Tento dlouho očekávaný výsledek s ohromujícím dosažením přesnosti zůstane po mnoho dalších let nejpřesnějším měřením magnetické anomálie mionu na světě.
Vědci vědí, že ani ve vakuu není prostor nikdy prázdný. Místo toho je naplněný neviditelným mořem virtuálních částic, které se v souladu se zákony kvantové fyziky objevují a mizí na neuvěřitelně krátké časové okamžiky.
Miony jsou částice se silným magnetickým polem, které se nacházejí v „prázdném“ prostoru. Jde o těžšího bratrance elektronu. Miony jsou podobné elektronům, ale jsou asi 200krát hmotnější. A stejně jako elektrony mají miony kvantově mechanickou vlastnost zvanou spin, kterou lze interpretovat jako malý vnitřní magnet. V přítomnosti vnějšího magnetického pole se vnitřní magnet bude kolísat podobně jako osa u káči (dětské hračky). Experiment na kterém vědci pracovali dlouhých 20 let tak doslova přepisuje fyziku.
Foto: Fermilab g-2 (E989) ring/OpenverseFermilab
Virtuální častice
Vědci můžou testovat přítomnost a povahu těchto virtuálních částic pomocí paprsků částic putujících v magnetickém poli. Experiment, který probíhal pomocí mionu g-2 zkoumali precesi mionů vystavených magnetickému poli. Hlavním cílem bylo ověřit předpovědi Standardního modelu týkající se této hodnoty experimentálním měřením rychlosti precese s přesností 0,14 ppm. Pokud existuje nesrovnalost, mohlo by to znamenat, že Standardní model je neúplný a vyžaduje revizi.
Třetí a poslední výsledek, založený na datech z posledních tří let, je v dokonalé shodě s předchozími výsledky experimentu, což dále upevňuje experimentální světový průměr. Tato dlouho očekávaná hodnota bude po mnoho dalších let nejpřesnějším měřením magnetické anomálie mionů na světě.
Foto: Black Hole Dark GIF by ESA/Hubble Space Telescope
Navzdory nedávným výzvám, které se týkaly teoretických předpovědí, které snižovaly důkazy o nové fyzice z mionu g-2, tento výsledek poskytuje přísný standard pro navrhovaná rozšíření Standardního modelu částicové fyziky.
Miony rotují v magnetickém poli a další subatomární částice ovlivňují jejich pohyb. Čím silnější je magnetické pole, tím rychleji se mion kymácí. Pozorováním rotace mohou vědci měřit, jak rychle se miony kymácejí. Když však vědci provedli experiment, zjistili, že miony můžou být o něco magnetičtější, než předpovídala teorie.
Anomálii je potřeba vysvětlit
Anomálie je malá, pouhých 2,5 dílů z 1 miliardy. To ale může stačit k tomu, aby bylo nutné vysvětlit, co způsobuje rychlejší kymácení, v podobě zcela nových elementárních částic. Pokud by se to stalo, zpochybnilo by to Standardní model částicové fyziky, soubor pravidel pro fungování vesmíru. Dokonce je to možná nová fyzika, která má důsledky pro budoucí experimenty a pro možné souvislosti s temnou hmotou.
Pokud experiment neodpovídá teorii, mohlo by to naznačovat novou fyziku. Fyzici se konkrétně zamýšleli nad tím, zda by tento rozpor mohl být způsobený dosud neobjevenými částicemi, které přitahují precesi mionu.
Na rozdíl od jiných experimentů v oblasti fyziky potřeboval projekt Muon g-2 více než jen fyziky zabývající se částicovou fyzikou, ale potřebovala kolaboraci, která se skládala také z fyziků pracujících na urychlovačích, atomových fyziků a jaderných fyziků. Bylo velmi cenné sledovat, že když se sešli všichni tito různí odborníci, dokázali společně vyřešit věci, které by jedna skupina pravděpodobně sama nezvládla.
Objev mionu
Ve 30. letech 20. století si vědci mysleli, že hmotu zcela pochopili. Bylo jasné, že hmota se skládá z atomů, atomy z protonů, neutronů a elektronů a tím to skončilo.
Pak ale objevili mion, překvapivě těžkého bratrance elektronu, který neměl žádný zjevný účel kromě toho, aby mátl vědce. Mion byl tak nečekaný, že nositel Nobelovy ceny Isidor Isaac Rabi v souvislosti s jeho objevem doslova vtipkoval: „Kdo si to objednal?“
O sedmdesát pět let později se velká část záhady obklopující mion rozplynula. Vědci určili jeho hmotnost s přesností na osm desetinných míst, znají jeho poločas rozpadu na pikosekundu a dokonce našli způsoby, jak ho manipulovat pro využití ve vědě a průmyslu. Přesto mnoho vědců věří, že mion je víc, než se na první pohled zdá.
Nakonec se z 16 částic ve Standardním modelu mion stává středem výzkumu stále více fyziků, kteří se snaží porozumět jeho jedinečným vlastnostem a zároveň ho využít jako sondu pro zbytek subatomárního světa.
Povaha vzájemného působení vede k nekonečným možnostem světla existovat, šířit se a také cestovat okolním prostředím.
Tato neomezená možnost světla však ztěžovala modelování těchto interakcí. Pro kvantové fyziky to byla výzva, kterou řeší už několik desetiletí.
Seskupením možností do odlišných souborů byl tým z Birminghamu schopen vytvořit model, který popisuje nejen interakce mezi fotonem a emitorem, ale také to, jak energie z této interakce putuje do vzdáleného „vzdáleného pole“. Díky tomu byli schopni použít své výpočty k vytvoření vizualizace samotného fotonu.
„Naše výpočty nám umožnily převést zdánlivě neřešitelný problém na něco, co lze spočítat. A téměř jako vedlejší produkt modelu jsme byli schopni vytvořit tento obrázek fotonu, něco, co ve fyzice dosud nebylo vidět.
Foto: doktor Benjamin Yuen/ Tiskový zdroj EurekAlertNová teorie, která vysvětluje, jak světlo a hmota interagují na kvantové úrovni, umožnila výzkumníkům poprvé definovat přesný tvar jediného fotonu.
Tím, že jsou nyní vědci schopni přesně definovat, jak foton vzájemně působí s hmotou a dalšími prvky svého prostředí, mohou navrhnout nové nanofotonické technologie. Můžou detekovat patogeny, nebo například řídit chemické reakce na molekulární úrovni.
„Tato práce nám pomáhá lépe porozumět energetické výměně mezi světlem a hmotou. Spousta těchto informací byla dříve považovaná za pouhý „šum“, ale je v nich tolik informací, které nyní dokážeme pochopit a využít. Tím, že jsme tomu porozuměli, jsme položili základy, abychom byli schopni navrhnout interakce světla a hmoty pro budoucí aplikace, jako jsou lepší senzory, vylepšené fotovoltaické energetické články, nebo kvantové výpočty.“ Dodal ke studii doktor Benjamin Yuen.
Foto: NADACE KNUTA A ALICE WALLENBERGOVÝCH/MAGNUS BERGSTRÖM/Volný zdroj z tiskové zprávySTEFANO BONETTI VE SVÉ LABORATOŘI NA STOCKHOLMSKÉ UNIVERZITĚ.
Potenciál kvantové technologie je obrovský, ale dnes je z velké části omezen na extrémně chladná prostředí v laboratoři. Nyní se vědcům ze Stockholmské univerzity, Severského institutu pro teoretickou fyziku a Univerzity Ca‘ Foscari v Benátkách podařilo vůbec poprvé prokázat, jak může laserové světlo vyvolat kvantové chování při pokojové teplotě a učinit nemagnetické materiály magnetickými.
Očekává se, že tento průlom vydláždí cestu pro rychlejší a energeticky účinnější počítače, přenos informací a ukládání dat. Vědci předpokládají, že během několika desetiletí pokrok kvantové technologie způsobí revoluci v několika nejdůležitějších oblastech společnosti a připraví cestu pro zcela nové technologické možnosti v oblasti komunikace a energetiky.
Primární zájem pro výzkumníky v této oblasti jsou zvláštní a bizarní vlastnosti kvantových částic, které se zcela odchylují od zákonů klasické fyziky a mohou učinit materiály magnetickými nebo supravodivými. Zvýšením pochopení toho, jak a proč přesně tento typ kvantových stavů vzniká, je cílem být schopen řídit a manipulovat s materiály za účelem získání kvantově mechanických vlastností.
Dosud byli vědci schopni vyvolat kvantové chování, jako je magnetismus a supravodivost, pouze při extrémně nízkých teplotách. Proto je potenciál kvantového výzkumu stále omezen na laboratorní prostředí. Nyní výzkumný tým ze Stockholmské univerzity ve spolupráci s dalšími univerzitami z dalších zemí, jsou prvními na světě, kteří v experimentu demonstrují, jak může laserové světlo vyvolat magnetismus v nemagnetickém materiálu při pokojové teplotě.
„Inovace této metody spočívá v konceptu nechat světlo pohybovat atomy a elektrony v tomto materiálu kruhovým pohybem, aby se generovaly proudy, díky nimž je materiál magnetický jako magnet lednice. Dokázali jsme to udělat vývojem nového světelného zdroje ve vzdálené infračervené oblasti s polarizací, která má tvar „vývrtky“. Je to poprvé, co se nám v experimentu podařilo navodit a jasně vidět, jak se materiál při pokojové teplotě stává magnetickým. Kromě toho náš přístup umožňuje vyrábět magnetické materiály z mnoha izolátorů, přičemž magnety jsou obvykle vyrobeny z kovů. Z dlouhodobého hlediska to otevírá zcela nové aplikace ve společnosti,“ říká vedoucí výzkumu Stefano Bonetti ze Stockholmské univerzity a z Ca‘ Foscari University of Venice.
Metoda je založena na teorii „dynamické multiferroicity“, která předpovídá, že když se atomy titanu „rozvíří“ kruhově polarizovaným světlem v oxidu na bázi titanu a stroncia, vytvoří se magnetické pole. Ale teprve nyní lze teorii potvrdit v praxi. Očekává se, že průlom bude mít široké uplatnění v několika informačních technologiích.
* Severský institut pro teoretickou fyziku (NORDITA) je institut pro spolupráci mezi pěti severskými zeměmi. Od roku 2007 se Nordita nachází v univerzitním kampusu Albanova ve Stockholmu, přičemž hostitelskými univerzitami jsou Stockholmská univerzita a KTH Royal Institute of Technology.
Výzkumný tým ze Stockholmské univerzity, Nordic Institute of Theoretical Physics (NORDITA)* ve Švédsku, University of Connecticut a SLAC National Accelerator Laboratory v USA, National Institute for Materials Science v Tsukuba, Japonsko, Elettra-Sincrotrone Terst, římská univerzita „Sapenza“ a univerzita Ca‘ Foscari v Benátkách v Itálii.
Článek byl upraven podle tiskové zprávy AAAS, vědecký výzkum naleznete pod značkou DOI10.1038/s41586-024-07175-9
Populaci jednadvacátého století děsí bludy širokého spektra. Opravdu jde ale o halucinace, sny a nebo fantazii přenesenou do reality takovým způsobem, že jsou lidé přesvědčeni o skutečnosti prožitku a zbytek života přežívají v tísnivém strachu, že se vše bude opakovat? Co nás lidi děsí nejvíce, tak právě na to se podívali v redakci magazínu New dawn, aby vybrali pár příkladů.
Mezi nejznámější mimozemské únosy patří příběh o tom, co se stalo Betty a Barneymu Hillovým. Americkému páru z Portsmouthu v New Hampshire, kteří byli údajně uneseni mimozemšťany, když se vraceli z dovolené v Montrealu.
Pár popsal, že byl vzat do mimozemské kosmické lodi, kde na nich byly prováděny podivné chirurgické operace. Pár si zpočátku nemohl na incident vzpomenout. Teprve když se probudili, zjistili, že urazili 35 mil, aniž by si pamatovali, co se dělo poslední dvě hodiny. Teprve hypnotickou regresí si vybavili setkání s mimozemskými bytostmi, které se vyznačovaly neúměrně velkým čelem a černýma neprůhlednýma očima. Přestože se pár vrátil do normálního života, po rozsáhlé hypnoterapii pokračovali v diskusích o incidentu s přáteli, rodinou a výzkumníky UFO.
Co je na tomto příběhu nejděsivější je fakt, že žena byla před únosem mimozmšťanů těhotná, ale po návratu z dovolené žádné dítě nečekala!
Od setkání Betty a Barney Hillových v roce 1961 se únosy mimozemšťany staly rozšířeným fenoménem. Studie provedená sociologem Doktorem Ronem Westrumem, naznačuje, že téměř čtyři miliony Američanů byly uneseny mimozemšťany v určitém okamžiku během jejich života. Pro tato „mimozemská“ setkání existuje mnoho vysvětlení: někteří se domnívají, že jsou výsledkem spánkové paralýzy, nebo jsou součástí neodhaleného vojenského projektu. Nicméně tento jev zůstává fascinujícím tajemstvím, které dosud nebylo plně pochopeno.
Paranormální spojení
Mnoho lidí si neuvědomuje, že mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem existuje úzký vztah. Doktor Richard Boylan, klinický psycholog z Kalifornské státní univerzity, studoval únosy mimozemšťany několik desetiletí. Boylan ve své knize Blízká mimozemská setkání: Pozitivní zkušenosti se záhadnými návštěvníky (1994), uvádí dvacet charakteristik spojených s mimozemským únosem, z nichž několik zahrnuje přijímání telepatických zpráv a rozvoj psychických schopností.
Kenneth Ring, profesor psychologie na Univerzitě v Connecticatu, také zjistil, že mnoho unesených hlásí zvýšenou citlivost na elektromagnetická pole, zvýšenou kapacitu zpracování informací a rozvoj psychických schopností. Je také běžné, že unesení zažívají větší spojení s přáteli, rodinou a okolím. Renomovaný mimozemský kontaktér a autor Whitley Strieber tvrdí, že mnoho unesených zažívá paranormální jevy jako součást širší duchovní transformace. Napsal:
„Co se v podstatě stane, je, že celý smysl svědka pro realitu exploduje. Lidé se stanou jasnovidci, začnou věřit, že mohou vidět do budoucnosti... získají moudrost a nový soucit... začnou se hluboce zajímat o blaho životního prostředí.“
Souvislost mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem byla rozsáhle studována Denisem Stonerem a Kathleen Mardenovou. V roce 2012 provedli nezávislí výzkumníci studii, ve které 75 lidí, unesených mimozemšťany, dostali dotazník s možností výběru a zeptali se na jejich osobní původ, náboženské/duchovní přesvědčení a další relevantní informace. Vyplnili také průzkum, který obsahoval 16 doplňujících otázek týkajících se jejich zkušenosti s únosem. Podle údajů 51 % z nich zažilo paranormální aktivitu poprvé po kontaktu, 89 % uvedlo, že přijalo telepatické zprávy od svých mimozemských návštěvníků a 72 % tvrdilo, že jsou citlivější na okolní prostředí.
Únosy a následná aktivita poltergeista
Jedním z paranormálních jevů běžně spojovaných s mimozemskými únosy je poltergeistická aktivita. Ve studii provedené Simonem Brianem Harvey-Wilsonem, bylo ze skupiny unesených náhodně vybráno 11 dobrovolníků na podporu výzkumu únosů v Austrálii a dotazováno na jejich setkání s mimozemšťany.
Wilson zjistil, že mnoho subjektů po kontaktu s mimozemšťany zažilo ve svých domovech neobvyklou aktivitu. Subjekt jménem Angela popsala svůj zážitek takto: „Většina elektrických spotřebičů v jejich přítomnosti nefunguje, mají hodně statické elektřiny. A televize… často prostě přejde do statického proudu.“ Další subjekt, jménem Karen, vysvětlila, jak se její stereo systém zapnul „uprostřed noci a pak se skutečně přepnul na její oblíbenou skladbu na CD… a píseň se prostě přehrála. A pak se to zastavilo a vypnulo.“ Jedna osoba si dokonce vzpomněla, jak předměty létaly z polic bez jakékoli známky rušení a elektrický systém v jejím domě náhle bouchl:
„Měla jsem případy, kdy se věci pohnuly z police a nerozbily se o podlahu… mohly se velmi opatrně přesunout z jednoho místa na druhé… Jindy jsem měla v domě obrovskou elektrickou aktivitu, až takovou, že jsem cítila proudění vzduchu. Ve skutečnosti by to spustilo poplašný systém nebo zapnulo věci, které by se rozsvítily, ale nestalo se tak.“
Tyto zkušenosti korespondují s výzkumem Stonera a Mardenové, kteří zjistil, že 88 % unesených po kontaktu zažilo poltergeista ve svých domovech. 68 % z nich uvedlo závady na elektronických zařízeních, jako jsou počítače, rádia a televize. Někteří z nich také hlásili rozsvícení a zhasnutí žárovek, blikání pouličního osvětlení, když pod nimi procházeli a otáčející se ručičky na hodinkách.
Souvislost mezi mimozemskými únosy a aktivitou poltergeistů se během výzkumu Mardenové a Stonera natolik zviditelnila, že se rozhodli změřit elektromagnetická pole svých subjektů. Použili TriField Natural EMF Meter k měření okolního prostředí a těl unesených do čtyř dnů od únosu, stejně jako těl kontrolní skupiny. Údaje naznačovaly, že elektromagnetické pole unesených bylo výrazně vyšší než okolní prostředí a kontrolní skupina po setkání s mimozemšťany. Ačkoli velikost vzorku byla příliš malá na to, aby bylo možné učinit definitivní závěry, zjištění korespondují s výzkumem, který provedl profesor Ring z Univerzity v Connecticutu, který zjistil, že mnoho unesených hlásí zvýšenou citlivost na elektromagnetická pole.
Ještě zajímavější je, že mnoho výzkumníků UFO věří, že existuje základní spojení mezi mimozemšťany a elektromagnetismem. Výzkumník UFO Chris Line věří, že mimozemské bytosti mají vibrační povahu, a proto mají schopnost se skrývat v infračervené části elektromagnetického spektra.
Autorka Ann Druffelová se také domnívá, že vzhledem k tomu, že realita je v konečném důsledku elektromagnetická, „pozorování blízkého setkání a zejména ta, která zahrnují paralýzu, únos a další nepříjemné zážitky, mohou pocházet z interdimenzionálního zdroje koexistujícího s naší Zemí“. Pokud tyto mimozemské bytosti existují jako čistě energetická forma vědomí, je možné, že budou interferovat s elektromagnetickými poli produkovanými fyzickými objekty a také lidskou myslí a tělem. Aktivita poltergeistů by mohla být představitelem stejné mimozemské inteligence, se kterou se setkali během mimozemských únosů, ale pouze se projevila v jiné formě. To by dávalo smysl, vezmeme-li v úvahu, že mnoho unesených tvrdí, že mimozemšťané mají schopnost měnit tvar a přijímat různé fyzické i nefyzické podoby.
Léčivé schopnosti
Aktivita poltergeistů není jediným paranormálním jevem spojeným s mimozemskými únosy. Simon Brian Harvey-Wilson během svého výzkumu zjistil, že u mnohých z jeho subjektů, se následně vyvinuly léčitelské schopnosti buď před nebo po kontaktu. Jeden subjekt, jménem Patricia, vysvětlila, jak její setkání s mimozemšťany vedlo k tomu, že se stala holistickou léčitelkou. Tvrdí, že má nyní schopnost „sbírat informace o tom, kde došlo k traumatu nebo kde se v těle nacházejí energetické bloky, které se mohly projevit jako nemoc. Jaké informace, jaké emoce jsou v tom obsaženy, nebo jaké trauma je v těle zadržováno. Další subjekt, jménem Angela, tvrdila, že se u ní rozvinuly léčitelské schopnosti poté, co byla v pubertě unesena mimozemšťany a nyní dokáže „získat pocity, emoce a myšlenky lidí“ a zjistit, „kde mají problémy, jako jsou nemoci v jejich tělech.“
Tyto zprávy korespondují s výzkumem renomovaného psychiatra a spisovatele Johna E. Macka (1929–2004), který vedl rozhovory se stovkami unesených v rámci vládou sponzorovaného výzkumného projektu mimozemských jevů. Zjistil, že u významného procenta unesených se po kontaktu rozvinuly léčitelské schopnosti a také větší spojení s lidmi, zvířaty a přírodou. To koresponduje s výzkumem Stonera a Mardenové, kteří zjistili, že 50 % unesených bylo schopno po únosu mimozemšťany na krátkou dobu léčit ostatní a 2 % měla léčitelské schopnosti od mládí. Mardenová uvádí, že mnoho subjektů uvedlo, že jejich vibrační frekvence se během únosu zvýšila, což zřejmě souviselo s rozvojem léčitelských schopností.
Foto: John E. Mack (1929–2004) /Adobe
Otázka, proč se u unesených rozvíjejí psychické schopnosti, zůstává záhadou. Jedním z vysvětlení však je, že tito mimozemšťané jsou benevolentní a chtějí posílit psychospirituální vývoj lidstva. Myšlenka bytostí z jiného světa pomáhajících lidstvu je nedílnou součástí kultury šamanských společností, ve kterých šaman komunikuje s duchovními pomocníky, aby získal znalosti nebo moudrost, které mohou být přínosem pro komunitu. Náboženský historik Mircea Eliade hovoří o tom, jak „šaman často vidí a radí se se svým strážným duchem… Pomáhá mu a používá ho k tomu, aby pomáhal ostatním zotavit se z nemoci a zranění“. Srovnáme-li šamanismus a podivnost mimozemských setkání, šamani a unesení by v podstatě mohli komunikovat se stejnou benevolentní „mimozemskou“ inteligencí, která má v určitých případech za cíl fyzicky, emocionálně a duchovně léčit lidi.
Možné teorie a vysvětlení
Bylo provedeno mnoho výzkumů psychologického složení unesených, aby se zjistilo, zda určité osobnostní rysy zvyšují pravděpodobnost, že jednotlivci zažijí paranormální jevy. I když jsou tyto studie z vědeckého hlediska cenné, neříkají nic smysluplného o samotné zkušenosti. Pokud jsou paranormální jevy skutečné, ale mohou je zažít pouze určitý typ osobnosti, dávalo by smysl, aby unesení sdíleli společný psychologický profil. To však nijak nečiní jejich zkušenosti neplatnými nebo klamnými.
Z filozofické perspektivy je veškerá smyslová zkušenost zprostředkována prostřednictvím psychologie mysli. Pokud byste umístili vysoce pozorného jedince do středu města, všimli by si určitých tváří, předmětů a budov, kterých by si ostatní lidé nemuseli všimnout. To neznamená, že to, čeho jsou svědky, je čistě imaginární. Jejich psychologická predispozice jim spíše umožňuje zažít širší rozsah smyslových podnětů než „obyčejnému“ člověku. V tomto smyslu by se dalo tvrdit, že unesení častěji prožívají paranormální jevy, protože jsou vnímavější, bystřejší a otevřenější takovým zážitkům.
Foto: Varun Gaba/Unsplash
Empirická věda možná nikdy nebude schopna vysvětlit vztah mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem, pokud tyto zkušenosti reprezentují realitu, která existuje mimo běžné hranice smyslového vnímání. Jak poznamenalo mnoho výzkumníků UFO, myšlenku, že unesení komunikují s entitami z jiných světů, nelze zcela zavrhnout.
Výzkumník UFO Nick Pope navrhuje, že „myšlenku únosů vysvětlovaných z hlediska interakce naší reality s jinými realitami je třeba zvážit. Pokud dochází k únosům, pak je možné, že ti, kdo jsou za to zodpovědní, mohou pocházet z jiné dimenze nebo paralelního vesmíru.“ Spisovatel CDB Bryan také věří, že „mohou existovat souběžně jiné reality. Dále, že k únosům mimozemšťany dochází během nebo v rámci nějakého druhu překrývání těchto realit.“ V tomto smyslu by vztah mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem mohl být vysvětlen existencí jiných dimenzionálních realit, ke kterým mají únosci přístup prostřednictvím změněných stavů vědomí.
Toto vysvětlení dává smysl z pohledu, že mozek funguje jako televize a může se „naladit“ na různé frekvence reality. Spisovatel a novinář Graham Hancock je známým zastáncem této teorie a říká, že „vztah vědomí k mozku může být méně podobný vztahu ke generátoru k elektřině, kterou vyrábí, a spíše vztahu televizního signálu k televizor.“ 20V tomto smyslu mozek nevytváří vědomí, ale působí jako bioelektrický kanál pro jeho příjem; svět, který pravidelně vnímáme, je jednou z mnoha dimenzí, které teoreticky existují, ale zůstávají během běžných stavů uvědomění nedostupné. Unesení však mají schopnost „naladit“ se na jiné frekvence reality a komunikovat s entitami interdimenzionální povahy.
Zatímco vědecký materialismus tvrdí, že vědomí je generováno mozkem, tento argument představuje hluboký filozofický problém: jak elektrické obvody v mozku, které jsou nevědomé, vytvářejí vědomí? Tato otázka se stává mnohem méně problematickou, pokud předpokládáme, že mozek „přijímá“ vědomí a že lze přistupovat k dalším realitám, když je biochemické složení mozku změněno. Z této perspektivy mimozemské únosy a určité paranormální zážitky ukazují na jiné dimenzionální reality, které se zhmotňují během změněných stavů vědomí.
Ačkoli tato teorie vědomí odporuje materialistickému názoru, že mimozemské únosy jsou výsledkem biochemické aktivity v mozku, tyto perspektivy nejsou neslučitelné. Není důvod předpokládat, že protože mimozemské únosy probíhají v mozku, nemají žádnou dimenzionální realitu. Z filozofické perspektivy má každá smyslová zkušenost neurologické vysvětlení. Celé naše vnímání – barva, tvar, chuť, vůně, dotek – je produktem biochemických procesů, které probíhají v mysli. Pokud předpokládáme, že mozek funguje jako receptor pro různé frekvence reality, pak je možné, že unesení přistupují do alternativních světů a komunikují s entitami interdimenzionální povahy.
Paralelní vesmíry a kvantová fyzika
Myšlenka, že existuje více dimenzí, je stále více podporována moderní vědou, zejména v oblasti kvantové fyziky. V roce 1957 navrhl absolvent Princetonu, Hugh Everett III, interpretaci kvantové mechaniky „mnoha světů“ jako prostředek k vyřešení problému „kolapsu vlnové funkce“. Vlnová funkce je matematickým vyjádřením všech potenciálních stavů subatomárního systému, jako je každé možné umístění kvantové částice. Jednomu stavu nelze přisuzovat větší míru reality než jinému; všechny existují jako matematické potenciály, dokud je nezměří vědomý pozorovatel, kdy se vlnová funkce „zhroutí“ a jeden stav se stane pozorovatelným. To představuje problém s ohledem na to, co definuje „měření“ a proč akt pozorování ovlivňuje realitu na subatomární úrovni. Aby se tento problém vyřešil, Everett teoretizoval, že když se provádí měření, jeden výsledek nastane ve vesmíru, který právě obýváme, a jiný v alternativním vesmíru. V tomto smyslu existuje mnoho různých vesmírů, které se neliší od našeho vlastního, ve kterých dochází ke všem možným výsledkům.
Teorii „více světů“ od té doby vyvinuli jiní vědci. V roce 2014 fyzici Michael Hal, Dirk-Andre Deckert a Howard M. Wiseman, publikovali akademický článek nazvaný „Kvantové jevy modelované interakcemi mezi mnoha klasickými světy“, ve kterém navrhují, že existuje nekonečný počet vesmírů, které se navzájem překrývají a zabírají stejné oblasti časoprostoru současně. Vícerozměrnost je navíc klíčovou složkou teorie strun, která navrhuje, aby se subatomární částice skládaly z vícerozměrných „strun“ nebo „smyček strun“.
Jak moderní věda nachází více důkazů o existenci více vesmírů, interdimenzionální vysvětlení mimozemských únosů a jejich spojení s paranormálním jevem začíná dávat mnohem větší smysl. Jak poznamenal americký etnobotanik, mystik a psychonaut Terence McKenna (1946–2000), „když si vezmete široký svět takzvaných mystérií – parapsychologických, šamanských, mimozemských atd. – a předpokládáte další prostorovou dimenzi, pak všechny tyto záhady se stávají triviálními… Tento druh věcí se stává zcela běžným během věcí, pokud by byly hypotetické dimenze skryté běžné zkušenosti.“
Závěr
Jak je vidět, existuje úzký vztah mezi mimozemskými únosy a paranormálním jevem. Výzkum, který provedli Simon Brian Harvey-Wilson, Denise Stoner, Kathleen Mardenová a John E. Mack, naznačuje, že mnoho unesených zažívá poltergeistovu činnost a rozvíjí léčitelské schopnosti. Prožívají také větší spojení s přáteli, rodinou a okolím v rámci širší duchovní transformace. Zatímco vědečtí materialisté by mohli tvrdit, že unesení jsou náchylnější k paranormálním zážitkům kvůli jejich neurologii, tento argument je nadbytečný, vezmeme-li v úvahu, že veškerá smyslová zkušenost pochází z mozku. Jen proto, že jev má neurologické vysvětlení, neznamená to, že je neplatný nebo nepravděpodobný.
Zajímavým vysvětlením mimozemských únosů a paranormálních jevů je, že odrážejí alternativní dimenze existující mimo běžné hranice smyslového vnímání. Z této perspektivy mozek funguje podobně jako televize a může se „naladit“ na různé frekvence reality. I když se tato teorie může zdát absurdní, moderní věda nachází stále více důkazů o existenci více dimenzí. Interpretace kvantové mechaniky „mnoha světy“ stejně jako teoretický rámec teorie strun naznačují, že ve stejné oblasti časoprostoru existuje více vesmírů, které se navzájem překrývají.
Pokud jsou únosci schopni nějak přistupovat k těmto paralelním světům a komunikovat s bytostmi interdimenzionální povahy – nebo skutečně „mimozemšťané“ pronikají do našeho světa, pak by paranormální jevy mohly být výsledkem interakce s těmito alternativními dimenzemi.
Bizarní kvantové vlastnosti černých děr, včetně jejich schopnosti mít různé hmotnosti současně, byly potvrzeny fyziky z University v Queensland
Tým teoretických fyziků provedl výpočty, které odhalily překvapivé kvantové jevy černé díry. Výzkum vedl UQ, který vedl kandidát na doktorát Joshua Foo. „Černé díry jsou neuvěřitelně unikátní a fascinující rys našeho vesmíru,“ řekl pan Foo. „Vznikají, když gravitace stlačuje obrovské množství hmoty neuvěřitelně hustě do malého prostoru, čímž vytváří tolik gravitační síly, že nemůže uniknoutani světlo,“ napsal SciTechDaily.
„Je to fenomén, který může spustit umírající hvězda. Ale až dosud jsme nezkoumali hlouběji, zda černé díry vykazují některé z podivných a úžasných chování kvantové fyziky.
„Jedním z takových chování je superpozice, kdy částice v kvantovém měřítku mohou existovat ve více stavech současně. Nejčastěji to ilustruje Schrödingerova kočka, která může být mrtvá i živá současně.
„Ale u černých děr jsme chtěli zjistit, zda mohou mít současně velmi odlišné hmotnosti, a ukázalo se, že mají.“
„Představte si, že jste široký a vysoký, stejně jako malý a hubený zároveň, je to situace, která je intuitivně matoucí, protože jsme ukotveni ve světě tradiční fyziky.
„Ale to je realita pro kvantové černé díry.“
„Vesmír nám odhaluje, že je stále podivnější, tajemnější a fascinující, než si většina z nás kdy dokázala představit.“ — doktorka Magdalena Zych
K odhalení tohoto jevu ohýbání mysli vyvinul tým fyziků matematický rámec, který nám umožňuje „umístit“ částici mimo teoretickou černou díru překrytou hmotou.
Hmotnost byla zkoumána specificky, protože je určujícím znakem černé díry a protože je pravděpodobné, že kvantové černé díry by přirozeně měly superpozici hmoty.
Spoluvedoucí výzkumu, Dr. Magdalena Zychová, řekla, že výzkum ve skutečnosti posiluje dohady průkopníků kvantové fyziky.
„Naše práce ukazuje, že velmi rané teorie Jacoba Bekensteina, americko-izraelského teoretického fyzika, který zásadním způsobem přispěl k založení termodynamiky černých děr, byly závislé na penězích,“ řekla.
„Předpokládal, že černé díry mohou mít pouze hmotnosti určitých hodnot, to znamená, že musí spadat do určitých pásem nebo poměrů, tak například fungují energetické hladiny atomu.
„Naše modelování ukázalo, že tyto superponované hmotnosti byly ve skutečnosti v určitých určených pásmech nebo poměrech, jak předpověděl Bekenstein.
„Nepředpokládali jsme, že by se tam nějaký takový vzor dostal, takže skutečnost, že jsme našli tento důkaz, byla docela překvapivá.“
„Vesmír nám odhaluje, že je podivnější, tajemnější a vždy fascinující, než si většina z nás kdy dokázala představit.“
Výzkum byl publikován v časopise Physical Review Letters.
Foto: Mezinárodní centrum pro radioastronomický výzkum (ICRAR)/Tiskový zdroj EurekAlert
Kvantová mechanika je podobor fyziky, který popisuje chování částic — atomů, elektronů, fotonů a téměř všeho v molekulární a submolekulární sféře. Výsledky kvantové mechaniky, vyvinuté během první poloviny 20. století, jsou často extrémně podivné a kontraintuitivní. Jak se liší kvantová mechanika od klasické fyziky? V měřítku atomů a elektronů přestávají být užitečné mnohé rovnice klasické mechaniky, které popisují pohyb a interakce věcí v každodenních velikostech a rychlostech. Píše server livescience.com.
V klasické mechanice objekty existují na konkrétním místě v konkrétním čase. V kvantové mechanice, objekty místo toho existují v oparu pravděpodobnosti; mají určitou šanci být v bodě A, další šanci být v bodě B a tak dále.
Kdy byla vyvinuta kvantová mechanika?
Kvantová mechanika se vyvíjela po mnoho desetiletí a začínala jako soubor kontroverzních matematických vysvětlení experimentů, které matematika klasické mechaniky nedokázala vysvětlit, uvádí Unoversity of St. Andrews ve Skotsku. Začalo to na přelomu 20. století, přibližně ve stejnou dobu, kdy Albert Einstein publikoval svou teorii relativity, samostatnou revoluci ve fyzice, která popisuje pohyb věcí při vysokých rychlostech. Na rozdíl od relativity však nelze počátky kvantové mechaniky připsat jedinému vědci. Spíše více vědců přispělo k nadaci, která postupně získala přijetí a experimentální ověření mezi koncem 19. století a rokem 1930.
Foto: ParentRap / Pixabay
V roce 1900 se německý fyzik Max Planck pokoušel vysvětlit, proč předměty při určitých teplotách, jako je vlákno žárovky 1470 stupňů Fahrenheita (800 stupňů Celsia), září specifickou barvou – v tomto případě červenou, podle Perimetru. Planck si uvědomil, že rovnice používané fyzikem Ludwigem Boltzmannem k popisu chování plynů by mohly být převedeny na vysvětlení tohoto vztahu mezi teplotou a barvou. Problém byl v tom, že Boltzmannova práce spoléhala na skutečnost, že každý daný plyn byl vyroben z malých částic, což znamená, že i světlo bylo vyrobeno z diskrétních kousků.
Tato myšlenka narazila na představy o světle v době, kdy většina fyziků věřila, že světlo je spojitá vlna a ne malý balíček. Planck sám nevěřil ani na atomy, ani na jednotlivé kousky světla, ale jeho koncept byl podpořen v roce 1905, kdy Einstein publikoval článek „O heuristickém úhlu pohledu k emisi a transformaci světla“.
Einstein si představoval, že světlo putuje nikoli jako vlna, ale jako nějaký způsob „energetických kvant“. Tento balík energie, jak Einstein ve svém článku navrhl, by mohl „být absorbován nebo generován pouze jako celek“, konkrétně když atom „skáče“ mezi kvantovanými vibračními rychlostmi. Odtud pochází „kvantová“ část kvantové mechaniky.
S tímto novým způsobem, jak pojmout světlo, Einstein ve svém článku nabídl vhled do chování devíti jevů, včetně specifických barev, které Planck popsal, že jsou vyzařovány z vlákna žárovky. Vysvětlilo také, jak mohou určité barvy světla vysunout elektrony z kovových povrchů – jev známý jako fotoelektrický efekt.
Foto: tommyvideo / Pixabay
Co je to dualová vlna, částice?
V kvantové mechanice mohou částice někdy existovat jako vlny a někdy existují jako částice. Nejslavněji to lze vidět v experimentu s dvojitou štěrbinou, kde jsou částice, jako jsou elektrony, stříleny na desku se dvěma vyříznutými štěrbinami, za nimiž je umístěna obrazovka, která se rozsvítí, když do ní zasáhne elektron. Pokud by elektrony byly částice, vytvořily by dvě jasné čáry tam, kde dopadly na obrazovku poté, co prošly jednou nebo druhou štěrbinou, podle populárního článku v Nature.
V roce 1924 francouzský fyzik Louis de Broglie použil rovnice Einsteinovy teorie speciální relativity, aby ukázal, že částice mohou vykazovat vlnové vlastnosti a že vlny mohou vykazovat vlastnosti podobné částicím – zjištění, za které o několik let později získal Nobelovu cenu.
Jak kvantová mechanika popisuje atomy?
V 10. letech 20. století se dánský fyzik Niels Bohr pokusil popsat vnitřní strukturu atomů pomocí kvantové mechaniky. V tomto okamžiku bylo známo, že atom je tvořen těžkým, hustým, kladně nabitým jádrem obklopeným rojem drobných, lehkých, záporně nabitých elektronů. Bohr umístil elektrony na oběžné dráhy kolem jádra jako planety v subatomární sluneční soustavě, s tím rozdílem, že mohly mít pouze určité předem definované oběžné vzdálenosti. Skokem z jedné oběžné dráhy na druhou mohl atom přijímat nebo vysílat záření o specifických energiích, odrážejících jejich kvantovou povahu.
Krátce poté vytvořili dva vědci, kteří pracovali nezávisle a používali samostatné linie matematického myšlení, úplnější kvantový obraz atomu, podle Amerikan Physical Society. V Německu toho dosáhl fyzik Werner Heisenberg vyvinutím „maticové mechaniky“. Rakousko-irský fyzik Erwin Schrödinger vyvinul podobnou teorii nazvanou „vlnová mechanika“. Schrödinger v roce 1926 ukázal, že tyto dva přístupy jsou ekvivalentní.reklama
Heisenberg-Schrödingerův model atomu, ve kterém každý elektron působí jako vlna kolem jádra atomu, nahradil dřívější Bohrův model. V Heisenberg-Schrödingerově modelu atomu se elektrony řídí „vlnovou funkcí“ a zabírají „orbitaly“ spíše než oběžné dráhy. Na rozdíl od kruhových drah Bohrova modelu mají atomové orbitaly různé tvary, od koulí přes činky až po sedmikrásky, podle vysvětlujícího webu od chemika Jima Clarka.
Foto: geralt / Pixabay
Jaký je paradox Schrödingerovy kočky?
Schrödingerova kočka je často nepochopený myšlenkový experiment popisující pochybnosti, které někteří z prvních vývojářů kvantové mechaniky měli s jeho výsledky. Zatímco Bohr a mnozí z jeho studentů věřili, že kvantová mechanika naznačuje, že částice nemají dobře definované vlastnosti, dokud nejsou pozorovány, Schrödinger a Einstein nemohli takové možnosti uvěřit, protože by to vedlo k směšným závěrům o povaze reality. V roce 1935 Schrödinger navrhl experiment, ve kterém by život nebo smrt kočky závisela na náhodném převrácení kvantové částice, jejíž stav by zůstal neviditelný, dokud nebyla otevřena krabice. Schrödinger doufal, že ukáže absurditu Bohrových myšlenek na příkladu ze skutečného světa, který závisel na pravděpodobnostní povaze kvantové částice, ale přinesl nesmyslný výsledek.
Podle Bohrovy interpretace kvantové mechaniky existovala kočka až do otevření krabice v nemožné dvojí pozici, kdy byla živá i mrtvá zároveň. (Žádná skutečná kočka nikdy nebyla podrobena tomuto experimentu.) Jak Schrödinger, tak Einstein věřili, že to pomohlo ukázat, že kvantová mechanika je neúplná teorie a nakonec bude nahrazena teorií, která je v souladu s běžnou zkušeností.
Schrödinger a Einstein pomohli upozornit na další podivný výsledek kvantové mechaniky, který ani jeden nedokázal plně pochopit. V roce 1935 Einstein spolu s fyziky Borisem Podolským a Nathanem Rosenem ukázali, že dvě kvantové částice lze nastavit tak, aby jejich kvantové stavy byly vždy ve vzájemné korelaci, uvádí Stanford Encyclopedia of Philosophy. Částice v podstatě vždy navzájem „věděly“ o svých vlastnostech. To znamená, že měření stavu jedné částice by vám okamžitě sdělilo stav jejího dvojčete, bez ohledu na to, jak daleko od sebe byly, což je výsledek, který Einstein nazval „strašidelnou akcí na dálku“, ale který Schrödinger brzy nazval „zapletení“.
Ukázalo se, že zapletení je jedním z nejpodstatnějších aspektů kvantové mechaniky a vyskytuje se v reálném světě neustále. Výzkumníci často provádějí experimenty využívající kvantové zapletení a tento jev je součástí základu pro vznikající oblast kvantových počítačů.
Foto: Hal Gatewood / Pexels
Jsou kvantová mechanika a obecná teorie relativity neslučitelné?
Fyzikům v tuto chvíli chybí úplné vysvětlení všech pozorovaných částic a sil ve vesmíru, což je často nazýváno teorií všeho. Einsteinova teorie relativity popisuje velké a masivní věci, zatímco kvantová mechanika popisuje malé a nepodstatné věci. Tyto dvě teorie nejsou přesně neslučitelné, ale nikdo neví, jak je spojit.
Mnoho výzkumníků hledalo teorii kvantové gravitace, která by gravitaci zavedla do kvantové mechaniky a vysvětlila vše od subatomární až po supergalaktické sféry. Existuje mnoho návrhů, jak toho dosáhnout, jako je vynalezení hypotetické kvantové částice pro gravitaci zvanou graviton, ale zatím žádná jediná teorie nedokázala pojmout všechna pozorování objektů v našem vesmíru. Další populární návrh, teorie strun, která předpokládá, že nejzákladnějšími entitami jsou drobné struny vibrující v mnoha dimenzích, začala být fyziky méně široce přijímána, protože bylo objeveno jen málo důkazů v její prospěch. Jiní výzkumníci také pracovali na teoriích zahrnujících smyčkovou kvantovou gravitací, ve kterém čas i prostor přicházejí v diskrétních, malých kouscích, ale zatím se žádnému nápadu nepodařilo mezi fyzikální komunitou získat větší význam.
Hříbě je genetickou kopií bývalého sportovního hřebce Wodana M. Dostalo jméno Wodan M Alpha. Je výsledkem dlouholetého výzkumu a vývoje vědců z Estonské univerzity biologických věd.
S těmito materiály budou lékaři schopni zobrazovat světelné záření v mozku, střevech, míše, svalech, prakticky kdekoli a hlavně bez nutnosti fyzického implantátu.
Vědci vědí, že ani ve vakuu není prostor nikdy prázdný, ale naplněný neviditelným mořem virtuálních částic, které se v souladu se zákony kvantové fyziky objevují a mizí na neuvěřitelně krátké časové okamžiky.
Je tohle ten důvod, proč nevidíme temnou hmotu? Vědci sestavili kompletní model, ve kterém se temná hmota skládá ze dvou odlišných stavů různých částic.
Časový krystal je vytvořen sbírkou atomů nebo iontů, které vzájemně spolupracují. Lze ji zařadit mezi takové skupiny, jako jsou supravodiče, kvantové spinové kapaliny a superfluidy. Tvoří další z exotické řady stavů hmoty. Látka se v podstatě pohybuje v čase, ale je stabilní. Mohla by být využita pro sestavení kvantových počítačů, které nikdy neztrácejí informace.Píše se na serveru news.berkeley.edu.
V roce 2012 byla navržena studie této formy hmoty, která spontánně rozbíjí časovou invarianci, základní symetrii v čase. Pojem časové invariance diktuje, že dělat něco nyní by přineslo stejný výsledek jako dělat stejnou věc, například jednu minutu v budoucnu (všechny ostatní podmínky jsou stejné). Kvantová interakce mezi částicemi, jako jsou ionty nebo subatomové částice, může vytvořit stav hmoty, který osciluje opakovaně v čase.
Stejně jako krystal má strukturu, která se opakuje ve vesmíru. To znamená, že pokud se záležitost osciluje s časem 2 minuty, dělat něco s tou věcí nyní by mělo jiné výsledky než dělat totéž 1 minutu od teď. Pro porozumění, co to znamená, si lze představit, že dva lidé drží skokové lano a houpají jím na třetí osobu, která chce skočit. V běžných stavech hmoty, pokud lano dělá kroužek každou vteřinu, musí člověk skočit každou vteřinu. Ale v čase krystalu je to, jako kdyby skokan zvedl nohy, kdykoli se lano dotkne země, a přesto nějak zachovává čas a není zapleteno do provazu.
Foto: Lucent_Designs_dinoson20 / Pixabay
V poslední době následná práce ukázala, že krystalické časové podmínky nemohou existovat v tepelné rovnováze. (Základním principem termodynamiky je to, že dva objekty v kontaktu nakonec vyvstanou při stejné teplotě v rovnovážném stavu nebo tepelné rovnováze systému.) Ale brzy poté vědci ukázali, že časové krystaly by mohly existovat v dynamických stavech, kdy systémy se rychle mění a dosud nedosáhly tepelné rovnováhy.
Začátkem roku 2020 byl vytvořen teoretický materiál, který identifikoval klíčové popisy časového krystalu. Byl předpovězeno, co se stane, když se takový krystal rozplyne do hmotnějšího stavu hmoty a stanoví experimentální způsob, jak dokázat existenci krystalů času.
V experimentu bylo zachyceno 14 iontů ytterbia pomocí laserových paprsků a poté se manipulovalo s rotacemi iontů pomocí pevně zaměřených laserových paprsků. Materiál se choval jako časový krystal, který osciloval na polovině frekvence jízdy. Během experimentu se materiál nezahříval, ačkoli se do systému vneslo velké množství energie. To je znamení, že zákony termodynamiky se během trvání experimentu neprojevily.
Fascinující věcí na těchto experimentech je, že pozastavují zákony fyziky neurčitě. Je to jako s šálkem horké kávy, který postupně chladne, ale nikdy neochladne tak, aby byl přesně roven pokojové teplotě. Vždy v něm zůstane pozůstatek tepelné energie, který setrvává na místě.
Výzkumníci z ETH Zurich objevili nový typ magnetismu v uměle vyrobeném materiálu. Materiál se stává feromagnetickým díky minimalizaci kinetické energie jeho elektronů. Aby magnet přilnul ke dveřím lednice, musí uvnitř dokonale fungovat několik fyzických efektů. Magnetické momenty jeho elektronů směřují všechny stejným směrem, i když je k tomu nenutí žádné vnější magnetické pole. To se děje kvůli takzvané
Jaké jsou neidentifikované objekty s nimiž se setkávají američtí vojenští piloti ve vzduchu? Mezi svědky byli vojenští piloti a zpravodajský důstojník.
Vědci nedávno zachytili vůbec první sken umírajícího lidského mozku, když starší pacient náhle zemřel, když byl skenován.
Warning: Undefined array key "sssp-ad-overlay-priority" in /data/web/virtuals/326454/virtual/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 276
Foto: Ilustrační_SkieTheAce/Pixabay
Foto: Fermilab g-2 (E989) ring/Openverse
Foto: Black Hole Dark GIF by ESA/Hubble Space Telescope
Foto: geralt/Pixabay
Foto: doktor Benjamin Yuen/ Tiskový zdroj EurekAlert
Foto: NADACE KNUTA A ALICE WALLENBERGOVÝCH/MAGNUS BERGSTRÖM/Volný zdroj z tiskové zprávy
Foto: GeorgeB2/Adobe.com
Foto: John E. Mack (1929–2004) /Adobe
Foto: Varun Gaba/Unsplash
Foto: geralt/Pixabay
Foto: geralt/Pixabay
Foto: ParentRap / Pixabay
Foto: tommyvideo / Pixabay
Foto: geralt / Pixabay
Foto: Hal Gatewood / Pexels
Foto: Estonská univerzita biologických věd/Kristina Haan/Tiskový zdroj EurekAlert
Foto: Ilustrační_myshion/Pixabay
Foto: ESO
Foto: Ilustrační_SkieTheAce/Pixabay
Foto: Ilustrační_Terranaut/Pixabay
Foto: Fotocitizen / Picxabay
Foto: Lucent_Designs_dinoson20 / Pixabay
Foto: NASA/Pixabay
Foto: globe/Unsplash
Foto: gualtiero boffi/Shutterstock
Foto: éok
Foto: Anna Shvets / Pexels