Pershing, symbol atomové záhuby, urychlil odzbrojení
Foto: © Public Domain/Frank TrevinoStřela Pershing zůstala po léta symbolem atomové záhuby, napsal WP Tech. Vznikla v době, kdy bylo použití atomu na bojišti považováno za samozřejmost na obou stranách železné opony, ale nikdy nebyl využit k zamýšlenému účelu. Díky ní však bylo dosaženo zcela jiného cíle, jaderného odzbrojení.
25. února 1960 poprvé odstartovala raketa Pershing. Střela MGM-31A, běžně známá jako Pershing I, byla jen něco málo přes 10 metrů dlouhá, vážila 4,6 tuny a mohla nést 400 kt jadernou hlavici W50.
Na svou dobu se přitom vyznačovala velmi dobrou přesností – CEP (průměr kruhu obsahujícího minimálně 50 % vystřelených nábojů) byl 150 m. Bojovou hlavici bylo možné dopravit na vzdálenost cca 750 km, což umožnilo zařadit do prvního Pershingu rakety krátkého doletu.
Atomová suť
Ve srovnání s výkonnými mezikontinentálními balistickými střelami by se dosah Pershingu mohl zdát malý, ale pro roli, která mu byla přidělena, postačoval. Pershing měl zlikvidovat početní převahu Varšavské smlouvy a v případě války porazit tzv. první a částečně druhý strategický bod.
To v praxi znamená – proměnit Německo a Polsko v atomovou poušť.
Na druhé straně byl plán velmi podobný: Moskva předpokládala rozsáhlé použití jaderných zbraní v první linii a optimalizovala své síly k boji nikoli proti nepřátelské pěchotě, která měla být zabita radiací, ale proti jeho obrněným silám.
Moskva na dosah
Nebyl to však první Pershing, který vyvolal v Evropě rozšířený strach z jaderného zničení – tato role připadla jeho vývojové verzi, střele Pershing II, která se stala bojeschopnou v roce 1983.
Vypadal velmi podobně jako jeho prototyp, ale svou smrtící nosnost mohl doručit mnohem dále – na zhruba 1,8 tis. km. Měl menší hlavici s nastavitelnou silou 5-50 kt, ale poskytoval fenomenální přesnost 30 m. Pro srovnání – sovětské granáty SS-20 měly přesnost 1000-1300 m.
Sověti neznali přesný dostřel nového Pershingu – všeobecně se věřilo, že v dosahu těchto střel je celá evropská část SSSR. Rozhodčíci pak upadli do bledého strachu, způsobeného vědomím, že přesný, cílený úder je schopen zničit i dobře chráněná velitelská centra.
Tento strach fungoval i opačně, protože rozmístění raket Pershing v Evropě bylo reakcí na vývoj rakety SS-20 ze strany SSSR. Měla větší dojezd – 5tis. km a nesla až tři hlavice, schopné zasáhnout tři různé cíle.
Foto: U.S. Army_Pershing II Weapon System/WikimediaAtomový stín nad Evropou
Strach z tohoto typu zbraní byl způsoben především tím, že od okamžiku odpálení po zásah cíle uběhly jediné minuty. V případě mezikontinentálních raket to trvá od startu po výbuch dlouho – až půl hodiny.
Foto: © Lockheed MartinTeoreticky vám to dává možnost připravit se na jaderný útok, uvést obranné systémy do pohotovosti, evakuovat se z ohrožené oblasti nebo ukrýt nejvyšší státní orgány na bezpečném místě.
Rakety krátkého a středního doletu neposkytují takový komfort – dosáhnou svého cíle několik minut po startu a nedají čas na reakci. Navíc v případě Evropy garantovaly zničení kontinentu, aniž by SSSR a USA musely zapojit strategické síly.
Smlouva INF – dočasné uvolnění
Důsledkem strachu vytvořeného raketami Pershing byla „Smlouva o úplné eliminaci raket krátkého a středního doletu“, známá pod zkráceným názvem jako smlouva INF. Vstoupila v platnost v polovině roku 1988 a zrušila celou kategorii jaderných zbraní a zakázala práci na nových zbraních tohoto typu.
I když smlouva INF vedla k faktickému odstranění několika typů raket z výzbroje SSSR a USA a přenesla se do likvidace mnoha tisíc raket, vývoj zbraní krátkého a středního doletu neskončila. Obě země i přes formální zákaz prováděly další vývojové práce. Krytí pro ně mělo snížit veřejně oznámený výkon stavěných raket tak, aby odpovídaly ustanovením smlouvy.
Proto má například střela Iskander-E formální dolet 280 km – jen aby se vešla do limitu 300 km stanoveného smlouvou pro vývoz zbraní. Iskander-M nebo Iskander-K, používané ruskou armádou, mají teoreticky dolet 500 km, ale jejich skutečné schopnosti jsou mnohem větší. Příkladem jsou testy Iskanderu-K, které prokázaly, že střela může zasáhnout cíle vzdálené až 2,5 tisíce kilometrů.
V důsledku toho v roce 2019 Spojené státy z rozhodnutí prezidenta Trumpa formálně odstoupily od smlouvy IDF. Navzdory mezinárodním protestům ze strany Německa – pouze potvrdila fakta. Smlouva INF, i když přinesla Evropě jaderné zmírnění, zůstala léta mrtvá.