Někteří výzkumníci si myslí, že žijeme v počítačové simulaci

Foto: Yassay/Unsplash

Někteří odborníci si myslí, že žijeme v počítačové simulaci a že naše realita je místo jako videohra. Ale mohli bychom to někdy dokázat?

Pokud jste viděli film Matrix, pak znáte hypotézu simulace. Myšlenku, že realita je spíše sofistikovaná počítačová simulace nebo videohra. Nejsme organické bytosti, ale postavy, které vytvořila mnohem vyspělejší civilizace ve složitém počítačovém programu, napsal server Discovermagazine.

Můžeme být součástí vědeckého experimentu nebo můžeme být pro někoho zábavou. Ale tak či onak nejsme to, co si myslíme, že jsme. To vše může znít trochu mimo, ale mnoho vědců a filozofů bere tuto myšlenku docela vážně.

V roce 2003 Nick Bostrom, filozof z Oxfordské univerzity a ředitel Institutu budoucnosti lidstva, publikoval článek, ve kterém tvrdil, že nejen že je možné, že žijeme v simulaci, je to i pravděpodobné. Poukazuje na to, že v současné době vytváříme stále realističtější simulace našeho vlastního světa.

Pokud naše civilizace z nějakého důvodu nevymře nebo neustoupí, pozdější generace by nakonec mohly vytvořit simulované světy, které jsou ještě realističtější. Brzy bude bezpočet simulovaných vesmírů. To znamená, že šance jsou poměrně vysoké, že jakýkoli daný vesmír – například tento – je simulací. Pravděpodobnosti, jak je Bostrom odhaduje, naznačují, že je pravděpodobné, že náš svět je skutečně působivou simulací.

Simulační hypotéza

Podle Bostromova argumentu budoucí generace lidí provedly simulace své vlastní minulosti a my můžeme být těmi simulacemi. Ale to není jediný způsob, jak by to mohlo fungovat. Naši neznámí tvůrci by mohli být vyspělou civilizací nepředstavitelně odlišnou od té naší.

David Chalmers, filozof na New York University, ve své knize Reality +: Virtual Worlds and the Problems of Philosophy z roku 2022 obšírně zkoumá hypotézu simulace.

„Možná vědci chtějí spustit milion simulací s různými parametry, mění fyzikální zákony, aby viděli, co se stane,“ popisuje Chalmers jeden možný scénář. V takovém případě by „simulující vesmír mohl být velmi odlišný od toho simulovaného“.

Jaká je tedy šance, že vše, co známe, je virtuální? Chalmers říká, že si nemyslí, že tu možnost můžeme vyloučit. Kdyby byl někdo v dokonalé simulaci, připadalo by mu to jako fyzická realita. Šance odhaduje na „asi 10 procent nebo tak.“

Stavební simulace pro důkazy

Samozřejmě ne každý bere tuto myšlenku vážně. Lisa Randall, teoretická částicová fyzička na Harvardské univerzitě, má s hypotézou málo trpělivosti. Řekla , že ji mnohem méně zajímá samotná hypotéza a více ji zajímá, proč k ní přitahuje tolik dalších lidí. Frank Wilczcek, fyzik z MIT a nositel Nobelovy ceny, poukazuje na to, že matematické zákony našeho světa jsou extrémně složité. Podle něj by nedávalo smysl vytvářet umělý svět s tak „těžko vypočítatelnými ingrediencemi“.

Problém je v tom, že je téměř nemožné dokázat, že nejsme v simulaci. Jakýkoli důkaz o opaku by mohl být součástí simulace, vysvětluje Chalmers.

Pokud tedy simulační hypotéza není falzifikovatelná, je to vůbec vědecká otázka? To závisí na simulaci, říká Chalmers. Určitě existují verze hypotézy, které jsou falzifikovatelné. Jedna verze, říká, je, že žijeme v nedokonalé simulaci, která se musí přibližovat části fyziky. Pokud ano, pak bychom mohli vidět důkazy o těchto zkratkách.

V roce 2012 fyzici Silas Beane, Zohreh Davoudi a Martin Savage publikovali článek, v němž tvrdili, že pokud jsme v simulaci, mohli bychom jednoho dne najít důkazy. Ve skutečnosti pracují na vytváření simulací našeho vesmíru pomocí kvantových počítačů.

Vzhledem k nekonečnému množství výpočetního výkonu by simulovaný vesmír musel provést určité kompromisy v přesnosti, vysvětlují. V zásadě je mohli odhalit.

V jiné studii skupina fyziků tvrdí, že kolaps vlnové funkce – podivný fakt, že částice se chovají jako vlny až do okamžiku, kdy jsou pozorovány – by mohl nabídnout způsob testování hypotézy. Pokud by například vědci nalezli situaci, ve které se vesmír změnil, aby se vyhnul rozporu (nebo paradoxu), pak by to naznačovalo, že simulace reagovala na „záměr experimentátora“, což bychom mohli nazvat hráčem.

Na druhou stranu, pokud je simulace dokonalá , říká Chalmers, hypotézu by bylo skutečně obtížné zfalšovat.

Možná jediný způsob, jak to budeme vědět s jistotou, je, když jeden z programátorů vytáhne zástrčku.

Zdroj: Discovermagazine