„Moře ohně, oceán plamenů“: Velký požár Moskvy z roku 1812, kdo a proč ho zapálil?

27/09/2022 Adam Walko 14 min read 372 Zobrazení Francouzi, Kdo?, Moskva, Napoleon, požár Moskvy, Proč?

Nové Proč?TOP 10 Všechny články Zajímavosti

Po celá staletí byly požáry považovány za jednu z nejstrašnějších a nejčastějších katastrof. Plameny zničily velká města světa: Řím, Konstantinopol, Londýn, Lisabon, Chicago, Tokio… V požáru zmizely vynikající kulturní památky, poklady muzeí a knihoven, zemřely tisíce lidí. Před 210 lety, od 14. do 18. září 1812, požár téměř zničil starobylé ruské hlavní město, Moskvu. Vypáleny byly tři čtvrtiny města, tisíce domů, více než sto kostelů, paláců a veřejných budov, Moskevská univerzita a významná část Kremlu. Lenta se zabývala příčinami a následky velkého požáru Moskvy.

Zachraňte armádu, ale ztraťte Moskvu

7. září 1812 se u vesnice Borodino, 120 kilometrů západně od Moskvy, odehrála jedna z nejkrvavějších bitev světových dějin. Během 15 hodin bitvy ztratila ruská armáda asi 40 tisíc lidí, kteří byli nezvěstní, zranění nebo mrtví. Přibližně stejné ztráty utrpěla napoleonská vojska, která se skládala z Francouzů, Němců, Rakušanů, Italů, Poláků, Holanďanů a dalších národů západní Evropy.

Když na bojiště padla noc, velitel ruské armády Michail Illarionovič Kutuzov oznámil rozkaz na zítřek: zaútočit! Ale později, když vyhodnotil ztráty a stav vojáků, změnil názor. Pod krytem silného zadního voje se ruská armáda stáhla směrem k Možajsku a následně k Moskvě. Kutuzov doufal, že dá hlavní síly do pořádku, vytáhne zálohy a povede novou bitvu u zdí starobylého hlavního města. Dokonce bylo vybráno místo poblíž vesnice Troitskoye kousek od Vrabčích hor.

13. září se ve Fili u Moskvy konala vojenská rada. Podle generála Barclaye de Tollyho, který průzkum prováděl, byla pozice pro novou bitvu krajně nepříznivá. Za zády ruské armády byl vysoký útes za kterým tekla řeka Moskva. A přímo za řekou začínalo obrovské město, které se tak stalo blízkým týlem. To vše by značně zkomplikovalo stažení vojsk v případě potřeby.

Navíc nikdy nebyla vytvořena rezerva „sto tisíc dobrých chlapů“, kterou sliboval moskevský guvernér Fjodor Rostopchin. V moskevském arzenálu bylo uloženo 156 polních děl, 80 000 děl, 20 000 liber střelného prachu, 1 600 000 nábojů, ale starosta se neodvážil distribuovat zbraně moskevské milici. V dopise spisovateli Sergeji Glinkovi napsal: „Stále nevíme, jak se ruský lid obrátí.“

Jedním z návrhů vojenské rady bylo uspořádat bitvu v ulicích města, ale rozhodli se to odmítnout, protože město nebylo připraveno na pouliční bitvy. Na rozdíl od názoru většiny generálů se Kutuzov rozhodl opustit Moskvu bez boje, ale ponechat si armádu.

Obrovské město bylo prázdné

Rostopchin se dozvěděl, že Moskva bude opuštěna osm hodin před odjezdem ruské armády. Na organizovanou evakuaci nezbýval čas. Výsledkem bylo, že veškeré vojenské vybavení a dokonce i městská pokladna (9 500 000 rublů) šla k nepříteli. Rostopchin spálil svůj vlastní majetek poblíž Moskvy a nevzal si nic ze dvou domů v Moskvě. Tímto způsobem si ušetřil mnoho budoucích obvinění z nedbalosti. Když Rostopchin opustil město, nařídil otevřít věznice a propustit více než tisíc odsouzených. V roce 1941, když vězni ustoupili, byli jednoduše zastřeleni.

Většina Moskvanů se chovala prozíravěji a ihned po bitvě u Borodina a zprávách o Kutuzovově ústupu do Moskvy začali město opouštět a odvážet zboží. Z 275 tisíc obyvatel do 14. září zůstalo ve městě jen asi 6 tisíc plus vážně zranění vojáci a důstojníci. Podle různých odhadů – od 3 do 10 tisíc. Stejně jako cizinci, kteří sympatizovali s Napoleonem.

V Moskvě tehdy žilo 3600 cizinců. Z toho bylo před vstupem Francouzů do Moskvy zatčeno 343 lidí pro podezření ze špionáže.

V roce 1812 byla Moskva velkým, bohatým a industrializovaným městem. Provozovala 182 továren, 167 továren a 216 výrobních podniků. A také 329 chrámů, 24 klášterů, 8251 obchodů, 2567 kamenných staveb a asi 9 tisíc dřevěných domů. V Moskvě byla nejstarší ruská univerzita a další vzdělávací instituce, bohaté knihovny, několik divadel. Moskva byla centrem ruského obchodu a největší silniční křižovatkou v zemi.

Odpoledne 14. září projely poslední jízdní pluky z krycího oddílu generála Miloradoviče Moskvou v naprostém pořádku. Od Dorogomilovské k předsunuté základně Pokrovské. Nikdo je nesledoval. Miloradovič se dohodl s maršálem Muratem, velitelem francouzského předvoje, na krátkém příměří. Francouzi měli dobrou náladu. Byli si jisti, že po kapitulaci Moskvy bude následovat brzká kapitulace Ruska a konec vítězného tažení na východ a v nadcházejících dnech je čeká bohatá kořist a dlouho očekávaná dovolená se všemi vymoženostmi v obrovském bohatém městě. Vždyť sám císař slíbil svým udatným vojákům v Moskvě „vše, co potřebujete, pohodlné byty a brzký návrat domů“.

V poledne 14. září se předvoj Napoleonovy armády přiblížil k Moskvě. Z výšky kopce Poklonnaya viděli Francouzi obrovské město. Mezi propletením bezpočtu ulic a náměstí zářily na slunci stovky zlatých kopulí. Na březích řeky Moskvy se tyčily věže Kremlu, obrovská zvonice Ivana Velikého, starobylé chrámy a paláce ruských carů. Napoleon očekával delegaci urozených Moskvanů se symbolickými klíči od města, jak bylo zvykem a stalo se to i u jiných evropských měst, která dobyl. Nikdo mu ale naproti nevyšel. Obrovské město bylo prázdné, obyvatelé ho opustili.

Ohnivá bouře

První požáry se začaly objevovat v různých částech Moskvy již 14. září odpoledne. Na rozkaz Rostopchina bylo na řece Moskvě zapáleno několik člunů se zbožím, které najelo na mělčinu, aby je útočníci nedostali. Přibližně tomu samému věřili vlastenecky založení občané, kteří před odchodem z města zapálili své domy a obchody. Kozáci zapálili jeden z mostů přes řeku Moskvu. Ale zatím byly tyto požáry lokálního charakteru a nepředstavovaly pro město žádné zvláštní nebezpečí. Když byly Napoleonovi hlášeny, nepřikládal tomu žádný význam. Brzy se ukázalo, že při odjezdu z Moskvy si hasičské sbory vzaly s sebou všechna požární potrubí a zařízení k hašení požáru.

Nad městem se rozprostřela obrovská mnohonárodnostní armáda nájezdníků, které považovali za svou právoplatnou kořist, a po setmění začaly loupeže. Do značné míry tomu napomáhala absence majitelů domů, obchodů, skladů a obchodů. Jedna věc je loupit a rabovat před jejich právoplatnými majiteli a něco úplně jiného je vyrážet dveře opuštěných budov. A jako obvykle začali prodejnami potravin a vinotékami.

Ke zmaru, loupežím a násilí přispěli trestanci propuštění z vězení, stejně jako lidé z nádvoří, kteří zůstali v Moskvě a kteří si uvědomili, že mohou využít okamžiku a válka všechno zakryje.

Temnou zářijovou noc prozářilo světlo tisíců pochodní a plameny stovek ohňů. V Kitay-gorod nedaleko Kremlu vzplály obchodní řady. V Moscatel Row, kde byly uskladněny různé lihoviny, oleje a chemické zboží, došlo kvůli neopatrnému zacházení s ohněm k sérii výbuchů, které způsobily rozšíření ohně po celém Kitai-Gorodu.

Další den, 15. září, se oheň rozhořel ještě více. Gostiny Dvor, Karetny Ryad, státní chlebárny, hořely. Moskva už hořela na několika místech a požárů přibývalo. Plameny se rozšířily nad Zamoskvorechye. Zvedající se vítr je rozfoukal a rozptýlil do šířky. Potravy pro požár bylo dost – 8788 dřevěných domů a obchodů.

Obraz Vasilije Vereščagina „Napoleon v Kremlu“

K večeru 15. září vítr zesílil. Do setmění dosáhl takové síly, že se člověk stěží postavil na nohy. Poryvy větru nesly plameny přes střechy dřevěných domů a vrhaly hořící hlavy úzkými mezerami v husté zástavbě. Hořely paláce a starobylé komnaty, nákupní pasáže a muzea, továrny a závody, dílny a nemocnice. Hořely mosty přes řeku Moskvu, mola a dřevěné pramice. Hořely zahrady a parky. O půlnoci se plameny spojily v jedno obrovské ohnivé tornádo, které se řítilo ulicemi města. Bylo jasné jako jasný slunečný den.

Ohnivé tornádo je unikátní přírodní úkaz, sloup plamenů, dosahující výšky pěti kilometrů, se pohybuje rychlostí hurikánu. Teplota v něm stoupne na 1000 stupňů a vše, co je poblíž, je nasáváno a spáleno.

Jaká přesně byla výška ohnivého sloupu v roce 1812, není známo, ale je to popsáno ve vzpomínkách Moskvanů, kteří ve městě zůstali, a vojáků napoleonské armády: „Celé město vypadalo jako obrovský ohnivý sloup, který stoupá vysoko k nebi a barví ji jasnou září.“

Jak hrozný pohled!

Napoleon strávil noc 16. září v Kremlu. A ráno jsem při pohledu z okna paláce uviděl zuřící oceán ohně, jehož vlny už olizovaly hradby a věže Kremlu. Podle svědectví jeho blízkých, osobního lékaře Metiviera a osobního pobočníka hraběte Philippe-Paul de Segur, císař zbledl, dlouho se díval do ohně a pak řekl: Jak hrozný pohled! Jsou to oni sami! Tolik paláců! Jaké neuvěřitelné rozhodnutí! Jaký druh lidí! To jsou Skythové!

Podle dalšího svědectví téhož laskavého lékaře však Napoleon, když viděl požár, promluvil úplně jinak: „To je neopatrnost vojáků. Pravděpodobně umístili ohniště na vaření příliš blízko k dřevěným domům.“

Takhle se to děje vždycky. Pokud chcete najít důkazy o některé ze vzájemně se vylučujících verzí, pak je určitě najdete ve svědectví přímých očitých svědků události. Hlavní je dobře hledat a moc se nezaseknout v kontextu. Tak to bude s pátráním po těch, kdo jsou zodpovědní za velký požár Moskvy v roce 1812. Po dvě století se v historických knihách sebevědomě střídaly naprosto opačné verze v závislosti na společenské poptávce a politické situaci v současné době. Ale o tom více níže. Mezitím se vraťme k císaři v Kremlu.

Kamenný Kreml byl uprostřed zuřícího požáru a jeho hradby prozatím chránily nájezdníky před ohněm. Pak ale začala hořet dřevěná střecha Trinity Tower. Nebezpečí výbuchu v prachových skladech arzenálu se stalo skutečným. Mezi Francouzi se navíc rozšířila fáma, že Rusové ukryli pod Kremlem obrovské miny, které se chystají explodovat.

Družina přesvědčila Napoleona, aby se přestěhoval z Kremlu do Petrovského paláce poblíž pole Khodynka. Ale tou dobou už byly brány Kremlu zablokovány palbou. S velkými obtížemi otevřeli východ k řece Moskvě a pak se dostali do Tverské. Ulice byla v plamenech, k nebi stoupaly plameny, dlažba se pod nohama rozžhavila, vše bylo zahaleno kouřem. Když se Francouzi několikrát otočili při hledání průchodu, ztratili se ve městě v plamenech.

„Náš život plný úzkostí a neklidu by zde skončil,“ napsal ve svých pamětech hrabě de Segur, „kdyby císaře z této hrozivé situace nevyvedla náhodná okolnost.

Vojáci z Davoutova sboru, kteří v této oblasti vykrádali město, narazili na Napoleona a jeho družinu, poznali císaře a odvedli ho zpět k řece Moskvě.

Kdo zapálil Moskvu?

Kdo tedy zapálil Moskvu? V roce 1812 se z toho sebevědomě obviňovaly obě strany. Rusové tvrdili, a mnozí si tím byli naprosto jisti, že Napoleon nařídil vypálit Moskvu „netvorem a antikristem“. Byli svědci, kteří na vlastní oči viděli, jak: Jezdečtí nepřátelé, kteří si s sebou vzali zapálené knoty, omotali si paže, aby se nespálili, nejprve potřeli strom něčím fosforovým, ale nečekali že chytnou domy, najednou (asi nechtěně) zapálili budovy a nikdo z Rusů se neodvážil je uhasit …

Moskevský kněz Maškov

Podle dalších svědectví Francouzi „pokud dům hned nevzplanul, stříleli na něj děly se zápalnou směsí“, „nasypali střelný prach na místa, která neshořela, a pak je zapálili“, „ speciálně zapálili domy, ve kterých leželi ruští zranění vojáci… »

Příběhy o zvěrstvech okupantů vyvolaly již tak vysoký stupeň lidového hněvu a „klub lidové války“ podle známého výrazu Lva Tolstého, nemilosrdně „přibil Francouze, dokud celá invaze nezemřela“.

*Obraz Vasilije Vereščagina „Poprava údajných žhářů Moskvy Francouzi“*

Francouzi si zase byli jisti, že Moskva byla zničena na přímý rozkaz moskevského starosty, který předtím spálil své vlastní panství, a také nařídil vyvést z města požární hadice. Žháři byli údajně viděni v různých částech města. Napoleon vydal rozkaz k jejich okamžitému zadržení. Kvůli podezření bylo zadrženo asi 400 lidí, z nichž někteří byli okamžitě zastřeleni. Zda to ale byli lidé, kteří plnili rozkazy, vlastenci, obyčejní zločinci, kteří zakryli stopy, nebo Moskvané, kteří neúspěšně padli do oka Francouzům, není známo.

Vraťme se znovu k memoárům Comte de Segur:

Viděli jsme muže s brutálními tvářemi v hadrech a rozzlobené ženy putující mezi plameny, což dokreslovalo strašlivý obraz pekla. Tito vagabundi, opojení vínem a kriminálním úspěchem, se již nesnažili skrývat, vítězně se hnali hořícími ulicemi, byli chyceni, když se ozbrojeni pochodněmi snažili rozdělat oheň, aby jim tyto pochodně vyrvali, bylo nutné jim useknout ruce ranami šavlí. Všichni říkali, že tito bandité byli propuštěni z vězení ruskými úřady, aby vypálili Moskvu, a že ve skutečnosti tak velké a tak extrémní rozhodnutí může být vyvoláno pouze vlastenectvím a provedeno pouze rukou zločince.

F.-P. de Segur. Moskevský požár. 1812 Memoáry hraběte de Segur. — M.: Vzdělávání. — 1912.

Sám Rostopchin své „svědectví“ několikrát změnil a v závislosti na žádosti buď tvrdil, že žhářství organizoval osobně, nebo to zcela popřel a dokonce na svou obranu napsal monografii.

Po osvobození Moskvy a v následujícím století byla v osvícených kruzích vina Francouzů a Napoleona osobně považována za historický fakt. Mezi lidmi byla oblíbená verze o „nebeském ohni“ a „Božím hněvu“.

Ve 20. letech 20. století převládal v SSSR názor, že požár zapálila ustupující ruská vojska. Za Stalinových časů byla vina nejprve opět připisována Francouzům. Poté se však požár v Moskvě začal klást jako důležitý taktický tah určený k oslabení nepřátelské armády, který se úspěšně shodoval se Stalinovým výnosem o použití taktiky spálené země během ústupu v letech 1941-1942. Později v požáru viděli vlastenecký impuls samotných obyvatel, kteří ničili majetek, aby se nedostal k nepříteli. A za studené války byli ze všeho opět obviňováni okupanti.

Neexistuje žádný spolehlivý důkaz, že Alexandr I., Kutuzov, Rostopchin nebo Napoleon dali rozkaz vypálit Moskvu. I když dokumenty té doby jsou dokonale zachovány. Jako například Napoleonův rozkaz vyhodit do povětří Kreml a Chrám Vasila Blaženého při odjezdu z Moskvy, které si z nějakého důvodu spletl s mešitou. Což se sice podařilo, ale ve spěchu a bez většího výsledku.

Oheň z nebe

Mezi nejfantastičtější hypotézy vysvětlující příčinu moskevského požáru patří verze o meteoritu a dokonce i pokusy dokázat skutečnost „ taktického jaderného úderu“. Zastánci těchto vtipných hypotéz uvádějí úryvky z deníku jistého poručíka napoleonské armády Charlese Artoise, který údajně v mezipaměti objevil ruský úředník, který v roce 2013 koupil staré panství nedaleko Toulonu v jižní Francii. Tento velmi pochybný zdroj podává příběh o „záhadném nebeském záblesku, který způsobil hrozný požár, který zničil Moskvu“, a také o nemoci, která zasáhla vojáky.

Vlasy začaly vypadávat. Sdílel jsem toto smutné zjištění se Zhirden – ale on má stejné potíže. Obávám se, že brzy celý náš oddíl – ale jaký oddíl, z celého pluku se stane pluk plešatců… Mnoho koní je vážně nemocných, což veterinářům vadí.

A již výše zmíněný hrabě de Segur napsal: „Hned první noci, ze 14. na 15., se nad palácem prince Trubetskoye snesla ohnivá koule a zapálila tuto budovu.

Podle popisu nemoc, která zasáhla Charlese Artoise a jeho bojovníky, velmi připomíná nemoc z ozáření. Zastánci meteoritové hypotézy se domnívají, že francouzská armáda, která se z pádu meteoritu dostala do zóny beta záření, onemocněla a Napoleon sám zemřel na Svaté Heleně na následky nemoci z ozáření, kterou zastihl při požáru Moskvy v 1812. Verze je vtipná, pouze meteority padající na zem nejsou radioaktivní. Obecně jsou sterilní.

Tři čtvrtiny města vyhořelo

Požár utichl 18. září, pomohl mu vítr a příchozí déšť. V této době již vyhořely tři čtvrtiny města. Centrum Moskvy, Arbat, Prechistenka, Taganka, Zamoskvorechye, Zayauzye, Zemlyanoy Gorod, Kitay-gorod, stejně jako všechny ulice od Dorogomilovské Zastavy po Rjazaňskou silnici, byly zcela vypáleny. Na Tverské přežilo pouze 12 domů a v Kitai-Gorodu pouze dva.

*Celkový plán města Moskvy zobrazující domy, které shořely při požáru v roce 1812.*

Po návratu do města policie sestavila „Seznam vypálených, vyhořelých a přeživších budov “. Z tohoto dokumentu vyplývá, že ve městě zůstalo po požáru nedotčeno pouze 526 kamenných domů a 2100 dřevěných. Zcela nebo částečně vyhořelo, nepočítaje kostely, kláštery a palácové stavby, 76,6 procenta kamenných staveb a 67,8 procenta dřevěných. 122 z 237 farních kostelů, které byly v Moskvě před požárem. Oheň zničil univerzitu s knihovnou a archivy. Nezachovaly se ani kulturní památky v soukromých sbírkách. Shořel tak jediný výtisk Příběhu Igorova tažení ze sbírky Musina-Puškina.

Obnova města trvala více než 20 let.

Zdroj: LENTA