Pátek, 14 června, 2024

Potopení USS Indianapolis je spojován s nejhorším žraločím útokem

NovéTOP 10Válečná zónaVšechny článkyZajímavosti

Edgar Harrell, 92, Clarksville z Tennesee, byl jedním z 1200 členů posádky na USS Indianapolis, která byla potopena během druhé světové války. 182 metrů dlouhý křižník amerického námořnictva, je historicky významný především pro doručení součástí prvních atomových bomb, které byly následně svrženy na Hirošimu a Nagasaki, ale má i další děsivé prvenství, napsal Florida dnes. Nejznámější válečná loď je velmi diskutovanou také proto, co se událo poté: 30. července 1945 japonská ponorka vyslala dvě torpéda přímo do Indianapolisu, která se následně během 12 minut potopila. Tím ale tragédie neskončila…

Výzkumníci pod vedením amerického miliardáře Paula Allena lokalizovali trosky v 18 000 stopách vody ve Filipínském moři.

Našli jsme trosky USS Indianapolis ve Filipínském moři v 5500 m pod mořem. '35' na trupu 1. potvrzení: https://t.co/V29TLj1Ba4 pic.twitter.com/y5S7AU6OEl— Paul Allen (@PaulGAllen) 19. srpna 2017

Asi 900 námořníku přežilo potopení a skočili do moře. Někteří neměli ani záchranné vesty. Pomoc nepřicházela celé čtyři dny. Muži zemřeli na dehydrataci, některé sežrali žraloci.

Edgar Harell je přeživší námořník, který sloužil na Indianapolisu. Patří mezi pár vyvolených, kteří tuto rozsáhlou tragédii, ke které došlo po skončení války, přežili.

Jeho záchranná vesta absorbovala vodu. Očima si prohlížel obrovský oceán a jediné, co viděl, byla lesknoucí se nafta a námořníky ulpívající na troskách.

A byly tam ploutve….

„Najednou slyšíte výkřik, při kterém tuhne krev v žilách, podíváte se a vidíte, že se záchranná vesta propadá pod hladinu a pak se ta záchranná vesta objeví znovu na hladině, vynese tělo zpět na povrch,“ řekl Edgar Harrell. „A pak vidíš ploutve, ploutve, ploutve a všude kolem sebe všechnu tu obtékající krev.“

***

Bylo 30. července 1945. Harrell, americký mariňák, a další , převážně mladí chlapci na palubě těžkého křižníku USS Indianapolis, před několika dny dopravili součásti atomových bomb svržených na Japonsko, které vedly ke konci druhé světové války, na základnu na Mariánských ostrovech.

Mohutný Indianapolis — 186 metrů dlouhý a vážící téměř 10 000 tun s posádkou čítající asi 1 200 mužů, mířili na „pomoc“ při invazi do Japonska.

Čtrnáct minut po půlnoci osvítilo noční oblohu peklo.

Dvě japonská torpéda zasáhla loď, protrhla příď a explodovala poblíž palivové nádrže a zásobníku prachu. Došlo ke ztrátě energie a komunikace. Plavidlo začalo rolovat na pravobok.

Rozkaz opustit loď přicházel jako ozvěna a přecházel od námořníka k námořníkovi.

„Došel jsem k té koleji, podíval jsem se do temnoty noci a pomyslel jsem si: ‚Tohle je konec života. Život je u konce‘,“ řekl Harrell. Modlil se, aby se dostal domů ke své rodině na jihozápadě Kentucky a k jisté brunetce, která řekla, že na něj počká.

Indianapolis se potopila za pouhých 12 minut. Vyžádalo si to asi 300 životů. Třikrát více mužů se drželo trosek a záchranných vest unášených ve Filipínském moři.

„Když se rozednilo, měli jsme společnost,“ řekl Harrell. „Když říkám, že jsme měli společnost, kdykoli jste se podívali kolem sebe, mohli jste je vidět, jak nad hladinou plavou velké ploutve, ne z dálky, ale plavou kolem vás.“

Zbývající posádka Indianapolisu se čtyři dny choulila ve skupinách a pohupovala se při každém návalu vlny. První den byl Harrell ve skupině 80 mužů. Druhý den jich bylo 40. A třetí den už jen 17.

Někteří propadli dehydrataci a otravě solí poté, co uhasili žízeň mořskou vodou, nebo halucinacím, které je vedly k tomu, aby plavali do vymyšlených oáz nebo bojovali s přáteli, které považovali za nepřítele. A do toho všeho tam byli ti žraloci.

„Často říkám, že je mnohem snazší zemřít než žít,“ řekl Harrell FLORIDA TODAY. „Musíte bojovat, musíte pracovat, abyste mohli žít, ale jediné, co musíte na tom otevřeném moři udělat, je vzdát se a nechat svou hlavu spadnout do vody, což mnozí muži udělali.“

Harrell řekl, že žraloci nikdy nepřišli k jeho skupině a zaútočili pouze v případě, že muž odplaval do fantomové oázy.

Starší lékař, kapitán Lewis Haynes, viděl pouze jednoho žraloka, ale ve tmě ucítil hrboly, které ho přivedly k úvaze: „Možná byli žraloci spokojeni s mrtvými, nemusím kousat živé.“

Smithsonian Magazin uvedl, že utrpení bylo považováno za nejhorší útok žraloka v historii. Odborníci uvedli, že žraloci pravděpodobně lovili mrtvé i živé.

Pilot na protiponorkové hlídce zahlédl přeživší čtyři dny poté, co se Indianapolis potopil. Radiový kontakt mezi piloty a dalším torpédoborcem vedl k záchraně asi 315 mužů, tedy asi čtvrtiny původní posádky. Harrell odešel od mariňáků v lednu 1946 a oženil se s brunetkou, která ho čekala doma.

Poté, co se Indianapolis potopila, byl kapitán Charles McVay III. obviněn z toho, že vystavil loď a její posádku nebezpečí, protože nezatočil, aby se vyhnul nepřátelské palbě. Přeživší toto obvinění zpochybnili a v letech 2000 a 2001 námořnictvo a federální vláda zprostily McVaye z provinění, která způsobila smrt tolika mladým mariňákům.

„Ale to už bylo příliš pozdě,“ řekl Harrell. McVay v roce 1968 spáchal sebevraždu.

***

Harrell (89) žije v Tennessee s Olou, brunetkou, kterou si vzal před 67 lety. Je jedním z 36 dosud žijících přeživších. Dva žijí na Floridě a jsou ve špatném zdravotním stavu, uvádí organizace pro přeživší.

Teprve až v roce 2005 začal Harrell vyprávět příběh Indianapolisu a nyní cestuje po zemi a vypráví příběh. Částečně se otevřel kvůli filmu „Čelisti“, který debutoval v roce 1975.

Harrell se zdržel shlédnutí filmu, protože se obával, že by mu vyvolal špatné vzpomínky na jeho vlastní setkání se žraloky. Nakonec se na to podíval až 30 let po vydání. Filmový lovec žraloků Quint tvrdí, že přežil Indianapolis a vypráví svůj příběh o potopení v jedné scéně.

Filmový trhák poskytl Harrellovi katalyzátor k napsání své první knihy, literatury faktu z první ruky, v roce 2005. Někdy, když lidé vidí Harrella oblečeného v košili s nápisem „USS Indianapolis“ na prsou nebo vyšitou na čepici, zeptají se na film a zajímají se o to, co se tehdy stalo.

„Ach, ty jsi vlastně jeden z těch, kteří přežili Indianapolis…?“ vzpomíná na časté poznámky při rozhovorech.

„Říkám ano. Mohu ten příběh vyprávět z vlastní zkušenosti. Ve filmu Čelisti, ten muž odvádí skvělou práci, ale nebyl tam. Já tam byl.“