Neděle, 19 května, 2024

Nejpodivnější záliby a zvyky amerických prezidentů

NovéTOP 10Všechny článkyZajímavosti

Nikdo se nedostane na politickou úroveň prezidenta Spojených států, aniž by nebyl trochu podivín, píše GRUNGE. Koneckonců, zatímco většina lidí potřebuje ke svému běžnému každodennímu životu nějaké povzbuzení nebo zvýšení sebevědomí, tito muži se zahleděli sami do sebe a řekli si: „Ano, měl bych být nejmocnějším člověkem na světě. Byl bych v tom velmi dobrý.“ Pak nejenže o tuto funkci bojují v nejtvrdší politické aréně, ale podaří se jim z ní vyjít jako vítězové. Pak se s radostí ujmou jedné z nejtěžších a nejstresovějších prací na světě.

Ani řízení svobodného světa však není nepřetržitá práce. Tito lidé jsou sice jiní, ale nejsou to roboti a občas si potřebují vzít volno. Přesto by nemělo překvapit, že když si mnozí prezidenti, bývalí prezidenti nebo budoucí prezidenti našli chvilku volna, ne vždy ji vyplnili standardními prezidentskými koníčky, jako je golf nebo … no, většinou golf. Místo toho se věnovali podivně specifickým obsesím, neobvyklým cvičebním rutinám nebo specifickým volnočasovým aktivitám, které byly o to podivnější, protože je dělali právě oni.

Zde jsou některé z nejpodivnějších zálib a zvyků amerických prezidentů:

GEORGE WASHINGTON
Na základě množství korespondence v Národním archivu na toto téma existovala docela slušná šance, že pokud jste byli známými George Washingtona, v určitém okamžiku vám napíše příliš podrobný dopis o chovatelských zvyklostech svých koní a oslů, konkrétně vztahu a páření mezi sebou. Washington se nespokojil s tím, že pomohl vytvořit novou zemi, ale také do ní chtěl zavést nové zvíře: mezka.

Podle Amerického Muzea Mul ve Washingtonu věděl, že muly mohou zlepšit americké zemědělství. Problém byl v tom, že muly se rodí neplodné, takže k jejich produkci je třeba neustále křížit oslí samce (jacky) s koňskými samicemi (klisnami). Washingtonovi nevyhovovali žádní obyčejní američtí osli; chtěl osly ze Španělska. A tak se mu stávalo, že znovu a znovu psal lidem a snažil se nějakého získat. Robertu Townsendovi Hooeovi v roce 1784 zdůraznil: „Obyčejného jacka si nepřeji; popíši tedy takového, kterého musím mít, pokud nějakého získám – musí být nejméně patnáct rukou vysoký; dobře stavěný; v nejlepších letech; a takový, u něhož lze zajistit, že bude schopen zplodit hříbata; neboť jsem byl informován, že … velmi často mají své generativní části tak poškozené mačkáním, že jsou pro účely zplození hříbat nevhodné …“. (prostřednictvím Národního archivu).

Washington nakonec své španělské valachy získal, včetně jednoho od samotného krále a stal se tak prvním chovatelem mul v USA.

THOMAS JEFFERSON
Thomas Jefferson sice neměl takovou představu o tom, co je to zkamenělina, jako moderní člověk, ale byl posedlý podivnými kostrami, které byly vykopány v oblastech mladých USA, které nevypadaly jako nic, co se našlo ve zbytku světa. Jednalo se o zkameněliny mastodontů, které však Jefferson a další lidé často zaměňovali za „mamuty“, jak se píše v jeho „Poznámkách o státu Virginia“ z roku 1785.

V semináři z roku 1797, publikovaném o dva roky později v časopise Transakce Americké filozofické společnosti, tehdejší viceprezident teoretizoval: „V současném vnitrozemí našeho kontinentu je jistě dostatek místa pro … mamuty a megalonyxy, kteří tam mohou přežívat. Naše naprostá neznalost obrovské země na západě a severozápadě a jejího obsahu nás neopravňuje k tomu, abychom tvrdili, co v ní není.“ Když se stal prezidentem a provedl koupi Louisiany, poslal Jefferson Merriweathera Lewise a Williama Clarka, aby se šli podívat, co se tam nachází. Ale to jistě nemohlo zahrnovat hledání mastodontů, že?

Bohužel pro Jeffersona byli všichni dávno mrtví. Přesto se Lewis uprostřed cesty na místo setkání s Clarkem, kde měla jejich výprava začít, vydal na vedlejší cestu k Big Bone Lick, kde byly nalezeny zkameněliny mastodontů. Napsal Jeffersonovi dlouhý a podrobný dopis o tom, jak vykopávky probíhají. I po skončení výpravy pokračoval Clark ve své práci pro Jeffersona a posílal mu nalezené kosti mastodontů.

JOHN QUINCY ADAMS
Johna Quincyho Adamse si za jeho jediné prezidentské období nikdo příliš nepamatuje, ale pokud je o něm něco známo, pak je to pravděpodobně to, že se rád koupal nahý v řece Potomac. Podle Asociasce Historie Bílého domu, si Adams v deníkovém záznamu z roku 1819 o plavání napsal: „Považuji ho, jako vždy, za příznivé pro zdraví, čistotu a pohodlí.“

Současník Charles Jared Ingersoll (prostřednictvím knihy „Život Charlese Jareda Ingersolla“ od Williama Montgomeryho Meigse) si do svého deníku zapsal, že Adams chodil téměř dva kilometry, osm dní po sobě plavat do řeky Potomac, pak si kvůli odlivu dal šest dní pauzu a pak začal cyklus znovu. Ingersoll to vysvětloval takto: „Pan Adams přičítá své nepřetržité zdraví během několika nemocných období, kdy žil ve Washingtonu, plavání“.

I když je dnes možná divné, že se politik svléká a plave v řece, která protéká přímo kolem Washingtonu, ukázalo se, že Adams se měl nejspíš držet nahého plavání z konkrétního důvodu. Když to jednou zkusil v oblečení, málem zemřel. V roce 1825 tehdejší prezident nasedl do opuštěného člunu a chtěl s ním přepádlovat jeden z přítoků řeky, Tiber Creek, a plavat zpět. Člun však nabral vodu, a když Adams skočil plně oblečený do potoka, musel ho před potopením zachránit jeho společník. Adams si o této události zapsal do svého deníku: „… Díky požehnání nebes jsme byli ušetřeni života…“.

ANDREW JACKSON
V roce 1861 vyšla v časopise The Atlantic recenze knihy „Život Andrewa Jacksona“, nového životopisu bývalého prezidenta od Jamese Partona. Časopis ji vysoce hodnotil, zejména konstatoval, že autor „nám umožňuje vidět [Jacksona], jak střídavě bojuje s kohouty, závodí na koních, pije špatnou whisky, studuje práva a bojuje a zanechává na něj poněkud pochybné, ale vcelku příznivé vzpomínky …“. Jackson, rozporuplná postava i ve své době, se proslavil mnoha svými neřestmi, ale kohoutí zápasy patřily k těm nejkontroverznějším. Podle knihy „Tennessee: Jeden z Jacksonových známých ho označil za „nejhulákajícího, nejválečnějšího, největšího karbaníka a rošťáka, jaký kdy žil v Salisbury [Severní Karolína]“.

Jak vysvětluje dopis zástupce ředitele výzkumu v Jacksonově domě, známém jako Poustevna, z roku 1993, existují důkazy, že se účastnil kohoutích zápasů, ačkoli napsali, že je znám pouze jeden dokument, který skutečně „uvádí, že byl na místě“ kohoutího zápasu. Některé zdroje tvrdí, že Jackson uspořádal několik zápasů přímo v Bílém domě, i když není jasné, jaké pro to existují důkazy.

Je však známo, že jeho účast na kohoutích zápasech byla natolik známá, že byla v roce 1828 zahrnuta do předvolební očerňovací kampaně. Jeden z letáků „Coffin Broadside“ (na obrázku) nejenže vznášel proti Jacksonovi obvinění, která zahrnovala i vraždu, ale zmiňoval se také o jeho zálibě v krvavých sportech. Jackson napsal, ale nezveřejnil omluvu, v níž zdůraznil, že na kohoutích zápasech nebyl nejméně 13 let.

CALVIN COOLIDGE
Tohle se nedá říct jednoduše: Prezident Calvin Coolidge jezdil na falešném koni. Několikrát denně. Coolidge miloval jízdu na koni, ale podle toho, kterému zdroji věříte, buď si vypěstoval alergii na koně, nebo ho tajná služba donutila přestat jezdit na koni, když se stal prezidentem, nebo to prostě dělal proto, aby mohl „jezdit“ častěji, než mu dovolovala práce. Bez ohledu na to, proč se tak dělo, je prokazatelně pravdivé, že tento mechanický kůň – dar od známého podivínského fanatika zdraví Johna Harveyho Kellogga – nejen existoval, ale prezident USA ho pravidelně používal, a to až třikrát denně.

Když vyšlo najevo, že si Coolidge takto dopřával pohyb, jeho političtí soupeři si z něj s chutí vystřelili, stejně jako tisk – nejen ve Spojených státech, ale i na mezinárodní úrovni. Podle deníku The Washington Post jeden kanadský novinář napsal: „Tak či onak, obrázek prezidenta Spojených států, jak se vzpíná, otřásá a kope do zlovolného koně ze dřeva a oceli, není jen správný kapřík. Obyvatelé Spojených států budou jen těžko považovat svého prezidenta za ‚stoprocentního hejska‘, když vědí, že trénuje své hobby na dřevěném koni.“

Výsměch zřejmě Coolidge od jeho koníčka neodradil, a když v roce 1929 odcházel z úřadu, vzal si koně s sebou.

HERBERT HOOVER

Herbert Hoover měl předtím, než se stal prezidentem USA, úžasně úspěšnou kariéru, ale jeho odkaz bude navždy spojen s tím, jak zvládl první roky Velké hospodářské krize. Možná by však měl být ve skutečnosti známý díky Hooverovu míči (na snímku).

Vymyslel ho prezidentův lékař a měl řadu pravidel – tři z nich platila pouze pro všechny ženy, které se k Hooverovi a různým vládním úředníkům připojily při ranní hře. V podstatě šlo o tenis hraný s medicinbalem a bez raket: „Vyžadoval méně dovedností než tenis, byl rychlejší a energičtější a proto poskytoval více pohybu v krátkém čase,“ vysvětlil sám Hoover po letech ve svých pamětech „Kabinet a prezidentství, 1920-1933“.

Ani prezident nebyl jediný, koho hra zaujala natolik, že ji považoval za natolik důležitou, aby ji zaznamenal v oficiálním příběhu svého života. Bývalý ministr vnitra Ray Lyman Wilbur ve svých pamětech píše o oddanosti hráčů této hře: „Kromě neděle jsme [Hoover-ball] hráli každé dopoledne v týdnu, včetně oficiálních svátků. Jen nepřítomnost ve Washingtonu nám bránila v hraní.“ Účastníci obvykle hráli i přes nepřízeň počasí a v několika málo případech, kdy počasí hru skutečně znemožnilo, hráli raději uvnitř. Prezident Hoover vynechal hru za celou dobu svého úřadování pouze jednou, což dokazovalo, jak důležité podle něj bylo najít si ve svých velmi nabitých dnech 30 minut na udržení kondice.

LYNDON JOHNSON

Lyndon Johnson dokázal jako prezident udělat několik úžasných věcí, ale jakkoli skvělý dokázal být na veřejnosti, všichni, kdo ho znali, se zřejmě shodnou na tom, že v soukromí byl Johnson velký pitomec. Jednou se obnažil před novináři, kteří mu kladli otázky, jež se mu nelíbily; jindy přinutil zaměstnance Bílého domu, aby přišel pracovat na toaletu, zatímco ji Johnson používal. Způsobil také několik afér, přičemž jeho manželka nebyla z jeho způsobů moudrá. Takže si dokážete představit, že jeho představa žertíku by byla nejspíš dost krutá.

Na svém ranči v Texasu vlastnil Johnson jeden z pouhých několika tisíc Amphicarů, které kdy byly vyrobeny. Ten však držel v tajnosti, aby mohl děsit své hosty. V knize „Triumf a tragédie Lyndona Johnsona: léta v Bílém domě“ zaznamenal Joseph A. Califano, prezidentův asistent, své zážitky z jízdy po ranči jako spolujezdec: „Dojeli jsme k prudkému svahu na okraji jezera a auto se začalo rychle kutálet směrem k vodě. Prezident vykřikl: ‚Nefungují brzdy! Brzdy nedrží! Jedeme do vody! Jdeme pod vodu! Auto sebou prásklo do vody. Začal jsem vystupovat. Vtom se auto srovnalo a já si uvědomil, že jsme v amfíku. Prezident se rozesmál.“

Bývalý agent tajné služby, Mike Howard, řekl CNN, že při jiné příležitosti byla vážně zraněna žena, která neuměla plavat, když se snažila utéct ze zdánlivě potápějícího se auta.

RICHARD NIXON

Vzhledem k tomu, že Richard Nixon opustil svůj úřad po skandálu Watergate s ostudou a stal se tak prvním a zatím jediným americkým prezidentem, který odstoupil, je zvláštní myslet na to, že je spojován s něčím zdravým, jako je sport dědečků a oslavy desátých narozenin. Nicméně podle neméně důvěryhodného zdroje, než je Mezinárodní bowlingové muzeum a síň slávy, byl Nixon pravděpodobně nejvášnivějším bowlingovým hráčem ze všech prezidentů.

Bílý dům měl bowlingovou dráhu už v době, kdy se do něj Nixonovi na začátku roku 1969 nastěhovali. Dráhy byly sice původně postaveny v samotné slavné budově v roce 1947, ale o osm let později byly přesunuty do jiné budovy v areálu Bílého domu a většinou je využíval personál. Nixonovi mohli využívat tato zařízení (žádný nižší asistent nebo reportér nehodlal prezidentovi Spojených států říkat, že musí čekat na volnou dráhu), ale manželé chtěli postavit jednu blíž k domovu, a to doslova. Z mnoha korupčních činů, které Richard Nixon udělal, však stavba nové bowlingové dráhy v Bílém domě za peníze daňových poplatníků mezi ně nepatřila: Bowlingové muzeum tvrdí, že byla zaplacena soukromě jako dar prezidentovi.

Podle Bowlingového muzea Richard Nixon v roce 1970 také jmenoval profesionálního bowlingového hráče Andyho Varipapu do prezidentské rady pro tělesnou zdatnost a sport a v roce 1971 pozval do Bílého domu šéfy různých amerických bowlingových organizací.

JIMMY CARTER

Po odchodu z Bílého domu se Jimmy Carter věnoval stavbě domů v rámci organizace Habitat for Humanity. To však nebyla jediná zábava, kterou vyplnil svůj velmi dlouhý důchod. Jistě, v jeho oficiálním životopise na stránkách Carterova centra se píše o jeho desetiletích práce, kdy přiváděl válčící strany na celém světě k jednacímu stolu, o jeho pomoci při téměř úplné eliminaci moruší, o téměř třech desítkách knih, které napsal a dokonce i o tom, jak se věnoval vyučování v nedělní škole. V roce 2005 však pro časopis Vinařství hovořil o koníčku, který je jeho srdci… a chuti velmi blízký.

Možná i díky svým farmářským kořenům byl Carter nadšeným amatérským vinařem, který si nechal vyrobit vlastní etiketu na láhev. Mluvil o tom, že je to rodinná záležitost: „Obvykle si pozvu své děti a vnoučata… a jdeme na místní vinice a nasbíráme asi 50 galonů hroznů. Mám starobylý lis na víno – asi 250 let starý -, který mi někdo daroval, a zbytek vybavení jsem si vyrobil sám.“

Abyste si nemysleli, že vinařství nepřispělo ke Carterově pověsti skvělého člověka, který se bez ustání zasazuje o mír, zdůraznil, že mu jeho koníček ve skutečnosti pomohl při práci s vůdci po celém světě. Nejenže dokázal inteligentně hovořit o vínech z jejich zemí, ale Carter říkal: „Vždycky je zaujme, že jako bývalý prezident vlastně vyrábím vlastní víno. Je to dobrá konverzace.“

RONALD REAGAN

Dne 30. března 1981 se John Hinckley Jr. pokusil o atentát na Ronalda Reagana, prezidenta postřelil a vážně zranil. O sedm let později, podle dobové reportáže deníku The New York Times, novinář Ted Koppel v pořadu Nightline prozradil, že měl zdroj, který ho informoval, že krátce před útokem sdělil věštec první dámě Nancy Reaganové, že „toho dne dojde k incidentu“.

V roce 1988 už se o zájmu Reaganových o astrologii mluvilo příliš hlasitě na to, aby se dalo ignorovat. Ačkoli se dlouho objevovaly fámy a občasné zprávy, situace nakonec vygradovala a donutila tiskového tajemníka Bílého domu Marlina Fitzwatera, aby během oficiálního brífinku novinářům vysvětlil: „Je pravda, že paní Reaganová se zajímá o astrologii. Zajímá se o ni již delší dobu, zejména po pokusu o atentát v březnu 1981. Velmi se starala o blaho svého manžela a astrologie byla součástí jejího zájmu, pokud jde o jeho aktivity.“ Novináři požádali o komentář také Reagana, který se je snažil ujistit, že „žádná politika nebo rozhodnutí v mé mysli nikdy nebyla ovlivněna astrologií“.

Pro manželský pár to však bylo natolik důležité, že v archivu Prezidentské knihovny a muzea Ronalda Reagana je sekce „Užívání astrologie Reaganovými“. Jak řekl jeden z jejich přátel deníku The New York Times: „Musíte si uvědomit, kde a jak tato část jejich života začala. V Hollywoodu 30. a 40. let byli astrologové společensky rovnocenní a byly považováni za přátele, nebyli to žádní podivíni.“

GEORGE BUSH
V roce 1997, kdy mu bylo 73 let, se bývalý prezident George H. W. Bush rozhodl, že skočí padákem. Skok padákem v každém věku vyžaduje odvahu, natož v tak pokročilém věku. Bush starší měl však s tímto pokusem spojeno ještě více zavazadel, než by měl téměř kdokoli jiný na jeho místě. Víte, předtím, než se na sklonku života pustil do seskoku padákem, už jednou z letadla vyskočil. Bylo to za druhé světové války, kdy bylo jeho letadlo sestřeleno a dva muži, kteří vyskočili vedle něj, tento zoufalý čin nepřežili. Bush starší byl rozhodnutý, že z letadla vyskočí znovu, tentokrát podle svých vlastních podmínek.

Po svém dobrodružství s padákem v roce 1997 se bývalý prezident o dva roky později, na své 75. narozeniny, vydal znovu a poté každých pět let na své narozeniny. Při seskoku v roce 1999 se mu stala téměř smrtelná příhoda, když se začal točit a nebyl schopen zatáhnout za ripcord, jak vysvětlil armádní generál ve výslužbě Hugh Shelton listu The Fayetteville Observer (prostřednictvím serveru Military.com). Při svých 80. narozeninách se rozhodl pro tandemový seskok a od té doby v něm pokračoval. V roce 2007 vyskočil z letadla deset měsíců poté, co mu byla vyměněna kyčelní kost.

„Jen proto, že jste starý chlap, nemusíte sedět a slintat v koutě,“ řekl Bush starší (prostřednictvím CBS News). „Vyjděte ven a něco dělejte. Vyjděte ven a užívejte si života.“ Kdyby Bush starší žil ještě o rok déle, řídil by se svou radou, řekl pro televizi ABC11 seržant 1. třídy ve výslužbě Mike Elliott, který byl kamarádem zesnulého prezidenta a doprovázel ho i při seskoku padákem, že Bush starší plánoval skočit i na své 95. narozeniny.