Druidové proti Římu: Evropu prokleli keltští kněží
Ve svých nejlepších časech ovládali Keltové většinu Evropy. Byla to rozvinutá civilizace. V mnoha ohledech byla vyspělejší než současné civilizace Hellasu a Říma, píše Svět poznání. Keltové si ale nikdy nevytvořili vlastní stát, zanechali však na vývoji Evropy jakousi stopu, kterou lze nazvat prokletím.
Termín „Keltové“ byl poprvé použit v roce 517 př. n. l. v díle řeckého geografa Hekataia z Milétu v příběhu o kmenech žijících v blízkosti řecké kolonie Massilia (dnešní Marseille). Původ slova není zcela jasný, ale filologové, počínaje jazykem Irů, nejpřímějších potomků Keltů mezi moderními Evropany, jej odvozují z konceptu „skrýt“ nebo „povzbudit“.
Krásná a modrooká
„Otec dějin“ Hérodotos hovořil o Keltech, kteří žili na území moderní Evropy a na horním toku Dunaje. Polybius o nich píše jako o vysokých, odolných, krásných a modrookých lidech.
Bez vlastního státu založili Keltové z dnešní Francie spolu s Řeky z Massilie ražbu mincí, které se rozšířily po celém regionu a obvykle v nich vystupovaly postavy z řecké mytologie. Keltové měli velmi rozvinuté řemeslo a pokud jde o umění, jejich charakteristické styly si Řekové ochotně vypůjčili.
Podoba keltských válečníků je obvykle rekonstruována z obrázků na řecké keramice. Všeobecně se má za to, že Keltové jako první v Evropě nosili kalhoty (obvykle vyrobené ze zvířecí kůže) a už jen proto jim náleží čestné místo v historii lidstva.
Zároveň na mnoha vyobrazeních jdou Keltové do bitvy zcela nebo zpola (jen v kalhotách) nazí. Navíc jsou na nich obvykle přítomny prvky obranných zbraní. Mluvíme především o keltských přilbách, které měly rozmanitý a neobvyklý tvar, zdobené ptačími rohy nebo křídly. Společným znakem přileb byla jejich velikost, která opticky zvětšovala výšku válečníka. Není náhodou, že antičtí autoři, kteří psali o Keltech, zpravidla zmiňují jejich vysoký vzrůst, i když soudě podle pozůstatků nalezených ve starověkých pohřebištích se obvykle výškou nelišili ani od Řeků, ani od Římanů. Je také poznamenáno, že Keltové měli dlouhé kníry a vlasy, které vstávaly jako hříva (byly navlhčeny vápnem).
Do války jako na dovolenou
Keltové (pokud se nechystali bojovat nazí) si při odchodu do bitvy oblékli světlé, nebo barevné šaty a šperky, z čehož můžeme usoudit, že na válku pohlíželi jako na svátek. Tento závěr je však pravděpodobně stále mylný.
Pouze jedno invazní tažení vedené jejich vůdcem Brennem v roce 387 př. n. l. zanechalo v historii výraznou stopu. Římané nazývali Kelty Galy (latinsky „gallus“ – „kohout“), čímž zdůrazňovali jejich rváčství. A samozřejmě tím naráželi na události, které Věčné město málem přivedly ke katastrofě.
Není zcela jasné, proč Keltové-Galové náhle překročili Alpy a napadli severní Itálii. Senát, který se dozvěděl, že oblehli město Clusium, spojené s Římem, k nim vyslal vyjednavače. Brennus údajně prohlásil, že jeho spoluobčané prostě dodržovali totéž jako Římané, „nejstarší ze zákonů, který dává silnému vlastnictví slabého a jemuž podléhá každý, od Boha po divoké zvíře“.
Římané vyvolali hádku, při které byl zabit jeden z galských vůdců. Začala plnohodnotná válka. V bitvě u Allie Římané, zjevně v naději, že obklíčí Galy z boku, natáhli formaci své armády. Brenn zasáhl střed a s nečekanou lehkostí srazil nepřítele, který byl považován za hrozivého. Jak Titus napsal Livy, „nikdo nezemřel v bitvě, všichni zabití byli zasaženi do zad, když začala tlačenice, která ztížila útěk.
Řím byl opuštěný, část obyvatel vyděšeně uprchla do okolí. Několik se jich zavřelo v pevnosti na údajně nedobytném Capitol Hill.
Staří lidé, oblečení do svých nejlepších šatů, se posadili před svými domy, aby přijali smrt. Útočníci usoudili, že před nimi jsou sochy, ale když se Galie dotkla jednoho z Římanů, byl zasažen holí, načež začal masakr.
Pak asi sedm měsíců Galové obléhali Kapitol, k čemuž se váže slavná historka, jak se v noci pokusili vylézt na nedobytnou skálu a málem dosáhli svého cíle, ale spící stráže probudily husy zasvěcené bohyni Juno. Nakonec Římané souhlasili s vyplacením odškodného, k jehož získání Galové použili falešné závaží. Římané se pokusili protestovat, a pak Brenn hodil svůj meč na jednu z vah se slovy „Běda poraženým“.
Římské prameny obecně vykreslují Galy jako hrubé, kruté barbary a nakonec jaksi nepříliš souvisle vyprávějí, že jim Římané dali na rozloučenou kopanec a vyhnali je z Itálie, bojující pod vedením vojevůdce Marca Furia Camilla.
Ale s největší pravděpodobností se Galové vrátili domů, nabití kořistí a docela spokojení se životem. A podle několika pramenů Římany už od té doby nijak vážně neobtěžovali.
Ale bylo tomu právě naopak. Během druhé punské války (218-201 př. n. l.) galské kmeny poměrně často bojovaly na straně Římanů proti Punům.
Římané jim obvyklým způsobem „poděkovali“, dobyli tyto kmeny a vytvořili provincie Cisalpine a Narbonese Galie (sever dnešní Itálie a jih Francie). Po dokončení války na Pyrenejském poloostrově Pompeius přirozeně přivedl místní galské kmeny do římského občanství. Jako guvernér Narboské Galie zahájil Julius Caesar v roce 58 př. n. l. válku s galskými kmeny žijícími na severu, na území moderní střední a severní Francie, Belgie a Holandska.
Na vrcholu vojenských úspěchů se se svými legiemi dokonce vylodil v Británii, kterou se mu však nikdy nepodařilo dobýt, zejména proto, že na pevnině Galové, kteří ho již zdánlivě dobyli, vyvolali povstání vedené Vercingetorixem.
Po dokončení dobytí Galie v roce 49 př.nl Caesar začal a vyhrál občanskou válku a vlastně dal impuls k vytvoření Římské říše. Posledními významnými zásahy do jeho designu bylo dobytí většiny Británie v letech 43-84.
Keltové se začali mísit v jiných národech a vnesli svůj prvek do moderních Francouzů, Španělů, Angličanů, Portugalců, Němců a dokonce i Slovanů.
Předpokládá se, že keltský prvek se v největší míře zachoval u Irů a Skotů, obou původních obyvatel zemí, které zůstaly Římany nedobyté. A zde se vracíme k otázce: Proč Keltové nikdy nevytvořili vlastní stát?
Spontánní anarchisté
Odpověď je zřejmě třeba hledat v národní mentalitě Keltů. Hlavním společným mentálním rysem všech Keltů bylo, že všichni byli jakýmisi spontánními anarchisty, kteří odmítali stát.
Keltové samozřejmě měli své vlastní vůdce, ale obvykle to byli volení vůdci a nepřenášeli moc zděděním (používání titulu „král“ ve vztahu k nim je terminologická chyba). Skutečná vláda byla obvykle vykonávána na lidových shromážděních. Komunity existovaly v samosprávném režimu. Když začala válka, každý šel do války ze své svobodné vůle.
Nicméně na úrovni organizace a taktiky to bylo prostě hrozné. Keltové-Gallové nevytvářeli centralizované rezervy pro vedení tažení, neměli žádné dlouhodobé plány. Rozhodnutí byla přijímána většinou hlasů a bez povinné potřeby menšiny uposlechnout učiněného rozhodnutí.
Každé pravidlo má samozřejmě své výjimky. Brennus a Vercingetorix byli zvoleni vůdci se zvláštními pravomocemi, byli posloucháni a pod jejich vedením dosáhli Keltové vynikajících vojenských úspěchů. Ale vrozená láska ke svobodě mohla být omezena jen na určitou dobu, zjevně ne dost k vytvoření státu. Všichni autoři přitom uznávali vrozenou odvahu Keltů, včetně Julia Caesara, který s nimi bojoval.
V roce 55 př. n. l. vyslal Publia Crassa s tisícovkou galských jezdců ke svému tehdejšímu politickému spojenci. A ukázalo se, že tito Galové jsou jedinou jednotkou, která dokázala uniknout z pasti v Carrhae.
Galové před bitvou vyzvali nepřátelské válečníky k bojům a zpravidla zvítězili. Hlava zabitého nepřítele byla obvykle uříznuta a pověšena na krk koně a po návratu domů byla zavěšena u vchodu do domu.
Toto chování bylo vysvětlováno náboženskou vírou, podle níž byla hlava sídlem duše. A oddělením hlavy nepřítele od těla se zdálo, že válečník získal záruku, že ho nepřítel v posmrtném životě nedožene. Dalším rysem keltských náboženských rituálů byly lidské oběti. Římané je odsuzovali, ačkoli zvířecí oběti byly neustále praktikovány.
A zde stojí za to věnovat pozornost obsahu samotných náboženských přesvědčení, které byly pro pohanskou éru zcela jedinečné.
Odsouzena k západu slunce
Výjimečnost začala již tím, že se objevili druidští kněží s jejich dlouhými bílými tunikami, které byly pro divoké pohany zcela netypické.
Další rys souvisí se samotnými přesvědčeními. Koho pohané obvykle uctívali? Bohové války, plodnosti, krbu. Druidské obřady se točily kolem rostlinného světa, dokonce i těch, které nesouvisely se zemědělstvím.
Ve skutečnosti samotné slovo „druid“ s mnoha teoriemi o jeho původu tak či onak vede k pokusům rekonstruovat indoevropský prajazyk a slova z keltských jazyků, která jsou v různých kombinacích spojována s pojmy „ strom“, „dub“, „čaroděj“, „vidoucí“.
To vede k závěru, že druidové spojovali tajné znalosti se stromy, z nichž každý měl podle jejich názoru svou duši a se kterými mohli mluvit. Se zvláštní úctou se chovali k dubu a k jmelí, které na něm rostlo.
Obvykle docela tolerantní Římané, kteří si podmanili Kelty, nemilosrdně vyvraždili druidy, káceli a pálili posvátné háje.
Zdá se, že takové šílenství nebylo vysvětleno pouze nenávistí k lidským obětem, ale také jakýmsi ideologickým odmítnutím.
Druidství bylo náboženstvím svobodných lidí a dokonce i oběti šly zjevně na smrt dobrovolně. Ideologie a mentalita Římanů převzala službu státu.
Vzhledem k tomu, že základem moderní Evropy se stala římská civilizace, můžeme říci, že poslušnost vůči státu a obdiv k němu (i když s nahrazením termínu „stát“ notoricky známým „zákonem“) se staly obecným, dědičným rysem evropské mentality.
Zvyk poslušnosti autoritě přispěl k rozvoji takových vlastností, jako je chamtivost, opatrnost a zaměření na materiální blaho (koneckonců, chudý člověk je před autoritou bezbranný).
Keltská mentalita odmítá stát a pohrdá materiálním bohatstvím. Starověcí autoři byli šokováni ochotou Keltů „půjčovat“ s podmínkou, že dluh bude splacen v posmrtném životě.
Tuto ideologii Římané nenáviděli, což vysvětluje zuřivost, se kterou ničili druidismus. Říše, kterou vytvořili, se stala ztělesněním římského ducha, s nímž Evropa žila několik epoch, zbavila se pozitivních rysů charakteristických pro Kelty a uctívala ty ničemné.
Druidové, zabití ve svých posvátných hájích Římany, seslali na vítěze kletbu.Druidové, zabití ve svých posvátných hájích Římany, seslali na vítěze kletbu. A po smrti po sobě zanechali myšlenku, která, byť v homeopatických dávkách, ovlivnila i evropskou mentalitu. Tato myšlenka dávala přednost duchovnu před materiálem, a přestože byla potlačena, nikdy v Evropě zcela nevymřela. Odtud četné hereze a náboženské války, Kantova filozofie, zájem Evropanů o tajemnou ruskou duši.
Mezi díla evropských filozofů, kteří nezapadají do trendu materialismu, stojí za zmínku především „Úpadek Evropy“ od Oswalda Spenglera, který nadchnul každého po první světové válce, která věnovala zvláštní pozornost Keltům jako jakési neúspěšné alternativě k římské myšlence.
Pravda, k proroctví, které vyslovil o budoucnosti s přechodem vedení na Východ, lze oprávněně namítnout, že Evropa více než 100 let „upadá“, ale z materiálního hlediska naopak vzkvétá. Ale při vzpomínce na posledních 100 let připouštíme, že materiální blahobyt byl velmi relativní. Z duchovního hlediska byla Evropa odsouzena k záhubě mnohem dříve, když Římané zabili druidy, kteří je prokleli.