USS

Foto: USS Iindianapolis přes Svět poznání

V létě, roku 2017, byl v Tichém oceánu, pět kilometrů pod hladinou, nalezen zbytek někdejší krásy a chlouby americké tichomořské flotily, těžkého křižníku Indianapolis. Před dvaasedmdesáti lety byl jednou z nejhrozivějších válečných lodí amerického námořnictva, napsal Svět poznání. Stalo se však něco nečekaného…

Tajemný náklad

S výtlakem přes 12 000 tun byl křižník schopen plout rychlostí až 32 uzlů (asi 60 km/h). Jeho hlavní ráží bylo devět 203mm děl ve třech věžích. Kromě těchto a mnoha dalších zbraní nesl křižník čtyři hydroplány určené k průzkumu a ničení ponorek. Během války v Tichomoří prošla loď mnoha velkými bitvami a zůstala bez úhony. Teprve v posledním roce války, 31. března 1945, narazilo do křižníku letadlo kamikadze. Při útoku zahynulo několik členů posádky. Poškozený křižník byl opravován v přístavu v San Franciscu.

Jak se opravy lodi a válka blížily ke konci, posádka Indianapolisu věřila, že je pro ni vše u konce. Námořníci očekávali brzké setkání s domovem. Nikdo z nich netušil, jak strašná zkouška je čeká…

Na palubu křižníku nečekaně vstoupili generál Leslie Groves a kontraadmirál William Parnell a předali veliteli lodi Charlesi McVeighovi zprávu: křižník má dopravit přísně tajný náklad nejvyšší důležitosti. McVeighovi nebylo sděleno, co je nákladem. Na palubu křižníku nastoupili ještě dva civilisté, jejichž veškerá zavazadla tvořily dva malé kufry. Konečným cílem cesty, o němž se McVeigh dozvěděl až po vyplutí na moře, byla základna amerického letectva na ostrově Tinian.

Civilní pasažéři křižníku neopustili po celou dobu plavby své kajuty, aby neopustili své záhadné kufry. Teprve mnohem později velitel lodi zjistil, co se v nich nachází. Ukázalo se, že kufřík obsahoval rozbušky pro atomové bomby v podpalubí jeho lodi, určené pro Hirošimu a Nagasaki. 26. července 1945 Indianapolis dorazil na Tinian. Záhadní cestující a tajný náklad opustili loď a McVeigh si oddechl. Do úplné kapitulace Japonska a konce druhé světové války zbývalo něco málo přes měsíc, když se Indianapolis po opuštění Tinianu přesunul bez doprovodu na ostrov Guam.

Mochitsura Hashimoto našel cíl

Jen pár dní předtím, než křižník opustil Tinian, vyplula na moře japonská ponorka I-58, které velel Mochitsura Hašimoto. Kromě běžné výzbroje nesla i dvojici torpéd s posádkou. Jednalo se o sebevražedně řízené tzv. kaiteny, obdobu leteckých kamikadze. V únoru 1944 byly kiteeny zavedeny do sériové výroby a z řad nejfanatičtějších důstojníků námořnictva bylo vybráno 200 jejich budoucích sebevražedných pilotů. Pokusy o skutečné použití kiteenů však Japoncům nepřinesly štěstí.

Dne 29. července byl z ponorky spatřen jediný cíl – velká loď, která plula nepokrytě přímým kurzem a ignorovala požadavky povinného protiponorkového manévrování (pravidelné změny kurzu). Byl to Indianapolis. Ponorka využila vhodného okamžiku a v noci 30. července zahájila torpédový útok. Dodnes se vedou spory o tom, zda byla použita konvenční torpéda. Ať tak či onak, útok byl úspěšný. Indianapolis dostal dva zásahy. Dvě obrovské díry poslaly po 12 minutách křižník ke dnu.

Většinu záchranných člunů nebylo možné spustit na vodu. Z 1197 členů posádky křižníku jich asi 300 zahynulo při výbuchu nebo šlo ke dnu s lodí. Ostatní se nacházeli na hladině oceánu v několika záchranných vorech nebo jednoduše v záchranných vestách. V záchranných člunech, které nebyly spuštěny na vodu, zůstaly nedotčené zásoby jídla a vody. Než loď zmizela v oceánu, podařilo se jejímu radistovi vyslat nouzový signál. Pomoc však dorazila až 2. srpna, kdy hlídkové letadlo objevilo námořníky plující na hladině.

Záchranářům se podařilo vytáhnout z vody pouze 321 lidí, z nichž čtyři krátce poté zemřeli. Během téměř čtyř dnů, které námořníci strávili ve vodě, jich mnoho zemřelo na vyčerpání, podchlazení a zranění. Na místě bylo mnoho raněných a moře bylo potřísněno jejich krví. Pach žraloků, které přilákala krev (podle ichtyologů tito predátoři dokáží pach vycítit na kilometry daleko), se vrhli do oblasti katastrofy. Došlo k nejrozsáhlejší zaznamenané katastrofě způsobené žraloky. Jednalo se o nejmasivnější útok žraloka na člověka, jaký byl kdy zaznamenán. Indianapolis se také zapsal do análů námořnictva Spojených států jako největší ztráta na životech, kterou kdy způsobilo jediné ztroskotání.

Široce medializovaná ztráta lodi vyvolala řadu spekulací o tom, jak by dopadla závěrečná fáze války, kdyby k osudnému setkání prvního nosiče atomových bomb s japonskou ponorkou došlo cestou na Tinian, a nikoli až po vyložení na ostrově. V takovém případě by americké atomové bomby „Little Boy“ a „Fat Man“ místo toho, aby se snesly na obyvatele Hirošimy a Nagasaki, klesly na dno oceánu. Historie však bohužel subjunktiv nepřijímá. Později se někteří snažili najít mystickou souvislost mezi noční můrou námořníků z Indianapolis a jejich nepřímým podílem na tragédii dvou japonských měst.

Dva kapitáni

Zpráva o smrti téměř 900 námořníků v době, kdy byla válka téměř vyhraná, Ameriku šokovala. Všichni se samozřejmě zajímali o to, kdo za to může? Na konci války byl Charles McVeigh postaven před válečný soud. Byl obviněn z toho, že řídil křižník, přičemž nerespektoval vyhýbací manévry předepsané zákonem. Před americký soud byl předveden také vězeň Mochitsuru Hašimoto, který byl obviněn z použití sebevražedných atentátníků při útoku na Indianapolis, což bylo považováno za válečný zločin.

Dne 19. prosince 1945 byl Charles McVeigh vojenským soudem shledán vinným z trestného činu nedbalosti. Byl degradován a propuštěn z námořnictva. McVeighovo vysoce ceněné velení námořnictva (ne náhodou mu byl svěřen tak odpovědný náklad) však po nějaké době trvalo na přezkoumání rozsudku. McVeigh byl znovu přijat do námořnictva, následně povýšen na kontradmirála, ale o čtyři roky později dobrovolně odešel do důchodu.

Protože se nepodařilo prokázat použití kaitanů, poslal americký soud Motitsura Hašimota do Japonska do důstojnického zajateckého tábora. V hlavním díle „Ponorky zahraničního námořnictva ve II. světové válce“, se však výslovně uvádí, že těžký křižník USS Indianapolis, byl potopen torpédem ovládaným člověkem.

Po propuštění ze zajetí se Hašimoto stal kapitánem obchodního loďstva a ještě dlouho brázdil oceány. Po odchodu do důchodu odešel do kláštera, kde napsal knihu vzpomínek s názvem Potopený. Kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků. Hašimoto zemřel v roce 1968.

Shodou okolností ve stejném roce zemřel i Charles McVeigh. Po odchodu do důchodu žil dlouhá léta v ústraní na své farmě. Příbuzní mrtvých námořníků ho proklínali, ale admirála více trápila vina, která ho nikdy neopustila. V roce 1968 Charles McVeigh, který se pravděpodobně nedokázal vyrovnat se strašlivým břemenem vzpomínek a viny z doby před 23 lety, spáchal sebevraždu.

Iveta Mauci

localhost/wp