dinosauři | Svět2000

Mravenci začali pěstovat houby před 66 mil. lety díky asteroidu, který vyhubil dinosaury

7. 10. 2024 Iveta Mauci 3 min read 567 Zobrazení asteroid, dinosauři, evoluce, Gongylidia, Lesní mravenci, Mravenec lesní, Smithsonianské Národní přírodovědecké muzeum, vyhubení

Nové Příroda/Fauna Věda

***Mravenčí dělník vzácného druhu Mycetophylax asper na své houbové zahradě,*** *pěstující houby sesbírané v Santa Catarině v Brazílii, v roce 2014*.

Zemědělství existovalo už miliony let předtím, než lidé začali pěstovat vlastní plodiny. Ve skutečnosti si několik živočichů pěstovalo vlastní potravu dávno předtím, než se vyvinuli lidé.

Podle nové studie začaly kolonie mravenců pěstovat houby ve chvíli, když Zemi před 66 miliony lety zasáhl asteroid. Tento dopad způsobil globální masové vymírání, ale také vytvořil ideální podmínky vyhovující houbám. Houby začali pěstovat inovativní mravenci a vytvořili evoluční partnerství, které se před 27 miliony lety ještě více propojilo a trvá dodnes.

Vědci shromáždili a analyzovali rozsáhlou genetickou databázi. Našli některé houbové plodiny, které se před více než 27 miliony lety spoléhaly výhradně na mravence.

Vědci ze Smithsonianského Národního přírodovědeckého muzea, analyzovali genetická data ze stovek druhů hub a mravenců, aby vytvořili podrobné evoluční stromy. Porovnání těchto stromů umožnilo vědcům vytvořit evoluční časovou osu mravenčího zemědělství a určit, kdy mravenci poprvé začali pěstovat houby.

Mravenčí zemědělci

Téměř 250 různých druhů mravenců v Americe a Karibiku se živí houbami. Vědci rozdělili tyto mravence do čtyř zemědělských systémů na základě jejich pěstitelských strategií. Lesní mravenci patří mezi ty, kteří praktikují nejpokročilejší strategii, známou jako vyšší zemědělství. Tito mravenci sbírají kousky čerstvé vegetace, aby poskytli obživu svým houbám, které zase pěstují potravu pro mravence zvanou gongylidia. Tato houba mimo kolonie mravenců již přirozeně neexistuje. Tato potrava pomáhá pohánět složité kolonie lesních mravenců, které mohou čítat miliony jedinců.

Tým použil vzorky k sekvenování genetických dat pro 475 různých druhů hub (z nichž 288 pěstují mravenci) a 276 různých druhů mravenců, kdy 208 z nich pěstuje houby. Je to největší genetický soubor dat o mravencích pěstujících houby. To umožnilo vědcům vytvořit evoluční stromy těchto dvou skupin. Porovnání divokých druhů hub s jejich kultivovanými příbuznými pomohlo vědcům určit, kdy mravenci začali využívat určité houby.

Data odhalila, že mravenci a houby jsou propletené již 66 milionů let. To je přibližně od doby, kdy na konci křídového období zasáhl Zemi asteroid. Tato kataklyzmatická srážka naplnila atmosféru prachem a úlomky, které blokovaly slunce a na léta bránily fotosyntéze. Výsledné masové vymírání vyhladilo v té době zhruba polovinu všech rostlinných druhů na Zemi.

Pro houby však byla tato katastrofa přínosem. Tyto organismy se množily, když spotřebovávaly spoustu mrtvého rostlinného materiálu povalujícího zem.

„Mravenci domestikovali tyto houby stejným způsobem, jakým lidé domestikovali plodiny,“ řekl Schultz.

Entomolog Ted Schultz , kurátor mravenců v Smithsonian's National Museum of Natural History a hlavní autor nového článku, na výpravě za sběrem mravenců do pohoří Acarai v jižní Guyaně v říjnu 2006. — Entomolog Ted Schultz, kurátor mravenců v Smithsonianském Národnímpřírodovědeckém muzeu historie a hlavní autor nového článku, na výpravě za sběrem mravenců do pohoří Acarai v jižní Guyaně v říjnu 2006.

Doktor Schultz strávil 35 let studiem evolučního vztahu mezi mravenci a houbami. Provedl více než 30 expedic do lokalit ve Střední a Jižní Americe, aby pozoroval tuto interakci ve volné přírodě. Ve své laboratoři v muzeu choval kolonie lesních mravenců a dalších mravenců pěstujících houby. V průběhu let Schultz a kolegové shromáždili tisíce genetických vzorků z celých tropů.

Zdroj: EurekAlert, Science, Národní přírodovědecké muzeum, Wikipedia

Déšť, který na Zemi trval 2 miliony let, pomohl vývoji dinosaurů

20. 3. 2024 Adam Walko 0 komentářů 2 min read 213 Zobrazení dinosauři, období dešťů

Dějiny Příroda/Fauna

Geologům se podařilo zjistit hodně o modré skále na které žijeme a nyní přesně určili dobu, kdy nepřetržitý déšť, který trval po miliony let, pomohl vyklíčit životu po celém světě. Vědci se domnívají, že existovalo období, kdy pršelo milion až dva miliony let v kuse.

Studie publikovaná v časopisu Geologické společnosti (Carnian Pluviální epizoda a původ dinosaurů), naznačila, že toto vlhké období bylo přívětivé pro dinosaury, kteří nevymřeli, ale naopak jim pomohlo v evoluci.

Když si vzpomenete na dobu Pangea (před 200–300 miliony lety), superkontinentu tvořeného veškerou pevninou světa, byla planeta pochopitelně jiným místem. V 70. a 80. letech 20. století geologové objevili neobvyklé vrstvy uložené v některých starověkých horninách, které jsou datovány před 232–4 miliony let.

Jedna skupina výzkumníků, působící ve východních Alpách, zkoumala vrstvu siliklastické sedimentace uložené v karbonátu, zatímco tým ve Spojeném království zkoumal vrstvu šedé horniny nalezené uvnitř slavného červeného kamene nalezeného v této oblasti.

Tyto dva nálezy, stejně jako další po celém světě, ukázaly na podobný závěr, v jednu chvíli bylo na Zemi poměrně dlouhé období sucha a pak začalo pršet.

Geologové byli schopni dojít k závěru, že na počátku věku dinosaurů bylo neobvykle vlhké období. Toto období vešlo ve známost jako karnská pluviální událost v době zvýšených srážek a rozrušení oceánů a atmosfér, nebo karnská pluviální epizoda, což vyžadovalo větší pochopení toho, proč začalo tak dlouho pršet.

Předpokládá se, že důvodem je obrovský nárůst vlhkosti, ke kterému mohlo dojít v důsledku masivní sopečné erupce ve Velké magmatické provincii Wrangellia.

To by vedlo k prudkému nárůstu globálního oteplování, následnému ohřevu oceánů a následnému zvýšení vlhkosti ve vzduchu.

Geologové zjistili, že na počátku věku dinosaurů bylo neobvykle vlhké období. Umožnilo jim to diverzifikovat po chaotickém období, které ovlivňovaly neustálé sopečné erupce.

Vědci napsali: „V důsledku rozsáhlého vymírání rostlin a klíčových býložravců na souši, byli dinosauři zdánlivě hlavními obyvateli v době obnovy, rychle expandovali v rozmanitosti, ekologickém dopadu (relativní hojnosti) a regionální distribuci zpočátku z Jižní Ameriky na všechny kontinenty .

„Možná to byla jedna z nejdůležitějších [rychlých událostí] v dějinách života, pokud jde o její roli při umožnění nejen ‚věku dinosaurů‘, ale také původu většiny klíčových kladů, které tvoří moderní faunu pozemského světa, tetrapodi, lissamphibians, želvy, krokodýli, ještěrky a savci.“

Doplňkový materiál: Vzorkované tetrapodní fauny, geologická stáří a podrobnosti o metodě R kódu a výsledky jsou k dispozici na https://doi.org/10.6084/m9.figshare.c.4111439

Podivný případ mumifikovaného dinosaura

26. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 2150 Zobrazení dinosauři, historie, mumie, mumifikace, paleontologie, pravěk, pravěká zvířata, věda, výzkum

Dějiny Historie Příroda/Fauna Věda Zajímavosti

Zachování měkkých tkání je jednou z forem fosilizace, která paleontology nejvíce fascinuje díky všem informacím, které tyto přírodní mumie odhalují, a také díky výzvě vysvětlit, jak vznikly, píše El País.

Tutanchamon dinosaurů

Dinosauří mumie jsou velmi ojedinělé a o to nadšenější z takovýchto objevů paleontologové jsou. Jako např. Borealopelta markmitchelli, obrněný býložravec vážící 3 000 kg a pokrytý silnými ostny, který nyní leží jako spící chrlič ve vitríně v kanadském Královském Tyrrellově muzeu.

Tento nodosaurid je mumie: Tutanchamon dinosaurů. Jeho výjimečný stav zachování po 112 milionech let z něj činí jeden z nejzajímavějších klenotů paleontologie, který vědcům umožňuje studovat jeden z nejzajímavějších procesů fosilizace: přirozenou mumifikaci.

Jedním z nejrozšířenějších vysvětlení tohoto jevu je rychlé pohřbení, které by tělo ochránilo před mrchožrouty a biologickou degradací. Argentinský paleontolog Juan Ignacio Canale pomáhá tento proces pochopit: „O mumii hovoříme tehdy, když se kromě kostry zachovala i měkká část. Je to jedinečný typ fosilizace, kromě toho, jak je sám o sobě výjimečný, protože kdyby recyklace hmoty probíhala přirozeným, dokonalým způsobem, fosilie by neexistovaly,“ říká odborník.

Zajímavé a zvláštní je, že mumifikace uchovává měkké části, které mají tendenci se velmi rychle rozkládat, což poskytuje mnoho informací, které by jinak byly předmětem interpretace paleontologů.

Je to, jako kdybychom nikdy neviděli slona: tváří v tvář jeho kostře bychom nebyli schopni poznat tvar jeho chobotu ani jeho délku. Dokonce bychom pochybovali i o samotné existenci jeho jedinečného nosu.

Podmínky pro přirozenou mumifikaci dinosaurů

Aby byla přirozená mumifikace životaschopná, jsou nutné specifické podmínky prostředí; musí jít o místo, kde není možná existence mrchožroutů a kde může mrtvola ležet nedotčená miliony let, chráněná před sluncem a erozí způsobenou větrem a pohybující se vodou. Jde o přírodní sarkofág, jako byl ten, který chránil boreopelta, jenž – i díky svému zvláštnímu pancíři – přežíval v hloubce více než 160 metrů v kanadské provincii Alberta. Tento živočich mohl zemřít poblíž vodního toku, který ústil do zaniklého moře, jež v křídě zasahovalo do velké části Severní Ameriky; tam byl unášen, dokud z jeho těla nevyšly všechny hnilobné plyny, načež se potopil a byl pomalu pohřben v bahnitém, ledovém, dusivém dně.

O více než 110 milionů let později vypráví badatel Donald Henderson, druhý autor článku, který tento exemplář popsal, o podmínkách, které toto úžasné setkání umožnily. „Mrtvola se potopila a tvrdě dopadla na mořské dno, jak jsme mohli vidět, sedimentární vrstvy pod ní byly nárazem deformovány. Usadila se na něm mračna bahna a kalu a krátce po dopadu těla na zem začaly kolem něj krystalizovat minerální látky. Tyto minerály vytvořily kolem fosilie něco podobného staroegyptskému sarkofágu. Tento druh husté, hutné a pevné rakve zabránil rozdrcení mrtvoly (což se stává většině zkamenělin kvůli váze horniny, která je pokrývá) během 112 milionů let, kdy byla pod zemí. Tělo tak zůstalo pohřbeno v tichosti, dokud na něj nenarazila lžíce obřího bagru [těžební společnosti, která o nálezu informovala].“

Klíčovou roli sehrálo také husté brnění zvířete. „Umožnilo mu zůstat neporušené, když plavalo na vodní hladině a bylo dopraveno do moře, což ztížilo velkým plovoucím mrchožroutům, jako jsou žraloci a mořští plazi, oddělit krunýř od těla,“ vysvětluje tento paleontolog Howard Carter, který je zároveň kurátorem dinosaurů v muzeu, které mumifikovaného nodosaurida vystavuje. Nález takové vzácnosti byl matoucí. Nejprve si on a jeho tým mysleli, že se dívají na plesiosaura, jednoho z největších vodních živočichů z křídy, který se běžně vyskytuje na lokalitě v Albertě. O několik dní později však malý kámen s částí zkameněliny změnil zmatek v nadšení: „Uplynulo několik minut, než jsme si uvědomili, že je to dinosaurus! Bylo to velké překvapení, hodně oslavované, protože všichni dinosauři jsou suchozemští živočichové. Uvědomili jsme si, že k tomu, aby se jeho tělo dostalo neporušené do moře, bylo zapotřebí velmi neobvyklých podmínek.“

I když podmínky pro mumifikaci dinosaurů nejsou tak výjimečné, nález takových zkamenělin je stále vzácným jevem. „Nejneobvyklejší je, že za 12 let od objevu Borealopelta jsme tu neměli žádného dalšího zkamenělého dinosaura, i když teď už všichni v dolech vědí, co mají hledat,“ přiznává Donald Henderson, než nadšeně odjede za dalším vědeckým dobrodružstvím; tentokrát za vyzvednutím velkého nemumifikovaného mořského ještěra.

„Nebyl vždycky králem“, fosilie ukazuje, jak savec zatíná zuby do dinosaura

19. 7. 2023 Katerina Karaskova 2 min read 450 Zobrazení archeologie, Čína, dinosauři, fosilie, prehistorický lov, Psittacosaurus lujiatunensis, Repenomamus robustus

Historie Nové Věda Zajímavosti

The Guardian trefně uvádí, že ať už měli ostré zuby, zákeřné drápy nebo byli prostě jen obrovští, dinosauři byli tvorové, kterých bylo třeba se obávat. Nově nalezená fosilie však ukazuje, že ne vždy se jim dařilo jen děsit. Nedávný objev v Číně zpochybňuje názor, že první savci byli jen „potravou“ pro dinosaury.

Odborníci odhalili 125 milionů let starou zkamenělinu dinosaura, která zamrzla v čase poté, co se na ni vrhl malý savec o třetinu větší, než byl on sám. Jsou spolu propleteni, zuby savce se zarývají do žeber dinosaura (papouščího ještěra) a jeho levá tlapa svírá ještěrovu spodní čelist. Vědci uvedli, že tento objev zpochybňuje dlouho zastávaný názor, že první savci byli „potravou“ pro dinosaury.

Dr. Jordan Mallon, spoluautor studie z Kanadského přírodovědného muzea, řekl: „Tato nová fosilie nás učí, že v druhohorním věku dinosaurů nebyli dinosauři vždy králem. Dokonce i menší savci mohli představovat hrozbu, která předznamenávala jejich nástup k dominanci před 66 miliony let.“

Zkamenělého savce, objeveného v květnu 2012 v Číně, identifikoval tým jako Repenomamus robustus – dávného tvora velkého asi jako kočka domácí. Obětí jeho útoku se stal Psittacosaurus lujiatunensis, dvounohý dinosaurus živící se rostlinami, a vzdálený příbuzný pozdějšího triceratopse, který byl velký asi jako kokršpaněl.

Obrázek: Zobrazení Repenomamus robustus se chytá s Psittacosaurus lujiatunensis. Michael Skrepnick, Scentific Reports

Autoři studie, publikované v časopise Scientific Reports, uvedli, že ani jeden z těchto tvorů nebyl v době své smrti dospělý, a dodali, že tato zvířata zřejmě zahynula při přírodní katastrofě. Nedostatek stop po kousnutí na kostře dinosaura, poloha savce na dinosaurovi a jeho úchop a kousání společně naznačují, že savec lovil oslabeného dinosaura, když je náhle zavalil sopečný bahnotok. Vědci uvedli, že jejich výpočty naznačují, že bylo možné, aby se savec pokusil takového dinosaura ulovit, a poznamenali, že savci (včetně rosomáků) jsou známí tím, že občas sami loví mnohem větší tvory, než jsou oni sami. Není to poprvé, co lovci fosilií zjistili, že savci obrátili karty proti dinosaurům. V roce 2005 objevili vědci ze stejné části Číny fosilii Repenomamus robustus s pozůstatky mláděte Psittacosaura v žaludku.

Profesor Steve Brusatte, paleontolog z Edinburské univerzity, k fosilii uvedl: „Zachovat kus kosti po dobu 125 milionů let je dost těžké a zachovat kostru dinosaura je ještě těžší, ale zachytit dvě zvířata v boji se zdá být zázrak. Opravdu to vypadá, jako by šlo o prehistorický lov, zachycený v kameni, jako zmrazený snímek. A to staví starý příběh na hlavu. Jsme zvyklí považovat věk dinosaurů za dobu, kdy světu vládli dinosauři a drobní savci se krčili ve stínu. Ale tady je savec, který jako by dinosaura jedl.“

Autoři sice uznávají, že již dříve byly zaznamenány případy padělání fosilií, ale v tomto případě je to podle nich nepravděpodobné, mimo jiné proto, že obě kostry jsou propletené. Nicméně, fosilie bude podrobena dalšímu zkoumání.

Kdy se Antarktida stala kontinentem? Nebyla vždy suchá, ledová a nehostinná

6. 11. 2022 Adam Walko 4 min read 412 Zobrazení Antarktida, dinosauři, doba ledová, palmy, pátý kontinent

Nové TOP 10 Zajímavosti

Antarktida, pátý největší kontinent, je běžně známá pro tučňáky, masivní oteplování ledových šelfů a neúspěšné průzkumné výpravy. Ale tento zmrzlý pás na dně světa nebyl vždy tak izolovaný. Kontinent byl kdysi součástí většího superkontinentu, napsal Livescience. Kdy se tedy Antarktida stala svým vlastním kontinentem?

Dnes je Antarktida největším blokem ledu na Zemi a pokrývá více než 14 milionů kilometrů čtverečních. Skály Antarktidy skryté pod ledem odhalují dynamickou historii kontinentu.

„Antarktida je kontinent jako každý jiný, který má širokou škálu krajin (pohoří, údolí a pláně), všechny formované svou geologickou historií,“ řekla Libby Ivesová, doktorandka v geovědách University ve Wisconsinu-Milwaukee. „Velká část této geologické historie zůstává záhadou, protože méně než 1% kontinentu má odkryté skály, které by nám mohly pomoci vyprávět tento příběh.“

Mnohé z hornin vystavených v Antarktidě jsou součástí Transantarktických hor, které dosahují výšky asi 4 500 metrů nebo vyšší než Skalnaté hory v Severní Americe. Rozlehlý kontinent je rozdělen na dvě části: Východ a Západ. Z toho, co geologové mohou poskládat dohromady, je východní Antarktida kraton, starověký kontinentální blok zemské kůry a nejsvrchnější plášť složený z vyvřelých, sedimentárních a metamorfovaných hornin, z nichž některé jsou staré více než 3 miliardy let, řekl Ives. Naproti tomu Západní Antarktida je relativně mladá a skládá se převážně ze sopečných hornin vytvořených v tektonicky aktivním Ohňovém kruhu v době, kdy se superkontinent Gondwana začal rozpadat během jury (před 201,3 miliony až 145 miliony let).

Gondwana má prastaré kořeny: Vznikla asi před 600 miliony let během pozdního ediakarského období, ještě předtím, než Pangea vůbec existovala. Počínaje asi před 200 miliony let se Pangea rozpadla na dva obrovské kusy, se superkontinentem Laurasie na severu a Gondwanou na jihu. Asi před 180 miliony let se Gondwana – která zahrnovala části dnešní Antarktidy, Afriky, Austrálie, Indie a Jižní Ameriky – začala rozpadat na kontinentální fragmenty, které jsou nám dnes známější. Čedičové horniny nalezené na východním okraji Antarktidy se shodují s horninami nalezenými v Jižní Africe, což představuje rané zlomy v Gondwaně, podle Discover Antarctica.

Antarktida byla během druhohor (před 252 miliony až 66 miliony let) teplejší než dnes, uvádí modelová studie z roku 2006 a měla mírný deštný prales plný dinosaurů a dalšího starověkého života v období křídy (před 145 miliony až 66 miliony let). Ve skutečnosti sloužil kontinent jako klíčový jižní průchod. Po desítky milionů let zůstaly Jižní Amerika, Antarktida a Austrálie propojeny, což umožnilo floře a fauně pohybovat se po jejich velké rozloze. Fosilní důkazy například ukazují, že vačnatci, kteří pocházejí ze Severní Ameriky před nejméně 125 miliony let, putovali na jih do Jižní Ameriky a na východ přes Antarktidu, než nakonec dorazili do Austrálie, nejméně před 55 miliony let, uvedla dříve Livescience.

Vědci si nejsou jisti, kdy se Antarktida stala oficiálním samotářem a ztratila své pozemní spojení s Austrálií a Jižní Amerikou. „Odpověď také závisí na tom, co člověk považuje za ‚kontinentální rozpad‘,“ řekl v e-mailu pro Live Science Matt Lamanna, paleontolog obratlovců z Carnegie Muzeum Přírodní Historie v Pittsburghu. „Je to poprvé, co se mořská voda umístila mezi dvě dříve sousedící pevniny, i když se mezi nimi mohly druhy žijící na pevnině stále snadno rozptýlit? Nebo je to tehdy, když se oceán nebo moře staly tak širokými a hlubokými, že se rozptylování stalo mimořádně obtížné?“

Nejnovější výzkum však zjistil, že Drakeův průchod mezi Antarktidou a Jižní Amerikou a Tasmanova brána mezi Antarktidou a Austrálií se otevřely právě v době, kdy se epocha eocénu proměnila v epochu oligocénu asi před 34 miliony let, „dejte nebo vezměte několik milionů let,“ řekl Lamannavová.

Po konečném roztržení postupovala Austrálie na sever, zatímco Antarktida se začala unášet na jih. Když se Drakeův průchod a Tasmánská brána otevřely mezi kontinenty, umožnily studené vodě nepřetržitě proudit kolem Antarktidy a izolovat kontinent od teplých oceánských proudů. Na dně planety začala Antarktida zamrzat.

„Otevření Drake Passage a Tasmanian Gateway umožnilo, aby se Antarctic Circumpolar Current plně zformoval,“ řekl Ives Live Science. „To byly poslední ‚události‘ v rozpadu Gondwany.“

Dnes hraje Antarktida nedílnou roli v klimatickém systému Země. Mohutné ledové příkrovy pokrývající kontinent odrážejí přicházející sluneční světlo a udržují kontinent chladný. Jak se planeta otepluje v důsledku změny klimatu, ledový příkrov roztaje, čímž se vystaví více hornin ke studiu, ale také se bude odrážet méně dopadajícího slunečního světla a bude se udržovat planetární oteplování.

Ledové příkrovy na souši se také rozprostírají nad přilehlými vodami, jako je Jižní oceán, Weddellovo moře a Rossovo moře, a tvoří ledové šelfy, které se občas rozpadnou. Jakmile se uvolní více ledu, bude tát a do pozemských oceánů se přidají obrovské objemy sladké vody. Dnes vědci aktivně studují led v Antarktidě a sediment v přilehlých mořích a oceánech, aby pochopili minulé klimatické výkyvy a vysvětlili, jak by změna klimatu mohla ovlivnit celou planetu.

Foto: ?? Janko Ferlič/Pexels
Místo pesticidů omyvatelné emulzní nátěry z esenciálních olejů
Foto: Lockheed Martin / Tiskový zdroj
Polští partneři Lockheed Martin dokončili projekty ELES/J-Box, MCU a F-16

Ohnivý konec dinosaurů odstartoval zlatý věk savců

1. 7. 2022 Petr Kovanda 5 min read 366 Zobrazení asteroid, dinosauři, vyhynutí

TOP 10 Zajímavosti

Byl to normální slunečný den. Pak planetu zasáhl asteroid a způsobil ohnivou zkázu zvířecí populace. Riley Black zkoumá, jak vyhynutí dinosaurů ustoupilo novému životu. Představte si sami sebe v období křídy. Byl to den jako každý jiný, slunečné odpoledne v Hell Creek starověké Montany asi před 66 miliony let. Země je trochu kašovitá, páchnoucí bahno nasycené nedávnými dešti, které způsobily, že se nedaleký záplavový potok vylil ze břehů. Pokud byste nevěděli nic lepšího, mohli byste si myslet, že se v letním slunovratu brodíte na okraji bažiny pobřeží Mexického zálivu. Magnolie a dříny se proplétají do porostů jehličnanů, kapradin a dalších nízko položených rostlin, které se jemně vlní v lehkém vánku, který se nese nad otevřenou půdou, na které nyní stojíte. Známá tvář vám ale brzy připomene, že je jiná doba. Napsal server popsci.com.

Triceratops horridusplahočí se podél okraje lesa, tři stopy dlouhé rohy se mírně pohupují sem a tam, jak zavalitý dinosaurus šourá svou šupinatou, desetitunovou hmotu po vlhké zemi. Dinosaurus je mohutný čtyřnožec, zdánlivě velká platforma s pevnou kůží určená k podpoře masivní hlavy zdobené štítovitým límcem vyčnívajícím ze zadní části lebky. Dlouhým rohem přes každé oko, krátkým nosním rohem a papouščí zobák se skvěle hodí k odřezávání vegetace, která je rozemletá na špinavou kaši lícními zuby rostlinožrouta. Mohutný býložravec si odfrkne, což způsobí, že nějaký neviditelný savec zaštěká a poplašeně se škrábe někde ve stinných hlubinách lesů.

V tuto denní dobu, kdy je slunce stále vysoko a teploty nad 80 stupňů, v dohledu je sotva další dinosaurus. Jediní další „strašní ještěři“ jasně v dohledu je pár ptáků usazených na pokroucené větvi, kteří vykukují přímo ze stínu lesa. Zdá se, že létavci se usmívají a ze zobáku jim trčí drobné zoubky, které chytají hmyz.

Tady budeme sledovat, jak se Věk dinosaurů řítí do ohnivého konce.

Během několika hodin bude vše před námi vymazáno. Svěží zeleň bude nahrazena ohněm. Slunečné nebe potemní sazemi. Koberce vegetace budou proměněny v popel. Zkroucená mršina, posetá popraskanou kůží, bude brzy poseta srovnanou krajinou. Tyrannosaurus rex, tyranský král, bude svržen ze svého trůnu spolu s každým dalším druhem neptačích dinosaurů bez ohledu na jejich velikost, stravu nebo povahu. Po více než 150 milionech let formování světových ekosystémů a diverzifikace do jedinečného saurského zvěřince se strašliví ještěři dostanou na dosah totálního zničení.

Víme, že ptáci přežívají, a dokonce prosperují, v důsledku toho, co přijde. Malé hejno ptačích druhů ponese prapor své rodiny a posadí se, aby zahájilo novou kapitolu dinosauřího příběhu, který se bude odvíjet desítky milionů let až do naší moderní éry. Ale naši oblíbení dinosauři v celé své zubaté, špičaté, rohaté a drápané slávě zmizí během mrknutí oka a zanechají za sebou útržky kůže, peří a kostí, které budeme objevovat eóny později jako jediné vodítko, které nám dá vědět. že tak fantastičtí plazi kdy existovali. Prostřednictvím takového nepravděpodobného a jemného uchování se naši oblíbení dinosauři stanou tvory, kteří vzdorují napětí. Jejich pozůstatky jsou stále s námi, ale zbaveny své vitality a současně existují v současnosti i minulosti.

Neptačí dinosauři nebudou jedinými tvory, kteří budou tak tvrdě ořezáni. Velcí pterosauři s netopýřími křídly, někteří se stejnou postavou jako žirafa, zemřou. Letci jako Quetzalcoatlus, s rozpětím křídel širším než Cessna a schopným obeplout zeměkouli, zmizí stejně rychle jako neptačí dinosauři. V mořích vyhynou plesiosauři s dlouhým krkem se čtyřmi pádly a bratranci varana komodského zvaní mosasauři, stejně jako bezobratlí, jako jsou chobotnice, amoniti a ploché, útesové škeble větší než záchod. sedadlo. Ani drobní a nenápadní neprojdou. Dokonce i mezi přeživšími rodinami křídového světa dojde k dramatickým ztrátám. V Severní Americe budou vačnatci téměř vyhubeni, přičemž ještěrky, hadi a ptáci budou také postiženi svou vlastní decimací. Tvorové ze sladkovodních řek a rybníků budou jedni z mála, kteří dostanou jakoukoli úlevu. Krokodýli, podivné plazí napodobeniny krokodýla zvané champsosauři, ryby, želvy,

Známe ekologickou vražednou zbraň za touto případovou studií z období křídy. Asteroid nebo podobné těleso vesmírné skály asi sedm mil narazil do Země a zanechal geologickou ránu o průměru přes padesát mil. Většina druhů z křídy v důsledku toho zmizela. Je těžké zdůraznit tento bod dostatečně silně. Ztráta dinosaurů byla jen špičkou ekologického ledovce. Prakticky žádné prostředí nezůstalo nedotčeno vyhynutím, událostí tak závažnou, že se samotné oceány téměř proměnily v polévku jednobuněčných organismů.

Psali jsme:

Vědci přišli s teorií blízkého vzniku nového superkontinentu „Aurica“

Ale důvodem, proč jsme se vrátili na toto místo a tento jeden neslavný okamžik, je nejen pochopit, proč v zoo nejsou žádní potomci Ankylosaura , ale také to, jak a proč jsme vznikli. Věk savců, značka doslova vytesaná do kamene, by nikdy nevznikla, kdyby tento dopad neumožnil evoluční příležitosti, které byly za posledních 100 milionů let uzavřeny. Historie života na Zemi se nenávratně změnila podle jednoduchého fenoménu zvaného nahodilost. Pokud by byl přílet asteroidu zrušen nebo výrazně zpožděn, nebo kdyby přistál na jiném místě na planetě, to, co se stalo během milionů let, které následovaly po úderu, by se odvíjelo podle změněného scénáře. Možná by planetě i nadále dominovali neptačí dinosauři. Možná by se vačnatci drželi jako nejběžnější zvířata. Možná nějaká jiná katastrofa, jako masivní sopečné erupce ve starověké Indii, které vypukly přibližně ve stejnou dobu, by vyvolala jiný druh vyhynutí. Je pravděpodobné, že Věk plazů by pokračoval bez překážek, ale bez původu jakéhokoli druhu, který by byl dostatečně introspektivní, aby se zapojil do takových úvah o čase a jeho plynutí. Tento den byl pro nás stejně důležitý jako pro dinosaury.

Zdroj: popsci.com

Záhada toho, jak měli dinosauři sex

30. 6. 2022 Adam Walko 3 min read 390 Zobrazení dinosauři, genitálie, pravěk, sex

TOP 10 Zajímavosti

Dinosauři měli nějaké bizarní fyzické rysy – mohli mít sex?

Server BBC publikoval článek, který se zabývá podstatnou otázkou. Jak to vlastně dělali zvířata v pravěku? Ohavné podrobnosti o tom, jak měli dinosauři sex, vědcům dlouho unikaly. Nyní se objevuje nový nápad. Mohly by nám jejich nejexcentričtější rysy prozradit, jak to dělali? Sedím v kanceláři Jakoba Vinthera a snažím se přijít na to, zda tyranosauři měli – není to snadný způsob, jak to napsat – penisy. „Takže někdo musí být…“ koktám a začínám být čím dál zmatenější. „…pronikl,“ dokončil věcně můj hostitel.

Jsme na univerzitě v Bristolu ve Spojeném království, kde je Vinther profesorem makroevoluce se specializací na fosilní záznamy. Prohlížím si místnost, většinou abych se vyhnul očnímu kontaktu, když se vzpamatuji. Je to přesně to, v co by vaše vnitřní dítě doufalo od paleontologa.

Knihovny jsou zatížené fosilními lasagnemi, kde jsou vrstvy akademických svazků a papírování poseté relikviemi ze ztraceného světa. Mezi nejvýznamnější patří starověký hmyz s jasně viditelnými jemnými žilkami na křídlech a strakatým zbarvením, pozůstatky upírské chobotnice s černými inkoustovými váčky tak dobře zachovalými, že stále obsahují melanin, a zvláštní starověcí červi příbuzní těm, kteří se dnes nacházejí na korálech. útesy. V rohu je starožitná dřevěná komoda se zásuvkami, které – doufám – obsahují všechny druhy dalších vzrušujících zkamenělých ostatků. Místo se cítí jako kříženec mezi muzeem a knihovnou.

Jen pár kroků odtud je hvězda představení – psittacosaurus, doslova „papoušek-ještěr“. Předpokládá se, že tento sladký malý zobák býložravec a blízký příbuzný triceratopse procházel lesy dnešní Asie asi před 133–120 miliony let. Exemplář, na který se dívám, je světoznámý, ne pro svou kůži, která je tak neporušená, že na jejím těle stále můžete rozeznat pruhovanou kresbu, nebo pro ocas, který obsahuje výrazný ostnatý třásně z peří. Ne, tento dinosaurus je nejlépe známý jako dinosaurus, který za sebou zanechal své dno, aby ho mohly studovat budoucí generace.

Přesunu svou pozornost zpět k našemu rozhovoru. Vinther mi vypráví o zvláště vzrušujícím nálezu z proslulého naleziště zkamenělin v Číně, souvrství Yixian v provincii Liaoning, kde byl ve starověkém jezeře vedle sebe nalezen pár tyranosaurů s peřím. Podezřele blízko, když se ho zeptáte. Ve skutečnosti chce vědět: „měli sex“?

Díky moderním vědeckým technikám vědci rekordním tempem odhalují dechberoucí pohledy na detaily života dinosaurů – z nichž mnohé by byly před desítkami let nemyslitelné.

Molekulární detektivní práce identifikovala červené krvinky a kolagen ze 76 milionů let starých terapodů, skupiny, která zahrnuje největší predátory, kteří pronásledovali Zemi. Odhalila výmluvné chemické podpisy, které naznačují, že triceratops a stegosauři byli, neobvykle pro dinosaury, chladnokrevní, a že jeden špičatý, těžce obrněný býložravec, nodosaur, byl zázvor. Vědci zjistili, že Spinosaurus, známý svou velkou „plachtou“ na zádech, pravděpodobně používal své 15 cm dlouhé zuby a krokodýlí čelisti k lovu v hluboké vodě, stejně jako důkaz, že iguanodoni mohli být překvapivě inteligentní a že pterosauři (ne technicky samozřejmě dinosauři – jsou to vlastně okřídlení plazi) často chodili, aby našli svou kořist .

Ale výzkum toho, jak přesně se dinosauři pářili – nebo vlastně cokoli o tom, jak se spojili – přinesl totální prázdno. Dodnes vědci ani nedokážou přesně rozeznat samce od samice, natož aby vám řekli, jak se dvořili nebo jaké měli genitálie. Bez těchto základních znalostí zůstává velká část jejich biologie a chování úplnou záhadou. Jen jedna věc je jistá: byli by to udělali.

Zdroj: BBC