Zachování měkkých tkání je jednou z forem fosilizace, která paleontology nejvíce fascinuje díky všem informacím, které tyto přírodní mumie odhalují, a také díky výzvě vysvětlit, jak vznikly, píše El País.

Tutanchamon dinosaurů

Dinosauří mumie jsou velmi ojedinělé a o to nadšenější z takovýchto objevů paleontologové jsou. Jako např. Borealopelta markmitchelli, obrněný býložravec vážící 3 000 kg a pokrytý silnými ostny, který nyní leží jako spící chrlič ve vitríně v kanadském Královském Tyrrellově muzeu.

Tento nodosaurid je mumie: Tutanchamon dinosaurů. Jeho výjimečný stav zachování po 112 milionech let z něj činí jeden z nejzajímavějších klenotů paleontologie, který vědcům umožňuje studovat jeden z nejzajímavějších procesů fosilizace: přirozenou mumifikaci.

Jedním z nejrozšířenějších vysvětlení tohoto jevu je rychlé pohřbení, které by tělo ochránilo před mrchožrouty a biologickou degradací. Argentinský paleontolog Juan Ignacio Canale pomáhá tento proces pochopit: „O mumii hovoříme tehdy, když se kromě kostry zachovala i měkká část. Je to jedinečný typ fosilizace, kromě toho, jak je sám o sobě výjimečný, protože kdyby recyklace hmoty probíhala přirozeným, dokonalým způsobem, fosilie by neexistovaly,“ říká odborník.

Zajímavé a zvláštní je, že mumifikace uchovává měkké části, které mají tendenci se velmi rychle rozkládat, což poskytuje mnoho informací, které by jinak byly předmětem interpretace paleontologů.

Je to, jako kdybychom nikdy neviděli slona: tváří v tvář jeho kostře bychom nebyli schopni poznat tvar jeho chobotu ani jeho délku. Dokonce bychom pochybovali i o samotné existenci jeho jedinečného nosu.

Podmínky pro přirozenou mumifikaci dinosaurů

Aby byla přirozená mumifikace životaschopná, jsou nutné specifické podmínky prostředí; musí jít o místo, kde není možná existence mrchožroutů a kde může mrtvola ležet nedotčená miliony let, chráněná před sluncem a erozí způsobenou větrem a pohybující se vodou. Jde o přírodní sarkofág, jako byl ten, který chránil boreopelta, jenž – i díky svému zvláštnímu pancíři – přežíval v hloubce více než 160 metrů v kanadské provincii Alberta. Tento živočich mohl zemřít poblíž vodního toku, který ústil do zaniklého moře, jež v křídě zasahovalo do velké části Severní Ameriky; tam byl unášen, dokud z jeho těla nevyšly všechny hnilobné plyny, načež se potopil a byl pomalu pohřben v bahnitém, ledovém, dusivém dně.

O více než 110 milionů let později vypráví badatel Donald Henderson, druhý autor článku, který tento exemplář popsal, o podmínkách, které toto úžasné setkání umožnily. „Mrtvola se potopila a tvrdě dopadla na mořské dno, jak jsme mohli vidět, sedimentární vrstvy pod ní byly nárazem deformovány. Usadila se na něm mračna bahna a kalu a krátce po dopadu těla na zem začaly kolem něj krystalizovat minerální látky. Tyto minerály vytvořily kolem fosilie něco podobného staroegyptskému sarkofágu. Tento druh husté, hutné a pevné rakve zabránil rozdrcení mrtvoly (což se stává většině zkamenělin kvůli váze horniny, která je pokrývá) během 112 milionů let, kdy byla pod zemí. Tělo tak zůstalo pohřbeno v tichosti, dokud na něj nenarazila lžíce obřího bagru [těžební společnosti, která o nálezu informovala].“

• Od spánku k dramatu: Po 800 letech vybuchuje sopka Litli-Hrútur
• Historie tetování, od mumií a ledového muže po současnost
• Jak toxický je alkohol? Nový výzkum odhaluje 60 nemocí souvisejících s alkoholem

Klíčovou roli sehrálo také husté brnění zvířete. „Umožnilo mu zůstat neporušené, když plavalo na vodní hladině a bylo dopraveno do moře, což ztížilo velkým plovoucím mrchožroutům, jako jsou žraloci a mořští plazi, oddělit krunýř od těla,“ vysvětluje tento paleontolog Howard Carter, který je zároveň kurátorem dinosaurů v muzeu, které mumifikovaného nodosaurida vystavuje. Nález takové vzácnosti byl matoucí. Nejprve si on a jeho tým mysleli, že se dívají na plesiosaura, jednoho z největších vodních živočichů z křídy, který se běžně vyskytuje na lokalitě v Albertě. O několik dní později však malý kámen s částí zkameněliny změnil zmatek v nadšení: „Uplynulo několik minut, než jsme si uvědomili, že je to dinosaurus! Bylo to velké překvapení, hodně oslavované, protože všichni dinosauři jsou suchozemští živočichové. Uvědomili jsme si, že k tomu, aby se jeho tělo dostalo neporušené do moře, bylo zapotřebí velmi neobvyklých podmínek.“

I když podmínky pro mumifikaci dinosaurů nejsou tak výjimečné, nález takových zkamenělin je stále vzácným jevem. „Nejneobvyklejší je, že za 12 let od objevu Borealopelta jsme tu neměli žádného dalšího zkamenělého dinosaura, i když teď už všichni v dolech vědí, co mají hledat,“ přiznává Donald Henderson, než nadšeně odjede za dalším vědeckým dobrodružstvím; tentokrát za vyzvednutím velkého nemumifikovaného mořského ještěra.