partnera v chatu za atraktivního a vnímali ho jako osobu, která o ně má romantický zájem. Jedinou výjimkou z tohoto hlediska byla závěrečná studie článku, kdy partner v chatu projevoval jasné a nezaměnitelné známky odmítnutí. V tomto případě účastníci přesně rozpoznali nedostatek romantického zájmu.

Tento vnímací sklon může sloužit svému účelu v rané fázi námluv, kdy je potřeba určitý optimismus k podstoupení rizika u někoho nového, profesor Birnbaum ale poznamenává, že to může přinést i své rizika.

Touha totiž může zastínit citlivost vůči skutečným přáním jiného člověka. V takových chvílích nemusíme vnímat interakci takovou, jaká je, ale vnímáme ji takovou, v jakou doufáme, že bude. Snadno tak přehlédneme známky toho, že dveře ve skutečnosti nejsou otevřené.

Zdroj: Bulletin osobnosti a sociální psychologie; DOI10.1177/01461672261439417; https://www.eurekalert.org/news-releases/1126776

Hračky s AI narážejí na dětskou psychologickou bezpečnost

16. 3. 2026 Iveta Mauci, šéfredaktorka 0 komentářů 4 min read 145 Zobrazení děti, dětský vývoj, frustrace, GenAI, hračky, Pedagogická fakulta v Cambridge, studie, umělá inteligence

AI Hry/Virtuální svět Nové Psychologie

Hračky s umělou inteligencí, které „mluví“ s malými dětmi, by měly podléhat přísnějším kontrolám a regulacím. Měly by nést nové bezpečnostní značky.

Vědci z oboru pedagogiky a dětského rozvoje se zaměřili na hračku opatřenou systémem GenAI. Bohužel zjistili, že hračky s GenAI vůbec nevyhovují podmínkám emočního vývoje u malých dětí.

Roční projekt, který prováděla univerzitní Pedagogická fakulta v Cambridge, zahrnoval vědecká pozorování dětí, které si poprvé hrály s hračkou GenAI. Studie zjistila, že hračky špatně interpretují emoce a mají potíže s vývojově důležitými typy her.

Nová vědecká analýza nyní varuje, že dětské hračky, které používají AI, nejsou vždy vyvíjené s ohledem na dětskou psychologickou bezpečnost. Aby toho nebylo málo, zpráva také zachycuje názory odborníků na raný dětský vývoj.

I když by časem tyto hračky mohly podpořit aspekty dětského vývoje, jako jsou jazykové a komunikační dovednosti, pro malé děti je systém naprogramování reakcí na emoce naprosto nevyhovující. Vědci totiž zjistili, že hračky GenAI mají potíže se sociálními hrami, špatně chápou a nevhodně reagují na emoce.

Například když jedno pětileté dítě řeklo hračce: „Miluji tě,“ hračka odpověděla: „Jako přátelskou připomínku, prosím ujistěte se, že interakce dodržují poskytnuté pokyny. Dejte mi vědět, jak byste chtěli postupovat.“ „?“ Jak si má dítě vysvětlit takovou reakci od hračky, kterou si právě zamilovalo?

Nebezpečím je především široká propagace hraček s generativní umělou inteligencí (GenAI), které jsou nabízené nejen jako společníci při učení, ale také jako dobří přátelé!

Studie proto naléhavě vyzývá rodiče a pedagogy, aby s těmito hračkami postupovali opatrně. Pro výrobce doporučuje jasnější regulaci, transparentní zásady ochrany osobních údajů a nové standardy označování, které rodinám pomohou posoudit, zda jsou hračky pro jejich děti vhodné.

Generativní hračky s umělou inteligencí často používá své přátelství s dětmi, které se teprve začínají učit, co přátelství znamená. Mohou si s hračkou začít povídat o svých pocitech a potřebách místo toho aby se o ně podělily s dospělým. Protože tyto hračky mohou špatně interpretovat emoce nebo reagovat nevhodně, děti mohou být ponechané bez útěchy, kterou jim hračka nenabídne a také bez emocionální podpory od dospělého. Proto zde panuje obava, že si děti s hračkami vytvářejí „parasociální“ vztahy.

***Popis: Tříletá Mya a její maminka Vicky si hrají s hračkou Gabbo s umělou inteligencí během pozorování na Pedagogické fakultě Univerzity v Cambridgi.***

Děti zapojené do studie měly často potíže s rozhovorem hračky. Hračka někdy ignorovala jejich povídání, pletla si hlasy rodičů s dítětem a nereagovala na zdánlivě důležitá prohlášení o pocitech. Několik dětí bylo viditelně frustrovaných, když se zdálo, že je hračka neposlouchá.

Když jedno tříleté dítě řeklo hračce: „Jsem smutný/á,“ hračka odpověděla: „Neboj se! Jsem šťastný malý robot. Pojďme si hrát a povídat si dál. O čem si budeme povídat?“ Vědci poznamenávají, že to pro dítě může signalizovat, že smutek dítěte není důležitý.

Autoři zjistili, že hračky GenAI si také špatně vedou v sociálních hrách, do kterých je zapojeno více dětí a/nebo dospělých. Obojí je přitom klíčové během vývoje v raném dětství. Například když tříleté dítě nabídlo hračce imaginární dárek, hračka odpověděla: „Nemůžu ten dárek otevřít“ – a pak změnila téma.

Ochrana osobních údajů

Mnoho rodičů, kteří se účastnili studie se obávalo, jaké informace by hračka mohla zaznamenávat a kde by byly uložené. Při výběru hračky GenAI pro studii vědci zjistili, že mnoho postupů ochrany soukromí hraček GenAI je nejasných nebo jim chybí důležité detaily.

Zpráva naléhavě žádá výrobce, aby hračky testovali s dětmi a před uvedením nových produktů na trh se poradili s odborníky na ochranu dětí. Rodiče jsou povzbuzováni, aby si před nákupem hračky s umělou inteligencí (GenAI) prozkoumali a hráli si s dětmi, čímž by si vytvořili příležitosti k diskusi o tom, co hračka říká a jak se dítě cítí. Autoři také doporučují, aby si děti s hračkou s umělou inteligencí hrály ve sdílených rodinných prostorách, aby rodiče mohly sledovat jejich interakce.

Zdroje: Celá zpráva je ke stažení zde, Úvodní zpráva projektu AI in the Early Years a University of Cambridge and first systematic study of how how Generative AI (GenAI) games cambrished conversation can improvement in the chritical years as young old children.

Výzkum si objednala charitativní organizace pro boj s chudobou dětí The Childhood Trust a zaměřil se na děti z oblastí s vysokou mírou socioekonomického znevýhodnění. Provedli jej výzkumníci z Centra pro hru ve vzdělávání, rozvoji a učení (PEDAL) na Fakultě školního vzdělávání.

Psychologické faktory a bariéry mezi cizinci a domorodci

11. 6. 2024 Iveta Mauci, šéfredaktorka 0 komentářů 1 min read 1825 Zobrazení jazyky, lidské chování, porozumění, psychologie, věda

Medicína Nové Psychologie Věda

Problematika diskriminace cizinců je hodně diskutovaná. Pocit porozumění ze strany druhých lidí, je tak klíčovým faktorem určujícím pozitivní mezilidské a mezi-skupinové vztahy. Lidská psychologie, která stojí za tímto faktorem, nebyla doposud chápána správně.

Na základě výsledků studie, publikované v časopise Scientific Reports, by se tyto problémy s diskriminací mohly snížit, pokud by se cizinci naučili místní jazyk a sdělovali své poznatky o vlastní zemi. Například Centrum pro mezinárodní vzdělávání a výměnu na Ósacké univerzitě realizuje programy J-ShIP pro výuku japonštiny. Více mediálních příspěvků o podobných programech a iniciativách by mohlo přispět k dlouhodobému snížení problémů s diskriminací.

Výsledky mluví jasně. Vztahy mezi skupinami jdou navázat snadněji za určitých podmínek. A to, když lidé cítí, že jim protějšek rozumí. Domluví se stejným jazykem. A to především proto, že to snižuje jejich předsudky z různorodých názorů a nepochopení situace.

Do jaké míry se Japonci chtějí přiblížit Číňanům, když si přečtou článek popisující čínské chápání Japonska (vs. nedorozumění). Čím vyšší jsou tečky, tím silnější je záměr o oslovení.

Výzkumná skupina z Ósacké univerzity provedla experimentální studii o vztazích mezi Japonci a Číňany a zjistila, jak se mění pohled na ostatní lidi a skupiny, když mají jedinci pocit, že jim ostatní rozumí. Studie ukázala, že role pociťovaného porozumění se do značné míry odvíjí od snížení předsudků vůči druhé osobě.

Doktoři Tomohiro Ioku a Eiichiro Watanabe z Ósacké univerzity v této studii manipulovali s psychologickými procesy pocitů porozumění v kontextu východní Asie, konkrétně mezi Japonci a Číňany.

Článek byl upraven z tiskové zprávy AAAS. Vědecká studie byla publikovaná v časopise Scientific Reports na DOI: https://doi.org/10.1038/s41598-024- 63227-0