Ztracené jaderné zbraně SSSR: V Rusku se začalo mluvit o jaderném terorismu. Jak reálná je tato hrozba?

Foto: Andy Cat/Unsplash

„Špinavé bomby jsou hlavní zbraní jaderného terorismu. Jedná se o náboje nebo výbušná zařízení naplněná radioaktivními látkami. Podle Sergeje Kondratěva, jaderného specialisty, taková bomba exploduje jako běžný armádní granát. Území, kde dojde k výbuchu, však bude kontaminováno radioaktivními látkami. To ohrozí zdraví místních obyvatel a způsobí problémy pro běžnou hospodářskou činnost. Rozsah dopadu bude záviset na řadě faktorů, včetně náplně střely a povětrnostních podmínek, napsal server LENTA.

Území, kde „špinavá bomba“ exploduje, však bude v každém případě po desetiletí neobyvatelné. Generálmajor ve výslužbě Vladimír Bělous, přední vědecký pracovník IMEMO RAS, v jedné ze svých prací již dříve vyzval k tomu, aby se hrozba jaderného terorismu brala velmi vážně.

Koncem října ruské ministerstvo obrany uvedlo, že ukrajinská strana má v úmyslu vytvořit radioaktivní „špinavou bombu“. Podle vojenského ministerstva jsou práce na jeho vývoji v závěrečné fázi. Moskva se domnívá, že ukrajinské speciální služby mají v úmyslu odpálit bombu na vlastním území a vydávat ji za úder ruských ozbrojených sil. Tento druh trestné činnosti je právem považován za jeden z nejnebezpečnějších. Speciální služby se již desítky let snaží zabránit zločineckým a teroristickým skupinám, aby se dostaly k radioaktivním látkám. Praxe však ukazuje, že nebezpečné materiály nelze zcela ochránit před pachateli. Lenta.ru připomněla historii jaderného terorismu.

Belous poznamenal, že tvorbu „špinavých bomb“ usnadňuje rozvoj mírové jaderné energetiky, jejíž zařízení jsou integrována s výrobou zbraní. Tato integrace je pochopitelná. Například během jaderného palivového cyklu jaderné elektrárny průběžně produkují plutonium, které lze využít pro vojenské účely.

Ve více než 30 zemích světa je přibližně 440 průmyslových a 280 výzkumných reaktorů. Přesto jeden průmyslový reaktor o výkonu tisíc megawattů vyprodukuje dostatek plutonia na výrobu 40-50 jaderných zbraní za rok. Byelous říká, že studie ukázaly, že plutonium reaktorové kvality s jakýmkoli složením izotopů je vhodné pro výrobu bojové hlavice. To potvrdil i zkušební výbuch takového zařízení na nevadském testovacím polygonu v roce 1964.

Od vydírání k blafu

Jaderný terorismus a v důsledku toho i jaderné vydírání, nejsou v žádném případě novým jevem. Politolog Alexej Vanifatov pro server Lenta uvedl, že hrozba jaderného terorismu postupně roste kvůli několika faktorům.

Mezi tyto faktory patří snadný přístup k informacím o jaderné technologii, velký počet odborníků, kteří se zabývají jadernou energií a dostupnost velkého množství štěpných materiálů, které lze použít pro výrobu atomových bomb. – Alexej Vanifatov, politolog

Jeden z prvních výrazných příkladů jaderného terorismu pochází z roku 1961. Tehdy se skupina radikálních francouzských generálů, kteří byli v opozici vůči prezidentu Charlesi de Gaullovi, rozhodla dát mu ultimátum, aby opustil svůj úřad. Za tímto účelem radikálové nejprve zorganizovali tzv. generálský puč v Alžírsku. A pak se rozhodli získat hlavní argument pro konfrontaci s de Gaullem – nálož první francouzské jaderné bomby, která byla umístěna na testovacím místě Reggan na Sahaře. Tajné služby se však o plánu dozvěděly a 25. dubna 1961 byl na de Gaullův příkaz na testovacím polygonu na Sahaře odpálen jaderný výbuch.

Foto: Záběry z televizního seriálu "Velmi tajná služba" přes Lenta

První francouzská jaderná bomba je připravena k nouzovému výbuchu na testovacím místě Reggan na Sahaře.

Puč byl potlačen a oni byli postaveni před soud. Příběh Francie však mohl být zcela jiný, kdyby se radikálům podařilo dostat na odpalovací místo. Mimochodem, jaderný terorismus někdy sloužil nejen jako politický argument, ale také jako prostředek banálního obohacení.

Příběh z roku 1975 v Bostonu byl ve své době široce známý. Poté teroristé předložili americkým úřadům ultimátum požadující převod velkého množství peněz pod hrozbou, pokud odmítnou zapnout hodinový stroj a odpálit jadernou hlavici, kterou údajně měli. – Vladimír Bělouš, generálmajor ve výslužbě, vedoucí výzkumný pracovník v IMEMO RAS

Podle Belouse se zároveň myšlenky jaderného vydírání chopili členové takzvané Arménské vědecké skupiny (ANG), která byla ve Spojených státech a podporovala teroristické skupiny v Turecku. ANG uvedl, že se údajně zmocnili tří jaderných zbraní a umístili je v největších městech Turecka.

Později však západní zpravodajské agentury zjistily, že jak výhrůžky bostonských teroristů, tak hlasité výroky účastníků ANG byly pouhým blafem.

Globální problém

Takové incidenty přispěly k tomu, že již na konci 70. let Spojené státy přijaly rozsáhlý program prevence teroristických útoků s použitím jaderných zbraní. Ale samotná hrozba jaderného terorismu nezmizela. Zvláště často byl připomínán na Blízkém východě během různých arabsko-izraelských konfliktů.

Izraelské zpravodajské služby bedlivě sledovaly, že jejich potenciální protivníci nemají žádný způsob, jak získat jadernou zbraň nebo vytvořit „špinavou bombu“.

V roce 1981 během operace „Opera“, zničilo izraelské letectvo pomocí osmi úderných bombardérů Lockheed F-16A a šesti letadel McDonnell Douglas F-15A jaderný reaktor Osirak francouzské výroby v Iráku.

Operace se změnila ve velký mezinárodní skandál a vedl dokonce k tomu, že Spojené státy na nějakou dobu zastavily dodávky zbraní do Izraele. Obecně ale platí, že pro Tel Aviv nestálo zničení Osiraku téměř žádné následky. Jak psala americká média, bombardováním iráckého reaktoru Izrael „poskytl službu světovému společenství“.

A o deset let později, během operace „Pouštní bouře“, síly mezinárodní koalice nakonec zničily irácké jaderné centrum. Jaderný terorismus mezitím neobešel ani asijský region.

Sikhští teroristé si v 80. letech dali za úkol dobýt a zničit jaderné elektrárny v Indii. Příkladem pro ně byly Rudé brigády z Itálie, které si stejné cíle stanovily koncem 70. let. – Alexej Vanifatov, politolog

A v roce 1995 japonská policie zadržela členku sekty Aum Shinrikyo (teroristická organizace zakázaná v mnoha zemích), u které bylo zjištěno, že má dokumenty s údaji o tajném vývoji. Tento vývoj se mimo jiné týkal nejnovějších procesů obohacování uranu pro jaderné bomby.

Strach lidstva z jaderného terorismu

Strach lidstva z jaderného terorismu zesílil na počátku 90. let, po rozpadu SSSR. Dalších 20 let zůstalo ukořistění sovětských jaderných zbraní teroristy jednou z nejoblíbenějších zápletek pro nízkonákladové hollywoodské akční filmy.

Tato obava nebyla neopodstatněná. Do roku 1991 se na území 15 republik, které se rázem staly nezávislými státy pro celý svět, nacházelo přibližně 17 000 sovětských jaderných zbraní. V řadě republik nacionalistické síly otevřeně vyzývaly k zabavení jaderných zbraní umístěných na jejich území.

Pochopení reality vznikající hrozby přimělo generální štáb ruských ozbrojených sil k přijetí rozhodných opatření k urychlenému přesunu všech taktických jaderných zbraní (TNW) do Ruska z území bývalých sovětských republik a jejich umístění na centralizované skladovací základny. – Vladimír Bělouš, generálmajor ve výslužbě, vedoucí výzkumný pracovník v IMEMO RAS

Dále stojí za zmínku, že operace na odstranění taktických jaderných zbraní byly podporovány západními zeměmi (především USA). Vyvíjeli nátlak na orgány republik bývalého SSSR a požadovali předání jaderných zbraní do Ruska. Důvod této podpory byl prostý – Pentagon se obával, že by se jinak mohly sovětské jaderné nálože objevit na černých zbrojních trzích po celém světě.

Foto: Vjačeslav Kiselev / RIA Novosti

Spojené státy trvaly na tom, že všechny sovětské taktické jaderné zbraně by měly zůstat v jedné zemi. Jak ukázala praxe, obavy Američanů, že by jejich nepřátelé chtěli získat jaderné zbraně, nebyly plané.

V Afghánistánu po likvidaci Usámy bin Ládina jeho spolupracovníci vypověděli, že vůdce teroristů skutečně chtěl získat jaderné zbraně. Potvrdily to dokumenty nalezené na afghánském území týkající se výroby takových zbraní. – Alexej Vanifatov, politolog

Ruské úřady vždy prohlašovaly, že celý sovětský jaderný arzenál v zemi je pod přísnou kontrolou. Navzdory tomu Západ pravidelně hovořil o ztrátě jaderných zbraní z Ruska a dokonce o jejich prodeji různým zemím (včetně nepřátelského NATO). Západní země však o tom nemohly poskytnout žádný důkaz.

Chybějící aktovky

V roce 1996 generálporučík Alexander Lebed, tajemník ruské bezpečnostní rady a jeden z nejslavnějších politiků 90. let, učinil senzační prohlášení: v zemi zmizely takzvané „jaderné aktovky“.

Podle Alexandra Lebeda zmizely desítky „jaderných kufrů“ vyrobených v 70. letech pro sovětské sabotéry. Později Lebed dokonce pojmenoval jejich kód: RA-115 a RA-115-01 (podvodní verze). Každý „jaderný kufr“ údajně vážil asi 30 kilogramů. – Od vydání novin „Argumenty a fakta“ ze dne 31.10.2001

Lebed v rozhovoru pro jedno z amerických médií barvitě popsal, co by se stalo, kdyby se takové miniaturní jaderné nálože dostaly do nesprávných rukou – každá z nich by podle generála mohla zasáhnout až 100 tisíc lidí. A protože byly „jaderné kufry“ docela malé, útočníci je mohli přemisťovat v běžném příručním zavazadle.

Slova generálporučíka Lebeda nečekaně potvrdil akademik Alexej Jablokov, šéf Centra pro politiku životního prostředí a bývalý ekologický poradce ruského prezidenta Borise Jelcina. Podle Jablokova chybělo 84 ze 132 „jaderných kufrů“.

Akademik Jablokov řekl , že Rusko a Spojené státy mají některé „miniaturní jaderné zbraně“, které podle jeho názoru musí být postaveny mimo zákon a musí být zničeny. Buď jde o kufry o váze 25-27 kilogramů, nebo o 30kilový batoh. Podle Jablokova je toto nebezpečí mnohem větší než únik radioaktivních materiálů. – Od vydání deníku Kommersant ze dne 19. dubna 1996

Západní experti brzy začali tvrdit, že čečenská mafie prodala 20 chybějících „jaderných kufříků“ za 30 milionů dolarů a dvě tuny opia teroristovi č. 1 Usámovi bin Ládinovi. Takže senzační prohlášení generálporučíka Lebeda se změnilo ve skutečný mezinárodní skandál.

Vojenská tajemství

Západní a ruská média rychle zjistila, že „jaderné kufříky“, o kterých mluvil Lebed, skutečně existují. Během let studené války, jak v SSSR, tak v USA, byly tyto zbraně vyvinuty pro speciální jednotky a sabotéry. Podle plánu speciálních služeb by sabotér mohl nainstalovat takovou nálož jak v zemi, tak pod vodou.

Výbuch miniaturní bomby měl zasáhnout nepřátelské stíhačky a způsobit silnou radioaktivní kontaminaci území. Americké „nukleární kufry“ jsou speciální atomová demoliční munice (SADM). Výkon takového náboje v ekvivalentu TNT se pohybuje od 0,5 do 70 kilotun. V Sovětském svazu byly v provozu takzvané jaderné brašny RYA-6 o hmotnosti 25 kilogramů a s kapacitou až kilotuny v ekvivalentu TNT.

Krátce po propuknutí skandálu s jaderným kufříkem přijala Státní duma federální zákon (FZ) „O vytváření, použití, likvidaci a bezpečném zacházení s jadernými zbraněmi“. Rozdělil odpovědnost za nakládání s jadernými zařízeními mezi federální struktury země.

Lebed nerozuměl, o čem mluví. Osobně znám lidi, kteří vedli evidenci zbraní v centralizovaných skladech a ti potvrdili, že se nic neztratilo. Zkontrolovali data generála Lebeda a ujistili se, že je vše na svém místě. – Vladimír Dvorkin, na počátku 90. let pracoval jako expert MO RF pro jaderné zbraně

Lebedova slova vyvrátil šéf 12. hlavního ředitelství ministerstva obrany generálplukovník Igor Valynkin, který měl v té době na starosti veškeré jaderné arzenály. Valynkin uvedl, že „všechny atomové bomby jsou trojnásobně registrovány a řada jaderných zbraní pod kódem RA-115 byla zničena v souladu s mezinárodní smlouvou“.

Je však zvláštní, že navzdory vyvrácení armáda nezažalovala ani generálporučíka Lebedu, ani akademika Jablokova za pomluvu.

Ponorka na mušku ozbrojenců

Je možné, že generál Lebed se po událostech z listopadu 1995 ujal otázky zabezpečení jaderných zbraní. Poté byl v Izmailovském parku hlavního města nalezen kontejner s Cesiem-137. První prezident samozvané Čečenské republiky Ichkeria (ChRI), Dzhokhar Dudajev, komentoval nález na vrcholu první čečenské války.

To, co jsme v Izmailovském parku předvedli celému světovému společenství a Moskvě, je nepatrný zlomek radioaktivních látek, které máme. – Z prohlášení Džochara Dudajeva

Tato hrozba měla reálný základ. Faktem je, že na území Čečenska, v oblasti Mount Karakh v severovýchodní části regionu Groznyj, existoval „Radon“ – speciální závod na likvidaci radioaktivních látek. Byly zde uloženy odpady 72 podniků severokavkazských republik.

Nepřátelství, které se rozvinulo v Čečensku, vedlo ke ztrátě kontroly nad Radonem, což vyvolalo vážné znepokojení federálního vedení. Situace se změnila, když byla během bojů obnovena kontrola nad klenbou. – Vladimír Bělouš, generálmajor ve výslužbě, vedoucí výzkumný pracovník v IMEMO RAS

Nelze však vyloučit, že čečenští teroristé měli plány na jadernou technologii, které s radonovým pohřebištěm nesouvisely. V únoru 2002 ruská média informovala o archivech Džochara Dudajeva, objeveného ve sklepě zchátralého domu během speciální operace v čečenské vesnici Starye Atagi.

V nalezených dokumentech týkajících se první čečenské kampaně se zejména uvádí, že ozbrojenci chtěli na území Primorského území zabavit jadernou ponorku. Zajetí jaderné ponorky mělo provést sedm lidí slovanského vzhledu. – Od zveřejnění RIA Novosti dne 5. února 2002

V případě průniku do ponorky museli teroristé zaminovat její reaktorový prostor a hlavici jedné z jaderných střel. Poté předložili svůj hlavní požadavek – okamžité zastavení všech nepřátelských akcí na území Čečenska a úplné stažení federálních jednotek.

Tiskové středisko Pacifické flotily (TPF) v komentáři k těmto údajům poznamenalo, že zajetí jaderné ponorky se „může stát pouze v akčních filmech, ale v reálném životě je to plán odsouzený k zániku“.

Rusko má zvýšený systém ochrany jaderných zařízení, včetně těch na základnách jaderných ponorek. Všechny jsou pod posílenou víceúrovňovou nepřetržitou ozbrojenou stráží. – Ze zprávy tiskového střediska tichomořské flotily

***

Podle Vladimíra Bělouše, kterého citoval s odkazem na jednoho z vůdců Minatomu, bylo jen v letech 1992-1995 v Rusku zaznamenáno 52 případů krádeží různých radioaktivních materiálů. Jejichž další osud v některých případech zůstal neznámý.