„Test koštěte“: Jedna z nejhloupějších věcí, které se odehrávaly v NASA

Zde je několik problémů, které se vás pravděpodobně nedotknou, pokud nepracujete v NASA: vodík hoří velmi bledě modrým plamenem, který je na denním světle téměř neviditelný. Navíc je vysoce hořlavý a má tendenci unikat i těmi nejmenšími trhlinami. „To z něj dělá nebezpečný prvek, protože je vysoce hořlavý, a to až do té míry, že únik z vysokotlakého spoje může způsobit vznícení,“ vysvětlila NASA ve svém příspěvku z roku 2015. „V důsledku toho je odhalování úniků nejvyšší prioritou, ale je to také výzva, protože plyn a plamen, který vydává, je bez zápachu a barvy.“

V roce 2003 přišla NASA a Floridské centrum pro solární energii s řešením v podobě pásky, která při vystavení prvku mění barvu. Předtím se k detekci plamene používaly ultrafialové senzory. Předtím používané řešení však bylo mnohem méně důstojné i když mnohem zábavnější.

„Vzhledem k těmto rizikům si představte úkol, kdybyste museli monitorovat kapalný vodík při jeho průtoku několikakilometrovým potrubím, což musela NASA dělat při přípravě každého startu raketoplánu, kdy se stovky tisíc galonů přečerpávaly ze zásobní nádrže na startovací rampu k doplnění paliva,“ vysvětlila NASA. „V dobách Apolla se odhalení plamene z některého z těchto úniků provádělo metodou „koštěte“, kdy pracovníci vzali koště a chodili s nataženou metlou před sebou. Pokud hlavice začala hořet, došlo k úniku.“

Řešení bylo praktické a zjevně fungovalo, i když to asi nebyl zrovna uklidňující pohled na test „hoří mi koště“ prováděný v organizaci, která vyhazuje lidi do vesmíru. Metodu koštěte používali také hasiči zasahující při požárech vodíku. Naštěstí ji nahradily lepší metody, které nejsou tak náchylné na to, že venku trochu fouká.