výzkum | Svět2000

3 men standing on rocky shore during daytime

Jak budoucí astromarťani testují život na Marsu? (video)

13. 8. 2025 Iveta Mauci 3 min read 175 Zobrazení 3D tisk, astromarťani, Mars, NASA, simulace, výzkum

Osídlování Marsu je velmi vážná věc. Než se po něm budou lidé procházet s lehkostí, jako je tomu na Zemi, uplyne ještě mnoho času. První lidé zde budou muset žít v dost nelidských podmínkách na ploše necelých 160 m².

Aby k tomu mohlo dojít, je potřeba lidi připravit na drsné podmínky. K tomu slouží CHAPEA (Health and Performance Exploration Analog). Testovací modul, pod jejíž zkratkou se ukrývá série misí, které simulují roční pobyt na Marsu. Cesta k Marsu bude dlouhá. Žádný z astronautů nemůže očekávat, že pro něj někdo přiletí, když si svůj pobyt rozmyslí. Budou tak muset řešit vše na místě. Jídlo, vodu, nepřízeň počasí, ale také zdraví. A to jak psychické, tak i fyzické, což si nikdo z nás neumí představit. Vše totiž máme hezky pod nosem. Ano, říká se tomu civilizace.

Každá testovací mise se skládá ze čtyř členů posádky žijících v izolovaném prostředí, které má neuvěřitelných 158 metrů čtverečních. Během každé mise provádí posádka simulované výstupy do vesmíru a poskytuje data o různých faktorech, které mohou zahrnovat fyzické a behaviorální zdraví a výkonnost.

Simulovaný modul na Marsu vytištěný na 3D tiskárně

Struktura obydlí, která simuluje prostředí na Marsu byla vytištěná na 3D tiskárně. Budoucí astromarťani tak mají možnost dlouhodobé testovat vesmírné mise, které se řadí do průzkumné třídy. I když jde o zatím pozemní život, CHAPEA se svou strukturou velmi podobá očekávanému životu pro ty, kteří budou žít v budoucím prostředí na Marsu. Inženýři navrhli prostor tak, aby v něm oddělili oblast pro život a pro práci.

Proč 3D tisk?

Budoucí vesmírné osady by mohly být vytištěné pomocí 3D tisku, který bude umět pracovat s využitím materiálu, který se nachází na místě. Odpadne tím nutnost konstrukční technologie, což má eliminovat nutnost převážet velké množství stavebních materiálů, ke kterým by bylo potřeba několik desítek, ne-li stovek letů, což je nákladově neúnosné.

První mise budoucí posádky

Pro roční mise v prostředí CHAPEA byly vybrané různé posádky. Každá posádka zahrnuje čtyři osoby a dva náhradníky. Analogové mise poskytnou nejen cenné poznatky a informace pro posouzení vesmírného potravinového systému NASA, ale stejně tak poslouží ke sledování fyzického a behaviorálního zdraví a

První posádka simulovaného Marsu dokončila roční misi NASA k rudé planetě 6. července, kdy se mohli vrátit do „běžného“ pracovního života.

Technické parametry:

Technologie: Stavební systém Vulcan nové generace od společnosti ICON
Rozměry: 158 čtverečních
Materiál: Lávový beton

Obsah:

Čtyři soukromé kajuty pro posádku
Vyhrazené pracovní stanice
Lékařská stanice
Společenské prostory
Kuchyně a stanice pro pěstování potravin

Zdroje: https://www.nasa.gov/humans-in-space/chapea/; https://www.nasa.gov/missions/analog-field-testing/chapea/first-mars-crew-completes-yearlong-simulated-red-planet-nasa-mission/

Kolik černých děr je skutečně ve vesmíru? Dají se vůbec spočítat? NASA to zkusila

13. 1. 2025 Iveta Mauci 5 min read 251 Zobrazení Caltech, černá díra, JPL, NASA, počet, vesmír, výzkum

Nové Vesmír Výzkum

Astronomové si myslí, že supermasivní černou díru má ve svém středu každá velká galaxie. Testování této hypotézy je ale obtížné. Vědci totiž nemůžou očekávat, že spočítají miliardy, nebo dokonce biliony supermasivních černých děr, o kterých navíc pouze předpokládají, že by mohly existovat.

Hledání supertěžkých černých děr

Supermasivní černé díry nedávno pomáhalo hledat i několik teleskopů NASA. Takové, které jsou až miliardkrát těžší než Slunce. Nový průzkum byl unikátní, protože bylo stejně pravděpodobné, že najdou masivní černé díry, které jsou skryté za hustými mračny plynu a prachu, stejně jako ty, které skryté nejsou.

Musí ale extrapolovat, neboli použit známé zkušenosti či informace na oblast doposud neznámou, nebo neprozkoumanou a pracovat s menší počtem vzorků, aby se nakonec dozvěděli o větší populaci. Pokud nějaká je.
Takže …. Přesné měření „poměru“ skrytých supermasivních černých děr v daném vzorku pomáhá vědcům lépe odhadnout celkový počet supermasivních černých děr v celém vesmíru.

Popis fotografie: Supermasivní černá díra obklopená torusem plynu a prachu je v uměleckém konceptu zobrazena ve čtyřech různých světelných vlnových délkách. Viditelné světlo (vpravo nahoře) a nízkoenergetické rentgenové záření (vlevo dole) jsou blokované torusem; infračervené (vlevo nahoře) je rozptýlené a reemitované; a některé vysokoenergetické rentgenové paprsky (vpravo dole) mohou pronikat torusem. — **Popis fotografie:** Supermasivní černá díra obklopená torusem plynu a prachu je v uměleckém konceptu zobrazena ve čtyřech různých světelných vlnových délkách. Viditelné světlo (vpravo nahoře) a nízkoenergetické rentgenové záření (vlevo dole) jsou blokované torusem; infračervené (vlevo nahoře) je rozptýlené a reemitované; a některé vysokoenergetické rentgenové paprsky (vpravo dole) mohou pronikat torusem.

Závoj hustého prachu a dýmu

Podle nové studie publikovaně v časopise Astrophysical Journal vědci zjistili, že asi 35% supermasivních černých děr je zakryté hrubou vrstvou, což znamená, že okolní mraky plynu a prachu jsou tak husté, že blokují i nízkoenergetické rentgenové světlo.

Podobně porovnatelné průzkumy již dříve zjistily, že supermasivních černých děr je takto zakrytých méně než 15 %. Vědci se domnívají, že skutečný podíl by měl však být spíše 50/50. Vycházejí tak na základě modelů růstu galaxií.
Pokud budou další pozorování naznačovat, že je skryté výrazně méně než polovina supermasivních černých děr, vědci budou muset upravit některé klíčové představy, které mají o těchto objektech a upřesnit roli, kterou hrají při utváření galaxií.

Skrytý poklad temných sil

Když pomineme, že jsou černé díry ze své podstaty temné, dokonce tak, že ani světlo nemůže uniknout jejich gravitaci, mohou to být také některé z nejjasnějších objektů ve vesmíru. Když se plyn dostane na oběžnou dráhu kolem supermasivní černé díry, jako když voda odtéká do odpadu, extrémní gravitace vytváří tak intenzivní tření a teplo, že plyn dosahuje stovek tisíc stupňů a vyzařuje tak jasně, že může zastínit všechny hvězdy v okolní galaxii.

Oblaka plynu a prachu, která obklopují a doplňují jasný centrální disk, mohou mít zhruba tvar torusu, nebo koblihy. Pokud je otvor pro koblihu obrácený k Zemi, jeho jasný centrální disk v něm je viditelný. Je-li kobliha vidět na okraji, jeho disk je zakrytý.

Dalekohledy NASA

Většina dalekohledů dokáže poměrně snadno identifikovat supermasivní černé díry tváří v tvář. Existuje však výjimka, kterou využili autoři nového článku: Torus absorbuje světlo z centrálního zdroje a znovu vyzařuje světlo s nižší energií v infračerveném rozsahu (vlnové délky o něco delší, než jaké mohou detekovat lidské oči).

Koblihy v podstatě září infračerveným světlem. Tyto vlnové délky světla byly detekované infračerveným astronomickým satelitem NASA IRAS, který v roce 1983 fungoval 10 měsíců a byl řízený laboratoří NASA Jet Propulsion Laboratory v jižní Kalifornii. Průzkumný dalekohled, který zobrazil celou oblohu, byl IRAS schopný vidět infračervené emise z mraků obklopujících supermasivní černé díry. A co je nejdůležitější, dokázalo stejně dobře zaznamenat černé díry hranou i tváří.

Popis obrázku: Umělecký koncept rentgenového teleskopu NuSTAR NASA, který pomohl astronomům získat lepší představu o tom, kolik supermasivních černých děr je skryto před zraky hustými mračny plynu a prachu, které je obklopují.

Černé díry nebo galaxie?

IRAS zachytil stovky počátečních cílů. Ukázalo se, že některé z nich nejsou černé díry skryté hrubou vrstvou prachu, ale galaxie s vysokou mírou tvorby hvězd, které vyzařují podobnou infračervenou záři.

Autoři nové studie tedy použili pozemní teleskopy ve viditelném světle k identifikaci těchto galaxií a jejich oddělení od skrytých černých děr. Pro potvrzení okrajových, silně zakrytých černých děr se vědci spoléhali na NASA NuSTAR (Nuclear Spectroscopic Telescope Array), rentgenovou observatoř spravovanou JPL.

Rentgenové záření je vyzařované některým z nejžhavějších materiálů v okolí černé díry. Rentgenové záření s nižší energií je absorbované okolními mraky plynu a prachu, zatímco rentgenové záření s vyšší energií pozorované NuSTARem může pronikat a rozptylovat mraky.

Detekce těchto rentgenových paprsků může trvat hodiny strávené pozorováním, takže vědci pracující s NuSTARem, ale nejprve potřebují dalekohled, jako je IRAS, aby jim řekl, kam se mají dívat.

Zdroj: NASA/JPL-Caltech, NASA NuSTAR (Nuclear Spectroscopic Telescope Array, IRAS, Astrophysical Journal

Gelový elektret schopný přeměnit energii bez externího zdroje

16. 8. 2024 Iveta Mauci 2 min read 302 Zobrazení alkyl, gel, Gelový elektret, kapalina, stabilní náboj, věda, výzkum

Medicína Nové Technologie Věda

Jak dostat náboj podobný lidské energii vysílané ve svalech do umělého zdroje vytvořeného člověkem? Tak právě takovou výzvu řešili výzkumníci z Hokkaidské univerzity NIMS (Národní institut pro vědu o materiálech) a Farmaceutické univerzity Meiji.

Aby jejich výzva nebyla moc přízemní, vytvořili něco, co udrží stabilní elektrostatický náboj a zachová si tvar. Elektret bez potřeby dalšího zdroje.

Elektretové materiály schopné zadržovat elektrostatický náboj můžou být použité k vývoji zařízení poháněných vibracemi bez externích zdrojů energie. Zájem o vývoj takových lehkých, měkkých materiálů generujících energii roste hlavně v oblasti zdravotnictví, ale také v oblasti robotiky.

Co je gelový elektret

Gelový elektret je schopný stabilně udržet velký elektrostatický náboj. Tým do tohoto gelu zakomponoval vysoce flexibilní elektrody a vytvořil senzor schopný vnímat nízkofrekvenční vibrace. Např. vibrace generované lidským pohybem a převádět je na výstupní napěťové signály. Toto zařízení může být použité jako běžně nositelný zdravotní senzor.

Kapaliny alkyl–π vykazují vynikající vlastnosti zadržování náboje. Můžou být aplikované i na jiné materiály. Například nátěrem, nebo impregnací a navíc jsou snadno tvarovatelné.

Z kapaliny na alkyl

Výzkumnému týmu se podařilo vytvořit alkyl-π gel přidáním stopového množství nízkomolekulárního gelátoru do alkyl-π kapaliny. Zjistili, že modul pružnosti tohoto gelu je 40 milionkrát vyšší, než jeho kapalný protějšek. Mohl tak být zjednodušeně lépe fixovaný a utěsněný. Gel-elektret získaný nabitím tohoto gelu navíc dosáhl 24% zvýšení retence náboje ve srovnání se základním materiálem (tj. kapalinou alkyl–π), a to díky zlepšenému zadržení elektrostatických nábojů v gelu.

Další články z rubriky

Spojení flexibilních elektrod s gelovým elektretem vytvořil vibrační senzor schopný vnímat vibrace s frekvencemi až 17 Hz a převést ji na výstupní napětí 600 mV.

V budoucím výzkumu si tým klade za cíl vyvinout nositelné senzory schopné reagovat na jemné vibrace a různé deformace namáháním dalším zlepšením charakteristik nabíjení elektretu (tj. kapacity nabití a životnosti nabití) a pevnosti alkyl-π gelu. A protože je tento gel navíc recyklovatelný a znovu použitelný jako materiál pro snímač vibrací, očekává se, že jeho použití pomůže podpořit oběhové hospodářství.

Zdroj:

Tisková zpráva NIMS, Hokkaido University a Meiji Pharmaceutical University vyvinul gelový elektret schopný stabilně udržet velký elektrostatický náboj.(„Alkyl–π Funkční molekulární gely: Kontrola modulu pružnosti a zlepšení výkonu elektretu“

Tento výzkum s volným přístupem byl publikovaný v online verzi Angewandte Chemie International Edition.

Akito Tateyama, Kazuhiko Nagura, Masamichi Yamanaka,Takashi Nakanishi; Journal: Angewandte Chemie International Edition [11. dubna 2024]; DOI:10.1002/anie.202402874

Proč se některé zážitky stanou „zapamatovatelné“?

14. 5. 2024 Iveta Mauci, šéfredaktorka a licencovaná autorka vědeckých zpráv NASA, ESO, ESA, AAAS a EurekAlert 0 komentářů 1 min read 451 Zobrazení mozek, umělá imteligence, vědci, výzkum, vzpomínky, Yale

Nové TOP 10 Výzkum

Podle recenzované publikace Yalské univerzity, zveřejněné AAAS v Eureka Alert, lidský mozek filtruje záplavu zážitků a vytváří specifické vzpomínky. Proč se ale některé zážitky v této záplavě smyslových informací stanou „zapamatovatelné“, zatímco většinu z nich mozek zahodí?

Výpočtový model a behaviorální studie vyvinuté vědci z Yalu naznačuje nový klíč k této prastaré otázce. Uvádějí vědci v časopise Nature Human Behavior.

„Mysl upřednostňuje zapamatování si věcí, které není schopna dobře vysvětlit,“ řekl Ilker Yildirim, odborný asistent psychologie na Filozofické a přírodovědecké fakultě Yale a hlavní autor článku. „Pokud je scéna předvídatelná a není překvapivá, může být ignorována.“

Osoba může být například krátce zmatena přítomností požárního hydrantu v přírodním prostředí, což ztěžuje interpretaci obrazu. A právě proto je lépe zapamatovatelná. „Naše studie prozkoumala otázku, která vizuální informace je zapamatovatelná, spárováním výpočtového modelu složitosti scény se studií chování,“ řekl Yildirim.

Pro studii, kterou vedli Yildirim a John Lafferty, John C. Malone, profesor statistiky a datové vědy na Yale, výzkumníci vyvinuli výpočetní model, který se zabýval dvěma kroky při vytváření paměti. Kompresí vizuálních signálů a jejich rekonstrukcí.

Na základě tohoto modelu navrhli sérii experimentů. Lidé byli dotázáni, zda si pamatují konkrétní obrázky ze sekvence přírodních obrázků zobrazovaných v rychlém sledu. Tým z Yale zjistil, že čím obtížnější bylo pro výpočetní model rekonstruovat obrázek, tím pravděpodobněji si účastníci obrázek zapamatovali.

„Použili jsme model umělé inteligence, abychom se pokusili osvětlit vnímání scén lidmi. Toto pochopení by mohlo v budoucnu pomoci při vývoji efektivnějších paměťových systémů pro umělou inteligenci,“ řekl Lafferty, který je také ředitelem Centra pro neurocomputaci a Strojové inteligence v institutu Wu Tsai na Yale.

Bývalí postgraduální studenti Yale Qi Lin (psychologie) a Zifan Lin (statistika a datová věda) jsou spoluprvními autory článku.

Článek byl upraven z tiskové zprávy AAAS, vědecká studie byla publikovaná v časopise Nature Human Behavior.

Jak toxický je alkohol? Nový výzkum odhaluje 60 nemocí souvisejících s alkoholem

14. 8. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 0 komentářů 1 min read 583 Zobrazení alkohol, Čína, medicína, onemocnění, výzkum

Medicína Technologie Věda Zajímavosti

Nedávno provedená studie vědců z Pekingské univerzity a Oxford Population Health objasnila náchylnost mužů k 60 nemocem souvisejícím s konzumací alkoholu, píše SciTechDaily.

Globální dopad konzumace alkoholu

Konzumace alkoholu představuje významnou celosvětovou zdravotní hrozbu, přičemž předchozí výzkumy poukazovaly na jeho silnou souvislost s nemocemi, jako je cirhóza jater, mrtvice a různé druhy rakoviny. Nicméně nedostatek systematického zkoumání celkového zdravotního dopadu pití alkoholu v rámci konkrétní populace přiměl vědce k provedení této studie.

K provedení svého výzkumu tým využil údaje z Čínské kadoorské biobanky (CKB), což je komplexní databáze zahrnující informace od více než 512 000 dospělých osob, které byly přijaty v Číně v letech 2004-2008. Databáze obsahovala nejen zásadní informace o zdravotním stavu, ale také podrobné rozhovory týkající se životního stylu účastníků, včetně jejich vzorců konzumace alkoholu. V průběhu 12 let vědci sledovali lékařské diagnózy a prováděli genetické analýzy, aby zjistili příčinnou souvislost mezi konzumací alkoholu a vznikem onemocnění.

Výsledky výzkumu

Výsledky této studie potvrdily řadu nemocí souvisejících s alkoholem, na které již dříve pokazovala Světová zdravotnická organizace, jde o duševní poruchy a poruchy chování, včetně závislosti na alkoholu, závažné nepřenosné onemocnění, jako je cirhóza jater, některé druhy rakoviny a kardiovaskulární onemocnění. Studie ale odhalila také dalších 33 nemocí, včetně dny, šedého zákalu, některých zlomenin a žaludečních vředů, které lze přičíst konzumaci alkoholu.

Profesor Zhengming Chen, profesor epidemiologie Richard Peto z Oxfordské univerzity pro zdraví obyvatelstva, zdůraznil význam důkazů o příčinných souvislostech, které studie přináší, pro informační strategie prevence na celém světě. „Tato studie poskytuje důležité kauzální důkazy o rozsahu škod způsobených alkoholem, které jsou zásadní pro informování o strategiích prevence v různých zemích,“ řekl.

Tyto mumie vznikly zřejmě náhodou

14. 8. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 0 komentářů 6 min read 546 Zobrazení biologické procesy, biologie, DĚJINY, historie, mumie, příroda, výzkum

Dějiny Historie Záhady Zajímavosti

Sušené mrazem, solené nebo zakopané v bažině: Tisíce let předtím, než lidé záměrně mumifikovali své mrtvé, se o to postarala příroda, píše National Geographic.

Ponecháno přírodě, lidské tělo by se obvykle během několika let rozpadlo na kosti. Kultury vyrábějící mumie, jako byli staří Egypťané, dokázaly odvrátit nevyhnutelné jen díky složitým pohřebním praktikám zahrnujícím nejrůznější specializované nástroje, chemikálie a postupy.

Existují však cesty k mumifikované věčnosti, které nezahrnují kanopské nádoby, natronové soli ani háky na odstraňování mozku. Některé z nejstarších egyptských mumií byly ve skutečnosti pravděpodobně nešťastnou náhodou, říká Frank Rühli, ředitel Institutu evoluční medicíny Curyšské univerzity a vedoucí skupiny pro paleopatologii a studium mumií.

Těla pohřbená v mělkých hrobech mohou být díky suchému teplu saharského pouštního vzduchu a písku přirozeně konzervována po tisíce let. Podle Rühliho to mohlo inspirovat starověké Egypťany k tomu, aby začali mumifikovat své ctěné mrtvé.

Horké pouště jsou jen jedním z mnoha prostředí, v nichž se mrtvoly přirozeně mumifikují. Vědci vysvětlují, jak prostředí od bažin až po ledové vrcholky hor může zabránit rozkladu a – s trochou štěstí – mumifikovat těla.

Pouště

Egypťané nejsou jedinou pouštní kulturou známou svými mumiemi. Lidé Chinchorro v severním Chile začali záměrně mumifikovat své mrtvé asi 2 000 let před Egypťany – a tisíce let předtím to pro ně dělala poušť Atacama.

„Na mumiích Chinchorro je zajímavé mimo jiné to, že některé z nich byly připraveny záměrně, zatímco jiné byly mumifikovány přirozeně,“ říká fyzický antropolog Bernardo Arriaza z univerzity v chilském městě Tarapacá.

Z mrtvoly vysušené na kostech, možná paradoxně, pravděpodobně zůstane víc než kosti.

Rozklad je biologický proces a bez vody nemůže biologie fungovat. Proto pouště tak dobře uchovávají těla a proto egyptské a činchorské mumifikační postupy zahrnovaly kroky k vysušení těla.

Nejstarší činchorroská mumie, člověk z Achy, byla přirozeně konzervována pouští po dobu více než 9 000 let. Přirozené mumie byly nalezeny v pouštích po celém světě. Mezi nejzachovalejší patří tarimské mumie z čínského Sin-ťiangu, které byly pohřbeny v rakvích ve tvaru lodi až před 4 000 lety v poušti Taklamakan.

Sůl

Pro hrstku nešťastných íránských horníků, kteří uvízli v závalech v solném dole Chehrabad, udělala sůl stejnou práci jako poušť.

„Pracovali v solném dole a ten se pak zavalil,“ říká Rühli, který mumie studoval. To se skutečně stalo několikrát – nejméně dvakrát, říká Rühli – v průběhu asi 1000 let, kdy byli mladí muži, které od sebe dělila staletí, pohřbeni v soli, kterou přišli těžit. Ačkoli váha soli horníky drtila a rozplácla jejich těla, slaná hornina z jejich těl odčerpávala vodu a mumifikovala jejich rozmačkané ostatky.

Sůl v suché půdě pouště Atacama také pomohla uchovat mumie Chinchorro, říká Arriaza. Půdy jsou bohaté na dusičnanové sloučeniny, dusík, draslík, sodík a vápník. „Hlavně soli,“ říká. „To pomůže odvodnit tělo.“

Led

Odstranění vody z mrtvoly není jediným způsobem, jak zastavit rozklad. Nízké teploty zpomalují většinu biologických procesů a úplné zmrazení těla může zabránit jeho rozkladu po tisíce let.

Patolog Andreas Nerlich z mnichovské kliniky Bogenhausen studoval Ötziho, 5300 let starou ledovou mumii, která byla nalezena vyčnívající z tajícího ledu ledovce v Ötztalských Alpách nedaleko rakousko-italských hranic. „Jsou zachovány tak dlouho, dokud je tam led,“ říká o mumiích, jako je Ötzi.

Nerlich dodává, že ledové mumie, jako je Ötzi, jsou sice „velmi vzácné“, ale ve srovnání s dehydratovanými mumiemi mohou být pozoruhodně dobře zachovalé. Je to proto, že dehydratace scvrkává a deformuje tkáně, ale zmrzlé orgány si většinou zachovávají svůj tvar.

Permafrost, tedy půda, která zůstává zmrzlá po celý rok, může také mumifikovat. Jedna sibiřská mumie, 2500 let stará Ledová panna, byla doslova zmrazena v bloku ledu poté, co její pohřební komora byla zaplavena a voda rychle zamrzla. Protože její pohřební komora byla postavena z věčně zmrzlé země, led, který se v ní vytvořil, nikdy neroztál.

Vysoušení mrazem

Kombinace chladu a sucha může způsobit mumifikaci těl, i když není trvale dostatečně chladno na to, aby tělo zůstalo celoročně zmrzlé. Právě to se stalo hrstce inuitských žen a dětí z Thule v Grónsku. Byly přirozeně mumifikovány ve svých hrobech po smrti, kterou pravděpodobně způsobil hladomor nebo nemoc, v 15. a 16. století.

Je to něco jako přírodní lyofilizace, říká paleopatolog Niels Lynnerup z Kodaňské univerzity, který mumie studoval.

„I když je v Grónsku velmi chladno, není to jako ve vysoké Arktidě s věčně zmrzlou půdou,“ říká. Těla byla pohřbena pod skalními příkrovy nebo cáry, takže „k nim stále foukal vítr“. Vítr těla vysušoval a v kombinaci s účinkem nízkých teplot, které zpomalují růst bakterií, je mumifikoval.

Mnoho inckých mumií objevených vysoko na vrcholcích andských hor bylo rovněž zakonzervováno sušením mrazem. Výjimečně dobře zachovalá Dívka z Llullaillaca, mumie dospívající incké dívky, která byla ponechána napospas chladu na vrcholku andské hory jako oběť, je jedinečným případem, protože byla zmrzlá.

I podmínky v chladných a suchých kryptách mohou někdy uchovat ostatky podobným způsobem, pokud jsou těla po vysušení buď dobře větraná, nebo uchovávaná v neprodyšných podmínkách, říká Nerlich. Několik přírodních mumií v kryptách nebylo zcela náhodných. Jedna hornorakouská mumie známá jako Luftg’selchter Pfarrer byla záměrně vycpána materiály pohlcujícími vodu a ošetřena solemi, aby se dočasně oddálil rozklad, než přirozeně mumifikovala ve své kryptě.

Bahenní mumifikace

Přirozená mumifikace téměř vždy vyžaduje, aby se člověk nějakým způsobem zbavil vody, a to buď jejím úplným odstraněním, nebo přeměnou na led. Proto může být trochu překvapivé, že vlhké, bažinaté močály mohou uchovávat lidské ostatky po tisíciletí.

Nejstarší bahenní mumií je člověk z Cashelu, který byl pravděpodobně zabit při obětování kolem roku 2000 př. n. l. Jeho tělo bylo přirozeně mumifikováno díky neobvyklým chemickým podmínkám v bažinách.

„Existuje několik faktorů, které způsobují mumifikaci lidských ostatků v bažinách,“ říká archeoložka Isabella Mulhallová z Irského národního muzea. „Nedostatek kyslíku, chladné tmavé prostředí… svou roli hraje také hladina [kyselosti] v bažině.“

Mulhallová dodává, že mumifikaci těl pomáhá také druh mechu, který se v bažinách často vyskytuje. Mech Sphagnum uvolňuje kyselou cukernatou molekulu zvanou sphagnan, která pohlcuje živiny, jež by jinak vyživovaly mikroby způsobující rozklad. To pomáhá mumifikovat mrtvoly – ačkoli sfagnan také vyplavuje vápník z kostí a oslabuje je.

Kyselé tekutiny v bažinách chemicky mění tělo, ne nepodobně jako při činění kůže nebo moření. Proto má většina těl z bažin, bez ohledu na to, jak vypadala za života, tmavou, kožovitou kůži a jasně červené vlasy.

Mnohá těla z bažin zřejmě skončila poměrně násilně – osud, který sdílí mnoho jiných přírodních mumií. Protože se však náhodou podařilo zachovat jejich těla, mohou oběti těchto dávných tragédií vědcům stále vyprávět o sobě a své společnosti. Stejné procesy, které mumifikují lidskou kůži a orgány, mohou někdy uchovat i nestrávenou potravu v žaludku, krev, stopy mikrobů způsobujících nemoci, a dokonce i stopy o ekosystémech a podnebí, v nichž dávní lidé žili.

Přeměna odpadní vody na energii bude budoucností energetiky

11. 8. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 0 komentářů 2 min read 450 Zobrazení ekologie, energie, technologie, věda, výzkum, zajímavosti, získávání energie

Budoucnost Technologie TOP 10 Věda Zajímavosti

V době, kdy stojíme na prahu nové éry výroby energie, přitahuje pozornost vědců i ochránců životního prostředí jeden inovativní přístup: přeměna odpadních vod na energii. Tato revoluční technika, která je v současné době ve fázi vývoje, slibuje vyřešit dva nejpalčivější problémy naší doby: potřebu udržitelných zdrojů energie a globální vodní krizi, píše Energy Portal.

Koncept přeměny odpadní vody na energii není zcela nový. Čistírny odpadních vod již léta využívají bioplyn vznikající při čištění k výrobě elektřiny. Nedávný technologický pokrok však otevřel nové možnosti, jak maximalizovat energetický potenciál odpadních vod.

Proces začíná shromažďováním odpadních vod, které se následně upravují tak, aby se z nich odstranily škodlivé látky. Během tohoto čištění jsou organické látky v odpadní vodě rozkládány bakteriemi, přičemž se uvolňuje bioplyn, směs metanu a oxidu uhličitého. Tento bioplyn se tradičně používá k výrobě tepla a elektřiny pro samotnou čistírnu. Vědci však nyní zkoumají způsoby, jak zvýšit výtěžnost bioplynu a převést jej do formy, která by se dala využít ve větší míře.

Jeden ze slibných přístupů zahrnuje využití mikrobiálních palivových článků (MFC), což je typ bioelektrochemického systému, který využívá bakterie k přeměně organického odpadu na elektřinu. V MFC bakterie spotřebovávají organické látky v odpadní vodě a jako vedlejší produkt produkují elektrony. Tyto elektrony jsou pak zachyceny a použity k výrobě elektřiny.

Kromě výroby energie tento proces také čistí odpadní vodu, takže je bezpečná pro vypouštění do životního prostředí nebo dokonce pro opětovné použití. Díky této dvojí výhodě jsou technologie přeměny odpadní vody na energii zvláště atraktivní v regionech, kde je nedostatek vody velkým problémem.

Přestože je potenciál technologií pro přeměnu odpadních vod na energii zřejmý, stále existují významné výzvy, které je třeba překonat. Je třeba zlepšit účinnost procesu přeměny a náklady na zavedení těchto technologií ve velkém měřítku jsou v současné době příliš vysoké. Díky pokračujícímu výzkumu a vývoji však budou tyto překážky v příštích letech pravděpodobně překonány.

Přínosy tohoto přístupu navíc přesahují rámec výroby energie a úpravy vody. Přeměnou odpadní vody na energii můžeme také snížit naši závislost na fosilních palivech, a tím zmírnit dopady změny klimatu. Kromě toho může tento proces pomoci zvládnout rostoucí problém likvidace odpadních vod, zejména v městských oblastech, kde růst populace předbíhá rozvoj infrastruktury.

Závěrem lze říci, že přeměna odpadních vod na energii představuje významný krok vpřed v našem hledání udržitelných energetických řešení. Vzhledem k tomu, že se i nadále potýkáme s dvojí výzvou, kterou je nedostatek energie a zhoršování životního prostředí, nabízí tento inovativní přístup záblesk naděje. Díky dalšímu výzkumu a investicím se možná brzy dočkáme světa, kde se náš odpad nebude pouze likvidovat, ale bude využíván. Budoucnost energetiky může skutečně spočívat v naší schopnosti přeměnit odpad v bohatství.

Zanikne Golfský proud do roku 2025?

3. 8. 2023 Aneta Chábová 0 komentářů 3 min read 520 Zobrazení globální oteplování, golfský proud, klimatická změna, výzkum

Budoucnost Nové Příroda/Fauna TOP 10 Zajímavosti

Podle serveru BBC zánik Golfského proudu, který řídí proudění v Atlantiku a určuje počasí v západní Evropě, by pravděpodobně vedl k nižším teplotám a katastrofickým dopadům na klima. Vědecká studie varuje, že systém teplých oceánských proudů, Golfský proud, by se mohl zhroutit již v roce 2025.

Přední vědci však mají k této studii výhrady a tvrdí, že není vědecky podložená. Podle nich není zdaleka jisté, že se systém v tomto století zanikne. Poslední hodnocení Mezivládního panelu pro změnu klimatu dospělo k závěru, že systém známý jako Atlantická meridionální cirkulace (Amoc) se nezhroutí tak rychle, jak studie naznačuje.

Autor studie, profesor Peter Ditlevsen z Kodaňské univerzity, řekl BBC News, že před možným kolapsem Amoku (Atlantická merionální cirkulace). varovali i jiní vědci. „Obavy, že tento proud slábne, se objevují už tak dlouho, jak dlouho máme k dispozici jeho měření – od roku 2004,“ řekl. Amoc je složitý soubor proudů, které přivádějí teplou vodu na sever k pólu, kde se ochlazuje a klesá.

S globálním oteplováním však roste teplota a do Amoku přitéká sladká voda z tajícího grónského ledovce a dalších zdrojů.

Pokud se zhroutí, může to v Evropě snížit teplotu až o 10 nebo 15 stupňů a vést ke zvýšení hladiny moří na východě USA. Také by to narušilo déšť, na který se spoléhají miliardy zemědělců.

Naposledy se Amoc zastavil a znovu spustil v době ledové asi před 115 000 až 12 000 lety.

V nové studii, publikované v časopise Nature Communications, byly použity údaje o teplotě mořské hladiny od roku 1870, které umožnily posoudit změnu síly amokových proudů v čase.Odhaduje, že Amoc by se mohl zhroutit mezi lety 2025 a 2095. Analýza vychází z předpokladu, že emise skleníkových plynů porostou stejným způsobem jako doposud. Pokud by se emise začaly snižovat, svět by měl více času na udržení teploty pod bodem, kdy by se proud potenciálně zhroutil

Nedůvěra k výsledkům výzkumu

Vědci, včetně Bena Bootha z Hadleyova centra meteorologického úřadu, však tvrdí, že závěry článku „zdaleka nejsou vědecky podložené“.

„Prostě nemáme důkazy, abychom mohli tvrdit, že došlo k poklesu,“ říká profesorka Penny Hollidayová z Národního oceánografického centra.

„Víme, že existuje možnost, že by Amoc v určitém okamžiku mohl přestat dělat to, co dělá nyní, ale je opravdu těžké mít o tom jistotu,“ říká.

„Kdyby se mě můj soused zeptal, jestli se mám obávat vln veder nebo kolapsu Amoku, řekla bych, že se mám obávat teplot. Víme, že už se to děje a bude se to zhoršovat,“ dodala.

Důvodem výhrad mnoha vědců je podle nich to, že autoři studie vycházeli z řady předpokladů, jak chápat Amoc. Klimatický systém je však nesmírně složitý a odborníci nemají k dispozici všechny důkazy, které potřebují k úplnému pochopení Amoc.

Předpovědi, že by se mohl zhroutit již v roce 2025 nebo do roku 2095, je třeba brát s velkou rezervou, říká Jon Robson z Národního centra pro atmosférické vědy na univerzitě v Readingu.

Neznamená to však, že studie není důležitá nebo že by se měla možnost zastavení činnosti Amocu zavrhnout, říká. „Stále musíme brát vážně myšlenku, že by mohlo dojít k náhlým změnám v severoatlantickém klimatickém systému,“ říká profesor Robson. „Ale přesné předpovědi, že k tomu dojde, a v tomto časovém horizontu, je třeba brát s určitou skepsí,“ dodává.

Testuje se tajné letadlo, které dokáže letět nehlučně

27. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 3928 Zobrazení General Electric F414, letadlo, Lockheed Martin, NASA, sonický třesk, technika, technologie, vývoj, výzkum, X-59, X-59 QueSST

Budoucnost Technologie Věda Zajímavosti

Ve snaze vrátit nadzvukovou leteckou dopravu by se do vzduchu mohlo brzy vznést experimentální letadlo, které by mohlo dokázat utlumit tzv. sonický třesk a být tak velmi tiché, jeho vývojem se zabývá americká společnost Skunk Works, píše Popular Mechanics.

Letoun X-59 NASA prochází pozemními testy, aby se zajistilo, že je bezpečný pro létání. Letadlo využívá nové technologie, které umožňují letět rychleji než Mach 1 a zároveň snižují hluk hlasitého sonického třesku.

„Inovativní letoun jsme přesunuli do pojížděcí kabiny na letové lince pro další pozemní testy, včetně testování vibrací,“ napsal dodavatel Lockheed Martin v oznámení. „Jeho cílem je ztišit sonický třesk a je o krok blíže k utváření budoucnosti nadzvukové komerční letecké dopravy.“

Sonický versus zvukový třesk

Sonický třesk – hlasitý zvuk způsobený rázovými vlnami, které vznikají, když letadlo překročí rychlost zvuku – je jednou z největších překážek nadzvukového letu. Tento třesk je slyšet a cítit na zemi a způsobuje nepříjemnosti.

X-59 QueSST (Quiet SuperSonic Technology) je experimentální letoun, který dokáže letět rychleji než zvuk, aniž by vytvářel skutečný sonický třesk. Místo toho vytváří zvukový třesk – mnohem tišší a jemnější zvuk, který je na zemi sotva znatelný.

X-59 má jedinečný tvar a prvky, které snižují jeho zvukovou stopu, jako je dlouhý a štíhlý trup, delta křídlo s křidélky, T-ocas a obrácený V-ocas. Je poháněn jedním motorem General Electric F414 s přídavným spalováním, který mu umožňuje dosáhnout rychlosti až 1,42 Machu ve výšce 55 000 stop. Letoun může nést jednoho pilota v kokpitu vybaveném systémem vnějšího vidění, který poskytuje syntetický pohled na vnější svět prostřednictvím kamer a obrazovek.

NASA nedávno předvedla snímky letounu X-59 na letové lince v Lockheed Martin Skunk Works v Palmdale v Kalifornii.

„Přesun ze staveniště na letovou linku je jedním z mnoha milníků, které připravují X-59 na jeho první a další lety,“ uvedla NASA v tiskové zprávě. „Dále tým provede významné pozemní zkoušky, aby zajistil, že letoun bude bezpečný pro let.“

Zašlá sláva Concordu

X-59 je pokusem o oživení éry nadzvukových dopravních letadel, která skončila v roce 2003, kdy byl ukončen provoz Concordu. Concorde měl charakteristický tvar delta křídla a kapkovitou příď, která zlepšovala jeho aerodynamiku a viditelnost při přistání. Byl poháněn čtyřmi proudovými motory s přídavným spalováním, které mu umožňovaly dosáhnout rychlosti až 2,04 Machu ve výšce 18 300 metrů a mohl přepravovat až 128 cestujících.

Concorde upadl v nemilost poté, co čelil konkurenci jiných leteckých společností, které nabízely levnější a častější lety podzvukovými proudovými letadly. Poptávka po nadzvukových letech klesla v 80. a 90. letech 20. století v důsledku hospodářské recese, obav o životní prostředí, bezpečnostních otázek a měnících se preferencí spotřebitelů.

Pověst Concordu byla také pošramocena několika incidenty, které vyvolaly otázky ohledně jeho bezpečnosti a spolehlivosti. K nejtragičtější nehodě došlo 25. července 2000, kdy let 4590 společnosti Air France havaroval krátce po startu z pařížského letiště Charlese de Gaulla a zahynulo všech 109 osob na palubě a čtyři lidé na zemi.

Doufejme, že letoun X-59 nejenže zabrání podobným nehodám, ale také zahájí nový svět ultrarychlého cestování.

Rybí kosmonauti, nejde o vtip ale o vědecký experiment

26. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 2 min read 398 Zobrazení Čína, kosmonauti, lékařský výzkum, ryby, vesmír, výzkum

Nové Příroda/Fauna Vesmír Zajímavosti

Čína vyšle na svou vesmírnou stanici Tiangong ryby. Nepůjde však o smažení řízků na oběžné dráze, ale o důležitý experiment. Jeho cílem je studovat účinky mikrogravitace na jejich kosterní systém. Výzkum by mohl mít význam pro budoucí vesmírné mise a lidské zdraví, píše Space.

Čína plánuje vyslat na svou vesmírnou stanici rybky druhu danio rerio (česky dánio pruhovaný). Tyto malé rybky budou vyslány na oběžnou dráhu čínské vesmírné stanice Tiangong v rámci výzkumu interakce mezi rybami a mikroorganismy v malém uzavřeném ekosystému. Očekává se také, že experiment pomůže při výzkumu úbytku kostní hmoty u astronautů, který je jedním z vážných zdravotních rizik dlouhodobých vesmírných misí.

Specifika rybek dánio rerio

Dánio pruhovaný je malá sladkovodní ryba pocházející z jižní Asie. Na těle mají výrazné pruhy, které využívají ke komunikaci a maskování. Dánio pruhované jsou oblíbenými laboratorními zvířaty díky snadnému chovu a možnosti manipulace s jejich geny. Kromě toho je jejich tělo v raných stadiích vývoje průhledné, což umožňuje pozorování vnitřních orgánů u živých jedinců.

Dániové žíhaní mají mnoho společných znaků s lidmi, například oběhový, nervový a imunitní systém. Proto se využívají ke studiu lidských onemocnění, jako je rakovina, cukrovka a osteoporóza. Díky zájmu vědců patří danio mezi první obratlovce s osekvenovaným genomem. Díky výzkumu tohoto druhu byla později objevena například role genu SLC24A5 u člověka (barva kůže).

Proč se ryby posílají do vesmíru?

Nebude to poprvé, co budou ryby vyslány do vesmíru. V roce 2012 vyslala NASA na Mezinárodní vesmírnou stanici akvárium s japonskými rýžovníky, malými sladkovodními rybami. Cílem experimentu bylo studovat účinky mikrogravitace na mořské živočichy.

Japonské rýžovité ryby byly pozorovány a sledovány z hlediska chování, růstu a rozmnožování. Vědci zjistili, že se japonské rýžovnice přizpůsobily podmínkám mikrogravitace a byly schopny klást jikry a líhnout zdravé potomstvo.

Dánio pruhovaný byl již dříve vyslán na sovětskou vesmírnou stanici Salut 5 v roce 1976 na palubě mise Sojuz 21. Sovětští kosmonauti provádějící pokusy s rybami zjistili, že se zdá, že dánio pruhovaný mění některé své chování v reakci na život v mikrogravitaci.

Cíle výzkumu?

Výzkum dániů pruhovaných na vesmírné stanici Tiangong má dva hlavní cíle. Prvním je studium interakce mezi rybami a mikroorganismy v malém uzavřeném ekosystému. Takový ekosystém by mohl být modelem pro budoucí vesmírné mise, kde budou muset astronauti udržovat soběstačnost a starat se o recyklaci zdrojů.

Druhým cílem je studium vlivu mikrogravitace na kosterní systém ryb. Dánio pruhovaný má podobnou strukturu kostí jako člověk a je náchylný k osteoporóze, tedy ke ztrátě hustoty a pevnosti kostí. Osteoporóza je jedním z nejčastějších zdravotních problémů astronautů, kteří tráví dlouhou dobu ve vesmíru.

Výzkum dániů pruhovaných může pomoci vyvinout metody prevence a léčby osteoporózy u lidí na Zemi i ve vesmíru. Mohou také pomoci pochopit, jak mikrogravitace ovlivňuje další fyziologické a metabolické procesy u ryb a lidí.

Podivný případ mumifikovaného dinosaura

26. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 2150 Zobrazení dinosauři, historie, mumie, mumifikace, paleontologie, pravěk, pravěká zvířata, věda, výzkum

Dějiny Historie Příroda/Fauna Věda Zajímavosti

Zachování měkkých tkání je jednou z forem fosilizace, která paleontology nejvíce fascinuje díky všem informacím, které tyto přírodní mumie odhalují, a také díky výzvě vysvětlit, jak vznikly, píše El País.

Tutanchamon dinosaurů

Dinosauří mumie jsou velmi ojedinělé a o to nadšenější z takovýchto objevů paleontologové jsou. Jako např. Borealopelta markmitchelli, obrněný býložravec vážící 3 000 kg a pokrytý silnými ostny, který nyní leží jako spící chrlič ve vitríně v kanadském Královském Tyrrellově muzeu.

Tento nodosaurid je mumie: Tutanchamon dinosaurů. Jeho výjimečný stav zachování po 112 milionech let z něj činí jeden z nejzajímavějších klenotů paleontologie, který vědcům umožňuje studovat jeden z nejzajímavějších procesů fosilizace: přirozenou mumifikaci.

Jedním z nejrozšířenějších vysvětlení tohoto jevu je rychlé pohřbení, které by tělo ochránilo před mrchožrouty a biologickou degradací. Argentinský paleontolog Juan Ignacio Canale pomáhá tento proces pochopit: „O mumii hovoříme tehdy, když se kromě kostry zachovala i měkká část. Je to jedinečný typ fosilizace, kromě toho, jak je sám o sobě výjimečný, protože kdyby recyklace hmoty probíhala přirozeným, dokonalým způsobem, fosilie by neexistovaly,“ říká odborník.

Zajímavé a zvláštní je, že mumifikace uchovává měkké části, které mají tendenci se velmi rychle rozkládat, což poskytuje mnoho informací, které by jinak byly předmětem interpretace paleontologů.

Je to, jako kdybychom nikdy neviděli slona: tváří v tvář jeho kostře bychom nebyli schopni poznat tvar jeho chobotu ani jeho délku. Dokonce bychom pochybovali i o samotné existenci jeho jedinečného nosu.

Podmínky pro přirozenou mumifikaci dinosaurů

Aby byla přirozená mumifikace životaschopná, jsou nutné specifické podmínky prostředí; musí jít o místo, kde není možná existence mrchožroutů a kde může mrtvola ležet nedotčená miliony let, chráněná před sluncem a erozí způsobenou větrem a pohybující se vodou. Jde o přírodní sarkofág, jako byl ten, který chránil boreopelta, jenž – i díky svému zvláštnímu pancíři – přežíval v hloubce více než 160 metrů v kanadské provincii Alberta. Tento živočich mohl zemřít poblíž vodního toku, který ústil do zaniklého moře, jež v křídě zasahovalo do velké části Severní Ameriky; tam byl unášen, dokud z jeho těla nevyšly všechny hnilobné plyny, načež se potopil a byl pomalu pohřben v bahnitém, ledovém, dusivém dně.

O více než 110 milionů let později vypráví badatel Donald Henderson, druhý autor článku, který tento exemplář popsal, o podmínkách, které toto úžasné setkání umožnily. „Mrtvola se potopila a tvrdě dopadla na mořské dno, jak jsme mohli vidět, sedimentární vrstvy pod ní byly nárazem deformovány. Usadila se na něm mračna bahna a kalu a krátce po dopadu těla na zem začaly kolem něj krystalizovat minerální látky. Tyto minerály vytvořily kolem fosilie něco podobného staroegyptskému sarkofágu. Tento druh husté, hutné a pevné rakve zabránil rozdrcení mrtvoly (což se stává většině zkamenělin kvůli váze horniny, která je pokrývá) během 112 milionů let, kdy byla pod zemí. Tělo tak zůstalo pohřbeno v tichosti, dokud na něj nenarazila lžíce obřího bagru [těžební společnosti, která o nálezu informovala].“

Klíčovou roli sehrálo také husté brnění zvířete. „Umožnilo mu zůstat neporušené, když plavalo na vodní hladině a bylo dopraveno do moře, což ztížilo velkým plovoucím mrchožroutům, jako jsou žraloci a mořští plazi, oddělit krunýř od těla,“ vysvětluje tento paleontolog Howard Carter, který je zároveň kurátorem dinosaurů v muzeu, které mumifikovaného nodosaurida vystavuje. Nález takové vzácnosti byl matoucí. Nejprve si on a jeho tým mysleli, že se dívají na plesiosaura, jednoho z největších vodních živočichů z křídy, který se běžně vyskytuje na lokalitě v Albertě. O několik dní později však malý kámen s částí zkameněliny změnil zmatek v nadšení: „Uplynulo několik minut, než jsme si uvědomili, že je to dinosaurus! Bylo to velké překvapení, hodně oslavované, protože všichni dinosauři jsou suchozemští živočichové. Uvědomili jsme si, že k tomu, aby se jeho tělo dostalo neporušené do moře, bylo zapotřebí velmi neobvyklých podmínek.“

I když podmínky pro mumifikaci dinosaurů nejsou tak výjimečné, nález takových zkamenělin je stále vzácným jevem. „Nejneobvyklejší je, že za 12 let od objevu Borealopelta jsme tu neměli žádného dalšího zkamenělého dinosaura, i když teď už všichni v dolech vědí, co mají hledat,“ přiznává Donald Henderson, než nadšeně odjede za dalším vědeckým dobrodružstvím; tentokrát za vyzvednutím velkého nemumifikovaného mořského ještěra.

Elektřinu budeme dostávat přímo z oběžné dráhy

26. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 483 Zobrazení elektřina, solární energie, solární panely, technologie, věda, vesmír, výzkum

Budoucnost Nové Technologie Věda Vesmír

Pro nikoho není tajemstvím, že solární energie je jedním z nejlepších tzv. obnovitelných zdrojů elektřiny. Vedle vodní a větrné energie je nejrychleji rostoucím odvětvím zelené energie a na celosvětové výrobě elektřiny se podílí již 3,6 %, píše Spider Web.

Výroba energie ze slunečního záření má jeden problém: je neefektivní, pokud k solárním panelům nedopadá dostatek světla. Jak to lze napravit? Jednou z možností je, že můžete stavět solární farmy v oblastech, kde je co nejmenší oblačnost. V takovém případě se však mohou výrazně zvýšit náklady na přenos energie, protože oblasti s největším slunečním svitem na Zemi nejsou zároveň oblastmi s největší poptávkou po energii.

Slunce ve vesmíru svítí vždy

Je také možné udělat to, co se podařilo vědcům z projektu Space Solar Power Project (SSPP) na Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně v USA, tedy vyvinout metodu, jak získávat energii ze Slunce a přenášet ji na Zemi tam, kde nejsou mraky – ve vesmíru.

Nově vyvinutá technologie pro bezdrátový přenos energie z oběžné dráhy se označuje jako MAPLE (z anglického Microwave Array for Power-transfer Low-orbit Experiment). Jedná se o platformu, která využívá mikrovlnné vysílače umístěné na nízké oběžné dráze Země. Celá soustava byla zkonstruována s využitím známých a cenově dostupných technologií, které využívají křemík k získávání sluneční energie a jejímu přenosu do konkrétních přijímacích stanic po celém světě.

Důležitost malé hmotnosti a rozměrů

Klíčovým faktorem je, stejně jako u všech vesmírných projektů, nízká hmotnost a nízká cena. Aby si celý projekt v budoucnu získal dostatečný počet zákazníků, měly by být jeho družice co nejlehčí, aby se minimalizovaly náklady na jejich vynesení do vesmíru. Zároveň musí být konstruovány tak, aby se vešly do nákladového prostoru v horní části kosmické rakety, aniž by ztratily své vlastnosti. Profesor Harry Atwater, jeden z hlavních členů výzkumného týmu odpovědného za novou technologii, vysvětluje: „Solární panely se již ve vesmíru používají, například k napájení Mezinárodní vesmírné stanice, ale k vypuštění a rozmístění dostatečně velkých polí, která by poskytovala energii na Zemi, potřebujeme navrhnout a vyvinout systémy přenosu solární energie, které jsou ultralehké, levné a flexibilní.“ Každá jednotka váží přibližně 50 kilogramů. Velikost každé družice umožňuje, aby se vešla do objemu přibližně jednoho krychlového metru. Jakmile se dostane na oběžnou dráhu, rozbalí se a dosáhne velikosti asi 50 m.

Dalším rysem technologie MAPLE je speciální utěsnění všech součástí družice, protože musí být schopny odolat extrémním teplotním výkyvům. Na jedné straně musí být schopny nerušeně fungovat na slunečním světle, na druhé straně se nesmí poškodit, když se ocitnou na „noční“ straně Země v chladné temnotě vesmíru.

Antény družice tohoto programu jsou umístěny ve dvou skupinách po 16 anténách. Fungování celého systému na oběžné dráze vyžaduje velmi přesnou kalibraci, aby nasbíraná energie dorazila k určenému cíli přesně a v přesně určený čas.

Při experimentu byla stejnosměrná elektřina generovaná ve vesmíru použita k napájení dvojice světel LED, aby byl demonstrován celý proces bezdrátového přenosu energie. Technologie MAPLE úspěšně zajistila rozsvícení každé LED diody, což zpečetilo úspěch celého pokusu. Kromě toho družice vysílala paprsek energie, který byl po dosažení Země detekován přijímačem obsluhovaným týmem vědců z Caltechu. Vysílání energie bylo přijato přesně v očekávaném čase a na očekávané frekvenci a vyznačovalo se předpokládaným „posunem“ v důsledku pohybu vozidla na oběžné dráze.

Je to poprvé, co se vědcům něco podobného podařilo. Tuto technologii budou dále rozvíjet, aby ji bylo možno v budoucnu reálně využívat pro získávání energie pro obyvatele Země.

Úžasné příběhy lidí, kteří přežili vzteklinu bez vakcíny

23. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 481 Zobrazení lékařský výzkum, medicína, nemoci, virová onemocnění, výzkum, vzteklina, záhady, zajímavosti

Medicína Nové Věda Záhady Zajímavosti

Vzteklina je virová infekce, kterou nejčastěji šíří psi a divoká zvířata. A v 99 % případů, kdy se jí nakazí neočkovaný člověk, je smrtelná. Je však zřejmé, že 99% úmrtnost není 100% – to znamená, že existují vzácné případy, kdy neočkovaní jedinci vzteklinu zřejmě přežijí. Grunge píše o třech takových případech zdokumentovaných v USA.

Odborníci se neshodují na tom, jak je možné, že někteří lidé přežijí takovou smrtelnou infekci, jako je vzteklina. Svou roli může sehrát i použití tzv. Milwaukeeského protokolu – experimentální a riskantní metody léčby vztekliny.

Bez ohledu na to, jak tito šťastlivci přežili, vakcíny jsou stále nejlepší obranou. Přinášíme bližší pohled na několik úžasných příběhů o tom, jak lidé nakažení vzteklinou překonali nepřízeň osudu a přežili.

Jeanna Giseová byla pokousána netopýrem

V roce 2004 pokousal patnáctiletou Jeannu Gieseovou z Wisconsinu netopýr, kterého se dotkla před kostelem. Její rodiče si z toho zpočátku nic nedělali a ránu, která se nezdála být vážná, jednoduše vyčistili. O několik týdnů později se však u dívky projevila řada klasických příznaků vztekliny, včetně dvojitého vidění a zvracení. Protože od pokousání uběhla už nějaká doba, bylo na antivirotika proti vzteklině pozdě a její prognóza se zdála být bezútěšná.

Dívka byla převezena do dětské nemocnice, byla sice při vědomí ale v kritickém stavu. V krajním případě byl k pokusu o záchranu jejího života použit Milwaukeeský protokol – nevyzkoušená léčba.

Při experimentální léčbě, kterou vyvinul doktor Rodney Willoughby, se u potenciálně kriticky nemocných pacientů se vzteklinou vyvolává kóma. Podle Willoughbyho teorie se oblasti mozku, které jsou obvykle cílem viru vztekliny, uspí, zatímco imunitní systém pacienta pokračuje v boji podporovaný antivirovou léčbou. Přinejmenším v případě Jeanny tato léčba fungovala. Byla vyzkoušena již dříve, ale ona byla první, kdo přežil. „Upřímně řečeno, měli jsme asi docela štěstí,“ řekl Willoughby a připustil, že je zapotřebí dalších klinických zkoušek a výzkumu.

Osmiletou dívku v Kalifornii poškrábala toulavá kočka

Sedm let po Jeanně Gieseové, v roce 2011, se osmiletá dívka Precious Reynoldsová v Kalifornii nakazila vzteklinou po drobném kočičím škrábnutí. Stejně jako u Gieseové se i u Reynoldsové, která nebyla očkovaná, projevily příznaky příliš pozdě na to, aby mohla být léčena antivirotiky, a než se dostala do dětské nemocnice, rozvinula se u ní encefalitida, což je druh zánětu mozku spojený s infekcí vzteklinou.

Vzhledem k nejistotě, kdy přesně byly nakaženy, nedostaly Gieseová ani Reynoldsová imunitní globulin proti vzteklině, který se obvykle podává spolu s protivirovou léčbou po nákaze. I Reynoldsová byla léčena podle protokolu z Milwaukee a přežila.

Dr. Rodney Willoughby tvrdí: „Je otázkou, zda naše terapie přináší přidanou hodnotu. Někteří lidé mohou být schopni přežít přirozeně.“

Sedmnáctiletá texaská dívka přežila vzteklinu bez zásahu

Na rozdíl od Jeanny Gieseové a Precious Reynoldsové, které se ze vztekliny vyléčily pomocí protokolu z Milwaukee, se zdá, že třetí známá osoba v USA, která se vyléčila ze vztekliny při nedostatečném očkování, přežila infekci sama. V roce 2009 vyhledala lékařské ošetření dospívající dívka, u níž byla zjištěna nákaza vzteklinou. Přišla do kontaktu s netopýry, ale nevzpomíná si, že by ji některý kousl.

Jakmile byl test na vzteklinu pozitivní, dostala první z pěti postinfekčních očkování proti vzteklině, ale cyklus byl přerušen z obavy, že by mohl zkomplikovat její imunitní reakci. Nevysvětlitelně se přesto uzdravila. Podle doktora Charlese Rupprechta z programu CDC pro vzteklinu mohou někteří lidé vzteklinu prostě přežít, stejně jako to dělají některá zvířata. „Abortivní vzteklina není u výzkumných zvířat nic neobvyklého – dochází k ní spontánně neustále,“ řekl.

Ačkoli se zdálo, že protokol z Milwaukee minimálně ve dvou případech fungoval, nakažení pacienti za jiných okolností zemřeli a je zapotřebí dalšího výzkumu. Přesto tyto příklady vyléčení vztekliny podnítily nový pohled na tuto infekci.

Změna klimatu mění barvu oceánů

17. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 609 Zobrazení ekologie, globální oteplování, globální změny, moře, oceán, výzkum

Budoucnost Příroda/Fauna Zajímavosti

Za posledních 20 let se změnila barva oceánu, což je trend, který nelze vysvětlit pouze meziroční proměnlivostí. K této změně, pro lidské oko nenápadné, došlo ve více než 56 % světových oceánů – což je plocha větší než celkový povrch pevniny na Zemi. Vědci se domnívají, že na vině je změna klimatu, píše ZME Science.

Změna barvy oceánu znamená, že se mohou proměnit i mořské ekosystémy. Přestože přesná povaha těchto změn zůstává mezinárodnímu týmu vědců nejasná, jsou pevně přesvědčeni, že je to pravděpodobně způsobeno klimatickými změnami způsobenými člověkem.

„Prováděla jsem simulace, které mi už roky říkaly, že k těmto změnám v barvě oceánů dojde,“ uvedla spoluautorka studie Stephanie Dutkiewiczová v prohlášení pro média.

„To, že se to skutečně děje, není překvapivé, ale děsivé,“ dodává.

Více než jen chlorofyl

Barvu oceánu určují jeho horní vrstvy, které odrážejí látky v nich přítomné. Sytě modré vody naznačují nedostatek života, zatímco zelenější vody naznačují přítomnost fotosyntetických organismů, zejména fytoplanktonu. Jedná se o rostlinné organismy hojně se vyskytující v horních vrstvách oceánu, které se vyznačují zeleným barvivem chlorofylem.

Fytoplankton je zdrojem potravy pro celou řadu organismů, včetně ryb, mořských ptáků a mořských savců. Hraje také významnou roli ve schopnosti oceánu absorbovat a ukládat oxid uhličitý. Vzhledem k jeho významu vědci aktivně sledují populace fytoplanktonu na celé hladině oceánu a jejich možnou reakci na změnu klimatu.

Za tímto účelem vědci sledují změny chlorofylu. Jedná se o vyhodnocování poměru modrého a zeleného světla odraženého od povrchu oceánu, které lze účinně sledovat pomocí satelitních pozorování. V roce 2010 však studie varovala, že pokud by vědci sledovali pouze chlorofyl, trvalo by nejméně 30 let, než by zaznamenali jakýkoli trend způsobený změnou klimatu.

Změny v oceánu

Ve své nové studii vědci prošli měření barvy oceánů, která provedl spektroradiometr MODIS (Moderate Resolution Imaging Spectroradiometer) – přístroj na družici Aqua, který sleduje barvu oceánů již více než 20 let.

Družice zachycuje barevné rozdíly v oceánu, které jsou lidským okem nepostřehnutelné. Zatímco většinu oceánu obvykle vnímáme jako modrou, skutečná barva zahrnuje řadu jemnějších vlnových délek, včetně modré, zelené a dokonce i červené. Vědci ve své studii provedli statistickou analýzu na základě údajů ze satelitních měření od roku 2002.

Zpočátku se zaměřili na zkoumání rozsahu kolísání barev mezi různými oblastmi v rámci jednoho roku, což jim umožnilo nahlédnout do jejich přirozených výkyvů. Poté svou metodu rozšířili na delší období. Díky této analýze se objevil jasný trend, který nebylo možné vysvětlit typickou meziroční proměnlivostí.

Výzkumníci pak použili klimatický model, aby zjistili, zda existuje souvislost mezi pozorovaným trendem a změnou klimatu. Simulovali oceány podle dvou scénářů: jeden přidával skleníkové plyny a druhý je neobsahoval. První z nich předpovídal změny barvy oceánů přibližně v 50 % světových oceánů – v souladu s tím, co tým zjistil.

„Barva oceánů se změnila,“ uvedl Dutkiewicz ve svém prohlášení. „A my nedokážeme říct jak. Ale můžeme říci, že změny barvy odrážejí změny ve společenstvech planktonu, které ovlivní vše, co se planktonem živí. Změní se také to, jak moc bude oceán pohlcovat uhlík, protože různé druhy planktonu k tomu mají různé schopnosti.“

Malé dějiny klimatizace

17. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 422 Zobrazení horko, klimatizace, technologie, vynálezy, výzkum

Dějiny Historie Nové Technologie Zajímavosti

Lidé se snaží přelstít vlny veder už tisíce let, ale moderní klimatizace byla vynalezena až v roce 1902. Za tento vynález, který navždy změnil svět, můžete poděkovat americkému inženýrovi Willisu Carrierovi, píše ZME Science.

Starověké pokusy o klimatizaci

Lidé se od pradávna snažili vyhnat horko ze svých domovů mnoha způsoby, primitivními leč účinnými. Například staří Egypťané věšeli nad dveře mokré rohože. Jakmile se voda začala odpařovat, teplo se odsálo ven. Tato jednoduchá, ale důmyslná metoda měla navíc tu výhodu, že zvyšovala vlhkost vzduchu, což bylo v suchém podnebí velmi žádoucí.

V Římské říši byla zavedena pokročilejší klimatizace. Někteří bohatí Římané pomocí svých slavných akvaduktů nechávali cirkulovat studenou, čerstvou vodu z horního toku řeky potrubím umístěným uvnitř svých vil. Během „dies canicula“, což je římský termín pro horké období mezi červencem a polovinou srpna, se Římané, kteří si nemohli dovolit chlazené potrubí, shromažďovali ve veřejných lázních. Zde se nacházelo frigidárium, velký studený bazén.

Chrám Bílého koně v Číně, postavený za dynastie Chan (202 př. n. l. – 220 n. l.), měl Chladnou síň. Uvnitř se v horkých letních dnech chladila smetánka pomocí rotačních ventilátorů poháněných vodou.

Na Blízkém východě stavěli Peršané větrné věže zvané „lapače větru“, které byly opatřeny okny, jimiž proudil vítr. Pomocí vnitřních lopatek se do domů přiváděl chladnější vzduch a teplý vzduch se odsával ven.

Experimentální chlazení

V roce 1778 začal známý vynálezce a státník Benjamin Franklin spolu se svým přítelem Johnem Hadleym, profesorem na univerzitě v Cambridge, experimentovat s chladicími účinky některých látek. Z jejich studií vyplývalo, že čím rychleji se kapalina vypařuje, tím chladnější je okolní vzduch.

Později, v roce 1820, Michael Faraday zjistil, že stlačením čpavku se z plynu stane kapalina. Když se čpavek odpařoval, ochlazoval vzduch v jeho laboratoři.

První věc, která se podobala klimatizaci, si v roce 1851 nechal patentovat floridský lékař John Gorrie. Jeho zařízení stlačovalo vzduch a vodu a vytvářelo otevřený chladicí systém, který měl ochlazovat pacienty trpící žlutou zimnicí. Příhodně se mu říkalo „stroj na studený vzduch“.

Vynálezce moderní klimatizace

Moderní klimatizace se však objevila až na počátku 20. století. Willis Carrier pracoval v tiskárně, díky různým technickým vylepšením, která společnosti ušetřila spoustu peněz, byl povýšen na vedoucího nového oddělení experimentálního inženýrství. Jedním z jeho prvních úkolů bylo navrhnout systém, který by snižoval vlhkost v tiskárně, aby se stránky nemačkaly.

Carrier si uvědomil, že by mohl vysušit vzduch tím, že by ho nechal projít vodou a vznikla tak mlha. Během roku vytvořil stroj vybavený chladicími cívkami, který dokázal regulovat vlhkost a udržovat ji v tiskárně Sackett-Wilhelms na konstantní úrovni 55 procent. Tím položil základ k výrobě klimatizace, jak ji známe dnes. V Evropě jsou klimatizace v domácnostech mnohem méně časté, běžné jsou hlavně v administrativních budovách, nákupních centrech a v průmyslové výrobě. Zato např. v USA je jimi vybaveno až 90% domácností.

Vědci našli způsob, jak regenerovat ztracené zuby

17. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 627 Zobrazení biologie, péče o zuby, regenerace, vývoj, výzkum, zubní implantáty, zuby

Budoucnost Medicína Nové TOP 10

Zubní implantáty by se díky výzkumu japonských vědců mohly stát minulostí. Ti objevili způsob, jak regenerovat ztracené zuby. Potlačením určitého genu vědci zvýšili účinnost růstových faktorů, které stimulují prořezávání nových zubů. Alespoň se to podařilo u hlodavců, píše Science journal.pl.

Novou studii provedli vědci z Kjótské univerzity a Univerzity ve Fukui. Vědci v publikaci, která vyšla v časopise Science Advances, popsali pozorovaný účinek protilátky proti genu USAG-1 (uterine sensitisation associated gene-1), který může stimulovat růst zubů. Tak tomu bylo alespoň u hlodavců trpících anodoncií – vrozenou vadou, která se vyznačuje absencí zubů.

Cesta k novým zubům

V ústech dospělého člověka se obvykle nachází 32 zubů. Existují však lidé, kteří mají v důsledku vrozené vady více nebo méně zubů. To se týká asi jednoho procenta populace. Japonští vědci zkoumali genetické příčiny případů s příliš mnoha zuby. Chtěli přitom získat některé poznatky, které by mohly být užitečné pro vývoj způsobu regenerace zubů u dospělých.

Jak upozornil Katsu Takahashi z Kjótské univerzity, jeden z hlavních autorů studie, základní molekuly zodpovědné za vývoj zubů byly identifikovány. „Morfogeneze jednotlivých zubů závisí na interakci několika molekul, včetně kostního morfogenetického proteinu,“ uvedl Takahashi.

Proteiny BMP a signální dráha Wnt, které Takahashi zmiňuje, se nepodílejí pouze na vývoji zubů. Modulují růst mnoha orgánů a tkání už v prenatálním stádiu. Protože však tyto sloučeniny řídí také růst mnoha dalších orgánů, může zásah do nich způsobit řadu závažných vedlejších účinků.

Stimulace růstu zubů

Vědci se zaměřili na gen USAG-1. „Věděli jsme, že umlčení genu USAG-1 má příznivý vliv na růst zubů. Nevěděli jsme však, zda to stačí,“ přiznal Takahashi.

Myši, které se účastnily pokusů, však vědci předtím geneticky upravili. Vědci u hlodavců vyvolali anodoncii, někdy nazývanou ageneze zubů. Jedná se o vrozenou vadu, která se projevuje absencí zubů a jejich úponů. Může postihnout jediný zub i celý chrup.

Pokusy ukázaly, že manipulací s interakcemi mezi genem USAG-1 a BNP a Wnt mohou vědci stimulovat růst zubů, aniž by to mělo jiné nežádoucí účinky. Na základě tohoto zjištění autoři dospěli k závěru, že USAG-1 brání růstu zubu tím, že se váže na BMP, a tím snižuje jeho aktivitu. Výsledky studie naznačily, že potlačení aktivity genu BMP umožňuje dostatečný růst nových zubů.

Mimořádně slibné výsledky experimentů

Injekce protilátek USAG-1 březím myším s anodoncií vedla k normálnímu vývoji zubů u jejich potomků. Jednorázové podání protilátky navíc vedlo k růstu celého nového zubu u normálních myší.

Vědci testovali protilátku také na fretkách. Tato zvířata mají podobné zuby jako lidé a stejně jako my jsou to difyodonti, což znamená, že mají sadu mléčných zubů, které jsou později nahrazeny zuby stálými. Technika se ukázala stejně účinná i u fretek. Jediná dávka protilátky vytvořila celý zub.

To naznačuje, že vyvinutá metoda by mohla fungovat i u lidí, i když je před námi ještě dlouhá cesta. Než bude možné ji testovat na lidech, musí být nejprve překonána řada bezpečnostních problémů. Vědci prozatím plánují pokus zopakovat na dalších savcích, jako jsou prasata a psi.

„Běžné tkáňové inženýrství není pro regeneraci zubů vhodné. Naše studie ukazuje, že bezbuněčná molekulární terapie je účinná pro širokou škálu vrozených agenezí zubů,“ uzavřel další autor studie Manabu Sugai z univerzity ve Fukui.

Jedlé obaly a nádobí z rostlinného odpadu

17. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 1 min read 349 Zobrazení ekologie, jedlé obaly, potravinářské technologie, rostlinný odpad, technologie, výzkum, zajímavosti

Budoucnost Technologie Zajímavosti

Na Technické univerzitě v Lodži byla vyvinuta technologie na výrobu obalů a pokrmů, které lze jíst. Produkty jsou vyrobeny ze směsi založené převážně na rostlinném odpadu po výrobě, a pokud na ně nemáme chuť, rozloží se do 30 dnů, píše Naučný deník.

Technologii výroby jednorázových a biologicky rozložitelných obalů a nádobí z rostlinného odpadu vyvinul tým vědců z Fakulty biotechnologie a potravinářství Technické univerzity v Lodži. Metoda již byla přihlášena k patentové ochraně.

„Náš vynález využívá povýrobní odpad z ropného průmyslu a přídavek mouky z obilného průmyslu. Olivové výlisky získané po extrakci oleje z oliv tvoří 70-80 % směsi. Olivové výlisky jsou vedlejším produktem po vylisování oleje s vysokou nutriční hodnotou. Výlisky se mimo jiné vyznačují vysokým antioxidačním potenciálem a obsahují cenné omega kyseliny, a proto byly vybrány jako základ pro jedlé obaly,“ říká Dr. Joanna Grzelczyk, která vede tým.

Využití potravinového odpadu k výrobě jedlých obalů řeší několik problémů, upozorňuje výzkumník. „Na trhu jsou sice k dispozici jedlé jednorázové obaly, ale ty se vyrábějí především ze surovin, které představují plnohodnotné potraviny, a celosvětově se i přes nadprodukci potravin mnoho zemí stále potýká s podvýživou,“ dodává doktor Grzelczyk.

Obaly a nádobí vyrobené podle technologie vyvinuté na univerzitě v Lodži jsou jedlé a obsahují velké množství vlákniny a zdraví prospěšných látek. Autoři řešení tvrdí, že výrobky vyrobené z této směsi se biologicky rozloží maximálně do 30 dnů. Obaly lze použít pro teplé i studené nápoje, servírování tekutých pokrmů nebo sypkých potravin.

Zdroj: Technická univerzita v Lodži – https://p.lodz.pl/

https://p.lodz.pl/uczelnia/aktualnosci/eureka-dla-badaczek-z-pl

Sluneční soustava možná přežila výbuch blízké supernovy

6. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 2 min read 458 Zobrazení Astrofyzika, Sluneční soustava, supernova, vesmír, výbuch, výzkum

Nové Vesmír Zajímavosti

Mladá sluneční soustava

Supernova, která vybuchla v blízkosti nově vznikajícího Slunce, mohla zničit naši sluneční soustavu, nebýt štítu z molekulárního plynu. K tomuto závěru dospěli vědci na základě studia izotopů prvků objevených v meteoritech, píše Space.

Tyto vesmírné kameny jsou kusy asteroidů, které vznikly z materiálu, jenž se nacházel v době, kdy se formovalo Slunce a následně planety sluneční soustavy. Meteority jako takové jsou svého druhu zkamenělinami, které vědcům umožňují rekonstruovat vývoj sluneční soustavy.

Výzkumný tým nalezl ve vzorcích meteoritů různé koncentrace radioaktivního izotopu hliníku. Tato informace odhalila, že přibližně před 4,6 miliardami let se na náš planetární dvorek dostalo další množství radioaktivního hliníku. Nejlepším vysvětlením pro takovou injekci radioaktivního materiálu je výbuch blízké supernovy, uvedli členové studijního týmu.

Podle vědců vedených astrofyzičkou Doris Arzoumanian z Japonské národní astronomické observatoře tedy naše mladá sluneční soustava pravděpodobně přežila výbuch supernovy. Dodali, že rodící se kokon sluneční soustavy pravděpodobně fungoval jako nárazník této rázové vlny.

Výbuchy supernov

K výbuchům supernov dochází, když umírajícím masivním hvězdám dojde palivo pro jadernou fúzi a jejich jádra se již nedokážou udržet proti gravitačnímu kolapsu. Když se jádro zhroutí, dojde k výbuchu supernovy, která rozptýlí těžké prvky, jež hvězda za svůj život vytvořila, do vesmíru.

Tento materiál se stane stavebním kamenem další generace hvězd – ale tlaková vlna, která jej vynese ven, může být dostatečně silná na to, aby roztrhala všechny nově vzniklé planetární systémy, které se náhodou nacházejí poblíž.

Hvězdy se rodí v obřích mračnech molekulárního plynu, která se skládají z hustých úponů nebo vláken. Menší hvězdná tělesa, jako je Slunce, vznikají podél těchto vláken, zatímco větší hvězdy, jako je ta, která by explodovala v této supernově, mají tendenci vznikat v místech, kde se tato vlákna vzájemně kříží.

Arzoumanian a jeho tým odhadli, že by trvalo přibližně 300 000 let, než by rázová vlna supernovy rozbila hustý filament chránící mladou sluneční soustavu.

Meteority bohaté na radioaktivní izotopy se oddělily od větších těles, jako jsou asteroidy. To by mohlo působit jako ochrana formující se sluneční soustavy před prudkým zářením vyzařovaným horkými a hmotnými hvězdami, což by mohlo mít negativní vliv na vznik planet, jako je Země.

Nový pohled na vznik hvězd

Vědci se domnívají, že jejich výsledky by mohly mít zásadní význam pro pochopení vzniku a vývoje hvězd a jejich planetárních systémů.

„Tento scénář může mít řadu důležitých důsledků pro naše chápání vzniku, vývoje a vlastností hvězdných systémů,“ napsal tým ve studii, která byla zveřejněna v časopise Astrophysical Journal Letters.

Vyvinou vědci „repelent“ proti žralokům? Armáda USA to zkoušela už ve 20. století

29. 6. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 544 Zobrazení armáda, chemie, fauna, oceán, plavci, podivné pokusy, repelent, vývoj, výzkum, žralok

Nové Příroda/Fauna TOP 10 Zajímavosti

Žraloci jako problém nejen turistického ruchu

Každoročně dochází na celém světě k desítkám útoků žraloků na lidi, které si vyžádají v průměru několik mrtvých ročně, píše server Gazeta. Strach ze žraloků se může podepsat na turistickém ruchu a majitelé letovisek by se měli zajímat o vytvoření spolehlivé ochrany proti těmto predátorům. Je tedy možné vyvinout spolehlivý „repelent“ na žraloky?

Spojené státy byly první zemí, která v polovině 20. století vážně uvažovala o vývoji repelentu proti žralokům. Tyto pokusy nebyly motivovány snahou chránit plavce, ale byly prováděny z iniciativy armády. Hlavní bitvy mezi USA a Japonskem během druhé světové války se odehrávaly na moři nebo na ostrovech a hlavní údernou silou bylo v té době námořní letectvo. Pokud měl pilot sestřeleného letadla štěstí, mohl vyskočit z kokpitu do vody. Záchranná vesta umožňovala záchrannému týmu čekat mnoho hodin, někdy i dní, ale pouze v případě, že osoba nebyla přitahována žraloky. Sestřelené piloty tyto ryby zabíjely častěji, a protože výcvik pilotů je jednou z největších položek v rozpočtu bojového letectva, pustili se Američané po válce do vývoje repelentu.

„Byly zřízeny speciální mořské laboratoře, celé ostrovní základny, jejichž úkolem bylo provádět experimenty a hledat látky, které by žraloky odradily od potenciální kořisti. Ale navzdory obrovskému rozpočtu a mnohaletému úsilí se nepodařilo vytvořit žádný funkční prostředek. Američané vyzkoušeli vše od nejjednodušších dráždivých látek až po chemické bojové látky. Dokonce si vzpomněli na staré rasistické legendy, že žraloci nemají rádi pach černochů. Zkoušeli pach moči, pach potu – nic nezabíralo. „Samozřejmě, že když otrávíte vodu chemickými zbraněmi, žralok zemře, ale v tomto případě bude trpět i člověk“, říká Alexander Kasumjan, profesor Biologické fakulty Moskevské státní univerzity a vedoucí katedry ichtyologie.

Další pokusy o vytvoření chemické ochrany proti žralokům byly učiněny v 70. letech 20. století. Tehdy ichtyologové objevili malé ryby podobné mihulím, které se vyvinuly tak, aby vylučovaly repelent proti žralokům. „Tajemný sekret vylučovaný žlázami těchto rybek se ukázal být účinným repelentem. Vědcům se však nepodařilo zjistit, která složka sekretu, je účinnou. Bylo zjištěno, že látky, které se podařilo izolovat, působí velmi slabě, a byla vyslovena hypotéza, že účinek může mít pouze směs některých sloučenin, pravděpodobně v přesném poměru. Jejich struktura může připomínat strukturu včelího jedu,“ vysvětlil profesor Kasumyan.

Od vývoje chemického repelentu proti žralokům bylo nakonec upuštěno. Moderní spektroskopie umožňuje analyzovat složení látek mnohem přesněji než v 70. letech 20. století a molekulárně genetické studie mohou poskytnout „seznam“ bílkovin, které tělo syntetizuje, takže hypoteticky by věda mohla zjistit, co přesně zachraňuje zmíněné rybky před predátory.

Podle Alexandra Kasumyana pach vlastního hnijícího masa žraloky poměrně úspěšně odhání. Pokud je však žralok hladový a cítí krev, je lhostejný i k takovémuto odpuzovači.

Někteří vědci navrhují odpuzovat žraloky spíše fyzikálními než chemickými metodami. Žraloci například nemají rádi nízkofrekvenční zvuky. Také mají velmi vyvinutou elektrorecepci – živé organismy vytvářejí elektrická pole a některé ryby jsou schopny tato pole při hledání kořisti vnímat. Existují hypotézy, že určitá elektrická pole nemusí žraloky přitahovat, ale spíše odpuzovat, ale v praxi se ani tato, ani akustické metody neosvědčily.

Potenciálně by mohl být žralok ovlivněn hrubším způsobem, např. výbuchem. TNT vhozený do vody by však ohrožoval lidi stejně jako ryby a vyvolal by paniku mezi rekreanty na moři. Hypoteticky by před žraloky mohlo chránit zařízení vyvinuté ruskými vědci, které může mít na vodní prostředí účinek podobný výbuchu bez použití výbušnin. Tato technologie má mnoho společného s přístroji pro terapii rázovou vlnou, které se používají k léčbě onemocnění pohybového aparátu. Silný elektromagnetický puls přenáší energii do vody, čímž vzniká „rázová vlna“. Tuto vlnu lze soustředit do úzkého paprsku, který může urazit desítky metrů. Moderní sonary dokáží identifikovat vodní živočichy a určit jejich polohu s přesností na několik centimetrů.

Mezi ichtyology je rozšířená teorie, že ryby necítí bolest ve stejném smyslu jako savci a nebojí se jí. Nicméně určité silné nepohodlí nebo poškození těla může pravděpodobně predátory odradit. Odborníci se proto domnívají, že by se měly tyto metody důsledně zvážit.

Generativní umělá inteligence je nyní v módě, jsme na prahu čtvrté průmyslové revoluce

28. 6. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 1 min read 421 Zobrazení ChatGPT, Dan Ives, internet, technologie, umělá inteligence, vývoj, výzkum, zlatá horečka

Budoucnost Hry/Virtuální svět Nové Technologie

A.I. není jen humbuk. Je to „čtvrtá průmyslová revoluce“, říká Dan Ives z Wedbush

Podle Dana Ivese z poradenské společnosti Wedbush Cenné papíry, je generativní umělá inteligence nyní v módě, ale boom umělé inteligence není jen humbuk, ale skutečná „čtvrtá průmyslová revoluce“. „Je to něco, co nazývám momentem roku 1995, paralelně s internetem.“ Čtvrtá průmyslová revoluce odkazuje na to, jak technologický pokrok, jako je umělá inteligence, autonomní vozidla a internet mění způsob, jakým lidé žijí, pracují a navazují vzájemné vztahy, píše televizní web CNBC.

„Myslím, že se jedná o skutečně transformační změny technologií, které by podle mého názoru mohly změnit technologický prostor na příštích 20-30 let,“ řekl Ives. „Myslím, že právě začínáme to, o čem jsme přesvědčeni, že je začátkem nového technologického býčího trhu, přestože mnozí jsou nadále opravdu skeptičtí.“

Přijetí technologie umělé inteligence prudce vzrostlo poté, co se ChatGPT – chatbot společnosti OpenAI – začal raketově šířit díky své schopnosti generovat odpovědi podobné lidským na výzvy uživatelů, což ohromilo výzkumníky i širokou veřejnost.

„Myslím, že to opravdu závisí na pokynech, které se objevily po celém světě, a to v rozsahu 4 miliard dolarů. Myslím, že to je špička ledovce,“ dodává Ives.

Například americká společnost Nvidia, vyrábějící grafické čipy pro hry a umělou inteligenci uvedla, že ve druhém čtvrtletí očekává tržby ve výši zhruba 11 miliard dolarů, což je o více než 50 % více než odhad Wall Street, z čehož odborníkům doslova „padá čelist.“

Investoři si uvědomují, že se nejedná pouze o zlatou horečku v oblasti umělé inteligence. Zdá se, že jsme na prahu něčeho, co od základu změní používání technologií a přeneseně i celou společnost. Pokud bychom si chtěli názorněji představit, co nás asi čeká, tak si vzpomeňme, jak nám změnil život rozmach internetu po roce 1995.

Jak se „spřátelit“ s rakovinou? Vědci z Petrohradu vytvořili onkologickou evoluční teorii

28. 6. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 4 min read 497 Zobrazení Andrej Petrovič Kozlov, lékařství, neofunkcionalizace genů, R. I. Vavilov, rakovina, vývoj, výzkum, zdraví

Medicína Nové TOP 10

Vědci z Petrohradu vytvořili onkologickou evoluční teorii

Vědci se domnívají, že je možné spřátelit se s rakovinnými buňkami, které se lidstvo marně snaží vyhubit už desítky let. Hlavní je pochopit, proč se v organismu objevují a proč u některých lidí „spí“ po celý život, zatímco jiné nemilosrdně ničí. V Rusku byla vytvořena nová evoluční teorie založená na evoluční přeměně nádorů v užitečné orgány. Jejím autorem je Andrej Petrovič Kozlov, profesor Petrohradské polytechnické univerzity a vedoucí laboratoře neofunkcionalizace genů ve Vavilovově institutu obecné genetiky R. I. Vavilov, uvádí server mk.ru.

Nová teorie o evoluční úloze dědičných nádorů byla nazvána karcino-evo-devo. Článek o ní byl nedávno publikován v časopise International Časopis molekulárních věd. Podle vědců se právě z nádorů před miliony let vyvinula ženská mléčná žláza a mužská prostata, které dnes plní řadu základních funkcí. Nebo třeba tukové buňky při obezitě, ty jsou schopny pronikat do mnoha orgánů, což svědčí o jejich nádorové povaze. Zajímavé je, že tento proces se nezastavil, svědčí o tom evolučně nové geny, které podle teorie vyžadují ke svému projevu (aktivitě) další buněčné masy, tedy nádory. Pokud jsou dědičné nádory evolučním článkem, lze se z evoluce poučit, jak je stabilizovat.

Pane Kozlove, kolik evolučních teorií dnes existuje? Může se vedle nich postavit i vaše „karcino-evo-devo“?

Seznam hlavních evolučních teorií zahrnuje Darwinovu teorii, genetiku, syntetickou teorii evoluce (symbióza darwinismu a genetiky) a teorii individuální evoluce „evo-devo“. Naše teorie rozšiřuje teorii „evo-devo“, která tvrdí, že se vyvíjejí nejen dospělí jedinci, ale celá ontogeneze. Tvrdíme, že nádory se tohoto procesu velmi aktivně účastní. Nová teorie „carcino-evo-devo“ tvrdí, že dědičné nádory v raných stadiích vývoje, které nezabíjejí své hostitele, „pohánějí“ evoluci tím, že se podílejí na vzniku evolučně nových typů buněk, tkání a orgánů. Naše teorie tak v jednotném přístupu zohledňuje tři hlavní typy biologického vývoje – evoluční, individuální a nádorový.

Podle vaší teorie se ukazuje, že nádorové buňky existují v každém organismu?

Na rozdíl od nejvíce studovaných zhoubných nádorů existuje mnoho nádorů, o kterých nevíme. Patologové je vidí, až když člověk zemře

Víme, které orgány se vyvinuly z nádorových buněk?

Jsou to orgány, které jsou evolučně nejmladší: mléčná žláza a prostata.

A z jakých znaků jste usoudili, že se tyto žlázy mohly vyvinout z nádorů?

Mají mnoho nádorových znaků, včetně vysokého výskytu zhoubných nádorů.

Pomůže nám tento nový poznatek najít způsob boje s touto nevyléčitelnou nemocí?

Určitě! Jde o to, že přijetím teorie o evoluční roli dědičných nádorů („carcino-evo-devo“) můžeme zásadně změnit náš pohled na nádory. Z této teorie vyplývá, že nádory jsou přirozenou vlastností živé hmoty. Proto je obtížné rakovinu porazit. Z evoluce se však můžeme poučit, jak by to šlo.

Čím?

Například pomocí genů TSEEN. Jedná se o zvláštní třídu genů – evolučně nové geny, které působí v nádorech. Jejich objevení mimochodem náleží také našemu výzkumnému týmu. Jeden z těchto genů, zvaný Brachyury, jehož nádorovou specifičnost jsme popsali jako první, se zkoumá ve 30 klinických studiích po celém světě. To je další zásadní otázka, na kterou zatím nikdo nedokáže dát jednoznačnou odpověď. Vše však nasvědčuje tomu, že počet genů roste a že se náš genom stále vyvíjí.

Jaké další předpovědi jste učinil?

V roce 1987 vědci věděli, že existuje 12 onkogenů. V článku publikovaném v roce 1987 jsem předpověděl, že podle nové teorie by jich mělo být více než 200, což byl počet tehdy popsaných buněčných typů.

A potvrdilo se to?

Ano, nyní známe asi čtyři sta onkogenů a stejný počet diferencovaných buněčných typů. Je důležité pochopit evoluční povahu nádorů. Pokud se nám to podaří, budeme mít klíč k léčbě zhoubných onemocnění.

Je možné předpovědět, jak by se člověk vyvinul za několik milionů let?

Teoreticky ano, je možné na superpočítači vypočítat, jak by se naše geny mohly vyvíjet. Pokud se nám to podaří, mohli bychom pravděpodobně stabilizovat buňky v lidských orgánech, kde často vznikají zhoubné nádory. Jenže to by byl člověk vytvořený člověkem.

Původní zdroj: ZVEŘEJNĚNO V NOVINÁCH „MOSKOVSKIJ KOMSOMOLETS“ Č. 29057 ZE DNE 27. ČERVNA 2023, TITULEK NOVIN: EVOLUCE S RAKOVINOU

Kolik váží duše? Co odhalily podivné experimenty

3. 8. 2022 Iveta Mauci 4 min read 474 Zobrazení Albet Einstein, člověk, duše, váha duše, výzkum

Nové Video Zajímavosti

Legenda říká, že duše člověka váží 21 gramů. Je na tom něco pravdy?

Věčná duše je mocný pojem. Je to ústřední rys mnoha náboženství a hluboce uklidňující víra, kdy čelíme tváří v tvář ztrátě. Možná proto byli někteří nespokojeni s ponecháním záležitostí duše víře a místo toho se obrátili na vědu ve snaze dokázat její existenci. Pokud jste někdy slyšeli, že duše váží 21 gramů, pak vězte, že jde o výsledky jednoho z těchto poněkud neobvyklých experimentů, napsal server Livescience.

Kolik tedy duše skutečně váží? Špatná zpráva je, že to samozřejmě nemůže nikdo říct. Věda zatím nemůže dokázat, že duše existuje a proto ji vědci nemohou zvážit. Ale bizarní příběh o pokusu jednoho lékaře udělal z experimentu vědecký fakt.

Příběh začíná na přelomu minulého století v Bostonu. Uznávaný lékař jménem Duncan MacDougall měl na kapotě včelu: Pokud lidé mají duše, pomyslel si, pak musí tyto duše zabírat místo. A pokud duše zabírají místo, musí něco vážit, ne?

Vážení duše

Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit, uvažoval MacDougall. „Vzhledem k tomu, že … látka, o níž uvažujeme v naší hypotéze, je organicky spojena s tělem, dokud nenastane smrt, zdá se mi rozumnější myslet si, že to musí být nějaká forma gravitační hmoty, a proto ji lze při smrti detekovat vážením člověka, být v aktu smrti,“ napsal ve vědecké práci, kterou nakonec, o tomto úsilí, publikoval v roce 1907.

MacDougall se spojil s Dorchesterskou charitativní nemocnicí pro pozdní fázi tuberkulózy, která byla v té době nevyléčitelná. MacDougall postavil velkou váhu, schopnou pojmout lůžko a umírajícího pacienta s tuberkulózou. Tuberkulóza byla pro tento experiment vhodnou nemocí, vysvětlil MacDougall ve svém článku, protože pacienti umírali ve „velkém vyčerpání“ a bez jakéhokoli pohybu, který by ovlivnil jeho váhou.

MacDougallův první pacient, muž, zemřel 10. dubna 1901 s náhlým poklesem stupnice o 0,75 unce (21,2 gramu). A v tu chvíli se zrodila legenda. Nezáleželo na tom, že další MacDougallův pacient ztratil 0,5 unce (14 gramů) 15 minut poté, co přestal dýchat, nebo že jeho třetí případ ukázal nevysvětlitelný dvoustupňový úbytek 0,5 unce a poté 1 unci (28,3 g) o minutu později.

MacDougall ze svého výzkumu vyřadil případ č. 4, ženu umírající na cukrovku, protože váha nebyla dobře zkalibrována, částečně kvůli „velkému zásahu lidí, kteří byly proti tomuto výzkumu“, což vyvolává několik otázek, které MacDougall měl zodpovědět ve svém zápisu. Případ č. 5 ztratil 0,375 unce (10,6 gramu), ale váha poté selhala, což také vyvolalo otázky ohledně těchto čísel. Případ č. 6 byl vyhozen, protože pacient zemřel, zatímco MacDougall stále upravoval své měřítko.

MacDougall poté zopakoval experimenty na 15 psech a nezjistil žádný úbytek na váze, což mu naznačovalo, že všichni psi rozhodně nejdou do nebe.

MacDougall oznámil své výsledky v roce 1907 v časopise Americká medicína, Časopisu Americké společnosti pro psychologický výzkum a vydalo také článek v New York Times.

Nezodpověditelné otázky

MacDougallova studie měla nepatrnou velikost vzorků a jeho výsledky byly všude, takže i v té době to vyvolalo vážné pochybnosti o tom, že změřil duši. Ke cti MacDougalla, připustil, že bylo potřeba více měření, aby se potvrdilo, že duše má váhu. To se nestalo – zčásti z etických důvodů a zčásti proto, že experimenty jsou trochu… podivínské. Podle knihy Mary Roachové „Strašidelné: Věda řeší posmrtný život“ (WW Norton & Co., 2005) se na začátku roku 2000 pokusil rančer v Oregonu zopakovat experiment s vážením duší s tuctem ovcí. Většina přibrala mezi 1 a 7 uncemi (30 až 200 gramů), ačkoli přírůstky trvaly jen několik sekund, než se ovce vrátily na svou původní váhu.

Roach také uvedl, že Dr. Gerry Nahum, chemický inženýr a lékař, který v té době působil na lékařské fakultě Duke University, vytvořil hypotézu, že duše, nebo alespoň vědomí, musí být spojeno s informacemi, které jsou ekvivalentní na určité množství energie. Protože rovnice E = mc ^2 určuje, že energie se rovná hmotnosti vynásobené druhou mocninou rychlosti světla (díky Einsteinovi), tato energie by mohla být v podstatě vážena dostatečně citlivými elektromagnetickými přístroji. Nahum nezískal finanční prostředky na experimenty, které by dokázaly, zda měl pravdu. Nyní pracuje pro Bayer Pharmaceuticals. (Roach napsal, že Nahum nedoufal, že vytáhne MacDougalla a provede své testy na lidech. Místo toho zvažoval jako subjekty pijavice.)

Zdroj: Livescience

8200 let staré pohřby v Rusku obsahují přívěsky vyrobené z lidských kostí

13. 7. 2022 Iveta Mauci 4 min read 448 Zobrazení archeologie, Rusko, šperky z kostí, výzkum

TOP 10 Zajímavosti

Tyto dva přívěsky jsou vyrobeny ze stejné lidské stehenní kosti.

Stoletý archeologický výzkum v Rusku přináší nové překvapení

Téměř před stoletím si archeologové při vykopávkách na 8200 let starém hřbitově v severozápadním Rusku všimli řady přívěsků z kostí a zvířecích zubů pohřbených s lidmi z doby kamenné. Když ale vědci nedávno začali znovu analyzovat kostěné přívěsky, aby určili, z jakých druhů zvířat každý pochází, byli v šoku, napsal server Livescience.

Některé přívěsky nebyly vůbec vyrobeny ze zvířecích kostí. Byly lidské.

„Když jsme dostali výsledky, nejprve jsem si myslela, že tady musí být nějaká chyba,“ řekla Kristiina Mannermaa, archeoložka z Helsinské univerzity ve Finsku, která výzkum vedla.

Ale nebyla to chyba, řekl Mannermaa Live Science. K ozdobám vyrobeným z medvědích, losích a bobřích zubů byly přimíchány rýhované úlomky lidské kosti, včetně nejméně dvou přívěsků vyrobených ze stejné lidské stehenní kosti neboli stehenní kosti.

Překvapivé zjištění

Tyto kousky kostí byly nalezeny na místě zvaném Yuzhniy Oleniy Ostrov, hřbitově se 177 pohřby z doby kolem roku 6200 před naším letopočtem v oblasti Karélie v Rusku. Lidé zde byli lovci-rybáři-sběrači, řekl Mannermaa, se stravou zaměřenou především na ryby. Zatímco někteří byli pohřbeni bez ozdob, u jiných bylo nalezeno mnoho ozdob ze zubů a kostí, z nichž některé byly podle všeho přišity na lemy dávno rozpadlých plášťů nebo kabátů nebo byly použity jako tlumiče hluku v chrastících.

V rámci velkého projektu, který se snažil pochopit, jak tito lidé z doby kamenné interagovali se zvířaty, nechala Mannermaa a její tým některé z těchto ozdob analyzovat metodou, která se zabývá molekulárními rozdíly v kostním kolagenu mezi druhy.

Analýza ukázala, že z 37 přívěsků vyrobených z fragmentů kostí ze 6 různých hrobů bylo 12 lidských. (Další dva přinesly výsledky naznačující, že by také mohli být lidmi, ale nálezy byly nejisté.) Těchto tucet přívěsků pocházelo ze tří různých hrobů: dva drželi svobodné dospělé muže a jeden dospělého muže pohřbeného s dítětem. Na hřbitově mohou být další přívěsky z lidských kostí, řekl Mannermaa, ale tyto artefakty se stále analyzují.

Ilustrace zobrazující pohřeb dospělého muže na ostrově Južnej Olenij Ostrov v Rusku.

Použití lidských kostí

Zajímavé je, že se nezdálo, že by lidé, kteří je proměnili v ozdoby, s kostmi nezacházeli jinak než s jinými materiály. Byly vyřezány poměrně rychle, řekl Mannermaa, s jednoduchými drážkami vyřezanými do jejich konců, kde se dala omotat šňůra. Měly také podobnou velikost a tvar jako zvířecí zuby, které byly nalezeny poblíž, což možná naznačuje, že byly použity jako náhrada za zvířecí zuby, které byly ztraceny z lemu oděvu, uvedla Mannermaa a její tým v červnovém vydání Deník archeologické vědy: Zprávy. Vzory nošení na ozdobách naznačují, že je nosili jejich majitelé, než s nimi byli pohřbeni.

„Vyvolává to dojem, že když zemřel člověk nebo zvíře, neviděli tolik rozdílů v těle a částech,“ řekl Mannermaa.

Tato zjevná zaměnitelnost neznamená, že lidé považovali lidskou kost za nesmyslnou, řekla Amy Gray Jonesová, docentka archeologie na University of Chester ve Spojeném království, která se studie nezúčastnila. S přívěsky a nástroji zvířecích kostí z Evropy doby kamenné se často po použití zachází opatrně a likvidují se zvláštními způsoby, řekl Gray Jones Live Science. Na rozdíl od dnešní doby, kdy zvířecí kosti jsou v západní kultuře z velké části nedoceněné, staří Evropané možná vložili do zvířecích i lidských kostí velkou symboliku.

„Neznamená to nutně, že lidská kost a přívěsek jsou jen další materiál, ale že možná má také význam nebo význam jako zvířecí kost,“ řekl Gray Jones.

Archeologické záznamy jsou však tenké. Toto je první takové použití lidské kosti ze severovýchodní Evropy, řekl Mannermaa, i když přívěsky lidských zubů z asi 6000 př.nl byly nalezeny na místě zvaném Vedbaek Henriksholm Bøgebakken v Dánsku. V roce 2020 bylo v Nizozemsku objeveno několik hrotů šípů z lidských kostí. Existuje také několik dalších roztroušených příkladů vyřezávaných lidských kostí z Evropy z doby kamenné, včetně pažní kosti ze Srbska s vyřezanými zářezy.

„Pravděpodobně získáváme jen částečný pohled na to, k čemu sloužila lidská kost,“ řekl Gray Jones. Metoda analýzy molekul kolagenu použitá v současné studii je relativně nová a je pravděpodobné, že více již objevených fragmentů kostí by bylo identifikováno jako lidské, pokud by byly testovány, řekla.

Mannermaa a její tým nyní studují přívěsky zvířecích kostí nalezené v Južném Olenijském Ostrově, aby potvrdily, že byly skutečně zpracovány podobným způsobem jako lidská kost. Bylo by zajímavé, řekla, pokusit se extrahovat DNA z přívěsků, abychom zjistili, zda lidé, z nichž kost pochází, byli příbuzní s lidmi, kteří byli s přívěsky pohřbeni. Ale tyto studie vyžadují zničení velkého množství kostí, řekla, takže není pravděpodobné, že výzkumníci budou v této době pokračovat ve výzkumu.

Zdroj: Livescience

White and Black Moon With Black Skies and Body of Water Photography during Night Time

Odborníci říkají, že nové „vodní světy“ by mohly způsobit vlny při hledání mimozemského života

11. 7. 2022 Iveta Mauci 2 min read 386 Zobrazení nové světy, planety, výzkum

TOP 10 Zajímavosti

Výzkum nových žhavých, oceánem pokrytých planet, by mohl odborníky posunout o krok blíže k nalezení světů schopných udržet život, tvrdí studie

Nová klasifikace planet, takzvané hykéské vodní světy, může být podle nové studie nejlepší sázkou lidstva na nalezení světa, který dokáže udržet život. Astronomové z Cambridgské univerzity definovali tento nový typ planety a věří, že zaměření na ně by mohlo umožnit identifikaci cizích forem života do tří let, napsal server telegraph.co.uk.

Hledání života mimo Zemi bylo zatím bezvýsledným úsilím. Vědci se nyní snaží najít vzdálené planety obíhající kolem tajemných hvězd, o kterých si myslí, že by za správných podmínek mohly skrývat primitivní život.

Doposud se úsilí soustředilo na identifikaci světa podobného Zemi. Jediného místa, o kterém víme, že životu prosperuje. To obnášelo hledání kamenných planet, které mají právě tu správnou teplotu, aby mohla existovat kapalná voda na povrchu v „zóně Zlatovlásky“.

Analýza výzkumníků z Cambridge však odhalila, že Hyceany – horké, oceánem pokryté planety s atmosférou bohatou na vodík hojnější než světy podobné Zemi, mohou být také slibnou možností.

„Zcela nová třída“

Doktor Nikku Madhusudhan z Cambridgského Institutu Astronomie, který vedl výzkum, řekl: „Hyceánské planety otevírají celou, novou cestu v našem hledání života jinde ve vesmíru.“

Tyto světy jsou podle výzkumníků větší a teplejší než Země, ale stále mohou mít podmínky příznivé pro nějaký vodní mikrobiální život.

Planety také umožňují mnohem širší obyvatelnou zónu ve srovnání s planetami podobnými Zemi. To znamená, že by stále mohly podporovat život, i když leží mimo oblast, kde by planeta podobná Zemi musela být, aby byla obyvatelná.

Důvěra, že by hyceánské planety mohly prolomit patovou situaci při honbě za mimozemským životem, pochází z nálezů týmu Dr. Madhusudhana na minineptunské planetě zvané K2-18b.

Dr. Madhusudhan řekl: „Když jsme hledali tyto různé molekulární signatury, zaměřili jsme se na planety podobné Zemi, což je rozumné místo, kde začít. Ale myslíme si, že planety Hycean nabízejí lepší šanci na nalezení několika stopových biologických podpisů.“

Spoluautorka Anjali Piette, rovněž z Cambridgské univerzity, dodala: „Je vzrušující, že na planetách tak odlišných od Země mohou existovat obyvatelné podmínky.“

Zjištění jsou uvedena v The Astrophysical Journal.

Zdroj: telegraph.co.uk

Osídlování Marsu je velmi vážná věc. Než se po něm budou lidé procházet s lehkostí, jako je tomu na Zemi, uplyne ještě mnoho času. První lidé zde budou muset žít v dost nelidských podmínkách na ploše necelých 160 m2.

Simulovaný modul na Marsu vytištěný na 3D tiskárně

Proč 3D tisk?

První mise budoucí posádky

Hledání supertěžkých černých děr

Závoj hustého prachu a dýmu

Skrytý poklad temných sil

Dalekohledy NASA

Černé díry nebo galaxie?

Co je gelový elektret

Z kapaliny na alkyl

Globální dopad konzumace alkoholu

Výsledky výzkumu

Pouště

Sůl

Led

Vysoušení mrazem

Bahenní mumifikace

Nedůvěra k výsledkům výzkumu

Sonický versus zvukový třesk

Zašlá sláva Concordu

Specifika rybek dánio rerio

Proč se ryby posílají do vesmíru?

Cíle výzkumu?

Tutanchamon dinosaurů

Podmínky pro přirozenou mumifikaci dinosaurů

Slunce ve vesmíru svítí vždy

Důležitost malé hmotnosti a rozměrů

Jeanna Giseová byla pokousána netopýrem

Osmiletou dívku v Kalifornii poškrábala toulavá kočka

Sedmnáctiletá texaská dívka přežila vzteklinu bez zásahu

Více než jen chlorofyl

Změny v oceánu

Starověké pokusy o klimatizaci

Experimentální chlazení

Vynálezce moderní klimatizace

Cesta k novým zubům

Stimulace růstu zubů

Mimořádně slibné výsledky experimentů

Mladá sluneční soustava

Výbuchy supernov

Nový pohled na vznik hvězd

Žraloci jako problém nejen turistického ruchu

A.I. není jen humbuk. Je to „čtvrtá průmyslová revoluce“, říká Dan Ives z Wedbush

Vědci z Petrohradu vytvořili onkologickou evoluční teorii

Pane Kozlove, kolik evolučních teorií dnes existuje? Může se vedle nich postavit i vaše „karcino-evo-devo“?

Podle vaší teorie se ukazuje, že nádorové buňky existují v každém organismu?

Víme, které orgány se vyvinuly z nádorových buněk?

Legenda říká, že duše člověka váží 21 gramů. Je na tom něco pravdy?

Vážení duše

Nezodpověditelné otázky

Stoletý archeologický výzkum v Rusku přináší nové překvapení

Překvapivé zjištění

Použití lidských kostí

Výzkum nových žhavých, oceánem pokrytých planet, by mohl odborníky posunout o krok blíže k nalezení světů schopných udržet život, tvrdí studie

„Zcela nová třída“

Osídlování Marsu je velmi vážná věc. Než se po něm budou lidé procházet s lehkostí, jako je tomu na Zemi, uplyne ještě mnoho času. První lidé zde budou muset žít v dost nelidských podmínkách na ploše necelých 160 m².