Nejkrvavější králové v dějinách lidstva

30/10/2023 Iveta Mauci 9 min read 7245 Zobrazení Eric XIV., Ethelred II., Herodes I., Jindřich VIII., Leopold II., Ludvík I., Richard I.

Dějiny TOP 10 Všechny články

Jejich jména se do dějin nezapsala díky slavným vítězstvím nebo úspěchům na poli budování prosperujících států. Hrdinové tohoto článku jsou známí svými krutostmi, krvelačností a podlostí, píše Svět poznání.

Ethelred II.

Ethelredova vláda na anglickém královském trůnu mu vynesla přezdívku „Nemoudrý“. Ačkoli byl příliš mladý na to, aby se podílel na vraždě svého staršího bratra (Eduarda Mučedníka), který byl na trůnu teprve dva a půl roku, zločin spáchal právě proto, aby jeho mladší bratr nastoupil na jeho místo. Není proto divu, že mladého panovníka obklopovala atmosféra nedůvěry a že vzpomínka na jeho zavražděného bratra zůstala v obecném povědomí. V důsledku toho všeho bylo pro Ethelreda stále obtížnější udržet své poddané v poslušnosti.

Mezitím Dánové obnovili své nájezdy na anglické pobřeží a porušili smlouvu uzavřenou s Ethelredovým otcem Edgarem. Nová hrozba ze severu si vyžádala vytvoření silného anglického vojska. Poté, co Angličané utrpěli vážnou porážku v bitvě u Maldonu v roce 991, začal Ethelred platit Dánům tribut výměnou za mír. Dánům to však nestačilo a v roce 997 obnovili nepřátelství.

V roce 1002 si Ethelred uvědomil, že nastal čas řešit problém radikálním způsobem, a přijal drastická opatření. Dne 13. listopadu vydal příkaz k popravě všech Dánů v Anglii a označil ji za „nejspravedlivější vyhlazení“. Byl to nesmyslný pokus o demonstraci síly, který připravil o život Gunhildu, sestru dánského krále Svena, načež ten v odvetě vtrhl do Anglie, což nakonec vedlo k Ethelredovu útěku do Normandie.

Ludvík I.

Otec Ludvíka Pobožného, Karel Veliký, ho jmenoval akvitánským králem, když mu byly tři roky. Po otcově smrti v roce 814 se stal králem Franků a římským císařem. Jedním z jeho slavných rozhodnutí bylo zatčení milenců všech jeho neprovdaných sester. Samotné sestry poslal do klášterů.

Když Ludvík v roce 817 málem zahynul při nehodě, rozhodl se zajistit, aby v případě jeho náhlé smrti existoval jasný plán nástupnictví, který by určil, kdo a co bude vládnout franské říši. Ludvíkův nejstarší syn Lothair byl prohlášen za otcova spoluvládce s titulem spolucísaře. A dostal pod svou vládu včetně zemí Itálii. To se samozřejmě nelíbilo synovci Ludvíka I., Bernardovi, králi Itálie. Když se dozvěděl, že se Lothair chystá vtrhnout do země, začal připravovat povstání. Zvěsti o Bernardových plánech se však rychle donesly k Ludvíkovi I. a král okamžitě vyslal vojsko, aby proti jeho nevěrnému příbuznému bojovalo. Bernard si rychle uvědomil, že jednal neuváženě, a pokusil se vyjednávat, ale byl nucen se vzdát.

Ludvík odsoudil svého synovce k trestu smrti, ale pak rozhodl, že bude místo toho oslepen, což byl trest, který se zdál být milosrdnější. Zákrok však nedopadl dobře. Výsledkem bylo, že ačkoli byl Bernard oslepen, strávil dva dny v nesnesitelných bolestech, než stejně zemřel. Ludvík poté vedl několik válek, ale vzpomínky na tento konkrétní atentát budou hluboce věřícího panovníka pronásledovat až do konce života.

Herodes I.

Mnozí se domnívají, že král Herodes spáchal svůj nejodpornější čin během masakru nevinných dětí. Příběh o vyvraždění všech chlapců mladších dvou let v Betlémě se však nachází pouze v Bibli; z té doby neexistují žádné historické dokumenty, které by takové zvěrstvo popisovaly. Nicméně i bez toho má Herodes na svém kontě mnoho vražd.

Ve skutečnosti Herodes nebyl tak špatným vládcem Judska. Poté, co se ujal úřadu poté, co byl nucen opustit Galileu, upevnil svou vládu tím, že se rozvedl a oženil se s Mariamnou, vnučkou velekněze Hyrkana II, čímž uklidnil přední sektu židovských kněží (hasmonejce). Postupem času se však ukázalo, že Herodes není, mírně řečeno, zcela zdráv.

Byl náchylný k záchvatům duševní nestability, což činilo jeho násilnou lásku k manželce více než nebezpečnou. Jednou, než se vydal na další tažení, nařídil, aby byla Mariamne popravena, pokud se nevrátí, protože nesnesl pomyšlení, že by byla s jiným mužem. Jeho sestra Salome, která Mariamne pohrdala, využila Herodovy žárlivosti a přesvědčila ho, že jeho žena proti němu spřádá plány. V důsledku toho byla Mariamne v roce 29 př. n. l. popravena a Herodes v domnění, že se jejich dva synové Alexandros a Aristobulus pokusí matku pomstít, nařídil oba zabít. O dva roky později byl ze stejného důvodu popraven Antipater, Herodův jediný syn z první manželky.

Richard I.

Muž přezdívaný „Lví srdce“ strávil většinu svého života v neustálých válkách a taženích. Poprvé se postavil svému otci Jindřichovi II. v roce 1173 a až do Jindřichovy smrti v roce 1189 usiloval o získání trůnu. Říká se, že i na tomto skonu měl Richard svůj podíl. V první den Richardovy korunovace byla prolita krev, když v obavě z výtržností zakázal Židům účast na obřadu. Tento příkaz byl špatně vyložen: ještě téže noci vypukly pogromy v domech všech londýnských Židů. Richard následně nařídil popravu těch, kteří se jich zúčastnili. V této chvíli však krále více zajímaly jiné věci – chtěl se zúčastnit křížových výprav.

Spolu s Filipem II. francouzským, který Richardovi pomohl na trůn, se Anglie připojila ke třetí křížové výpravě. Poté, co Richard utratil velkou část dědictví po svém otci na vybudování nové armády, vydal se v roce 1190 do Svaté země. Podnikl krvavou cestu přes Sicílii a Kypr a v roce 1191 dorazil do Akkonu.

Po úspěšném obléhání města nařídil popravit 2 700 muslimských zajatců. Když křížová výprava nakonec skončila, byl Richard v roce 1192 nucen vrátit se do Evropy, ale ve Vídni ho zajal Leopold V. Jeho matka ho vykoupila za obrovskou sumu; zároveň se dozvěděl, že jeho bratr Jan v jeho nepřítomnosti vrátil Normandii králi Filipovi.

V roce 1196 postavil Richard v Normandii hrady, aby tam posílil svou přítomnost. Ve válce proti Filipovi pokračoval až do roku 1199, kdy byl při obléhání hradu Chalut-Chabrol zasažen střelou z kuše vypálenou francouzským rytířem. Zranění mělo za následek smrtelnou gangrénu – ne zrovna čestný konec pro krále bojovníka…

Eric XIV.

Mnoho panovníků během své vlády zavraždilo stovky či tisíce lidí, ale ne všichni se mohou pochlubit tím, že vraždili vlastníma rukama.

Švédský král Erik XIV. byl psychicky labilní, ale ne do té míry, aby nebyl schopen vládnout. Posílil postavení Švédska v severní Evropě tím, že si nárokoval území Estonska, což vedlo k severní sedmileté válce, která trvala v letech 1563 až 1570. Přestože jeho vojenská tažení byla úspěšná, Erikův duševní stav se rychle zhoršoval: vše nasvědčovalo schizofrenii.

Začal být paranoidní, ochotně věřil zvěstem o zradě a dokonce nechal popravit dva strážce za „zesměšňování krále“. Definitivně ho však zlomil až masakr vlivné rodiny Stureů v Uppsale. V přesvědčení, že si tato šlechtická rodina bude nárokovat trůn, je Erik začal pronásledovat – zejména Nilse Stureho.

V roce 1567 byl jeden ze Stureho nohsledů mučen, dokud Erikovi neřekl, co chtěl slyšet. Při procesech byly vyneseny rozsudky smrti, ale král nemohl učinit konečné rozhodnutí. Nakonec navštívil vězně na jejich hradě, kde byli uvězněni, a řekl jim, že jim všem odpouští. Jakmile Erik odešel, dozvěděl se, že začala vzpoura, kterou vedl jeho bratr Johan. O několik hodin později se Erik vrátil na hrad a probodl Nielse Stureho dýkou k smrti a poté nařídil popravit ostatní.

Jindřich VIII.

Anglický král Jindřich VIII. se stal hrdinou mnoha legend. Proslul jako muž s divokým apetitem ve všech oblastech života, který byl připraven použít jakékoli prostředky ke zničení svých protivníků.

Brzy po nástupu na trůn se Jindřich oženil s Kateřinou Aragonskou, protože jeho otec Jindřich VII. chtěl uzavřít spojenectví se Španělskem. První věc, kterou udělal, byla poprava Edmunda Dudleyho a Richarda Empsona, dvou otcových rádců, na základě obvinění z velezrady. To se stalo Jindřichovou specialitou. Každý, od Thomase Mora po Thomase Cromwella, koho Jindřich považoval za hrozbu pro trůn nebo jeho odluku od katolické církve, se mohl ocitnout bez hlavy.

Nejznámější je však jeho dlouhý seznam manželek, poháněných zoufalou potřebou po vzniku mužského dědice a otevřeným chtíčem. Zrušení jeho manželství s Kateřinou Aragonskou bylo způsobeno kombinací těchto dvou důvodů, neboť Anna Boleynová již upoutala jeho pozornost. Jak všichni víme, Anna Boleynová nežila na světě dlouho, než její život utnula katova sekera – královna byla obviněna z nevěry, zrady a incestu.

Po Anně následovala Jana Seymourová, která zemřela při porodu, Anna Klevská, s níž se Jindřich brzy rozešel, a pak nešťastná Kateřina Howardová. Jindřich obvinil Kateřinu z cizoložství se svým tajemníkem Francisem Durhamem, zatímco ona tvrdila, že ji Durham znásilnil. Navzdory jejím protestům byla i ona popravena. Šťastně

Přesný počet poprav schválených Jindřichem VIII. nebyl definitivně stanoven, ale obecně se má za to, že se pohybuje mezi 57 000 a 72 000.

Leopold II.

Belgický král Leopold II. se ve snaze založit kolonii v zahraničí zaměřil na Afriku, konkrétně na potenciální bohatství Konga. Aby obešel názor vlastního parlamentu, založil fiktivní organizaci s názvem Mezinárodní africké sdružení, která měla podle jeho slov působit v zájmu filantropie a vědeckého výzkumu s cílem obrátit obyvatele na křesťanství. To vše bylo naprosto legální a dávalo panovníkovi svobodu jednat v zemích, které měl pod svou kontrolou, jak chtěl.

Kromě myšlenky na vytvoření vlastního impéria přitahovaly Leopolda do Konga obrovské zásoby kaučuku. Neštítil se ničeho, aby získal, co chtěl. Navzdory svému slibu, že bude konžský lid chránit před otrokáři, Leopold zemi rychle a brutálně proměnil v otrokářský stát.

Zacházení s dělníky bylo nesmírně kruté. Leopold jistě pustil do Konga několik misionářů, aby rozptýlil obavy zahraničních mocností, které se domnívaly, že Leopold uplatňuje svévolnou vládu, ale do Evropy již začaly pronikat četné zvěsti o mrzačení a popravách mužů a žen pracujících na plantážích a o tajných masových hrobech. Nelze přesně určit, kolik lidí během Leopoldovy vlády v Kongu zemřelo, ale odhaduje se, že jde o miliony. Tato zvěrstva vedla k prvnímu hnutí za lidská práva a Leopold byl nakonec nucen prodat své pozemky belgickému státu, čímž vznikla kolonie Belgické Kongo.