Jak vznikne další „superkontinent“?

06/09/2022 Iveta Mauci 7 min read 240 Zobrazení Amasia, Aurica, kontinenty, Novopangea, nový superkontinent, Pangaea Ultima, Svět

Nové Všechny články Zajímavosti

Mohlo by se zdát, že zemské masy světa jsou neměnné, ale jak Richard Fisher zjišťuje, přicházejí velké změny

Před téměř 500 lety vytvořil vlámský kartograf Geradus Mercator jednu z nejdůležitějších světových map. Rozhodně to nebyl první pokus o světový atlas a nebyl ani nijak zvlášť přesný: Austrálie chybí a Ameriky jsou zakreslené jen zhruba. Od té doby kartografové vytvářejí stále přesnější verze tohoto kontinentálního uspořádání, opravují Mercatorovy chyby a také předsudky mezi polokoulemi a zeměpisnými šířkami, které jeho projekce vytváří. Ale Mercatorova mapa, spolu s dalšími, které vytvořili jeho současníci z 16. století, odhalila skutečně globální obraz zemských mas. Perspektivu, která v myslích lidí přetrvává dodnes, píše server BBC.

Mercator nevěděl, že kontinenty nebyly vždy uspořádány tímto způsobem. Žil přibližně 400 let, než byla potvrzena teorie deskové tektoniky.

Při pohledu na pozice sedmi kontinentů na mapě je snadné předpokládat, že jsou neměnné. Po staletí vedly lidské bytosti války a uzavíraly mír ohledně svého podílu na těchto územích, za předpokladu, že jejich země – a země jejich sousedů – zde vždy byla a vždy bude.

*Mercatorova původní projekce z roku 1569*

Z pohledu Země jsou však kontinenty listy plující přes rybník. A lidské obavy jsou kapkou deště na povrchu listu. Sedm kontinentů bylo kdysi spojeno do jediné masy, superkontinentu zvaného Pangea. A předtím existují důkazy pro další, táhnoucí se více než tři miliardy let: Pannotii, Rodinii, Columbii/Nunu, Kenorland a Ur.

Geologové vědí, že se superkontinenty rozptylují a shlukují v cyklech: nyní jsme v polovině jednoho. Takže, jaký druh superkontinentu by mohl ležet v budoucnosti Země? Jak se pevninské masy, jak je známe, přeskupí ve velmi dlouhodobém horizontu? Ukázalo se, že existují nejméně čtyři různé trajektorie, které by mohly ležet před námi. A ukazují, že pozemské živé bytosti budou jednoho dne sídlit na úplně jiné planetě, která vypadá spíše jako cizí svět.

Pro geologa Joao Duarteho z univerzity v Lisabonu začala cesta k prozkoumání budoucích superkontinentů Země neobvyklou událostí v minulosti: zemětřesením, které zasáhlo Portugalsko, jednou v sobotu ráno, v listopadu 1755. Bylo to jedno z nejsilnějších zemětřesení za posledních 250 let, zabilo 60 000 lidí a poslalo tsunami přes Atlantický oceán. Obzvlášť překvapivá byla jeho poloha. „V Atlantiku byste neměli mít velká zemětřesení,“ říká Duarte. „Bylo to zvláštní.“

Zemětřesení takového rozsahu se obvykle odehrávají na velkých subdukčních zónách nebo v jejich blízkosti, kde se oceánské desky ponoří pod kontinenty a roztaví se a stráví v horkém plášti. Zahrnují kolizi a destrukci. Zemětřesení v roce 1755 se však odehrálo podél „pasivní“ hranice, kde oceánská deska pod Atlantikem plynule přechází do kontinentů Evropy a Afriky.

V roce 2016 Duarte a jeho kolegové navrhli teorii toho, co by se mohlo dít: stehy mezi těmito deskami by mohly povolit a mohla by se rýsovat velká trhlina. „Mohl by to být jakýsi infekční mechanismus,“ vysvětluje. Nebo jako když se sklo rozštípne mezi dvěma malými otvory v čelním skle automobilu. Pokud ano, mohla by se subdukční zóna rozprostřít od Středozemního moře podél západní Afriky a možná až nahoru kolem Irska a Velké Británie a přinést do těchto oblastí sopky, budování hor a zemětřesení.

Duarte si uvědomil, že pokud se to stane, mohlo by to vést k tomu, že se Atlantik nakonec uzavře. A pokud by se Pacifik dál uzavíral také – což se už děje podél subdukčního „Ohnivého kruhu“, který kolem něj krouží – nakonec by se vytvořil nový superkontinent. Nazval ho Aurica, protože v jeho středu by se nacházely někdejší pevniny Austrálie a Ameriky.

Vypadalo by to takto:

Aurica, superkontinent, který by se mohl vytvořit, pokud by se Atlantik a Pacifik uzavřely

Poté, co Duarte zveřejnil svůj návrh na Auricu, přemýšlel o dalších budoucích scénářích. Koneckonců, nebyla to jediná trajektorie superkontinentu, kterou geologové navrhli.

A tak si začal povídat s oceánografem Matthiasem Greenem na Bangorské univerzitě ve Walesu. Dvojice si uvědomila, že potřebují někoho s výpočetními schopnostmi, kdo by vytvářel digitální modely. „Tou osobou musel být někdo trochu zvláštní, komu nevadilo studovat něco, co se nikdy nestane v lidských měřítcích,“ vysvětluje. Ukázalo se, že to byla jeho kolegyně Hannah Daviesová, další geologka z lisabonské univerzity. „Mým úkolem bylo měnit kresby a ilustrace minulých geologů v něco, co je kvantitativní, georeferencované a v digitalizovaném formátu,“ vysvětluje Davies. Záměrem bylo vytvořit modely, na kterých by ostatní vědci mohli stavět a zdokonalovat je.

Nebylo to ale jednoduché. „Byli jsme nervózní z toho, že je to neuvěřitelně modré téma. Není to ve stejném duchu jako běžná vědecká práce,“ říká Davies. „Chtěli jsme říct: ‚Dobře, tohle o deskové tektonice chápeme po čtyřiceti nebo padesáti letech. A tohle chápeme o dynamice pláště a všech ostatních složkách systému. Jak daleko můžeme s těmito znalostmi zajít do budoucnosti?’“

To vedlo ke čtyřem scénářům. Kromě modelování podrobnějšího obrazu Auricy zkoumali tři další možnosti, z nichž každá předpokládala zhruba 200-250 milionů let dopředu.

První byla, co by se mohlo stát, pokud by status quo pokračoval: Atlantik zůstane otevřený a Tichý oceán se uzavře. V tomto scénáři bude superkontinent, který se vytvoří, nazýván Novopangaea. „Je to nejjednodušší a nejvěrohodnější na základě toho, čemu rozumíme právě teď,“ říká Davies.

Novopangaea se vytvoří, pokud známá tektonická aktivita bude dnes pokračovat bez překvapení

V budoucnu by však mohly nastat i geologické události, které povedou k různým uspořádáním.

Jedním z příkladů je proces zvaný „orthoversion“, kdy se uzavře Severní ledový oceán a Atlantik a Tichý oceán zůstanou otevřené. Tím se změní dominantní orientace tektonického šíření a kontinenty se přesunou na sever, všechny se seskupí kolem severního pólu, s výjimkou Antarktidy.

V tomto scénáři se vytvoří superkontinent zvaný Amasia:

Pokud se Amasia vytvoří, bude to proto, že kontinenty se posunuly na sever

A konečně je také možné, že by se mořské dno šířící se v Atlantiku mohlo zpomalit. Uprostřed oceánu je obrovský hřeben, který půlí dvě desky a táhne se přes Island až dolů k Jižnímu oceánu. Zde se vytváří nová litosféra, která se vyživuje jako pásový dopravník. Pokud by se toto šíření zpomalilo nebo zastavilo a pokud by se podél východního pobřeží Ameriky vytvořila nová hranice subdukčních desek, získali byste superkontinent zvaný Pangaea Ultima, který vypadá jako obrovský atol:

Pangaea Ultima je stále obklopena obrovským oceánem, ale má v něm centrální moře

Tyto čtyři digitální modely nyní znamenají, že geologové mají základnu pro testování dalších teorií. Scénáře by například mohly pomoci vědcům pochopit účinky různých superkontinentálních uspořádání na příliv a odliv, stejně jako klima hluboké budoucnosti – jaké by bylo počasí na světě s masivním oceánem a obří pevninou?

Pro modelování klimatu superkontinentu „nemůžete použít modely IPCC [Mezivládního panelu pro změnu klimatu], tečka, protože k tomu nejsou navrženy“, říká Duarte. „Nemůžete změnit proměnné, které potřebujete změnit.“

Modely budoucích superkontinentů Země mohou také sloužit jako zástupný ukazatel pro pochopení klimatu exoplanet. „Budoucí Země je zcela cizí,“ říká Davies. „Kdybyste byli na oběžné dráze nad Auricou nebo Novopangaeou, pravděpodobně byste ji nepoznali jako Zemi, ale jinou planetu, která má podobné barvy.“

Pokud jde o budoucnost naší planety, Daviesová uznává, že čtyři scénáře superkontinentu, které vymodelovali, jsou spekulativní a mohou nastat neočekávaná geologická překvapení, která změní výsledek. „Kdybych měla TARDIS, kam bych se šla podívat, nepřekvapilo by mě, kdyby za 250 milionů let superkontinent vůbec nevypadal jako některý z těchto scénářů. Je v tom tolik faktorů,“ říká.

Nicméně s jistotou lze říci, že pevniny, které považujeme za samozřejmé, se jednoho dne přeskupí do zcela nové konfigurace. Země, které byly od sebe kdysi izolované, budou blízkými sousedy. A pokud bude Země stále hostit inteligentní bytosti, budou moci cestovat mezi starobylými ruinami New Yorku, Pekingu, Sydney a Londýna, aniž by kdy spatřily oceán.

Zdroj: BBC