$galaxy, black hole, universe, fractal, stars, milkyway, cosmos, black hole, black hole, black hole, black hole, black hole, milkyway, milkyway$

Fermilab přepisuje fyziku magnetické anomálie v „prázdném“ prostoru

14. 4. 2026 Iveta Mauci, šéfredaktorka 0 komentářů 4 min read 95 Zobrazení anomálie, černá díra, Fermilab, kvantová fyzika, magnetická anomálie, magnetické pole, mion, virtuální částice

Fyzika Nové TOP 10 Vědecké objevy Vesmír Výzkum

galaxy, black hole, universe, fractal, stars, milkyway, cosmos, black hole, black hole, black hole, black hole, black hole, milkyway, milkyway

Tento dlouho očekávaný výsledek s ohromujícím dosažením přesnosti zůstane po mnoho dalších let nejpřesnějším měřením magnetické anomálie mionu na světě.

Vědci vědí, že ani ve vakuu není prostor nikdy prázdný. Místo toho je naplněný neviditelným mořem virtuálních částic, které se v souladu se zákony kvantové fyziky objevují a mizí na neuvěřitelně krátké časové okamžiky.

Miony jsou částice se silným magnetickým polem, které se nacházejí v „prázdném“ prostoru. Jde o těžšího bratrance elektronu. Miony jsou podobné elektronům, ale jsou asi 200krát hmotnější. A stejně jako elektrony mají miony kvantově mechanickou vlastnost zvanou spin, kterou lze interpretovat jako malý vnitřní magnet. V přítomnosti vnějšího magnetického pole se vnitřní magnet bude kolísat podobně jako osa u káči (dětské hračky). Experiment na kterém vědci pracovali dlouhých 20 let tak doslova přepisuje fyziku.

Virtuální častice

Vědci můžou testovat přítomnost a povahu těchto virtuálních částic pomocí paprsků částic putujících v magnetickém poli. Experiment, který probíhal pomocí mionu g-2 zkoumali precesi mionů vystavených magnetickému poli. Hlavním cílem bylo ověřit předpovědi Standardního modelu týkající se této hodnoty experimentálním měřením rychlosti precese s přesností 0,14 ppm. Pokud existuje nesrovnalost, mohlo by to znamenat, že Standardní model je neúplný a vyžaduje revizi.

Třetí a poslední výsledek, založený na datech z posledních tří let, je v dokonalé shodě s předchozími výsledky experimentu, což dále upevňuje experimentální světový průměr. Tato dlouho očekávaná hodnota bude po mnoho dalších let nejpřesnějším měřením magnetické anomálie mionů na světě.

Navzdory nedávným výzvám, které se týkaly teoretických předpovědí, které snižovaly důkazy o nové fyzice z mionu g-2, tento výsledek poskytuje přísný standard pro navrhovaná rozšíření Standardního modelu částicové fyziky.

Miony rotují v magnetickém poli a další subatomární částice ovlivňují jejich pohyb. Čím silnější je magnetické pole, tím rychleji se mion kymácí. Pozorováním rotace mohou vědci měřit, jak rychle se miony kymácejí. Když však vědci provedli experiment, zjistili, že miony můžou být o něco magnetičtější, než předpovídala teorie.

Anomálii je potřeba vysvětlit

Anomálie je malá, pouhých 2,5 dílů z 1 miliardy. To ale může stačit k tomu, aby bylo nutné vysvětlit, co způsobuje rychlejší kymácení, v podobě zcela nových elementárních částic. Pokud by se to stalo, zpochybnilo by to Standardní model částicové fyziky, soubor pravidel pro fungování vesmíru. Dokonce je to možná nová fyzika, která má důsledky pro budoucí experimenty a pro možné souvislosti s temnou hmotou.

Pokud experiment neodpovídá teorii, mohlo by to naznačovat novou fyziku. Fyzici se konkrétně zamýšleli nad tím, zda by tento rozpor mohl být způsobený dosud neobjevenými částicemi, které přitahují precesi mionu.

Na rozdíl od jiných experimentů v oblasti fyziky potřeboval projekt Muon g-2 více než jen fyziky zabývající se částicovou fyzikou, ale potřebovala kolaboraci, která se skládala také z fyziků pracujících na urychlovačích, atomových fyziků a jaderných fyziků. Bylo velmi cenné sledovat, že když se sešli všichni tito různí odborníci, dokázali společně vyřešit věci, které by jedna skupina pravděpodobně sama nezvládla.

Objev mionu

Ve 30. letech 20. století si vědci mysleli, že hmotu zcela pochopili. Bylo jasné, že hmota se skládá z atomů, atomy z protonů, neutronů a elektronů a tím to skončilo.

Pak ale objevili mion, překvapivě těžkého bratrance elektronu, který neměl žádný zjevný účel kromě toho, aby mátl vědce. Mion byl tak nečekaný, že nositel Nobelovy ceny Isidor Isaac Rabi v souvislosti s jeho objevem doslova vtipkoval: „Kdo si to objednal?“

O sedmdesát pět let později se velká část záhady obklopující mion rozplynula. Vědci určili jeho hmotnost s přesností na osm desetinných míst, znají jeho poločas rozpadu na pikosekundu a dokonce našli způsoby, jak ho manipulovat pro využití ve vědě a průmyslu. Přesto mnoho vědců věří, že mion je víc, než se na první pohled zdá.

Nakonec se z 16 částic ve Standardním modelu mion stává středem výzkumu stále více fyziků, kteří se snaží porozumět jeho jedinečným vlastnostem a zároveň ho využít jako sondu pro zbytek subatomárního světa.

Zdroj: Fermilab; https://news.fnal.gov/2025/06/muon-g-2-most-precise-measurement-of-muon-magnetic-anomaly/

Dekódování záhadných seismických signálů bylo dokončeno

21. 8. 2024 Iveta Mauci, šéfredaktorka 4 min read 540 Zobrazení anomálie, prekurzory, seismické vlny, sopky, Země, zemětřesení, zemské jádro, zemský plášť

Geologie Nové Výzkum Země

Vědcům, kteří se zabývají zemskou tektonikou, erupcemi a zemětřesením, po celá desetiletí ležela v hlavě otázka, jak vznikají seismické anomálie, které se objevují při zemětřeseních.

Oblasti spodního zemského pláště rozptylují příchozí seismické vlny, které se vracejí na povrch jako prekurzory PKP s různou intenzitou a rychlostí.

Charakteristiky seismických anomálií na hranici zemského jádra a pláště (CMB) poskytují odlišné, ale zásadní informace, nezbytné pro pochopení dynamiky hlubokého zemského pláště a jeho dlouhodobého tepelného a chemického vývoje.

Kompresní vlny, tzv. prekurzory, prochází celým vnitřním jádrem. Jsou sledované více než 60 let. Struktura seismických anomálií v nejhlubším zemském plášti se zkoumá od jejich objevů v Gutenbergu (1958) a Boltu (1962).

První studie tvrdily, že vznikly z přechodových vrstev ve vnějším jádře. Avšak studie využívající analýzy seismických soustav v 70. letech 20. století poskytly důkazy, že prekurzory vznikly rozptylem v blízkosti CMB. Například v Haddonu & Cleary (1974), Kingu et al. (1974), nebo ve Wrightingu (1975).

Původ prekurzorů

Původ některých prekurzorů ve spodním plášti je už dnes dobře známý. Není ale jasné, které vlastnosti je vytvářejí a jak hluboko zasahují do pláště.

Když energie seismických vln způsobená zemětřesením narazí na prvky s jinou hustotou materiálů, část energie se rozptýlí, ale jiná část může být zaznamenaná na seismometrech. Příchozí zaznamenaná energie pochází z nejspodnější hranice jádra a pláště, ale najít místo, odkud rozptýlená energie přichází, bylo náročné.

Geofyzici z Utahu našli tuto souvislost mezi seismickými prekurzory PKP a anomáliemi v zemském plášti.

Souvislost seismických vln

Podle výzkumu zveřejněného v časopise Americké geofyzikální unie, se zdá, že prekurzory PKP se šíří z míst hluboko pod Severní Amerikou a západním Pacifikem a pravděpodobně souvisí se „zónami s velmi nízkou rychlostí“, tenkými vrstvami zemského pláště, kde se výrazně zpomalují.

Zóny ultra nízkých rychlostí

„Jedná se o jedny z nejextrémnějších prvků objevených na naší planetě. Legitimně nevíme, co jsou zač,“ řekl hlavní autor Michael Thorne, docent geologie a geofyziky U.S.A. „Ale jedno víme, zdá se, že se hromadí pod sopkami. Zdá se, že by mohly být kořenem plášťových chocholů, které vedly ke vzniku sopek.“

Chocholy v zemské kůře jsou zodpovědné za vulkanismus pozorovaný v Yellowstonu, na Havajských ostrovech, Samoe, Islandu a nebo na Galapágách.

„Zdá se, že tyto opravdu, opravdu velké sopky přetrvávají stovky milionů let zhruba na stejném místě,“ řekl profesor Thorne. Vědec, který ve své předchozí práci objevil jednu z největších známých zón ultra nízkých rychlostí na světě.

„Nachází se přímo pod Samoou a Samoa je jednou z největších sopek,“ poznamenal profesor Thorne.

Seismické vlny

Geovědci, kteří používali seismické vlny k průzkumu nitra Země, dospěli k moha objevům. Vědci například charakterizovali strukturu pevného vnitřního jádra Země a díky analýze seismických vln sledovali jeho pohyb.

Když zemětřesení otřese zemským povrchem, seismické vlny vystřelí skrz plášť. 2900 kilometrů silnou dynamickou vrstvou horké horniny mezi zemskou kůrou a kovovým jádrem.

Thorneův tým se zajímal o ty, které se „rozptýlí“, když procházejí nepravidelnými útvary, které způsobují změny ve složení materiálu v plášti. Některé z těchto rozptýlených vln se pak stávají právě prekurzory PKP.

Thorne se snažil přesně určit, kde k tomuto rozptylu dochází zejména proto, že vlny procházejí zemským pláštěm dvakrát. To znamená před a po průchodu tekutým vnějším jádrem Země. Jestli prekurzory vznikly na straně zdroje, nebo přijímače, nebylo možné rozlišit kvůli dvojité cestě zemským pláštěm.

Detekce

Asistent výzkumu, Surya Pachhai, vymyslel způsob jak namodelovat křivky, aby mohli detekovat zásadní efekty. Do modelu zahrnul hlavně ty, kterým se dříve nevěnovala pozornost.

Pomocí nejmodernější metody sledování seismického pole a teoretických pozorování ze simulací, analyzovali data z 58 zemětřesení. Zaměřili se na ty, ke kterým došlo kolem Nové Guineje, ale zaznamenané byly v Severní Americe poté, co prošly planetou.

Jejich nová metoda jim umožnila určit, kde došlo k rozptylu. Podél hranice mezi vnějším jádrem tekutého kovu a pláštěm nacházejícím se 2900 kilometrů pod zemským povrchem.

Závěr studie

Zjištění naznačují, že prekurzory PKP pravděpodobně pocházejí z oblastí, které jsou domovem zón s velmi nízkou rychlostí. Thorne má podezření, že se tyto vrstvy silné pouhých 20 až 40 kilometrů, tvoří v oceánské kůře. V místech na rozhraní mezi jádrem a pláštěm, kde na sebe narážejí tektonické desky.

„Nyní jsme zjistili, že tyto zóny s velmi nízkou rychlostí neexistují pouze pod aktivními body. Jsou rozprostřené po celé hranici jádra a pláště pod Severní Amerikou,“ řekl Thorne.

„Nevíme jak. Ale protože je vidíme blízko tektonických desek, myslíme si, že se generují tím, že tají čediče středooceánského hřbetu. Dynamika je pak tlačí po celé Zemi, až se nakonec nahromadí pod sopkami.“

Zdroj: Tiskové středisko univerzity Utah, Univerzita Utah, OXFORD ACADEMIC, AGU Advances

Tři světla pozorovaná u západního pobřeží USA ve vojenském prostoru, byla asi komerční letadla (video)

20. 4. 2024 Iveta Mauci, šéfredaktorka a licencovaná autorka vědeckých zpráv NASA, ESO, ESA, AAAS a EurekAlert 0 komentářů 2 min read 410 Zobrazení AARO, anomálie, komerční letadla, UFO, USA, video, vojenský personál, vojenský prostor

Nové TOP 10 UFO Záhady

Americký úřad pro řešení anomálií, řízený Ministerstvem obrany USA, vydalo závěrečné stanovisko k UAP pozorovaných ve vojenském vzdušném prostoru. Případ byl nahlášen vojenským personálem v roce 2021. Tři objekty byly popsány jako stejně vzdálená světla, která letěla relativně konstantní rychlostí.

Poloha: Západní pobřeží USA, vojenský vzdušný prostor
Rok: 2021
Nadmořská výška: Mezi 6 až 12 km
Tvar: Podlouhlé tečky/světla
Ohlašovatel: vojenský personál
Snímač: vojenský: Infračervený (IR)

Synchronizovaný pohyb letu vypadá opravdu velmi zvláštně. Podle amerického úřadu se nejedná o UAP, ale o běžná komerční letadla, jejichž průlet se je shoduje s termínem a časem průletu právě v této zóně.

Video AARO pořízené vojenským personálem:

Analýza videa a důkazy

Specialisté pro vyšetřování anomálií provedli analýzu videa a porovnali časovou osu v kombinaci s daty komerčních letů v regionu, uvádí zpráva AARO, zveřejněná na webu Ministerstva obrany. V závěru zprávy je uvedeno, že objekty byly tři samostatná komerční letadla letící ve velké vzdálenosti od infračerveného senzoru. Záznamy radarových stop byly srovnané s komerčními letadly. Podle závěru byly zarovnány s objekty, které byly vzhledem ke značné vzdálenosti od senzoru vidět pouze jako malé tečky. Jinými slovy, letadla kopírují trasy pozorovaných objektů.

Stav případu: Vyřešeno

Světla letadla byla vzdálena až 300NM (555 km) od senzoru. AARO případ vyhodnotilo takto: Neidentifikované UAP v tomto případě byly téměř jistě komerční letadla letící na dobře zavedených vzdušných koridorech až do vzdálenosti 300 námořních mil (555 km) od plošiny. Zpravodajská a vědecká služba AARO a její oddělení (S&T) nezávisle na sobě dospěli ke stejnému závěru v souladu s analytickým rámcem AARO. Objekty silně korelovaly s konkrétními komerčními letadly, která se pohybují na různých leteckých trasách až do vzdálenosti 300 námořních mil od senzoru. Ke stejnému závěru dospěli nezávisle na sobě i vědecko-techničtí partneři AARO.

Case_Resolution_of-_Western_United_States_Uap_508-02262024

Zpravodajské hodnocení: Ke zkreslení tvaru UAP v západní části USA došlo v důsledku vibrací senzoru.

AARO, anomálie, komerční letadla, UFO, USA, video, vojenský personál, vojenský prostor

Astronomové objevili hvězdu se dvěma tvářemi a jsou zmateni jejím bizarním vzhledem

9. 1. 2024 Petr Kovanda 2 min read 940 Zobrazení anomálie, astronomie, bílý trpaslík, Janus

Nové TOP 10 Vesmír Video

Bílý trpaslík přezdívaný Janus mohl být v přechodu od jednoho živlu dominujícího na jeho povrchu k druhému

Zdá se, že bílý trpaslík má jednu stranu složenou téměř výhradně z vodíku a druhou stranu tvoří helium. Je to poprvé, co astronomové objevili osamělou hvězdu, která, jak se zdá, spontánně vyvinula dvě kontrastní tváře, píše server GRUNGE.

„Povrch bílého trpaslíka se zcela mění z jedné strany na druhou,“ řekla Dr. Ilaria Caiazzová, astrofyzička z Caltechu, která práci vedla. „Když lidem ukážu pozorování, jsou uneseni.“

Objekt, který je více než 1000 světelných let daleko v souhvězdí Labutě, dostal přezdívku Janus podle římského boha přechodu se dvěma tvářemi, ačkoli jeho formální vědecký název je ZTF J203349.8+322901.1. Původně ji objevilo zařízení Zwicky Transient Facility (ZTF), přístroj, který každou noc skenuje oblohu z observatoře Caltech’s Palomar nedaleko San Diega.

Caiazzová hledala bílé trpaslíky a jedna kandidátská hvězda vyčnívala díky svým rychlým změnám jasnosti. Další pozorování odhalila, že Janus se otáčel kolem své osy každých 15 minut. Spektrometrická měření, která poskytují chemické otisky hvězdy, ukázala, že jedna strana objektu obsahovala téměř výhradně vodík a druhá téměř výhradně helium.

Při pohledu zblízka by obě strany hvězdy měly namodralou barvu a podobnou jasnost, ale heliová strana by měla zrnitý, spletitý vzhled jako naše vlastní slunce, zatímco vodíková strana by vypadala hladce.

Dvoutvárnou povahu hvězdy je obtížné vysvětlit, protože její vnější povrch je vyroben z vířícího plynu. „Je těžké, aby se něco oddělilo,“ řekl Caiazzo.

Jedním z vysvětlení je, že Janus by mohl procházet vzácným přechodem, ke kterému podle předpovědi dojde během evoluce bílého trpaslíka.

Bílí trpaslíci jsou doutnající zbytky hvězd, které byly kdysi jako naše slunce. Jak hvězdy stárnou, nafukují se do červených obrů. Nakonec je načechraný vnější materiál odfouknut a jádro se smrští do hustého, ohnivého, horkého bílého trpaslíka s hmotností zhruba jako naše Slunce, přičemž má velikost pouze Země.

Intenzivní gravitační pole hvězdy způsobuje, že těžší prvky klesají k jádru a lehčí prvky se vznášejí, čímž se pod ním vytvoří dvouvrstvá atmosféra hélia, na které je navrchu tenká vrstva vodíku (nejlehčí prvek). Když se hvězda ochladí pod asi 30 000 °C (54 032 °F), silnější vrstva helia začne bublat, což způsobí, že se vnější vrstva vodíku přimíchá, zředí a zmizí z dohledu.

„Ne všichni bílí trpaslíci kromě některých přecházejí na svém povrchu z převahy vodíku na helium,“ řekl Caiazzo. „Možná jsme jednoho takového bílého trpaslíka přistihli při činu.“

Pokud ano, vědci se domnívají, že asymetrické magnetické pole by mohlo způsobit, že přechod nastane nevychýleným způsobem. „Pokud je magnetické pole na jedné straně silnější, mohlo by to omezovat konvekci [bublání ve vrstvě helia],“ řekl Caiazzo. „Na druhé straně by mohla vítězit konvekce, a tak se vodíková vrstva ztratila.“

Zjištění jsou publikována v časopise Nature.

Pod největším kráterem Měsíce byla nalezená obrovská „anomálie“

9. 8. 2023 Jan Ondra 0 komentářů 2 min read 8964 Zobrazení anomálie, hromada kovu, kovová hmota, Měsíc, NASA

Nové Vesmír Zajímavosti

„Představte si, že vezmete hromadu kovu pětkrát větší než Velký havajský ostrov a zakopete ji pod zem“

Kovová hmota se ukrývá pod největším kráterem v naší sluneční soustavě, jižním pólem Měsíce, kotlinou Aitken (tmavě modrá oblast na fotografii). Na Měsíci se nachází jeden z největších dochovaných kráterů ve Sluneční soustavě, South Pole-Aitken Basin, který se nachází na odvrácené straně našeho satelitu, píše IFL Science. Tato oblast je ústředním bodem mnoha výzkumů. Do oblasti míří první indický lunární modul, Artemis 3 a doufá, že na jižním pólu přistane člověk. Snad nejzajímavější je hmotnostní anomálie, kterou astronomové našli v roce 2019 a která se skrývá pod jejím povrchem.

Planetární vědci objevili strukturu, která váží přibližně 2,18 miliardy miliard kilogramů a táhne se do hloubky více než 300 kilometrů (186 mil). Předpokládají, že by mohla obsahovat kov z asteroidu, který kráter vytvořil.

„Představte si, že vezmete hromadu kovu pětkrát větší než Velký ostrov na Havaji a pohřbíte ji pod zem. Přibližně tolik nečekané hmoty jsme objevili,“ řekl tehdy vedoucí autor Peter B. James z Baylorovy univerzity.

Tým použil data z kosmických sond, které tvoří misi GRAIL (Gravity Recovery and Interior Laboratory) NASA, jež měří jemné změny v gravitačním poli Měsíce. Tato pozorování lze využít ke studiu vnitřního složení našeho přirozeného satelitu. Jak se ukázalo, hmotnost, kterou naměřili, stačí na to, aby zatížila celé dno pánve směrem dolů o téměř kilometr (více než půl míle). Kráter má v průměru zhruba 2 500 kilometrů, takže to je pořádný tah.

„Když jsme to zkombinovali s měsíčními topografickými daty ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter, objevili jsme nečekaně velké množství hmoty stovky kilometrů pod kotlinou South Pole-Aitken,“ řekl James. „Jedním z vysvětlení této dodatečné hmoty je, že kov z asteroidu, který tento kráter vytvořil, je stále usazen v plášti Měsíce.“

Tým provedl počítačové simulace, aby anomálii vysvětlil. Je možné, že když asteroid zhruba před 4 miliardami let dopadl, zůstal usazen v plášti, místo aby se propadl do jádra. Alternativní vysvětlení se soustřeďuje na tuhnutí Měsíce a naznačuje, že koncentrace hustých oxidů mohla vzniknout při ochlazování a usazování magmatického oceánu.

Zájem různých kosmických agentur o kotlinu South Pole-Aitken je dán tím, jak je zvláštní. Oblast lze využít jak k poznání vnitřního složení Měsíce, tak ke studiu jeho historie. Je také nejlepší laboratoří pro studium toho, jak by vypadal katastrofický dopad na povrch kamenné planety.

Jižní pól však není jedinou částí Měsíce, která pod svým povrchem skrývá obrovské podivné struktury. Astronomové právě minulý měsíc oznámili objev mohutné hmoty vyzařující teplo pod krátery Compton a Belkovich na odvrácené straně Měsíce.

Studie byla publikována v časopise Geophysical Research Letters.

Nevyřešené záhady šestého kontinentu: Antarktida

7. 10. 2022 Jan Ondra 5 min read 774 Zobrazení anomálie, Antarktida, kovová masa, radary, satelity, vnitřní země, vulkanická činnost

Tajné projekty TOP 10 UFO Válečná zóna Záhady

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je d8435e35.jpg.

Vědci se vždy zajímali o tak tajemný kontinent, jakým je Antarktida. Od objevení uplynulo mnoho let, a přesto o něm víme tak málo. V březnu 2002 byly z kosmodromu Plesetsk, v rámci programu GRACE, vypuštěny dvojčata satelitů NASA, které měly měřit gravitační pole Země. Tyto údaje se využívají při výzkumu klimatu, při hledání nerostů a studiu zlomů v zemské kůře a vulkanické činnosti, napsal server WK.com.

Během letu nad Antarktidou zaznamenaly satelity nečekaný gravitační impuls. Byla objevena silná pozitivní gravitační anomálie. Pocházela z obrovského podledového prostoru o průměru asi 500 kilometrů. Nad ní se na tisíce kilometrů táhla zasněžená pláň antarktického ledovce o tloušťce až 4 tisíce metrů.

Anomálie jedinečná pro Antarktidu se nachází v oblasti zvané Wilkes Land. V roce 2006 zde výzkumný tým z univerzity v Ohiu, pod vedením profesora Ralpha von Frese, identifikovali přítomnost obřího kráteru dvaapůlkrát většího než kráter Chicxulub na Yucatánu, způsobený dopadem meteoritu, o kterém se předpokládá, že vedl k vyhynutí dinosaurů.

Pomocí radarů byla v tomto kráteru nalezena obrovská, extrémně hustá, pravděpodobně kovová masa, široká asi 300 kilometrů a hluboká 848 metrů. Nejprve existoval předpoklad, že tato „placka“ by mohla být koncentrací magmatu, které se vylilo z nitra země. Ale tato hypotéza byla brzy zamítnuta. Poté vědci začali mluvit o pravděpodobnosti pozůstatků obrovského asteroidu pod ledem Antarktidy. Ale jak mohla Země přežít srážku s tak monstrózní hmotou?

Výzkumníci v Antarktidě se přiklánějí k názoru, že ve Wilkesově zemi existuje nějaký druh vesmírného tělesa. Dnes je ale téměř nemožné se k němu prorazit. K tomu by bylo potřeba vytvořit speciální stanici, dovézt tuny vybavení, které by se z hlediska nákladů mohlo přiblížit odhadovaným nákladům na pilotovaný let na Mars. Vědci by navíc museli v zimě přežít při teplotě vzduchu mínus 80 stupňů.

Někdo říká, že této anomálie, potenciálně nebezpečné pro Zemi, by se vůbec nemělo dotýkat. A zastánci teorie návštěv Země mimozemskými civilizacemi věří, že pod ledem Antarktidy je ukryta masivní vesmírná loď, která slouží jako základna pro mimozemšťany nebo dokonce portál do „vnitřní Země“.

Záhadná antarktická anomálie se znovu připomněla poté, co americký ministr zahraničí John Kerry náhle navštívil Antarktidu. Okamžitě se objevily zvěsti, že Kerry údajně navštívil tajnou mimozemskou základnu umístěnou v nedávno objevené pyramidové hoře.

V následném roce se navíc na ruské stanici Vostok chystali obnovit výzkum největšího antarktického jezera Vostok nacházejícího se pod stanicí, které má hloubku až 1200 metrů. Jedná se o jakýsi antarktický Bajkal. Plánovalo se opět prorazit k jezeru pomocí nové vrtné technologie. Vrt již byl proražen.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1may-1.jpg.

Vědci nalezli neznámé bakterie ve vzorcích vody z jezera, kde tepou horké prameny. Neméně zajímavá je ale významná magnetická anomálie, kterou zaznamenali vědci z Kolumbijské univerzity na jihovýchodním břehu jezera. Od indikátorů magnetického pole pozadí se liší o více než tisíc jednotek nanotesla. (Magnetického pole).

Výzkumník Michael Stadinger navrhl, že by to mohlo být způsobeno velmi tenkou zemskou kůrou v oblasti jezera, ale jeho kolegové se domnívali, že blízkost horkého zemského nitra by naopak horniny zahřívala a tím by úroveň magnetického pole snižovala.

V důsledku vědeckých sporů vznikla teorie o přítomnosti pozůstatků starověkého města s kovovými konstrukcemi, které kdysi stálo na břehu jezera. Dokonce se začalo mluvit o tom, že na místě Antarktidy se kdysi nacházela legendární Atlantida.

Američtí vědci, kteří pracovali v NASA společně s vynikajícím německým raketovým vědcem Wernherem von Braunem, říkají, že byl přesvědčen, že Hitler měl pravdu, když nazval Antarktidu „Atlantis pod ledem“. Možná právě tato informace, pocházející od zajatých Němců, přiměla Spojené státy v roce 1946 k operaci s cílem zmocnit se Antarktidy, která dodnes nemá obdoby.

V letech 1946-1947 zahájilo americké námořnictvo operaci High Jump. Flotila 13 lodí s 33 letadly včetně letadlové lodi se vydala upevnit americkou kontrolu nad velkou částí Antarktidy.

Možná, že americké velení uvěřilo mýtům, že Německo by mohlo vybavit svou tajnou základnu v hlubinách kontinentu a dopravit tam některé pokročilé vojenské technologie. Říká se, že američtí námořníci hledali maskované vchody do světa pod ledem. Mimochodem, na vrcholcích napůl smeteného pohoří, byly k vidění jeskyně s vchody připomínajícími profil talířů UFO.

Některá vědecká data získaná během antarktického výzkumu nepodléhají zveřejnění. Je těžké si představit nesmírnost tohoto gigantického neobydleného světa, který je jedenapůlkrát větší než Spojené státy, kde jeden nechráněný nádech ledového vzduchu spaluje průdušky. Vědci naznačují, že na tomto kontinentu existují neznámé síly, které například pohybují ledovým masivem táhnoucím se tisíce kilometrů a obsahujícím 70 procent sladké vody na Zemi.

Navzdory extrémnímu chladu v tomto ledu dokonce žijí bakterie, i když jich je ve srovnání s běžnou mořskou vodou velmi málo – 300 na metr krychlový ledu. Vědce také fascinují nepochopitelné požáry vznikající nad ledovou pouští. Pozorovali je i naši výzkumníci na stanici Vostok.

Není jasné, proč nejstarší antarktické hory na naší planetě stále existují, téměř úplně zmizely pod ledem a sněhem. Podle geofyzika Robina Bella z Kolumbijské univerzity pohoří Gamburtsev už dávno přežilo svůj geologický čas.

Robin, který tyto ledem pokryté hory zkoumá již delší dobu, říká, že Gamburcevův hřeben, objevený sovětskými vědci, je starý 900 milionů až miliardu let. Tyto hory se měly rozpadnout. Například životnost Alp bude jen asi 100 milionů let. Existuje pouze jedno nepříliš přesvědčivé vysvětlení: hory přežily omlazení během tektonických kataklyzmat, které roztrhaly starověké kontinenty.

S Antarktidou něco nehraje! Tolik záhad a tak málo odpovědí, díl 1.

Profesor John Priscu z univerzity v Montaně strávil 27 let na antarktickém poli a dospěl k závěru, že antarktický ledovec se chová jako živý organismus. Je proražena mikroskopickými žilkami tekuté vody, které slouží jako útočiště úžasným bakteriím.

A prastaré bakterie staré 420 tisíc let, nalezené ve vzorcích ledu odebraných z hloubky tří kilometrů, začínají úžasně rychle vykazovat známky života. Začaly růst v roztopené vodě. „Nevíme, jestli byly ve stavu hibernace, nebo jestli je jejich životní proces jen velmi pomalý,“ řekl Priscu.

Biologové se ptají: „Proč jsou tvorové žijící ve vodách Antarktidy tak odlišní od všech ostatních na planetě?“ Mnoho obvyklých obyvatel pozemských moří a oceánů zde není. Oceán, který hraničí s kontinentem, je pod mnohametrovým ledem téměř neprozkoumaný.

Čím více však věda Antarktidě rozumí, tím více otázek vyvstává.

Zdroj: wk.com

Foto: Iveta Mauci/Obrázek vytvořený pomocí AI
Takto vznikne první mimozemská civilizace. Povrch Měsíce není „hlína“, jak proběhne výstavba?
Foto: To! NEVYMYSLÍŠ/Obrázek vytvořený pomocí zonerAI
Humor: Andrej Babiš se tajně setkal se slavnou bulharskou věštkyní Babou Vangou
Humor: Pentagon nedávno zveřejnil tajné zprávy o UFO. Piloty už štvalo, že se jim ufoni pořád pletli do cesty!
Foto: Jan Ondra/Obrázek vytvořený pomocí ZonerAI
Dobývání planet začíná. První stavba základny na Měsíci již brzy odstartuje
Foto: Jan Ondra/obrázek vytvořený pomocí ZonerAI
Tělo ve vesmíru rychle chřadne, astronauti dostanou technicky našlapané obleky
Foto: ESA/AOES Medialab, Standardní licence ESA
Bouřlivé srdce Země pod Tichým oceánem obrátilo směr

Nevyřešené záhady šestého kontinentu. Antarktida, díl 2.

29. 9. 2022 Iveta Mauci, šéfredaktorka 5 min read 644 Zobrazení 900 milionů, anomálie, Antarktida, Atlantýda, díl 2., kosmodrom, miliarda let, Plesetsk, pohoří Gamburtsev, šestý kontinent, vesmírné těleso, záhady

Nové Tajné projekty TOP 10 UFO Záhady

V letech 1946-1947 zahájilo americké námořnictvo operaci High Jump. Flotila 13 lodí s 33 letadly včetně letadlové lodi se vydala upevnit americkou kontrolu nad velkou částí Antarktidy.

S Antarktidou něco nehraje! Tolik záhad a tak málo odpovědí, díl 1.

Čím více však věda Antarktidě rozumí, tím více otázek vyvstává.

Zdroj: wk.com

Foto: Iveta Mauci/Obrázek vytvořený pomocí AI
Takto vznikne první mimozemská civilizace. Povrch Měsíce není „hlína“, jak proběhne výstavba?
Foto: To! NEVYMYSLÍŠ/Obrázek vytvořený pomocí zonerAI
Humor: Andrej Babiš se tajně setkal se slavnou bulharskou věštkyní Babou Vangou
Humor: Pentagon nedávno zveřejnil tajné zprávy o UFO. Piloty už štvalo, že se jim ufoni pořád pletli do cesty!
Foto: Jan Ondra/Obrázek vytvořený pomocí ZonerAI
Dobývání planet začíná. První stavba základny na Měsíci již brzy odstartuje
Foto: Jan Ondra/obrázek vytvořený pomocí ZonerAI
Tělo ve vesmíru rychle chřadne, astronauti dostanou technicky našlapané obleky
Foto: ESA/AOES Medialab, Standardní licence ESA
Bouřlivé srdce Země pod Tichým oceánem obrátilo směr

Mapy Google mají díru v oceánu a Reddit neví, co to bylo

20. 6. 2022 Iveta Mauci, šéfredaktorka a licencovaná autorka vědeckých zpráv NASA, ESO, ESA, AAAS a EurekAlert 3 min read 447 Zobrazení anomálie, duté země, teorie

Nové Záhady

Není to alespoň jeden z písečných červů Duny, kterému se daří ve vodě? Redditor hrající si v Google Maps narazil uprostřed Tichého oceánu na tajemnou černou díru a nikdo se nemůže shodnout, co to přesně je. Uživatel Redditu kokoblocks zveřejnil fotku záhadné anomálie na subreddit Map Google a zeptal se komunity: „Co to sakra je? Tohle nevypadá jako ostrov.“ Tak jsme pátrali na webech gi.alaska.edu a na interestingengineering.com.

Několik uživatelů nabídlo své návrhy. Podle Inside, navrhy, které se pohybovaly od tipování až po skutečné odhady. „Zřejmě vstup do duté Země. Duh,“ odpověděl jeden uživatel s odkazem na teorii duté Země, který říká, že Země je, no ano, dutá.

Jiní využili příležitosti a odpověděli na otázku původního plakátu tím, že upustili od několika docela chytrých slovních hříček: “ Ne, to ne. Ne atol. „Jiní si připadali jako drzí: „ Je to ze tří stran obklopené vodou, takže je to poloostrov,“ užitečně navrhl jiný uživatel.

Teorie duté Země

Člověk si nikdy nemůže být jistý, jak vážně to myslí, ale existuje skupina lidí, kteří si říkají „Společnost Ploché Země“. Existuje další skupina, stejně hlasitá, která věří, že Země je dutá. Před několika lety skupina „věřících“ informovala člena Geofyzikálního ústavu, že v Aljašském pohoří existuje otvor do středu Země a že toto je vstupní a výstupní bod pro létající talíře.

Novodobí zastánci teorie duté země mohou nevěřící odkázat na knihu The Hollow Earth (Bell Publishing Company, 1979) od Raymonda Bernarda. Bernard, soudě podle iniciál, které uvádí za svým jménem, má téměř všechny pokročilé akademické tituly, ale je zjevně tak trochu samotář. Jak uvádí mluvčí nakladatelství v předmluvě ke knize: „Nebudu vstupovat do žádné korespondence týkající se této knihy, ani autora. Jestli přijmete nebo odmítnete obsah této knihy, je vaše výsada. Nikoho to nezajímá.“

Psali jsme: Kruhy v obilí: Mýtus, teorie a historie science fiction

Jádrem teorie duté země je, že Země je skořápka se stěnami o tloušťce asi 800 mil. V polárních oblastech jsou díry o průměru 1400 mil s okraji, které se hladce zakřivují z vnější strany pláště dovnitř. Mořský nebo povrchový cestovatel mohl postupovat přes okraj díry, jako mravenec lezoucí přes okraj hrnku s kávou zvenčí dovnitř, a neuvědomovat si, že ve skutečnosti vstupuje do nitra Země. Bernard vysvětluje, že díry nebyly nikdy vidět ze vzduchu, protože piloti jsou oklamáni svými kompasy, aby věřili, že překračují pól. Když ve skutečnosti sledují „magnetický okraj díry“. Letadla tak ve skutečnosti nikdy nepřeletí přes geografické póly, které přirozeně označují středy samotných děr. Jako nezvratný důkaz jeho tvrzení,

Zdá se, že teorii duté země ve skutečnosti vytvořil na počátku 19. století John Symmes. Seriózní Američan, který zasvětil větší část svého pozdějšího života přesvědčování světa, že Země byla tvořena řadou soustředných schránek.

Symmes věřil, že pod našima nohama jsou míle podivuhodného neprobádaného území s bujnou vegetací, rybami a zvěří. Zjevně se našli tací, kteří ho brali vážně. Jak bylo uvedeno v říjnovém vydání Harper’s New Monthly Magazine z roku 1882, pan Howgate byl nedávno ve zprávách a navrhoval, aby byla uskutečněna expedice, aby objevili „Symmesovu díru“. Jeho plánem bylo, aby se řada mužů aklimatizovala na stále vyšší zeměpisné šířky a každý rok se pohybovali dále na sever. Měli pozorovat zvířata, která pravděpodobně každý rok přezimovala na Zemi a na jaře se objevila, aby porodila mláďata. Nakonec měla kolonie lidí na podzim sledovat zvířata, aby zjistili, kde vstoupili do té úžasné země ve středu dutiny.

Smutné pro toto romantické pojetí je, že pokud mají dnešní věřící pravdu, jediné, co by tam nyní našli, jsou létající talíře.

Zdroj: interestingengineering.com, gi.alaska.edu