Vědci dlouho přemýšleli, zda lidé nezpůsobují vývojové změny v přirozených populacích.
Studie Otagské univerzity ukazuje pravděpodobně nejjasnější případ evoluce živočichů v reakci na změny způsobené člověkem.
V zalesněných oblastech se tak u původních druhů vyvinuly „varovné“ barvy, které napodobují jedovaté lesní druhy. Podle vědců jde způsob jak přimět predátory, aby si mysleli, že jsou také jedovatí.
Vykácení lesů po příchodu lidí odstranilo jedovaté druhy. Výsledkem je, že v odlesněných oblastech „napodobující“ druhy opustily tuto strategii, protože zde není koho napodobovat. Místo toho se vyvinuli tak, aby jiné barvy používali pro vlastní ochranu.
Foto: Science (2024). DOI: 10.1126/science.ado5331Obrázek: Spoluautor studie profesor Jon Waters z katedry zoologie tvrdí, že kamenáč se zbarvil jinak v důsledku nedávného odlesňování.
Nejznámějším příkladem evoluce způsobená lidmi byla populace můr pepřových ve Spojeném království, která změnila barvu v reakci na průmyslové znečištění v 19. století.
Profesor Waters však říká, že i tento případ byl považovaný za kontroverzní. Tato nová studie ukazuje, jak lidé změnili způsob interakce původních druhů.
Lidé narušili ekologické interakce mezi druhy
Spoluautor studie, doktor Graham McCulloch, říká, že lidé narušili ekologické interakce mezi druhy, které se vyvíjely miliony let, ale některé naše původní druhy jsou dostatečně odolné k tomu, aby to překonaly.
„Tato důležitá studie ukazuje, že alespoň u některých našich původních druhů existuje možnost přizpůsobit se změnám životního prostředí způsobenými lidmi, i když je změna rychlá,“ říká doktor McCulloch.
Také to ukazuje, že nezávislé populace prošly podobnými změnami v reakci na odlesňování. Došlo k podobným posunům nezávisle v různých částech rozsahu druhů, což ukazuje, že evoluce může být předvídatelný proces.
Foto: Nicola Tisato / Jackson School of Geosciences / Tiskový zdrojNa obrázku je jeden z výchozů, z nichž vědci v roce 2022 sbírali horniny na Novém Zélandu.
Zemětřesení jsou nejdramatičtějším a nejpozoruhodnějším výsledkem pohybu tektonických desek. Jsou často destruktivní a smrtící, nebo přinejmenším fyzicky pociťované, jsou to doslova přelomové geologické události. Ne všechny tektonické pohyby však mají za následek účinky, které mohou lidé vnímat.
K událostem pomalého skluzu dochází, když se zadržované tektonické síly uvolňují v průběhu několika dnů nebo měsíců, jako je zemětřesení, které se rozvíjí ve zpomaleném pohybu. Postupnější pohyb znamená, že lidé nebudou cítit, jak se jim země chvěje pod nohama a budovy se ještě nezřítí. Ale nedostatek destrukce nečiní pomalé události méně vědecky důležité. Ve skutečnosti může jejich role v cyklu zemětřesení pomoci vést k lepšímu modelu předpovídat, kdy k zemětřesení dojde.
V článku publikovaném nedávno v Geophysical Research Letters, výzkumná skupina Jacksonovy školy geologických věd zkoumá, jak složení hornin, konkrétně jejich propustnost, nebo jak snadno jimi mohou protékat tekutiny, ovlivňuje frekvenci a intenzitu pomalých skluzů.
V letech 2019 a 2022 skupina cestovala na severní ostrov Nového Zélandu, aby sbírala kameny z několika výchozů poblíž okraje Hikurangi. Jedná se o subdukční zónu u pobřeží Nového Zélandu, kde dochází běžně, zhruba jednou ročně, k pomalým skluzům. Vědci přivezli vzorky hornin zpět do UT, kde testovali jejich propustnost a elastické vlastnosti.
Foto: Nicola Tisato / Jackson School of Geosciences / Tiskový zdrojVzorky hornin odebrané z výchozů na Novém Zélandu v roce 2022 byly odebrány do laboratoří na Jackson School of Geosciences na Texaské univerzitě v Austinu.
Jejich testy ukázaly, jak mohou póry v horninách kontrolovat pravidelné pomalé skluzy v této subdukční zóně. Předchozí studie naznačovaly, že vrstva nepropustné horniny na vrcholu sestupující tektonické desky slouží jako utěsněné víko, zachycující tekutinu v pórech podložních vrstev hornin. Jak se tekutina hromadí pod těsněním, tlak se zvyšuje a nakonec se stane dostatečně vysokým, aby vyvolal pomalý skluz nebo zemětřesení. Tato událost pak poruší nepropustné těsnění, dočasně rozlomí horniny a umožní jim nasávat tekutiny. Během několika měsíců se skály zahojí a vrátí se k původní propustnosti a cyklus začíná znovu.
Při studiu tohoto cyklu Tisato a další výzkumníci testovali horniny z blízkých povrchových výchozů, které byly kdysi součástí zemětřesného zlomu hluboko pod zemí. Předchozí studie propustnosti byly provedeny pouze na sypkých sedimentech, které byly zpevněny do pevné horniny.
„Poprvé pomocí hornin, které jsou reprezentativní pro ty v hloubce, ukazujeme, že propustnost řídí (pomalé skluzy),“ řekl.
Docent Jacksonovy školy geologických věd profesor Nicola Tisato a profesor výzkumu Harm Van Avendonk, v roce 2022 na Novém Zélandu, aby si udělali selfie.
Laura Wallace, výzkumná pracovnice z Ústavu geofyziky Texaské univerzity a GEOMARu v Německu, studuje události pomalého skluzu již více než 20 let a byla první osobou, která zaznamenala události pomalého skluzu vyskytující se v oblasti Hikurangi Margin. Řekla, že tento dokument přidává další datové body, které informují o časových měřítcích, ve kterých mohou proběhnout změny poruchové zóny, což může ovlivnit pozorované cykly pomalých skluzů.
„Konečným cílem tohoto výzkumu je pochopit, proč k zemětřesení dochází a nakonec sestavit přesvědčivý model, který je dokáže dokonce předvídat,“ řekl Tisato, hledáme kód, který vědci teprve musí rozluštit.“
On a postgraduální student Jacob Allen v současné době analyzují vzorky hornin ze středu okraje a testují rozdíly v propustnosti. Horniny na severním konci této subdukční zóny jsou bohatší na jíly než na jižním konci. Protože jsou jíly tvárné a mohou pojmout velké množství vody a jiných tekutin, jsou ideální k zachycování, lámání a odvádění těchto tekutin. To by mohlo vysvětlit, proč k událostem pomalého skluzu na severním konci subdukční zóny dochází často, zatímco na jižním konci k nim dochází zřídka, řekl Tisato. „Pokud to pochopíme, pak máme další krok, jak řídit předpovědi.“
Článek byl upraven z tiskové zprávy AAAS, vědecká studie byla publikovaná v časopise Geophysical Research Letters.
K tomuto článku přispěli také tři postgraduální studenti z Jacksonova škola geologických věd: Carolyn Blandová, Kelly Olsenová a Andrew Gase.
Jde o UFO, atrmosférické jevy nebo o tajnou superzbraň?
Na Novém Zélandu v Americe nebo třeba na Slovensku. Všude tam byl v posledních letech slyšet podivný zvuk. Někdy jde o monotónní nepříjemné bzučení, jindy jednorázové dunivé zvuky připomínající vzdálené hřmění nebo odstřel v lomu. Pro všechny zvuky je společné, že nejde určit nejen jejich původ, ale ani směr, ze kterého se šíří. Jako by přicházely ze všech stran, případně rovnou z nebe. Mnozí lidé považují tyto nevysvětlitelné jevy za zvuky blížícího se konce světa.A tak jsme se na to v redakci Světa2000 podívali a posuďte sami. Některé zvuky na videu zní opravdu děsivě.
V Bibli se skutečně objevuje pasáž, podle níž nejprve zazní zvuk boží polnice a sám Bůh pak sestoupí na Zemi. Jde o velmi silný a známý motiv. Existuje také nespočet soch andělů s trumpetami v rukou. I proto se tajemnému fenoménu někdy přezdívá „andělské trumpety“.
Tyto zvuky se začaly objevovat v druhé polovině roku 2011, kdy lidé z celého světa hlásili, že slyší velmi podivné, neidentifikovatelné hlasité zvuky přicházející z oblohy. Tyto děsivé zvuky se liší intenzitou a rozmanitostí. Existují stovky hlášených případů a já vám představím některé z nich.
Vysvětlení ale může být víc. Někteří vědci zvuky přisuzují pohybujícím se zemským deskám, další činnosti magmatu v hloubi země. Tyto procesy ale probíhají prakticky odnepaměti a není jasné, proč by jejich zvukové projevy měly být v poslední době hlasitější.
Příčinu několika tajemných zvuků se přesto podařilo odhalit. V americkém státě Indiana vycházel nepříjemný zvuk z porouchané chladicí věže továrny, v novozélandském přístavu Wellington za podivný zvuk mohl dieselový generátor kotvící lodě. Další desítky případů se ale rozluštit nepodařilo.
Poplach v Bratislavě
V září 2013 se podivný zvuk objevil také v Bratislavě. Byl tak silný, že v noci vzbudil řadu lidí, kteří volali na policii a oznamovali rušení nočního klidu. Zdroj strašidelných zvuků ale muži zákona neodhalili. Později se objevila teorie, že lomoz vydávalo potrubí při zahájení topné sezony, ale spousta lidí tomu stále nevěří. I proto, že se zvuky ozývaly třeba v lese, kde žádné potrubí nevede.
Tajná superzbraň
Mnozí dávají podivné zvuky do souvislosti s mimozemšťany, další se drží při zemi a podezírají armádu. Může jít o zvuk, který způsobují stíhačky při překonání rychlosti zvuku. Sonickým třeskem však nelze vysvětlit zvuky, které se ozývají několik hodin nebo i dní. Jiní tvrdí, že jde o projev mnohem pokročilejších supertajných zbraní. V minulých letech se mluvilo třeba o zařízení zvaném HAARP. Les 180 obřích antén ukrytý v divočině Aljašky od roku 1999 oficiálně sloužil k vysokofrekvenčnímu výzkumu vysokých vrstev atmosféry, ale prý dokázal i spoustu jiných věcí od navádění raket po ovládání lidské mysli. Zařízení sice bylo nedávno demontováno, ale dohady neutichly. Pozornost se přesunula k jinému americkému projektu s označením LIPE. Jde o laserem indukovaný plazma efekt, tedy zbraň nové generace, která má nepřítele zneškodnit, ovšem beze ztrát na majetku.
Teorií je spousta, ale důkazy chybějí. Nebeské trumpety zůstávají pozoruhodným novodobým fenoménem, který nemá jednoznačné vysvětlení
Zuřivý pohled a extrémní nevraživost k cizím lidem, takové si pamatovali bílí námořníci domorodce z Nového Zélandu
13. prosince 1642 nizozemští námořníci z plachetnic Heemskerk a Zehain, pár týdnů po vyplutí z velkého ostrova, který objevili, náhle znovu spatřili zemi. Horské štíty trčící zpoza obzoru. Lodě pod vedením slavného mořeplavce Abela Tasmana brázdily vody jižního Tichého oceánu, aby našly Velký jižní kontinent, který podle legendy sliboval nevýslovné bohatství, napsal Svět vědy.
Ale zatím se kromě toho samého ostrova, který zjevně nevedl na jižní kontinent, nic nenašlo. A najednou se objevily obrysy další neznámé země. Plachetnice vpluly do malebné zátoky, kde spustily kotvy. Ukázalo se, že zátoka je obydlená. Námořníci viděli ohně a kotvící pirogy. Na břeh se hrnuly stovky vysokých domorodců, ozdobených peřím a oděných do tkaných plášťů. Jejich světle hnědá těla byla pokryta modrým tetováním. Vzhled lodí vzrušoval místní obyvatelstvo a chovalo se velmi nepřátelsky. Domorodci za divokých výkřiků dupali nohama, skákali, oháněli se sekerami a kyji, vyplazovali jazyk a dělali strašlivé grimasy, které dodávaly jejich potetovaným tvářím naprosto brutální výraz.
Pak pár desítek divochů skočilo do dvou pirog a doplavalo k plachetnicím. Když se přiblížili, očividně se je snažili vyděsit a znovu začali strašně křičet. Holanďané se snažili vysvětlit pomocí dialektů řady kmenů Nové Guineje. Domorodci ničemu nerozuměli a troubili na dřevěné polnice. Nizozemci odpověděli podobnými zvuky měděné trubky, jen se snažili najít společnou řeč.
Domorodci to ale vzali jako výzvu k boji a ze břehu vyplulo dalších sedm pirogů plných válečníků. Nizozemské lodě stály opodál od sebe, takže jejich posádky nemohly mluvit. Pro koordinaci akcí byla loď poslána z jedné lodi na druhou. Domorodci se neodvážili zaútočit na plachetnice, ale loď na ně byla docela bezmocná. Jeden z pirogů předjel člun a čtyři Nizozemci byli okamžitě zabiti. Plachetnice zahájily palbu z mušket. Domorodci vzali tělo jednoho z mrtvých námořníků a vypluli. Šokovaní Nizozemci se rozhodli opustit záliv. Ale inspirováni jejich odjezdem, domorodci spěchali pronásledovat lodě na svých pirogách! Otočit je přiměla až dělová salva. Jednalo se o první setkání Evropanů s Maory – původními obyvateli Nového Zélandu.
Sledujte rybáře
Tato země zůstala po mnoho staletí neobydlená. Teprve v X století našeho letopočtu se na ostrovech objevili první Polynésané, kteří se sem přistěhovali ze souostroví Tahiti. Podle legendy se rybář Kupe z ostrova Havaj při lovu chobotnice ocitl daleko od svého rodného ostrova a uviděl zemi s vysokými břehy zahalenou v mlze. O svém objevu řekl svým spoluobčanům a brzy byli někteří z nich za bouře přeneseni do této země, což se jim velmi líbilo, a zůstali tam. O sto let později dorazila nová skupina imigrantů z Havaje v čele s jistým Toyem – při závodě lodí je odnesl vítr.
Nově příchozí se smísili s potomky prvních osadníků a vytvořili nový lid – Maory, což znamená „obyčejní lidé“. A země sestávající ze dvou ostrovů se stala známou jako Aotearoa – „Země dlouhého bílého oblaku“. Konečně je znám i rok 1335, kdy dorazila třetí vlna přistěhovalců z Havaje. Byli to zoufale stateční a velmi zuřiví lidé. Poté, co byli poraženi v krvavém mezikmenovém boji doma, při hledání lepšího osudu, odešli na nové místo. Mimozemšťané zaútočili na potomky Toi, částečně je zabili, částečně asimilovali a rozdělili země mezi sedm kmenů. Tyto kmeny se usadily v určité vzdálenosti od sebe, aby se vyhnuly sporům.
Život Aborigenů
Kmeny byly rozděleny do menších buněk a ty do klanů. Každý takový klan měl svého vůdce a obsadil samostatnou vesnici, nebo spíše pevnost. Maorové stavěli své vesnice na nedobytných, dobře bráněných místech, obklopených třemi pásy opevnění, tvořenými dvěma řadami mnohametrových palisád a vrbovým plotem se střílnami. Domy se stavěly z klád a prken, střecha byla postavena ze slámy. Kromě obytných budov v osadách byly prostory pro obecná shromáždění, zábavní domy a domy vědění, kde se vyučovala mládež. Hlavním zaměstnáním Maorů bylo zemědělství. Domorodci vypálili část lesa a vykopali ho klacky. Jediným domácím zvířetem byl pes a psi byli využíváni k jídlu. Maorové se také zabývali lovem, včetně obřích bezkřídlých ptáků – moas. Docela rozvinutá byla různá řemesla – řezbářství, kamenosochařství, tkaní plátěných pelerín.
Foto: Erin A. Kirk-Cuomo/Wikipedia
Krutá morálka
Maorská společnost byla přísně rozdělena na statky, mezi kterými vyčnívali vůdci a kněží, obyčejní lidé a zajatí otroci. K označení stavu sloužilo tetování, které obsahovalo informace o kmeni, hodnosti, povolání a vykořisťování osoby. Zároveň to byl jakýsi obřad přechodu do válečníků. Tetování jako zkouška odolnosti, protože kresba byla velmi bolestivá. Zbraněmi pro Maory byly kyj, kopí a šíp, používal se i cep – kámen na laně. Řezné části zbraně byly vyrobeny z kamenů – obsidiánu a nefritu. Usazení na dálku od sebe však nezabránilo válkám mezi kmeny, především o půdu. Války byly velmi kruté, kdy porážka často znamenala úplné vyhlazení nebo v lepším případě totální zotročení. Proto se mezi Maory vážně pěstovala neustálá připravenost k boji a smrti, nebojácnost a bezohlednost, pomsta byla považována za nepostradatelnou povinnost.
Velký význam byl kladen na získání psychologické převahy nad nepřítelem – musel být strašně vyděšený. Tomuto cíli posloužil stejný tanec s výkřiky a strašlivými grimasami, s jakým se Maorové setkali s Tasmanovou výpravou. Lebky zabitých nepřátel byly nasazeny na kůly palisád pevností vesnic – opět, aby se nepřítel bál a respektoval jejich území. Konečně Maorové byli kanibalové – věřili, že síla nepřítele přechází na toho, kdo ji snědl.
Sto let zapomenutí
Tasman, rozhněvaný nehostinností domorodců, nazval nešťastnou zátoku „Killer Bay“ (Zabijácký záliv) dnes známý jako Golden Bay (Zlatý záliv) poblíž Cape Farewell na severozápadě Jižního ostrova souostroví Nového Zélandu. A nizozemští úředníci, kteří označili zemi, kterou objevili, jako Nový Zéland (Zeeland je jednou z provincií Nizozemska), předali dokumenty do archivu a … zapomněli na to. Více než sto let se žádný Evropan nepřiblížil k novozélandským břehům. Teprve v roce 1762 tam náhodou přistál francouzský kapitán Surville. Maorové mu ukradli člun a jako odplatu vypálil vesnici. Maorové si na to vzpomněli a o tři roky později zabili a snědli kapitána Dufresna, který také omylem vyplul, a 16 jeho námořníků. Velký mořeplavec James Cook, který zmapoval celé pobřeží souostroví, však Nový Zéland skutečně objevil. Cook se také setkal s nepřátelstvím místních obyvatel.
„Mušetoví“ bojovníci
Po Cookovi byli na Nový Zéland přitahováni velrybáři, lovci tuleňů, misionáři a prostě dobrodruzi. V roce 1788 byl Nový Zéland formálně zahrnut do britské kolonie Nový Jižní Wales, ale britská moc zde byla čistě deklarativní – neuznávali ji ani Maoři, ani Francouzi, kteří na Severním ostrově začali působit. Kromě toho nebylo možné zakládat významné britské osady – nebylo mnoho těch, kteří chtěli žít vedle kanibalů. Takže život domorodých obyvatel ovlivnili především obchodníci, kteří prodávali maorské brambory a zbraně. Brambory se staly spolehlivým zdrojem potravy, což Maorům umožnilo vykonávat méně mírumilovnou práci, a pak tu bylo pokušení vlastnit střelné zbraně. Začala celá série strašlivých mezikmenových „mušketových“ válek (1801-1840).
Pod ochranou britské koruny
V tomto krvavém masakru nemohl nikdo vyhrát, a tak se vůdci stále více začali uchylovat ke zprostředkování nasazování misionářů a přijímat křesťanství a hned poté britských úřadů. V roce 1835 se konfederace maorských kmenů obrátila o ochranu na krále Viléma IV. – formálně před Francouzi, kteří svévolně založili osadu na Severním ostrově. Mezitím Britové vytvořili Novozélandskou společnost, která začala skupovat pozemky od Maorů a zvát tam britské osadníky. Londýn vyslal kapitána Williama Hobsona na Nový Zéland s cílem přesvědčit Maory, aby přijali britskou suverenitu. Výsledkem byla slavná smlouva z Waitangi. Podle dohody mohla Novozélandská společnost Británie koupit pozemky od Maorů, zatímco Maorové měli právo vetovat jakýkoli akt prodeje. Považuje se za to, že smlouva položila základy současného státu Nový Zéland a je jedním z hlavních ústavních dokumentů země. Tok britských osadníků okamžitě začal růst a v roce 1854 získal Nový Zéland svůj vlastní parlament a v roce 1856 samosprávu.
„Pozemní“ války
Harmonie v těchto vztazích však byla velmi vzdálená. Navíc začaly „anglo-maorské pozemní války“. Faktem je, že Smlouva z Waitangi byla okamžitě porušena osadníky přicházejícími ve stále větším počtu, kteří se zmocnili maorských zemí a prohlásili je za území údajně nikoho. Maorové si nejprve stěžovali úřadům a poté přešli k násilným a někdy velmi krutým činům. Celkem došlo v letech 1843 až 1872 k 11 velkým konfliktům. Vše začalo takzvaným „masakrem ve Wairau“ 17. června 1843, kdy Maorové pod vedením vůdců Te Rauparaha a Te Rangihaeata vyhnali zeměměřiče a poté vstoupili do přestřelky s oddílem kapitána Arthura. Wakefield, během níž byly zabity manželka Te Rangihaeata a dcera Te. Rauparahi.
Poté byli Britové obklíčeni a kapitulováni. Vůdci jako pomstu za manželku a dceru nařídili zabít 22 vězňů v čele s Wakefieldem. Všeobecně známá byla také „válka na stožáru“ (březen 1845 – červen 1846), kdy se vůdce Hone Heck třikrát dostal do britského vojenského tábora a porazil stožár s praporem Británie. Vlajkový stožár začal hlídat celý prapor. Ale Heck a jeho kamarádi se přesto doplazili ke stožáru a počtvrté ho podřízli. Poté Maorové zahájili skutečnou partyzánskou válku. Jen s velkými ztrátami se Britům podařilo dobýt pevnost Ohaevai, hlavní pevnost Maorů, načež bylo uzavřeno příměří. Až do roku 1860 byl nastolen relativní klid – účinek britských zákonů se rozšířil pouze na města a obce a maorské zákony platily na celém zbytku území. Ve stejném období se počet britských osadníků vyrovnal počtu Maorů. V roce 1863 válka pokračovala. Britové byli nuceni poslat velké vojenské jednotky na Nový Zéland a začátkem roku 1872 byl odpor Maorů zlomen. Zajímavé je, že Maorům bylo zabaveno 16 tisíc km² půdy a nároky na jejich navrácení na Novém Zélandu byly zvažovány až do roku… 2014.
Maori a Pakeha
Ve 20. století začal proces národního obrození Maorů. Když Nový Zéland získal v roce 1907 nezávislost, Maorové se začali aktivně podílet na veřejném životě. Vyznamenali se také v obou světových válkách, obvykle působili jako součást sabotážních jednotek. Maorština zajistila sedm křesel v parlamentu a v roce 1987 se maorština stala spolu s angličtinou státním jazykem, přičemž státní hymna se nejprve zpívá v maorštině a teprve poté v angličtině. Maorové se stále snaží dodržovat své tradice, i když už se samozřejmě nevěnují kanibalismu a lovu hlav.
Mezi obyvateli Nového Zélandu narozenými v Británii se maorská kultura zase stává populárnější. Samotnou přezdívku „pakeha“, kterou jim dali Maoři (pakeha je zlý mořský démon), začali běloši vnímat jako prvek hrdé sebeidentifikace. Při oficiálních ceremoniích úředníci nasazují maorské pláště přímo na evropské kroje a nedílnou součástí těchto ceremonií se stal pozdrav „hongi“ – kdy se lidé zdraví ne podáním ruky, ale dotykem nosu. Dokonce i Alžběta II. a členové královské rodiny se tímto pozdravem řídí, když jsou na Novém Zélandu. Haka, stejný tanec, kterým se domorodci snažili vyděsit Tasmana, nyní předvádějí ragbisté před každým zápasem. Změnilo se to také v armádní rituál – video obletělo celý svět: Novozélandské speciální jednotky předvádějí haka v Afghánistánu – typičtí Anglosasové, blonďatí a modroocí, v uniformách britského stylu, dupou, sípají a vrčí a vyhrožují pomstít své mrtvé kamarády. Mimochodem, strašidelné tance přinášejí dobrý příjem. Ostatně haka je mimo jiné vzrušující turistickou atrakcí.
Zdroj: Svět vědy
Foto: Mezinárodní centrum pro radioastronomický výzkum (ICRAR)/Tiskový zdroj EurekAlert
Warning: Undefined array key "sssp-ad-overlay-priority" in /data/web/virtuals/326454/virtual/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 276
Foto: Ilustrační_Europeana/Pexels
Foto: Science (2024). DOI: 10.1126/science.ado5331
Foto: Nicola Tisato / Jackson School of Geosciences / Tiskový zdroj
Foto: Nicola Tisato / Jackson School of Geosciences / Tiskový zdroj
Foto: tombud/Pixabay
Foto: Maor/ Erin A. Kirk-Cuomo
Foto: Erin A. Kirk-Cuomo/Wikipedia
