Zprávy, které přežily kolaps civilizace

23/08/2022 Adam Walko 18 min read 211 Zobrazení Borssipa, Mayové, Mezopotámie, starověké kultůry, Sumérové, texty, zprávy

TOP 10 Všechny články Zajímavosti

Sumerové, Mayové a další starověké kultury vytvořili texty, které přetrvaly stovky a dokonce tisíce let. Zde je to, co nás mohou naučit o vytváření nesmrtelného poselství. Mnozí z nás mohou snít o tom, že napíšeme zprávu, kterou bude možné číst za tisíce let, ať už jde o sdílení nádherné poezie s budoucími generacemi nebo je varujeme před nebezpečím číhajícím v jaderném odpadu, napsal server BBC.

Před více než 2000 lety v chrámu ve městě Borsippa ve starověké Mezopotámii, na území dnešního dnešního Iráku, dělal student svůj domácí úkol. Jmenoval se Nabu-kusurshu a cvičil se na chrámového sládka. Mezi jeho povinnosti patřilo vaření piva pro náboženské obětiny, ale také učení vést administrativní záznamy na hliněných tabulkách klínovým písmem a uchování starověkých hymnů vytvářením kopií opotřebovaných tabulek. Tyto každodenní úkoly a jeho oddanost pivu, psaní a znalostem z něj učinily součást mimořádně odolného literárního dědictví.

V době, kdy Nabu-kusurshu zvedl rákosové pero, existovalo klínové písmo již zhruba 3000 let. Vynalezli ho Sumerové, kteří jej zpočátku používali k zaznamenávání přídělů jídla – a vlastně i piva – vyplácených dělníkům nebo dodávaných do chrámů. Postupem času se sumerské texty staly složitějšími a zaznamenávaly krásné mýty a písně – včetně té, která oslavovala bohyni pivovarnictví Ninkasi a její zručné používání „kvasné kádě, která vydává příjemný zvuk“. Když sumerština postupně vypadla z běžného používání a byla nahrazena modernější akkadštinou, písaři chytře sepsali dlouhé seznamy znaků v obou jazycích, v podstatě vytvořili starověké slovníky, aby se ujistili, že moudrost nejstarších tabulek bude vždy pochopena.

Generace Nabu-kusurshu, která by v běžném životě mluvila akkadsky nebo možná aramejsky, byla mezi posledními, kteří používali klínové písmo. Pravděpodobně však předpokládal, že je jen obyčejným mladým spisovatelem v dlouhé řadě spisovatelů, kteří si klínové písmo uchovávají pro mnoho dalších generací, pod shovívavým okem Nabua, boha písma a „písaře vesmíru“. Věrně kopíroval staré tabulky, například si všiml, že sumerský znak vyslovovaný „u“ může znamenat svatební dar, lupiče nebo hýždě. Na desky napsal, že je opsal „pro vlastní studium“, snad jako praxi nebo stipendium, a vložil je do chrámu jako oběť.

„Učí se psát, učí se tyto seznamy spolu s dalšími věcmi a poté zasvětí svou práci bohu Nabu a chrámu,“ říká Jay Crisostomo, profesor starověkých blízkovýchodních civilizací a jazyků z Michiganské Univerzity, který do hloubky studoval Nabu-kusurshuovy tabulky.

Byly to tyto skromné seznamy, tiše napsané ve stínu obřího zikkuratu, pyramidové stupňovité chrámové věže, které získaly Nabu-kusurshu nesmrtelnost.

Dvojjazyčná tabulka klínového písma se sumerskými a akkadskými slovy. Písaři sepsali takové seznamy, aby zajistili, že starší sumerské tabulky budou vždy pochopeny.

Mnozí z nás mohou snít o tom, že napíšeme zprávu, kterou bude možné číst za tisíce let, ať už jde o sdílení nádherné poezie s budoucími generacemi nebo je varujeme před nebezpečím číhajícím v jaderném odpadu.

Na co se snadno zapomíná, je, že nejde o pouhý myšlenkový experiment. Lidé v minulosti úspěšně vytvářeli nesmrtelná sdělení, nebo alespoň velmi dlouhotrvající. Někteří z nich, jako Nabu-kusurshu, nám dokonce zanechali klíč k celým civilizacím.

V 19. století se učenci předháněli v rozluštění tajemného jazyka nalezeného na prasklých, ohořelých tabulkách vykopaných z pískem pokrytých ruin mezopotámských chrámů a paláců: sumerštiny, která byla zcela ztracena a zapomenuta.

Výzva byla obzvláště záludná, protože sumerština není příbuzná žádnému jinému známému jazyku. Ale učenci nedávno rozluštili akkadštinu díky její vazbě na přežívající jazyky, jako je arabština a hebrejština. A také našli seznamy sumersko-akkadské hlíny starých písařů, které mohli použít jako slovník.

Mezi nimi jedna sada tabulek vynikala svým nedotčeným stavem a „výrazným jemným písmem“: tabulky Nabu-kusurshu. Byly nalezeny vedle rozbitých sloupů a cihel, když archeologové kolem roku 1880 otevřeli dlouho pohřbené místnosti chrámu v Borsippe.

„Mnoho z toho, co víme o Sumeru, je prostřednictvím tohoto jediného muže, Nabu-kusurshu,“ říká Crisostomo. Domnívá se, že mladý písař, kterému bylo necelých 20 let, vytvořil téměř čtvrtinu všech známých kopií dvojjazyčného seznamu znaků, který se ukázal jako klíčový při dešifrování.

Abyste měli představu o velikosti jeho vlivu: tyto seznamy pomohly odemknout sumerské rekordy pokrývající tři tisíciletí historie, včetně průkopnického používání kola Sumery a 60minutové hodiny. Dohromady v různých jazycích existuje více než milion klínopisných textů ze starověkého Blízkého východu – a můžeme je číst díky věčným stopám, které zanechávali obyčejní písaři, jako Nabu-kusurshu.

Co pomohlo jejich poselství přežít a zůstat smysluplné po tak dlouhou dobu? A jak bychom mohli tyto znalosti využít k vytvoření vlastních zpráv do budoucnosti?

Deska vepsaná lineárním písmem B, používaná na Krétě a řecké pevnině před příchodem abecedy.

PROJEKT NESMRTELNOSTI

Většina myšlenek a nápadů vyjadřovaných lidmi stěží přežije přítomný okamžik. Historie je poseta odkazy na ty, které zmizely – nejen jednotlivé zprávy, ale celé jazyky a s nimi vzpomínky společností, které jimi mluvily. Kdo si pamatuje Gutian, jazyk starověkého světa? Před tisíci lety někdo zaplatil gutijskému překladateli pivo, podle účtenky ze sumerské hlíny. A to je v podstatě vše, co o Gutianovi víme. Cokoli Gutianští lidé cítili, cokoli chtěli sdělit světu, je ztraceno. Zůstaly z nich jen poněkud nelichotivé popisy od Sumerů.

Na druhé straně existují zprávy, které přečkaly staletí válčení, invazí a přírodních katastrof. Přestože Španělé zničili hory mayských knih, písmo přežilo ve vzácných rukopisech z kůry a na kamenných památkách a prodloužilo záchranné lano starověkým mýtům a proroctvím.

Jaké je tajemství takové mimořádné literární dlouhověkosti? Položil jsem tuto otázku třem odborníkům na některé z nejstarších jazyků a písma na světě a také jsem se jich zeptal, jak by na základě svých poznatků napsali své vlastní poselství do budoucnosti. Všichni samozřejmě zmiňovali určité materiálové aspekty – hlína a kámen jsou odolnější než papír nebo digitální záznamové metody. Správné klima a prostředí napomáhají uchování: klínové desky byly ve skutečnosti často vypáleny a zpevněny ohněm hořících měst pod útokem. Nejpřesvědčivější poznatky odborníků se však týkaly samotných spisovatelů.

Když mluvíme o psaní z dávné minulosti, může být lákavé vylíčit jej jako jakousi náhodnou hromádku historických trosek. Například odkaz Nabu-kusurshu se může zdát jako náhoda historie: pivovarské tablety, které se ukázaly jako druh Rosettské desky. Podle vědců ale není vše jen dílem štěstí a náhody. Namísto toho existují určité zvyky, hodnoty a rozhodnutí, které možná nezaručují literární nesmrtelnost – ale alespoň zvyšují její šance.

Samozřejmě, že nejlepším způsobem, jak otestovat tyto faktory, by bylo spustit kontrolovaný experiment, kde jsou různé skripty vystaveny výzvám – řekněme kolapsu civilizace – aby se zjistilo, který přežije. Něco takového v historii nemáme. Ale máme něco, co se trochu blíží.

V Řecku písmo vymřelo poté, co kolem roku 1200 př. n. l. zasáhla gramotnou elitu katastrofa – a poté bylo znovu zavedeno mnohem později.

Lidé, kteří zapomněli psát

Představte si dva ostrovy ve Středomoří z doby bronzové, kde se ovce poklidně pasou uprostřed olivových hájů. Na obou ostrovech jsou lidé v práci zaneprázdněni psaním na desky z hlíny. Jedním z ostrovů je Kypr, poblíž Blízkého východního pobřeží. Druhým je Kréta. Na Krétě a na řecké pevnině vládne elita zvaná Mykéňané. Píší v řečtině pomocí písma zvaného Linear B.

Poté, zhruba od roku 1400 př. n. l., postihla Mykéňany katastrofa. Nejprve je zničen jejich palác na Krétě a asi o 200 let později jsou zničeny i paláce na pevnině.

Katastrofa postihla i Kypr – historici se stále dohadují, co se přesně stalo. Dochází k nějakému ekonomickému kolapsu, osady jsou opuštěny, přicházejí nové skupiny lidí ze zahraničí. Ale i když se život dramaticky mění, místní pokračují v psaní svých scénářů a experimentují s novými, přičemž si vypůjčují techniky z různých gramotných kultur kolem sebe.

Na Krétě a na řecké pevnině však, jakmile zmizí paláce, psaní přestane. Vymírá. Zdá se, že nejen lineární B, ale také základní znalosti gramotnosti se vytrácejí. Je to, jako by celá společnost zapomněla psát.

To je zvláště nápadné, vezmeme-li v úvahu, že na Krétě se vyvíjela nejstarší evropská písma, která sahá až do roku 1800 před naším letopočtem. Ale toto krásné dědictví je zničeno, když se mykénská elita zhroutí.

A když lidé v Řecku po staletích znovu začnou psát, je to úplně jiným písmem, abecedou, dovezenou ze zahraničí. Jejich vlastní, starší tradice je nenávratně ztracena.

„Jakmile v Řecku jednou přijdete o mykénské paláce, na chvíli se nezdá, že by tu byla vůbec žádná gramotnost,“ říká Philippa Steele, vedoucí výzkumná pracovnice v oboru klasiky na University of Cambridge a expertka na starověká písma na Krétě, Kypru a Řecku. „Mezi rokem 1200 [př.n.l.] a kolem 8. století [př.n.l.] není nic, co bychom mohli říci. Zatímco Kypr zůstává po celé toto období gramotný.“

Co způsobilo rozdíl?

Nemůžeme to říci s jistotou, samozřejmě. Steele se ale domnívá, že to může souviset s tím, jak obě komunity zacházely se schopností psát.

Philippa Steele, odbornice na starověká písma na University of Cambridge, drží svou hliněnou tabulku se zprávou do budoucnosti.

Sdílené klikyháky

Na Kypru existují četné archeologické důkazy toho, co Steele nazývá „reflexy gramotnosti“: klikyháky obyčejných lidí, kteří si písmo přizpůsobili svým vlastním potřebám, jako jsou obchodníci, kteří si označují své hrnce. Toto rozšířené, neformální experimentování mohlo učinit psaní odolnějším, navrhuje. I po zničení a pozdvižení a příchodu nových lidí se místní obyvatelé Kypru drželi svého písma a psali ho na malé hliněné figurky, které nabízeli svým bohům. Později také psali různá písma vedle sebe, například spárovali vlastní kyperské slabičné písmo s fénickým – což nakonec usnadnilo luštění.

Ale na Krétě a řecké pevnině Linear B nikdy nepronikl do širší společnosti, soudě podle archeologických nálezů, říká Steele. Mykénští písaři byli anonymní a jejich umění nebylo nijak zvlášť oslavováno. „Existuje pouze nulová zobrazení lidí, kteří píší, a nulová zobrazení věcí, které se podílely na psaní.“

Nebyly tam ani obří lineární B texty napsané přes skalní stěny nebo palácové zdi, které mohly lidem připomínat, že existuje tato cenná dovednost zvaná psaní. Místo toho Linear B vedl skrytý život uvnitř paláců. A když paláce padly, nemělo žádné jiné místo, kde by mohlo přežít. Jak Steele uzavírá: „Pokud je gramotnost omezena, může být pro systém psaní snazší vymřít, pokud zmizí kontext jeho použití.“ Tyto poznatky z minulosti nám mohou pomoci vyřešit naléhavé problémy v současnosti, tvrdí, jako je záchrana moderních ohrožených psacích systémů.

Lineární B však měl druhý život. Učencům trvalo dlouho, než jej rozluštili, protože nebyl napsán vedle žádného dochovaného písma. Ale nakonec se jim to v 50. letech podařilo a dnes se toho dá hodně číst.

Zpráva by měla být vícejazyčná, takže existuje větší šance, že se v daleké budoucnosti bude mluvit alespoň jedním z jazyků – Philippa Steele

Ptám se Steele, jak by napsala nesmrtelnou zprávu. Ozve se mi nejen odpovědí, ale i skutečnou zprávou ve formě tabulky.

Je vyrobena z hlíny, kvůli trvanlivosti, „která by měla být ideálně vypálena“, i když použila modelovací hmotu sušenou na vzduchu. Je vícejazyčná, „takže existuje větší šance, že se alespoň jedním z jazyků bude v daleké budoucnosti stále mluvit – navíc vícejazyčná zpráva poskytne budoucím dešifrovatelům více vodítek než jednojazyčná zpráva“. (Multilingual znamená několik jazyků psaných vedle sebe, jako v Rosettské desce nebo tabulkách Nabu-kusurshu).

Zvolila jednoduchou zprávu: „Jmenuji se Pippa Steeleová a toto jsem napsala v Cambridge v roce 2022.“

S pomocí přátel ji napsala v angličtině, španělštině, čínštině a arabštině, protože to jsou celosvětově široce používané jazyky a všechny jsou také dobře zastoupeny lokálně: „Samozřejmě jsem mohla přidat mnoho dalších.“

Mayské hieroglyfy v Palenque, Mexiko.

Mayské zprávy, které chtějí být čteny

Jedno poučení ze starověké Kréty a Kypru může znít, že když chcete napsat věčné poselství, je dobré začít tím, že se ujistíte, že tomu lidé v přítomnosti rozumějí.

Jak ti, kteří se zabývají dešifrováním, často zdůrazňují, to byl původní účel většiny písařů: komunikovat. Starověké civilizace obvykle neměly v úmyslu vytvořit nerozluštitelný kód, právě naopak.

„Kód existuje, takže zůstává utajen a mohou jej číst pouze určité skupiny,“ říká Christian Prager, odborník na klasickou mayštinu z Bonnské univerzity a součást týmu sestavujícího online databázi a slovník skriptu. „S mayským písmem, které bylo tak veřejně přítomné na stélách [velkých napsaných kamenných sloupech] a budovách, je to naopak. Bylo to tam, aby bylo pochopeno.“

Mayské písmo se používalo asi 2000 let a mayskými jazyky se dodnes mluví v Mexiku, Belize, Guatemale a Hondurasu. Nejstarší hieroglyfy se datují do roku 250 před naším letopočtem. Lidé pokračovali v psaní písma v tajnosti i po španělském dobytí, do konce 17. století našeho letopočtu. Dnes je asi 60 % hieroglyfů rozluštěno, což je dost na to, abychom pochopili podstatu všech textů, říká Prager.

Během tří dnů si můžete přečíst mayské písmo – Christian Prager

Zatímco práce na každém znamení může být pomalá a pečlivá, moderním učencům pomáhají dávno mrtví mayští písaři, kteří k jejich znamením přidali malé značky, aby nastínili jejich význam. Nedávno jedna z těchto značek – ta pro „kámen“ – pomohla Pragerovi a jeho kolegům přijít na znamení pro „klování nové stély“ . Vazba na živé mayské jazyky také hrála obrovskou roli v rozluštění.

I když jen málo lidí v mayském světě umělo psát, Prager věří, že poměrně široká škála lidí by byla schopna pochopit základní poselství, jako je portrét krále a jeho jméno zobrazené na stéle na náměstí. : „Jsem si jistý, že byli schopni říct, toto je jméno krále. Protože když dnes vedeme kurzy mayského písma, do tří dnů si můžete přečíst mayské písmo. Možná ne ty jemné lingvistické detaily, ale ty dokáže rozpoznat sekvence znaků.“

Vytesat své jméno na velký kámen, ideálně vedle autoportrétu, se zdá být skutečně nadčasovým formátem, který má trvalý význam, a to nejen ve světě Mayů: králova jména a slovo „král“ jsou často první, na koho se přijde. v nerozluštěných písmech.

Mayský rukopis z 12. století uložený v Saské státní knihovně v Drážďanech v Německu.

Živý organismus

Mayský scénář nemusí být nesmrtelný jen obrazně, ale doslova. Pro Maye to mělo svůj vlastní život.

„Scénář byl organismus sám o sobě,“ říká Prager. „Můžete to vidět, když se podíváte na hieroglyfy, je na nich něco animovaného. Klasičtí Mayové viděli mnoho každodenních předmětů jako animovaných, včetně jejich písma. Stély dostaly individuální jména – to hodně vypovídá o tom, jak byly ceněny a jak moc byli a jsou součástí kultury.“ Když se stéla přestala používat, byly jí uděleny pohřební obřady.

Tato hlubší přesvědčení mají některé užitečné praktické důsledky, pokud jde o dnešní čtení klasické mayštiny. Mayští písaři zachovali tvar znaků přesně stejný od nejstarších kamenných nápisů až po poslední kůrové knihy, například. Pravděpodobně to souviselo s touhou písařů „použít nezměněný systém psaní, stejně jako jejich předci,“ říká Prager. „Je to úžasné, je to něco, co velmi zřídka najdete [mezi starověkými písmy].“ Spíše to znamená, že jakmile znáte písmo, můžete číst mayské dokumenty ze všech těchto různých časových období.

Když se později Pragera ptám, jak by napsal zprávu, aby ji bylo možné číst za tisíce let, Prager odpoví s mayským měřítkem a ambicemi: „Zpráva by musela být monumentální a z kamene, aby odolala vítr, počasí a lidé!“

Velká čínská zeď je podle něj nejlepším příkladem věčného poselství – už v době, kdy byla postavena, ukazovala nepřátelům hranice čínské říše a politickou a ekonomickou sílu těch, kdo ji postavili.

Pro své vlastní poselství si představuje „krajinu rozlehlé, monumentální budovy, které nelze vymazat“, s textem ve všech moderních i starověkých jazycích, který je každých 100 metrů zasazen do megabudovy. „Jedna z těchto zpráv přežije budoucí katastrofy,“ uzavírá.

Novoasyrský reliéf muže z Nimrudu v severní Mezopotámii.

Seznam sládka

V době, kdy Nabu-kusurshu, mladý sládek z Borsippy, kolem roku 450 př. n. l. pracoval na svých seznamech, mnoho jazyků, které kdysi zaplňovaly Blízký východ, již zmizelo, včetně kdysi mocných jazyků jako hurriánština a chetitština. Amorejština, kterou mluvili mocní nomádští králové ve starověké Sýrii a která se ve starověkých dopisech zmiňuje jako velmi užitečný jazyk k učení, zmizela téměř bez písemné stopy.

A přesto sumerština – pravděpodobně nejnepraktickější ze všech, jakmile vypadla z každodenního používání – žila dál a dál. Zhruba od roku 2000 př. n. l. „nikdo nemluvil sumersky, ale stále to psali. A to je součástí mé extrémní fascinace,“ říká Crisostomo. „Co to přimělo pokračovat?“

Odpověď může spočívat v těch úplně prvních klínových znacích, vtlačených do hlíny Sumery. Crisostomo říká, že od počátku bylo psaní spojeno se Sumery. Postupem času si udrželo spojení se starověkou kulturou a jejími bohy, městy a legendami a se silou, která s tím přišla.

Král za králem používal toto sdružení k legitimizaci své vlastní vlády, i když sami neměli žádné sumerské předky. Složili sumerské písně, jejichž slova by si lidé vážili „ve vzdálené budoucnosti“. Tím, že sbírali tabulky, chlubili se svými sumerskými znalostmi, pověřovali písaře nebo byli zobrazováni s perem na opasku, se také stali součástí této nesmrtelné linie.

„Jde o nárokování si autority, která sahá až k počátkům psaní a počátkům vědění,“ říká Crisostomo.

Mladí Iráčané hrají fotbal ve stínu ruin zikkuratu v irácké Borsippe.

Toto literární dědictví se pohybovalo vysoko i nízko a zahrnovalo hymny a znamení, ale také velmi staré pijácké písně. Stejně jako ve světě Mayů bylo spojení mezi písmem a mocí propagováno prostřednictvím monumentálních nápisů. Tablety Nabu-kusurshu byly udržovány a chráněny celou kulturou.

Ale možná tam byl také prvek individuální volby. Zdá se, že Nabu-kusurshu byl na své psaní hrdý a staral se o to, aby je zdokonalil, vzhledem k tomu, jak výjimečně čisté bylo.

Crisostomo hledá ve světových muzeích další tablety Nabu-kusurshu, kterých bylo nalezeno asi 24. Prostudoval každý detail sládkova rukopisu, od toho, jak tvaroval svá znamení, až po to, jak rozmístil své řádky. „Jsou to takové věci, kdy začnete mít opravdu pocit, že ty lidi znáte.“

Navzdory své vlastní lásce k psanému jazyku Crisostomo říká, že jeho poselstvím pro budoucnost bude pravděpodobně obraz – aby „mohl překonat potřebu jazyka“ a vyhnul se nástrahám dešifrování.

Zdá se tedy, že dobrým pravidlem je, aby vaše zpráva do budoucnosti byla buď dostatečně obrovská, aby ji nebylo možné ignorovat, nebo tak malá, že proklouzla historií téměř bez povšimnutí, možná chráněna svým nízkým profilem. Zdá se, že pomáhá vizuální nebo kontextové vodítko, ať už přidáním obrázku nebo jeho umístěním na místo, které odpovídá jeho významu – například chrám nebo památník. A učenci zřejmě zjistili, že je lepší použít existující jazyk, než se pokoušet vymýšlet umělý jazyk odolný vůči budoucnosti. Koneckonců, skutečné jazyky mají své kultury, které je milují a podporují a poskytují budoucím dešifrovatelům množství vodítek a významů.

Klínové písmo ve skutečnosti zažívá v těchto dnech renesanci, protože se s ním učí a experimentuje mladá generace Iráčanů. Podobný duch naplňuje mayské hieroglyfy novým životem. Rodilí mluvčí Mayů jej používají k vytváření umění a umisťují nové stély na památku důležitých událostí.

Toto lidské spojení a společenství napříč obrovskými úseky času možná tvoří poslední krok k nesmrtelnému poselství. Ať do toho vložíme sebevíc úsilí, můžeme jen věřit tomu, že na druhém konci linky bude další osoba, která uslyší náš slabý hlas a bude dostatečně starostlivá, aby naslouchala.

Crisostomo na to často vzpomíná, když pracuje na prastarých tabulkách, na některých jsou otisky palců dávno mrtvých písařů. „Někdy tam sedíte a dáte palec přímo do stejného prostoru a pomyslíte si:“ Dobře, možná tato osoba držela tento tablet přesně takhle před 4 000 lety a drží ho a píšu to a já tu sedím a čtu, co napsali.“

Zdroj: BBC