Bezpečný atom v Černobylu a záhada smrti vědce Legasova

23/01/2023 Tomáš Pokorný 7 min read 331 Zobrazení jaderný fyzik, podivná smrt, Rusko, Valery Legasov

Nové Tajné projekty Technologie TOP 10 Všechny články

Jaderný fyzik Valerij Legasov byl pýchou sovětské vědy. Již ve svých 45 letech se stal akademikem, držitelem tří řádů a laureátem dvou cen. A dokonce byl po něm pojmenován jeden z vědeckých objevů, Bartlett-Legasovův efekt, napsal Svět poznání. Není divu, že zástupce ředitele Kurčatovova institutu byl zaslouženě považován za jednoho z předních sovětských specialistů na jadernou energetiku…

Osudové jmenování

26. dubna 1986, byl Legasov vyslán do vládní komise, která šla do jaderné elektrárny v Černobylu, s níž „vznikly nějaké problémy“. Toto personální rozhodnutí se ukázalo jako úspora pro desítky tisíc obyvatel Ukrajiny a Běloruska. Ale byla fatální, pro samotného Valeryho Legasova. Pravda, to se dozvíme až později…

Jakmile dorazil na místo, Legasov okamžitě pochopil rozsah a závažnost tragédie, která se stala. A zatímco na troskách čtvrté pohonné jednotky stále plápolal oheň, on jako „vědecký mozek“ komise dokázal učinit jediná správná rozhodnutí.

Legasov dokázal činem, že ne nadarmo byly jeho znalosti tak vysoce ceněny státem. Právě on navrhl hořící reaktor uhasit střídavě grafitem, olovem, dolomitovými třískami, směsí bóru a písku (teplota tam dosahovala obrovských hodnot, takový požár nelze uhasit vodou!). A byl to právě on, kdo trval na okamžité a úplné evakuaci města Pripjať, ačkoli 27. dubna 1986 radiační pozadí ještě nedosáhlo těch hodnot, při kterých – podle pokynů! – musí být provedena evakuace. Vědec však věděl, že radiace se brzy mnohonásobně zvýší a pak už bude na evakuaci obyvatelstva pozdě. A proto navzdory všem pokynům své rozhodnutí „prosadil“ a ukázalo se, že bylo správné.

„Neklidný“ vědec

Valerij Legasov strávil na místě havárie celkem téměř dva měsíce. Přirozeně, že dávka záření obdržená během této doby těžce zasáhla jeho zdraví. Hlavní úkol – vyhnout se nejstrašnějším následkům havárie byl však vyřešen.

Vědec se ale neomezil na likvidaci následků havárie, ale začal analyzovat její příčiny. A došel ke zklamáním. V SSSR se k otázce výstavby a provozu jaderných elektráren přistupovalo s nepřijatelnou nedbalostí, což znamenalo, že reaktory instalované v řadě elektráren nesplňovaly bezpečnostní kritéria. Získané od vědců a energetických inženýrů, kteří provozují stanici, a konstruktérů, kteří vyvíjejí „chybné“ reaktory.

Navíc Legasov svá odhalení neutajil (v červenci 1986 o tom hovořil na zasedání politbyra a v srpnu téhož roku na expertní konferenci MAAE ve Vídni). To mu neodpustili ani úředníci z ministerstva energetiky, ani jeho vlastní „bratři vědci“. Legasov si vybudoval pověst „neklidného“ vědce. Nebyl zvolen do vědecké a technické rady svého rodného Kurčatovova institutu. Dvakrát „válcoval“ s nominací na titul Hrdina socialistické práce.

Na druhé výročí černobylské havárie, 26. dubna 1988, předložil Legasov Akademii věd plán na vytvoření rady pro boj proti stagnaci ve vědě, ale byl odmítnut. A další den byl vědec nalezen oběšený ve svém vlastním bytě.

Neodpustitelná chyba

Hlavní otázkou tedy je, proč to Legasov udělal? Chcete-li vyřešit hádanku smrti akademika, musíte se nejprve podívat, čemu byl zasvěcen jeho život?

Celý život Valeryho Legasova lze popsat jedním slovem – „boj“. Ne nějaké abstraktní (za spravedlnost, „za místo na slunci“ atd.), ale zcela konkrétní – boj o bezpečnost sovětské jaderné energetiky. A s tímto zabezpečením byly vážné problémy. Už po smrtelné nehodě Legasov řekl, že Černobyl nezačal 26. dubna 1986, ale začal už v roce 1961. Toho roku letěl do vesmíru první člověk – Jurij Gagarin. Tento let byl nejvyšším a posledním úspěchem sovětské vědy. Po ní začal pád ve všech odvětvích včetně jaderné energetiky.

Stala se úžasná věc. Země, která postavila první jadernou elektrárnu na světě (v Obninsku, v roce 1954), pak postavila další dvě (Belojarskaja a Novovoroněžskaja). Po těchto úspěších… zastavila vývoj jaderné energetiky na celých 10 let! Podle Legasova došlo k grandióznímu přepočtu ze strany Státního plánovacího výboru SSSR, hlavního orgánu, který určoval vyhlídky rozvoje sovětského hospodářství.

Projektanti uvažovali, že organické palivo (uhlí, plyn) pro obvyklé tepelné elektrárny vydrží dlouhou dobu. V tomto případě se jaderná energie prodražila a byla to obecně zbytečná legrace. Ale v polovině 60. let bylo jasné, že rostoucí sovětský průmysl nelze vypěstovat pouze na doněckém uhlí. Bylo to příliš těžké zee všech stran. Z ekonomické, logistické i ekologické. A pak jsem musel dohnat ztracený čas v nouzovém režimu. A jak se líčit? Peníze byly v omezeném množství. A před tím celých deset let nic neinvestovali! A zde došlo k osudové chybě, která předurčila Černobyl …

“Čepice ušitá na míru nebyla ve stylu čepice…”

Nic na Zemi není dokonalé. S nejmodernějším vybavením, i s nejprofesionálnějším týmem stále existuje riziko mimořádné události. To znamená, že jaderná elektrárna musí být spolehlivě izolovaná: skrytá v jakémsi „pouzdru“, „kapsli“, aby všechny potíže v zařízení zůstaly v tomto „pouzdru“, aniž by pronikaly do vnějšího světa. V západní energetice se taková hermetická skořápka nazývá „kontejnment“ (kontejnment), ale v sovětu to nazývali jednoduše – „čepice“.

Takže – tato úsporná „čepice“ nebyla vyrobena v sovětských jaderných elektrárnách, jejichž stavba začala znovu v polovině 60. let! Koneckonců, „cap“ zvýšil náklady na stanici o 25-30%. S omezenými finančními prostředky to představovalo pro vůdce sovětského energetického průmyslu jednoduché dilema. Buďto stavět bezpečně, ale málo (stanic) a tím narušit pětiletý plán, který již oznámili „předáci strany a vlády“. Nebo druhý způsob, sice nebezpečnější, bez „čepice“, ale více staveb.

Netřeba dodávat, že byla zvolena cesta druhá. Bezpečnější pro úřednickou kariéru, ale mnohem nebezpečnější pro lidi. Později Legasov nazval hlavní zločince nikoli personálem černobylské elektrárny, ale „těmi energetickými vůdci 60. let, kteří schválili výstavbu, která porušovala bezpečnostní požadavky“.

Legasov proti vojenské lobby

Myšlenka stanic bez „čepic“, jako způsob, jak rychle překonat desetileté zpoždění, vzešla z útrob Minsredmash (Ministerstvo středního strojírenství) – orgánu odpovědného v SSSR za vývoj a výrobu jaderných zbraní.

Je jasné, že s tak autoritativní institucí bylo těžké polemizovat. Ale vědci z Institutu atomové energie I. V. Kurčatova (do jejich počtu patřil také Valery Legasov) se snažili, ale všechno bylo marné. Jak Legasov vzpomínal, na ceremonii s ním nijak zvlášť nestáli: „…toto [Legasovovy návrhy] způsobily na ministerstvu výjimečnou bouři. Bouře rozhořčení. Zejména s ministrem Slavským, který po mě málem dupal nohama, když řekl, že jsem negramotný člověk, že se pouštím do vlastního byznysu…“.

Vojenskou lobby se nepodařilo přemoci ani řediteli ústavu, Anatoliji Alexandrovi, spolupracovníkovi Kurčatova. Rozhodnutí bylo konečné: „nebezpečné“ jaderné elektrárny – budou!

Legasov viděl, kolik riskantních nedbalostí je dovoleno při výstavbě a provozu nových stanic. Ale zatím se vše nějak „řídilo“ – byla to jen vnitřní úzkost, kterou Legasov držel na uzdě. Černobylská katastrofa však byla pro Legasova psychickým šokem. Dlouho se hromadící pocit úzkosti začínal ve vědci nabývat hypertrofovaného charakteru. Psychóza začala…

Akademická psychóza

Stačí si přečíst jeho rozhovory, abyste pochopili, že se s vědomím akademika něco stalo. Zde je například to, co řekl v rozhovoru se spisovatelem Alešem Adamovičem:

„Sedím a třesu se… Příští nehoda se stane v Kazachstánu s fosforem a v okruhu 300 kilometrů budou všechny živé věci mrtvé… Příští jaderná nehoda bude na arménské stanici a celá Arménie bude pokryta.“ Další z hlediska pravděpodobnosti je Leningradskaja… Nyní chemické havárie: toto je Dzeržinsk – tam by měl být silný výbuch. Pak totéž – objemová exploze v Kuibyshevu … veškerý život bude zničen. To vše se stane, pokud nebudou přijata nezbytná opatření. Navíc jsou známá opatření, která lze přijmout! To je nejnebezpečnější: přijmout opatření, která jsou známá!“

Existuje pocit, že mluvčí těchto slov je posedlý nějakou obsedantní myšlenkou – přesněji obsedantním strachem. Jak si nevzpomenout na Jamese Forrestala, bývalého ministra obrany USA, který v roce 1949 vyskočil z okna psychiatrické léčebny s výkřikem „Rusové přicházejí!“ – tak jeho mysl byla traumatizována myšlenkou na „rudou hrozbu“. Možná se něco podobného stalo Valeriji Legasovovi.

S vědomím toho všeho se už nemusí zdát zvláštní, co se stalo 27. dubna 1988, kdy byl akademik Valerij Legasov nalezen oběšený ve svém bytě. Možná pak nebude potřeba různých konspiračních teorií („Legasova zabila KGB!“ atd.), protože věc lze vysvětlit „prostou“ psychologií?

Krátce před svou smrtí řekl Valerij Legasov o svém učiteli a vůdci, akademikovi Aleksandrovovi, tato slova: „Co je vina Anatolije Petroviče? Jeho chyba je, že neochotně, ale přesto udělil sankci. Zpočátku velmi tvrdě bojoval, bojoval, ale pak se vzdal … Ale skutečnost, že nelhal jako mrtvola, jak se říká, napříč celou tou „filosofií“ – to je jeho jediná chyba. Žádná jiná chyba na něm není.“

Zdá se, že Valery Legasov, i když opožděně, se přesto rozhodl „lhát jako mrtvola“ přes celou tuto „filosofii“. A to bohužel, doslova…