Mohl Salieri zabít Mozarta?

Foto: FreeMobi_Ringtones/Pexels

Již 200 let se tvrdí, že velký skladatel Wolfgang Amadeus Mozart nezemřel vlastní rukou, ale rukou mnohem méně známého kolegy Antonia Salieriho, píše Svět poznání. Tato podezření posílili další významní tvůrci. V 19. století básník Alexandr Puškin svou malou tragédií Mozart a Salieriho, ve 20. století režisér Miloš Forman svým filmem Amadeus… Zabil tedy Ital svého mladšího rakouského kolegu?

Ironií osudu je, že příčina Mozartovy smrti není s jistotou známa. Přesto skladatelovu smrt provázela řada podivností. Od toho, že rakev s jeho tělem nebyla otevřena a že na pohřbu chyběli příbuzní Wolfganga Amadea, až po to, že nikdo neví, kde se nachází jeho hrob! To vše vedlo k mnoha teoriím o tom, kdo (nebo co) génia zabilo. Jed, který mu Salieri podstrčil, je jen jednou z možností.

Černý muž

V červenci 1791 se u pětatřicetiletého Mozarta objevil muž, kterého později ve svých dopisech nazval „poslem v černém“. Cizinec si přál, aby skladatel napsal rekviem. Mozart nikdy neodmítal, a tak se díla ujal. A když Wolfgang brzy nato onemocněl, usadil se mu v hlavě bláznivý nápad: psal rekviem sám pro sebe! Své ženě Konstancii si skladatel zároveň postěžoval, že byl otráven…

Nebyl snad Antonio Salieri „vyslancem v černém“? A odkud se vůbec tato domněnka vzala? Jedna z prvních písemných zmínek o něm se nachází v Beethovenových slavných „mluvících zápisnících“, s jejichž pomocí hluchý Němec v pozdějších letech komunikoval s přáteli. V jednom z těchto zápisníků z roku 1825 (rok Salieriho smrti) je následující záznam: „Salieri je opět velmi nemocný. Je úplně šílený. Nepřestává tvrdit, že je vinen Mozartovou smrtí, že mu dal jed. Není jasné, kdo to zapsal, ale známe Beethovenovu písemnou odpověď, v níž tuto zprávu odmítá jako směšnou pomluvu.

Po Salieriho smrti se zřejmě po celé Vídni rozšířila fáma o jeho strašlivém vyznání. Dosud však není známa žádná osoba, která by vyznání slyšela přímo od skladatele. Vzpomínky Salieriho současníků jsou však plné nepřímých důkazů o nechuti hostujícího Itala k velkému Rakušanovi. Například anglický učitel hudby německého původu Joseph Mainzer píše: „V roce 1807, šestnáct let po Mozartově smrti, Salieri jednou večeřel v Badenu nedaleko Vídně s galskou princeznou. U stolu se mluvilo o Mozartovi a Salieri byl dotázán na svůj názor na operu Figarova svatba. „Odpovím vám,“ řekl, „co jsem řekl císaři Josefovi večer při prvním představení. Ptal se na můj názor a já mu řekl, že v díle není ani slovo pravdy, že Mozart nerozumí strunám lidského srdce a popisuje lásku jako Italové koliku.“ Tato slova udělala na všechny shromážděné velmi těžký dojem a nikdo, kromě Salieriho, neměl chuť se smát.“

Na základě toho, že se Salierimu nelíbila Mozartova hudba nebo on sám, nelze samozřejmě podezírat prvního z toho, že by druhého zabil. Mnozí však podezření pojali, a tak se Salieriho přátelé museli za zesnulého přítele dokonce přimlouvat. Sigismund von Neukom, Italův rakouský kolega, uveřejnil v jednom časopise o umění článek, v němž se psalo: : „Několik novin prohlásilo, že Salieri se na smrtelné posteli obvinil z obludného zločinu, že prý byl příčinou Mozartovy předčasné smrti; žádné z těchto novin však nepoukázaly na zdroj tohoto strašného obvinění, které odsoudilo k zatracení muže, jenž se 58 let těšil úctě všech Vídeňanů… Během svého pobytu ve Vídni (od roku 1798 do roku 1804) jsem byl v přátelských vztazích s Mozartovou rodinou a právě od ní jsem se dozvěděl nejpřesnější informace o posledních chvílích velkého skladatele, který zemřel, stejně jako Rafael, v rozkvětu života, ale nikoli násilnou smrtí, jak se dnes říká, nýbrž na neurotickou horečku spojenou s neslýchaným úsilím, které by nevydržel ani mnohem silnější organismus“.

V roce, kdy Mozart zemřel, toho skutečně stihl napsat neuvěřitelné množství: dvě kantáty, dvě opery (Kouzelná flétna a Titova milost), koncert pro klavír a orchestr, klarinetový koncert, několik kvintetů a Requiem. Mimochodem, objednavatel posledně jmenovaného je znám s jistotou – a nemá nic společného se Salierim. „Posla v černém“ poslal Wolfgangu Amadeovi hrabě Franz von Walzegg. Už samotný fakt objednávky posmrtné mše pro anonymní osobu, kterou Mozart nakonec kvůli vlastní smrti ani nedokončil, si říká o zlověstný a mystický výklad. Ale ne, skladatel ji nepsal pro sebe, ale pro ženu Annu, zesnulou manželku neutěšeného hraběte. Sám skladatel se skutečného adresáta jednoho ze svých největších děl nikdy nedozvěděl.

Foto: Antonio Salieri painted by Joseph Willibrord Mähler/Openverse

Údajní vrazi a jejich motivy

Zastánci teorie, že Mozarta zavraždil jeho starší kolega z Benátské republiky, obvykle uvádějí jediný důvod takového neslýchaného zvěrstva – závist. Tímto slovem chtěl původně nazvat svou malou tragédii i Alexandr Puškin. Ve skutečnosti však o závisti Antonia Salieriho vůči Wolfgangu Amadeovi nemohla být řeč. Mozartova genialita byla všeobecně uznána až po jeho smrti. Za jeho života byl právě Salieri, cizinec, zdaleka nejúspěšnějším vídeňským skladatelem. Italský miláček štěstěny nikdy nepřiznal, že by na Mozarta žárlil (protože k tomu nebyl důvod). Wolfgang Amadeus naopak otevřeně prohlašoval, že na Salieriho úspěch žárlí. Musíme předpokládat, že kdyby Antonio zemřel jako první, dříve či později by byl Mozart obviněn z jeho vraždy.

Zastánci teorie o Salieriho vině se však nepozastavují ani nad touto úvahou, ani nad tím, že italský skladatel viděl svého rakouského kolegu naposledy dva měsíce před svou smrtí. Objevuje se dokonce námitka, že Salieri mohl Mozarta otrávit rukou někoho jiného. Údajně se v roce 1791 Mozartův žák – bývalý žák Franz Xaver Süsmair, který bydlel v domě, dohodl, že muže, který se ho ujal, na popud svého bývalého učitele otráví. Stejně jako v případě Salieriho však Susmayr neměl k této vraždě žádný motiv.

Existovala však jedna osoba, která motiv k zabití skladatele měla. Úředník nejvyššího soudu Franz Hofdemel Mozarta často přijímal, dával lekce jeho ženě Magdaleně. Zdá se, že Wolfgang měl s touto studentkou poměr (stejně jako s mnoha dalšími), a tak Hofdemel mohl milence své ženy ze žárlivosti otrávit. Důkaz o tom neexistuje, ale strašlivý konec úředníka je znám. Krátce po Mozartově smrti Franz napadl těhotnou Magdalenu břitvou a způsobil jí několik ran, než se zamkl ve své ložnici a spáchal sebevraždu.

Sulema nebo svobodní zednáři?

Podle další verze byl Mozartovým vrahem… on sám. O Wolfgangovi nebylo známo, že by měl sebevražedné sklony, ale předpokládá se, že trpěl syfilidou. V té době se běžně léčilo rtutí, kterou se génius otrávil. Metodu léčby syfilidy roztokem rtuti ve vodce vynalezl Gerard van Swieten, jehož syn Gottfried byl Mozartovým mecenášem. Je známo, že Gottfried byl první, kdo přiběhl k lůžku zemřelého skladatele. Bál se snad, že bude zatažen do skandálu? Nebyl to on, kdo přemlouval Konstance, aby pitvu neprováděla? A nešla na Wolfgangův pohřeb, protože zjistila, jakou hanebnou nemoc před ní její manžel skrývá? Neexistují žádné odpovědi.

A konečně jedna z nejdivočejších teorií o Mozartově smrti říká, že skladatele zabili svobodní zednáři. Ve své poslední opeře Kouzelná flétna prý Wolfgang Amadeus – sám člen „svobodné zednářské lóže“ – odhalil některá zednářská tajemství a doplatil na to. Zde je však k této věci názor významného britského badatele o svobodném zednářství Jaspera Ridleyho: „Je to jedna z nejsměšnějších teorií, kterou si vymysleli odpůrci svobodného zednářství. „Kouzelná flétna neodhaluje žádná zednářská tajemství, ale mystická aureola kolem této opery, jak byla zamýšlena, značně přispěla k popularitě svobodného zednářství“. Vídeňští zednáři byli operou skutečně nadšeni a objednali si kantátu, kterou Mozart stihl napsat ještě před svou smrtelnou nemocí…

Zkrátka, o věrohodné i méně věrohodné verze smrti vídeňského génia není nouze. Jedno je jisté: Antonio Salieri s ní nemá nic společného.