„Sen o superzbrani“: Takto se zrodila destruktivní taktika
Foto: USAF – U.S. Air Force/WikimediaSen o superzbrani
Uvádíme úryvek z knihy „Jsi mrtvý. Historie bombardování“ od Svena Lindqvista. Nejde jen o román o jedné z nejničivějších válečných taktik, ale dotýká se také řady témat souvisejících se strategií a sci-fi, 10. prosince 1903, týden před vzletem prvního letadla, Curieovi obdrželi Nobelovu cenu za fyziku. Ukázali, že radioaktivní materiál je schopen uvolnit obrovskou energii, píše WP Tech.
K tomuto objevu došlo závratným tempem. Náhodný objev záření Wilhelmem Röntgenem v roce 1895 spustil řetězec událostí. Další rok Henri Becquerel popsal radioaktivitu uranu, v roce 1897 Joseph John Thomson objevil „planety“ atomového jádra, elektrony, a v roce 1903 Marie Curie Skłodowská, objevil radium a polonium. A již v témže roce měl budoucí nositel Nobelovy ceny Frederick Soddy přednášku o využití jaderné energie při výrobě superzbraní.
Vidina atomových zbraní v té době nikoho zvlášť nevyděsila, protože všechny zbraně byly zpravidla používány především v koloniích a nepředstavovaly vážnou hrozbu pro mírumilovné a spořádané Evropany. Můžete tak popustit uzdu své fantazii a pohrát si s myšlenkou superzbraně.
1927
Sci-fi romány z meziválečného období často popisovaly, jak civilizovaní lidé vzájemným bombardováním vrátili lidstvo do barbarských časů. V knihách zabývajících se superzbraněmi můžeme pozorovat opačný trend. Zázračný vynález zajišťuje mír a rozkvět civilizace.
Tyto romány zároveň opakovaně varují před „zahráváním se s přírodními zákony“ či rizikem, že se superzbraně dostanou do „špatných rukou“. Kromě toho jim vládne triumfální nálada. Jen v málo případech si autoři všimnou, že tak nádherný vynález může znamenat i hrozbu pro vítěze.
Raným příkladem toho je román The Pallid Giant amerického obchodníka a spisovatele Pierreponta Burta Noyese, vydaný v roce 1927 a znovu vydaný o devatenáct let později pod názvem Gentlemen: You Are Mad! [Pánové, ztratili jste rozum!]. Účinnost v něm popsané superzbraně se ukazuje jako dočasná, protože je založena na rovnováze sil, kterou lze kdykoli narušit.
„Věda konečně vytvořila nástroj totálního zničení, Klepton-Holorif! Je to zbraň, s níž, pokud si to přejeme, vymažeme z povrchu zemského celé lidstvo, každý aspekt života.“
Proč by někdo chtěl používat takovou zbraň?
„Nebojím se, že by si nás naši nepřátelé přáli zabít. Ani oni nejsou tak zlí, aby si přáli miliony obětí. Bojím se jejich strachu. Obávám se, že nás nenechají žít s vědomím, nebo dokonce za předpokladu, že máme takové oběti,“ smrtící zbraně…. Vše je připraveno. Třicet nejrychlejších „vzdušných strojů“ bylo vybaveno Klepton-Holorifem. Než slunce zapadne podruhé, promění celou zemi za Srou v poušť bez života.
„Útok, který na ně připravujete, zasáhne mnoho nevinných lidí. A pokud ztratíme kontrolu, může to ovlivnit i nás.“
Tento argument zůstává bez povšimnutí. Tento nový druh strachu, strach ze strachu někoho jiného, se může zmocnit i těch největších lidí a proměnit je ve vrahy.
„Já, Rao, syn Ramila, jsem na vlastní oči viděl vyhlazení lidstva, viděl jsem poslední lidské dítě zemřít strašlivou smrtí.“ (…) Já, Rao, syn Ramilův, jsem poslední z lidstva. Dívám se na poušť, do které člověk proměnil toto, to, čemu se kdysi říkalo svět, jsem připraven zemřít.“
1932
Noyesův „bledý obr“ se vrátil o pět let později v povídce amerického autora Carla W. Spohra s názvem The Final War publikované v časopise sci-fi Wonder Stories. Světu budoucnosti vládnou dvě supervelmoci. Mír je zaručen vzájemným odstrašováním. Nakonec však jedna strana zaútočí na druhou v náhlém, ničivém útoku.
Soupeř reaguje stejně brutálně a konflikt eskaluje. Rok od roku jsou vymýšleny stále účinnější zbraně, všechna velká města lehají popelem, život hledá úkryty v podzemí, kde lidé musí bojovat o prostor se stády švábů a krys.
Nakonec malý, hrbatý vědec vynalezne zbraň podle svého výběru – jadernou bombu. Chápe důležitost svého objevu a snaží se to utajit před armádou, ale informace o ní jsou ukradeny špiónem a doručeny nepřátelské mocnosti. Vědec je mučen službami vlastního státu a nakonec odhalí své tajemství. Masová výroba superzbraní začíná na obou stranách, ale jakmile bude připravena, nikdo se ji neodváží použít, protože oba protivníci jsou po zuby ozbrojení.
Nakonec se však stane nevyhnutelné. Důstojník čelící bezprostřední ztrátě své malé jednotky v konvenčním boji stiskne červené tlačítko a odpálí jadernou taktickou zbraň. Nepřítel odpovídá stejně. Brzy se flotily bombardérů pohybují k sobě. Hromadné sebevraždě už nikdo nezabrání. Logika účinného zastrašování je založena na předpokladu, že odveta je okamžitá a nevyhnutelná. Pokud tato strategie selže, pak je vzájemné zničení nevyhnutelné. Civilizace se hroutí.
„Plány byly uskutečněny, i když jejich hlavy toužící po moci ležely mrtvé v jejich hlubokých podzemních bunkrech. Nebyly už žádné štáby ani vlády, pouze rozkazy, které, jakmile byly vydány, bylo třeba uposlechnout.“
1932
Spohrova hloubková analýza dilematu jaderného zastrašování se objevila ve stejném roce (1932), kdy James Chadwick objevil neutron a Carl Anderson antielektron, nazývaný pozitron. John Cockcroft a Ernest Walton rozštěpili jádro atomu lithia a získali dvě částice alfa. Rok předtím Ernest Lawrence vypustil první cyklotron v Berkeley a Harold Urey objevil deuterium na Kolumbijské univerzitě.
Rok 1932 (rok mého narození) znamenal pro lidstvo velký skok do budoucnosti, již popsal Spohr.
1938–1939
Léta 1938–1939 byla v oblasti jaderné fyziky přelomová. Lise Meitnerová, jaderná fyzička židovského původu, donucená uprchnout z rodného Rakouska, pochopila důležitost experimentu, který v Berlíně provedli Otto Hahn a Fritz Strassmann, aniž by si uvědomili, co se stalo, rozštěpili atomové jádro.
Tato zpráva vyvolala velký rozruch ve Spojených státech, kam emigrovalo mnoho židovských vědců prchajících před nacismem. V březnu 1939 provedl Leó Szilárd narozený v Maďarsku experiment, aby dokázal, že řetězová reakce (proces, při kterém jedno štěpení atomu způsobí druhé) je možná. V srpnu skupina vědců vedená Albertem Einsteinem poslala dopis prezidentu Rooseveltovi, v němž varovala, že Hitler by mohl vyvinout atomovou bombu.
6. prosince 1941
V březnu 1940 Einstein znovu napsal Rooseveltovi a připomněl mu možnost nového typu zbraně. V reakci na to ministerstvo obrany vyčlenilo celých 6 000 dolarů na výzkum superzbraní, kterým žádná armáda nevěřila.
V březnu 1941 se skupině mladých fyziků v Kalifornii podařilo přeměnit uran na plutonium. Poté, co získali půl mikrogramu plutonia, začali jej bombardovat pomalými neutrony a zjistili, že je štěpitelné. Byla vytvořena britsko-americká vědecká skupina a 6. prosince 1941, den před japonským útokem na Pearl Harbor, se Spojené státy rozhodly investovat do jaderných zbraní.
1941
Osoby s rozhodovací pravomocí pravděpodobně nečetly sci-fi romány. Kdyby tomu tak bylo, něco by se naučili od Stevena Kranea, hlavního hrdiny knihy Adam And No Eve z roku 1941 od amerického autora Alfreda Bestera, který se plazí po čtyřech po spálené zemi a snaží se dostat na břeh oceánu.
Je jediným přeživším z popela, který zbyl po jaderné řetězové reakci. Náhodou vynalezl katalyzátor, který štěpí atomy železa a tím produkuje gigantické množství energie. Zkušení vědci ho varovali, ale on jejich rady neuposlechl.
V důsledku toho zničil celý svět. Všichni lidé zemřeli a s nimi zmizel veškerý život na Zemi. Krane sní poslední zásoby a odhodí plechovku. „Poslední jídlo poslední živé bytosti. Poslední dějství v dramatu metabolismu.“
Jeho jedinou nadějí je dostat se k oceánu, kde se jeho rozkládající se tělo stane potravou pro mikroorganismy schopné regenerovat život na Zemi. „Měli strávit jeho hnijící zbytky. Měli se jeden druhého požírat. Měli se přizpůsobit. (…) Měli růst, pučet, vyvíjet se.“ Oceán, matka všeho života, obohacený o Kraneovo tělo, se chystal znovu porodit.
1941
V povídce Roberta Heinleina Solution Unsatisfactory, vydané ve stejném roce, Německo vyhrává válku. Spojené státy poté převedou do Velké Británie množství konečné zbraně, radioaktivního prachu, dostatečné k vyhlazení veškerého obyvatelstva Berlína.
Než Američané dají svolení k jeho použití, je o všem informován německý velvyslanec. Letadla shazují z nebe nad Berlínem letáky s obrázky ukazujícími účinky zbraní a vyzývají lidi, aby opustili město.
„Třikrát jsme křičeli ‚Halt!“, než jsme zahájili palbu. Nemyslím si, že prezident věřil, že naše varování budou fungovat, ale byli jsme morálně povinni to zkusit.“
Na Berlín padají prachové bomby. Všichni obyvatelé města zemřou. Vypravěč sleduje videa ukazující jejich smrt. „Pokud jsem někdy měl duši,“ píše, „nechal jsem ji v té místnosti s projektorem a od té doby ji nemám.“
Po porážce Německa vyvstává otázka, co dělat se zbraní, která by mohla vyhladit celé lidstvo. Měl by být předán demokratické mezinárodní organizaci?
Nepřipadá v úvahu, znamenalo by to dát to do rukou 400 milionům Číňanů a 300 milionům Indů, „kteří mají stejnou představu o hlasování a společenské odpovědnosti jako blecha,“ říká Heinlein. I bez Heinleinova rasistického přístupu k politickým schopnostem Asiatů si člověk klade otázku o legitimitě demokratické kontroly, která by Asii automaticky dala moc nad ostatními částmi světa.
A pokud musí být demokracie omezena, kde by tato hranice měla být? Svěřit sílu života a smrti jedné ze soupeřících mocností je riskantní hra, rozebírá dále Heinlein. A dochází k závěru, že jaderné zbraně vyžadují mezinárodní vojenskou diktaturu vedenou moudrým a dobře míněným Američanem.
Heinlein, jeden z nejčtenějších světových autorů, často vyjadřoval své přesvědčení, že obyčejní lidé jsou příliš hloupí na to, aby se podíleli na řízení své země. Iracionální a emocionální masa by měla být ovládána elitou. Demokracie je podle Heinleina zastaralá forma vlády a měla by být nahrazena novou, efektivnější formou vlády.
Nicméně i antidemokrat jako Heinlein popisuje jadernou diktaturu jako neuspokojivou – nejen v názvu příběhu, ale také v jeho doktríně:
„Nemohl bych být šťastný ve světě, kde jeden člověk nebo skupina lidí má moc rozhodovat o mém a vašem životě, o životech našich sousedů, všech lidí a zvířat, každého živého tvora. To by neměl mít nikdo.“
V srpnu 1942, kdy Němci slavili své největší válečné úspěchy, byl ve Spojených státech zahájen projekt Manhattan. V listopadu Westinghouse dodal na místo tři tuny čistého uranu. Enrico Fermi a Leo Szilárd zahájili stavbu reaktoru.
2. prosince 1942 v 15:30 v něm provedli první řetězovou reakci. Szilárd později řekl: „Potřásl jsem Fermimu rukou a oznámil, že tento den se zapíše do lidských dějin jako jeden z nejtemnějších.“
Přesto on i jeho kolegové pokračovali v práci ze strachu, že by Hitlerovi vědci dokázali rychleji. Když se na obzoru rýsovala porážka Německa a pomalu se ukázalo, že Hitler nemá žádné dílčí zbraně, situace se změnila. Szilárd napsal Rooseveltovi dopis, ve kterém ho varoval před vzájemným terorem, ke kterému by použití jaderných zbraní vedlo.
Roosevelt zemřel dříve, než ji obdržel.
11. června 1945
Rooseveltův nástupce Harry Truman nereagoval na varování vědců. Německo bylo poraženo a atomová bomba by ukončila válku s Japonskem a „zapůsobila na Rusy“, jak řekl Szilárdovi americký ministr zahraničí James Francis Byrnes.
Chicagští vědci se však nevzdali. 11. června 1945 se objevila slavná Franckova zpráva, dokument podepsaný několika nejprominentnějšími fyziky, kteří se důrazně stavěli proti použití atomové bomby. „Pokud Spojené státy jako první použijí tyto zbraně hromadného ničení lidstva, bude to znamenat ztrátu podpory světového veřejného mínění, zrychlení závodu ve zbrojení a ohrožení možnosti dosažení mezinárodní dohody o kontrole tyto typy zbraní v budoucnu.“
Truman předal otázku, jak bude atomová bomba použita, zvláštnímu výboru, kterému předsedá ministr války Henry Stimson. Výbor rozhodl, že Japonci nebudou varováni, že útok nebude zahájen v civilních oblastech, ale že cílem bude „významný vojenský objekt zaměstnávající velké množství dělníků, obklopený dělnickými sídlišti“.
Tento předpoklad byl rozporuplný (obytný dům je civilní zařízení) a nereálný (účinky výbuchu bomby nemohly být omezeny na konkrétní čtvrť). Za cíl byl vlastně vybrán samotný střed města.
„Už jsi mrtvý. Historie bombardování.“ Sven Lindqvist
Minulé století bylo plné jedné z nejničivějších válečných taktik známých v historii. Bombardování vzešlo z haasenského útoku ručním granátem 1. listopadu 1911 nad oázou Tagiura v severní Africe, kterou provedl poručík Giulio Gavotti.
Oceněný spisovatel Sven Lindqvist provede čtenáře knihy You’re Dead: A History of Bombing řadou historicky důležitých vojenských konfliktů proti bombardování. Příběhy lze prozkoumat chronologicky nebo tematicky, díky přítomnosti speciálního klíče.
Lindqvistův příběh osloví každého, nejen zájemce o vojenskou historii . Kniha „You’re Dead. The History of Bombings“ vydaná nakladatelstvím WAB zahrnuje i témata spojená se strategií, vývojem mezinárodního práva, ale také sci-fi z přelomu století. Jde o dílo, které nám přiblíží historii lidských konfliktů.