historie | Svět2000

Kompletní průvodce produkty Kratom Helper: Výběr nejlepšího kratomu pro váš životní styl

20. 11. 2023 Iveta Mauci, šéfredaktorka a licencovaná autorka vědeckých zpráv NASA, ESO, ESA, AAAS a EurekAlert 15 min read 309 Zobrazení Bílý Kratom, Červený Kratom, historie, kratom, Kratom Helper, Zelený Kratom

Článek partnera Exkluziv Medicína TOP 10 Zajímavosti

Vítejte v světě Kratom Helper, vašeho spolehlivého průvodce a poskytovatele kvalitního kratomu. V této obsáhlé recenzi vám představíme rozmanitou nabídku produktů Kratom Helper, abychom vám pomohli pochopit, jak kratom může obohatit váš každodenní život. Kratom, botanicky známý jako Mitragyna speciosa, je tropický strom původem z jihovýchodní Asie, který je v posledních letech stále populárnější po celém světě díky svým jedinečným účinkům.

Naše cesta s kratomem začíná s porozuměním jeho historie a kulturního významu. Toto fascinující rostlinné léčivo se již po staletí používá v tradiční medicíně v Thajsku, Malajsii, Indonésii a dalších zemích jihovýchodní Asie. V současné době si kratom získává uznání po celém světě pro své potenciální terapeutické přínosy a je oblíbený mezi širokou škálou uživatelů.

Kratom Helper přináší rozsáhlou škálu kratomu ve formě prášků, kapslí a dalších formátů. Od energizujícího bílého kratomu, přes uklidňující červený až po vyvážený zelený kratom – naše nabídka uspokojí potřeby jak začínajících, tak zkušených uživatelů. Každá odrůda má své jedinečné vlastnosti a účinky, které z ní činí vhodnou pro různé účely a preference.

V následujících částech této recenze se podíváme blíže na jednotlivé druhy kratomu nabízené Kratom Helper, prozkoumáme jejich specifické charakteristiky a účinky, a poskytneme vám tipy, jak vybrat ten pravý kratom pro vaše potřeby. Také se dozvíte o doporučených způsobech použití a dávkování, abyste mohli kratom používat bezpečně a efektivně.

Historie a původ kratomu

Kratom, jehož vědecký název je Mitragyna speciosa, je hluboce zakořeněný ve starodávných tradicích jihovýchodní Asie. Jeho historie sahá staletí zpět, přičemž původní obyvatelé Thajska, Malajsie a Indonésie využívali kratom pro různé účely. Tato rostlina byla tradičně používána jako přírodní léčivo, zejména pro své analgetické a energizující vlastnosti.

Ve svých domovinách byly listy kratomu žvýkány pracovníky v zemědělství, aby zvýšily energii a vytrvalost během dlouhých pracovních dnů v teplém a vlhkém klimatu. Také byly používány pro zmírnění bolesti, jako domácí lék na různé zdravotní potíže a dokonce i jako náhrada opia v dobách, kdy bylo opium nedostupné nebo nelegální.

S rozvojem obchodu a globalizace se kratom postupně dostal do povědomí lidí po celém světě. V současné době je kratom využíván uživateli v mnoha zemích pro jeho potenciální terapeutické přínosy, které zahrnují úlevu od bolesti, zlepšení nálady, a dokonce podporu při odvykání od závislosti.

V Evropě a Severní Americe byl kratom objeven relativně nedávno, ale rychle si získal popularitu jako alternativa k tradičním léčebným metodám. Tento vzestup popularity přinesl s sebou větší zájem vědců a lékařů, kteří se snaží lépe pochopit jeho vlastnosti a možné využití v moderní medicíně.

I přes jeho rostoucí popularitu a uznání, kratom zůstává předmětem debat a výzkumu, zejména co se týče jeho účinků, bezpečnosti a právního statusu. V některých zemích je jeho použití regulováno nebo dokonce zakázáno, zatímco v jiných zůstává volně dostupný.

V Kratom Helper si uvědomujeme tuto bohatou historii a kulturu kratomu a snažíme se nabízet naše produkty s respektem k jeho původu a tradičním využitím. Naše cíle zahrnují poskytování kvalitních, čistých produktů, které uživatelům umožní bezpečně a efektivně prozkoumat potenciální přínosy kratomu.

Různé druhy kratomu dostupné u Kratom Helper

Kratom Helper nabízí širokou škálu odrůd kratomu, aby vyhověl různým potřebám a preferencím našich zákazníků. Každá odrůda má své jedinečné vlastnosti a účinky, které jsou důležité pro správný výběr. Zde se podíváme na tři hlavní odrůdy: bílý, červený a zelený kratom.

Bílý Kratom

Bílý kratom je známý pro své stimulační a energizující účinky. Tato odrůda je ideální pro ty, kteří hledají přírodní způsob, jak zvýšit svoji energii a koncentraci. Uživatelé často popisují pocit jasnosti mysli a zlepšení nálady. Bílý kratom je oblíbený mezi studenty, profesionály a všemi, kteří hledají přírodní stimulant pro zvládání náročných dnech.

Červený Kratom

Na druhé straně spektra je červený kratom, který je ceněn pro své sedativní a analgetické vlastnosti. Tato odrůda je často využívána pro podporu klidného spánku, zmírnění bolesti a pro snížení úrovně stresu a úzkosti. Červený kratom je ideální pro večerní relaxaci a je oblíbený u lidí hledajících úlevu od chronických bolestí a napětí.

Zelený Kratom

Zelený kratom nabízí vyvážený mix účinků mezi stimulačním bílým a sedativním červeným kratomem. Tato odrůda je známá svými mírně stimulačními a zároveň relaxačními vlastnostmi. Zelený kratom je často volbou těch, kteří hledají harmonickou rovnováhu pro denní použití, nabízí podporu koncentrace bez nadměrného vzrušení a poskytuje jemné uklidnění.

Každá z těchto odrůd má své specifické charakteristiky, které je důležité vzít v úvahu při výběru správného kratomu pro vaše individuální potřeby. V Kratom Helper se snažíme poskytovat detailní informace o každé odrůdě, abychom vám pomohli udělat informované rozhodnutí. Ať už hledáte povzbuzení, relaxaci nebo něco mezi tím, máme pro vás ideální kratom.

Jak vybrat správný kratom

Výběr správného kratomu je klíčový k zajištění, že dosáhnete požadovaných efektů. Ve světě kratomu existuje mnoho odrůd, z nichž každá má své unikátní vlastnosti a účinky. U Kratom Helper si uvědomujeme, že každý zákazník má své specifické potřeby, a proto se snažíme poskytnout dostatek informací pro informované rozhodnutí. Zde jsou některé klíčové faktory, které je třeba vzít v úvahu při výběru kratomu:

Účinek a Síla

Rozhodněte, jaký účinek od kratomu očekáváte: chcete-li stimulaci a zvýšení energie, bílý kratom může být pro vás nejlepší volbou. Pro relaxaci a úlevu od bolesti je ideální červený kratom. Zelený kratom nabízí vyváženou kombinaci obou těchto účinků.

Doporučené Použití

Zvažte, kdy a jak často plánujete kratom užívat. Bílý kratom je vhodný pro denní použití pro zvýšení energie, zatímco červený kratom je lepší pro večerní relaxaci. Zelený kratom je flexibilní a může být užíván kdykoliv během dne.

Začátečníci vs. Pokročilí Uživatelé

Pokud jste nováčkem ve světě kratomu, může být vhodné začít s odrůdou, která má mírnější účinky, jako je zelený kratom. Pokročilí uživatelé, kteří již znají své preference a reakce na kratom, mohou experimentovat s různými odrůdami a najít tu, která nejlépe vyhovuje jejich potřebám.

Kvalita a Čistota

Důležitým faktorem je i kvalita a čistota produktu. U Kratom Helper dbáme na to, aby naše produkty byly vysoké kvality a bez nečistot, což zajišťuje maximální účinnost a bezpečnost.

Experimentování a Nastavení dávkování

Každý člověk reaguje na kratom jinak, proto může být potřeba experimentovat s různými odrůdami a dávkami, než najdete tu pravou pro vás. Vždy začínejte s nižší dávkou a postupně ji zvyšujte podle potřeby.

V Kratom Helper se snažíme zajistit, aby každý zákazník našel právě to, co hledá. Naším cílem je poskytnout vám všechny potřebné informace, abyste mohli učinit informované rozhodnutí a užívat kratom bezpečně a efektivně.

Použití a dávkování kratomu

Správné použití a dávkování kratomu jsou zásadní pro dosažení optimálních výsledků a zajištění bezpečnosti. U Kratom Helper poskytujeme důkladné informace a doporučení týkající se použití a dávkování našich produktů, aby naši zákazníci mohli kratom užívat efektivně a bezpečně.

Způsoby Použití

Prášek: Jednou z nejběžnějších forem kratomu je prášek, který lze smíchat s vodou nebo jiným nápojem. Někteří uživatelé preferují přípravu čaje z kratomového prášku pro lepší chuť a snadnější konzumaci.
Kapsle: Kratom je také dostupný ve formě kapslí, které poskytují pohodlné a přesné dávkování. Kapsle jsou ideální pro ty, kteří chtějí kratom užívat diskrétně nebo cestují.
Další formy: Kratom může být také k dispozici ve formě extraktů nebo tinktur, které jsou silnější a vyžadují menší dávkování.

Doporučené Dávkování

Dávkování kratomu se může lišit v závislosti na odrůdě, formě produktu a individuální toleranci uživatele. Obecně se doporučuje začít s malou dávkou, zejména pro nováčky, a postupně ji zvyšovat podle potřeby až do dosažení požadovaných účinků.
Běžná počáteční dávka může být okolo 1-2 gramů prášku. Pro zkušenější uživatele může být dávka zvýšena na 3-5 gramů, v závislosti na toleranci a požadovaných účincích.
Je důležité vzít v úvahu, že vysoké dávky kratomu mohou způsobit nežádoucí vedlejší účinky, a proto je důležité kratom užívat s opatrností a respektem k jeho potenci.

Bezpečnostní Opatření

Při užívání kratomu je důležité dbát na osobní bezpečnost a zdravotní stav. Užívání kratomu není doporučeno pro těhotné nebo kojící ženy a lidi s určitými zdravotními problémy.
Vždy se poraďte se svým lékařem nebo odborníkem na zdraví, než začnete užívat kratom, zejména pokud užíváte jiné léky nebo máte zdravotní problémy.
Vyvarujte se kombinování kratomu s alkoholem nebo jinými psychoaktivními látkami.

V Kratom Helper se zavazujeme k poskytování kvalitních produktů a informací, aby naši zákazníci mohli užívat kratom bezpečně a zodpovědně. Vždy dodržujte doporučené dávkování a přistupujte k používání kratomu s respektem k jeho silným účinkům.

Zákaznické recenze a zkušenosti

Zpětná vazba od našich zákazníků je pro nás v Kratom Helper nepostradatelná. Recenze a zkušenosti uživatelů nejenže poskytují cenné informace pro nové zákazníky, ale také nám pomáhají zlepšovat naše služby a produkty. V této části se podíváme na některé z nejčastějších zpětných vazeb od našich zákazníků.

Pozitivní Zkušenosti

Mnoho zákazníků oceňuje vysokou kvalitu a čistotu kratomu, který nabízíme. Uživatelé hlásí, že naše produkty jsou účinné a konzistentní ve svých účincích.
Bílý kratom je často chválen pro jeho schopnost poskytnout energii a zlepšit koncentraci, zatímco červený kratom je oblíbený pro své relaxační a analgetické vlastnosti. Zelený kratom je ceněn pro jeho vyvážený účinek, který poskytuje jak energii, tak relaxaci.
Zákazníci také ocení naše informační zdroje a zákaznickou podporu, které jim pomáhají v navigaci ve světě kratomu a výběru správného produktu.

Zlepšení a Návrhy

Někteří zákazníci navrhují rozšíření sortimentu o další odrůdy a formy kratomu, aby mohli experimentovat s různými kombinacemi a najít svou ideální volbu.
Občasné zprávy o nejistotě ohledně dávkování vedou k požadavku na více podrobných a specifických doporučení k jednotlivým produktům.

Význam Zákaznických Recenzí

Zákaznické recenze a zkušenosti jsou nesmírně důležité pro budoucí zákazníky, kteří hledají informace a ujištění před nákupem. Poskytují reálný pohled na účinky a kvalitu našich produktů.
Zpětná vazba také hraje klíčovou roli v našem procesu zlepšování a inovací produktů. V Kratom Helper se neustále snažíme reagovat na potřeby a přání našich zákazníků.

V Kratom Helper si ceníme každého názoru a zkušenosti našich zákazníků. Jejich recenze nám nejen pomáhají zlepšovat naše produkty a služby, ale také představují neocenitelný zdroj informací pro komunitu uživatelů kratomu. Vždy se snažíme naslouchat našim zákazníkům a vyvíjet produkty, které nejlépe vyhovují jejich potřebám a přání.

Právní status a bezpečnostní aspekty kratomu

Jedním z klíčových aspektů, které je třeba zvážit při užívání kratomu, je jeho právní status a bezpečnostní otázky. V Kratom Helper jsme pečlivě sledovali změny v legislativě a vědeckých poznatcích týkajících se kratomu, abychom mohli našim zákazníkům poskytnout aktuální a přesné informace.

Právní Status Kratomu

V České republice je kratom legální a jeho prodej a konzumace nejsou regulovány zákonem. Tato situace je podobná v mnoha dalších zemích Evropy a Severní Ameriky.
Nicméně je důležité poznamenat, že právní status kratomu se může lišit od země k zemi a může se časem měnit. V některých zemích je kratom regulován nebo dokonce zakázán, proto je důležité být si vědom místních zákonů a regulací.

Bezpečnostní Aspekty

Přestože kratom je považován za relativně bezpečný, pokud je užíván odpovědně, existují určitá rizika, zejména pokud se užívá ve vysokých dávkách nebo v kombinaci s jinými látkami.
Mezi možné vedlejší účinky kratomu patří nevolnost, závratě, sedace nebo závislost při dlouhodobém nebo nadměrném užívání.
Důrazně doporučujeme konzultaci s lékařem před začátkem užívání kratomu, zejména pokud trpíte zdravotními problémy nebo užíváte jiné léky.

Odpovědné Užívání

Je důležité přistupovat k užívání kratomu s respektem a odpovědností. To zahrnuje dodržování doporučených dávek, vyhýbání se kombinaci s alkoholem nebo jinými psychoaktivními látkami a sledování jakýchkoli nežádoucích reakcí.
V Kratom Helper podporujeme bezpečné a informované užívání kratomu. Poskytujeme komplexní informace o všech našich produktech, včetně jejich správného použití a možných rizik.

Závěrem, vědomí si právních a bezpečnostních aspektů kratomu je nezbytné pro jeho bezpečné a efektivní užívání. V Kratom Helper jsme zavázáni dodržovat nejvyšší standardy v poskytování kvalitních produktů a informací, aby naši zákazníci mohli užívat kratom bez obav a s plným vědomím jeho účinků a právního rámce.

Závěr

Na závěr našeho průvodce produkty Kratom Helper je důležité zdůraznit, že kratom, ačkoli nabízí mnoho potenciálních přínosů, vyžaduje informovaný a zodpovědný přístup. Naším cílem v Kratom Helper je zajistit, že naši zákazníci mají přístup k široké škále kvalitních produktů a dostatek informací pro správný výběr a bezpečné používání.

Shrnutí klíčových bodů

Nabízíme různé odrůdy kratomu, včetně bílého, červeného a zeleného, každá s unikátními účinky a využitím.
Důležité je zvážit individuální potřeby a preferované účinky při výběru správného kratomu.
Nabízíme podrobné informace o použití a dávkování, aby naši zákazníci mohli kratom užívat bezpečně a efektivně.
Zákaznické recenze a zkušenosti poskytují cenný vhled do účinnosti a kvality našich produktů.
Právní status a bezpečnostní aspekty kratomu jsou nezbytné pro zodpovědné a informované používání.

Význam pro zákazníky

V Kratom Helper se zavazujeme k poskytování nejen kvalitních produktů, ale také ke vzdělávání našich zákazníků. Věříme, že informovaný zákazník je schopen učinit nejlepší rozhodnutí pro své zdraví a pohodu. Naše produkty jsou pečlivě vybírány a testovány, aby splňovaly nejvyšší standardy kvality a bezpečnosti.

Závěrečná myšlenka

Kratom je fascinující rostlina s bohatou historií a rozmanitými využitími. V Kratom Helper jsme hrdí na to, že můžeme být součástí této cesty a poskytovat našim zákazníkům přístup k tomuto jedinečnému přírodnímu produktu. Doufáme, že tento průvodce vám poskytl užitečné informace a pomůže vám najít kratom, který nejlépe vyhovuje vašim potřebám a životnímu stylu.

Kontaktní informace a jak nakupovat

V Kratom Helper jsme se zavázali poskytovat nejen vynikající produkty, ale také prvotřídní zákaznickou podporu. Chceme, aby váš nákupní zážitek byl co nejpříjemnější a nejjednodušší. Níže najdete informace o tom, jak můžete nakupovat naše produkty a jak se s námi spojit pro jakékoli dotazy nebo podporu.

Jak Nakupovat

Navštivte Náš Web: Začněte tím, že navštívíte naši webovou stránku https://kratomhelper.cz/, kde najdete náš kompletní sortiment produktů.
Procházejte Produkty: Můžete procházet naše různé odrůdy a formy kratomu, číst popisy a recenze a vybírat produkty, které nejlépe vyhovují vašim potřebám.
Vložte Produkty do Košíku: Po výběru produktů je přidejte do košíku a pokračujte k pokladně.
Vyplňte Údaje: Vyplňte vaše kontaktní údaje a adresu pro doručení.
Dokončete Nákup: Vyberte způsob platby a dokončete objednávku. Po potvrzení objednávky vám zašleme e-mail s potvrzením a informacemi o doručení.

Kontaktní Informace

E-mail: Pro jakékoli dotazy nebo podporu nás můžete kontaktovat přes e-mail na adrese info@kratomhelper.cz.
Telefon: Pro telefonický kontakt můžete využít číslo uvedené na našem webu.
Sociální Média: Sledujte nás na sociálních médiích pro nejnovější aktualizace, informace o produktech a speciální nabídky.

V Kratom Helper jsme zde, abychom vám poskytli co nejlepší zkušenost, ať už jde o výběr správného kratomu nebo zajištění hladkého nákupního procesu. Pokud máte jakékoli dotazy nebo potřebujete další informace, neváhejte se na nás obrátit. Těšíme se na to, že budeme vaším spolehlivým partnerem v cestě za objevováním kratomu.

Jak astrologové vytvářejí dějiny

30. 10. 2023 Andrea Březinová 8 min read 368 Zobrazení astroligie, historie, horoskopy, hvězdy, Nostradamus, Tycho de Brahe, věda, věštění

Dějiny TOP 10

Ve starověku a středověku se příliš nerozlišovalo mezi astronomií, která zkoumá objekty ve vesmíru a astrologií, tedy vírou, že tyto objekty mohou ovlivňovat dění na Zemi. Přestože moderní věda tyto názory stigmatizovala jako mylné, počet příznivců astrologie neustále roste, píše Svět poznání.

Božská harmonie

Astrologie se zrodila v Babylonu, kde v prvním tisíciletí před naším letopočtem astronomové vykládali astronomické jevy jako znamení. Později se Babylóňané začali zabývat natální astrologií a snažili se předpovídat události v životě člověka na základě postavení hvězd a planet v době jeho narození. Právě díky babylonskému duchovnímu Berossovi, který se kolem roku 280 př. n. l. přestěhoval na řecký ostrov Kos, se s těmito znalostmi seznámili předkové moderních Evropanů.

Zvěrokruh a astrologický systém používaný v západní astrologii začal nabývat rozpoznatelné podoby v helénistickém období (332-30 př. n. l.). Přírodní filozofové uvažovali, že hvězdy a planety mohou ovlivňovat Zemi stejným způsobem, jakým Slunce ovlivňuje život a Měsíc příliv a odliv. Lidé v helénistickém Středomoří se obvykle obraceli na astrology v naději, že dokážou předpovědět budoucnost, odhalit skryté informace a získat zpět ztracené nebo ukradené věci.

Astrologie byla také součástí starořecké medicíny a řecké filozofie, protože se věřilo, že planety mají jak fyzikální, tak metafyzické účinky. Víra, že určité planety mají moc nad určitými částmi těla a že podle jejich postavení lze předpovědět nejvhodnější dobu pro léčbu, ovlivňovala západní lékařské myšlení až do raného novověku.

Astrologie byla rozšířená také v Římské říši. Římští císaři, jako například Augustus (63 př. n. l. až 14 n. l.), byl prvním římským císařem, který používal astrologii. Císaři nechali razit mince se znameními zvěrokruhu a vydávali horoskopy předpovídající jejich úspěch a prosperitu. Zároveň si uvědomovali, že astrologie může být zneužita k podněcování nepokojů, a proto zakázali veřejně předpovídat budoucnost římské říše nebo samotného císaře. Mnozí však zákaz obcházeli, takže císař Vitellius (15-69) astrologii zakázal.

Hvězdy a kříž

Zájem Římanů o astrologii po přijetí křesťanství poklesl. V pozdním středověku se však zájem o ni opět oživil. Kontinuita tradice byla obnovena díky arabským a perským autorům.

Islámští učenci na Blízkém východě a na Pyrenejském poloostrově vytvořili mnoho nových děl o astronomii a astrologii. Tyto texty pak byly ve 12. století přeloženy do latiny a dostaly se do knihoven středověké Evropy.

Ve středověku už lidé nevěřili, že planety a hvězdy jsou bohové, ale mnozí stále věřili, že ovlivňují nebo předpovídají události na Zemi. Věřilo se, že znamení zvěrokruhu a planety mají moc nad určitými humory (tekutinami), částmi těla a chorobnými procesy. „Stejně jako Slunce řídí život rostlin a Měsíc příliv a odliv a ženský menstruační cyklus, tak i pozemské události harmonizují s nebeskými, jako struny naladěné na stejný tón,“ tvrdil jeden středověký autor. Stejným principem se řídily i další okultní vědy, jako je magie, alchymie a geomantie.

Církevní autority v Evropě také neschvalovaly astrologii jako potenciálně nebezpečnou činnost, protože zahrnovala komunikaci s duchovními entitami. Evropští astrologové tak riskovali, že budou obviněni z komunikace s démony nebo z kacířství. Ačkoli pokusy o získání tajných znalostí prostřednictvím astrologie byly zakázány, výjimky se obvykle dělaly pro astrologii prováděnou pro praktické účely související s lékařstvím, zemědělstvím nebo navigací. Zastánci astrologie se ji snažili legitimizovat jako vědu, zdůrazňovali, že je založena na naturalistické filozofii, a distancovali ji od démonických nebo magických praktik.

Ačkoli středověká církev astrologii nikdy otevřeně nepodporovala, často ji tolerovala. Tomáš Akvinský (1225-1274) napsal, že nebeská tělesa mohou mít určitou moc nad fyzikálními jevy, ale ne nad lidskou svobodnou vůlí nebo rozumem.

Chtěli vědět všechno

Jak se středověcí učenci stále více zajímali o přírodní vědy, získala si astrologie oblibu mezi vládnoucí elitou. Mnozí evropští panovníci zaměstnávali na svém dvoře astrology a další vědce a baviče. Italský astronom Guido Bonatti (1210 – cca 1296) byl jednou z nejvýznamnějších osobností středověké astrologie a působil jako osobní poradce císaře Svaté říše římské Fridricha II. Kastilský král Alfons X. (1221-1284) byl pro svou lásku k astrologii přezdíván Astrolog.

Astrologové předpokládali, že příčinou historických událostí, jako jsou války a přírodní katastrofy, je uspořádání nebo konjunkce planet. Teorie konjunkce se stala v Evropě populární v pozdním středověku, aby vysvětlila konflikty a společenské otřesy. Někteří astrologové odvážně předpovídali konec světa a francouzský kardinál Pierre d’Ailly (1351-1420) se obrátil na astrologii, aby určil, zda západní schizma mezi soupeřícími papeži v Římě, Avignonu a Pise předznamenává příchod Antikrista. Středověcí astrologové se také snažili pochopit historické trendy pomocí astrologie a vysvětlovali minulé události, jako byl vzestup islámu nebo pád Západořímské říše, pohybem planet.

Někteří astrologové se snažili předpovědět výskyt nemocí nebo moru v určitých městech. Například lékaři na pařížské univerzitě sdělili francouzskému králi Filipovi VI., že konjunkce Jupitera, Saturna a Marsu v roce 1345 způsobila epidemii.

Renesance

V renesanci se zájem o astrologii ještě zvýšil. Astrologie byla již dlouho součástí lékařských, matematických a filozofických studií, ale nyní mohla oslovit širší publikum. Nástup knihtisku v Evropě patnáctého století umožnil astrologům prodávat horoskopy a almanachy každému, kdo se zajímal o svou budoucnost.

A také v renesanční Evropě se astrologie stala metodou politické propagandy, stejně jako tomu bylo v Římské říši. Někteří astrologové zveřejňovali předpovědi o zdraví, osudu a smrti vládnoucích osobností. Jiní pokračovali v dlouhé tradici působení jako dvorní poradci, kteří využívali obratných výkladů astrologie ke stoupání po společenském žebříčku. Nejznámějším příkladem je Nostradamus (1503-1566), který radil francouzské královně Kateřině Medicejské.

V tomto období se měnil postoj katolické církve k astrologii. Papežové jako Sixtus IV. a Alexandr VI., zaměstnávali astrology ve svých službách a papež Lev X. dokonce zřídil katedru astrologie na římské univerzitě Sapienza. Zároveň byli astrologové někdy pronásledováni římskou inkvizicí jako kacíři. Renesanční polyhistor Gerolamo Cardano, byl v roce 1570 uvězněn za kacířství poté, co sestavil horoskop pro Ježíše Krista.

K útokům na astrology se přidali i učenci. Giovanni Pico della Mirandola ve svém díle Disputace proti astrologii uvedl řadu kritických argumentů. A Francesco Giuccardini poukázal na konfirmační zkreslení v astrologii, kdy jsou nepravdivé předpovědi zastánci astrologie rychle zapomenuty a jako důkaz jsou uváděny vzácné případy přesných předpovědí.

Věda a astrologie

Během vědecké revoluce evropské akademie nadále diskutovaly o přednostech astrologie a astronomové jako Johannes Kepler a Tycho Brahe vytvářeli astrologické práce pro své mecenáše. Když byly základy astrologie zpochybněny novými objevy v astronomii a fyzice, někteří se snažili zachránit tuto praxi reformou.

Kepler věřil, že problém astrologie spočívá v tom, že je založena na chybných principech a že většina jejích praktiků je nekompetentní, ale že ji lze odpovídajícím způsobem reformovat. Jednou z nejvýznamnějších změn v Keplerově astrologické teorii bylo přijetí pozorování polského astronoma Mikuláše Koperníka, že Země obíhá kolem Slunce, nikoli naopak. Jako první se pokusil revidovat astrologickou teorii v souladu s Koperníkovou heliocentrickou sluneční soustavou a provedl další reformy, například opustil zvěrokruh.

Ve stejné době se první myslitelé New Age potýkali s rostoucím konfliktem mezi aristotelskou filozofií a doslovným výkladem Bible na jedné straně a výsledky nových vědeckých objevů na straně druhé. Astrologie se ocitla mezi vědou a náboženstvím a stávala se s nimi stále více neslučitelnou. Puritánští teologové, jako byl William Perkins, se stavěli proti přijetí astrologie v anglické společnosti a přirovnávali ji k věštění a pohanským praktikám.

Astrologické předpovědi blížícího se moru nebo katastrofy mohly stále vyvolávat paniku mezi obyvatelstvem, jak dokládá všeobecný strach v Londýně během zatmění Slunce na Černé pondělí v roce 1652. Nové objevy v astronomii a matematice však brzy změnily představy lidí o sluneční soustavě a uspořádání vesmíru, které dříve dominovaly diskusím o přírodní filozofii a astronomii. Tento vývoj postupně podkopal důvěryhodnost astrologie. V celé Evropě rostla mezi vzdělanými lidmi skepse vůči nadpřirozenu ve prospěch racionálního vysvětlení jevů na základě pozorovatelných faktů.

Moderní astrologie

V 19. století však racionalismus začal selhávat a v Evropě a Spojených státech se začala objevovat nová náboženská hnutí, jako je teosofismus a spiritismus. To přispělo k obnovení zájmu o okultismus, jehož stoupenci začlenili astrologii do svých systémů víry spolu s praktikami, jako je věštění z ruky. Vzdálené spojení astrologie se starověkým Babylonem jí dodávalo mystickou přitažlivost, i když moderní astrologie má se starověkými praktikami Blízkého východu jen slabé vazby.

Nejznámějším z těchto raně novověkých astrologů byl irský okultista a věštec z ruky William John Warner, který používal jméno Cheiro. Předpovídal osudy slavných osobností té doby, včetně Marka Twaina, Oscara Wildea a Thomase Edisona. Navzdory popularitě astrologie mezi okultisty se do hlavního proudu dostala až počátkem 20. století.

Modernější přístup k astrologii se vyvinul na počátku 20. století, kdy se mystika spojila s termíny a pojmy z rozvíjejícího se oboru psychologie. Carl Jung považoval astrologii za symbolický jazyk psychologických archetypů a ve své psychoanalýze používal natální horoskopy.

A brzy Dane Rudyar využil myšlenky jungovské psychologie, evoluční teorie a populární vědy, aby astrologii uvedl na trh pro moderní čtenáře. V roce 1930 Rudyarův spolupracovník Paul G. Clancy vydal časopis Co-Temporal Astrology, na který navázal časopis American Astrology. Rudyar zpopularizoval koncept horoskopových sloupků, které obsahovaly vágní jednoodstavcovou předpověď pro lidi narozené v jednotlivých znameních zvěrokruhu.

V polovině 20. století se astrologie stala natolik populární, že se horoskopové sloupky staly pravidelnou součástí časopisů a bulvárních novin po celém světě.

Historie tetování, od mumií a ledového muže po současnost

14. 8. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 0 komentářů 4 min read 596 Zobrazení historie, ledový muž, móda, mumie, otzi, tetování

Dějiny Historie Zajímavosti

Historie tetování je stará několik tisíc let. Tetování v dějinách sloužilo léčebným i náboženským účelům, v současnosti tvoří součást sebeidentifikace, vyjádření názorů nebo jde čistě jen o módu, píše ABC.net.

Tetované mumie i ledový muž

Mezi nejstarší známá tetování patří ta, která byla nalezena na 5500 let starých egyptských mumiích objevených v Africe. „Dvě mumie byly od 19. století uloženy v Britském muzeu“, říká historik tetování z Essexské univerzity Matt Lodder. Před pěti lety byly mumie naskenovány pomocí nového druhu zobrazovací technologie.

„Najednou se na této mužské i ženské postavě objevilo poměrně propracované ikonografické tetování,“ říká doktor Lodder, jehož nová kniha se jmenuje Painted People: Humanity in 21 Tattoos. Muž měl na paži ovci a divokého býka a žena měla na rameni vytetovaný hudební motiv.

Dalším starověkým příkladem tetování je ledový muž, který měl žít kolem roku 3250 př. n. l. V roce 1992 byl objeven pod alpským ledovcem na rakousko-italské hranici. Byl známý jako ledový muž Ötzi a po celém těle měl 61 tetování.

„Je pokrytý stopami po tetování. Takovéto značky má po celém těle, ale zřejmě na místech, kde měl známky nemoci,“ říká doktor Lodder. Tetování byla pravděpodobně vytvořena jehlami z bronzu nebo mědi, ale podle něj je těžké zjistit, zda byla použita k léčebným nebo rituálním účelům.

Náboženské účely i „suvenýry“

V Evropě 16. století sloužilo tetování náboženským účelům. Poutníci běžně cestovali do Jeruzaléma, aby si nechali vytetovat náboženská znamení nebo symboly. Pro tyto turisty bylo tetování téměř totéž, jako by si vyzvedli suvenýr.

V Jeruzalémě existují podniky, které fungují již od roku 1300 n. l. a kde se můžete nechat tetovat i dnes. V 19. století začala tato praxe přitahovat i královské rodiny. V 50. letech 19. století začali Evropané a Američané obchodovat s Japonskem a obchodníci si všimli propracovaných tetování, která byla v Tokiu populární v různých subkulturách, říká doktor Lodder.

Během návštěvy Japonska v roce 1869 si princ Alfred, tehdejší vévoda z Edinburghu, nechal vytetovat svíjejícího se draka. V roce 1881 se při návštěvě Japonska nechali potetovat také princové Albert Viktor a George z Walesu. Dospívající princ George si do svého deníku zapsal o zbytku posádky, se kterou se plavil, že „téměř všichni na palubě byli potetováni“.

Původ slova

Za slovo tetování můžeme poděkovat onomatopoii. Podle doktora Loddera pochází z tahitského slova tatau, což znamená „udeřit“. „Tetování na Tahiti se [tradičně] provádí poklepáváním na nástroj s dlouhou rukojetí.

A v angličtině se objevuje spojení s úderem nebo bitím. „Slovo ‚tetování‘ dlouho označovalo něco jako úder na buben – vojenské tetování,“ říká doktor Lodder. Říká, že toto slovo se v širším slova smyslu ujalo poté, co se kapitán Cook v roce 1774, po své první tichomořské plavbě, vydal s potetovaným Tahiťanem jménem Omai zpět do Anglie.

„[Omai] byl představen soudu a velmi rychle se popis jeho tetování – tautaus – stal v podstatě standardním anglickým slovem pro tetování.“

Změna ve vnímání

Odhaduje se, že v Austrálii mají tetování tři z deseti lidí, a toto číslo stále roste. Zdá se, že v Japonsku, kde má tetování dlouhou a rozporuplnou historii, toto číslo také stoupá. Masafumi Monden, lektorka japonských studií na univerzitě v Sydney, říká, že Japonci často skrývají svá tetování „kvůli představám, které je spojují s kriminální činností“.

Ze stejných důvodů je tetování na některých veřejných místech zakázáno.

„Po roce 1950 nastal boom japonských filmů, zejména s tematikou zločineckých gangů… a v mnoha z nich vystupovali členové zločineckých gangů, jako je jakuza, s velmi drahým tetováním na zádech a také na svých milenkách,“ říká doktor Monden.

„Takže to vytvořilo a rozšířilo představu, že tetování je členstvím ve zločineckých ganzích.“ Podle něj se však toto negativní vnímání tetování v Japonsku pomalu mění a tetování si získává oblibu jako módní nebo politické vyjádření u mladších generací.

Deník New York Times uvedl, že 60 % mladých Japonců si myslí, že pravidla týkající se tetování by se měla uvolnit. Dr. Monden však prozatím říká, že „i ti lidé, kteří cítí, že jejich tetování je součástí jejich identity, pokud pracují na konzervativním pracovišti, jako jsou úředníci nebo státní zaměstnanci, by tetování určitě skrývali“.

Pan Forreal praktikování tebori a tetování jako „katarzi“. „Na své tetování se dívám jako na sebeposílení, vytváření symbolů osobní síly,“ říká. Ze všeho nejvíc se mu líbí celoživotní závazek, který s sebou tetování nese. „V naší společnosti je dnes tak málo věcí, které jsou skutečné. Všechno je na jedno použití,“ říká.

„Tetování je jedna z posledních opravdových věcí, kam musíte přijít, sedět, krvácet, trpět a na konci můžete něco dostat. To se mi na tom líbí.“

Tyto mumie vznikly zřejmě náhodou

14. 8. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 0 komentářů 6 min read 547 Zobrazení biologické procesy, biologie, DĚJINY, historie, mumie, příroda, výzkum

Dějiny Historie Záhady Zajímavosti

Sušené mrazem, solené nebo zakopané v bažině: Tisíce let předtím, než lidé záměrně mumifikovali své mrtvé, se o to postarala příroda, píše National Geographic.

Ponecháno přírodě, lidské tělo by se obvykle během několika let rozpadlo na kosti. Kultury vyrábějící mumie, jako byli staří Egypťané, dokázaly odvrátit nevyhnutelné jen díky složitým pohřebním praktikám zahrnujícím nejrůznější specializované nástroje, chemikálie a postupy.

Existují však cesty k mumifikované věčnosti, které nezahrnují kanopské nádoby, natronové soli ani háky na odstraňování mozku. Některé z nejstarších egyptských mumií byly ve skutečnosti pravděpodobně nešťastnou náhodou, říká Frank Rühli, ředitel Institutu evoluční medicíny Curyšské univerzity a vedoucí skupiny pro paleopatologii a studium mumií.

Těla pohřbená v mělkých hrobech mohou být díky suchému teplu saharského pouštního vzduchu a písku přirozeně konzervována po tisíce let. Podle Rühliho to mohlo inspirovat starověké Egypťany k tomu, aby začali mumifikovat své ctěné mrtvé.

Horké pouště jsou jen jedním z mnoha prostředí, v nichž se mrtvoly přirozeně mumifikují. Vědci vysvětlují, jak prostředí od bažin až po ledové vrcholky hor může zabránit rozkladu a – s trochou štěstí – mumifikovat těla.

Pouště

Egypťané nejsou jedinou pouštní kulturou známou svými mumiemi. Lidé Chinchorro v severním Chile začali záměrně mumifikovat své mrtvé asi 2 000 let před Egypťany – a tisíce let předtím to pro ně dělala poušť Atacama.

„Na mumiích Chinchorro je zajímavé mimo jiné to, že některé z nich byly připraveny záměrně, zatímco jiné byly mumifikovány přirozeně,“ říká fyzický antropolog Bernardo Arriaza z univerzity v chilském městě Tarapacá.

Z mrtvoly vysušené na kostech, možná paradoxně, pravděpodobně zůstane víc než kosti.

Rozklad je biologický proces a bez vody nemůže biologie fungovat. Proto pouště tak dobře uchovávají těla a proto egyptské a činchorské mumifikační postupy zahrnovaly kroky k vysušení těla.

Nejstarší činchorroská mumie, člověk z Achy, byla přirozeně konzervována pouští po dobu více než 9 000 let. Přirozené mumie byly nalezeny v pouštích po celém světě. Mezi nejzachovalejší patří tarimské mumie z čínského Sin-ťiangu, které byly pohřbeny v rakvích ve tvaru lodi až před 4 000 lety v poušti Taklamakan.

Sůl

Pro hrstku nešťastných íránských horníků, kteří uvízli v závalech v solném dole Chehrabad, udělala sůl stejnou práci jako poušť.

„Pracovali v solném dole a ten se pak zavalil,“ říká Rühli, který mumie studoval. To se skutečně stalo několikrát – nejméně dvakrát, říká Rühli – v průběhu asi 1000 let, kdy byli mladí muži, které od sebe dělila staletí, pohřbeni v soli, kterou přišli těžit. Ačkoli váha soli horníky drtila a rozplácla jejich těla, slaná hornina z jejich těl odčerpávala vodu a mumifikovala jejich rozmačkané ostatky.

Sůl v suché půdě pouště Atacama také pomohla uchovat mumie Chinchorro, říká Arriaza. Půdy jsou bohaté na dusičnanové sloučeniny, dusík, draslík, sodík a vápník. „Hlavně soli,“ říká. „To pomůže odvodnit tělo.“

Led

Odstranění vody z mrtvoly není jediným způsobem, jak zastavit rozklad. Nízké teploty zpomalují většinu biologických procesů a úplné zmrazení těla může zabránit jeho rozkladu po tisíce let.

Patolog Andreas Nerlich z mnichovské kliniky Bogenhausen studoval Ötziho, 5300 let starou ledovou mumii, která byla nalezena vyčnívající z tajícího ledu ledovce v Ötztalských Alpách nedaleko rakousko-italských hranic. „Jsou zachovány tak dlouho, dokud je tam led,“ říká o mumiích, jako je Ötzi.

Nerlich dodává, že ledové mumie, jako je Ötzi, jsou sice „velmi vzácné“, ale ve srovnání s dehydratovanými mumiemi mohou být pozoruhodně dobře zachovalé. Je to proto, že dehydratace scvrkává a deformuje tkáně, ale zmrzlé orgány si většinou zachovávají svůj tvar.

Permafrost, tedy půda, která zůstává zmrzlá po celý rok, může také mumifikovat. Jedna sibiřská mumie, 2500 let stará Ledová panna, byla doslova zmrazena v bloku ledu poté, co její pohřební komora byla zaplavena a voda rychle zamrzla. Protože její pohřební komora byla postavena z věčně zmrzlé země, led, který se v ní vytvořil, nikdy neroztál.

Vysoušení mrazem

Kombinace chladu a sucha může způsobit mumifikaci těl, i když není trvale dostatečně chladno na to, aby tělo zůstalo celoročně zmrzlé. Právě to se stalo hrstce inuitských žen a dětí z Thule v Grónsku. Byly přirozeně mumifikovány ve svých hrobech po smrti, kterou pravděpodobně způsobil hladomor nebo nemoc, v 15. a 16. století.

Je to něco jako přírodní lyofilizace, říká paleopatolog Niels Lynnerup z Kodaňské univerzity, který mumie studoval.

„I když je v Grónsku velmi chladno, není to jako ve vysoké Arktidě s věčně zmrzlou půdou,“ říká. Těla byla pohřbena pod skalními příkrovy nebo cáry, takže „k nim stále foukal vítr“. Vítr těla vysušoval a v kombinaci s účinkem nízkých teplot, které zpomalují růst bakterií, je mumifikoval.

Mnoho inckých mumií objevených vysoko na vrcholcích andských hor bylo rovněž zakonzervováno sušením mrazem. Výjimečně dobře zachovalá Dívka z Llullaillaca, mumie dospívající incké dívky, která byla ponechána napospas chladu na vrcholku andské hory jako oběť, je jedinečným případem, protože byla zmrzlá.

I podmínky v chladných a suchých kryptách mohou někdy uchovat ostatky podobným způsobem, pokud jsou těla po vysušení buď dobře větraná, nebo uchovávaná v neprodyšných podmínkách, říká Nerlich. Několik přírodních mumií v kryptách nebylo zcela náhodných. Jedna hornorakouská mumie známá jako Luftg’selchter Pfarrer byla záměrně vycpána materiály pohlcujícími vodu a ošetřena solemi, aby se dočasně oddálil rozklad, než přirozeně mumifikovala ve své kryptě.

Bahenní mumifikace

Přirozená mumifikace téměř vždy vyžaduje, aby se člověk nějakým způsobem zbavil vody, a to buď jejím úplným odstraněním, nebo přeměnou na led. Proto může být trochu překvapivé, že vlhké, bažinaté močály mohou uchovávat lidské ostatky po tisíciletí.

Nejstarší bahenní mumií je člověk z Cashelu, který byl pravděpodobně zabit při obětování kolem roku 2000 př. n. l. Jeho tělo bylo přirozeně mumifikováno díky neobvyklým chemickým podmínkám v bažinách.

„Existuje několik faktorů, které způsobují mumifikaci lidských ostatků v bažinách,“ říká archeoložka Isabella Mulhallová z Irského národního muzea. „Nedostatek kyslíku, chladné tmavé prostředí… svou roli hraje také hladina [kyselosti] v bažině.“

Mulhallová dodává, že mumifikaci těl pomáhá také druh mechu, který se v bažinách často vyskytuje. Mech Sphagnum uvolňuje kyselou cukernatou molekulu zvanou sphagnan, která pohlcuje živiny, jež by jinak vyživovaly mikroby způsobující rozklad. To pomáhá mumifikovat mrtvoly – ačkoli sfagnan také vyplavuje vápník z kostí a oslabuje je.

Kyselé tekutiny v bažinách chemicky mění tělo, ne nepodobně jako při činění kůže nebo moření. Proto má většina těl z bažin, bez ohledu na to, jak vypadala za života, tmavou, kožovitou kůži a jasně červené vlasy.

Mnohá těla z bažin zřejmě skončila poměrně násilně – osud, který sdílí mnoho jiných přírodních mumií. Protože se však náhodou podařilo zachovat jejich těla, mohou oběti těchto dávných tragédií vědcům stále vyprávět o sobě a své společnosti. Stejné procesy, které mumifikují lidskou kůži a orgány, mohou někdy uchovat i nestrávenou potravu v žaludku, krev, stopy mikrobů způsobujících nemoci, a dokonce i stopy o ekosystémech a podnebí, v nichž dávní lidé žili.

Ukrajinský znak s trojzubcem, víte co symbolizuje?

9. 8. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 0 komentářů 3 min read 39695 Zobrazení DĚJINY, historie, symbol, trojzubec, Ukrajina

Dějiny Historie TOP 10 Zajímavosti

6. srpna 2023 se objevily zprávy, že dělníci provedli pozoruhodnou úpravu památníku „Vlast“, obrovské a impozantní ocelové sochy, která se tyčí nad Kyjevem, hlavním městem Ukrajiny. Čtyřicet let stará socha, která je 335 metrů vysoká, zobrazuje oděnou ženu, která drží v ruce široký meč a štít, a původně byla vztyčena na památku sovětského vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce, píše Grunge.

Srp s kladivem

Od začátku rusko-ukrajinské války v roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský region Krym, a zejména po výrazné eskalaci konfliktu na jaře 2022 – kdy Rusko nařídilo tisícům vojáků překročit hranice na Ukrajině, však Ukrajince rozladil jeden detail sochy. Urážku vyvolává srp a kladivo na štítu sochy, znak bývalého Sovětského svazu, který je nadále spojován s Ruskou federací, přestože země po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 oficiálně přijala novou vlajku s trikolorou.

Srp a kladivo měly být odstraněny a nahrazeny jiným symbolem: trojzubcem. Na Ukrajině je známý jako „tryzub“, symbol s dlouhou historií sahající až ke konkrétnímu historickému králi z této oblasti, který se nyní – spolu se státní vlajkou žluté a azurově modré barvy – stal symbolem suverénního národa i vzdoru jeho obyvatel tváří v tvář válce.

Historie ukrajinského trojzubce

Ve většině západních kultur je symbol trojzubce spojen s Neptunem, římským bohem moře, který svou velkou zbraní vyvolával zemětřesení, rozbouřil moře a rozdělil pevninu, aby voda vyplnila trhliny, které vytvořil. Ukrajinský tryzub však údajně pochází z jiného zdroje. Jak uvádí internetová encyklopedie Ukrajiny, trojzubec byl před stovkami let hojně používán kmeny v oblasti východní Evropy a kromě toho, že zdobil znaky různých kmenových dynastií, byl také používán ukrajinskými náboženskými a politickými skupinami. List Kyiv Post uvedl, že trojzubec byl dokonce nalezen na artefaktech v oblasti dnešní Ukrajiny, které pocházejí již z doby 3000 až 5000 let před naším letopočtem z období neolitu.

Konkrétně současný tvar vychází z tvaru nalezeného na starých platidlech z doby knížete Volodymyra Velikého, jenž vládl oblasti Kyjevské Rusi na území dnešní Ukrajiny na přelomu 10. a 11. století. O přesném významu trojcípého útvaru se však stále velmi diskutuje, někteří tvrdí, že tři hroty představují svatou trojici v křesťanství, zatímco jiné zdroje uvádějí, že trojzubec je ve skutečnosti mrskající se sokol nebo že představuje „trojrozměrný svět“.

Trojzubec v nedávné historii

V ukrajinských dějinách byly dva momenty, které vedly k tomu, že se trojzubec stal klíčovým symbolem země. První z nich se odehrál v roce 1918, kdy byl tento symbol oficiálně přijat jako znak Ukrajinské národní republiky, když byla země zpočátku uznána jako stát nezávislý na Rusku. Znak byl přijat na návrh slavného historika a politika Mychajla Hruševského, který si uvědomoval historický význam tryzubu pro ukrajinský region.

Současná podoba trojzubce vznikla mnohem později, v roce 1992, po rozpadu Sovětského svazu a získání suverénní nezávislosti Ukrajiny. V době hromadného odstraňování symbolů bolševismu a Lenina na celé Ukrajině schválila nová vláda tento návrh jako malý státní znak mladé země se žlutým trojzubcem na modrém pozadí, který se v této podobě používá dodnes.

Podivný případ mumifikovaného dinosaura

26. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 3 min read 2151 Zobrazení dinosauři, historie, mumie, mumifikace, paleontologie, pravěk, pravěká zvířata, věda, výzkum

Dějiny Historie Příroda/Fauna Věda Zajímavosti

Zachování měkkých tkání je jednou z forem fosilizace, která paleontology nejvíce fascinuje díky všem informacím, které tyto přírodní mumie odhalují, a také díky výzvě vysvětlit, jak vznikly, píše El País.

Tutanchamon dinosaurů

Dinosauří mumie jsou velmi ojedinělé a o to nadšenější z takovýchto objevů paleontologové jsou. Jako např. Borealopelta markmitchelli, obrněný býložravec vážící 3 000 kg a pokrytý silnými ostny, který nyní leží jako spící chrlič ve vitríně v kanadském Královském Tyrrellově muzeu.

Tento nodosaurid je mumie: Tutanchamon dinosaurů. Jeho výjimečný stav zachování po 112 milionech let z něj činí jeden z nejzajímavějších klenotů paleontologie, který vědcům umožňuje studovat jeden z nejzajímavějších procesů fosilizace: přirozenou mumifikaci.

Jedním z nejrozšířenějších vysvětlení tohoto jevu je rychlé pohřbení, které by tělo ochránilo před mrchožrouty a biologickou degradací. Argentinský paleontolog Juan Ignacio Canale pomáhá tento proces pochopit: „O mumii hovoříme tehdy, když se kromě kostry zachovala i měkká část. Je to jedinečný typ fosilizace, kromě toho, jak je sám o sobě výjimečný, protože kdyby recyklace hmoty probíhala přirozeným, dokonalým způsobem, fosilie by neexistovaly,“ říká odborník.

Zajímavé a zvláštní je, že mumifikace uchovává měkké části, které mají tendenci se velmi rychle rozkládat, což poskytuje mnoho informací, které by jinak byly předmětem interpretace paleontologů.

Je to, jako kdybychom nikdy neviděli slona: tváří v tvář jeho kostře bychom nebyli schopni poznat tvar jeho chobotu ani jeho délku. Dokonce bychom pochybovali i o samotné existenci jeho jedinečného nosu.

Podmínky pro přirozenou mumifikaci dinosaurů

Aby byla přirozená mumifikace životaschopná, jsou nutné specifické podmínky prostředí; musí jít o místo, kde není možná existence mrchožroutů a kde může mrtvola ležet nedotčená miliony let, chráněná před sluncem a erozí způsobenou větrem a pohybující se vodou. Jde o přírodní sarkofág, jako byl ten, který chránil boreopelta, jenž – i díky svému zvláštnímu pancíři – přežíval v hloubce více než 160 metrů v kanadské provincii Alberta. Tento živočich mohl zemřít poblíž vodního toku, který ústil do zaniklého moře, jež v křídě zasahovalo do velké části Severní Ameriky; tam byl unášen, dokud z jeho těla nevyšly všechny hnilobné plyny, načež se potopil a byl pomalu pohřben v bahnitém, ledovém, dusivém dně.

O více než 110 milionů let později vypráví badatel Donald Henderson, druhý autor článku, který tento exemplář popsal, o podmínkách, které toto úžasné setkání umožnily. „Mrtvola se potopila a tvrdě dopadla na mořské dno, jak jsme mohli vidět, sedimentární vrstvy pod ní byly nárazem deformovány. Usadila se na něm mračna bahna a kalu a krátce po dopadu těla na zem začaly kolem něj krystalizovat minerální látky. Tyto minerály vytvořily kolem fosilie něco podobného staroegyptskému sarkofágu. Tento druh husté, hutné a pevné rakve zabránil rozdrcení mrtvoly (což se stává většině zkamenělin kvůli váze horniny, která je pokrývá) během 112 milionů let, kdy byla pod zemí. Tělo tak zůstalo pohřbeno v tichosti, dokud na něj nenarazila lžíce obřího bagru [těžební společnosti, která o nálezu informovala].“

Klíčovou roli sehrálo také husté brnění zvířete. „Umožnilo mu zůstat neporušené, když plavalo na vodní hladině a bylo dopraveno do moře, což ztížilo velkým plovoucím mrchožroutům, jako jsou žraloci a mořští plazi, oddělit krunýř od těla,“ vysvětluje tento paleontolog Howard Carter, který je zároveň kurátorem dinosaurů v muzeu, které mumifikovaného nodosaurida vystavuje. Nález takové vzácnosti byl matoucí. Nejprve si on a jeho tým mysleli, že se dívají na plesiosaura, jednoho z největších vodních živočichů z křídy, který se běžně vyskytuje na lokalitě v Albertě. O několik dní později však malý kámen s částí zkameněliny změnil zmatek v nadšení: „Uplynulo několik minut, než jsme si uvědomili, že je to dinosaurus! Bylo to velké překvapení, hodně oslavované, protože všichni dinosauři jsou suchozemští živočichové. Uvědomili jsme si, že k tomu, aby se jeho tělo dostalo neporušené do moře, bylo zapotřebí velmi neobvyklých podmínek.“

I když podmínky pro mumifikaci dinosaurů nejsou tak výjimečné, nález takových zkamenělin je stále vzácným jevem. „Nejneobvyklejší je, že za 12 let od objevu Borealopelta jsme tu neměli žádného dalšího zkamenělého dinosaura, i když teď už všichni v dolech vědí, co mají hledat,“ přiznává Donald Henderson, než nadšeně odjede za dalším vědeckým dobrodružstvím; tentokrát za vyzvednutím velkého nemumifikovaného mořského ještěra.

Ještě před 50 lety přicházel každý druhý v průběhu života o zuby

11. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 6 min read 509 Zobrazení 7000 př.n.l., historie, medicína, péče, péče o zuby, zdraví, zubní kartáček, zuby

Historie Medicína Zajímavosti

Malá historie péče o zuby

Udržování zubů v dobrém stavu – a vlastně udržování zubů vůbec – bylo v průběhu dějin výzvou. Historici se domnívají, že zubní lékařství se objevilo již nejméně 7000 let před naším letopočtem, ale než se profesionální zubní péče stala široce dostupnou, uplynulo mnoho staletí. Ještě v 19. století holiči často působili jako chirurgové a zubaři, kteří trhali zuby i stříhali vlasy, píše History.

Pro nespočet generací mužů a žen tak byla péče o zuby z velké části záležitostí domácích kutilů. Nástroje, které měli naši předkové k tomuto účelu k dispozici, se vyvíjely, ale stále se nápadně podobají tomu, co lze dnes koupit v každé drogerii.

Zubní kartáček

I když se teorie o příčinách zubního kazu v průběhu staletí měnily – od záhadných „zubních červů“ ve starověku až po bakterie rozmnožující zubní plak v současnosti – lidé pochopili, že je důležité udržovat zuby čisté. Před zubními kartáčky mnozí používali žvýkací tyčinky, tenké větvičky, které žvýkali, dokud se jeden konec neroztřepil, a vytvořili si tak jakýsi kartáček. Žvýkací tyčinky se v některých kulturách používají dodnes.

Zdá se, že zubní kartáček, jak ho známe, byl vynalezen v Číně někdy za dynastie Tchang v letech 618 až 907 n. l. První modely měly rukojeti z bambusu nebo kostí a štětiny z kančích chlupů. Kartáče z kančích chlupů jsou k dostání dodnes a často se propagují jako ekologická alternativa ke kartáčům s nylonovými štětinami a plastovou rukojetí.

Za prvního podnikatele, který začal sériově vyrábět zubní kartáčky, je považován Angličan William Addis, který údajně vytvořil svůj prototyp v roce 1780 ve vězení, kde byl obviněn z výtržnictví. V roce 1857 získal H. N. Wadsworth, zubař z Washingtonu, D.C., první americký patent na zubní kartáček, o kterém tvrdil, že lépe čistí mezizubní prostory. Následovala řada dalších inovací, včetně zavedení nylonových štětin v roce 1938.

V roce 1937 si americký vynálezce Tomlinson I. Moseley nechal patentovat návrh elektrického zubního kartáčku. Tento nápad se však neujal, dokud švýcarský vědec Philippe-Guy Woog nepředstavil v roce 1954 svůj vlastní model. Podle některých údajů byl Woogův elektrický kartáček Broxodent určen pro pomoc lidem s omezenou pohyblivostí, ale brzy byl propagován pro širokou veřejnost. V jedné reklamě v časopise z 60. let minulého století byl dokonce označen za „ideální dárek ke Dni matek, Dni otců, svatbám a promocím“.

Zubní pasta

Je zvláštní, že zubní pasta vznikla dříve než zubní kartáček. „Kolem roku 3000-5000 př. n. l. staří Egypťané poprvé vyvinuli zubní krém, který obsahoval práškový popel z volských kopyt, myrhu, vaječné skořápky a pemzu,“ napsal Frank Lippert z Indiana University School of Dentistry v monografii z roku 2003. „Peršané pak kolem roku 1000 př. n. l. přidávali spálené ulity šneků a ústřic spolu se sádrou, bylinami a medem.“

Lidé si i po nástupu komerčně vyráběných verzí o několik století později nadále šlehali vlastní zubní pasty a prášky. Například v knize The Practical Housewife z roku 1860 se doporučovala směs práškového kořene kosatce, dřevěného uhlí, práškové peruánské kůry, připravené křídy a bergamotového nebo levandulového oleje.

Nápad zabalit zubní pastu do stlačitelné tuby se v 80. letech 19. století připisuje zubaři z Connecticutu Washingtonu Wentworthu Sheffieldovi. Do té doby, jak uvádí Americká asociace zubních lékařů, se běžně „prodávala v lahvičkách, porcelánových dózách nebo papírových krabičkách“. Tento průlom údajně umožnil, aby se zubní pasta „masově vyráběla v továrnách, masově se prodávala a rozšířila po celé zemi“.

V roce 1955 uvedla společnost Crest na trh první zubní pastu s obsahem fluoridu, který podle výzkumů účinně snižoval kazivost zubů. První reklamy na zubní pastu Crest, které nakreslil ilustrátor Norman Rockwell, zobrazovaly usměvavé chlapce a dívky, kteří ukazovali zprávy z posledních návštěv u zubaře, se sloganem „Podívej, mami – žádný kaz!“.

Zubní párátka

Skromné párátko může být podle antropologů nejstarším zubním nástrojem, který pochází z prehistorických dob, tedy z doby před více než milionem let. Za tu dobu se z předmětu denní potřeby stalo symbolem společenského postavení a zase se vrátilo k předmětu denní potřeby.

Nejstarší párátka byla pravděpodobně malé kousky dřeva, i když se v různých obdobích začala používat i kost, slonovina a další materiály. Oblíbená byla také peří vran a hus.

Ve viktoriánské éře se mezi lidmi, kteří si je mohli dovolit, stala oblíbenými párátka vyrobená ze stříbra nebo zlata. Párátko ze slonoviny a zlata, které kdysi patřilo Charlesi Dickensovi a bylo opatřeno jeho iniciálami, se v roce 2009 prodalo v aukci za 9 150 dolarů.

Šťourání v zubech při jídle se ve společnosti 19. století zřejmě stalo natolik rozšířeným, že se tímto tématem musely zabývat knihy o etiketě. „Je velmi neslušné trhat si u stolu zuby,“ radila jedna z nich v roce 1882 a vstřícně dodávala: „Pokud je to nutné, držte si ubrousek před ústy.“

Zubní nitě

Zubní nit se začala běžně používat až v 19. století díky úsilí amerického zubaře Leviho Speara Parmlyho. Ve své vlivné knize z roku 1819 Parmly doporučoval, aby se mezi zuby protáhla „voskovaná hedvábná nit“, „aby se odstranila dráždivá hmota, kterou žádný kartáček nedokáže odstranit a která je skutečným zdrojem nemocí“.

Koncem 19. století byly k dispozici komerčně vyráběné zubní nitě z voskovaného nebo nevoskovaného hedvábí. Ve 40. letech 20. století ji z velké části nahradila nylonová zubní nit, což bylo částečně způsobeno nedostatkem hedvábí během druhé světové války a také větší odolností nylonu proti roztřepení. Dnes se nitě vyrábějí z různých syntetických vláken.

Koncem 50. let 20. století se objevily vodní nitě nebo ústní irigátory, které stříkaly proudy vody mezi zuby. Waterpik, představený v roce 1962, byl výsledkem spolupráce zubaře a hydraulického inženýra, kteří údajně zdokonalili jeho čerpací mechanismus až na 146. pokus.

Celkově lze říci, že lepší péče o vlastní zuby v kombinaci s pokroky v profesionální stomatologii a fluorizací měla pozoruhodný účinek.

Matthew J. Messina, odborný asistent na Ohio State University College of Dentistry, který se věnuje historii zubního lékařství, uvádí, že v roce 1960 se dalo očekávat, že 49 % Američanů přijde během života o všechny zuby. Do roku 2010 se toto číslo snížilo na 13 procent, a to navzdory téměř desetiletému nárůstu průměrné délky života. „Moji prarodiče si každý večer vyndávali zuby a dávali si je do skleničky na noční stolek,“ říká. „Moje generace a naše děti vědí, že si můžeme nechat úsměv navždy, a očekáváme, že to tak bude.“

Nový archeologický objev mění zažité představy o postavení mužů a žen

10. 7. 2023 Markéta Beňovská, Mgr. 5 min read 981 Zobrazení archeologie, biochemie, chemie, gender, historie

Historie Zajímavosti

Archeologům pomáhá v jejich práci i řada metod a nástrojů z jiných oborů. Nově využívají i tzv. protoemiku. Tento nový nástroj pomůže vyvrátit vše, co jsme si mysleli o dávných genderových rolích. Proteomika, tedy studium proteinů přítomných v naší genetické výbavě, je levnější a jednodušší metodou než určování pohlaví pomocí staré DNA, píše National Geographic.

Nové zjištění, že ostatky mocného starověkého „muže“ pohřbeného v hrobce ve Španělsku jsou ve skutečnosti ženské, zpochybňuje předpoklady o rolích žen v raných evropských společnostech.

Zkoumáním proteinů v organických předmětech, jako jsou zuby a kosti, se nyní vědci mohou dozvědět podrobnosti o DNA, která je vytvořila – aniž by však museli analyzovat skutečnou DNA.

„Technika, nazývaná proteomika, může způsobit revoluci v archeologii“, říká Marta Cintas-Peña, archeoložka z univerzity v Seville a hlavní autorka nové studie, která pomocí proteomiky určila pohlaví ženy v hrobce.

Honosná hrobka

Studie zveřejněná nedávno v časopise Scientific Reports popisuje objev hrobky v roce 2008 ve Valencina de Concepción, městě nedaleko Sevilly v jižním Španělsku. Nachází se na rozsáhlém pohřebišti datovaném do doby bronzové Pyrenejském poloostrově, tedy do doby před 4 200 až 5 200 lety, a jedná se o jednu z nejbohatších hrobek, které kdy byly ve Španělsku nalezeny, s bohatou hrobovou výbavou, která zahrnovala celý sloní kel, dýku s křišťálovou čepelí a desítky perleťových korálků.

Archeologové tehdy na základě posouzení kosterních pozůstatků předpokládali, že pohřbeným byl muž ve věku 17 až 25 let; hrobová výbava naznačovala, že „on“ zastával elitní postavení ve společnosti.

Nové zkoumání zubní skloviny z ostatků tohoto člověka však prokázalo přítomnost proteinů vytvořených geny na chromozomu X – ale žádné ekvivalentní proteiny vytvořené geny na chromozomu Y. To naznačuje, že osoba v hrobce byla biologicky žena (XX), nikoli muž (XY).

Cintas-Peña a vedoucí autor studie Leonardo García Sanjuán, rovněž ze Sevillské univerzity, tvrdí, že jejich nový objev zpochybňuje modely pravěkých společností na Pyrenejském poloostrově, které předpokládají, že je vedli charismatičtí muži.

Naše studie však „ukazuje, že tomu tak nutně nebylo“, říkají vědci; naopak se zdá, že vůdkyněmi mohly být i ženy – což nutí přehodnotit společenské role žen v Iberii doby měděné i jinde.

Revoluční archeologie

Průlomy ve studiu starověké DNA sice umožňují archeologům získávat z archeologických pozůstatků podrobné informace, od pohlaví až po barvu očí, ale tento proces může být drahý a časově náročný, přičemž vzorky jsou náchylné ke kontaminaci.

Na druhou stranu lze pomocí proteomiky vytvořit částečný genetický profil z ostatků bez ohledu na přítomnost DNA ve vzorku: Glendon Parker z Kalifornské univerzity v Davisu, průkopník proteomiky, který strávil více než deset let výzkumem forenzních a archeologických aplikací, o ní říká: „Umožňuje získat velmi malý genotyp z DNA, i když je DNA ve vzorku degradována a zmizela.“

Parkerovy studie také ukazují, že proteiny jsou ve starých kostech a zubech často stabilnější a lépe zachované než DNA: „Vždy platí, že pokud máte DNA, budete mít i protein,“ říká. „Ale pokud máte bílkoviny, nemusíte mít DNA.“

Použití proteomiky k určení pohlaví lidských ostatků je „efektivnější, levnější a rychlejší“ než analýza staré DNA, shodují se Cintas-Peña a García Sanjuán.

Přestože je tato metoda stará teprve několik let, má již podle nich vědecký dopad: „Výsledek, který v článku prezentujeme, potvrzuje účinnost této techniky.“

Proteomika a starobylá DNA

Stejně jako pro badatele, zkoumající hrob z doby bronzové ve Španělsku, byla možnost určit pohlaví podle proteinů v lidské zubní sklovině neocenitelná také pro peruánského archeologa a badatele National Geographic Gabriela Prieta, který se na nejnovější studii nepodílel.

Svému spoluvýzkumníkovi Parkerovi poslal zuby z obětí hromadných dětských obětí peruánského národa Chimú; bílkoviny odhalily, že klíčovými oběťmi byly děti mužského pohlaví.

„To nám skutečně pomohlo pochopit, že přinejmenším při této události byli nejdůležitějšími oběťmi chlapci,“ říká Prieto.

Oběti Chimú zahrnovaly stovky pozůstatků, takže analýza DNA by byla neúměrně nákladná, i kdyby se v každém souboru ostatků podařilo najít životaschopnou DNA. A přestože u některých obětí probíhá analýza DNA, má pouze doplnit proteomiku – například ukázat, zda některé z obětí byly příbuzné.

„Proteomika a analýza DNA pracují společně,“ říká Prieto. „Ale pokud máme možnost udělat proteomiku, pak se jí chopíme.“

Další články z rubriky:

Proteomika v archeologii – a u zvířat

Kromě toho, že proteomika poskytuje genetické informace ze zvířecích a lidských ostatků, může být také použita ke zkoumání mikroorganismů, které způsobovaly starověké nemoci, jako je malomocenství nebo epidemie; k identifikaci zbytků potravin na starověké keramice; a k určení zdrojů vláken používaných ve starověkých textiliích, což by mohlo poskytnout vhled do starověkých obchodních sítí.

Biomolekulární archeolog Michael Buckley z Manchesterské univerzity ve Spojeném království vyvinul proteomiku kolagenu – hlavní bílkoviny v kostech – nazval ji Zooarchaeology by Mass Spectrometry (ZooMS), umožňuje určit, z jakého živočišného druhu pochází konkrétní kost z archeologické lokality.

Tato technika byla nedávno použita k prokázání, že slonovina v anglickém hrobě z 5. nebo 6. století pochází z afrického slona, což naznačuje dosud neznámou obchodní cestu napříč starověkým světem v té době.

„Je skvělé, že se ZooMS nyní ve velkém rozjíždí,“ říká Buckley. „Jedním z nejslibnějších aspektů je, že začínáme generovat mnohem větší množství dat a získáváme mnohem lepší informace o interakcích člověka se zvířaty v minulosti.“

Zmizení: 6 nejzáhadnějších zmizení v historii

9. 7. 2023 Aneta Chábová 7 min read 458 Zobrazení Amelia Earhart, Benjamin Bathurst, historie, legendy, Louis Le Prince, maják, Mary Celeste, Virginia Dare, záhady, zmizení, ztracená kolonie

Historie Paranormal Záhady

Každý rok se na světě pohřešují miliony lidí, píše server History. Mnoho z nich se najde, mnoho ne. Některá zmizení se dají vysvětlit, jiná jsou záhadou. Zde se podíváme na šest nejznámějších zmizení v historii. Ačkoli jsou tyto případy opředeny legendami, fakta o nich jsou stále záhadná. Všechny zůstávají nevyřešené.

1. Virginia Dare a ztracená kolonie

Virginia Dareová se narodila 18. srpna 1587 v nově vznikající kolonii na ostrově Roanoke v dnešní Severní Karolíně a byla prvním anglickým dítětem narozeným v Novém světě. Devět dní po jejím narození opustil Virginiin dědeček John White (asi 1539-1593) kolonii, aby se vydal na zásobovací cestu do Anglie. White se na ostrov vrátil o tři roky později, aby zjistil, že všichni osadníci zmizeli…

White nenašel vůbec nic, co by naznačovalo, kam asi 100 mužů, žen a dětí odešlo nebo co se s nimi mohlo stát, kromě slov „Croatoan“ vyrytých na pažitu a „Cro“ vyřezaných do stromu.

Špatné počasí znemožnilo rozsáhlé pátrání a White se vrátil do Anglie.

Tradiční názor byl, že nově příchozí buď zemřeli na nemoci, hladem, nebo byli vyhlazeni domorodým obyvatelstvem. (Předchozí skupina kolonistů byla v roce 1586 zlostně vyhnána místními kmeny). Jiní se domnívají, že osadníci se nějakým způsobem přesunuli dál, možná žili se spřáteleným domorodým kmenem nebo v jeho blízkosti.

V roce 2012 našli odborníci na dobové mapě oblasti, kterou vytvořil John White (mapa „Virginea Pars“), skryté vyobrazení pevnosti, které bylo pravděpodobně ukryto na příkaz sira Waltera Raleigha z důvodů státního tajemství. Podle této teorie se mohlo jednat o tajnou základnu, kam se kolonisté přesunuli. Pokud by však „ztracení kolonisté“ přežili a pokračovali v cestě, jistě by kontaktovali ostatní osadníky a uvedli vše na pravou míru.

2. Benjamin Bathurst

Jedné temné listopadové noci roku 1809 stál mladý muž cestující pod jménem „Baron de Koch“ v opuštěných dlážděných ulicích německého města Perleberg a čekal, až bude moci nastoupit do kočáru a odjet. Jeho tajemník stál opodál, ve dveřích hostince, z něhož odjížděli a platil hostinskému. Vzadu u kočáru stál jeho komorník. Mladý muž obešel koně z druhé strany a už ho nikdy nikdo neviděl.

Zmizelý cestující se vydával za bohatého obchodníka a ve skutečnosti to byl Benjamin Bathurst, pětadvacetiletý významný britský diplomat, který se vracel z Vídně domů do Anglie.

Bathurstovým úkolem bylo přesvědčit Rakušany, aby se spojili s Británií proti Napoleonově Francii v probíhajících válkách, které zmítaly kontinentem.

Měl u sebe nějaké tajemství? Svědek z hostince v Perlebergu popsal, že Bathurst byl velmi nervózní, a prý požádal místního úředníka v Perlebergu o ozbrojenou ochranu.

Rozsáhlé prvotní pátrání dospělo k závěru, že je mrtvý, což vyvolalo popření ze strany Napoleonovy vlády. Ačkoli se obvykle objevuje teorie, že ho zavraždili lupiči, nikdy se ji nepodařilo doložit. V roce 1852 byla v domě, který patřil muži, jenž byl v listopadu 1809 číšníkem v Bílé labuti, kde Bathurst pobýval, objevena lebka. Lebka vykazovala známky násilí, ale totožnost ostatků nebyla nikdy jednoznačně určena. Osud zmizelého delegáta zůstává dodnes neznámý.

3. Mary Celeste

V prosinci 1872 si posádka kanadské lodi Dei Gratia všimla něčeho velmi zvláštního, když uprostřed Atlantického oceánu narazila na americkou loď: na palubě nikdo nebyl.

Při prohledávání lodi zjistili, že na palubě není nikdo z deseti cestujících, avšak náklad byl kompletní a většina osobních věcí cestujících stále přítomna. (Na rozdíl od všeobecného přesvědčení posádka Dei Gratia nevstoupila do kajuty a nenašla tam hrnky s čajem a talíře s netknutým jídlem). Ačkoli nic nenasvědčovalo výraznému narušení, lodní člun byl pryč, jedna z plachet chyběla a poslední zápis do lodního deníku byl datován 25. listopadu.

Co se stalo s posádkou?

Při prvním slyšení na Gibraltaru se objevilo vysvětlení, že posádka se opila nákladem komerčního alkoholu, zabila kapitána a jeho rodinu a poté uprchla v záchranném člunu. To se tehdy ukázalo jako nepodložené, protože alkohol se nedal pít.

To však mnohým nebránilo v podezření, že stále dochází k nečisté hře. Mnozí se domnívali, že buď kapitáni obou lodí společně vymysleli plán, jak se obohatit, nebo že loď přepadli piráti. Pokud šlo o pirátství, ale proč byl náklad neporušený? Pokud posádka opustila loď, jaký byl důvod? Loď nebyla nezpůsobilá k plavbě ani nehrozilo její potopení.

Mezi pravděpodobnější hypotézy patří, že loď zasáhla vodní smršť, která způsobila, že se kapitán domníval, že loď nabírá více vody, než ve skutečnosti nabírala. Dočasná evakuace na záchranný člun skončila oddělením od lodi. Navzdory rozsáhlému výzkumu této záhady zůstává neznámé, co se stalo s deseti pasažéry lodi Mary Celeste.

4. Louis Le Prince

V září 1890 byl 49letý francouzský vynálezce a umělec Louis Le Prince na prahu mezinárodní slávy a plánoval turné po USA, na kterém měl představit svou průkopnickou kameru pro pohyblivé obrázky. Dne 16. září nastoupil Le Prince v Dijonu do vlaku směřujícího do Paříže. Nikdo ho už nikdy nespatřil.

Co se stalo s Le Princem?

Podle hlavní teorie spáchal sebevraždu. V roce 1890 byl ze Seiny vyloven utonulý muž podobný Le Princovi, ačkoli tato osoba nebyla nikdy oficiálně identifikována jako Le Prince. Skutečnost, že by byl významným konkurentem Thomase Edisona, vedla mnohé včetně vdovy po Le Princovi k volání po nečisté hře, ačkoli se nikdy nic nepotvrdilo. Mezi další teorie o jeho zmizení patří úmyslné „zmizení“, aby unikl dluhům. Le Princeův osud zůstává dodnes záhadou.

5. Maják na Flannanských ostrovech

Dne 26. prosince 1900 se k malému ostrovu Eilean Mòr ve Vnějších Hebridách přiblížila loď Hesperus, aby prozkoumala nahlášený problém s ostrovním majákem. Po přiblížení k ostrovu maják na volání a signály lodi nijak nereagoval.

Strážce majáku Joseph Moore se vydal sám na člunu na průzkum. (Odvážný muž!).

V majáku ani na ostrově nebylo po žádném ze tří strážců majáku ani stopy. Na rozdíl od legendy, která se vyrojila, nenašli pátrači na stole napůl snědené jídlo ani židli na podlaze, i když jeden z mužů možná odešel ve spěchu, protože si nevzal nepromokavý oděv.

Od samého počátku se spekulovalo o tom, co se mohlo stát. Někteří se domnívali, že muži trpící chatovou horečkou se obrátili jeden proti druhému a svedli osudovou rvačku na vrcholu útesu. Jiní se domnívali, že z vody vyskočila obrovská mořská příšera a muže strhla z okraje útesu.

Nejpravděpodobnější je však původní vysvětlení. Vyšetřování dospělo k závěru, že muži pracovali na něčem poblíž okraje útesu během silné bouře a že „mimořádně velké vlny“ odneslo nešťastníky do moře.

6. Amelia Earhart

Ve 20. letech 20. století se díky svým leteckým výkonům a obhajobě práv žen stala bývalá studentka medicíny Amelia Earhartová mezinárodní celebritou.

Dne 21. května 1937 odstartovala 39letá Earhartová se svým druhým pilotem Fredem Noonanem z Kalifornie v letadle Lockheed Electra 10E, aby obletěla zeměkouli. Dne 2. července odletěli z Lae na Nové Guineji (dnes Papua-Nová Guinea) na 2 500 mil vzdálený ostrov Howland. Dvojici ani jejich letadlo už nikdy nikdo nespatřil.

Obvyklá teorie říká, že Noonanovo a Earhartovo letadlo se dostalo do potíží a zřítilo se do Tichého oceánu. První pátrací skupiny v roce 1937 měly důvod se domnívat, že Earhartová mohla skončit na Gardnerově ostrově (dnes Nikumaroro, Kiribati). Následné průzkumy ostrova, jeden z nich dokonce až v roce 2019, byly všechny bezvýsledné.

Australský voják tvrdil, že v roce 1945 viděl na ostrově Nová Británie vrak letadla velmi podobného Earhartové. Pátrání v 90. letech 20. století však tento vrak neobjevilo. Podle jiné teorie Earhartová ve skutečnosti prováděla tajný letecký průzkum pro vládu. Poté byla buď uvězněna, nebo popravena Japonci. Zřejmě se podařilo najít svědky, kteří Earhartovou viděli v roce 1937 na ostrově Saipan v Severních Marianách.

Na jedné večeři v roce 1965 byl vysloužilý pilot představen bankéřce a bývalé letkyni Irene Craigmile Bolamové (1904-1982) – muž tvrdil, že v ní okamžitě poznal Earhartovou, což se však následně ukázalo jako nepravdivé.

Mnoho odborníků i amatérů se v průběhu let snažilo záhadu vyřešit, ale zmizení Earhartové a Noonana zůstává dodnes neobjasněno.

Detektivové tsunami pátrají po starověkých katastrofách

24. 2. 2023 Iveta Mauci 5 min read 338 Zobrazení budoucnost, historie, katastrofy, tsunami

Nové TOP 10 Zajímavosti

Na písku vysoko nad oceánem leží balvan vážící více než 40 tun. Převyšuje všechny ostatní skály v dohledu a je viditelně mimo. Odpověď na to, jak se sem tato masivní odlehlá hornina dostala, neleží v obrovské rozloze pouště Atacama za ní, ale v Tichém oceánu pod ní, napsal Smithsonian. Před stovkami let narazila na severní chilské pobřeží tsunami. 20 metrů vysoká vodní stěna, vyšší než šestipatrová budova, která jako oblázky smetla balvany na pevninu.

Tsunami, která zasáhla toto monstrum, se odehrála dříve, než v Chile existovaly písemné záznamy. Ale dnes o tom víme díky detektivní práci malé skupiny badatelů, kteří po celé zeměkouli odkrývají známky dávných tsunami. Pomocí rozmanité řady vědeckých technik našli tito výzkumníci paleotsunami důkazy o dříve nezdokumentovaných kolosálních vlnách. Jejich práce přitom odhaluje, že pobřežní komunity mohou být v mnohem větším nebezpečí tsunami, než si uvědomují.

Jak vědci rozšiřují své pátrání, stále nalézají starověké tsunami větší než ty, které byly nalezeny v historických záznamech, říká James Goff, výzkumník paleotsunami z Univerzity v Southamptonu v Anglii. Důsledky jsou jasné: pokud k obrovské tsunami došlo jednou v daném místě, může se opakovat. Otázkou je, zda jsme na to připraveni.

Tsunami je víc než jen velká vlna. Konvenční vlny, dokonce i ty desítky metrů vysoké, jsou obvykle vytvářeny větrem a zahrnují pouze nejsvrchnější vrstvy vody. Nesou relativně málo energie a obvykle se neškodně zřítí na břeh.

Naproti tomu tsunami vyvolávají geologické síly – zemětřesení, sopečná erupce nebo úbočí hory, která se zřítí do moře. Tsunami zasáhne celý vodní sloupec. Zatímco velké tsunami mohou měřit 20 metrů nebo více na výšku. S některými obzvláště monstrózními se tyčí stovky metrů, nemusí být výjimečně vysoké, aby způsobily rozsáhlé škody. Namísto kolapsu na pláži se tsunami řítí na břeh jako beranidlo. Po ujetí stovek metrů nebo více do vnitrozemí voda klesá do hlubin a odnáší téměř vše, co jí stojí v cestě. Ale tsunami téměř vždy zanechají důkaz o svém průchodu – jako nemístný balvan vysoko v poušti.

Goff pátrá po prastarých tsunami téměř tři desetiletí, většinou v zemích sousedících s Tichým oceánem. Je jedním z mála vědců na celém světě, kteří se specializují na hledání důkazů o paleotsunami nebo tsunami, které předcházejí písemným záznamům.

Nejjednodušší způsob, jak zjistit, že tsunami zasáhla před stovkami nebo tisíci lety, je podívat se pod zem, říká Goff. Když vlna ustoupí, zanechá po povrchu rozházené stopy všeho, co obsahovala. Tato tenká vrstva bahna, kamenů, drobných skořápek a dalších mořských usazenin se časem pohřbí a zachová cestu tsunami mezi vrstvami sedimentu. Na některých místech jsou vrstvy tak dobře zachovány, že vědci mohou vidět důkazy o vícenásobných tsunami naskládaných na sebe jako vrstvený dort.

V jižním Chile můžete vykopat díru poblíž mnoha pobřežních řek a spočítat pásy. „Jedna, dva, tři, čtyři,“ říká Goff. „A tyhle vrstvy prostě vidíš a víš, že jsou to paleotsunami.“

V místech se skalnatým nebo neúrodnějším terénem může být stopa paleotsunami hůře rozeznatelná a použité techniky musí být přizpůsobeny prostředí. Goff a další výzkumníci také hledají mikroskopické mořské organismy, jako jsou rozsivky a foraminifera, prastará DNA z mořského života, změny geochemie a jako v Atacamě nečekané balvany.

Tato tsunami Atacama se pravděpodobně stala v roce 1420, říká Tatiana Izquierdo, výzkumnice paleotsunami se sídlem na univerzitě Rey Juan Carlos ve Španělsku, která ji pomohla objevit. Ona a její kolegové kopali pod balvanem, aby našli nenarušený sediment. Radiokarbonové datování některých mořských skořápek, které našli, poskytlo řadu potenciálních dat od 14. do 16. století. S dalším výzkumem tým našel historické záznamy o tsunami v Japonsku v roce 1420, které odpovídají jejich datům. Izquierdo říká, že jejich tsunami pravděpodobně vzniklo u chilského pobřeží po velkém zemětřesení a přešlo přes Pacifik do Japonska.

V jiných případech výzkumníci paleotsunami čerpali poznatky z archeologických záznamů. Izquierdo říká, že archeologové v Chile dříve poznamenali, že náhle, asi před 3800 lety, byla řada pobřežních míst systematicky opuštěna a nová místa se brzy objevila dále ve vnitrozemí. Další důkazy, jako jsou mušle middens, které nesly důkazy o tom, že byly erodovány silnými proudy, naznačovaly potenciální paleotsunami.

Tato data se dokonale shodují s obrovským paleotsunami, o kterém Goff našel důkazy o oceánu daleko, na Novém Zélandu, kde byly balvany o velikosti aut odhazovány téměř kilometr do vnitrozemí. Je to katastrofa, která se neobjevuje v historických záznamech, říká Goff, a je to tsunami, která pravděpodobně postihla ostrovy v celém jižním Pacifiku, včetně Vanuatu, Tongy a Cookových ostrovů. Výzkumníci z Paleotsunami musí na těchto ostrovech ještě hledat potvrzující důkazy, takže ještě neznají celý rozsah ničení, které způsobilo.

Tato tsunami z roku 2011, kterou vyvolalo zemětřesení o síle 9,0 na mořském dně u Japonska, vyvolalo vlny vysoké až 40 metrů, které se dostaly až 10 kilometrů do vnitrozemí. Voda zaplavila mořské hradby a zaplavila více než 100 určených míst pro evakuaci kvůli tsunami. Zničila celá města a ochromila jadernou elektrárnu Fukušima Daiichi. Zemřelo více než 15 000 lidí.

Součástí problému byla nedostatečná obrana Japonska. Vědci věděli o třech velkých tsunami z historických záznamů pocházejících již ze 17. století, z nichž jedna vytvořila vlny téměř stejně vysoké jako tsunami v roce 2011. Přesto úředníci založili své obranné přípravy proti tsunami, včetně výstavby mořského valu a umístění evakuačních zón před tsunami, na tsunami z roku 1960, které vyvolalo zemětřesení na chilském pobřeží, které vyvolalo v Japonsku vlny vysoké pouhých šest metrů.

„Věděli jsme, jak velké mohou být [v Japonsku]. Věděli jsme, že tyto věci musely vzniknout těsně u japonského pobřeží. A přesto jsme na to nebyli vůbec připraveni,“ říká Goff.

Tsunami Tōhoku v roce 2011 byla ničivější než téměř kterákoli jiná v moderní době. Ale jak ukazuje výzkum paleotsunami, bylo to stěží bezprecedentní.

V Chile Izquierdo říká, že se obzvláště obává toho, co by se stalo, kdyby dnes zasáhla tsunami srovnatelná s tou, která vrhala balvany do pouště Atacama. Na oblíbených prázdninových místech, jako je mimo město Caldera, si lidé postavili domy přímo u pláže. Pokud by zasáhla tsunami, mohly by být tyto domy ve vážném nebezpečí.

Vědci z paleotsunami odhalují, že tsunami, o kterých nevíme, byly často ničivější než ty, které známe. Tyto katastrofy se mohly stát před tisíci lety a tato místa možná nikdy v dohledné době neuvidí tak velké vlny. Ale někde, někdy, budeme.

Kdy a kým byl vynalezen šroubovák?

12. 12. 2022 Tomáš Pokorný 6 min read 520 Zobrazení auta, General Motors, Henry Ford, Henry Phollips, historie, letadla, průmysl, Robertson Drive, šroubováky, SSSR, USA, vynálezy

Nové TOP 10 Zajímavosti

Lidová moudrost říká, že na každou záludnou matici existuje šroub se správným závitem. Jakýkoli šroub se ale musí dotáhnout něčím jiným a tady vstupuje na scénu on. Jeho Veličenstvo šroubovák. Nástroj, bez kterého se neobejde žádný mistr. Bez ohledu na to, v jaké oblasti pracuje. Od oprav parní lokomotivy až po opravy iPhonů, napsal Svět poznání.

Problém upevnění a spojování dílů, se u lidí objevuje již dlouho. Jak se začaly objevovat složitější zařízení, otázka „Jak je opravit?“ přišla do popředí. Hřebíky, lepené spoje, ale i nit byla tvrdošíjně ignorována.

Druhé narození

Středověcí mechanici vymysleli důmyslná zařízení, ale šroubů si příliš nevážili. Výjimkou je slavný Archimédův šroub. Zařízení na zvedání vody. No a Leonardo da Vinciho šrouby. Ale všechna tato důmyslná zařízení neměla nic společného s technikou připevnění, smontování.

Důvodem malé použitelnosti šroubu bylo, že v běžném životě neexistoval žádný nástroj pro jeho použití. Totiž šroubovák. A přesto na některých místech nebyly žádné typy spojovacích prostředků, kromě šroubu, dobré. Přitom dal lidem to, co jiné možnosti neměly – sílu spoje a efektivitu.

Přesně to bylo potřeba při konstrukci ručních zbraní: kuší, později mušket a arkebuz. Šroub nedovolil, aby se zbraň rozpadla a zároveň umožnila její rychlé rozebrání a opětovné složení. A pokud se objevil šroub, nepochybně by se měl zrodit nástroj pro jeho zašroubování. Jakým byl šroubovák.

Právě v období pokroku palných zbraní muselo být „zrození“ šroubováku. Další pokrok vedl ke vzniku ještě více částí a pomocných mechanismů. Takže pro upevnění a seřízení spouštěcího mechanismu starověkých pistolí, mušket a arkebuz se začaly používat šrouby s drážkou, kam byly vkládány prvními šroubováky. Bohužel se nedochovaly.

Dochovaly se ale další doklady o jejich použití. Jedna z kreseb knihy George Agricoly „O kovech“ (1556) zobrazuje šroub, který se příliš neliší od toho současného. Je na něm vidět jeden malý, ale důležitý detail – drážka. A když je tam drážka, tak v roce 1556 tam musely být i šroubováky. Ačkoli se oficiálně věří, že šroubovák se objevil až v 17. století. Starý šroubovák se od toho moderního příliš nelišil. Stejně jako nyní měl tyč a rukojeť pro otáčení. Nedokonalost slitiny mu ale nedala dlouhou životnost. Prut z měkké oceli se rychle deformoval a stal se nepoužitelným.

Další etapa ve vývoji šroubů, a tedy i šroubováků, je spojena s vynálezem… spalovacího motoru. Samotný motor navíc šrouby speciální konstrukce opravdu nepotřeboval, ale auta, kam byly tyto motory určeny, vezla spoustu různých montáží upevněných šrouby.

Čtvercové hlavy

Zatímco kočáry se montovaly po jednotlivých exemplářích, jejich výrobci si s rychlostí montáže příliš nelámali hlavu. Ale se zavedením montážní linky Henry Fordem, se otázka efektivity stala aktuální. Montážní nástroj proto musel být kvalitní, pohodlný a vynaložené úsilí na něj mělo být minimální.

Běžný šroubovák tyto požadavky bohužel nemohl splnit. To vše kvůli designu štěrbiny, do které bylo zasunuto žihadlo nástroje. Nedokázala zajistit jejich těsný kontakt. Prut často klouzal a poškrábal povrchy. Zároveň se zvýšilo riziko přetržení závitu. Navíc, při klouzání po tyčce často uvízla v rukou montážníků. Zranění byla malá, ale vedla k tomu, že montéři, šetřící ruce, díly nedotáhli. To ovlivnilo výslednou kvalitu vozu.

Od roku 1860 se lidé pokoušeli vylepšit hlavu šroubu, ale tyto inovace byly pro sériovou výrobu příliš komplikované. Nový šroub a v důsledku toho i změnu konstrukce tyče šroubováku nevymyslel technik automontáže, ale kanadský prodejce Peter Robertson. Jednou při vyšroubování „lepivého“ šroubu vyklouzlo kanadské žihadlo ze slotu a zabodlo se mu do ruky. Po ošetření rány si Peter pomyslel: proč neudělat šroubovák bezpečnější? Například tak, aby tvar hrotu tyče nebyl ve formě nabroušeného proužku, ale čtverce. K tomu však bylo nutné změnit tvar spojky pomocí šroubu. Takže v hlavě šroubu bylo nutné udělat ne štěrbinu, ale čtverec.

Poté, co Robertson načrtl návrhy nového šroubu na papír, objednal několik takových výrobků ze sléváren. Ukázalo se, že nové šrouby mají nepopiratelnou výhodu. Čtvercové vybrání umožňovalo jeho pevné vystředění s hřídelí šroubováku. To umožnilo zašroubovat takové šrouby téměř hmatem a pod minimálními úhly. Navíc to bylo bezpečné pro montážníkovy ruce.

V roce 1907 si Robertson patentoval vynález pod názvem Robertson Drive a nabídl jej řadě automobilových a průmyslových korporací. Nejprve byly hodnoceny v továrnách Ford. Pomocí šroubů Robertson při výrobě modelů Ford T a Ford A si inženýři všimli, že čtvercový slot ušetřil dvě hodiny času na jednotku. Na montážní lince byl tento výsledek považován za průlomový a přinesl skokový nárůst zisků. Henry Ford byl ohromen a navrhl Robertsonovi, aby mu prodal patent na čtyřhranné šrouby. Kanaďan však ve snaze získat stabilní příjem odmítl. Robertsonovy šrouby a šroubováky tak zůstaly pouze ve výrobě Fordu a v jiných odvětvích průmyslu se nerozšířily. Později byly na tomto základě vynalezeny šestihranné šrouby a šroubovák s šestihranným bodcem.

Křížový kouzelník

Na rozdíl od Fordu převzal jeho konkurent General Motors vynález američana Henryho Phillipse. V roce 1936 si k němu nechal patentovat šroub a šroubovák, kterému říkáme Phillips. Ve stejné době byly šrouby Phillips z hlediska výkonu horší než šrouby Robertson. Zejména konstrukce byla náchylná na prokluzování a přenášela méně síly. Pro General Motors však tyto nedostatky nebyly kritické a právní neshody zabránily zavedení šroubů Robertson. Rok po vynálezu byly šrouby Phillips a odpovídající šroubováky použity při montáži vozů Cadillac.

Byly to šrouby Phillips, a ne šrouby Robertson, které se prosadily v Evropě a hlavně v Sovětském svazu. Během 2. světové války Spojené státy zásobovaly SSSR letadly a nákladními automobily, pro které sice existovala opravné sady, ale často se ztrácely. Proto bylo nutné vyrábět podobné díly doma. Dalším zdrojem vrtulí Phillips byly ukořistěné bombardéry B-29, které Rudá armáda ukořistila od Kwantungské armády v Mandžusku. Tuzemští letečtí konstruktéři nezměnili konstrukci šroubů a po 2 letech byly stejné použity při montáži bombardéru Tu-4.

Mohlo by Vás zajímat:

V budoucnu se ve světě objevila spousta možností pro štěrbiny v hlavách šroubů. Ale nejběžnější jsou stále štěrbinové sloty a křížové „phillipsky“. Právě pro ně se po celém světě vyrábí miliony šroubováků. I když modifikací hlav šroubů jsou desítky. Stejně tak tvary hrotů šroubováků. Proto se na počátku 20. století objevily šroubováky s vyměnitelným hrotem. To umožnilo mistrovi nosit s sebou pouze jednu rukojeť a několik forem hrotů (bitů). Zajímavostí je, že šrouby se vzácným tvarem hlavy používají výrobci nástrojů jako ochranu před neoprávněným vstupem do konstrukce. Takzvaný „blbuvzdorný“.

Pro elektrikáře také začali vyrábět speciální šroubováky s izolací nejen pro rukojeť, ale i pro hřídel, přičemž nechráněný zůstal pouze hrot ne více než 10 milimetrů.

Kromě použití nově navržených šroubů se rychlost montáže na dopravníku zvýšila díky zavedení pneumatických a elektrických šroubováků. V nich točivý moment vznikl v důsledku činnosti pneumatického nebo elektrického mechanismu.

Spolu se změnou tvaru hrotu se šroubovák změnil i na kvalitě. S příchodem nových tvrdých slitin se tyče začaly vyrábět převážně ze slitin chrom-vanad. Taková tyč byla odolná vůči deformaci. A kliky se začaly vyrábět z nových materiálů – plastů a gumy. Další novinkou u šroubováku byl ráčnový mechanismus (ráčna). S takovou tyčí se volně otáčí pouze jedním směrem, což vám umožňuje pracovat bez zachycení rukojeti. Šroubovákový pokrok se však ještě nevyčerpal. Existuje tedy projekt sonického šroubováku schopného ovlivňovat různé mechanismy prostřednictvím zvukových vln. Jak tedy bude šroubovák vypadat za 100 let, nelze říci.

Proč pravěcí pastevci nevyplivovali semena melounu

5. 11. 2022 Iveta Mauci 9 min read 386 Zobrazení historie, konzumace, meloun, pecky, Proč?

Nové TOP 10 Zajímavosti

Před tisíci lety Sahaři jedli jádra dřív, než zesládlo ovoce

Asi před 6 000 lety skupina pastevců zahnala své ovce do jeskyně v severní Africe. Když se skupina usadila na noc, pravděpodobně žvýkali semena, klábosili a dívali se na stěny jeskyně, které zdobily malby lovců s kopím a lákavou kořistí. Unavení nomádi by si ani nevšimli, když některá semena spadla na zem, napsal Magazín Smithsonian.

Ve většině případů, by se svačiny rozložily a jejich příběh by skončil. Ale suchý, slaný vzduch v jeskyni uchoval zbytky, jako naložené maso. O tisíciletí později se semena znovu objevila s dalšími rostlinami, kostmi a artefakty, když archeologové 20. století vykopali místo známé jako Uan Muhuggiag na Sahaře v dnešní Libyi.

A nyní tým vědců sekvenoval jednu z DNA semene, nejstarší a přesto genetický kód získaný z rostliny. Genom odhaluje, že semena patřila 6000 let starému divokému melounu, který měl pravděpodobně odporně hořkou dužinu. Zdá se, že Sahaři poprvé konzumovali semena vodního melounu, dlouho předtím, než se z ovoce vyvinula sladká, domestikovaná plodina, která se dnes pěstuje na farmách po celém světě. Nálezy, které byly nedávno zveřejněny v Molecularní Biologie a Evoluce, poskytují archeologům vodítko k tomu, aby dali dohromady historii domestikace vodního melounu. A pochopení minulé rozmanitosti ovoce by mohlo pomoci genetickým inženýrům navrhnout budoucí melouny.

„Je to vynikající článek,“ říká Anna Maria Mercuriová, archeoložka, která analyzovala pyl z Uan Muhuggiag, ale nebyla zapojena do nové studie. Prostřednictvím tohoto druhu práce, který spojuje genetiku a archeologii, „můžeme skutečně zlepšit své znalosti tím, že budeme poskytovat stále více podrobností o biologické rozmanitosti v minulosti, dřívějších typech rostlin a také minulém chování lidí,“ říká Mercuriová, profesorka na italské univerzitě Modena a Reggio Emilia.

Archeologové i genetici zkoumali evoluci vodního melounu, ale často s různými metodami a cíli. Porovnáním čtení DNA mezi živými druhy vytvořili genetici evoluční stromy, které ukazují, jak souvisí domestikovaný vodní meloun s divokými melouny a dalšími druhy v jeho rostlinné rodině, tykvovité, kam patří také tykev, okurka a dýně. Pomocí těchto informací zkřížili domestikovaný meloun s evolučními bratranci, aby vyvinuli odrůdy odolnější vůči chorobám a škůdcům.

Pro archeology poskytují rostlinné zbytky jako semena melounu informace o stravě a životním stylu minulých společností. Po celém světě, napříč věky, sběrači pomáhali užitečným divokým rostlinám rozmnožovat se mimo jiné šířením jejich semen a ničením konkurenčních druhů. Divoké druhy se staly domestikovanými plodinami, které by bez lidské péče nemohly přežít ani se rozmnožovat, a ze sběračů se stali farmáři. Zatímco archeologové mohou zobecnit široké tahy procesu domestikace, podrobnosti se u každé rostliny a kultury liší.

„Každá domestikace je zajímavá otázka,“ říká Dorian Fuller, archeolog a botanik z University College London, který se na nové studii nepodílel. „Ale meloun patří do kategorie plodin, které patří mezi nejstarší pěstované rostliny v různých částech světa.“ A na rozdíl od pšenice, rýže nebo kukuřice – domestikovaných jako základní potraviny pro nasycení mas – meloun a další tykvovité plodiny nebyly nutně konzumovány denně nebo používány tak, jako jsou dnes, vysvětluje Fuller. Například raní farmáři mohli mačkat semena tykvičky do výživných olejů nebo vydlabávat kůry do nádob.

Evoluční příbuzní plodiny mohou nabídnout rady o tom, proč její divoký předek přitahoval minulé lidi. Jestliže, řekněme, všechny živé divoké melouny měly sukulentní dužinu, pak předek domestikovaného melounu pravděpodobně také. V takovém případě by učenci mohli předpokládat, že hledači se starají o divokého předka ze stejného důvodu, proč nyní pěstujeme domestika, vědecky známá jako Citrullus lanatus: aby jedli něco sladkého.

Ale divoké sestřenice melounu nejsou sladké. Kromě domestikovaného Citrullus lanatus vědci identifikovali šest divokých druhů vodního melounu neboli členů Citrullus, které rostou v Africe a na Středním východě. Nejvzdálenější bratranec se sotva jeví jako příbuzný: vinná réva pochází z jižní Afriky a produkuje plody, které připomínají psí špičatou žvýkací hračku, a kořeny, které mohou produkovat jed na šípy. Ostatní divoké melouny navenek vypadají spíše jako Citrullus lanatus, ale uvnitř mají světle zbarvenou dužninu, obvykle plnou hořčinů.

*Skupiny v jižní Africe údajně vyrobily jed na šípy z kořenů Citrullus naudinianus, divokého bratrance domestikovaného vodního melounu.*

Vědci identifikovali genetické mutace v Citrullus lanatus, které vysvětlují jeho odlišnost od divokých forem. Jedna mutace vypne schopnost rostliny vytvářet hořké sloučeniny; jiný zbarví maso do červena. Tyto mutace vytvořily ovoce přitažlivější pro lidské smysly, ale zůstává nejasné, zda vznikly před nebo poté, co první farmáři začali pěstovat vodní melouny. Divoké vodní melouny se jen zřídka jedí syrové. Někteří lidé přesto stále jedí divoké Citrullus, a to i přes odpudivou dužinu. „Existují způsoby, jak překonat hořkost zpracováním, aby byly dokonale poživatelné,“ říká Fuller. Někteří lidé vyrábějí marmeládu vařením s cukrem, Citrullem – citronový meloun. Západoafrické komunity připravují polévky a nasucho pečené občerstvení ze semen melounů egusi.

Před desítkami let Fuller prosadil myšlenku, že slaná semena, spíše než sladká dužina, zpočátku přitahovala lovce k některým divokým melounům a tykvím. „Semeno má vysoký obsah jedlých tuků a je skladovatelné a přenosné,“ říká. „Často považujeme semena melounu nebo dýňová semínka za svačiny, ale není důvod, proč by v některých případech mohly být částečně pěstovány především pro semeno.“

Přesto se archeologové pokoušeli rozeznat, jak první pěstitelé toto ovoce využívali. Některé z nejstarších důkazů o pojídání vodních melounů pocházejí z Egypta za dob faraonů. V hrobce staré 4300 let je na nástěnné malbě vyobrazen podlouhlý plod se zelenými pruhy, který vypadá jako Citrullus lanatus. Protože meloun leží na stole naloženém hrozny a jiným sladkým ovocem, scéna naznačuje, že Egypťané v této době jedli meloun kvůli jeho dužině. O tisíciletí později však 3300 let stará hrobka faraona Tutanchamona obsahovala 11 košů zásobených směsí semen jujuby a vodního melounu.

Meloun kresba — Nástěnná malba ve zhruba 4300 let staré egyptské hrobce zobrazuje ovoce, které připomíná domestikovaný vodní meloun. Susanne Renner a Lise Manniche

„Nemyslím si, že by se očekávalo, že by král Tut tyto melouny zasadil,“ říká Susanne Rennerová, rostlinná bioložka na univerzitě v Mnichově v Německu. Rennerová vysvětluje, že pravděpodobnější bylo, že král měl jíst semena, když putoval do posmrtného života.

Rennerová začala zkoumat minulost melounu asi před deseti lety, když požádala Guillauma Chomickiho, tehdejšího doktoranda, aby pro ovoce postavil rodokmen. Úkol měl být malým projektem, který mu měl pomoci naučit se genetické techniky používané v Rennerově laboratoři. „Ukázalo se to mnohem, mnohem zajímavější,“ vzpomíná Chomicki, nyní biolog na Universitě Sheffield v Anglii.

V té době se botanici domnívali, že existují pouze čtyři druhy vodních melounů a že ten sladký, Citrullus lanatus, byl domestikován v jižní Africe. Spekulace z velké části vyvstaly proto, že přírodovědec z 18. století nasbíral poblíž Kapského Města vinnou révu, o níž se předpokládá, že pochází z rostliny Citrullus lanatus. Vylisované a nalepené na kartonu se churavějící listy staly exemplářem typu sladkého melounu – zvláštním zachovalým organismem, který je považován za oficiálního zástupce svého druhu.

Chomicki extrahoval DNA z útržku tohoto typu exempláře a také listy z 80 dalších plodů, které patří třem desítkám druhů. S těmito vzorky doufal, že zjistí, jaký vztah má domestikovaný vodní meloun k divokým a jaký vztah má celá skupina Citrullus k ostatním tykvovitým. Analýza zvýšila počet známých druhů melounů ze čtyř na sedm. Chomicki také zjistil, že vzorek typu sladkého melounu nebyl sladký meloun. Přírodovědec z 18. století skutečně sbíral listy z melounu cedrátového, divokého druhu s tvrdým, nevýrazným vnitřkem, jako je kůra až do konce. Citronový meloun pochází z pouští jižní Afriky a je příbuzným Citrullus lanatus, ale není to nejbližší bratranec. Sladká plodina sdílí více DNA s divokými vodními melouny rostoucími v jiných částech Afriky, uvedli Chomicki a Renner ve studii z roku 2015.

„Až do našich zpráv… všichni, všechny texty a webové stránky a tak dále říkali, že [domestikovaný] meloun pochází z Jižní Afriky,“ říká Renner.

Prostřednictvím podobných studií, analyzujících moderní a staleté exempláře, vědci zjistili, že v Súdánu dnes klíčí nejbližší příbuzný melounu sladkého. Severovýchodní Afrika je tedy dobrým odhadem, kde došlo k jeho domestikaci. Vědci však nemohou definitivně určit oblast, protože stanoviště vhodná pro meloun se mohla změnit, jak se za posledních 10 000 let změnilo prostředí Afriky. Také nalezení nejbližšího příbuzného plodiny neodpovídá tomu, proč lidé v minulosti začali rostlinu pěstovat.

Vědci věděli, že potřebují mnohem starší genomy, aby odhalili kulturu a motivaci domestikace vodního melounu. Přesto pochybovali, že potřebné exempláře existují. Na archeologických nalezištích přežívají kousky rostlin pouze za zvláštních okolností, například když jsou spáleny v táborovém ohni, a toto teplo obvykle ničí DNA. Od roku 2016 nejstarší rostlinná DNA, kterou vědci našli, pocházela ze zrn ječmene a kukuřičných klasů starých 5 000 až 6 000 let. Na základě egyptské nástěnné malby došlo pravděpodobně k domestikaci vodního melounu před více než 4000 lety.

Rennerová získala několik semen, o kterých věděla, z archeologických zpráv, včetně těch, které získala z Uan Muhuggiag, jeskyně na území dnešní Libye. Před pokusem o extrakci DNA vědci naskenovali tato semena rentgenovými paprsky s vysokým rozlišením pro papír z roku 2021. Detailní snímky odhalily výrazné praskliny, které naznačovaly, že 6000 let stará semena, okusovaly lidské zuby.

Vědci také získali semena z naleziště podél řeky Nil v dnešním Súdánu. Asi před 3000 lety se na místě nacházelo pouštní tábořiště poblíž většího města, kterému vládli egyptští faraoni. „Na těchto semenech je zvláštní to, že jsou vysušená,“ říká Philippa Ryanová, archeoložka z Kew Royal Botanic Gardens v Anglii.

Týmu se podařilo extrahovat DNA ze semen obou lokalit. „Je to prostě úžasné,“ říká Renner. Genom Uan Muhuggiag postrádal klíčové mutace, které určují sladkost a červenou barvu. „Nebyl to meloun, jak ho známe nyní,“ vysvětluje. Ovoce mělo pravděpodobně hořký, bílý vnitřek. Vzhledem k prasklinám podobným kousnutí je pravděpodobné, že Sahaři tato semínka žvýkali. Osud buničiny zůstává záhadou. Možná návštěvníci jeskyně odhodili nechutné věci, krmili je dobytkem nebo je vařili s dušeným masem. V každém případě archeologové, kteří na místě prováděli vykopávky, nenašli žádné stopy dřeně, která by teoreticky mohla být zachována, upečená v hrnci nebo zachycena v zubním kameni.

Semeno ze Súdánu neposkytlo úsek DNA nezbytný pro kontrolu sladkosti a barevných mutací. Ale obě semena nabízela dostatek genetického kódu, aby je bylo možné srovnat s novějšími melouny. Kromě semen z těchto dvou míst vědci ostříhali listy ze 47 exemplářů vodních melounů, které byly původně shromážděny v letech 1892 až 1927 na pěti kontinentech a nyní jsou uloženy v herbáři v Kew. Měli také genetický kód z několika desítek moderních Citrullus, analyzovaných v předchozích studiích.

Archeologická semena z Libye a Súdánu obsahovala úseky DNA, které odpovídaly různým moderním vodním melounům. Semeno Uan Muhuggiag, bylo geneticky nejblíže vodním melounům egusi, které se dnes v západní Africe konzumují pro jejich semena. Zjištění tedy podporují myšlenku, že obyvatelé Sahary si v minulosti užívali hořké ovoce pro svá chutná semena.

Výsledky také dokumentují ztracenou rozmanitost rostlin vodních melounů používaných k jídlu. Zdá se, že první pěstitelé pěstovali sladké a hořké typy, stejně, jako dnešní křížení mezi druhy. Ryan, spoluautor studie spolu s Rennerem a dalšími kolegy, si klade otázku: „Kdy ta rozmanitost začala mizet?

Odpověď na tuto otázku bude vyžadovat více semen melounu, aby se zaplnily geografické a časové mezery. Tyto lekce z minulosti by mohly pomoci moderním farmářům vyšlechtit odolnější a výživnější plody.

Foto: Mezinárodní centrum pro radioastronomický výzkum (ICRAR)/Tiskový zdroj EurekAlert
Trysky černé díry mají nesmírnou sílu, výkon odpovídá energii 10 000 Sluncí
Foto: Estonská univerzita biologických věd/Kristina Haan/Tiskový zdroj EurekAlert
První klonované hříbě úspěšného sportovního koně
Foto: Ilustrační_myshion/Pixabay
Světlo uvnitř těla? Tohle je nová technologie nejen ultrazvuku, má to ale háček

The Large Hadron Collider at Geneva, Switzerland

Fyzik se vydává hledat náš původ

6. 7. 2022 Tomáš Pokorný 3 min read 318 Zobrazení fyzika, historie, hledání vesmíru, původ

Technologie Zajímavosti

Experimentalista nabízí rozsáhlé dějiny vesmíru ve vědě a kultuře

Fyzik Guido Tonelli strávil desetiletí konstrukcí složitých přístrojů, které zkoumaly záhady hmoty. Jako součást jednoho ze dvou hlavních experimentů ve Velkém hadronovém urychlovači poblíž Ženevy ve Švýcarsku (2012), když skupina oznámila objev Higgsova bosonu – dlouho hledané elementární částice, která všem ostatním dodává hmotu, píše server Nature.

Nyní Tonelli obrátil svůj pohled od velmi malého k velmi velkému, historii vesmíru. Jeho ambice zahrnují vědecké poznatky, umění, filozofii a náboženství. Genesis není kniha jen o vesmíru měřeném obřími teleskopy a urychlovači částic. Je to také příběh o lidských výkladech počátku a vývoje stvoření.

Mnoho dalších fyziků, od Stephena Hawkinga po Jannu Levinovou, prozkoumalo tento prostor v populárním psaní. Většina vychází vstříc anglofonnímu publiku. Tonelliho příspěvek, bestseller v jeho rodné Itálii, má jinou příchuť. Kombinuje humanistický přístup, o který se opírá mnoho italského vzdělání, s vědeckými fakty získanými z kariéry experimentátora.

Tonelli tvrdí, že hledání původu vesmíru vychází z potřeby lidí zakořenit. Jeho biblický titul přikyvuje myšlence, že současné vědecké chápání je součástí mnohem širší kulturní historie. A obraz stvoření vytvořený vědou jednadvacátého století je stejně úžasný a tajemný jako jakýkoli starověký mýtus.

Jeho výchozím bodem je Hésiodova Theogonie, báseň z doby kolem roku 700 před Kristem o narození řeckých bohů. Na začátku byl chaos. Tonelli používá „chaos“ v jeho původním smyslu – propast nebo prázdnotu tak obrovskou, že by mohla pohltit a obsáhnout vše – spíše než v jeho modernější konotaci nepořádku. Stejně jako ticho lze chápat jako superpozici zvukových vln v opačné fázi, které se navzájem ruší, prázdnota může hostit neomezené množství hmoty a antihmoty, přesto má čistou energii nulovou. Vesmír se zrodil před 13,8 miliardami let z náhodné kvantové fluktuace v této prázdnotě.

Nejprve přišla neuvěřitelně rychlá inflace, díky níž se vesmír zvětšoval. Následovalo ochlazení, ve kterém se objevily hierarchie sil, symetrie, částice, černé díry, hvězdy a galaxie. Každá kapitola představuje „den“ v Tonelliho genezi a zachycuje důležitou fázi, kdy vesmír získal strukturu. Zde leží fenomény jako baryogeneze (záhadný proces, který vedl k asymetrii mezi hmotou a antihmotou). Prvotní polévka kvarků a gluonů, z nichž se zrodily stavební kameny atomů; a oddělení hmoty od záření.

Hmota a mytologie

Tonelli odkazuje na všechny druhy mytologie a literárních zdrojů. Pečlivě také vysvětluje, jak vědci dospěli ke svým závěrům. Kapitola o Velkém třesku popisuje práci badatelů včetně Alberta Einsteina, Georgese Lemaîtra a Henrietty Swan Leavittové a odkazuje na hinduistické božstvo Šivu, buddhistickou doktrínu prázdnoty neboli Śūnyatā a povídku Jorge Luise Borgese z roku 1945 ‚Aleph‘. . Přestože jsou koncepční skoky mezi vědeckými detaily a kulturními referencemi fascinující, je náročné je sledovat.

Popis Higgsova bosonu a jeho základní důležitosti pro vývoj struktury vesmíru a naše chápání tohoto je pro Tonelliho jednoznačně domovem. Vytváří hluboká a přehledná spojení s pojmy, jako je spontánní narušení symetrie, proces, jehož prostřednictvím fyzický systém vstupuje do stavu s nejnižší energií tím, že zdánlivě ignoruje všechny ostatní možné stavy se stejnou symetrií. A kapitoly o vzniku a struktuře hvězd a galaxií jsou strhující, bylo by radost je poslouchat a dívat se na hvězdnou oblohu.

Přesto Tonelli nechává mezeru mezi velmi malým a velmi velkým. Vzhledem k tomu, že velká část jeho příběhu se týká přeměny hmoty napříč fázemi. Je zarážející, že nemá žádné explicitní spojení s odvětvími fyziky vyvinutými k pochopení těchto jevů, jako je teorie fázových přechodů, která vysvětluje strukturální přeskupení, když se voda stává led. Toto opomenutí odhaluje kulturní mezeru ve fyzice. Ale některým průkopnickým fyzikům, jako jsou Robert Brout, Murray Gell-Mann a Ken Wilson, se podařilo propojit fyziku částic s vysokou energií s její „nízkoenergetickou“ sestřenicí kondenzované hmoty. Tonelli tu chybí trik.

Nakonec je však jeho cílem překlenout mnohem širší propast. Tu mezi vědou a humanitními obory. Pro Tonelliho vše ve vývoji vesmíru, kultury a lidských podmínek vyplývá z potřeby porozumět našemu původu. Příběhy nám umožňují pochopit prázdnotu, ze které vše začalo. Je příhodné, že jeho vlastní příběh je složitý, tajemný a občas i chaotický, trochu jako samotný vesmír.

Zdroj: Nature

Víte proč kina servírují popcorn?

19. 6. 2022 Adam Walko 1 min read 343 Zobrazení historie, kina, popcorn

TOP 10 Zajímavosti

Popcorn byl levný pro prodejce i pro zákazníky a jeho výroba nevyžadovala tuny zařízení. Popcorn se také stal populárním v době, kdy kina zoufale potřebovala ekonomickou podporu, a tak se „popcorn“ dostal na stříbrné plátno. Píše server Britannica.

Protože popcorn byl levný na výrobu, byl také levný na nákup, což zvýšilo popularitu této pochoutky během Velké hospodářské krize. Deprese zvýšila spotřebitelské výdaje na levnější luxusní zboží, jako je popcorn a filmy, a tato dvě odvětví se spojila. Divadla by konkrétnímu prodejci popcornu umožnila prodávat přímo před divadlem za denní poplatek. V polovině 40. let však kina vyřadila prostředníka a začala mít ve vstupní hale své vlastní koncesní stánky. Uvedení koncesního stánku řízeného popcornem do kin udrželo průmysl kin nad vodou a popcorn je od té doby stálicí pro sledování filmů.

Zajímavost: popcorn se nevztahuje pouze na prasklé jádro. Je to také název pro konkrétní druh kukuřice, která se používá k výrobě svačiny. Původně se pěstovala ve Střední Americe a v polovině 19. století se v USA stala populární. V porovnání s jinými svačinami v té době byla výroba velmi snadná a v roce 1885, kdy byl vynalezen mobilní výrobník popcornu poháněný párou, se vše zjednodušilo. To, co se koncem 19. století dostalo do ulic, byla flotila nezávislých dodavatelů popcornu. Byli jako prapradědové food trucků.

Zdroj: Britannica