Radioaktivní voda ve Fukušimě bude čerpána do oceánu, a je to v pořádku

Japonský plán upravovat, ředit a vypouštět ozářenou vodu používanou k chlazení jaderných reaktorů ve Fukušimě je nepopulární, ale odborníci tvrdí, že je bezpečný. Na satelitních snímcích vypadají jako bleděmodrá a šedá vajíčka obrovského motýla, nakladená v těsných vzorcích na nějaký ponurý list. Vejce, vyrobená z oceli, jsou nádrže přeplněné radioaktivní kapalinou, kontaminovanou vodou z japonské jaderné elektrárny Fukušima. Voda bude brzy zředěna a odčerpána do moře, píše server BECHTEL.

„Máme přístup k lodi, která jezdí k pobřeží Fukušimy každý rok, někdy jednou, někdy dvakrát,“ říká. Casacuberta Arola a její kolegové pravidelně shazují sestavu nádob do vod poblíž neschopné elektrárny, aby odebrali vzorky v různých hloubkách. Víčka sklenic se automaticky zavírají jedna po druhé, když je zařízení pomalu vytahováno zpět na hladinu.

Doufají, že tímto způsobem a také odebíráním vzorků sedimentů z mořského dna budou moci v příštích měsících a letech zjistit, zda likvidace vody z Fukušimy způsobuje znatelné zvýšení radiace v tomto koutě Tichého oceánu. Vypouštění vody by mohlo začít již příští měsíc. Pokud dojde k výraznému nárůstu úrovně radiace v okolních vodách, bude to znamenat, že se věci velmi zvrtly.

V roce 2011 zasáhla jadernou elektrárnu Fukušima Daiiči mohutná vlna tsunami. Obranná mořská zeď, která měla elektrárnu před takovým náporem chránit, byla o mnoho metrů příliš nízká na to, aby monstrózní vlnu zastavila. Mořská voda zaplavila zařízení, což nakonec vedlo k částečnému roztavení a obrovským výbuchům v některých reaktorech. Je považována za jednu z nejhorších jaderných havárií v historii.

V následujících letech museli pracovníci neustále přečerpávat vodu do zasažených fukušimských reaktorů, které stále obsahují horké jaderné palivo. Tato voda naštěstí splnila svou úlohu a udržuje reaktory v chladu, ale při tomto procesu se ozářila, což znamená, že ji nelze jen tak spláchnout. Pracovníci proto použitou chladicí vodu uchovávají na místě a budují jednu nádrž za druhou, kde ji skladují. Po celou dobu věděli, že ji nakonec budou muset zlikvidovat. Dnes se na místě nachází 1,3 milionu tun kontaminované vody. A pro další nádrže už není místo. Nastal čas s tím něco udělat.

Trvalo to roky výzkumu, modelování a odběru vzorků, ale na začátku tohoto měsíce Mezinárodní agentura pro atomovou energii schválila plán vypouštění. Japonský úřad pro jadernou regulaci návrhy zároveň podepsal, což znamená, že společnost Tokyo Electric Power Co (Tepco), která má elektrárnu a její vyčištění na starosti, má plné právo začít vodu pomalu vypouštět do oceánu prostřednictvím 1 km dlouhého podmořského potrubí.

Někteří z nich nejsou spokojeni. Místní rybáři se proti plánu ostře staví a v Jižní Koreji se konaly pouliční protesty. Mnozí vědci jsou však přesvědčeni, že vypouštění bude naprosto bezpečné.

Kontaminovaná voda, která by stačila na naplnění více než 30 000 návěsů kamionů s pohonnými hmotami, obsahuje směs nestabilních chemických prvků, tzv. radionuklidů, které vyzařují záření. Aby se tyto radioaktivní složky omezily na minimum, nainstalovala společnost Tepco speciální technologii čištění vody, která ji před uskladněním upravuje. V podstatě jde o to, že kontaminovaná voda prochází řadou komor obsahujících materiály, které mohou adsorbovat radionuklidy. Izotopy se na tyto materiály navážou a voda teče dál o něco čistší než předtím.

Není však stoprocentně účinná a mnoho radionuklidů, které má extrahovat, jako například izotopy cesia-137 a stroncia-90, se ve skladované vodě stále může nacházet. Některé izotopy systém nedokáže odstranit vůbec, například uhlík-14 a tritium, což je forma vodíku se dvěma neutrony a jedním protonem v jádře (vodík obvykle obsahuje pouze jeden proton).

Navzdory tomu je voda mimořádně bezpečná, protože koncentrace radionuklidů je tak nízká, vysvětluje Jim Smith, profesor environmentálních věd na univerzitě v Portsmouthu. „Nemám obavy,“ říká o plánu vypouštět vodu.

Mnohé z výše uvedených radioaktivních izotopů se do oceánu dostaly v době katastrofy v roce 2011 – a některé z nich putovaly dál. Jedna studie zjistila, že šest let po havárii plavou v Severním ledovém oceánu ve vzdálenosti asi 3 000 km. Po zahájení vypouštění se radionuklidy nepochybně rozšíří do Tichého oceánu, ale je velmi nepravděpodobné, že by to mělo znatelný vliv na životní prostředí, říká Smith.

Pro kontext upozorňuje, že má dlouholeté zkušenosti se studiem účinků radiace na živé organismy v blízkosti zničené jaderné elektrárny v Černobylu. I tam, kde je vystavení radiaci mnohem větší, se zdá, že dopad je nepatrný. „Víme, že radiace poškozuje DNA, pravděpodobně existují jemné účinky radiace na těchto úrovních, ale obecně nepozorujeme významný vliv na ekosystém,“ říká s odkazem na tuto práci.

Navíc tritium – jeden z izotopů, který nelze z uskladněné vody odstranit – je již v nízkých koncentracích přítomno všude kolem nás, i když vyšší koncentrace jsou spojeny s jadernými aktivitami. Autoři jedné studie z roku 2018 spekulovali, že neobvykle vysoké hladiny tritia v deltě řeky Rhôny ve Francii jsou způsobeny historickým znečištěním z hodinářského průmyslu – tritium se používalo k výrobě ve tmě svítící barvy na ciferníky hodinek.

Mnoho lidí si neuvědomuje, že voda obsahující tritium je ve skutečnosti běžně vypouštěna do moře – někdy v mnohem větším množství, než se vypouští z Fukušimy – jadernými zařízeními po celém světě, včetně USA, Evropy a východní Asie. V závodě na zpracování jaderných materiálů Cap de la Hague ve Francii se každý rok uvolní 11 400 terabecquerelů (Tbq) tritia, což je více než třináctinásobek celkové radioaktivity tritia ve všech skladovacích nádržích ve Fukušimě.

Společnost Tepco podle svých slov pravidelně testuje uskladněnou vodu před jejím uvolněním. Voda bude znovu upravena, v případě potřeby i několikrát, a více než stokrát zředěna, aby se koncentrace radioaktivity tritia snížila na maximálně 0,0000000015 TBq na litr, což je úroveň odpovídající 1/40 japonských národních bezpečnostních norem. Podle japonské vlády zhruba 70 % skladované vody obsahuje také jiné radionuklidy než tritium, jejichž koncentrace překračují regulační limity, a jejich množství bude rovněž sníženo pod úroveň japonských regulačních norem. Před vypuštěním bude voda znovu testována.

Pro poslední srovnání Smith vypočítal, že kosmické záření, které interaguje se zemskou atmosférou nad Tichým oceánem, způsobuje každoročně přirozenou depozici 2 000krát většího množství tritia, než kolik se do vody dostane postupným vypouštěním z Fukušimy.

Tatsujiro Suzuki z univerzity v Nagasaki vzpomíná, jak v roce 2011 s hrůzou sledoval vývoj katastrofy. „Všichni jsme si mysleli, že něco takového se v Japonsku nikdy nestane,“ říká. V té době pracoval pro vládu. Vzpomíná na zmatek, který panoval v reaktorech ve dnech následujících po tsunami. Všechny zachvátil strach.

„Jakmile jednou zažijete takovou havárii, nechcete už žádnou další,“ říká. Dlouhý stín, který katastrofa vrhla, znamená, že pro plán vypouštění vody nemůže být sázka – přinejmenším z hlediska důvěry veřejnosti – větší.

Suzuki tvrdí, že není zcela spravedlivé srovnávat fukušimskou vodu s kapalinami vypouštěnými z jiných jaderných zařízení jinde ve světě, protože je zde náročné vyčistit mnoho různých radionuklidů. „Je to bezprecedentní událost, ještě jsme to nedělali,“ říká a dodává, že podle jeho názoru je postup „pravděpodobně bezpečný“, ale že stále existuje prostor pro lidskou chybu nebo nehodu, například další tsunami, která by mohla způsobit nekontrolovaný únik vody do moře.

Společnost Tepco a Mezinárodní agentura pro atomovou energii takové možnosti zvážily a stále považují riziko pro lidský a mořský život za velmi nízké. Sameh Melhem, který nyní působí ve Světové jaderné asociaci, dříve pracoval pro Agenturu pro atomovou energii a podílel se na některých výzkumech, které měly vyhodnotit plán vypouštění. „Myslím, že je to velmi bezpečné pro samotné provozovatele i pro veřejnost,“ říká a dodává: „Koncentrace radionuklidů pocházejících z tohoto úniku je zanedbatelná.“

V listopadu loňského roku odebrala Casacuberta Arola se svými kolegy vzorky mořské vody u fukušimského pobřeží a nedávno je začala analyzovat. Vědci měří množství různých radionuklidů, které by v ní mohly být přítomny. V případě tritia to znamená, že ze vzorku odstraní veškeré helium a čekají, kolik nového helia se z vody objeví jako produkt radioaktivity. To umožňuje extrapolovat množství tritia, které musí být přítomno, vysvětluje Casacuberta Arola. Ona a její tým mají k dispozici záznamy takovýchto měření radionuklidů z moře u Fukušimy za několik let zpět.

„Už víme, že hodnoty, které nyní vidíme v blízkosti Fukušimy, se blíží hodnotám pozadí,“ říká. Jestli se to změní, by měli zjistit poměrně rychle. Stejně jako Mezinárodní agentura pro atomovou energii a další pozorovatelé, kteří hodlají v příštích letech odebírat vzorky vody a volně žijících živočichů v oblasti, aby měli přehled.

• Elektronická ponožka detekuje nezdravý styl chůze u diabetiků
• Vesmírné síly USA v podobě Star Wars
• Jak lidé víry použili příběh Chámovy kletby z Genesis k omluvě otroctví

Smith říká, že navzdory přesvědčivým důkazům, že vypouštění vody bude zcela bezpečné a na každém kroku přísně kontrolované, není překvapivé, že někteří lidé jsou k plánu skeptičtí. Dodává, že na to mají vzhledem k problematické historii elektrárny právo.

Zároveň je hrozba, kterou vypouštění představuje – i v případě nejhoršího scénáře, kdy se všechno pokazí – nepatrná ve srovnání s některými jinými environmentálními riziky v regionu, jako jsou dopady klimatické krize na Tichý oceán, říká Smith.

Casacuberta Arola souhlasí. Tvrdí, že negativní zpravodajství o plánu na vypouštění jaderných elektráren bylo zneužito k „vymývání mozků“ a k vyvolání strachu z jaderné energetiky. „Podle mě,“ dodává, „se to velmi přehání.“