Historický ponor má za cíl zmapovat „nejhlubší“ bod Země jako nikdy předtím

Foto: Reeve Jolliffe/EYOS Expeditions

Hluboký oceán zůstává jedním z nejzáhadnějších míst na Zemi. Pouze asi 20 % oceánského dna bylo zmapováno podle moderních standardů. To zahrnuje i místo v Marianském příkopu poblíž Guamu, který je v hloubce asi 11 000 metrů pod hladinou moře a je nejhlubším známým bodem na naši planetě, napsal serve Nature.

Do této oblasti je tak těžké se dostat, že se od roku 1960 k tomuto kroku odhodlalo jen 23 lidí. 12. července se Dawn Wrightová, mořská geoložka a hlavní vědecká pracovnice společnosti Esri, společnosti zabývající se mapovým softwarem v Redlands v Kalifornii, stala první ženou tmavé pleti, která místo navštívila. Wrightová byla součástí ponoru pro dvě osoby na palubě ponorné lodi Limiting Factor, kterou pilotoval Victor Vescovo, průzkumník a zakladatel společnosti pro výzkum oceánů Caladan Oceanic v Dallasu v Texasu.

Krátce předtím, než se Wrightová vydala na moře, hovořila s Nature o historickém ponoru a o tom, proč je mapování hlubin oceánu důležité.

Proběhly další výpravy do Challenger Deep. Co se z tohoto ponoru naučíme?

Když lidé dostanou šanci sestoupit do Challenger Deep, jdou do východního bazénu, kde jsou rekordy, pokud jde o absolutně nejhlubší body v oceánu. Ale jsou tu dvě další prohlubně, centrální a západní. Co bychom chtěli udělat, je použít ponorku k získání podrobné mapy těchto oblastí, což se nikdy předtím nepodařilo.

Jiné ponory dokázaly vygenerovat barevně odlišené vrstevnicové mapy, podobné těm, které můžete použít na túru. Co chceme udělat, je vytvořit ekvivalent leteckého snímku. Ta mapa bude vypadat jinak. Půjde o sérii šedých odstínů, které vám ukážou spíše strukturu dna než konkrétní hloubky.

Testujeme nový sonar bočního skenování. Nedávno byl použit k nalezení nejhlubšího známého vraku na světě [USS Samuel B. Roberts , lo z druhé světové války]. Je to trochu experiment, protože tento konkrétní přístroj nebyl nikdy použit v hloubkách pod 6000 metrů.

Foto: Esri

Celá cesta trvá asi 12 hodin. Co budeš v té době dělat?

První čtyři hodiny jsou tedy sestupné. Pak bude trvat další čtyři hodiny, než se dostanete zpět. Skutečně zásadním prvkem jsou čtyři hodiny mezi tím, kdy budeme dělat naše operace. Při jakémkoli typu mapování oblasti takříkajíc „sekáme trávník“ tam a zpět, dokud nepokryjeme celou oblast.

Proč je mapování oceánu tak obtížné?

Jádrem toho je, že musíme vidět skrz vodu. Ve skutečnosti je snazší mapovat jiné planety. Tyto senzory využívají elektromagnetickou energii, která se může bez problémů pohybovat atmosférou a prostorem. Stejná energie není zdaleka tak účinná, když se ji pokoušíte vystřelit přes vodu. Takže místo toho musíme použít zvukovou energii a za tím účelem musíme jet na moře. Zatím nemáme ve vesmíru satelit, který by používal akustické snímání a mohl by nám poskytnout stejné pokrytí pro zmapování širokých pásů této planety.

Proč nebylo na Challenger Deep provedeno mapování se sonarem s bočním skenováním již dříve?

Při dalších ponorech byl kladen důraz na biologii – a to z dobrého důvodu. Vedlo to k objevu nových druhů, jako je Eurthenes plasticus , což je druh členovce, který se tak jmenuje, protože má ve své tkáni mikroplasty [druh znečištění způsobeného člověkem]. Je to první druh, u kterého byl objeven plast, který je již součástí jeho biologie, což je pro mě tak tragické.

Takže nálezy v hlubokém oceánu nám říkají něco o zdraví Země?

Challenger Deep je varovný příběh. To, co děláme na zemi a v naší atmosféře, nakonec ovlivní každou část planetárního systému. A pak je tu to, co nám oceán dává, absorbuje 90 % tepla, které vytváříme, a 25 % našich emisí oxidu uhličitého. Pokud jde o změnu klimatu, oceán nám kupuje čas.

Jedním z důvodů, proč na mapování oceánského dna záleží, je ten, že skutečně nepochopíme rozložení tepla v oceánech, dokud nepochopíme „vanu“, která obsahuje vodu. Teplo cirkulující oceány nám nakonec dává naše každodenní počasí a naše dlouhodobé klima.

Jaká jsou rizika potápění tak hluboko?

Nejhlubší oceán je místo, které je extrémně nebezpečné. Tlak tam dole je 16 000 liber na čtvereční palec [více než 1 080 atmosfér]. Je tam skoro mráz a úplná tma. Pokud se s ponorkou něco pokazí, imploze nás zabije během nanosekundy.

To vede k otázce, kterou dostávám často, bojíš se? Moje odpověď je ne. Zcela vkládám svou důvěru do této technologie a ve Victorovu dovednost ji ovládat.

Někteří výzkumníci říkají, že bychom do hlubin oceánu měli místo lidí poslat roboty. Co myslíš?

Určitě je tam místo pro oba. Jsem tak ráda, že slyším, že existují roboti schopní skenovat mnoho a mnoho částí oceánu. Potřebujeme více takových typů vozidel. Ale stále neexistuje nic jako poslat člověka, s naší rozhodovací schopností a s tím, co můžeme vidět lidskýma očima. Musíme v tom pokračovat, kdykoli a kdekoli to půjde.

Chystáte se připojit k vybrané skupině hlubinných potápěčů. Co by na to řeklo vaše vnitřní dítě?

Moje dítě by reagovalo jako: „Jo!“ Vyrostla jsem na četbě o lidech, kteří se vydali na moře, zejména o pirátech. Takže mým prvním cílem bylo jet k moři. Tento sen se splnil v 80. letech a je to úplná třešnička na dortu, že jsme mohli jít do Challenger Deep. Jen mi to vrtá hlavou.

Snažím se také využít příležitosti a vyjádřit, co to pro mě, jako první černošku, která provedla tento ponor, znamená. Přála bych si, aby to nebyl tak velký problém, ale je, zvláště po vraždě George Floyda. Chci, aby mladí lidé viděli, že je to pro ně možné a že to není za hranicí, protože jsou černoši.

Zdroj: Nature