Zlato z olova vyráběli už ve středověku!

Foto: aluxum/Unsplash

Jak víme, zlato bylo od nepaměti měřítkem bohatství, úspěchu a nakonec i moci, napsal Svět poznání. Není divu, že alchymisté pobývali na dvorech největších panovníků Evropy. Nyní se věří, že všechny jejich pokusy získat zlato z obecných kovů byly marné. Některé historické kroniky však tvrdí opak…

Alchymisté jeho Císařského Veličenstva

Nejzajímavější je, že mezi dvorními alchymisty bylo možné potkat docela ctihodné vědce. V Rusku tuto pozici oficiálně zastával zakladatel Moskevské univerzity Michail Vasiljevič Lomonosov. V tomto ohledu je tvrzení, že alchymisté minulosti byli naprostí šarlatáni a dobrodruzi, je zásadně chybné.

Výčet ruských alchymistů, kteří působili pouze na dvoře ruských panovníků, je přinejmenším působivý. Za dob Ivana Hrozného prováděl svůj výzkum v Moskvě alchymista Ignazio Dagi. Při svých pokusech se tomuto učenému muži podařilo získat nové metody oddělování stříbra od rudy, z čehož měl král velkou radost. Díky tomuto vynálezu začaly stříbrné doly přinášet do státní pokladny dvojnásobek peněz.

Samozřejmě to ještě není příležitost uvařit zlato z olova a rtuti, ale pozitivní efekt je stále patrný. Následně se za Petra I. proslavil svým vědeckým výzkumem dvorní alchymista Heinrich Apfelbaum. V důsledku jeho experimentů získala země, která hodně bojovala, vylepšenou formuli střelného prachu. Zároveň je třeba poznamenat, že pozice dvorního alchymisty existovala v Ruské říši zcela oficiálně až do Říjnové revoluce.

Zážitky z Buchary

Jedním z posledních velkých alchymistických projektů před rokem 1917, byl pokus o získání umělých diamantů. V jejím čele stál poslední státní alchymista Ruské říše, hrabě A. V. Tolstoj. Po návratu do vlasti po studiích v Německu se Tolstoj pokusil získat zlato z olova. Navíc, podle hraběte nepochyboval, jak to udělat. Znepokojila mě otázka: kde na to vzít dostatek energie? K vyřešení tohoto problému postavil Tolstoj poblíž Buchary obrovské parabolické zrcadlo, kterým se zaostřoval sluneční paprsek. Podle lidí, kteří se účastnili experimentů, roztavil žáruvzdorné kovy.

V této instalaci se pak v roce 1912 pokusili získat zlato. Nejzajímavější na tom je, že výsledky tohoto experimentu nebyly oficiálně zveřejněny. Již v sovětských letech však akademik, Aron Holstein, z Akademie věd SSSR, který pomáhal Tolstému v jeho experimentech, tvrdil, že zlato bylo získáno. Pravda, akademik vyslovil výhradu, že z olova se získávalo mizivé množství drahého kovu a nebylo jasné, že jde o alchymickou transmutaci nebo že zrnka zlata byla původně v olovu. Zároveň je třeba poznamenat, že tyto pokusy, stejně jako stavbu speciální laboratoře, financoval kníže P. A. Oldenburgsky, švagr Mikuláše II.

Je pozoruhodné, že po dokončení práce na přeměně olova na zlato získal Tolstoj titul životního alchymisty, což může mluvit ve prospěch úspěchu jeho experimentů. Později, hrabě, docela úspěšně prováděl práce na přeměně grafitu na diamant a dosáhl vážného úspěchu v této oblasti. V roce 1915, byl takto vytvořený diamant o hmotnosti 22 karátů po vybroušení, uznán jako šperkařský. Na počest císařovy dcery dostal své vlastní jméno „Anastasia“.

Zároveň je třeba poznamenat, že tyto alchymistické experimenty přinesly ruské koruně citelné finanční dividendy. Před vypuknutím první světové války produkoval hrabě pro státní pokladnu diamanty v hodnotě asi padesáti milionů dolarů. Ale diamanty nejsou zlato – hlavní starý sen všech alchymistů světa. Pokud však byly potíže s jeho získáním v Rusku, pak v Evropě, zdá se, že byly úspěšně vyřešeny již ve středověku.

Isaac Newton: Zlato je důležitější než fyzika

Jakkoli to může znít překvapivě, jedním z nejslavnějších evropských alchymistů středověku byl zakladatel moderní fyziky Isaac Newton. U nás je tento vědec známý především díky fyzikálním zákonitostem, které objevil. Je přitom málo známo, že Newton zasvětil více než třicet let svého života alchymistickému výzkumu. Slavný chemik hledal recepty na získávání zlata z obecných kovů v posvátných textech starověkých civilizací.

Ve stejné době byl Isaac Newton nejen slavným vědcem a alchymistou, ale také manažerem Britské mincovny. V této zodpovědné a velmi prestižní funkci Newton zavedl a dosáhl v anglickém parlamentu přijetí zákona zakazujícího zveřejňování metod transmutace kovů. Jednoduše řečeno, slavný fyzik dosáhl legislativního zákazu pokusů získat zlato alchymií. Tyto experimenty by podle něj mohly radikálně podkopat stabilní cenu zlata na trhu. Zároveň se nabízí zcela logická otázka: „Pokud je nemožné získat zlato alchymistickými prostředky, proč zakazovat takové experimenty?“ Dá se předpokládat, že Isaac Newton našel nebo znal způsob, jak zlato „uvařit“ a bál se úniku informací.

Zlato z jaderného reaktoru

Dnes je těžké s jistotou říci, co motivovalo slavného fyzika, když inicioval zákon zakazující alchymistické experimenty v Anglii, ale jeho stoupencům ve 20. století se skutečně podařilo získat zlato z rtuti! Tato úžasná událost se stala ve 40. letech 20. století ve Spojených státech. Američtí jaderní fyzici pokračovali v experimentech svých středověkých předchůdců a pokusili se bombardovat rtuť a platinu sousedící se zlatem, v periodické tabulce D. I. Mendělejeva, rychlými neutrony.

Pokusy byly úspěšné. Na jaře roku 1941 vyšlo ve Spojených státech několik vědeckých publikací s články vyprávějícími o úspěšné těžbě zlata. A. Sherr a K. Bainbridge z Harvardské univerzity informovali vědeckou komunitu o unikátním experimentu. Podle vědců dostali tři izotopy s hmotnostními čísly 198, 199 a 200, přičemž přirozený izotop zlata má hmotnostní číslo 197. Brzy se jaderným vědcům podařilo izolovat i zlato. Po několika dnech se však proměnil zpět ve rtuť. Stalo se tak kvůli skutečnosti, že uměle získané izotopy zlata byly extrémně nestabilní. Až o šest let později, v roce 1947, se Američanům podařilo získat 35 mikrogramů zlata ze 100 miligramů rtuti z izotopů 196 a 199 při pokusech s pomalými neutrony v jaderném reaktoru.

Nebezpečný objev

Zdálo se, že získávání zlata z rtuti americkými fyziky se mělo stát světovou senzací. Bohužel se tak nestalo. V obavě z nezdravé reakce veřejnosti se rozhodli objev neinzerovat. Jen o dva roky později se o experimentech dozvěděli novináři z populárních bulvárních plátků. Objevilo se několik významných publikací a v důsledku toho došlo v roce 1949 k panice na burze a kolapsu cen zlata. Došlo to tak daleko, že americké úřady, aby uklidnily obyvatelstvo země, byly nuceny iniciovat řadu publikací ve vědeckých časopisech, které říkaly, že získat zlato v jaderném reaktoru je sice možné, ale drahé a nerentabilní.

Nicméně jako důkaz uskutečnění staletého snu alchymistů z celého světa má Chicagský institut vědy a průmyslu stále kus zlata „navařený“ v jaderném reaktoru. Ve skutečnosti, řečeno v číslech, podle vědců lze z 50 kg rtuti získat 74 gramů izotopu rtuti-196. V průběhu další transmutace v jaderném reaktoru lze izotop zlata-197 získat bombardováním emitovaného izotopu neutrony. Tyto manipulace však vyžadují mnoho času a mnoho energie, což činí tento způsob získávání zlata nerentabilním.

Hádanka Století

Americkým jaderným fyzikům se překvapivě podařilo izolovat zlato od rtuti, tedy právě od kovu, o kterém mluvili alchymisté středověku. Jak ale mohli vědět, že právě rtuť byla tím kovem, se kterým bylo nutné provádět experimenty? Je zřejmé, že vědci minulosti měli nějaké tajemství, jak bez pomoci jaderného reaktoru, který samozřejmě neměli, získat zlato z rtuti.

O tom, že k takovým pokusům docházelo, svědčí i to, že v evropských muzeích je mnoho mincí a zlatých předmětů údajně získaných pomocí alchymistických pokusů.

Mnohé z těchto exponátů jsou navíc opatřeny patřičnými podpisy, takže ostatní nemají pochyby o tom, jak byla ta či ona zlatá mince získána. Jejich hlavní část má přibližně tento obsah: „Zázračná proměna provedená v Praze dne 16. ledna 1648 za přítomnosti Jeho královského Veličenstva Ferdinanda III.“ V hlavním městě Rakouska, ve Vídni, může každý vidět cihlu zlata, kterou podle legendy získal alchymista I.K. Richtauzen před králem.

Skutečnost události potvrzuje odpovídající podpis: „Přijato v Praze dne 15. ledna 1658 za přítomnosti Jeho Svatého císařského Veličenstva Ferdinanda III.“

Středověcí alchymisté měli navíc smysl pro humor. V muzeu v Praze je uložena napůl stříbrná a napůl zlatá mince, kterou získal český alchymista Wenzel Zeyler. Za svůj neobvyklý experiment byl vědec oceněn Leopoldem I. šlechtickým titulem a právem vytvářet zlaté mince z olova.

Neméně překvapivá je skutečnost, že po smrti císaře Svaté říše římské a částečného alchymisty Rudolfa II., se v jeho spíži našlo 84 centů zlata. Znali středověcí alchymisté skutečně tajemství přeměny olova a rtuti na zlato? Je-li tomu tak, pak není jasné, proč zlato nevyráběli v neomezeném množství. Zdá se, že tajemství skutečně existuje.

To lze nepřímo soudit podle příběhu, který se stal Lomonosovovi, který, jak již bylo řečeno, byl dvorním alchymistou. Jak víte, v mládí vědec studoval v Německu s místními metalurgy. Během těchto let se mu do rukou dostaly zašifrované texty s alchymistickým obsahem. Podle samotného Lomonosova, zanechaného v jeho denících, mu však Christian Wolf, profesor univerzity v Marbergu, poradil, aby tyto texty neluštil. Později se objevily informace, že Lomonosov krátce před svou smrtí spálil nějaké listy s nějakými záhadnými formulemi a magickými znaky. Je jasné, že alchymisté středověku věděli, jak přeměnit olovo a rtuť na zlato. Bylo to však evidentně velmi složité a energeticky náročné, a proto se zlato nevyrábělo v průmyslovém měřítku.

Vědci jsou ale závistiví lidé. Aby se zabránilo konkurentům získat tajemství a nedošlo ke kolapsu cen zlata, byl alchymistický recept zašifrován a do tajemství byla zasvěcena pouze elita …