Co, nebo kdo jsou Plazmosauři? Žijí v Antarktidě a jde o mimozemskou hmotu

Foto: Ilustrace Albert Rastyapin/pikabu.ru

V roce 1959 vyrazila ze stanice Mirnyj k jižnímu magnetickému pólu expedice šesti sovětských polárníků, píše Svět poznání. Vrátili se pouze dva. Jeden z účastníků této antarktické expedice, Jurij Koršunov, uvedl, že poblíž magnetického pólu si skupina postavila hlavní tábor a rozhodla se jít brzy spát. Nemohli však usnout kvůli podivnému pocitu blížící se katastrofy. Při odchodu ze stanu 300 metrů od terénního vozu, Koršunov spatřil obrovskou zářící kouli o průměru 15-20 metrů. Odrážela se a pohybovala směrem ke stanu a každým okamžikem byla temnější. Když polárník začal křičet, koule se začala rozpínat, zdálo se, že má ohavný čumák s otvorem podobným ústům.

O dva dny později došlo k nové tragédii. Nad nejbližším kopcem se objevila stejná koule jako minule a za ní další dvě. Jakmile koule změnily tvar, polárníci začali střílet. Koršunovovi se zatemnilo vědomí. Když se probral, cítil ve vzduchu silný zápach ozonu. Jeden ze spolubojovníků polárníka, který se účastnil konfliktu, přišel o zrak i o rozum a střelci byli mrtví.

Sníh pod podivnou hroudou syčel a tál. Fotograf Alexandr Goroděckij se vydal s fotoaparátem směrem k úkazu. Pak se koule náhle proměnila v dlouhou kouřovou stuhu a začala vířit kolem polárníka. Nad jeho hlavou se objevila jakási světelná svatozář, načež fotograf vykřikl a zhroutil se mrtev. Muži začali po příšeře střílet explozivními náboji a ta náhle vybuchla a explodovala, rozpadla se na jasné jiskry a krátké záblesky.

Takových obětí bylo mezi polárníky ještě několik. A vždy se tragédie odehrála v místech poblíž jižního magnetického pólu. V roce 1962 se do Antarktidy vydala nejmodernější americká vědecká expedice. Všichni její členové přežili, ale polovina z nich skončila v psychiatrické léčebně. Posledním v nepochopitelné sérii úmrtí byl v roce 1991 člen francouzské expedice J. Balance, který riskoval, když se chtěl přiblížit k zářícímu monstru a vyfotit ho.

V roce 1966 vědci po několika letech popírání a pokusů o ignorování tento hrůzný antarktický jev přece jen uznali. Americký badatel R. Christopher nazval podivnou svítící kouli plazmosaurem. Podle jeho hypotézy jde o kapku plazmatu, která se za normálních podmínek nachází ve výšce 400-800 km, a je tedy pro mnoho přístrojů neviditelná. Z neznámého důvodu se v oblasti jižního magnetického pólu mohl plazmosaurus přiblížit k Zemi, zhoustnout a podle toho se stát viditelným pro lidské oko.

Podobné myšlenky vyslovil i ruský vědec B. Solomin. Předpokládal, že místem pobytu plazmosaurů slunečního nebo pravděpodobně galaktického původu jsou radiační pásy naší planety. Tito tvorové mají vysoký stupeň organizace a vykazují známky inteligence. Tím, že sestupují podél magnetických siločar Země do spodních vrstev atmosféry, představují pro člověka velké nebezpečí, protože mohou vyvolávat halucinace a provokovat nekontrolovatelné chování.

Plasmosauři jsou vysoce organizovaní a vykazují známky inteligence. Tím, že sestupují podél linií zemského magnetického pole do spodních vrstev atmosféry, představují pro člověka nebezpečí, protože mohou mít negativní vliv na psychiku.