Psychologie diktátorů: Co se odehrává v myslích Putina nebo Kim Čong-una?

Mají hluboký pocit oprávněnosti a považují se za výjimečné osobnosti, které si zaslouží obdiv, což jim ztěžuje vcítění se do pocitů a potřeb ostatních. Diktátoři často projevují vzorec velkoleposti spojené s pomstychtivostí, která je navíc obvykle vázána s narcistickou poruchou osobnosti, píše Anxiety.org.

V našich myslích rezonují jména Adolfa Hitlera, Mao Ce-tunga, Josefa Stalina a Pol Pota. Tyto postavy byly bezpochyby totalitními diktátory, kteří používali extrémní opatření k udržení absolutní kontroly nad svými vládami a obyvatelstvem. Jejich metody zahrnovaly systematické vraždění a věznění jakékoli opozice.

Teror, který rozpoutali, jim umožnil udržet si moc po dlouhou dobu a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu v dějinách. Každá z těchto osobností je zodpovědná za smrt více než milionu lidí. Přičemž i ti, kteří jejich vládu přežili, žili v neustálém strachu ze smrti, mučení, nucených prací nebo z ohrožení života.

Diktátoři a váleční zločinci se mohou na první pohled jevit jako zcela odlišné osobnosti. Zdrženliví a asketičtí, jako Josef Stalin a Si Ťin-pching, nebo živelní a umělečtí, jako Muammar Kaddáfí; někteří se zabývají spíše udržováním vlastní hodnoty a velikosti, jako Turkmenbaši Saparmurat Nijazov, jiní hledáním nepřátel a pomstou, jako Adolf Hitler a Vladimir Putin, popisuje Zaborona. Přesto však jsou rysy, které mají společné.

Tito diktátorští vůdci, jak píše Anxiety.org, jsou příkladem nejvyššího potenciálu lidského zla. Paradoxní je, že navzdory jejich zdánlivě neomezené moci se často potýkali se zvýšenou úzkostí zakořeněnou především v paranoidních obavách z povstání nebo atentátu. Například paranoidní představy Saddáma Husajna dosáhly tak extrémních rozměrů, že si nechal připravit několik jídel na různých místech v Iráku, aby se o jeho pobytu nevědělo. Je také známo, že používal své chirurgicky upravené dvojníky, o čem se hovoří i v případě ruského presidenta Vladimira Putina.

Kim Čong-il, bývalý vůdce Severní Koreje a otec současného vůdce Kim Čong-una, projevoval při cestování letadlem nadměrný strach z atentátu. Aby ho zmírnil, cestoval výhradně obrněným vlakem, a to i na dlouhých cestách, například do Moskvy.

Barmský diktátor Than Šwei měl vážné obavy z křehkosti své vlády. Na radu svého osobního astrologa přestěhoval hlavní město Barmy do odlehlé džungle, aby se tam mohl usadit. A to bez základního vybavení, jako je tekoucí voda a elektřina.

Narcismus

V souvislosti s diktátory se jako zvláště důležitý ukazuje jeden konzistentní rys: narcismus. Narcističtí jedinci mají přehnaný pocit vlastní důležitosti a jsou pohlceni svými osobními úspěchy a schopnostmi. Vnímají sami sebe jako výjimečné bytosti hodné obdivu a často je pro ně obtížné vcítit se do pocitů a potřeb druhých.

Když narcismus dosáhne extrémní úrovně, tzn. že zasahuje do každodenního života jedince, nebo je přítomen v mnoha jeho oblastech, může jít přímo o psychiatrickou diagnózu narcistická porucha osobnosti. Tento psychologický stav je pak charakterizován všudypřítomným pocitem velkoleposti, neukojitelnou potřebou obdivu a výrazným nedostatkem empatie.

Lidé s touto poruchou se oddávají představám o bezmezném úspěchu a moci. Vidí sami sebe jako jedinečné a stýkají se pouze s lidmi podobného postavení. Vyžadují také nadměrný obdiv, aby měli silný pocit oprávněnosti ke svým činům a zneužívají druhé k osobnímu prospěchu, aby si udrželi pocit spokojenosti, píše Anxiety.org.

Spojení moci a strachu

Diktátorské osobnosti v historii vykazovaly paradoxní kombinaci nadvlády a strachu odhalující hluboce zakořeněnou úzkost z vlastního nejistého osudu. Toto matoucí chování se zdá být na v rozporu s utkvělou představou o diktátorech, které si vykreslujeme jako někoho s obrovskou skutečnou mocí, kdo nadměrně zveličuje svou důležitost a váženost.

Saddám Husajn se považoval za osvoboditele iráckého lidu, Muammar Kaddáfí se odvážně prohlásil za „krále králů“ Afriky a severokorejská dynastie Kimů vždy vyzdvihovala své schopnosti a dovednosti na úroveň blízkou božstvu. Proč se však tito vůdci uprostřed tak sebevědomé nadvlády chovají tak, jak se chovají? Tedy často projevují právě nejistotu a úzkostnost.

Jedním z možných vysvětlení je všudypřítomné riziko atentátu, který se nad nimi vznáší. Například bývalý osobní strážce Fidela Castra prozradil, že věděl o 638 případech, kdy se mu podařilo zabránit různým spiknutí proti životu kubánského vůdce, včetně některých organizovaných CIA.

Mao Ce-tung jen o vlásek unikl spiknutí, které zorganizovali vysocí vojenští důstojníci v jeho armádě. A vlastní zeťové Saddáma Husajna kdysi zosnovali plán na odstranění jeho nejstaršího syna. Tváří v tvář věrohodným hrozbám, dokonce i od důvěryhodných poradců a nejbližších asistentů, je přirozené, že se dostaví určitá míra paranoie.

Závoj pomstychtivosti

Podobnost mezi charakteristikami narcistické poruchy osobnosti a chováním diktátorů je nápadná. U diktátorů se projevuje nejen všudypřítomný vzorec grandióznosti, ale také pomstychtivost, která je často spojována s narcistickou poruchou osobnosti. Psychologické experimenty ukázaly, že vysoce narcističtí jedinci mají tendenci usilovat o odplatu vůči těm, kteří poskytují negativní hodnocení jejich práce.

Nedávné studie navíc naznačují, že narcističtí jedinci vykazují zvýšenou agresivitu po negativních hodnoceních, a to i vůči nepříbuzným osobám. Tato zjištění vrhají světlo na agresivní chování diktátorů, kteří jsou známí tím, že se mstí za nepříznivou kritiku.

Zajímavé je, že narcismus může také objasnit úzkostné chování diktátorů. Výzkumníci identifikovali dvě formy narcismu: grandiózní narcismus a zranitelný narcismus. Zatímco grandiózní narcismus zahrnuje rysy grandióznosti a agresivity, zranitelný narcismus charakterizuje „nejistá grandióznost“, která ve skutečnosti jen zastírá hlubokou nejistotu a pocity neúspěchu. Lidé se zranitelným narcismem jsou často popisováni jako ustaraní, emotivní, defenzivní, úzkostní, zahořklí, napjatí a neschopní přijímat stížnosti.

V některých případech může být intenzita těchto složek tak extrémní, že narcistická osobnost může být chybně diagnostikována jako hraniční porucha osobnosti, což je stav spojený se zvýšenou úzkostností.

Kombinace intenzivních emočních prožitků vyplývajících z narcismu spolu se skutečnými hrozbami a nebezpečím, může vyvolat pozoruhodnou úroveň úzkosti, obav a nejistoty. To se pak může projevit extrémním chováním, jako je například přesun celého hlavního města do nitra džungle na radu astrologa.

Temná triáda

Kanadští psychologové Delroy Paulhus a Kevin Williams vytvořili v roce 2002 koncept, který podle nich popisuje tři hlavní rysy charakterizující antisociální osobnosti (nemusí jít nutně o diktátora, ale o jakéhokoli zločince nebo manipulátora). Jde o narcismus, psychopatii a machiavelismus. Koncept pojmenovali jako „temná triáda“. Různé poměry rysů této triády vytvářejí jedinečnou osobnost.

Narcismus byl již popsán výše v tomto textu, jedná se o rys, na kterém se u diktátorských postav psychologické teorie relativně snadno shodují. Paulhus a Williams ale mluví ještě o psychopatii a machiavelismu.

Psychopatie se vyznačuje nízkou úrovní úzkosti a strachu, bezohledností, zcela nepřítomnou schopností soucitu a empatie. Ačkoli s vysokou úrovní inteligence, psychopatická osobnost dokáže „číst“ emoce lidí bez empatie a pochopení podstaty těchto prožitků. Jde v podstatě o to, že se díky své inteligenci naučí projevy emocí rozumově rozpoznat. Některé typy psychopatie jsou spojeny s impulzivitou a potřebou duševní stimulace (např. nebezpečná dobrodružství nebo vysoce rizikové chování).

Machiavelismus se vyznačuje chladnými, manipulativními vztahy s lidmi a naprostým odmítáním morálních norem společnosti. Bezcitnost, nemorálnost, zaměření na vlastní prospěch, manipulace, vydírání a lži jsou těmito lidmi považovány za klíč k úspěchu.

Všechny tři rysy triády se vyznačují nevlídností, chladem a nevšímavostí k potřebám druhých, tíhnou spíše k soupeření než ke spolupráci.

Temná triáda s vysokou pravděpodobností vytváří antisociální osobnost: takový člověk systematicky nerespektuje práva druhých a nijak zvlášť se nezabývá důsledky svých činů – hlavně nemá komplex viny. U osoby s vysokým skóre v temné triádě je větší pravděpodobnost, že spáchá trestný čin nebo způsobí škodu organizaci, ve které pracuje (zejména pokud zastává vedoucí pozici), píše Zaborona.

Lze výskyt narcistických rysů u diktátorů využít k předvídání jedinců, kteří by mohli usilovat o moc?

Zodpovězení této otázky představuje opravdu výzvu. Ne všichni diktátoři se dostanou k moci stejným způsobem nebo za stejných okolností. Například Hitler používal intenzivní propagandu a prostřednictvím nacistické strany vytvořil atmosféru strachu a násilí, aby si zajistil svou moc a autoritu. Mao Ce-tung se naopak stal diktátorem po svém úspěšném vojenském vedení během vleklé občanské války. Saddám Husajn si proklestil cestu na iráckém politickém žebříčku prostřednictvím dlouholetého politického manévrování, až se zmocnil vlády silou.

Kromě toho zůstává původ narcistické poruchy osobnosti a narcistického chování stále předmětem zkoumání. I když je známo, že většina diagnostikovaných případů se vyskytuje u mužů, je stále třeba zjistit, jaké specifické genetické a rodičovské vlivy přispívají k rozvoji této poruchy. K určení příčinných faktorů je zapotřebí dalšího výzkumu.

• Psychologie diktátorů: Co se odehrává v myslích Putina nebo Kim Čong-una?
• Obří hmyz, který by vám svým tělem zalehl celou klávesnici
• Geniální podvodníci: Chobotnice v tisíci kostýmech a želvy, které si pozvou večeři přímo do tlamy

Tyto aspekty dohromady způsobují, že je nesmírně obtížné předpovědět, u kterých vůdců se projeví diktátorské sklony. Úplné porozumění kulturním, environmentálním a politickým vlivům, které podporují vzestup diktátorů, nám zatím uniká.

Prohloubením našeho porozumění společensko-politickým souvislostem, které umožňují diktátorům získat a udržet si moc, a dalším zkoumáním role osobnosti v celém procesu, budeme možná jednoho dne schopni proaktivně identifikovat a zmírnit riziko vzniku diktátorského vedení ještě před jeho často katastrofálními následky. Toto pátrání má potenciál zachránit nespočet životů a zkrátit roky útlaku v mnoha zemích.

Zdroj: Anxiety.org, Zaborona, Psychology Today