Kdo zabil Lenina? Dum-Dum kulky pro vůdce Světového proletariátu

Foto: Lenin & Stalin/Openverse

Vladimír Iljič Lenin, vůdce světového proletariátu, měl mnoho nepřátel. Ale jako by jeho život střežila nějaká vyšší moc

V lednu 1918 na něj spáchalo atentát 12 mužů, důstojníků carské armády, monarchistů a černé setniny vedené knížetem Dmitrijem Šachovským. Rozstříleli jeho auto, ale Lenin neutrpěl ani škrábnutí. Poté vůdcovi nepřátelé usoudili, že jde o patronát nečistých sil. Když byl 30. srpna 1918 spáchán druhý atentát na jeho život, spiklenci se snažili zohlednit nadpřirozený faktor, napsal Svět poznání.

Po projevu k dělníkům v Michelsonově závodě se Lenin vydal ke svému autu a v tu chvíli k němu zezadu přistoupila Fanny Kaplanová a třikrát ho střelila Browningem. Tentokrát se to neobešlo bez mystiky. Kaplanová vypálila tři kulky. Jedna byla typu dum-dum, s řezem ve tvaru kříže. Z nějakého důvodu však ve vůdcově těle nevybouchla. Druhá kulka obsahovala jed kurare. Vosková zátka, která ho obsahovala v olovu, po zásahu Lenina kulkou z nějakého důvodu nevystoupila a on nebyl otráven. Třetí kulka byla stříbrná, proti nečistým silám. Proletěla však kolem Lenina a zasáhla Popova, který stál vedle něj, kastelána obuchovské nemocnice.

Na co Lenin zemřel?

Za socialismu se školákům říkalo, že Lenin zemřel v důsledku nemoci způsobené otrávenými kulkami, které na něj vystřelila kapitalistická přisluhovačka Fanny Kaplanová, a že zemřel stejně hrdinsky, jako žil. Navzdory tomu, že měl více než polovinu mozku odvápněnou, Lenin až do posledních dnů tvrdě pracoval a napsal několik svých nejdůležitějších děl, která si pak žáci a studenti museli zapisovat.

Pak se ale ukázalo, že kulky nebyly hlavní příčinou vůdcovy smrti. Lenin se ze svých zranění poměrně rychle zotavil. Již 14. října se vrátil do Moskvy a okamžitě se pustil do práce. A kulky z jeho těla ani nebyly odstraněny. Vzpomněli si na ně až v roce 1922, kdy Lenina začaly trápit bolesti hlavy. Berlínský lékař Klemperer, který Lenina vyšetřoval, doporučil kulky odstranit, protože způsobovaly otravu svým olovem. Leninův ošetřující lékař Rozanov však prohlásil, že kulky prorostly do pojivové tkáně, přes kterou do těla nic nepronikne. Přesto bylo rozhodnuto jednu kulku odstranit. Poté se zjistilo, že obsahovala jed kurare. Zajímavý detail: v mužské části nemocnice nebylo pro vůdce světového proletariátu místo. Noc strávil na ženském oddělení. Operace však byla snadná, kulka byla přímo pod kůží.

O tři týdny později se však stav Vladimíra Iljiče Lenina náhle zhoršil. Ve dnech 25.-27. května prodělal vážný záchvat, jehož výsledkem bylo částečné ochrnutí pravé ruky a nohy a porucha řeči.

Po mnoho let nezpochybnitelně převládala oficiální verze Leninovy nemoci, že měl dědičnou aterosklerózu mozkových cév. V posledních letech se však prosadila jiná verze. Vladimír Iljič údajně zemřel na syfilis, který chytil od pařížské prostitutky v roce 1902. K tomuto závěru dospěla historička a spisovatelka Helen Rappaportová po podrobném studiu okolností Leninovy smrti. A v roce 2004 vyšel v časopise European Journal of Neurology článek, podle něhož Lenin zemřel na neurosyfilis. Ve prospěch této verze byla citována metodika Leninovy léčby. Profesor Osipov v Rudé kronice v roce 1927 napsal, že nemocný vůdce byl léčen jódem, rtutí, arzenem a vakcínami proti malárii. Dnes se říká, že ateroskleróza se takto neléčí, léčí se tak pozdní neurosyfilis. A přesto se mi nechce věřit badatelům, kteří tvrdí, že revoluci v Rusku udělal šílenec s mozkovou syfilidou. I kdyby měli pravdu.

Jak se ukazuje, Lenina bylo skutečně třeba litovat. Jakmile se jeho zdravotní stav začal zhoršovat, jeho „věrní spolubojovníci“ okamžitě zahájili zákulisní boj o moc. Již v létě 1922 se na Západě začalo spekulovat o Leninově nástupci. Mezi nejpravděpodobnější kandidáty patřili Rykov, který vystřídal Lenina ve funkci predsovnarkomatu, a „favorit celé strany“ Bucharin. Těmto dvěma se dávala přednost na základě jejich národnosti, byli to Rusové. A díky tomu měli údajně výhodu před Gruzíncem Stalinem, Židem Trockým a Polákem Dzeržinským. A měli také velkou politickou váhu před dalším kandidátem na moc, velvyslancem v Německu Krestinským, který byl předtím výkonným tajemníkem ústředního výboru strany.

Ve skutečnosti však Stalin získával stále větší politickou moc. Snažil se mít vše pod kontrolou. Dokonce i zacházení s vůdcem. Je známo, že když lékaři dovolili Leninovi diktovat svým sekretářkám 5-10 minut denně, byl to Stalin, kdo vše hlásil. Ale Vladimír Uljanov by nebyl Leninem, kdyby se i upoutaný na lůžko a napůl ochrnutý nesnažil účastnit politického života země. V prosinci 1922 uzavřel s Trockým korespondenční dohodu, aby na nadcházejícím plénu Ústředního výboru vyslovil svůj postoj k „zachování a posílení monopolu zahraničního obchodu“. Přestože Vladimir Iljič diktoval dopis Trockému své ženě Naděždě Krupské, tajemnice nemocného vůdce Fotěva o jeho obsahu Stalina okamžitě informovala. Ten si uvědomil, že Lenin se ho s Trockým v ruce pokusí na příštím plénu rozdrtit. Stalin zatelefonoval Krupské, vynadal jí, že se neřídila příkazy lékaře, aby vůdce odpočíval, pohrozil jí, že ji potrestá po stranické linii a řekl, že pokud se to bude opakovat, prohlásí vdovu po Leninovi za Arťuchinu (starou bolševičku, vedoucí ženského oddělení ústředního výboru). Krupská si stěžovala na Stalinovu hrubost vůči svému manželovi. Lenin mu napsal dopis, v němž požadoval, aby se Naděždě omluvil.

Konstantinovně: Byl Lenin otráven?

Vztah mezi Leninem a Stalinem byl důkladně poškozen. A po uzdravení Lenina hrozila Josifu Vissarionoviči Stalinovi ostuda. Na tomto pozadí se zrodila verze, že Stalin nedovolil Leninovi uzdravit se. Už ve vyhnanství Trockij často říkal, že Stalin Lenina otrávil. Tato verze existuje dodnes. Na popud jednoho ze Stalinových tajemníků, který uprchl do zahraničí, se vyvinula v příběh o tom, jak Stalin, 20. ledna 1924, poslal za Leninem do Gorkého dva lékaře v doprovodu místopředsedy OGPU Genricha Jagody. Údajně dali vůdci jed. Následujícího dne Lenin zemřel.

Jelizaveta Lermolová, která si za vraždu Kirova odseděla šest let ve vězení, po emigraci na Západ uvedla, že se ve vězení setkala s Gavrilou Volkovem, šéfkuchařem kremelského sanatoria v Gorkách. Ten jí řekl, že to byl on, kdo 21. ledna 1924, v jedenáct hodin dopoledne přinesl Leninovi jeho druhou snídani. V místnosti nikdo nebyl. Lenin se pokusil vstát a při natahování obou rukou vydával nějaké nesrozumitelné zvuky. Volkov se k němu vrhl a Lenin mu do ruky strčil lístek. Vzápětí do místnosti vtrhl doktor Elistratov, Leninův osobní lékař. S Volkovovou pomocí položil Lenina na polštáře a píchl mu něco uklidňujícího. Lenin se uklidnil. A brzy zemřel. Teprve po jeho smrti Volkov rozbalil schovaný vzkaz. Nečitelnou čmáranicí na něm stálo: „Gavriluško, byl jsem otráven… Běžte hned pro Naďu… Řekněte to Trockému… Řekněte to všem, komu můžete. Zajímavé je, že existuje i jiná verze, podle níž Lenina otrávil kuchař. A to houbovou polévkou, do které přidal sušený kortinarius ciosissimus (pavučinec), smrtelně jedovatou houbu. Podle odborníků je možné otázku Leninovy otravy jednou provždy objasnit díky studiu jeho vlasů. Umožňuje to moderní technologie. Úřady to však nedovolují.

Ani Krupská?

Není pochyb o tom, že Stalinova nechuť ke Krupské přetrvávala i po Leninově smrti. A tak se také proslýchá verze, že Naděžda Konstantinovna opustila tento pozemský svět nikoli bez pomoci Josifa Vissarionoviče. Prý se chystala vystoupit na XVIII. sjezdu strany a říci něco důležitého. V předvečer sjezdu, 24. února 1939, v Archangelsku, Krupskou navštívili přátelé, aby oslavili blížící se sedmdesáté narozeniny hostitelky. Byl prostřen stůl ozdobený dortem, který poslal Stalin. Naděžda Konstantinovna se cítila skvěle a s chutí dort snědla. Večer se jí však náhle udělalo špatně. O tři dny později zemřela v hrozných bolestech.