Gravitace Marsu každých 2,4 milionu let zatáhne za Zemi tak silně, že změní dno oceánu

Foto: Kevin Gill/Flickr

Nová geologická studie naznačuje, že gravitační pole Marsu přitahuje Zemi blíže ke Slunci v cyklech trvajících miliony let a otepluje naše klima. Geologické důkazy staré více než 65 miliónů let a získané ze stovek míst po celém světě naznačují, že hlubokomořské proudy opakovaně procházely obdobími, kdy byly buď silnější, nebo slabší. K tomu dochází každých 2,4 milionu let a je známý jako „astronomický velký cyklus„. 

Silnější proudy, známé jako „obří víry“ nebo víry, mohou dosáhnout mořského dna v nejhlubších částech oceánu, známé jako propast. Podle výzkumu publikovaného 12. března v časopise Nature Communications, tyto silné proudy následně erodují na velkých kusech sedimentu, které se hromadí během klidnějších období cyklu. 

Studie zjistila, že tyto cykly se shodují s načasováním známých gravitačních interakcí mezi Zemí a Marsem, když obě planety obíhají kolem Slunce.

„Gravitační pole planet ve sluneční soustavě se vzájemně ruší a tato interakce, nazývaná rezonance, mění planetární excentricitu, měřítko toho, jak blízko kruhové dráhy jsou jejich oběžné dráhy,“ uvedl spoluautor studie Dietmar Müller, profesor geofyziky na univerzitě v Sydney v prohlášení.

Kvůli této rezonanci je Země gravitační přitažlivostí Marsu přitažena o něco blíže ke Slunci, což znamená, že naše planeta je vystavena většímu množství slunečního záření a má tedy teplejší klima, než se opět posune zpět, to vše po dobu 2,4 milionů let. 

Autoři nové studie použili satelitní data ke zmapování hromadění sedimentu na dně oceánu v průběhu desítek milionů let. Zjistili, že v geologických záznamech byly mezery, kde se v těchto astronomických cyklech přestaly hromadit sedimenty. Domnívají se, že by to mohlo souviset se silnějšími oceánskými proudy v důsledku teplejšího počasí způsobeného gravitačním vlivem Marsu na Zemi. 

Tato zjištění podporují myšlenku, že Rudá planeta ovlivňuje klima na Zemi, stejně jako se teoretizovalo kolem míjejících hvězd a jiných astronomických objektů. Pozorovaný efekt oteplování však není spojen s globálním oteplováním, které je způsobeno lidskými emisemi skleníkových plynů, zdůraznili autoři v prohlášení. 

Nicméně, i když jsou v této fázi spekulativní, zjištění naznačují, že tento cyklus může pravidelně pomáhat udržovat některé hluboké oceánské proudy v případě, že je globální oteplování sníží, říkají autoři. 

„Víme, že existují nejméně dva samostatné mechanismy, které přispívají k energickému promíchávání hlubokých vod v oceánech,“ řekl Müller. Jeden z těchto mechanismů je známý jako Atlantická meridionální cirkulace (AMOC), řekl Müller. Působí jako oceánský „dopravní pás“, přivádějící teplou vodu z tropů na severní polokouli a přitahující teplo hluboko do oceánu. 

Někteří vědci předpovídají, že AMOC se může v příštích několika desetiletích zhroutit, takže je možné, že ventilace vyvolaná hlubokými oceánskými víry by mohla být prospěšná. 

„Naše hlubinná data za 65 milionů let naznačují, že teplejší oceány mají intenzivnější hlubokou cirkulaci,“ uvedla Adriana Dutkiewiczová, hlavní autorka studie a sedimentoložka na univerzitě v Sydney. „To potenciálně zabrání stagnaci oceánu, i když se převrácená cirkulace poledníku v Atlantiku zpomalí nebo úplně zastaví.“