Tunguzský meteorit nepřestává znepokojovat vědce

Foto: urikyo33/Pixabay

Tunguzský meteorit nepřestává znepokojovat vědce. Řada badatelů se domnívá, že se věda setkala s unikátním, člověku neznámým jevem, který se teprve podaří rozluštit. Většina odborníků se shoduje, že příčinou výbuchu bylo velké kosmické těleso, které vstoupilo do zemské atmosféry a klíčovou otázkou je jeho materiálové složení. Bohužel zatím nebyla nalezena žádná látka, kterou by bylo možné zaručeně ztotožnit s tunguzským meteoritem, napsal Svět poznání.

Očima očitých svědků

Autoři různých verzí tunguzské katastrofy, se pokoušeli svá stanoviska podpořit výpověďmi očitých svědků, ti však většinou situaci pouze zamotali. Většina z nich například tvrdila, že necítili zemětřesení ani žádné vibrace, ale pouze slyšela velmi hlasité zvuky, připomínající hřmění nebo dělostřeleckou kanonádu. Někteří viděli letící hvězdu s ohnivým ocasem, která jako by padala do vody, jiní pozorovali ohnivý sloup ve tvaru kopí. Ve skutečnosti byly otřesy půdy zaznamenány seismickými stanicemi v různých částech zeměkoule, a to až na západní polokouli.

Exploze

Koncem června 1908 došlo v povodí řeky Podkamenná Tunguska na Sibiři k výbuchu monstrózní síly, vysoké 9 km. Kolosální výbuch nepřirozeného světla na několik dní rozzářil oblohu od centrální Sibiře až po Atlantik a i v dalekém Londýně bylo možné v noci číst noviny Times.

Nic podobného v dějinách lidstva nebylo: obrovský žár a tlaková vlna zničily veškerý život na ploše stovek kilometrů čtverečních, pokáceny byly desítky milionů stromů. Síla výbuchu se odhadovala na 10 až 15 milionů tun ekvivalentu TNT. Pro srovnání: síla atomových bomb svržených na japonská města Hirošimu a Nagasaki byla přibližně 18 a 21 kt. V opuštěné tajze naštěstí nedošlo k žádným lidským obětem. Kdyby však došlo k výbuchu nad velkým populačním centrem, jako je Tokio, Petrohrad, Londýn nebo New York, počet obětí by se počítal na statisíce.

Pravda, nebo fikce?

Většina vědců se dnes domnívá, že tunguzský meteorit byl asteroid – blok horniny – nebo kometa – obrovský blok ledu – a že při opětovném vstupu do zemské atmosféry explodoval tak rychle, že nedosáhl jejího povrchu. V poválečných letech však začala získávat na popularitě ufologická verze. Záminkou se stala povídka slavného sovětského spisovatele sci-fi Alexandra Kazanceva, v níž se to, co se stalo nad sibiřskou tajgou, vysvětlovalo výbuchem jaderné jednotky marťanské kosmické lodi. Myšlenku podpořil také popularizátor astronomie Felix Siegel, kterého fascinovala problematika létajících talířů. Astronomové a meteorologové tuto myšlenku okamžitě odmítli. V časopise Nauka i Žizň vyšel rozhořčený článek, který „mimozemskou teorii“ kategoricky odmítl. Vyjádřil také naději, že meteoritický kráter bude jistě nalezen, protože pád tunguzského meteoritu by podle výpočtů jistě vytvořil kráter hluboký 200 m a o poloměru 1 000 m. V článku se objevily i názory na to, že se v Tunguzce určitě našel meteoritický kráter.

Ke Kazancevovým odpůrcům patřili také slavní spisovatelé sci-fi Arkadij a Boris Strugacký. Boris v roce 1955 vystudoval astronomii na Leningradské státní univerzitě a několik let pracoval na Pulkovské observatoři. Ve spoluautorství s astrofyzikem Nikolajem Kozyrevem vypracoval originální koncepci času. Na jejím základě v povídce „Pondělí začíná v sobotu“ předložili bratři sci-fi svou verzi, podle níž byl tunguzský meteorit hvězdnou lodí mimozemšťanů-kontrastometrů. Kontramontáž je pohyb v čase v opačném směru. Tuto myšlenku ocenil klasik science fiction Stanislav Lem, který „časové smyčky“ opakovaně používal ve svých příbězích.

Hypotéza časové smyčky získala nečekané pokračování v dílech britského teoretika Rogera Penrose. Když jsme s ním v korespondenci diskutovali o potulných mikrokolapsarech Stephena Hawkinga, sir Penrose nečekaně navrhl, že protivětrná loď by mohla pocházet z jiného vesmíru, což je zrcadlová ozvěna Velkého třesku. Právě tento koncept britský teoretik v poslední době rozvíjí.

Souboj hypotéz

Ufolog A. Zolotov, zastánce verze, že marťanská sonda explodovala v důsledku přehřátí reaktoru, opakovaně prohlásil, že se mu údajně podařilo na místě výbuchu zjistit stopy radioaktivity. Podobnou verzi předložil i J. Lavbin, vedoucí Nadace pro tunguzský fenomén na Sibiři.

Původní hypotézu navrhli pracovníci Státního astronomického ústavu. P. K. Šternberka. Podle jejich názoru asteroid letěl po trajektorii „orbitálního odrazu“ – vstoupil do zemské atmosféry a poté se znovu dostal do vesmíru, přibližně tak, jak to bylo pozorováno v Utahu a Wyomingu v roce 1972. Pak horními vrstvami atmosféry prošlo nebeské těleso velikosti kamionu. Meteorit tunguzského bumerangu měl přitom průměr 200 metrů a rychlostí 20 km/s proletěl stratosférou naší planety asi 3 000 km a přiblížil se k jejímu povrchu na 10–15 km. Vlivem tření o vzduch byl zahalen do oblaku vysokoteplotního plazmatu, což vytvořilo rázovou vlnu a rozsáhlé požáry v epicentru. Ztratil přitom polovinu hmoty, tedy minimálně 30 000 000 tun.

Myšlenka odrazu doplňuje verzi prvního badatele Leonida Kulika, kterou vyslovil v roce 1927. Domníval se, že explozi způsobilo křehké těleso letící atmosférou rychlostí 14-30 km/s. V důsledku toho se ledový asteroid nebo jádro komety zhroutilo ve výšce 9 km, což způsobilo nejsilnější atmosférický výbuch. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že v epicentru výbuchu mělo dojít k rozsáhlejší destrukci, ale stromy tam přežily. A jejich větve byly polámané, jako by je tlaková vlna zasáhla shora.

Expediční centrum Ruské geografické společnosti v Sibiřském federálním okruhu věnuje velkou pozornost kulatým vodním plochám v tunguzské přírodní rezervaci. Výzkum sibiřských vědců však ukázal, že všechna tato jezera jsou příliš mladá, nejsou ani vyznačena na schématech expedic L. Kulika. Ten si nejprve spletl zbytky kráteru s hrbolatým rašeliništěm a zahájil výkopy. Práce však nepřinesly výsledky. Meteorit zmizel beze stopy…

Štafetu hypotéz převzali částicoví fyzici, kteří se už dávno pokoušeli o roli tunguzského meteoritu všelijaké vesmírné mimozemšťany. Pro „fyzikálně-matematické“ fantazie se nabízí široké pole působnosti, včetně supermasivních částic temné hmoty a kosmických strun táhnoucích se napříč Mléčnou dráhou. Objevila se teorie, že Zemi začátkem minulého století bombardovaly magnetary – kolosální hvězdné „rotačky“, rotující nepředstavitelnou rychlostí, které jsou schopny cíleně vysílat elektromagnetické pulsy monstrózní energie.

Jak je vidět, dnes je klasifikátor hypotéz mohutným adresářem: zahrnuje verze geofyzikální, meteoritické, syntetické a dokonce i psychické, nemluvě o ufologických a technogenních, souvisejících s antihmotou, temnou hmotou a energií…