Indianapolis | Svět2000

Potopení USS Indianapolis je spojován s nejhorším žraločím útokem

7. 12. 2022 Iveta Mauci 6 min read 491 Zobrazení 1945, atomové bomby, Indianapolis, kapitán Charles McVay III., největší žraločí útok, USS Indianapolis, USS Navy, žraloci

Nové TOP 10 Válečná zóna Zajímavosti

Edgar Harrell, 92, Clarksville z Tennesee, byl jedním z 1200 členů posádky na USS Indianapolis, která byla potopena během druhé světové války. 182 metrů dlouhý křižník amerického námořnictva, je historicky významný především pro doručení součástí prvních atomových bomb, které byly následně svrženy na Hirošimu a Nagasaki, ale má i další děsivé prvenství, napsal Florida dnes. Nejznámější válečná loď je velmi diskutovanou také proto, co se událo poté: 30. července 1945 japonská ponorka vyslala dvě torpéda přímo do Indianapolisu, která se následně během 12 minut potopila. Tím ale tragédie neskončila…

Výzkumníci pod vedením amerického miliardáře Paula Allena lokalizovali trosky v 18 000 stopách vody ve Filipínském moři.

Našli jsme trosky USS Indianapolis ve Filipínském moři v 5500 m pod mořem. '35' na trupu 1. potvrzení: https://t.co/V29TLj1Ba4 pic.twitter.com/y5S7AU6OEl— Paul Allen (@PaulGAllen) 19. srpna 2017

Asi 900 námořníku přežilo potopení a skočili do moře. Někteří neměli ani záchranné vesty. Pomoc nepřicházela celé čtyři dny. Muži zemřeli na dehydrataci, některé sežrali žraloci.

Edgar Harell je přeživší námořník, který sloužil na Indianapolisu. Patří mezi pár vyvolených, kteří tuto rozsáhlou tragédii, ke které došlo po skončení války, přežili.

Jeho záchranná vesta absorbovala vodu. Očima si prohlížel obrovský oceán a jediné, co viděl, byla lesknoucí se nafta a námořníky ulpívající na troskách.

A byly tam ploutve….

„Najednou slyšíte výkřik, při kterém tuhne krev v žilách, podíváte se a vidíte, že se záchranná vesta propadá pod hladinu a pak se ta záchranná vesta objeví znovu na hladině, vynese tělo zpět na povrch,“ řekl Edgar Harrell. „A pak vidíš ploutve, ploutve, ploutve a všude kolem sebe všechnu tu obtékající krev.“

***

Bylo 30. července 1945. Harrell, americký mariňák, a další , převážně mladí chlapci na palubě těžkého křižníku USS Indianapolis, před několika dny dopravili součásti atomových bomb svržených na Japonsko, které vedly ke konci druhé světové války, na základnu na Mariánských ostrovech.

Mohutný Indianapolis — 186 metrů dlouhý a vážící téměř 10 000 tun s posádkou čítající asi 1 200 mužů, mířili na „pomoc“ při invazi do Japonska.

Čtrnáct minut po půlnoci osvítilo noční oblohu peklo.

Dvě japonská torpéda zasáhla loď, protrhla příď a explodovala poblíž palivové nádrže a zásobníku prachu. Došlo ke ztrátě energie a komunikace. Plavidlo začalo rolovat na pravobok.

Rozkaz opustit loď přicházel jako ozvěna a přecházel od námořníka k námořníkovi.

„Došel jsem k té koleji, podíval jsem se do temnoty noci a pomyslel jsem si: ‚Tohle je konec života. Život je u konce‘,“ řekl Harrell. Modlil se, aby se dostal domů ke své rodině na jihozápadě Kentucky a k jisté brunetce, která řekla, že na něj počká.

Indianapolis se potopila za pouhých 12 minut. Vyžádalo si to asi 300 životů. Třikrát více mužů se drželo trosek a záchranných vest unášených ve Filipínském moři.

„Když se rozednilo, měli jsme společnost,“ řekl Harrell. „Když říkám, že jsme měli společnost, kdykoli jste se podívali kolem sebe, mohli jste je vidět, jak nad hladinou plavou velké ploutve, ne z dálky, ale plavou kolem vás.“

Zbývající posádka Indianapolisu se čtyři dny choulila ve skupinách a pohupovala se při každém návalu vlny. První den byl Harrell ve skupině 80 mužů. Druhý den jich bylo 40. A třetí den už jen 17.

Někteří propadli dehydrataci a otravě solí poté, co uhasili žízeň mořskou vodou, nebo halucinacím, které je vedly k tomu, aby plavali do vymyšlených oáz nebo bojovali s přáteli, které považovali za nepřítele. A do toho všeho tam byli ti žraloci.

„Často říkám, že je mnohem snazší zemřít než žít,“ řekl Harrell FLORIDA TODAY. „Musíte bojovat, musíte pracovat, abyste mohli žít, ale jediné, co musíte na tom otevřeném moři udělat, je vzdát se a nechat svou hlavu spadnout do vody, což mnozí muži udělali.“

Harrell řekl, že žraloci nikdy nepřišli k jeho skupině a zaútočili pouze v případě, že muž odplaval do fantomové oázy.

Starší lékař, kapitán Lewis Haynes, viděl pouze jednoho žraloka, ale ve tmě ucítil hrboly, které ho přivedly k úvaze: „Možná byli žraloci spokojeni s mrtvými, nemusím kousat živé.“

Smithsonian Magazin uvedl, že utrpení bylo považováno za nejhorší útok žraloka v historii. Odborníci uvedli, že žraloci pravděpodobně lovili mrtvé i živé.

Pilot na protiponorkové hlídce zahlédl přeživší čtyři dny poté, co se Indianapolis potopil. Radiový kontakt mezi piloty a dalším torpédoborcem vedl k záchraně asi 315 mužů, tedy asi čtvrtiny původní posádky. Harrell odešel od mariňáků v lednu 1946 a oženil se s brunetkou, která ho čekala doma.

Poté, co se Indianapolis potopila, byl kapitán Charles McVay III. obviněn z toho, že vystavil loď a její posádku nebezpečí, protože nezatočil, aby se vyhnul nepřátelské palbě. Přeživší toto obvinění zpochybnili a v letech 2000 a 2001 námořnictvo a federální vláda zprostily McVaye z provinění, která způsobila smrt tolika mladým mariňákům.

„Ale to už bylo příliš pozdě,“ řekl Harrell. McVay v roce 1968 spáchal sebevraždu.

***

Harrell (89) žije v Tennessee s Olou, brunetkou, kterou si vzal před 67 lety. Je jedním z 36 dosud žijících přeživších. Dva žijí na Floridě a jsou ve špatném zdravotním stavu, uvádí organizace pro přeživší.

Teprve až v roce 2005 začal Harrell vyprávět příběh Indianapolisu a nyní cestuje po zemi a vypráví příběh. Částečně se otevřel kvůli filmu „Čelisti“, který debutoval v roce 1975.

Harrell se zdržel shlédnutí filmu, protože se obával, že by mu vyvolal špatné vzpomínky na jeho vlastní setkání se žraloky. Nakonec se na to podíval až 30 let po vydání. Filmový lovec žraloků Quint tvrdí, že přežil Indianapolis a vypráví svůj příběh o potopení v jedné scéně.

Filmový trhák poskytl Harrellovi katalyzátor k napsání své první knihy, literatury faktu z první ruky, v roce 2005. Někdy, když lidé vidí Harrella oblečeného v košili s nápisem „USS Indianapolis“ na prsou nebo vyšitou na čepici, zeptají se na film a zajímají se o to, co se tehdy stalo.

„Ach, ty jsi vlastně jeden z těch, kteří přežili Indianapolis…?“ vzpomíná na časté poznámky při rozhovorech.

„Říkám ano. Mohu ten příběh vyprávět z vlastní zkušenosti. Ve filmu Čelisti, ten muž odvádí skvělou práci, ale nebyl tam. Já tam byl.“

Iveta Mauci

localhost/wp

Záhadný konec křižníku Indianapolis. Jak se utopila pýcha amerického námořnictva

24. 11. 2022 Iveta Mauci 5 min read 426 Zobrazení atomové bomby, Hirošima, Indianapolis, křižník, kufry, Nagasaki, námořnictvo, podivný náklad, rozbušky, USS, žraločí teror

Nové Podcast TOP 10 Válečná zóna Záhady

Podcast: Záhadný konec křižníku USS Indianapolis

V létě, roku 2017, byl v Tichém oceánu, pět kilometrů pod hladinou, nalezen zbytek někdejší krásy a chlouby americké tichomořské flotily, těžkého křižníku Indianapolis. Před dvaasedmdesáti lety byl jednou z nejhrozivějších válečných lodí amerického námořnictva, napsal Svět poznání. Stalo se však něco nečekaného…

Tajemný náklad

S výtlakem přes 12 000 tun byl křižník schopen plout rychlostí až 32 uzlů (asi 60 km/h). Jeho hlavní ráží bylo devět 203mm děl ve třech věžích. Kromě těchto a mnoha dalších zbraní nesl křižník čtyři hydroplány určené k průzkumu a ničení ponorek. Během války v Tichomoří prošla loď mnoha velkými bitvami a zůstala bez úhony. Teprve v posledním roce války, 31. března 1945, narazilo do křižníku letadlo kamikadze. Při útoku zahynulo několik členů posádky. Poškozený křižník byl opravován v přístavu v San Franciscu.

Jak se opravy lodi a válka blížily ke konci, posádka Indianapolisu věřila, že je pro ni vše u konce. Námořníci očekávali brzké setkání s domovem. Nikdo z nich netušil, jak strašná zkouška je čeká…

Na palubu křižníku nečekaně vstoupili generál Leslie Groves a kontraadmirál William Parnell a předali veliteli lodi Charlesi McVeighovi zprávu: křižník má dopravit přísně tajný náklad nejvyšší důležitosti. McVeighovi nebylo sděleno, co je nákladem. Na palubu křižníku nastoupili ještě dva civilisté, jejichž veškerá zavazadla tvořily dva malé kufry. Konečným cílem cesty, o němž se McVeigh dozvěděl až po vyplutí na moře, byla základna amerického letectva na ostrově Tinian.

Civilní pasažéři křižníku neopustili po celou dobu plavby své kajuty, aby neopustili své záhadné kufry. Teprve mnohem později velitel lodi zjistil, co se v nich nachází. Ukázalo se, že kufřík obsahoval rozbušky pro atomové bomby v podpalubí jeho lodi, určené pro Hirošimu a Nagasaki. 26. července 1945 Indianapolis dorazil na Tinian. Záhadní cestující a tajný náklad opustili loď a McVeigh si oddechl. Do úplné kapitulace Japonska a konce druhé světové války zbývalo něco málo přes měsíc, když se Indianapolis po opuštění Tinianu přesunul bez doprovodu na ostrov Guam.

Mochitsura Hashimoto našel cíl

Jen pár dní předtím, než křižník opustil Tinian, vyplula na moře japonská ponorka I-58, které velel Mochitsura Hašimoto. Kromě běžné výzbroje nesla i dvojici torpéd s posádkou. Jednalo se o sebevražedně řízené tzv. kaiteny, obdobu leteckých kamikadze. V únoru 1944 byly kiteeny zavedeny do sériové výroby a z řad nejfanatičtějších důstojníků námořnictva bylo vybráno 200 jejich budoucích sebevražedných pilotů. Pokusy o skutečné použití kiteenů však Japoncům nepřinesly štěstí.

Dne 29. července byl z ponorky spatřen jediný cíl – velká loď, která plula nepokrytě přímým kurzem a ignorovala požadavky povinného protiponorkového manévrování (pravidelné změny kurzu). Byl to Indianapolis. Ponorka využila vhodného okamžiku a v noci 30. července zahájila torpédový útok. Dodnes se vedou spory o tom, zda byla použita konvenční torpéda. Ať tak či onak, útok byl úspěšný. Indianapolis dostal dva zásahy. Dvě obrovské díry poslaly po 12 minutách křižník ke dnu.

Většinu záchranných člunů nebylo možné spustit na vodu. Z 1197 členů posádky křižníku jich asi 300 zahynulo při výbuchu nebo šlo ke dnu s lodí. Ostatní se nacházeli na hladině oceánu v několika záchranných vorech nebo jednoduše v záchranných vestách. V záchranných člunech, které nebyly spuštěny na vodu, zůstaly nedotčené zásoby jídla a vody. Než loď zmizela v oceánu, podařilo se jejímu radistovi vyslat nouzový signál. Pomoc však dorazila až 2. srpna, kdy hlídkové letadlo objevilo námořníky plující na hladině.

Záchranářům se podařilo vytáhnout z vody pouze 321 lidí, z nichž čtyři krátce poté zemřeli. Během téměř čtyř dnů, které námořníci strávili ve vodě, jich mnoho zemřelo na vyčerpání, podchlazení a zranění. Na místě bylo mnoho raněných a moře bylo potřísněno jejich krví. Pach žraloků, které přilákala krev (podle ichtyologů tito predátoři dokáží pach vycítit na kilometry daleko), se vrhli do oblasti katastrofy. Došlo k nejrozsáhlejší zaznamenané katastrofě způsobené žraloky. Jednalo se o nejmasivnější útok žraloka na člověka, jaký byl kdy zaznamenán. Indianapolis se také zapsal do análů námořnictva Spojených států jako největší ztráta na životech, kterou kdy způsobilo jediné ztroskotání.

Široce medializovaná ztráta lodi vyvolala řadu spekulací o tom, jak by dopadla závěrečná fáze války, kdyby k osudnému setkání prvního nosiče atomových bomb s japonskou ponorkou došlo cestou na Tinian, a nikoli až po vyložení na ostrově. V takovém případě by americké atomové bomby „Little Boy“ a „Fat Man“ místo toho, aby se snesly na obyvatele Hirošimy a Nagasaki, klesly na dno oceánu. Historie však bohužel subjunktiv nepřijímá. Později se někteří snažili najít mystickou souvislost mezi noční můrou námořníků z Indianapolis a jejich nepřímým podílem na tragédii dvou japonských měst.

Dva kapitáni

Zpráva o smrti téměř 900 námořníků v době, kdy byla válka téměř vyhraná, Ameriku šokovala. Všichni se samozřejmě zajímali o to, kdo za to může? Na konci války byl Charles McVeigh postaven před válečný soud. Byl obviněn z toho, že řídil křižník, přičemž nerespektoval vyhýbací manévry předepsané zákonem. Před americký soud byl předveden také vězeň Mochitsuru Hašimoto, který byl obviněn z použití sebevražedných atentátníků při útoku na Indianapolis, což bylo považováno za válečný zločin.

Dne 19. prosince 1945 byl Charles McVeigh vojenským soudem shledán vinným z trestného činu nedbalosti. Byl degradován a propuštěn z námořnictva. McVeighovo vysoce ceněné velení námořnictva (ne náhodou mu byl svěřen tak odpovědný náklad) však po nějaké době trvalo na přezkoumání rozsudku. McVeigh byl znovu přijat do námořnictva, následně povýšen na kontradmirála, ale o čtyři roky později dobrovolně odešel do důchodu.

Protože se nepodařilo prokázat použití kaitanů, poslal americký soud Motitsura Hašimota do Japonska do důstojnického zajateckého tábora. V hlavním díle „Ponorky zahraničního námořnictva ve II. světové válce“, se však výslovně uvádí, že těžký křižník USS Indianapolis, byl potopen torpédem ovládaným člověkem.

Po propuštění ze zajetí se Hašimoto stal kapitánem obchodního loďstva a ještě dlouho brázdil oceány. Po odchodu do důchodu odešel do kláštera, kde napsal knihu vzpomínek s názvem Potopený. Kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků. Hašimoto zemřel v roce 1968.

Shodou okolností ve stejném roce zemřel i Charles McVeigh. Po odchodu do důchodu žil dlouhá léta v ústraní na své farmě. Příbuzní mrtvých námořníků ho proklínali, ale admirála více trápila vina, která ho nikdy neopustila. V roce 1968 Charles McVeigh, který se pravděpodobně nedokázal vyrovnat se strašlivým břemenem vzpomínek a viny z doby před 23 lety, spáchal sebevraždu.

Iveta Mauci

localhost/wp