pravěk | Svět2000

Vědci studovali vzácné sloní pozůstatky od řeky Narmada, mají stopy lidského zásahu

25. 10. 2024 Iveta Mauci, šéfredaktorka 4 min read 1149 Zobrazení Afrika, Floridské muzeum přírodní historie, hominidé, Indie, Jižní Asie, Kašmír, konec středního pleistocénu, Narmada, Palaeoloxodon, paleontologie, Pampore, pravěk

Dějiny Nové Paleontologie Příroda/Fauna

Vědci zkoumali kamenné nástroje, kostěné šupiny a vzácné pozůstatky slonů na nalezišti ze středního pleistocénu. Jejich zjištění vrhají světlo na vývoj obřích slonů i lidí.

Před 300 až 400 tisíci lety, na konci středního pleistocénu, u řeky v údolí Kašmír v Jižní Asii, zemřeli nejméně tři dávní příbuzní slonů.

Dosud byl na indickém subkontinentu nalezený pouze jeden fosilní hominin, člověk Narmada. Jeho kombinace znaků ze starších a novějších druhů homininů naznačuje, že indický subkontinent musel hrát důležitou roli v časném šíření lidí.

Před objevem zkameněliny v roce 1982 měli paleontologové k dispozici pouze artefakty kamenných nástrojů, aby poskytli hrubý náčrt přítomnosti našich předků na subkontinentu.

Pozůstatky těchto slonů byly poprvé objevené v roce 2000 poblíž města Pampore, ale totožnost zkamenělin, příčina smrti a stopy lidského zásahu zůstávaly až dosud neznámé.

Fosilie z oblasti Pampore

Tým vědců, včetně Advaita Jukara, kurátora paleontologie obratlovců ve Floridském muzeu přírodní historie, publikoval dva nové články o fosiliích z lokality Pampore. V jedné vědci popisují svůj objev sloních kostních šupin, což naznačuje, že raní lidé udeřili do kostí, aby extrahovali dřeň. Energeticky hustou tukovou tkáň. Nálezy jsou nejstarším důkazem masakrování zvířat v Indii.

Vzácné jsou i samotné fosilie. Ve druhé studii vědci popsali kosti, které patří do vyhynulého rodu slonů zvaného Palaeoloxodon. Jeho členové vážili více než dvojnásobek dnešních slonů afrických. Dříve byla objevena pouze jedna sada kostí paleoloxodonů pro tento druh a fosilie z této studie jsou zdaleka nejúplnější.

Kamenné nástroje používané pravděpodobně k extrakci dřeně v lokalitě Pampore byly vyrobené z čediče, což je druh horniny, který se v místní oblasti nenachází. Paleontologové se domnívají, že suroviny byly přivezené odjinud, než byly na místě plně uchycené, nebo tvarované. Na základě způsobu stavby usoudili, že místo a nástroje jsou staré 300 000 až 400 000 let.

„Je možné, že se lidé nedívali dostatečně pozorně, nebo odebírají vzorky na nesprávném místě,“ řekl Jukar. „Doposud však neexistovaly žádné přímé důkazy o tom, že by se lidé v Indii živili velkými zvířaty.“

Dříve se nejstarší důkazy o řeznictví v Indii datovaly méně než deset tisíc let.

Raní lidé využívali mršinu

Většina sloních pozůstatků na místě Pampore pochází od jednoho dospělého samce Palaeoloxodona . Uvnitř jeho lebky byl patrný abnormální růst kostí, který byl pravděpodobně důsledkem chronické infekce dutin.

I když bylo jasné, že raní lidé využívali mršinu, neexistovaly žádné přímé důkazy o lovu. Jako jsou například hroty oštěpů usazené v kostech. Hominini mohli slona zabít, nebo jednoduše najít mršinu poté, co zemřel přirozenou smrtí, oslabený chronickou infekcí. Nebo slon mohl uvíznout v měkkých sedimentech poblíž řeky Jhelum, kde ho nakonec našli paleontologové.

Součást vyhynulého slona

Lebka Palaeoloxodona je nejúplnějším exemplářem rodu nalezeným na indickém subkontinentu. Výzkumníci ji identifikovali jako součást vyhynulého slona Palaeoloxodon turkmenicus, jehož fosilie byly nalezené při jedné jiné příležitosti, v roce 1955. Tato nejstarší fosílie pocházela z částečného fragmentu lebky z Turkmenistánu. I když vypadal jinak než ostatní členové rodu Palaeoloxodon, nebylo dost materiálu, aby bylo možné s jistotou určit, zda se ve skutečnosti jedná o samostatný druh.

„Problém s Palaeoloxodonem je v tom, že jejich zuby jsou mezi druhy do značné míry nerozlišitelné.“ Takže pokud najdete izolovaný zub, opravdu nemůžete říct, k jakému druhu Palaeoloxodon patří,“ řekl Jukar. „Musíte se podívat na jejich lebky.“

Naštěstí byly hyoidy vzorku Pampore, kosti v zadní části hrdla, které se připojují k jazyku, stále neporušené. Hyoidy jsou křehké, ale mezi druhy se liší a poskytují speciální nástroj pro taxonomizaci.

Palaeoloxodon vznikl v Africe asi před milionem let, než se rozšířil do Eurasie. O mnoha druzích je známo, že mají neobvykle velké čelo, které se nepodobá žádnému žijícímu druhu slonů s hřebenem, který jim vyčnívá přes nosní dírky. Dřívější druhy paleoloxodonů z Afriky však výduť nemají.

Vzhledem k tomu, že hominini jedí maso už miliony let, má Jukar podezření, že další důkazy o řeznictví na své objevení teprve čekají.

Zdroje: EurekAlert, Quaternary Science Reviews, Journal of Vertebrate Paleontology

Podivný případ mumifikovaného dinosaura

26. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 2200 Zobrazení dinosauři, historie, mumie, mumifikace, paleontologie, pravěk, pravěká zvířata, věda, výzkum

Dějiny Historie Příroda/Fauna Věda Zajímavosti

Zachování měkkých tkání je jednou z forem fosilizace, která paleontology nejvíce fascinuje díky všem informacím, které tyto přírodní mumie odhalují, a také díky výzvě vysvětlit, jak vznikly, píše El País.

Tutanchamon dinosaurů

Dinosauří mumie jsou velmi ojedinělé a o to nadšenější z takovýchto objevů paleontologové jsou. Jako např. Borealopelta markmitchelli, obrněný býložravec vážící 3 000 kg a pokrytý silnými ostny, který nyní leží jako spící chrlič ve vitríně v kanadském Královském Tyrrellově muzeu.

Tento nodosaurid je mumie: Tutanchamon dinosaurů. Jeho výjimečný stav zachování po 112 milionech let z něj činí jeden z nejzajímavějších klenotů paleontologie, který vědcům umožňuje studovat jeden z nejzajímavějších procesů fosilizace: přirozenou mumifikaci.

Jedním z nejrozšířenějších vysvětlení tohoto jevu je rychlé pohřbení, které by tělo ochránilo před mrchožrouty a biologickou degradací. Argentinský paleontolog Juan Ignacio Canale pomáhá tento proces pochopit: „O mumii hovoříme tehdy, když se kromě kostry zachovala i měkká část. Je to jedinečný typ fosilizace, kromě toho, jak je sám o sobě výjimečný, protože kdyby recyklace hmoty probíhala přirozeným, dokonalým způsobem, fosilie by neexistovaly,“ říká odborník.

Zajímavé a zvláštní je, že mumifikace uchovává měkké části, které mají tendenci se velmi rychle rozkládat, což poskytuje mnoho informací, které by jinak byly předmětem interpretace paleontologů.

Je to, jako kdybychom nikdy neviděli slona: tváří v tvář jeho kostře bychom nebyli schopni poznat tvar jeho chobotu ani jeho délku. Dokonce bychom pochybovali i o samotné existenci jeho jedinečného nosu.

Podmínky pro přirozenou mumifikaci dinosaurů

Aby byla přirozená mumifikace životaschopná, jsou nutné specifické podmínky prostředí; musí jít o místo, kde není možná existence mrchožroutů a kde může mrtvola ležet nedotčená miliony let, chráněná před sluncem a erozí způsobenou větrem a pohybující se vodou. Jde o přírodní sarkofág, jako byl ten, který chránil boreopelta, jenž – i díky svému zvláštnímu pancíři – přežíval v hloubce více než 160 metrů v kanadské provincii Alberta. Tento živočich mohl zemřít poblíž vodního toku, který ústil do zaniklého moře, jež v křídě zasahovalo do velké části Severní Ameriky; tam byl unášen, dokud z jeho těla nevyšly všechny hnilobné plyny, načež se potopil a byl pomalu pohřben v bahnitém, ledovém, dusivém dně.

O více než 110 milionů let později vypráví badatel Donald Henderson, druhý autor článku, který tento exemplář popsal, o podmínkách, které toto úžasné setkání umožnily. „Mrtvola se potopila a tvrdě dopadla na mořské dno, jak jsme mohli vidět, sedimentární vrstvy pod ní byly nárazem deformovány. Usadila se na něm mračna bahna a kalu a krátce po dopadu těla na zem začaly kolem něj krystalizovat minerální látky. Tyto minerály vytvořily kolem fosilie něco podobného staroegyptskému sarkofágu. Tento druh husté, hutné a pevné rakve zabránil rozdrcení mrtvoly (což se stává většině zkamenělin kvůli váze horniny, která je pokrývá) během 112 milionů let, kdy byla pod zemí. Tělo tak zůstalo pohřbeno v tichosti, dokud na něj nenarazila lžíce obřího bagru [těžební společnosti, která o nálezu informovala].“

Klíčovou roli sehrálo také husté brnění zvířete. „Umožnilo mu zůstat neporušené, když plavalo na vodní hladině a bylo dopraveno do moře, což ztížilo velkým plovoucím mrchožroutům, jako jsou žraloci a mořští plazi, oddělit krunýř od těla,“ vysvětluje tento paleontolog Howard Carter, který je zároveň kurátorem dinosaurů v muzeu, které mumifikovaného nodosaurida vystavuje. Nález takové vzácnosti byl matoucí. Nejprve si on a jeho tým mysleli, že se dívají na plesiosaura, jednoho z největších vodních živočichů z křídy, který se běžně vyskytuje na lokalitě v Albertě. O několik dní později však malý kámen s částí zkameněliny změnil zmatek v nadšení: „Uplynulo několik minut, než jsme si uvědomili, že je to dinosaurus! Bylo to velké překvapení, hodně oslavované, protože všichni dinosauři jsou suchozemští živočichové. Uvědomili jsme si, že k tomu, aby se jeho tělo dostalo neporušené do moře, bylo zapotřebí velmi neobvyklých podmínek.“

I když podmínky pro mumifikaci dinosaurů nejsou tak výjimečné, nález takových zkamenělin je stále vzácným jevem. „Nejneobvyklejší je, že za 12 let od objevu Borealopelta jsme tu neměli žádného dalšího zkamenělého dinosaura, i když teď už všichni v dolech vědí, co mají hledat,“ přiznává Donald Henderson, než nadšeně odjede za dalším vědeckým dobrodružstvím; tentokrát za vyzvednutím velkého nemumifikovaného mořského ještěra.

Byla tato prehistorická „zabijácká kreveta“ tak krutá, jak vypadala?

24. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 481 Zobrazení pravěk, pravěká zvířata, predátoři, příroda, věda, zajímavosti

Dějiny Historie Nové Příroda/Fauna Věda Zajímavosti

Vědci předpokládali, že živočich podobný dnešní krevetě před více než 500 miliony lety terorizoval ostatní tvory svými hrozivými pažemi – nový výzkum však vyvolává pochybnosti, píše National Geographic.

Prehistorická zabijácká kreveta?

Snaha vědců porozumět tomuto dávnému živočichovi trvá již více než sto let. Anomalocaris znamená „podivná kreveta“, název vznikl v roce 1892 podle částí těla podobných korýšům. Postupem času však tyto domnělé „krevety“ začaly vypadat spíše jako přívěsky něčeho většího. Teprve v roce 1985 se objevil celý tvor, druh, který žil v mořích dávné Země a vypadal jinak, než si odborníci dokázali představit.

Anomalocaris, zrekonstruovaný do své plné podoby, vypadal jako obávaný dravec. Dosahoval délky téměř dvou metrů a byl jedním z největších živočichů nalezených v proslulých Burgessových břidlicích, které uchovávají bohatství kambrických fosilií. Tělo zvířete lemovaly chlopně, které mu pomáhaly pohybovat se ve vodě, a chápavé končetiny se zřejmě dokonale hodily k tomu, aby nacpaly kořist do kruhové tlamy zvířete pod hlavou.

Nejpůsobivější ze všeho však byly oči. Anomalocaris měl oči složené z 16 000 čoček, což zvířeti umožňovalo vidět jemnější detaily než trilobiti, kterými se údajně živil. Předpokládalo se dokonce, že zrak a apetit tohoto tvora podnítily evoluční „závody ve zbrojení“ mezi predátory a kořistí, které v kambriu zvýšily biologickou rozmanitost v mořích.

„Existuje mnoho důkazů, které říkají, že tento živočich byl velmi schopný vidět věci opravdu dobře,“ říká Bicknell. Objev zkamenělých výkalů plných částí trilobitů jako by podpořil tvrzení, že se Anomalocaris vyvinul k tomu, aby se zakousl do jiných živočichů. Paleontologové předpokládali, že způsob, jakým se zvíře živilo, spočíval v tom, že „opakovaně chňapalo a bodalo, přičemž tlačilo trilobita k ústům, dokud se nevytvořilo dost trhlin na to, aby se roztrhl,“ říká Wolfe. Bicknell a další paleontologové však byli skeptičtí k pověsti dravého bezobratlého, což podnítilo nový výzkum.

Škubání snadné kořisti

Poté, co Bicknell a jeho kolegové vytvořili trojrozměrné modely velkých končetin Anomalocaris z křehkých fosilií a také některých moderních druhů pro srovnání, podrobili je různým analýzám, aby prozkoumali jejich pružnost, rychlost a sílu.

Přestože paže byly schopné kořist zvednout a donést ji zvířeti do tlamy, nebyly příliš dobré v uchopování. Při ohnutí se nedokázaly zcela svinout zpět, jak by se dalo očekávat. Částečně to souvisí s ostnatými výstupky na spodní straně končetin. Tyto malé hroty byly poměrně křehké a bránily ramenům, aby se pevně stočily jako skřipec mladé kapradiny.

Zátěžové testy ukázaly, že končetiny mohly být poškozeny, pokud se Anomalocaris pokusil pevně uchopit kořist s tvrdou skořápkou. Bicknell tvrdí, že pokud by se pokusil chytit trilobita, tak by pravděpodobně došlo k poškození ostnů, jejich zlomení a Anomalocaris by si způsobil velkou bolest. Díky těmto novým důkazům museli Bicknell a jeho tým přehodnotit způsob života tohoto živočicha.

Studie dokonce mění to, jak by si odborníci mohli představovat Anomalocarise při plavání, kdy drží své přívěsky natažené vpředu, a ne stočené pod hlavou jako v mnoha uměleckých ztvárněních.

Zdá se, že Anomalocaris spíše slídil po mořském dně. Paleontologové i nadále zkoumají záhadné fosilie tohoto živočicha, který nemá žádný živý protějšek.

Záhada toho, jak měli dinosauři sex

30. 6. 2022 Adam Walko 3 min read 427 Zobrazení dinosauři, genitálie, pravěk, sex

TOP 10 Zajímavosti

Dinosauři měli nějaké bizarní fyzické rysy – mohli mít sex?

Server BBC publikoval článek, který se zabývá podstatnou otázkou. Jak to vlastně dělali zvířata v pravěku? Ohavné podrobnosti o tom, jak měli dinosauři sex, vědcům dlouho unikaly. Nyní se objevuje nový nápad. Mohly by nám jejich nejexcentričtější rysy prozradit, jak to dělali? Sedím v kanceláři Jakoba Vinthera a snažím se přijít na to, zda tyranosauři měli – není to snadný způsob, jak to napsat – penisy. „Takže někdo musí být…“ koktám a začínám být čím dál zmatenější. „…pronikl,“ dokončil věcně můj hostitel.

Jsme na univerzitě v Bristolu ve Spojeném království, kde je Vinther profesorem makroevoluce se specializací na fosilní záznamy. Prohlížím si místnost, většinou abych se vyhnul očnímu kontaktu, když se vzpamatuji. Je to přesně to, v co by vaše vnitřní dítě doufalo od paleontologa.

Knihovny jsou zatížené fosilními lasagnemi, kde jsou vrstvy akademických svazků a papírování poseté relikviemi ze ztraceného světa. Mezi nejvýznamnější patří starověký hmyz s jasně viditelnými jemnými žilkami na křídlech a strakatým zbarvením, pozůstatky upírské chobotnice s černými inkoustovými váčky tak dobře zachovalými, že stále obsahují melanin, a zvláštní starověcí červi příbuzní těm, kteří se dnes nacházejí na korálech. útesy. V rohu je starožitná dřevěná komoda se zásuvkami, které – doufám – obsahují všechny druhy dalších vzrušujících zkamenělých ostatků. Místo se cítí jako kříženec mezi muzeem a knihovnou.

Jen pár kroků odtud je hvězda představení – psittacosaurus, doslova „papoušek-ještěr“. Předpokládá se, že tento sladký malý zobák býložravec a blízký příbuzný triceratopse procházel lesy dnešní Asie asi před 133–120 miliony let. Exemplář, na který se dívám, je světoznámý, ne pro svou kůži, která je tak neporušená, že na jejím těle stále můžete rozeznat pruhovanou kresbu, nebo pro ocas, který obsahuje výrazný ostnatý třásně z peří. Ne, tento dinosaurus je nejlépe známý jako dinosaurus, který za sebou zanechal své dno, aby ho mohly studovat budoucí generace.

Přesunu svou pozornost zpět k našemu rozhovoru. Vinther mi vypráví o zvláště vzrušujícím nálezu z proslulého naleziště zkamenělin v Číně, souvrství Yixian v provincii Liaoning, kde byl ve starověkém jezeře vedle sebe nalezen pár tyranosaurů s peřím. Podezřele blízko, když se ho zeptáte. Ve skutečnosti chce vědět: „měli sex“?

Díky moderním vědeckým technikám vědci rekordním tempem odhalují dechberoucí pohledy na detaily života dinosaurů – z nichž mnohé by byly před desítkami let nemyslitelné.

Molekulární detektivní práce identifikovala červené krvinky a kolagen ze 76 milionů let starých terapodů, skupiny, která zahrnuje největší predátory, kteří pronásledovali Zemi. Odhalila výmluvné chemické podpisy, které naznačují, že triceratops a stegosauři byli, neobvykle pro dinosaury, chladnokrevní, a že jeden špičatý, těžce obrněný býložravec, nodosaur, byl zázvor. Vědci zjistili, že Spinosaurus, známý svou velkou „plachtou“ na zádech, pravděpodobně používal své 15 cm dlouhé zuby a krokodýlí čelisti k lovu v hluboké vodě, stejně jako důkaz, že iguanodoni mohli být překvapivě inteligentní a že pterosauři (ne technicky samozřejmě dinosauři – jsou to vlastně okřídlení plazi) často chodili, aby našli svou kořist .

Ale výzkum toho, jak přesně se dinosauři pářili – nebo vlastně cokoli o tom, jak se spojili – přinesl totální prázdno. Dodnes vědci ani nedokážou přesně rozeznat samce od samice, natož aby vám řekli, jak se dvořili nebo jaké měli genitálie. Bez těchto základních znalostí zůstává velká část jejich biologie a chování úplnou záhadou. Jen jedna věc je jistá: byli by to udělali.

Zdroj: BBC