Ve starověku a středověku se příliš nerozlišovalo mezi astronomií, která zkoumá objekty ve vesmíru a astrologií, tedy vírou, že tyto objekty mohou ovlivňovat dění na Zemi. Přestože moderní věda tyto názory stigmatizovala jako mylné, počet příznivců astrologie neustále roste, píše Svět poznání.

Božská harmonie

Astrologie se zrodila v Babylonu, kde v prvním tisíciletí před naším letopočtem astronomové vykládali astronomické jevy jako znamení. Později se Babylóňané začali zabývat natální astrologií a snažili se předpovídat události v životě člověka na základě postavení hvězd a planet v době jeho narození. Právě díky babylonskému duchovnímu Berossovi, který se kolem roku 280 př. n. l. přestěhoval na řecký ostrov Kos, se s těmito znalostmi seznámili předkové moderních Evropanů.

Zvěrokruh a astrologický systém používaný v západní astrologii začal nabývat rozpoznatelné podoby v helénistickém období (332-30 př. n. l.). Přírodní filozofové uvažovali, že hvězdy a planety mohou ovlivňovat Zemi stejným způsobem, jakým Slunce ovlivňuje život a Měsíc příliv a odliv. Lidé v helénistickém Středomoří se obvykle obraceli na astrology v naději, že dokážou předpovědět budoucnost, odhalit skryté informace a získat zpět ztracené nebo ukradené věci.

Astrologie byla také součástí starořecké medicíny a řecké filozofie, protože se věřilo, že planety mají jak fyzikální, tak metafyzické účinky. Víra, že určité planety mají moc nad určitými částmi těla a že podle jejich postavení lze předpovědět nejvhodnější dobu pro léčbu, ovlivňovala západní lékařské myšlení až do raného novověku.

Astrologie byla rozšířená také v Římské říši. Římští císaři, jako například Augustus (63 př. n. l. až 14 n. l.), byl prvním římským císařem, který používal astrologii. Císaři nechali razit mince se znameními zvěrokruhu a vydávali horoskopy předpovídající jejich úspěch a prosperitu. Zároveň si uvědomovali, že astrologie může být zneužita k podněcování nepokojů, a proto zakázali veřejně předpovídat budoucnost římské říše nebo samotného císaře. Mnozí však zákaz obcházeli, takže císař Vitellius (15-69) astrologii zakázal.

Hvězdy a kříž

Zájem Římanů o astrologii po přijetí křesťanství poklesl. V pozdním středověku se však zájem o ni opět oživil. Kontinuita tradice byla obnovena díky arabským a perským autorům.

Islámští učenci na Blízkém východě a na Pyrenejském poloostrově vytvořili mnoho nových děl o astronomii a astrologii. Tyto texty pak byly ve 12. století přeloženy do latiny a dostaly se do knihoven středověké Evropy.

Ve středověku už lidé nevěřili, že planety a hvězdy jsou bohové, ale mnozí stále věřili, že ovlivňují nebo předpovídají události na Zemi. Věřilo se, že znamení zvěrokruhu a planety mají moc nad určitými humory (tekutinami), částmi těla a chorobnými procesy. „Stejně jako Slunce řídí život rostlin a Měsíc příliv a odliv a ženský menstruační cyklus, tak i pozemské události harmonizují s nebeskými, jako struny naladěné na stejný tón,“ tvrdil jeden středověký autor. Stejným principem se řídily i další okultní vědy, jako je magie, alchymie a geomantie.

Církevní autority v Evropě také neschvalovaly astrologii jako potenciálně nebezpečnou činnost, protože zahrnovala komunikaci s duchovními entitami. Evropští astrologové tak riskovali, že budou obviněni z komunikace s démony nebo z kacířství. Ačkoli pokusy o získání tajných znalostí prostřednictvím astrologie byly zakázány, výjimky se obvykle dělaly pro astrologii prováděnou pro praktické účely související s lékařstvím, zemědělstvím nebo navigací. Zastánci astrologie se ji snažili legitimizovat jako vědu, zdůrazňovali, že je založena na naturalistické filozofii, a distancovali ji od démonických nebo magických praktik.

Ačkoli středověká církev astrologii nikdy otevřeně nepodporovala, často ji tolerovala. Tomáš Akvinský (1225-1274) napsal, že nebeská tělesa mohou mít určitou moc nad fyzikálními jevy, ale ne nad lidskou svobodnou vůlí nebo rozumem.

Chtěli vědět všechno

Jak se středověcí učenci stále více zajímali o přírodní vědy, získala si astrologie oblibu mezi vládnoucí elitou. Mnozí evropští panovníci zaměstnávali na svém dvoře astrology a další vědce a baviče. Italský astronom Guido Bonatti (1210 – cca 1296) byl jednou z nejvýznamnějších osobností středověké astrologie a působil jako osobní poradce císaře Svaté říše římské Fridricha II. Kastilský král Alfons X. (1221-1284) byl pro svou lásku k astrologii přezdíván Astrolog.

Astrologové předpokládali, že příčinou historických událostí, jako jsou války a přírodní katastrofy, je uspořádání nebo konjunkce planet. Teorie konjunkce se stala v Evropě populární v pozdním středověku, aby vysvětlila konflikty a společenské otřesy. Někteří astrologové odvážně předpovídali konec světa a francouzský kardinál Pierre d’Ailly (1351-1420) se obrátil na astrologii, aby určil, zda západní schizma mezi soupeřícími papeži v Římě, Avignonu a Pise předznamenává příchod Antikrista. Středověcí astrologové se také snažili pochopit historické trendy pomocí astrologie a vysvětlovali minulé události, jako byl vzestup islámu nebo pád Západořímské říše, pohybem planet.

Někteří astrologové se snažili předpovědět výskyt nemocí nebo moru v určitých městech. Například lékaři na pařížské univerzitě sdělili francouzskému králi Filipovi VI., že konjunkce Jupitera, Saturna a Marsu v roce 1345 způsobila epidemii.

Renesance

V renesanci se zájem o astrologii ještě zvýšil. Astrologie byla již dlouho součástí lékařských, matematických a filozofických studií, ale nyní mohla oslovit širší publikum. Nástup knihtisku v Evropě patnáctého století umožnil astrologům prodávat horoskopy a almanachy každému, kdo se zajímal o svou budoucnost.

A také v renesanční Evropě se astrologie stala metodou politické propagandy, stejně jako tomu bylo v Římské říši. Někteří astrologové zveřejňovali předpovědi o zdraví, osudu a smrti vládnoucích osobností. Jiní pokračovali v dlouhé tradici působení jako dvorní poradci, kteří využívali obratných výkladů astrologie ke stoupání po společenském žebříčku. Nejznámějším příkladem je Nostradamus (1503-1566), který radil francouzské královně Kateřině Medicejské.

V tomto období se měnil postoj katolické církve k astrologii. Papežové jako Sixtus IV. a Alexandr VI., zaměstnávali astrology ve svých službách a papež Lev X. dokonce zřídil katedru astrologie na římské univerzitě Sapienza. Zároveň byli astrologové někdy pronásledováni římskou inkvizicí jako kacíři. Renesanční polyhistor Gerolamo Cardano, byl v roce 1570 uvězněn za kacířství poté, co sestavil horoskop pro Ježíše Krista.

K útokům na astrology se přidali i učenci. Giovanni Pico della Mirandola ve svém díle Disputace proti astrologii uvedl řadu kritických argumentů. A Francesco Giuccardini poukázal na konfirmační zkreslení v astrologii, kdy jsou nepravdivé předpovědi zastánci astrologie rychle zapomenuty a jako důkaz jsou uváděny vzácné případy přesných předpovědí.

Věda a astrologie

Během vědecké revoluce evropské akademie nadále diskutovaly o přednostech astrologie a astronomové jako Johannes Kepler a Tycho Brahe vytvářeli astrologické práce pro své mecenáše. Když byly základy astrologie zpochybněny novými objevy v astronomii a fyzice, někteří se snažili zachránit tuto praxi reformou.

Kepler věřil, že problém astrologie spočívá v tom, že je založena na chybných principech a že většina jejích praktiků je nekompetentní, ale že ji lze odpovídajícím způsobem reformovat. Jednou z nejvýznamnějších změn v Keplerově astrologické teorii bylo přijetí pozorování polského astronoma Mikuláše Koperníka, že Země obíhá kolem Slunce, nikoli naopak. Jako první se pokusil revidovat astrologickou teorii v souladu s Koperníkovou heliocentrickou sluneční soustavou a provedl další reformy, například opustil zvěrokruh.

Ve stejné době se první myslitelé New Age potýkali s rostoucím konfliktem mezi aristotelskou filozofií a doslovným výkladem Bible na jedné straně a výsledky nových vědeckých objevů na straně druhé. Astrologie se ocitla mezi vědou a náboženstvím a stávala se s nimi stále více neslučitelnou. Puritánští teologové, jako byl William Perkins, se stavěli proti přijetí astrologie v anglické společnosti a přirovnávali ji k věštění a pohanským praktikám.

Astrologické předpovědi blížícího se moru nebo katastrofy mohly stále vyvolávat paniku mezi obyvatelstvem, jak dokládá všeobecný strach v Londýně během zatmění Slunce na Černé pondělí v roce 1652. Nové objevy v astronomii a matematice však brzy změnily představy lidí o sluneční soustavě a uspořádání vesmíru, které dříve dominovaly diskusím o přírodní filozofii a astronomii. Tento vývoj postupně podkopal důvěryhodnost astrologie. V celé Evropě rostla mezi vzdělanými lidmi skepse vůči nadpřirozenu ve prospěch racionálního vysvětlení jevů na základě pozorovatelných faktů.

Moderní astrologie

V 19. století však racionalismus začal selhávat a v Evropě a Spojených státech se začala objevovat nová náboženská hnutí, jako je teosofismus a spiritismus. To přispělo k obnovení zájmu o okultismus, jehož stoupenci začlenili astrologii do svých systémů víry spolu s praktikami, jako je věštění z ruky. Vzdálené spojení astrologie se starověkým Babylonem jí dodávalo mystickou přitažlivost, i když moderní astrologie má se starověkými praktikami Blízkého východu jen slabé vazby.

Nejznámějším z těchto raně novověkých astrologů byl irský okultista a věštec z ruky William John Warner, který používal jméno Cheiro. Předpovídal osudy slavných osobností té doby, včetně Marka Twaina, Oscara Wildea a Thomase Edisona. Navzdory popularitě astrologie mezi okultisty se do hlavního proudu dostala až počátkem 20. století.

Modernější přístup k astrologii se vyvinul na počátku 20. století, kdy se mystika spojila s termíny a pojmy z rozvíjejícího se oboru psychologie. Carl Jung považoval astrologii za symbolický jazyk psychologických archetypů a ve své psychoanalýze používal natální horoskopy.

A brzy Dane Rudyar využil myšlenky jungovské psychologie, evoluční teorie a populární vědy, aby astrologii uvedl na trh pro moderní čtenáře. V roce 1930 Rudyarův spolupracovník Paul G. Clancy vydal časopis Co-Temporal Astrology, na který navázal časopis American Astrology. Rudyar zpopularizoval koncept horoskopových sloupků, které obsahovaly vágní jednoodstavcovou předpověď pro lidi narozené v jednotlivých znameních zvěrokruhu.

V polovině 20. století se astrologie stala natolik populární, že se horoskopové sloupky staly pravidelnou součástí časopisů a bulvárních novin po celém světě.