S Antarktidou něco nehraje! Tolik záhad a tak málo odpovědí, díl 1.
Foto: 12019/MATA LABAntarktida, část 1.
Antarktida je šestý kontinent na naší planetě. Nejchladnější a nejdrsnější místo na Zemi. Vstup je povolen pouze vědcům, badatelům a významným lidem. Od chvíle, kdy tento kontinent objevili ruští mořeplavci Thaddeus Bellingshausen a Michail Lazarev, uplynulo téměř 200 let. Záhady antarktického ledového příkrovu ale ještě nebyly vyřešeny. Někdo si myslí, že v pevninské mase ledu je ukrytý další život. Jiní jsou si jisti, že obsahuje odpovědi na otázky o původu Země, napsal Angaraleshoz.
Je možné, že každý ze zvídavých průzkumníků Antarktidy má svým způsobem pravdu. Sérii záhadných, částečně doložených událostí, které se zde odehrály v polovině 20. století, nelze jinak vysvětlit. A tyto události jsou stále hlavním tajemstvím šestého kontinentu naší planety.
V roce 1959 sovětská expedice, která založila polární stanici Mirnyj v Antarktidě, vyslala do vnitrozemí výpravu osmi průzkumníků, aby dosáhla magnetického jižního pólu. Vrátili se jen tři. Podle oficiální verze byla příčinou tragédie silná bouře, silné mrazy a porucha motoru terénního vozu.
V roce 1962 se polárníci ze Spojených států vydali k jižnímu magnetickému pólu. Američané zohlednili smutné zkušenosti svých sovětských kolegů, takže 17 lidí bylo na expedici vybaveno již na třech terénních vozidlech a neustálým rádiovým spojením. Při této výpravě nikdo nezemřel, ale lidé se vrátili na jednom terénním vozidle. Všichni byli na pokraji šílenství. Vědci nedokázali nic jasně vysvětlit a byli okamžitě evakuováni do své vlasti.
Mnohem později se sovětský polárník Jurij Koršunov v rozhovoru s reportérem pokusil vyprávět, co se stalo s expedicí stanice Mirnyj. Korshunov byl jedním z těch, kteří přežili cestu k magnetickému pólu. Podle polárníka na skupinu zaútočily svítící létající objekty, které připomínají disky. Pokus o odstranění anomálního jevu skončil neúspěchem. Fotograf a fotoaparát byly zničeny paprskem z létajícího předmětu. Zemřeli i ti, kteří začali útok ze vzduchu odrážet loveckými puškami. Reportér tento příběh nestihl zveřejnit.
Korshunov mezitím zemřel. A teprve nedávno se o odhaleních sovětského polárníka dozvěděli Američané. Tento příběh okamžitě spojili s další antarktickou expedicí vyslanou z námořní základny Norfolk v roce 1946. Byla to velmi zvláštní výprava. Byl plně financován Pentagonem a měl dokonce vojenský název High Jump. Výpravě velel slavný polární badatel admirál Richard Bird.
Před odjezdem na moře řekl admirál Bird na tiskové konferenci: „Moje výprava má vojenský charakter!“ Ačkoli neuvedl podrobnosti, někteří novináři navrhli, že Byrdovým posláním bylo najít a zlikvidovat přísně tajnou nacistickou základnu nacházející se někde v nejjižnějších zeměpisných šířkách.
Byla to doba, kdy země protihitlerovské koalice živě diskutovaly o záhadném zmizení přeživších stranických funkcionářů Třetí říše po kapitulaci německé armády. A také ztráta zlatých rezerv a high-tech vývoj nacistického Německa. Byly vyjádřeny různé verze. Až do té míry, že se nacisté mohli schovat někde v Antarktidě, kde si předem vybudovali tajné úkryty.
Na konci ledna 1947 se americká expedice přiblížila k Antarktidě a začala provádět letecký průzkum pevniny v oblasti země Queen Maud. Během prvních týdnů bylo pořízeno několik stovek leteckých snímků. A najednou se stane něco záhadného. Expedice, připravená na šest měsíců, sotva dosáhla ledového kontinentu, spěšně zastavila a v panice opustila břehy Antarktidy.
Pentagon dostává neuspokojivé zprávy. Ztratil se torpédoborec, téměř polovina letadel na palubě, desítky námořníků a důstojníků. Admirál Bird, člen mimořádné vyšetřovací komise Kongresu USA, řekl doslova toto: „V případě nové války může být Amerika napadena nepřítelem schopným létat z jednoho pólu na druhý neuvěřitelnou rychlostí.“
Kdo zahnal americkou eskadru k útěku? Rok a půl před touto událostí se v argentinském přístavu Mar del Plata úřadům vzdaly dvě německé ponorky z takzvaného „Fuehrerova konvoje“. Úkoly tohoto přísně tajného spojení jsou stále hluboce tajné. Posádky ponorek byly zaujatě vyslýchány. Svědectví se ale podařilo získat pouze veliteli ponorky s ocasním číslem Q530.
Dlouho existovala verze, že na Zemi kdysi existoval jediný superkontinent Gondwana. Existoval asi před 500 miliony let a sjednotil téměř celou zemi na jižní polokouli. Kam zmizel tento superkontinent? Rozdělil se na několik kontinentů, například v důsledku geologické trhliny a rychlého posunu tektonických desek. Jedním z takových kontinentů je Antarktida. A dost možná by to mohlo být i součástí Atlantidy.
Tuto myšlenku navrhl Platón. Podle jeho výpočtů rozměry ztracené civilizace odpovídají parametrům Antarktidy. Před dvěma stoletími byla navíc nalezena mapa tureckého admirála Muhiddina Piri-beye, sestavená v roce 1513, kde je Antarktida vyobrazena bez ledové pokrývky. Piri Bey dosvědčil, že při sestavování mapy použil výhradně starořecké zdroje.
Myšlenky, že by se pod ledovou čepicí šestého kontinentu mohla skrývat tajemství atlantské civilizace, se chopil Adolf Hitler. Nacisté, jak víte, se aktivně zapojili do hledání starověkých znalostí a špičkových technologií svých předků. Vedení Třetí říše pochopilo, že kvůli velikosti armády nebudou moci vyhrát budoucí války. Odtud četné výpravy tajné společnosti do Tibetu, Latinské Ameriky a nakonec do Antarktidy.
Hitler vyslal několik skupin, aby hledaly tajné znalosti na ledovém kontinentu. Pro zachování naprostého utajení mise použili výzkumníci výhradně ponorkovou flotilu. Ale již po výsledcích jedné z prvních výprav velitel Kriegsmarines, admirál Karl Dönitz, řekl: „Moje ponorky objevily skutečný pozemský ráj!“ V roce 1943, v době vrcholící války s Ruskem, Gross admirál Dönitz pronáší další neméně záhadnou větu: „Německá ponorková flotila může být hrdá, že na druhém konci světa vytvořila pro Führera nedobytnou pevnost!“
Není to tak dávno, co byla v Antarktidě pod kilometrovou vrstvou ledu objevena obrovská jezera. Teplota vody v nich je +18 stupňů. Nad povrchem jsou klenuté klenby naplněné teplým vzduchem. Existuje předpoklad, že z těchto jezer, neustále vyhřívaných zespodu, proudí do oceánu skutečné řeky teplé vody. Tisíce let dokázali vytvořit pod ledem obrovské tunely. Ze strany oceánu, potápění pod pobřežním ledem, tam může bezpečně vstoupit jakákoli ponorka. Zdá se, že právě to měl na mysli admirál Dönitz, když mluvil o nedobytné pevnosti pro Führera na druhém konci světa.
Soudě podle nalezených dokumentů nacisté ve skutečnosti plánovali vytvořit přísně tajné cvičiště v Antarktidě. Dostal krycí jméno „Baza-211“ neboli Nové Švábsko a údajně již od začátku roku 1939 táhly ke břehům ledového kontinentu speciální lodě naložené těžební technikou, železniční a stavební technikou. Začali tam přicházet také vědci, inženýři a vysoce kvalifikovaní pracovníci. Proč nacisté takovou základnu potřebovali?
Existují různé hypotézy. Je možné, že Němci plánovali udržet Jižní moře pod vojenskou kontrolou. Někdo si myslí, že v útrobách Antarktidy byl hledán zbrojní uran. Existuje také zajímavý názor, že tam byl vybudován úkryt pro elitu Třetí říše pro případ úplné porážky v nadcházející světové válce. Zároveň přívrženci nejnovější verze tvrdí, že údajně již na počátku 40. let začal přesun budoucích obyvatel Antarktidy – Nového Švábska. Nejen vědci a specialisté, ale i straničtí funkcionáři s vysokými státními úředníky. A že tam byla poslána nějaká tajná produkce.
Mimochodem, hned po kapitulaci Německa byli Američané, kteří aktivně rekrutovali vědce pro práci ve Spojených státech, zmateni tím, že tisíce vysoce kvalifikovaných specialistů z Třetí říše zmizeli beze stopy. Chyběla také asi stovka ponorek německých námořních sil. V seznamech vojenských ztrát nebyli uvedeni lidé ani čluny.
To vše nemohlo Bílý dům znepokojit. Oddělení Allena Dullese navíc obdrželo zajímavé informace od německých ponorek zajatých v Argentině. Verze o existenci tajné nacistické základny v Antarktidě nacházeli stále více potvrzení. Tato základna musela být v průběhu situace nalezena a zničena. Ke břehům šestého kontinentu se proto koncem roku 1946 vydala tzv. vědecká, ale ve skutečnosti vojenská výprava velikosti letky pod velením Richarda Byrda.
Ale nebylo to tam. Jakmile dorazili do země královny Maud, byla výprava napadena. Ale kým? Piloti hovořili o létajících discích vyskakujících z vody a útočících na ně, o spalujících paprscích všeho živého a o podivných jevech hromadného duševního onemocnění lidí. Není pravda, že popisy události mají něco společného s příběhem polárníka Jurije Koršunova? Pouze sovětští průzkumníci byli napadeni na souši a Byrdova výprava na moři.
„Vyskočili zpod vody jako blázni a doslova proklouzli mezi stěžněmi lodí takovou rychlostí, že proudy rozhořčeného vzduchu trhaly antény rádia. Celá noční můra trvala asi 20 minut. Když se létající talíře opět ponořily pod vodu, začali jsme počítat ztráty. Byly děsivé. „Toto je vzpomínka člena expedice, zkušeného vojenského pilota Johna Simsona. Co se tedy stalo? A komu mohly tyto létající disky patřit?“
V poválečných letech byly v tajných nacistických archivech objeveny zajímavé fotografie a kresby. Po pečlivém prostudování těchto dokumentů dospěli odborníci k závěru, že němečtí vědci vyvíjeli navenek velmi podivná létající vznášedla. Název „létající talíř“ se v lexikonu objevil později. A pak se jim říkalo „disky“. Specialisté byli ohromeni, nic podobného v té době na světě nebylo. Jak se nacistickým vědcům podařilo udělat takový technologický průlom?
O vývoji Třetí říše v oblasti „létajících talířů“ je dnes známo mnoho. Počet dotazů však v průběhu let neubývá. Do jaké míry se to Němcům podařilo? Podle některých zpráv se v roce 1936 zřítil neidentifikovaný létající objekt nadpozemského původu u města Freiburg. Byl objeven a možná že němečtí vědci s podporou SS ho dokázali opravit a dokonce otestovat jeho energetický systém a pohonný systém. Pokusy zkopírovat zařízení a reprodukovat technologii letu v pozemských podmínkách však skončily neúspěchem.
O něco dříve slavný vynálezce Viktor Schauberger staví svůj „talíř“ a nazývá jej letadlem onoho světa. Zařízení má tři paralelní disky. Během provozu se horní a spodní kotouč otáčejí v opačném směru a vytvářejí velmi silné pole a antigravitační efekt. Podle důkazů se tato struktura nejen vznášela ve vzduchu, ale také měnila strukturu času kolem ní. Předpokládá se, že právě toto technomagické zařízení se stalo prototypem budoucích létajících disků.
Projekt se začal zajímat o vojenské oddělení a později tento vývoj a další podobné převzaly kontrolu nad SS a společností Ahnenerbe. Ještě před válkou byly z tibetské expedice „Ahnenerbe“ do Německa dodány stovky starověkých pergamenů v sanskrtu, staré čínštině a dalších východních jazycích. Rukopisy prošly pečlivým studiem. Wernher von Braun, tvůrce prvních balistických střel „Vau“, řekl po válce: „Z těchto dokumentů jsme se hodně naučili.“
Dešifrování starověkých rukopisů nalezených expedicemi v Ahnenerbe zřejmě přineslo své ovoce. V roce 1939 si konstruktér letadla Focke Wulf, profesor Heinrich Focke, nechal patentovat letoun s vertikálním vzletem s talířovitým přeplňovaným motorem. Ve stejném roce německý vynálezce a bývalý farmář Arthur Zak začal vyvíjet letadlo s kotoučovými křídly. Toto zařízení nazvané AC-6 bylo vytvořeno v Lipsku v závodě Mitteldeutsche Motoren Wielke.
Testy začaly v roce 1944 na Branders AFB. Pilot byl schopen pouze zvednout AS-6 ze země. Poté pravý podvozek nevydržel zatížení od jalového momentu vrtule. Armáda brzy opustila vývoj. Koncem roku 1942 se do vzduchu vznáší bojový létající disk s názvem „Hunter-1“ o průměru téměř 12 metrů. Do konce války prý bylo vyrobeno 17 takových zařízení. Ale s takovými prohlášeními je třeba zacházet s extrémní opatrností.
Podle zpravodajských údajů ze zemí protihitlerovské koalice měli Němci na konci války devět vědeckých podniků, ve kterých testovali projekty létání.
Slavný badatel antarktických záhad Třetí říše David Childress tvrdí, že tomu tak bylo. Jmenuje datum – rok 1942, kdy byly tisíce specialistů a dělníků, ale i pilotů, přemístěni pomocí ponorek na jižní pól. Čili pokud dále rozvineme logický řetězec, tak nacistická antarktická základna Nové Švábsko není žádná fantazie a výroba bojových „létajících talířů“ se tam přesto rozběhla. A právě tyto „talíře“ vylétající z vody zaútočily na americkou výpravu v roce 1947. Mohlo by to být skutečně tak?
Je možné, že němečtí osadníci, kteří se usadili v Novém Švábsku, učinili neuvěřitelný vědecký průlom a byli schopni vytvořit pokročilejší letadla schopná vést aktivní vojenské operace v jakémkoli prostředí. A zdroje pro tento průlom byly sbírány přímo z hlubin šestého kontinentu. Ostatně ne nadarmo Platón naznačil, že Antarktida je atlantská civilizace skrytá vrstvou ledu. A tato civilizace může být úložištěm tolika tajemství.
Někteří vědci se domnívají, že německá základna v Antarktidě přežila dodnes. Navíc se tam mluví o existenci celého podzemního města s názvem Nový Berlín se dvěma miliony obyvatel. Hlavním zaměstnáním jejích obyvatel je prý genetické inženýrství a průzkum vesmíru … Nepřímé potvrzení existence základny se nazývá opakovaná pozorování UFO v oblasti jižního pólu.
Pamětníci nejčastěji mluví o „talířích“ a „doutnících“ visících ve vzduchu. Je možné, že právě na tyto objekty zaútočili sovětští a američtí polárníci, kteří se koncem 50. a začátkem 60. let pokoušeli dosáhnout jižního magnetického pólu. Dá se předpokládat, že se výzkumníci dostali příliš blízko k místu, kde podzemní město … A obyvatelé základny zapnuli své hlavní obranné prostředky, aby vetřelce zastavili.
Mimochodem, v roce 1976 Japonci za použití nejnovějšího vybavení současně spatřili 19 kulatých objektů, které se ponořily z vesmíru do Antarktidy a zmizely z obrazovky. Kromě toho vědci objevili na oběžné dráze Země několik umělých satelitů, které patří …. nikdo neví komu. Šestý kontinent si nadále udržuje svá tajemství. Všechny nové otázky k nim přibývají a v průběhu let jich neubývá. Ale naděje nebledne, takže možná jednou budou tato tajemství odhalena.
Antarktida byla považována za neživý kontinent obývaný pouze tučňáky. Ale vědci z antarktických vědeckých stanic tam začali narážet na hrozná monstra …
