Neděle, 19 května, 2024

Saddám Husajn a atomová bomba. Pravda, nebo mýtus?

HistorieNovéTOP 10Válečná zónaVšechny články

Vláda Saddáma Husajna byla svržena před 20 lety, ale diskuse o atomové bombě, na které údajně pracovali iráčtí vědci, pokračují. Někteří lidé považují „Saddámovu bombu“ za další produkt americké propagandy, píše WP Tech. Jiní však věří tvrzením administrativy George Bushe o iráckých zbraních hromadného ničení, včetně pokročilé práce Saddámových vědců na atomové bombě. Pravda je však mnohem složitější a méně zřejmá, než se snaží vykreslit internetové diskuse.

Francouzský reaktor

V roce 1956, kdy v Iráku ještě vládl král Fajsal II, byla založena Irácká agentura pro atomovou energii. Toto datum je bráno jako symbolický začátek iráckých prací v oblasti jaderné energie. Zlom však nastal s pučem v roce 1968, kdy se v Iráku chopila moci strana Baas a Saddám Husajn se stal viceprezidentem.

Saddám kladl velký důraz na rozšíření vojenských schopností Iráku. Tehdejší viceprezident lehce utratil miliony dolarů za konvenční výzbroj, pušky, tanky, stíhačky. Kufřík napěchovaný dolary mu otevřel dveře k největším světovým zbrojním firmám, Francouzi a Britové byli obzvláště dychtiví po přezbrojení Bagdádu. Problém však nastal, když se Saddám začal zajímat o jaderné zbraně.

Na počátku 70. let Bagdád usiloval o nákup jaderného reaktoru. S žádostí o pomoc se nejprve obrátil na Sovětský svaz. Moskva, která straně Baas nedůvěřovala (kvůli represím, jichž se baasisté od poloviny 70. let dopouštěli vůči domácím komunistům), však k tématu přistupovala se značným odstupem. Rusové sice předběžně souhlasili s prodejem reaktoru Iráčanům, ale pouze pod podmínkou, že bude pod přísným dohledem inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Saddám samozřejmě odmítl a obrátil se na Francii s žádostí o pomoc.

Dnes už si na to málokdo vzpomene, ale Paříž byla režimu Saddáma Husajna velmi pozitivně nakloněna. Spolupráce s Bagdádem měla pro Francouze strategický význam a byla jedním z pilířů jejich blízkovýchodní politiky. Není proto divu, že když se Iráčané zeptali Paříže, zda by jim byla ochotna prodat reaktor, odpověď zněla ano a v roce 1975 byla podepsána smlouva o dodávce dvou výzkumných reaktorů do Iráku.

Centrem iráckého jaderného programu se stalo výzkumné středisko Tuwaitha na jižním okraji Bagdádu. Na programu se podíleli nejen iráčtí vědci, ale také řada odborníků z dalších arabských zemí a Evropy – především z Francie, ale také z Itálie nebo Německa. Nakonec byla v roce 1979 ve středisku zahájena stavba prvního francouzského reaktoru, který dostal název Tammuz 1 (exportní název Osirak).

Izraelská rozvědka se o práce ve středisku Tuvajta velmi rychle začala zajímat a začala mít podezření, že Saddám chce – s pomocí Francouzů – vyvíjet jaderné zbraně. To Izrael nemohl připustit.

V roce 1979 neznámí pachatelé umístili bombu do přístavního skladu ve francouzském La Seyne-sur-Mer, kde čekal reaktor Tammuz 1 na přepravu do Iráku. Výbuch poškodil aktivní zónu reaktoru a na několik měsíců zastavil práce v Tuvajtě. O rok později byl v Paříži zabit egyptský vědec Yahya El Mashad, který vedl irácký jaderný program. Izrael se k těmto dvěma agresivním činům nikdy nepřiznal, ale většina stop v obou případech vedla právě do Tel Avivu.

Navzdory izraelským akcím práce na lokalitě Tuvajta neustále pokračovaly. V roce 1980 byl zahájen provoz reaktoru Tammuz 1. Plány vědců však zhatil sám Saddám, když napadl Írán, kde byl několik měsíců předtím svržen šáh. Pouhých osm dní po začátku irácko-íránské války, 30. září 1980, íránské letectvo zaútočilo na výzkumné zařízení v Tuvajtě. Ztráty byly velké, ale samotný reaktor Tammuz 1 nebyl zničen. Okamžitě.

Dne 7. června 1981 bylo středisko Tuwaitha bombardováno znovu. Tentokrát Izraelci, kteří k tomu použili šest letounů F-16. V rámci operace Opera izraelské letouny proletěly jordánským a saúdskoarabským vzdušným prostorem a poté shodily na středisko Tuwaitha 16 bomb. Až 8 z nich dopadlo na reaktor Tammuz 1, který byl zcela zničen. Ztráty na dalších budovách střediska byly rovněž značné.

Izraelský nálet z roku 1981 tak měl ukončit irácký jaderný program. Alespoň se to tak zdálo. Teprve po letech vyšlo najevo, že až do roku 1981 byl irácký jaderný program relativně neškodný a teprve zničení reaktoru Tammuz 1 postrčilo Saddáma k výrobě jaderných zbraní.

Alespoň to tak vypadalo. Teprve po letech se ukázalo, že až do roku 1981 byl irácký jaderný program relativně neškodný a teprve zničení reaktoru Tammuz 1 přimělo Saddáma k výrobě jaderných zbraní.

Němečtí vědci

Nálet na zařízení v Tuvajtě však měl být pro Saddáma zlomovým okamžikem. Jak naznačili iráčtí vědci, kteří z Iráku uprchli nebo padli do rukou Američanů během okupace, po roce 1981 irácký jaderný program nejen pokračoval, ale dostával od Bagdádu i mnohem větší finanční podporu a byl již cíleně zaměřen na konstrukci jaderných zbraní.

Po roce 1981 byla většina iráckých prací prováděna v rámci projektu se záhadným kódovým označením PC3. Vedl jej Džafar Dhia Džafar, Iráčan, který dříve pracoval mimo jiné na Imperial College ve Velké Británii a v CERN (Evropská organizace pro jaderný výzkum). V rámci PC3 se Iráčané zabývali obohacováním uranu a hledali způsob, jak co nejrychleji získat co nejvíce obohaceného uranu, který by stačil k sestrojení jaderné zbraně.

Zpočátku byla práce Iráčanů velmi pomalá a potýkala se s mnoha problémy. Situace se změnila, když do Iráku přišli dva Němci, Walter Busse a Bruno Stemmler. Oba měli bohaté zkušenosti získané prací pro přední evropské jaderné společnosti. Němci navrhli Iráčanům, aby při obohacování uranu používali špičkové odstředivky (jak to nyní dělá Írán). Brzy došlo k průlomu.

Jak uvádějí zprávy MAAE, Iráčané začali ve velkém měřítku stavět odstředivky a spojovat je do tzv. kaskád. Program PC3, který kdysi „živili“ němečtí vědci, otevřel Iráku cestu k získání jaderných zbraní. Podle výpočtů MAAE, pokud by Irák udržel tempo budování odstředivek a kaskád z konce 80. let, první irácká jaderná bomba, by byla vyrobena v roce 1995, a to do roku 2020. Irák by jich měl již 20. Správnost tohoto výpočtu se potvrdila v roce 1991, kdy koaliční vojska během první války v Zálivu nalezla na iráckém území vysoce obohacený uran (HUE) o obsahu až 93 %, který byl již vhodný pro konstrukci jaderných zbraní.

Válka však Saddámovi opět zabránila v realizaci jeho jaderných ambicí. Během první války v Zálivu v roce 1991 byla většina výzkumných středisek v Iráku zničena. Teoreticky se Bagdád mohl pokusit program PC3 resuscitovat, ale Iráčané na to jednoduše neměli dostatek peněz. Kromě toho byl Irák po fiasku invaze do Kuvajtu na cenzuře a všechny jeho kroky byly Američany bedlivě sledovány. Obnovení programu PC3 a jeho utajení bylo prakticky nemožné. Saddámův sen o irácké atomové bombě tak skončil.

Pravda, nebo mýtus?

Jak vidíme, Iráčané skutečně vážně uvažovali o sestrojení jaderné zbraně, zejména v období od poloviny 80. let do roku 1991, kdy byl program PC3 nejúspěšnější. Iráku se také podařilo obohatit uran na úroveň 93 %, což byla úroveň vhodná pro konstrukci jaderných zbraní. Bagdádu se však pravděpodobně nikdy nepodařilo získat dostatek obohaceného uranu pro konstrukci alespoň jedné bomby. Po roce 1991 se navíc program PC3 zcela zhroutil a šance Iráku na sestrojení jaderné bomby klesly téměř na nulu.

To nás vede k závěru, že Saddám skutečně chtěl vyvinout jadernou zbraň a před invazí do Kuvajtu byl velmi blízko dosažení svého cíle. Útokem na sousední Kuvajt však vyprovokoval první válku v Zálivu, která vedla ke krachu iráckých prací na atomové bombě. Jakákoli diskuse o Saddámově bombě po roce 1991 je neseriózní a má mnohem více co do činění s propagandou než se znalostí pramenů.

Kolem iráckého jaderného programu však existuje jedna hádanka, která je dodnes sporná. Nuže, není známo, zda před rokem 1981, tj. před zničením reaktoru Tammuz 1 Izraelci, Saddám uvažoval o konstrukci jaderné zbraně. Údaje MAAE potvrzují, že irácký program před rokem 1981 byl čistě mírový a nesměřoval k získání jaderné zbraně. Teprve později začali Iráčané pracovat na konstrukci jaderných zbraní. Nabízí se tedy otázka, zda to náhodou nebyli Izraelci, kdo Saddáma vyprovokoval k úsilí o sestrojení bomby. Na tuto otázku však neexistuje jednoznačná odpověď.