Pavlína Zoubková, Mgr.

vladimir putin, as a cosmonaut, cosmonaut space suit

Psychologie diktátorů: Co se odehrává v myslích Putina nebo Kim Čong-una?

1. 8. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 0 komentářů 8 min read 4508 Zobrazení diktátorské režimy, narcismus, psychologie diktátorů, psychopatie, Putin, válka

Nové Proč?Válečná zóna Vrazi a psychopati

Mají hluboký pocit oprávněnosti a považují se za výjimečné osobnosti, které si zaslouží obdiv, což jim ztěžuje vcítění se do pocitů a potřeb ostatních. Diktátoři často projevují vzorec velkoleposti spojené s pomstychtivostí, která je navíc obvykle vázána s narcistickou poruchou osobnosti, píše Anxiety.org.

V našich myslích rezonují jména Adolfa Hitlera, Mao Ce-tunga, Josefa Stalina a Pol Pota. Tyto postavy byly bezpochyby totalitními diktátory, kteří používali extrémní opatření k udržení absolutní kontroly nad svými vládami a obyvatelstvem. Jejich metody zahrnovaly systematické vraždění a věznění jakékoli opozice.

Teror, který rozpoutali, jim umožnil udržet si moc po dlouhou dobu a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu v dějinách. Každá z těchto osobností je zodpovědná za smrt více než milionu lidí. Přičemž i ti, kteří jejich vládu přežili, žili v neustálém strachu ze smrti, mučení, nucených prací nebo z ohrožení života.

Diktátoři a váleční zločinci se mohou na první pohled jevit jako zcela odlišné osobnosti. Zdrženliví a asketičtí, jako Josef Stalin a Si Ťin-pching, nebo živelní a umělečtí, jako Muammar Kaddáfí; někteří se zabývají spíše udržováním vlastní hodnoty a velikosti, jako Turkmenbaši Saparmurat Nijazov, jiní hledáním nepřátel a pomstou, jako Adolf Hitler a Vladimir Putin, popisuje Zaborona. Přesto však jsou rysy, které mají společné.

Tito diktátorští vůdci, jak píše Anxiety.org, jsou příkladem nejvyššího potenciálu lidského zla. Paradoxní je, že navzdory jejich zdánlivě neomezené moci se často potýkali se zvýšenou úzkostí zakořeněnou především v paranoidních obavách z povstání nebo atentátu. Například paranoidní představy Saddáma Husajna dosáhly tak extrémních rozměrů, že si nechal připravit několik jídel na různých místech v Iráku, aby se o jeho pobytu nevědělo. Je také známo, že používal své chirurgicky upravené dvojníky, o čem se hovoří i v případě ruského presidenta Vladimira Putina.

Kim Čong-il, bývalý vůdce Severní Koreje a otec současného vůdce Kim Čong-una, projevoval při cestování letadlem nadměrný strach z atentátu. Aby ho zmírnil, cestoval výhradně obrněným vlakem, a to i na dlouhých cestách, například do Moskvy.

Barmský diktátor Than Šwei měl vážné obavy z křehkosti své vlády. Na radu svého osobního astrologa přestěhoval hlavní město Barmy do odlehlé džungle, aby se tam mohl usadit. A to bez základního vybavení, jako je tekoucí voda a elektřina.

Narcismus

V souvislosti s diktátory se jako zvláště důležitý ukazuje jeden konzistentní rys: narcismus. Narcističtí jedinci mají přehnaný pocit vlastní důležitosti a jsou pohlceni svými osobními úspěchy a schopnostmi. Vnímají sami sebe jako výjimečné bytosti hodné obdivu a často je pro ně obtížné vcítit se do pocitů a potřeb druhých.

Když narcismus dosáhne extrémní úrovně, tzn. že zasahuje do každodenního života jedince, nebo je přítomen v mnoha jeho oblastech, může jít přímo o psychiatrickou diagnózu narcistická porucha osobnosti. Tento psychologický stav je pak charakterizován všudypřítomným pocitem velkoleposti, neukojitelnou potřebou obdivu a výrazným nedostatkem empatie.

Lidé s touto poruchou se oddávají představám o bezmezném úspěchu a moci. Vidí sami sebe jako jedinečné a stýkají se pouze s lidmi podobného postavení. Vyžadují také nadměrný obdiv, aby měli silný pocit oprávněnosti ke svým činům a zneužívají druhé k osobnímu prospěchu, aby si udrželi pocit spokojenosti, píše Anxiety.org.

Spojení moci a strachu

Diktátorské osobnosti v historii vykazovaly paradoxní kombinaci nadvlády a strachu odhalující hluboce zakořeněnou úzkost z vlastního nejistého osudu. Toto matoucí chování se zdá být na v rozporu s utkvělou představou o diktátorech, které si vykreslujeme jako někoho s obrovskou skutečnou mocí, kdo nadměrně zveličuje svou důležitost a váženost.

Saddám Husajn se považoval za osvoboditele iráckého lidu, Muammar Kaddáfí se odvážně prohlásil za „krále králů“ Afriky a severokorejská dynastie Kimů vždy vyzdvihovala své schopnosti a dovednosti na úroveň blízkou božstvu. Proč se však tito vůdci uprostřed tak sebevědomé nadvlády chovají tak, jak se chovají? Tedy často projevují právě nejistotu a úzkostnost.

Jedním z možných vysvětlení je všudypřítomné riziko atentátu, který se nad nimi vznáší. Například bývalý osobní strážce Fidela Castra prozradil, že věděl o 638 případech, kdy se mu podařilo zabránit různým spiknutí proti životu kubánského vůdce, včetně některých organizovaných CIA.

Mao Ce-tung jen o vlásek unikl spiknutí, které zorganizovali vysocí vojenští důstojníci v jeho armádě. A vlastní zeťové Saddáma Husajna kdysi zosnovali plán na odstranění jeho nejstaršího syna. Tváří v tvář věrohodným hrozbám, dokonce i od důvěryhodných poradců a nejbližších asistentů, je přirozené, že se dostaví určitá míra paranoie.

Závoj pomstychtivosti

Podobnost mezi charakteristikami narcistické poruchy osobnosti a chováním diktátorů je nápadná. U diktátorů se projevuje nejen všudypřítomný vzorec grandióznosti, ale také pomstychtivost, která je často spojována s narcistickou poruchou osobnosti. Psychologické experimenty ukázaly, že vysoce narcističtí jedinci mají tendenci usilovat o odplatu vůči těm, kteří poskytují negativní hodnocení jejich práce.

Nedávné studie navíc naznačují, že narcističtí jedinci vykazují zvýšenou agresivitu po negativních hodnoceních, a to i vůči nepříbuzným osobám. Tato zjištění vrhají světlo na agresivní chování diktátorů, kteří jsou známí tím, že se mstí za nepříznivou kritiku.

Zajímavé je, že narcismus může také objasnit úzkostné chování diktátorů. Výzkumníci identifikovali dvě formy narcismu: grandiózní narcismus a zranitelný narcismus. Zatímco grandiózní narcismus zahrnuje rysy grandióznosti a agresivity, zranitelný narcismus charakterizuje „nejistá grandióznost“, která ve skutečnosti jen zastírá hlubokou nejistotu a pocity neúspěchu. Lidé se zranitelným narcismem jsou často popisováni jako ustaraní, emotivní, defenzivní, úzkostní, zahořklí, napjatí a neschopní přijímat stížnosti.

V některých případech může být intenzita těchto složek tak extrémní, že narcistická osobnost může být chybně diagnostikována jako hraniční porucha osobnosti, což je stav spojený se zvýšenou úzkostností.

Kombinace intenzivních emočních prožitků vyplývajících z narcismu spolu se skutečnými hrozbami a nebezpečím, může vyvolat pozoruhodnou úroveň úzkosti, obav a nejistoty. To se pak může projevit extrémním chováním, jako je například přesun celého hlavního města do nitra džungle na radu astrologa.

Temná triáda

Kanadští psychologové Delroy Paulhus a Kevin Williams vytvořili v roce 2002 koncept, který podle nich popisuje tři hlavní rysy charakterizující antisociální osobnosti (nemusí jít nutně o diktátora, ale o jakéhokoli zločince nebo manipulátora). Jde o narcismus, psychopatii a machiavelismus. Koncept pojmenovali jako „temná triáda“. Různé poměry rysů této triády vytvářejí jedinečnou osobnost.

Narcismus byl již popsán výše v tomto textu, jedná se o rys, na kterém se u diktátorských postav psychologické teorie relativně snadno shodují. Paulhus a Williams ale mluví ještě o psychopatii a machiavelismu.

Psychopatie se vyznačuje nízkou úrovní úzkosti a strachu, bezohledností, zcela nepřítomnou schopností soucitu a empatie. Ačkoli s vysokou úrovní inteligence, psychopatická osobnost dokáže „číst“ emoce lidí bez empatie a pochopení podstaty těchto prožitků. Jde v podstatě o to, že se díky své inteligenci naučí projevy emocí rozumově rozpoznat. Některé typy psychopatie jsou spojeny s impulzivitou a potřebou duševní stimulace (např. nebezpečná dobrodružství nebo vysoce rizikové chování).

Machiavelismus se vyznačuje chladnými, manipulativními vztahy s lidmi a naprostým odmítáním morálních norem společnosti. Bezcitnost, nemorálnost, zaměření na vlastní prospěch, manipulace, vydírání a lži jsou těmito lidmi považovány za klíč k úspěchu.

Všechny tři rysy triády se vyznačují nevlídností, chladem a nevšímavostí k potřebám druhých, tíhnou spíše k soupeření než ke spolupráci.

Temná triáda s vysokou pravděpodobností vytváří antisociální osobnost: takový člověk systematicky nerespektuje práva druhých a nijak zvlášť se nezabývá důsledky svých činů – hlavně nemá komplex viny. U osoby s vysokým skóre v temné triádě je větší pravděpodobnost, že spáchá trestný čin nebo způsobí škodu organizaci, ve které pracuje (zejména pokud zastává vedoucí pozici), píše Zaborona.

Lze výskyt narcistických rysů u diktátorů využít k předvídání jedinců, kteří by mohli usilovat o moc?

Zodpovězení této otázky představuje opravdu výzvu. Ne všichni diktátoři se dostanou k moci stejným způsobem nebo za stejných okolností. Například Hitler používal intenzivní propagandu a prostřednictvím nacistické strany vytvořil atmosféru strachu a násilí, aby si zajistil svou moc a autoritu. Mao Ce-tung se naopak stal diktátorem po svém úspěšném vojenském vedení během vleklé občanské války. Saddám Husajn si proklestil cestu na iráckém politickém žebříčku prostřednictvím dlouholetého politického manévrování, až se zmocnil vlády silou.

Kromě toho zůstává původ narcistické poruchy osobnosti a narcistického chování stále předmětem zkoumání. I když je známo, že většina diagnostikovaných případů se vyskytuje u mužů, je stále třeba zjistit, jaké specifické genetické a rodičovské vlivy přispívají k rozvoji této poruchy. K určení příčinných faktorů je zapotřebí dalšího výzkumu.

Tyto aspekty dohromady způsobují, že je nesmírně obtížné předpovědět, u kterých vůdců se projeví diktátorské sklony. Úplné porozumění kulturním, environmentálním a politickým vlivům, které podporují vzestup diktátorů, nám zatím uniká.

Prohloubením našeho porozumění společensko-politickým souvislostem, které umožňují diktátorům získat a udržet si moc, a dalším zkoumáním role osobnosti v celém procesu, budeme možná jednoho dne schopni proaktivně identifikovat a zmírnit riziko vzniku diktátorského vedení ještě před jeho často katastrofálními následky. Toto pátrání má potenciál zachránit nespočet životů a zkrátit roky útlaku v mnoha zemích.

Zdroj: Anxiety.org, Zaborona, Psychology Today

Obří hmyz, který by vám svým tělem zalehl celou klávesnici

1. 8. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 0 komentářů 5 min read 424 Zobrazení nejdelší hmyz na světě, příběh objevení, rekordy, zázraky přírody, zvířecí říše

Nové Příroda/Fauna Věda Video Záhady Zajímavosti

Čínské jméno tohoto hmyzu je v překladu „bambusový uzlový hmyz“ a je přímým popisem jeho tvaru. Jeho řecké jméno „phasma“ je ještě nápaditější, znamená totiž „přízrak“, píše Google Arts & Culture.

„Jednoho dne v srpnu 2014 jsem prováděl průzkum hmyzu v horské oblasti ve výšce 1 200 metrů nad mořem v autonomní oblasti Guangxi Zhuang. Čas letěl a byla už jedna hodina ráno. Zrovna když jsem se rozespale chystal sbalit vybavení k odchodu, koutkem oka jsem zahlédl dlouhý černý stín, který se na cestě přede mnou zubil směrem ke světlu. Vypadalo to jako větev stromu na silnici, kterou odfoukl vítr. Když jsem se však na ni podíval pozorněji, zjistil jsem, že se stín pohybuje v opačném směru než listí na silnici. Pohyboval se proti větru…
Ze zvědavosti jsem se vydal směrem ke stínu. A to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Byl to obrovský, zdánlivě mimozemský hmyz s třiceticentimetrovým tělem a nohama, které byly téměř stejně dlouhé jako jeho tělo. Šmejdilo to po cestě, pohybovalo svým obrovským tělem a pomalu si razilo cestu ke světlu,“ vypráví setkání s největším hmyzem na světě Zhao Li.

„Musela to být obrovská strašilka,“ říkal si, „která ještě nebyla objevena! Sáhl jsem pod jeho tělo a opatrně ho zvedl, jako bych držel něco vzácného a posvátného. Snažila se mi vyšplhat po ruce a kývala svými šesti nohami.“

Hmyz, o kterým je řeč, je Phryganistria chinensis Zhao, druh strašilky, který je s délkou 64 cm a délkou těla 38,2 cm největším známým exemplářem hmyzu.

„Vrátil jsem se pod pouliční lampu, abych si toho obrovského brouka před sebou prohlédl. Jeho pilovité nohy připomínaly trnité větve, zejména přední končetiny; zoubky byly dobře vyvinuté a úhledně uspořádané jako pilový list. Tělo bylo tlusté zhruba jako jeden můj prst, hnědé s prosvítající zelení. Připomínalo větev stromu, ale mělo hladší strukturu. Mělo oválnou hlavu. Pár kulatých očí vypadal jasně a ostře a dvě tenká tykadla byla dlouhá asi deset centimetrů a pohupovala se v chladném nočním vzduchu…

Druhý den jsem změřil velikost tohoto obřího hmyzu a výsledek mě velmi nadchl: celková délka byla o 5,7 centimetru delší než nejdelší zaznamenaná strašilka (Phobaeticus chani), jak její prvenství vyhlásilo Přírodovědné muzeum v Londýně. Je zřejmé, že se jednalo o nejdelší druh hmyzu, který byl kdy objeven; ne o jeden z nejdelších, ale o nejdelší!“ vypráví nadšeně Zhao Li. Po diskusi s několika autoritativními italskými a německými odborníky na strašilky se potvrdilo, že jde o zcela nový druh.

Zhao Li pokračuje ve vyprávění: „Ještě větší štěstí bylo, že tento tyčinkový hmyz po mém přivezení do muzea vyprodukoval šest vajíček, která měla oválný tvar, délku 5 mm a šířku 4 mm, což je na hmyz poměrně velké množství. Vajíčka byla tmavě hnědá a po zaschnutí se objevily jemné proužky. Díky malé „stopce“ na jednom konci připomínala malé ovoce.

První vajíčko se vylíhlo 5. ledna 2015 pod bedlivým dohledem v chovné místnosti hmyzu. Larvy této strašilky jsou zcela odlišné od ostatních strašilek. Její přední nohy jsou tmavě fialové a špičky bílé; její 4 zadní nohy jsou přerušovaně fialové a bílé. Díky těmto jasným barvám hmyz velmi vyniká. Pravděpodobně by mohlo jít o varovné zbarvení pro ptáky, aby se nestali snadno kořistí.“

Jejich růst dal Liovi příležitost odhalit tajemství celého života tohoto tyčinkového hmyzu. „V polovině března, kdy venkovní teploty v Čcheng-tu dosáhly 20 °C, jsem je vzal domů a choval je ve velké, 1,5 metru vysoké kleci z nerezové oceli na terase, aby je bylo možné snadno pozorovat. Během několika měsíců jsem jejich chování pozoroval téměř každý den. Zjistil jsem, že během dne si vždy vybírají pobyt na nejvyšší větvi nebo v horní části klece, kde visí s nataženýma předníma nohama a zůstávají nehybně stát. Teprve když se obloha zcela setmí, začnou se pohybovat. Zřejmě jsou to noční tvorové; v noci se stávají aktivními. Přestože mají dlouhé nohy, pohybují se po většinu času stejně pomalu jako lenochodi.“

Zhao Li díky tomu pochopil, proč se tak dlouho nikomu nepodařilo tento hmyz objevit. „Lze usuzovat, že ve volné přírodě žijí v korunách stromů a prakticky je neopouštějí. Pouze v noci je lákají jasná světla. Asi si spletli světlo lampy u cesty s měsíčním svitem a snažili se k němu probít na noc, když jsem je objevil. V lese svítí měsíc na nejvyšší část stromu. Tento jedinečný zvyk vysvětluje, proč tak obrovský hmyz nebyl nikdy předtím objeven: ze země je nelze najít, když se skrývají v bujné koruně, zcela nehybně a napodobují větve.

Dne 16. září 2017 jsem obdržel certifikát od Guinnessovy knihy rekordů. Stálo v něm: „Nejdelším hmyzem je strašilka (Phryganistria chinensis), která měří 640 mm s plně nataženýma nohama a byla odchována v Muzeu hmyzu západní Číny v Čcheng-tu v čínském S‘-čchuanu.“

Přestože má tento „pomalý obr“ na nohou ostny podobné pilám, nemá žádné útočné mechanismy. Přirozeným nepřátelům se vyhýbají pomocí vysoké úrovně mimikry, tzv. přírodního „převlečení“. Samci svým lesklým, světle hnědým tělem napodobují odumřelé bambusové větve. O něco silnější samice vypadají jako větve. Jejich zbarvení těla a značení se mění, aby se přizpůsobily prostředí, ve kterém vyrůstají.

Strašilky se dělí do pěti čeledí s více než 300 rody a 3 000 druhy; v Číně žije více než 300 druhů strašilek. Většina druhů je dlouhá a tenká a má na sobě tzv. „uzly“, díky čemuž připomínají bambusové rostliny. Tři páry štíhlých nohou také vypadají jako bambusové větve. Proto se tomuto hmyzu v čínštině říká „bambusový uzlový hmyz“.

V jihovýchodní Asii žije nejhojnější počet druhů strašilek na světě. Mnohé druhy jsou velké, mají úchvatný vzhled, zvláštní barvy a vysokou okrasnou hodnotu. Milovníci a sběratelé hmyzu často usilují o jejich získání.

Velikost tohoto hmyzu nám dává příležitost být svědky nádhery mikrosvěta. Alespoň víme, že některé druhy obřího hmyzu stále žijí, přestože mnozí dávní obři již vyhynuli. Máme štěstí, že jsme ho objevili, protože v minulosti byly velké druhy tyčkového hmyzu objeveny pouze v zemích poblíž rovníku. Tento nový druh obřího tyčinkového hmyzu nalezený v Číně je důkazem zázračnosti této země kolem nás.
Příští rok plánujeme vypustit uměle odchované jedince tohoto druhu zpět na jeho původní místo a doufáme, že budou ve volné přírodě dobře chráněni a zanechají našim potomkům další nádherné druhy.

Zdroje: Google Arts & Culture, Guinnessova kniha rekordů

Geniální podvodníci: Chobotnice v tisíci kostýmech a želvy, které si pozvou večeři přímo do tlamy

30. 7. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 0 komentářů 4 min read 980 Zobrazení maskování, mimikry, ochrana, tajemná příroda

Nové Příroda/Fauna Věda Video Zajímavosti

Příroda a evoluce vymyslela neuvěřitelné mechanismy, jak se mohou zvířata i rostliny bránit před nebezpečím, nebo které mohou využít pro úspěšnější lov potravy. Některé jsou prostší a některé jsou opravdu propracované a pozoruhodné. Jedním z takových mechanismů je přírodní fenomén známý jako mimikry, tedy schopnost organismů, jak píše Biology Online, imitovat či napodobit jiné organismy nebo neživé předměty, a to z důvodu vlastního prospěchu.

Falešné oči motýlů

Křídla motýlů a můr mohou být díky pestrým a propracovaným vzorům úžasně krásná. Pro krásu ale neslouží, pomáhají těmto živočichům jako obrana před hladovými predátory, píše Natural History Museum.

U mnoha druhů motýlů a můr se vyvinulo něco, co vypadá jako oči navíc. Tyto výrazné znaky na křídlech se často označují jako oční skvrny nebo falešné oči a mají nejrůznější barvy a velikosti.

Oční skvrny se objevují jak na dospělých jedincích, tak na larvách a jsou často dobře odlišitelné od ostatních vzorů křídel živočichů. Tyto nápadné znaky jsou obvykle kruhové a skládají se ze soustředných kroužků kontrastních barev.

Předpokládá se, že ne všichni motýli a můry používají své oční skvrny stejným způsobem. Existují dvě hlavní teorie, jak fungují jako obrana proti predátorům.

Podle první se vyvinuly k zastrašování. Předpokládá se, že oční skvrny jednoduše napodobují oči predátorů. V tomto případě fungují jako odstrašující prostředek pro predátory, protože útočníci si myslí, že najednou čelí většímu a potenciálně nebezpečnému zvířeti.

Dalším využitím očních skvrn je spíše než úplné zabránění útoku odlákání pozornosti predátorů. Značky podněcují útočníka, aby se zaměřil na části těla hmyzu, které nejsou pro jeho přežití životně důležité – například okraje křídel. Oční skvrny mohou sloužit k upoutání pozornosti. Pokud predátor zasáhne hlavu, motýla nebo můru okamžitě usmrtí. Je tedy možné, že slouží k odvedení pozornosti predátora od životně důležitých částí těla

Návnada přímo v tlamě

Tuto strategii, které se říká agresivní mimikry (protože slouží k usnadnění útoku na oběť) využívá kajmanka supí. Navzdory svému silnému skusu se tyto sladkovodní želvy maskují mezi mrtvým dřevem a bahnem na dně řek a jezer a v otevřené tlamě si mnou malý výrůstek na jazyku.

Na jazyku zvířete je připevněn krví naplněný přívěsek, který má růžovou barvu a tvar červa. Jeho kroucením – při naprostém klidu zbytku těla – napodobuje pohyb a vzhled červa. Želva se chová jako pravý rybář, výrůstek připomínající červa láká ryby přímo do její tlamy, a ta tedy pouze vyčkává, až se ryba chytí návnady a stane se její večeří. Kajmanka supí navíc dokáže zadržet dech na 50 minut v kuse, což jí dává dostatek času na čekání.

Někdy také mají tyto želvy v dospělosti hřbet pokrytý řasami. Když jim tento materiál vyroste na krunýři, hlavě a končetinách, pomáhá želvám splynout s bahnitým říčním dnem, takže jsou pro ryby téměř neviditelné.

Jeden kostým pro přežití na mořském dně nestačí

Tento fascinující tvor byl objeven v roce 1998 u pobřeží Sulawesi v Indonésii na dně bahnitého ústí řeky, píše Marine Bio.

Ačkoli je mimikry v přírodě běžnou strategií přežití, je chobotnice maskovaná přeci jen něčím výjimečná. Nepřevléká se pokaždé do stejného kostýmu. Je prvním známým druhem, který přebírá vlastnosti více druhů a navíc je dokáže velmi rychle měnit dle potřeby. Mezi tvory, které napodobuje, patří například jazyk obecný, ryba známá také pod názvem mořský jazyk. Tuto plochou jedovatou rybu napodobuje chobotnice tak, že nabere rychlost, stáhne všechna ramena k sobě do tvaru listu a vlní se přitom na způsob plovoucí ploché ryby.

Aby napodobila perutýna, vznáší se chobotnice nad dnem oceánu s široce roztaženými pažemi, které vlají kolem jejího těla, aby získaly podobu jedovatých ploutví této ryby. A napodobovat umí také třeba mořské hady. Chobotnice se schová do otvoru na dně moře, vystrčí jen dvě paže (na kterých jsou vidět černé pruhy) a vlní je v opačných směrech, čímž napodobuje hadí pohyb.

Vědci se domnívají, že tento tvor se může vydávat také za písečné sasanky, rejnoky, krevety kudlanky a dokonce i za medúzy. Navíc je chobotnice natolik inteligentní, že dokáže rozpoznat, za kterého nebezpečného mořského tvora se má vydávat, který bude pro jeho aktuálního možného predátora představovat největší hrozbu, píše Marine Bio.

Zdroje: Biology Online, Natural History Museum, Howstuffworks.com, Earth Archives, National Geographic

Život v pekle: Jak válka na Ukrajině zasahuje duševní zdraví?

30. 7. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 0 komentářů 13 min read 3124 Zobrazení duševní zdraví, nemocnice, Ukrajina, válka, vojáci

Nové TOP 10 Válečná zóna

Ve tváři každého vojáka v psychiatrické nemocnici v Kyjevě je vepsáno narůstající duševní trauma z války. Nemocnice je pojmenovaná po Ivanu Pavlovovi – Pavlivka. V době míru se v Pavlivce léčili lidé s těžkými duševními chorobami, většinou schizofrenií, ale válka si vynutila zásadní změny. Nemocnice na Ukrajině nezvládají množství přicházejících psychiatrických obětí a velitelé potřebují zpět své vojáky. Loni v červnu Pavlivka otevřela oddělení se 40 lůžky určené právě pro vojáky, ale o šest týdnů později se rozrostlo na 100 lůžek, píše The New York Times.

„Lidská psychika je narušená,“ řekl podplukovník Oleksandr Vasylkovsky pro CBC News a poznamenal, že vojáci, kteří nyní bojují, se potýkají nejen s hrůzou boje, ale v mnoha případech také se stresem z odloučení od rodinných příslušníků, kteří emigrovali na západ nebo jinam mimo Ukrajinu. Vasylkovsky, který působí v Národní gardě Ukrajiny, také uvádí, že více než 14 měsíců poté, co se celá země ponořila do války, je sebevražednost v ukrajinské armádě velkým problémem, ale o statistikách nemohl mluvit, protože jsou tajné.

„Člověk není ze železa ani z betonu,“ řekl. „Člověk má určitou hranici, a když ji překročí, může se psychicky zhroutit.“ Muži i ženy ve válce se setkávají také s problémem zneužívání alkoholu a drog.

Ukrainian Couple Tearfully Reuniting During War

Od „tragédie“, jak ji sám, voják pobývající se zmíněné nemocnici, nazývá, uplynul měsíc. Když přijde řeč na toto téma, ztuhne a podívá se na podlahu. Zalapá po dechu. Nedokáže to říct.

Jeho lékařka mluví za něj: „Byli čtyři. Byli rozmístěni poblíž frontové linie, na východě Ukrajiny, a té noci sestřelili z oblohy ruský dron. Malé vítězství. Pak se ale jeho trosky řítily dolů, kusy otrhaného kovu se zařezávaly do mužů na zemi. On jediný zůstal na nohou. V následujících hodinách pro ně někdo přišel – odnesli jednoho mrtvého, dva zraněné – a on zůstal na pozici sám přes tu mrazivou noc a do dalšího dne. Když si pro něj přišli, už nenacházel slova. „To je všechno,“ řekla psychiatryně. „Stáhl se do sebe a nic nechce.“

Vojenské oddělení je klidné místo s vysokými stropy, prostorem pro šachy a pingpongovým stolem; mohli byste si ho splést s domovem důchodců, až na to, že kliky u dveří byly odstraněny.

Ošetřovatelé obcházejí pacienty, aby jim rozdali prášky nebo je odvedli na injekce. Vojáci nosí uniformy, ale batohy a boty mají vyrovnané na podlaze vedle postelí. Na oddělení nosí pantofle.

Mladšímu poručíkovi Ruslanovi se zdá stále stejný sen, jak je schovaný v zákopu. „Ale není to zákop, je to hrob“, říká. Návštěvy ženy a dětí zkracuje. „Nejraději bych si lehl někam do díry a schoval se,“ vysvětluje.

Jeden z vojáků říká, že po návratu z bojové zóny už nemohl spát. Jiný říká, že už nesnese davy lidí. Oddělení je plné podobných příběhů, které NY Times zpracoval a představil vizuálně velmi poutavou a interaktivní formou.

"Dokončil jsem školu a v roce 2021 jsem vstoupil do armády. 
Poté začala válka a všechno se pokazilo. Měl jsem
postkomoční syndrom. Zůstal v nemocnici po dobu 
21 dní. Poté byl poslán k vojenské jednotce.
Tam jsem byl měsíc a zhoršilo se to. Poslali 
mě sem. Uplynul rok a propustili mě. 
Byla mi diagnostikována schizotypní 
porucha. Slyším hlasy. Říkají, že mám zabíjet. 
Ale já se snažím nezabíjet. "

Oleksandr, 21 let, bývalý student

Zdroj: NY Times

Každá válka nás učí něco nového o traumatu. V první světové válce byly nemocnice přeplněné vojáky, kteří křičeli, mrzli nebo plakali a v lékařských textech byli popisováni jako „morální invalidé“. Na konci druhé světové války se objevil vstřícnější názor, že i ten nejodolnější voják se po dostatečně dlouhé době v boji psychicky zhroutí – odborníci dospěli k závěrům, že je to v průměru mezi 200 a 240 dny. Ruská válka na Ukrajině vyniká mezi moderními válkami extrémním násilím. Její frontové linie jsou blízko sebe a ostřelovány těžkým dělostřelectvem. Ukrajinské síly jsou z velké části tvořeny muži a ženami, kteří ještě před rokem neměli žádné bojové zkušenosti.

"Kluci říkají, že mluvím ze spaní a bojuji ve spánku. 
Moji padlí bratři, s nimiž sedím v zákopu, 
se ptají: "Viktore, proč nestřílíš, nevidíš, že se
blíží?" Ale panikařím. Chvíli trvá, než si 
uvědomím, že to byl jen sen. Je to velmi, velmi 
bolestivé. Chci se schoulit do kouta pod deku. 
Pracoval jsem ve škole jako učitel. Někteří z mých 
bratrů ve zbrani byli mými studenty. Byli jsme 
spolu od prvního dne války, ve stejných zákopech, 
na stejných pozicích. Oni zemřeli, ale já ne."

Viktor, 53 let, bývalý učitel 

Zdroj: NY Times

Každým konfliktem se náš pohled na trauma rozšiřuje. Po válce ve Vietnamu se ukázalo, že válečné zážitky mohou poznamenat celou generaci mužů a ztížit jim práci nebo zapojení do rodinného života. Nyní se vědci domnívají, že následky traumatu mohou sahat ještě dál, za konec lidského života, a zakódovat vlastnosti, které formují ještě nenarozené děti.

Jsem válečná zdravotnice. Nemůžu vydržet vzpomínky
na to, co jsem viděla. V Irpinu byl sklep, kde
byli lidé, ukrývali se tam. Tři nebo čtyři dny
sklep neopustili. Děti ale nemohly ten tlak vydržet.
Jsem babička, takže je to pro mě velmi těžké, vidět,
že děti nemohou běhat, chodit, plakat, mluvit.
Stejně jako všichni ostatní se sama sebe ptám: 
Čím jsou ti lidé vinni? Čím si to zasloužili? 
Proč musí takhle žít? Je mi to líto. Nenacházíte
odpovědi a otázky se jen hromadí. 

Yulia, 47 let, bývalá zdravotnice a nezávislá soudní znalkyně

Zdroj: NY Times

Obavy z rozšíření traumatu na další generace pronásledují doktora Oleha Chabana, psychiatra a profesora psychologie na Národní lékařské univerzitě Bogomolec v Kyjevě, který radí ukrajinskému ministerstvu obrany. Ukrajinské vojáky pozoruje od roku 2014, kdy Rusko obsadilo Krym. Chaban říká, že nyní jsou intenzivně soustředění v boji, „zaslepeni“ adrenalinem. Teprve když opustí válečnou zónu, začnou se u nich objevovat příznaky, noční můry, flashbacky a nespavost.

Chaban se obává, co to bude znamenat v příštích letech. Epidemiologové zkoumající děti narozené po hladomoru našli po desetiletích stopy toho, co prožili jejich rodiče. Vyšší výskyt obezity, schizofrenie a cukrovky. Jejich život je kratší. „Dělá mi to starosti,“ říká.

Zdravotní centrum podplukovníka Oleksandra Vasylkovskyho

V červnu Vasylkovsky s pomocí darů a zahraniční pomoci zahájil zdravotní program, v jehož rámci mohou vojáci absolvovat týdenní fyzioterapii a psychologické poradenství spolu s alternativními léčebnými postupy s regeneračním účinkem, píše CBC News.

Nové zdravotní centrum se nachází v Charkovské oblasti a nabízí každý týden psychologickou podporu až 100 vojáků. Bylo vytvořeno na pomoc vojákům, kteří se snaží vyrovnat s následky bojů.

Vojáci si sem mohou přijet odpočinout zpravidla na jeden týden. Podle Vasylkovského je 95 procent vojáků po týdnu volna posláno zpět do frontové linie. Zároveň však dodává, že pokud potřebují více času s psychologem, mohou zůstat ještě týden nebo dva. Pokud je jasné, že se u nich objevily vážné zdravotní problémy, mohou být posláni do nemocnice.

V centru je vojákům k dispozici fyzioterapie, solné jeskyně, bazén, laserová terapie a samozřejmě také skupinová i individuální poradenská sezení.

Mančenko od září řídí tank poblíž Avdijivky v Doněcku, oblasti, která byla pod těžkým ruským bombardováním. Během jedné mise se podle Mančenka jeho tank porouchal, když byli jen něco málo přes kilometr od ruských pozic. Dostali se pod palbu a byli nuceni utíkat jako o život. Jindy byl jeho tank zasažen kulometnou palbou. Mančenko říká, že si není jistý, proč se jeho velitel rozhodl poslat ho do zdravotního střediska, ale přiznává, že na rozdíl od zbytku své jednotky je mnohem tišší a má tendenci nechávat si své emoce pro sebe.

Co je posttraumatická stresová porucha?

Posttraumatická stresová porucha (PTSD; Post-traumatic stress disorder) je duševní onemocnění, které je vyvoláno výjimečně šokující, děsivou nebo nebezpečnou událostí. Jak uvádí text organizace National Institute of Mental Health, je přirozené, že během traumatické situace a po ní pociťujeme strach. Strach je součástí tělesné reakce „bojuj nebo uteč“, která nám pomáhá vyhnout se potenciálnímu nebezpečí nebo na něj reagovat. Lidé mohou po traumatu zažívat celou řadu reakcí a většina lidí se z počátečních příznaků časem zotaví. U těch, kteří mají problémy i nadále, může být diagnostikována posttraumatická stresová porucha.

Většina lidí, kteří prožijí traumatickou událost, může mít dočasné potíže s přizpůsobením se a zvládáním, ale s časem a dobrou péčí o sebe se obvykle zlepší. Pokud se příznaky zhoršují, trvají měsíce nebo dokonce roky a narušují vaše každodenní fungování, můžete mít posttraumatickou stresovou poruchu, upřesňuje Mayo Clinic. Pro zmírnění příznaků a zlepšení funkcí může být rozhodující podstoupení účinné léčby po vzniku příznaků PTSD.

Posttraumatická stresová porucha se může rozvinout u kohokoli v jakémkoli věku. Týkat se může válečných veteránů a lidí, kteří zažili nebo byli svědky fyzického nebo sexuálního napadení, zneužití, nehody, katastrofy nebo jiných závažných událostí. Může se jednat například o dopravní nehodu.

Ne každý člověk s PTSD prožil nebezpečnou událost. Někdy může být příčinou PTSD i to, že se dozvíte, že trauma prožil váš přítel nebo člen rodiny.

Podle Národního centra pro PTSD v USA se s PTSD někdy v životě setká přibližně šest lidí ze sta. U žen je pravděpodobnost vzniku PTSD vyšší než u mužů. Některé aspekty traumatické události a některé biologické faktory (např. geny) mohou u některých lidí pravděpodobnost vzniku PTSD zvýšit.

Příznaky posttraumatické stresové poruchy obvykle začínají do tří měsíců od traumatické události, ale někdy se objeví i později. Aby člověk splnil kritéria pro diagnózu PTSD, musí mít příznaky déle než 1 měsíc a příznaky musí být natolik závažné, že narušují běžné fungování člověka v každodenní životě. Příznaky mu tedy působí potíže ve vztazích, rodinném životě nebo práci.

Průběh poruchy se liší. Někteří lidé se uzdraví do 6 měsíců, zatímco u jiných příznaky trvají 1 rok i několik let. Lidé s posttraumatickou stresovou poruchou mají často též další onemocnění jako deprese, úzkostné poruchy, nebo mají potíže týkající se zneužíváním návykových látek.

Mezi typické příznaky PTSD patří vtíravé myšlenky, především tzv. flashbacky, což jsou opakovaně se vracející „záblesky“ vzpomínek na traumatizující událost. Tyto „záblesky“ jsou doprovázeny fyzickými příznaky jako je bušení srdce, třes, pocení. Dále jsou to opakující se noční můry, vyhýbání se místům, událostem a předmětům apod., které připomínají traumatický zážitek. Lidé s PTSD se také potýkají s poruchy nálad, podrážděností, uzavřeností, výbuchy hněvu, špatnou schopností soustředit se, poruchami spánku a další. PTSD může vést až k sebevražedným tendencím a pokusům, píše National Institute of Mental Health.

"Neplánoval jsem, že skončím tady. Asi po šesti 
měsících v této pozici jsem začal pociťovat nechuť
k životu. Člověk je pořád na jednom místě, každý
den je stejný. Je to monotónnost. Šedivé dny plynou
den za dnem. Nic se nemění. Nakonec jsem ztratil 
chuť k jídlu. Spánek také není moc dobrý. Můj 
psychický stav se zhoršil. Začal jsem být hodně
nervózní. Nemohu se soustředit na jednu věc, všechno
mě hned rozptýlí. V hlavě nemám žádný řád. 

Stanislav, 29 let, bývalý kuchař

Zdroj: NY Times

Ruslan, mladší poručík, byl před ruskou invazí učitelem výtvarné výchovy. Nyní se nemůže zbavit neustálého pocitu, že se chystá něco strašného, což může být příznakem úzkostné poruchy. V Bachmutu velel jednotce a byl pověřen kladením min před ukrajinské linie, přičemž řídil vozidlo naložené municí a muži, často byli pod přímou palbou. Zvládl to neuvěřitelně, ale to je ten paradox: teď ho ta zkušenost provází pořád, píše NY Times.

„Všechny ty hrůzy v Bachmutu mě teď začínají pronásledovat,“ říká. „Bylo to peklo, žiju v pekle.“

Mnozí popisují pocit odloučenosti, a to i v rodině. Valerij, který před válkou pracoval jako stavební dělník, říká: „Někdy se mnou manželka mluví, a pak si toho všimne. Řekne: ‚Slyšel jsi, co jsem říkal?'“. Je to pravda; někdy ji neslyší. Jeho myšlenky se točí dokola kolem něčeho, co se stalo na frontě: celá posádka, jeho kamarádi, uhořeli v tanku. Pamatuje si jejich jména, rodná města, pozice, jména jejich manželek.

„Někdy se v noci probudím a nemůžu dýchat,“ říká. „Chvíli trvá, než se uklidním. Na nočním stolku mám připravenou tabletku, kterou si hned vezmu.“

Jaká je budoucnost vojáků po jejich propuštění z kyjevské nemocnice?

Po třech nebo čtyřech týdnech se vojáci vracejí ke svým jednotkám, aby je posoudila lékařská komise. Doktor Vjačeslav Mišev odhaduje, že se do služby vrátí asi 70 procent z nich.

To je realita, ve které pracujeme,“ říká. „Buď je vrátíme do ozbrojených sil, nebo doporučíme prohlásit je za nezpůsobilé k vojenské službě kvůli výrazným změnám osobnosti a psychickému traumatu.“

Doktorka Andrienko jim ve své kanceláři naslouchá, někdy i celé hodiny. Začíná tím, že se ptá na jednoduché věci, například na jejich fyzickou bolest, a krouží kolem tématu těch hrozných věcí, které viděli. To je to, co potřebují, říká, někoho, kdo vyslechne jejich příběhy. Jejich manželky a děti to nedokážou.

"V hlavě mám spoustu věcí, víte? Na frontě jsem byl 
zasažen granátem. Zhoršil se mi zrak a jsem z toho 
velmi nervózní. Kdy se to vrátí do normálu? 
Hodně teď nad tím přemýšlím. Všechny problémy si 
beru hodně k srdci. Jsem moc šťastný, když moje 
rodina a snoubenka přijedou, ale je to jako bych 
s nimi nebyl. Jsou tady, ptají se, vtipkují, ale já
zůstávám uzavřený. Dřív jsem býval veselý člověk. 
Teď jsem většinou smutný, je mi lépe samotnému. 

Andriy, 27 let, bývalý logistik supermarketové společnosti

Zdroj: NY Times

Jakmile začnou mluvit, může být těžké je přimět, aby přestali. Jeden voják, jehož rodiče žili v šedé zóně, seděli v kuchyni, když jim někdo hodil do okna granát. Šel domů pro jejich ostatky a vzal dva pytle. Jeden pro otce, druhý pro matku.

„Jaká tableta pomůže?“ ptá se lékařka Andrienková. „V současné situaci nepomůže žádná pilulka,“ řekla.

Zdroje: The New York Times, CBC News, Mayo Clinic, National Institute of Mental Health

Rádiové signály ze vzdálené exoplanety: Je zde možný život?

28. 7. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 0 komentářů 3 min read 1781 Zobrazení exoplaneta, jiný druh, rádiový signál, vesmír, život

Budoucnost TOP 10 Vesmír Zajímavosti

Vědci zaznamenali opakující se rádiový signál z exoplanety (planeta, která obíhá kolem jiné hvězdy než je Slunce) a hvězdy, kolem které obíhá, oba objekty vzdálené od Země 12 světelných let. Signál naznačuje, že planeta velikosti Země může mít magnetické pole a možná i atmosféru, píše CNN.

Magnetické pole Země chrání atmosféru planety, kterou potřebujeme k přežití. Nalezení atmosfér u planet mimo naši sluneční soustavu by mohlo ukázat na další světy, na nichž by mohl být možný život.

Vědci zaznamenali silné rádiové vlny přicházející od hvězdy YZ Ceti a skalnaté exoplanety, která kolem ní obíhá, nazvané YZ Ceti b, během pozorování pomocí soustavy dalekohledů Very Large Array Karla G. Janského v Novém Mexiku. Vědci se domnívají, že rádiový signál vznikl interakcí mezi magnetickým polem planety a hvězdy. Studie s podrobnými výsledky byla zveřejněna v časopise Nature Astronomy.

Co je skalnatá exoplaneta? Jedná se o typ exoplanety, která má pevný povrch složený převážně z hornin a kovů. Tyto planety mají podobnou strukturu jako planety naší sluneční soustavy (Země, Mars, Merkur, Venuše). 
Vedle skalnatých exoplanet existují i plynné exoplanety, které mají rozsáhlé atmosféry a nemají pevný povrch. Plynné exoplanety jsou často podobné Jupiteru a Saturnu.  
Skalnaté exoplanety jsou velmi zajímavé pro vědce, protože ti se domnívají, že by mohly mít podobné podmínky jako naše planeta Země, což by mohlo umožnit existenci života. Studium těchto exoplanet nám pomáhá lépe porozumět formování a evoluci planet mimo naši sluneční soustavu.

Jak vznikají silné rádiové vlny?

Aby byly rádiové vlny na Zemi detekovatelné, musí být velmi silné, uvedli vědci. „To, zda planeta přežije, a tedy přežije její atmosféra, může záviset na tom, zda má silné magnetické pole,“ řekl Pineda. Již dříve vědci detekovali magnetická pole na exoplanetách velikostně podobných Jupiteru, největší planetě naší sluneční soustavy. Hledání magnetických polí na menších planetách velikosti Země je však obtížnější, protože magnetická pole jsou v podstatě neviditelná. „Hledáme způsob, jak je vidět,“ uvedla spoluautorka studie Jackie Villadsenová.

Zatímco YZ Ceti b obíhá kolem své hvězdy, plazma z hvězdy se střetává s magnetickým polem planety, odráží se od ní a interaguje s magnetickým polem hvězdy. Všechny tyto energetické reakce vytvářejí a uvolňují silné rádiové vlny, které lze na Zemi detekovat. Vědci měřili zachycené rádiové vlny, aby určili sílu magnetického pole planety. „To nám říká nové informace o prostředí kolem hvězd,“ řekl Pineda. „Tuto myšlenku nazýváme ‚extrasolární vesmírné počasí‘.“

V naší sluneční soustavě může aktivita na Slunci vytvářet kosmické počasí, které má dopad na Zemi. Energetické výboje ze Slunce mohou narušovat satelity a globální telekomunikace a způsobovat oslnivé světelné show v blízkosti zemských pólů, jako je polární záře. Vědci si představují, že interakce mezi YZ Ceti a její planetou také vytváří polární záři, ale tato světelná show se ve skutečnosti odehrává na hvězdě. „Ve skutečnosti vidíme polární záři na hvězdě – to je ta rádiová emise,“ řekl Pineda. „Pokud má planeta vlastní atmosféru, měla by být polární záře i na ní.“

Kandidát na skalnatou exoplanetu

Vědci se domnívají, že YZ Ceti b je zatím nejlepším kandidátem na skalnatou exoplanetu s magnetickým polem. „Je to opravdu velmi pravděpodobné,“ řekl Villadsen. „Myslím si však, že to bude ještě hodně práce, než se objeví opravdu silné potvrzení rádiových vln způsobených planetou.“

Nové radioteleskopy, které se připravují na zprovoznění v tomto desetiletí, by mohly astronomům pomoci při dalších detekcích signálů, které naznačují magnetické pole, uvedli vědci.

„Hledání potenciálně obyvatelných nebo životodárných světů v jiných slunečních soustavách částečně závisí na schopnosti určit, zda skalnaté exoplanety podobné Zemi skutečně mají magnetické pole,“ uvedl ve svém prohlášení Joe Pesce, programový ředitel Národní radioastronomické observatoře. „Tento výzkum ukazuje nejen to, že tato konkrétní skalnatá exoplaneta pravděpodobně magnetické pole má, ale poskytuje i slibnou metodu pro vyhledávání dalších.“

Zdroje: CNN, Nasa.gov, Nature Astronomy

Jaký je nejjedovatější strom na světě? Zkoumání „malých jablek smrti“

19. 7. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 5 min read 1930 Zobrazení extrémy, Hippomane mancinella, Mancinella, nejjedovatější, příroda, strom smrti, životu nebezpečný

Příroda/Fauna TOP 10 Zajímavosti

Strom, pod kterým je nebezpečné stát v dešti a jeho oběti

Mancinella, Hippomane mancinella nebo také „strom smrti“ je nejnebezpečnějším stromem na světě. Vyrůstají na něm zelené plody, které jsou velmi podobné jablkům. Rozhodně však není dobré podlehnout pokušení a do tohoto jablíčka se zakousnout, je totiž opravdu prudce jedovaté, píše HITC.

Kvůli své extrémní nebezpečnosti jsou tyto plody ve španělštině dokonce označovány jako „manzanita de la muerte“, což v překladu znamená „malé jablko smrti“. Mancinella je jako nejjedovatější strom na světě vedena také v Guinnesově knize rekordů.

Rostlina patří do čeledi pryšcovité, která obsahuje asi 7 000 druhů a mancinella je ohroženým druhem.

Kvůli svým velmi nebezpečným vlastnostem jsou v některých částech přirozeného výskytu stromy natírány červeným křížem, červeným prstencem nebo dokonce označovány varovnými nápisy.

Účinky a toxicita mancinelly

Smrtelné může být i jediné kousnutí do plodu stromu a nebezpečí představuje i blízký kontakt se stromem. Pokud byste stáli pod stromem třeba při dešti, jeho nebezpečné toxiny budou spolu s kapkami deště dopadat na vaši pokožku, jak upozorňuje například článek magazínu Science Alert.

Strom obsahuje koktejl toxinů, některé z nich dokonce dosud nejsou přesně popsané, píše Tree Hugger. Některé z toxinů působí okamžitě, zatímco jiné si dávají na čas. Příznaky kontaktu s mízou (která vytéká z kůry, listů i plodů) sahají od vyrážky a bolesti hlavy až po akutní dermatitidu či vážné dýchací problémy.

Při kontaktu s kůži (například pokud právě stojíte pod stromem při dešti) způsobují toxiny nesnesitelně bolestivé a závažné popáleniny s puchýři. Nedoporučuje se ani pálení nebo sekání dřeva, protože jeho kouř a piliny pálí kůži, oči a plíce. Kouř z hořícího dřeva může způsobit dokonce dočasnou bolestivou slepotu. Pojídání plodů obvykle způsobuje bolesti břicha, zvracení, krvácení a poškození trávicího traktu. Kromě krátkodobého nebezpečí mohou být některé látky mancinelly kancerogenní, protože podporují růst nezhoubných a zhoubných nádorů, píše Tree Hugger.

Oběti mancinelly

O tom, co mancinella dokáže, ví své také radioložka Nicola Stricklandová a její kamarádka, s níž se vydala na dovolenou na karibský ostrov Tobago, tropický ráj s idylickými opuštěnými plážemi. O svých bolestivých zkušenostech napsala dokonce článek pro Národní lékařskou knihovnu ve Washingtonu.

Když se hned první ráno vydaly hledat mušle a korály do bílého písku, jejich dovolená se otočila naruby. Stricklandová a její kamarádka našly na pláži mezi kokosovými ořechy a mangem sladce vonící zelené plody, velké asi jako mandarinka. Obě se bláhově rozhodly do nich zakousnout a během chvíle příjemnou sladkou chuť přebil peprný, pálivý pocit a nesnesitelná tíseň v krku, která postupně zesílila natolik, že sotva mohly polykat.

Stricklandová k onomu životu nebezpečnému rozhodnutí řekla: „Zbrkle jsme se do tohoto ovoce zakously a zjistily, že je příjemně sladké. O chvíli později jsme si všimly zvláštního pocitu v ústech, který postupně přešel v pálení, drásání a sevření hrdla. Příznaky se během několika hodin zhoršovaly, až jsme kvůli nesnesitelné bolesti a nateklému krku sotva dokázaly polknout pevnou stravu. Bolest bohužel zhoršovala většina alkoholických nápojů, mírně ji sice zmírňovala piňa colada, ale více samotné mléko.

Příznaky a bolest začaly ustupovat asi po osmi hodinách. Přetrvávala citlivost lymfatických uzlin na krku, které také byly nadále nateklé. Stricklandová a její kamarádka měly obrovské štěstí, přežily především díky tomu, že množství snědeného plodu (resp. šťávy z něj) bylo opravdu malé.

Smrt je všeobecně považována za riziko, které se k tomuto stromu váže, ale údajů o úmrtí v případě požití plodů neformálně známých též jako „plážové jablko“ je málo.

Nejznámější obětí mancinelly je pravděpodobně Juan Ponce de Leon, který vedl první evropskou výpravu na Floridu v roce 1513. O osm let později se vrátil, aby poloostrov kolonizoval, ale jeho invaze narazila na odpor bojovníků z kmene Calusa. Někteří domorodí obyvatelé Karibiku používali mízu z mancinelly k výrobě jedovatých šípů a jeden z těchto šípů s hrotem z mízy údajně zasáhl Ponce de Leona do stehna během bitvy v roce 1521. Se svými vojáky uprchl na Kubu, kde na následky zranění zemřel.

Kde mancinella roste?

Mancinella se vyskytuje na mnoha karibských ostrovech, ve Střední Americe, na západním pobřeží Afriky a na Floridě. Rostlině vyhovuje slané prostředí, proto roste v blízkosti moře.

K čemu je mancinella dobrá?

Zatímco pro většinu živých tvorů je strom smrtelně nebezpečný, pro Zemi je prospěšný.

Rostlina pomáhá jako větrolam a chrání tak pobřežní města před tropickými bouřemi a bojuje také proti erozi pláží, uvádí HITC a dodává, že mimo jiné také často slouží jako útočiště pro některé druhy leguánů, kteří jsou vůči jeho jedu imunní.

A dřevo mancinelly se dokonce již po staletí používá k výrobě nábytku. Karibští truhláři velmi dobře vědí, jak se dřevem pracovat tak, aby nebylo nebezpečné pro ně samotné ani pro budoucí uživatele nábytku – nezbytným v procesu zpracování je pečlivé rozřezání a vysušení na slunci, aby se neutralizovala jedovatá míza, píše Tree Hugger.

Zdroje: HITC, Inexpensive Tree Care, Science Alert, Tree Hugger

6 pozoruhodných vědeckých faktů o orgasmu

19. 7. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 5 min read 408 Zobrazení orgasmus, věda, ženy a muži

Věda Video Zajímavosti

Orgasmy jsou třešničkou na dortu skvělého sexu: k zážitku je nepotřebujete, ale když jsou k dispozici, mohou být velmi příjemným doplňkem. Mind Body Green přináší 6 zajímavých a vědecky podložených faktů o tomto pozoruhodném lidském prožitku.

1. Pro ženy není přirozeně těžší dosáhnout orgasmu

Co se týče ženského orgasmu, často uslyšíte, jak ho lidé popisují jako něco záhadného, nepolapitelného, a dokonce vzácného – navzdory skutečnosti, že přibližně 95 % žen obvykle dosahuje orgasmu snadno při masturbaci. Ženy častěji než muži uvádějí, že mají s orgasmem potíže, nejde však o biologii. Jde o kulturní normy a nedostatek informací.

Historicky je na sex pohlíženo výhradně skrze mužské potěšení, což je důvod, proč si dodnes spojujeme slovo „sex“ se souloží (navzdory tomu, že samotná penetrace většinu majitelek vagíny k orgasmu nestimuluje) a proč věci, které ženy skutečně vzrušují (jako je orální sex a stimulace klitorisu), stále spojujeme s „předehrou“, nikoliv s hlavním aktem.

Je to také důvod, proč za poslední století vznikly tisíce studií o mužském sexuálním potěšení a dysfunkcích, ale jen velmi málo o ženském sexuálním potěšení a dysfunkcích. (The Week uvádí, že v databázi vědeckých studií PubMed je téměř pětkrát více studií o mužském sexuálním potěšení než o ženské sexuální bolesti).

Také v lékařství se věnovalo překvapivě málo času výzkumu tomu, jak fungují vulvy a vagíny a co vzrušuje lidi, kteří je mají. Teprve v posledním desetiletí se konečně začalo mluvit o celé struktuře klitorisu, jehož většinu tvoří vnitřní struktura, a která zasahuje asi 4 centimetry do těla a obepíná poševní kanál.

2. Právě poznání rozdílu mezi orgasmy zvyšuje pravděpodobnost, že je ženy budou mít

Nedávná studie publikovaná v časopise Sex Education na začátku tohoto roku pozorovala ženy před a po absolvování kurzu o sexu. Některé z nich absolvovaly obecný kurz o lidské sexualitě, zatímco jiné absolvovaly kurz, v němž se konkrétně hovořilo o rozdílu v orgasmech, tedy o tom, že 95 % heterosexuálních mužů dosáhne orgasmu při každém sexu, zatímco u heterosexuálních žen je to 65 % (a existují studie, které ukazují, že tento rozdíl je ještě větší). Ženy, které se účastnily tohoto kurzu, uváděly, že po něm měly více a lepších orgasmů.

Ve znalostech je síla! Kvalitní sexuální výchova doslova mění životy.

3. Ženy mají orgasmus i ve spánku

Víme, že chlapci mohou někdy zažívat tzv. poluci, což znamená, že mají orgasmus a ejakulují ve spánku (odtud termín „mokré sny“). Ale už v roce 1953 výzkumník sexu Alfred Kinsey zjistil, že 37 % žen pod 45 let zažilo orgasmus ze snu, a nedávný výzkum ukazuje, že ženy začínají mít stále více sexuálních snů.

„Navzdory všeobecnému přesvědčení se mokré sny nezdají jen dospívajícím chlapcům,“ říká Emily Morseová, doktorka lidské sexuality a sexuální expertka společnosti SKYN Condoms. „Pokud je váš sen dostatečně vzrušující, zvýší se průtok krve ve vaší vagíně a může vést k vašemu vlastnímu nočnímu orgasmu. Není to nic nového a rozhodně to není nic neobvyklého.“

4. Ne všechny orgasmy jsou sexuální povahy

Lidé uvádějí, někdy spíše v nadsázce, že prožívají orgasmus v reakci na běžně nesexuální situace a zážitky, jako jsou turbulence, čištění zubů, stimulace kotníku, porod, kojení, poslech určitých druhů hudby a mnoho dalších neobvyklých věcí.

„Je však možné, že orgasmus nemusí být nutně sexuální nebo genitální událostí. Je lépe považovat jej za soubor neuropsychologických procesů, přičemž genitální a/nebo sexuální orgasmus jsou jen některé, ale ne všechny druhy orgasmů, které má člověk k dispozici,“ píší vědci, kteří stojí za jednou z nedávných studií o variabilitě orgasmů. „Orgasmus lze nejlépe považovat za různorodě prožívaný proces spojený s různými formami stimulace včetně pohledů, zvuků, chutí, textur, představ a/nebo bolesti a jejího zmírnění.“

5. Téměř polovina ženatých mužů, nepozná, kdy měla jejich žena orgasmus

Aniž by bylo záměrem jakkoli očerňovat může, je nutno říct, že muži nejsou příliš dobří v rozpoznávání toho, kdy jejich partnerka měla orgasmus. Nedávná studie v časopise Journal of Sexual Medicine se ptala více než 1 600 heterosexuálních manželských párů na jejich sexuální život a zjistila, že 43 % manželů špatně vnímá, jak často má jejich žena orgasmus. To znamená, že si mysleli, že jejich ženy mají orgasmus mnohem častěji, než ony samy ve skutečnosti uváděly.

Důvody jsou zřejmé: U mužů je obvykle orgasmus (tzn. ejakulace) fyzicky zřejmý, ale u žen tomu tak není. Jak vysvětluje článek organizace Planned Parenthood: „Neexistuje žádný způsob, jak zjistit, zda žena měla orgasmus – jediný způsob, jak to s jistotou zjistit, je, zeptat se jí.“

6. Stimulace děložního čípku může také vyvolat orgasmus

Děložní čípek, tedy tkáň spojující dělohu s pochvou, může být také velmi citlivou oblastí a lze skrze jeho stimulaci také dosáhnout orgasmu. „Takového orgasmu lze dosáhnout, když je žena opravdu vzrušená,“ vysvětluje Morseová. „Pokud není dostatečně vzrušená, může to být bolestivé. Tento pocit je velmi odlišný od stimulace klitorisu, protože ve skutečnosti vycházejí ze dvou různých nervových systémů. A dosažení takového orgasmu může vyžadovat více času a cviku. Většina žen tento orgasmus ale popisuje jako více uspokojivý“.

Pro získání skutečné rovnosti orgasmů mezi pohlavími je třeba udělat ještě hodně práce a informace jsou jedním z nejúčinnějších způsobů, jak toho dosáhnout. Čím více o tom budeme všichni mluvit, tím lepší sex budeme všichni mít.

Proč se lidé líbají, aneb co říká věda o líbání

17. 7. 2023 Pavlína Zoubková, Mgr. 4 min read 7688 Zobrazení bakterie, hygiena, krmení, líbání, líbání z pohledu vědy, partnerství, sex

Příroda/Fauna Proč?TOP 10 Zajímavosti

Učili jsme se, že líbání je něco, co se dělá při pozdravu a loučení, při randění s potenciálními nápadníky nebo při pokračování dlouhodobého vztahu. Tolik polibků během jednoho života. Ale proč se vůbec líbáme? Ačkoli akt líbání může mnohým připadat normální a instinktivní, nepraktikuje se v každé kultuře. A když se nad tím zamyslíte, je to vlastně docela podivné chování zahrnující přenášení slin a bakterií. Podle odborníků je zde důvod, proč se líbáme, píše magazín Mind Body Green.

Proč se lidé líbají, zatímco ostatní zvířata ne?

Podle evolučního psychologa a profesora Alabamské Univerzity, Gordona Gallupa, mohlo být líbání původně krmením dítěte matkou, kdy matka žvýká malé porce potravy a pak je předává svému dítěti. Podobně jako ptáci krmí svá malá mláďata červy, matky krmily – a některé to stále dělají – své děti rozkousanou potravou. To je však pouze jedna z teorií.

feeding fledgling blue tit, fledgling blue tit, baby blue tit

Existuje obrovská škála polibků, od povrchních až po vážné, ale na romantických a sexuálních polibcích je něco obzvlášť zvláštního, píše Mind Body Green. Jednou z výhod líbání je, že umožňuje výměnu spousty údajů, které pak lidem umožňují podvědomě hodnotit své potenciální i stálé partnery. Rty jsou jednou z nejtenčích vrstev kůže na lidském těle a jsou hustě osídleny nervovými zakončeními. Díky tomu mohou lidé vnímat teplotu, chuť a vůni člověka. Článek magazínu Mind Body Green upřesňuje, že prostřednictvím čichu jsou lidé schopni posoudit nejrůznější informace o druhých lidech, například o zdraví jejich imunitního systému nebo o jejich plodnosti.

Evoluční antropoložka a profesorka Univerzity v Kentu, doktorka Sarah Johnsová, naznačuje, že právě proto některé kultury možná nepotřebují k získání určitých poznatků polibek. Mají na sobě většinu času mnohem méně oblečení nebo se méně koupou, jsou tedy schopni tyto informace sdělit, aniž by se museli příliš sbližovat.

Když se podíváme na nejbližší příbuzné lidí, primáty, líbání je skutečně běžnou praxí. A přestože není shromážděno dostatek údajů o všech zvířecích zvycích, existuje dostatek důkazů, které ukazují, že dotýkání se obličeje, tření obličeje nebo olizování obličeje se týká mnoha druhů. Při těchto činnostech se „účastníci dostávají do tak těsného kontaktu, že stále dochází k výměně intimních, potenciálně důležitých genetických a reprodukčních informací. Zdá se tedy, že jde o pevně zakotvenou strategii namlouvání,“ potvrzuje Gallup.

Jak líbání ovlivňuje naše vztahy?

Polibek je tak mocný, že může rozhodnout o tom, zda vztah začne, skončí nebo bude pokračovat. Studie provedená Gordonem a jeho kolegy na Alabamské univerzitě ukázala, že existuje něco jako polibek, který dovede vše otočit naruby – tzv. „polibek smrti“, jak ho Fisher rád nazývá. V průzkumu mezi více než tisícovkou vysokoškolských studentů se většina studentů i studentek shodla, že v životě potkali někoho, kdo je přitahuje, ale po prvním polibku zjistili, že už o něj nemají zájem.

Nicméně to, že takový „zlomový“ polibek existuje, neznamená, že dotyční lidé špatně líbají. Gordon tvrdí, že týž člověk „může pro jednoho znamenat krásný polibek, ale pro druhého špatný polibek“. Jinými slovy, pokud se vám zdá, že někdo dobře líbá, může to být odrazem toho, že se k vám daný člověk geneticky hodí.

Podle studie společnosti Match Singles v Americe z roku 2018 považovalo 81 % mužů a 62 % žen za vhodné líbat se na prvním rande. To opět dokazuje, že líbání se používá jako nástroj pro hodnocení partnera. Přesto mají muži a ženy tendenci se líbat z odlišných důvodů. Muži mají tendenci líbat se jako prostředek k získání sexuální přízně nebo jako způsob, jak dosáhnout usmíření, říká Gordon. Ženy naopak mají tendenci líbat se jako prostředek k navázání romantického vztahu a sledování stavu vztahu.

Proč je líbání příjemné?

Za to, že líbání je tak příjemný zážitek, můžeme poděkovat mnoha nervovým zakončením na našich rtech. Naše rty mají totiž více nervových zakončení, než kterákoli jiná část našeho těla, píše HealthLine.

Když se při polibku aktivují miliony nervových zakončení na rtech, cítíme se dobře díky signálům, které se přenášejí do mozku. Gordon tvrdí, že existují důkazy, že někteří lidé si pamatují detaily svého prvního polibku mnohem lépe než detaily svého prvního sexuálního styku.

Polibek vyvolává v mozku chemickou reakci, jak uvádí HealthLine. Dojde k vyplavování mimo jiné oxytocinu, který je označován jako „hormon lásky“ či „hormon mazlení“, protože v nás vyvolává pocity náklonnosti a citové blízkosti. Podle studie z roku 2013 je oxytocin obzvláště důležitý pro to, aby mužům pomohl navázat pouto s partnerkou a udržet monogamní vztah. Dále jsou to například dopamin či serotonin, které způsobují, že je nám při líbání hezky.

Dle článku Mind Body Green u dlouhodobých párů polibek také snižuje kortizol, hlavní stresový hormon v těle. Jednoduše řečeno tedy polibky také snižují stres a jeho dopady na náš organismus.