Neexistuje žádný „ledovec soudného dne“, tvrdí další studie Antarktidy

31/10/2022 Iveta Mauci 6 min read 212 Zobrazení Antarktida, ledovec soudného dne, Theaites

*Malý polní tábor se nachází na okraji ledovce Thwaites.*

Ledovec Thwaites v západní Antarktidě je tak vzdálený, že na něj vkročilo pouze 28 lidských bytostí

Antarktida je zahalena kaleidoskopy ledovců, tedy neustále se pohybujících společenství ledu. Jeden z nich, Thwaites, vyniká svou velikostí. S průměrem 128,8 km, je to nejširší ledovec na světě, s plochou zhruba o velikosti Floridy. Ale to není důvod, proč je Thwaites slavný. V roce 2017 jej v magazínu Rolling Stone katapultovali ke hvězdám tím, že jej označili jako „ledovec soudného dne“. Thwaites se v porovnání s ostatními antarktickými ledovci rozpadá poměrně rychle. Každý rok ztratí 50 miliard tun ledu, Thwaites ročně ztrácí asi o 50 miliard tun ledu více, než přijme při sněžení. Pokud by se celé jeho tělo roztavilo, zvedlo by oceán o 6,35 dm, napsal server Sierraclub.

Thwaites funguje jako korek, přehrada, zadržující hmotu západoantarktického ledovce, který má plochu dvou Aljašek. Pokud by se rozpustil i ledový příkrov (protože se ledovce zmenšují a rostou ve vzájemném rytmu), oceán by stoupl o další 3 metry.

Rolling Stone předpokládal, že během několika desetiletí by Thwaites a západoantarktický ledový štít mohly roztát do bodu, kdy by téměř každé pobřežní město bylo částečně nebo úplně pod vodou. Od Miami přes New Orleans přes Boston až po San Francisco. Přezdívka, kterou jsme ledocvi přisoudili na ledovci uvízla, takže místo názvu, je nyní na internetu zběžně vyhledáván pod záplavou titulků s textem „Soudný den“. To o nás vypovídá více než samotný ledovec.

„Kdo nás naučí modlit se? Bohem dneška je ledovec. Annie Dillardová

Dlouho před článkem z Rolling Stone, začala mezinárodní spolupráce západních vědců plánovat na ledovci Thwaites (ITGC), víceletou studii, která měla prozkoumat Thwaites pro jeho tajemství a lépe porozumět mechanismu jeho potenciálního zániku. Vytvořit přesnější modely pro předpovídání vzestupu hladiny moří. V roce 2019 jsem projekt podpořil jako koordinátor logistiky se sídlem v McMurdo Station, jednom z hlavních center pro výzkum Thwaites. Výzkum se zdál naléhavý a také byl. Dokonce i když jsem jen koordinoval pohyb lidí a vědeckého vybavení na místa v terénu, cítil jsem štěstí a hrdost, že jsem toho součástí. Za celou dobu, co jsem tam byl, jsem nikdy neslyšel, že by vědci hovořili o Thwaites jako o „ledovci soudného dne“.

Nedávno vědecký časopis Nature Geoscience publikoval článek s názvem „Rychlý ústup ledovce Thwaites v předsatelitní éře“, jeden z mnoha vyplývajících ze spolupráce Thwaites. Ve studii výzkumníci nasadili malou ponorku do uzemňovací zóny Thwaites, místa, kde se břicho ledovce setkává s mořským dnem. S pomocí každodenních přílivů a odlivů eroduje oteplující se oceánská voda Thwaites zespodu.

Jak Thwaites taje, zanechává ve své stopě: sedimentární hřebeny na mořském dně – stopy ledovce při jeho erozi. Studie Nature Geoscience dospěla k závěru, že Thwaites zažili v posledních dvou stoletích rychlá období ústupu – mnohem rychlejší než ústup zdokumentovaný na satelitních záběrech, které se datovaly až do 90. let 20. století. Vzhledem k tomu, že „pulzy rychlého ústupu“ jsou pravděpodobné v blízké budoucnosti, jsou Thwaites náchylné k „útěku“, což je situace, kdy ledovec ustoupí „za jakoukoli předchozí historickou značku tání a je nepravděpodobné, že by znovu postoupil“.

Celkově se pokrytí této studie řídilo vzorem stanoveným v článku Rolling Stone. Částečně tomu napomohla tisková zpráva, která citovala Roberta Lartnera, polárního mořského vědce a jednoho z autorů studie, jak řekl: „Thwaites se dnes opravdu drží za nehty.“ Úchvatný, zlověstný citát se opakoval stále dokola. V případě článku New York Post se citát stal nadpisem. Článek Post citoval děsivé statistiky a vynechával důležitá fakta. Poté, co uvedl, že Thwaites by se mohl „zhroutit během příštích tří let“, citoval studii NASA o tom, jak by západoantarktický ledový štít „zvedl globální hladinu moří asi o 16 stop“. Op- edz redakční rady The Washington Post zopakoval citát „nehty“ a vyzval vůdce, aby „byli tvrdší“ a „plánovali novou realitu“ investováním miliard do infrastruktury a opuštěním „oblastí, kde by lidé neměli žít“.

Problém je v tom, že, jak později napsal Larter, novináři Andrew Revkinovi, citace byla vynálezem tiskové kanceláře . „Ve skutečnosti jsem ten ‚citát‘ nenapsal, ale byl jsem požádán, abych to schválil,“ uvedl Larter. „Poté, co jsem se nadechl, rozhodl jsem se, že s tím můžu souhlasit.“

Thwaites taje a hrozí, že bude tát mnohem víc. Projekce „16 stop vzestupu hladiny moře“ je také přesná. Co chybí, je časový plán. Vědci se obávají, že pouze část Thwaites – jeho východní ledový šelf, část jeho těla, která se vznáší nad oceánem – se do 10 let zhroutí. Je pravda, že zhroucení šelfu by spustilo „řetězovou reakci“, ale podle Cooperative Institute for Research in Environmental Sciences na Universitě v Coloradu Boulder, že „2 až 10 stop“ zvýšení hladiny moře bude vyžadovat staletí, než se rozvine”, možná i tisíciletí – nevíme. Původní článek v Rolling Stone tuto nejistotu uznal, dlouho po poplachu v prvních několika odstavcích. „Led je živý,“ říká výzkumnice z Thwaites, Erin Pettitová, na konci článku. „Pohybuje se, plyne a láme se způsoby, které je těžké předvídat.“

To neznamená, že bychom měli pokračovat v běžné činnosti, protože máme staletí k dispozici. Ale existuje nebezpečí, když předčasně potvrdíme, že jsme prošli takzvaným bodem, ze kterého není návratu. V následné odpovědi na otázku na Twitteru Larter odhadl, že do roku 2100 by svět mohl zaznamenat zvýšení hladiny moře asi o tři stopy „ale s velkou nejistotou“. Částečně je tato nejistota způsobena tím, že o dynamice ledové vrstvy je stále se co učit. Ale je to také proto, že to, jak moc stoupá hladina moře, závisí na tom, kolik ji v budoucnu vypustíme.

Rachel Clark, Asmara Lehrmann a Michael Comas, členové týmu Thwaites Offshore Research (THOR), pózují na fotografii v Amundsenově moři.

Lidé, kteří Thwaites studují, mají ve svých závěrech jasno: Dopady tání ledovců lze stále zmírňovat v závislosti na tom, jak budou lidé reagovat v nadcházejících desetiletích. ITGC na webových stránkách projektu konkrétně uvádí, že „Vědecká komunita ITGC nepoužívá termín ‚ledovec soudného dne‘ na základě toho, že to vyvolává nepřesný dojem, že katastrofa je náhlá, nevyhnutelná a podobná jaderné válce, což není tento případ.“

The Post op-ed také používá frázi „zombie led“ k popisu ledu, který již není doplňován a v důsledku toho pravděpodobně zmizí. Jako „soudný den“, proč slovo „zombie?“ Co o nás vypovídá balení ledovců do takových apokalyptických příběhů?

Říká, že se bojíme – a to je v pořádku. Péče o náš strach a další klimatické emoce je zdravou reakcí na to, co se odehrává. Stejně tak zkoumání apokalyptických příběhů o rozpadu klimatu. Jak se ptá filozof Bayo Akomolafe: „Co když to, jak již reagujeme na krizi, je součástí krize? Proč Washington Post vyzývá k „opuštění oblastí, kde by lidé neměli žít“, zatímco zanedbává výzvu k ukončení ekocidního chování, které roztavuje Thwaites, jako je nedávné rozhodnutí Spojeného království prodat novou várku licencí pro hledání ropy a plynu v Beringově moři?

Kromě studia ledu jako starověkého svitku, který má věštit budoucnost, bychom měli také najít poučení z jiných zdrojů než ze západní vědy. Ve své knize Poslouchají ledovce?, popisuje antropoložka Julie Cruikshank, co se o ledovcích dozvěděla od stařešinů z Athapaskanu a Tlingitu na dnešní Aljašce. Tyto domorodé skupiny již dlouho věděly, že ledovce nejsou inertní objekty, ale „podnikají akce a reagují na své okolí“. Vyprávějí příběhy o ledovcích zaplavujících města v reakci na lidskou hrubost a přehnané požitkářství. Starší také říkají, že ledovce poslouchají a že „rychlomyslní“ lidé mohou ledovce uklidnit.

Budeme dostatečně hbití a kreativní, abychom si společně představili budoucnost s ledovci jako Thwaites? Ještě je čas.

Zdroj: Sierra Club