Neděle, 25 února, 2024
HistorieTOP 10VědaVšechny články

„Stal jsem se smrtí, ničitelem světů.“ Kdo byl Oppenheimer, otec atomové bomby?

Je jedním z nejvýznamnějších vědců 20. století. J. Robert Oppenheimer, vědecký ředitel projektu Manhattan, který je označován za „otce atomové bomby“. Sám se však důrazně postavil proti jejímu dalšímu vývoji, píše WP Tech.

Triumf a tragédie otce atomové bomby“. Oppenheimer se narodil 22. dubna 1904 v New Yorku, v roce 1925 s vyznamenáním absolvoval Harvardovu univerzitu a v roce 1927, ve svých 22 letech, získal doktorát.

Oppenheimer a projekt Manhattan

Oppenheimer se stal vědeckým ředitelem projektu Manhattan, tajného amerického výzkumného programu na vývoj první atomové zbraně. Oficiálně byl zahájen 12. srpna 1942 a vůbec první jaderný test s krycím názvem Trinity byl proveden 16. července 1945 poblíž města Alamogordo v Novém Mexiku. Tehdy byla odpálena experimentální plutoniová bomba o síle přibližně 20 kilotun.

Jak Oppenheimer v roce 1965 uvedl, první slova, která mu bezprostředně po úspěšném testu vytanula na mysli, byl citát z Bhagavadgíty, svaté knihy hinduismu: „Stal jsem se smrtí, ničitelem světů“. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se postavil proti plánu americké vlády rozšířit svůj jaderný arzenál o silnější vodíkové bomby.

Jak týdny ubíhaly, Oppieho „lumíci“ začali oceňovat jeho manažerský a zpravodajský talent. „Jako předseda,“ napsal později Edward Teller, „Oppenheimer uplatňoval jemnou, neformální vládu tvrdé ruky. Nevím, jak se tomuto způsobu vedení lidí naučil. Ti, kdo ho dobře znali, byli překvapeni.“ A Bethe mu dal za pravdu: „Chápal podstatu věcí z místa a často pochopil celou záležitost po vyslechnutí jedné věty. Jednou z potíží, které měl při jednání s lidmi, bylo to, že totéž očekával od druhých.“

Hitlerova atomová bomba. Osamělý Heisenberg versus město plné nositelů Nobelovy ceny.

Skupina začala svou práci zkoumáním dřívějšího velkého výbuchu – explozí lodi plné munice, ke které došlo v Halifaxu v Novém Skotsku. Během této tragické události smetlo přibližně 5 000 tun TNT budovy z přibližně 2 % centra města a zabilo 4 000 lidí. Vědci rychle odhadli, že zbraň využívající jaderné štěpení by mohla úspěšně explodovat s dvakrát až třikrát větší silou.

Oppenheimer nyní obrátil pozornost svých kolegů na vývoj základního návrhu zařízení s řetězovou reakcí, které by bylo dostatečně malé na to, aby mělo praktické vojenské využití. Rychle se zjistilo, že toho lze dosáhnout pomocí uranového jádra umístěného v kovové kouli o průměru pouhých 20 cm. Ostatní parametry konstrukce vyžadovaly velmi pečlivé výpočty. „Vymýšleli jsme stále nové triky,“ vzpomínal Bethe, „našli jsme způsob, jak výpočty provést a na jejich základě jsme většinu triků zavrhli. Nyní jasně vidím, jak mimořádná byla síla Oppenheimerova intelektu, který byl nesporným vůdcem naší skupiny […]. Byl to nezapomenutelný intelektuální zážitek“.

Oppenheimer rychle dospěl k závěru, že s konstrukcí zařízení na bázi rychlých neutronů nejsou spojeny žádné závažné teoretické problémy. Výpočty potřebného množství štěpného materiálu byly ovšem velmi vágní. Spolehlivé experimentální údaje prostě chyběly. Nicméně z toho, co vědci věděli, bylo možné se domnívat, že množství potřebné k sestrojení zbraně by mohlo být dvakrát větší, než bylo prezidentovi předloženo o pouhé čtyři měsíce dříve. Tento rozpor znamenal, že štěpný materiál nebylo možné obohacovat v malých množstvích v laboratoři, ale musel být vyráběn ve velkých průmyslových závodech. Bomba měla být velmi drahá.

Občas Robert propadal zoufalství, protože nevěděl, zda se mu podaří vyřešit tolik hádanek. Měl takový strach, že závod s Němci prohraje, že netrpělivě odmítal všechny nabídky na výzkum, který by podle něj mohl trvat příliš dlouho. Když mu jeden vědec navrhl pracný způsob měření rozptylu rychlých neutronů, Oppenheimer usoudil, že „je lepší mít rychlejší a méně přesný způsob měření […]. Landenburgova metoda je tak pracná a nejistá, že válku prohrajeme dříve, než získáme výsledky“.

Když v červenci Edward Teller informoval skupinu o možnosti vodíkové bomby neboli „superbomby“, šla práce poněkud stranou. Teller toho léta přijel do Berkeley a byl přesvědčen, že sestrojení atomové bomby je jisté. Protože ho však diskuse o jednoduché bombě nudily, zabýval se výpočty na jiné téma. O rok dříve mu Enrico Fermi navrhl, že by se zbraň založená na štěpení mohla použít k odpálení velkého množství deuteria – těžké formy vodíku – a vytvořit mnohem silnější výbuch založený na fúzi.

V červenci Teller ohromil Oppenheimerovu skupinu výpočty, které ukázaly, že pouhých 12 kilogramů kapalného deuteria, stimulovaných štěpnou reakcí, by mohlo vyvolat explozi o výbušné síle milionů tun TNT.