Kdo ukradl uran?! Přírodní jaderný reaktor v Oklu

Foto: Důl Oklo, francouzská těžařská společnost/přes Svět poznání

V roce 1972 těžila francouzská těžařská společnost uranovou rudu v dole Oklo v Gabonské republice. Jednou při standardním rozboru vzorků rudy byla odhalena podivná a děsivá okolnost: obsah uranu-235 ve vzorku se ukázal být oproti normě podhodnocen, napsal Svět poznání. Celkový nedostatek izotopu byl asi 200 kg, což by stačilo na více než jednu atomovou bombu.

Terorismus byl již tehdy vážným nebezpečím, takže Francouzi byli důkladně vyděšeni a začali zjišťovat, kam se tak nebezpečný izotop poděl. Provedeným šetřením bylo zjištěno, že obsah uranu-235 v dole Gabon je stejně nízký jako ve vyhořelém palivu z jaderné elektrárny.

Bláznivá myšlenka, že teroristé nějakým nemyslitelným způsobem nahrazují cennou rudu již vyhořelým palivem z jaderných elektráren, zemřela okamžitě, sotva se stačila zrodit. Zbývalo hledat vysvětlení pouze na základě přírodních procesů.

Speciální expedice francouzských geologů zkoumala uranové ložisko v Oklu společně s fyzikem Francisem Perrinem a analytikem Buzhiguesem dospěla k senzačnímu závěru – asi před 2 miliardami let v Oklu fungoval skutečný přírodní reaktor! Vědcům se podařilo identifikovat 16 jednotlivých reaktorů ve třech samostatných částech pole – v Oklu, Okelobondu (1,6 km od Okla) a Bangombe (20 km jižně od Okla). Všechny tyto tři části pole vědci sjednotili pod jeden název „Přírodní jaderný reaktor Oklo“.

Uran-235 tedy teroristé neukradli, byl vyroben během provozu unikátního přírodního objektu, jehož analog nebyl nikdy nalezen. Reaktor Oklo byl jediný na planetě; zjevně pouze zde vznikla jedinečná kombinace řady podmínek. Dosud však někteří vědci v možnost takového zázraku nevěří a snaží se najít jiná vysvětlení příčiny tak neuvěřitelného objektu.

Skutečný přírodní úkaz

2. prosince 1942 spustil tým fyziků z Chicagské univerzity pod vedením nositele Nobelovy ceny Enrica Fermiho první jaderný reaktor na světě, přezdívaný Hromada dřeva v Chicagu. Fermi vždy zdůrazňoval, že řetězovou reakci lze provést pouze uměle, ale po 14 letech se objevily první domněnky o možnosti existence přírodního atomového reaktoru. V roce 1956 publikovali američtí vědci George Wetrill a Mark Ingram článek, ve kterém nastínili svou hypotézu o přítomnosti přírodních jaderných reaktorů v dávné minulosti.

Fyzik Paul Kazuo Kuroda z Univerzity v Arkansasu, rozvíjí stejnou hypotézu již delší dobu. Navštívil řadu uranových ložisek a snažil se v nich najít známky přírodních jaderných reaktorů, které kdysi existovaly. Kuroda také vyvinul řadu podmínek, které jsou podle jeho názoru nutné k tomu, aby v uranovém ložisku samovolně proběhl proces dlouhodobého nepřetržitého štěpení. Když tedy francouzští vědci objevili přírodní jaderný reaktor v Oklu, existoval již určitý teoretický základ pro vysvětlení tohoto jevu.

Tři roky po objevu v Oklu se v hlavním městě Gabonu, Libreville, konala vědecká konference, na které se sešli vědci z celého světa, aby prodiskutovali řadu detailů souvisejících s přírodním reaktorem a zhodnotili objev, což vyvolalo bouřlivé debaty mezi jadernými fyziky. Během této konference drtivá většina jejích účastníků souhlasila se závěrem, že pole Oklu je jediným přírodním jaderným reaktorem na světě. Spontánně to začalo asi před dvěma miliardami let a fungovalo asi 500 000 let.

Rudná tělesa ložiska Oklo, ve kterém probíhala samoudržující jaderná štěpná reakce, jsou čočkovité útvary o průměru asi 10 m a mocnosti 20 až 90 cm, vyskytující se v porézním pískovci. Vznik a dlouhodobý provoz přírodního jaderného reaktoru byl způsoben řadou faktorů. Klíčový byl 3,7% obsah izotopu uranu-235 v rudě, což je zcela srovnatelné s obsahem uranu v nízko obohaceném jaderném palivu, které dnes používá většina jaderných elektráren.

Druhým důležitým faktorem byla dostupnost vody. Provoz přírodního jaderného reaktoru byl podpořen horskými vodními zdroji. Hrály roli moderátora nezbytného ke snížení rychlosti emitovaných neutronů a udržení řetězové reakce. Když voda vstoupila do přírodního reaktoru, vařila se a odpařovala, což způsobilo, že se řetězová reakce na chvíli zastavila. Chlazení reaktoru a akumulace vody trvala asi 2,5 hodiny a trvání aktivní periody bylo asi 30 minut. Byla to jedinečná kombinace fyzikálních podmínek, která umožnila zhmotnit přirozený fenomén reaktoru v Oklu.

Mimozemské jaderné pohřebiště

Ačkoli většina účastníků konference v Libreville v roce 1975 souhlasila se závěrem, že v Oklo v dávné minulosti existoval přirozený jaderný reaktor, někteří vědci to označili za přitažené za vlasy. Podle jejich názoru se pro vznik přírodního reaktoru musí náhodně shodovat příliš mnoho faktorů a pravděpodobnost je téměř nulová. Poukazovali také na nedostatek příležitostí k realizaci takového fenoménu, o kterém velký Enrico Fermi mluvil více než jednou.

Co nabízeli na oplátku, protože ten jev bylo třeba nějak vysvětlit? A tito odvážlivci se toho chopili a navrhli hypotézu o umělém původu reaktoru v Oklu. Podle jejich názoru to klidně mohla vytvořit nějaká starověká civilizace, která ovládala atomovou energii. Pravda, výkon této jaderné elektrárny byl tak malý, že, jak se říká, „by stačil na provoz několika desítek toustovačů“.

Nikdo však netrval na tom, že v Oklu byla jaderná elektrárna, častěji šlo o úložiště jaderného odpadu. Pokud se skutečně jednalo o pohřebiště, pak bylo ideálně vybaveno, za působivou dobu jeho existence nedošlo k žádným „únikům“ radioaktivních látek do prostředí. Protože tam bylo úložiště vyhořelého jaderného paliva, musely tam být reaktory. Ale komu patřily?

Přesně řečeno, před dvěma miliardami let by vysoce rozvinutá pozemská civilizace sotva mohla existovat: paleoantropologové naopak nevylučují, že záření v této oblasti mohlo způsobit mutace afrických opic a přispělo k jejich přeměně v člověka. Možná reaktory patřily mimozemšťanům, kteří založili svou kolonii na Zemi? Mohli by zde provádět dlouhodobý výzkum a dokonce přispět k rozvoji života, včetně inteligentního, na naší planetě.

Mimochodem, existují ještě dvě okolnosti, které umožňují pochybovat o existenci přírodního reaktoru v Oklu. Odborníci nedokážou pochopit, jak za 500 000 let provozu mohl takový reaktor přežít zemětřesení, posuny vrstev a vertikální pohyby zemské kůry. Každá taková událost měla změnit „konfiguraci“ reaktoru a způsobit buď zastavení jeho provozu, nebo jeho výbuch. Odborníci také říkají, že voda pro provoz reaktoru musí být velmi čistá, takže přírodní voda by tento požadavek jen stěží mohla splnit.

Mohou explodovat?

Během řetězové reakce se uvolňuje velké množství tepla, takže přírodní reaktory v Gabonu mohly klidně explodovat. Nestalo se tak pouze díky přítomnosti horských vodních zdrojů, jejichž voda fungovala jako zpomalovač reakce. A když nebyla voda nebo najednou došla ve špatnou dobu? Že by došlo k jadernému výbuchu jako na Marsu? Faktem je, že na Marsu, stejně jako na Zemi, existují obě složky nezbytné pro provoz přírodního reaktoru – podzemní voda a zásoby uranu. Existuje hypotéza, že před několika sty miliony let došlo na Marsu k silné explozi přírodního jaderného reaktoru, který pokryl polovinu planety radioaktivním prachem a úlomky.

Nutno podotknout, že tato hypotéza není čistě spekulativní, protože na severozápadě Středozemního moře se skutečně nachází oblast se zvýšenou koncentrací thoria a přítomností radioaktivních izotopů draslíku. A v atmosféře planety byla zaznamenána přítomnost plynů pocházejících z jaderných reakcí, argon-40 a xenon-129. Mnoho vědců je však k této hypotéze velmi skeptických. Veřejnost je více znepokojena otázkou – je nyní na Zemi možný takový přirozený atomový výbuch? Naštěstí je to nemožné, protože přirozená koncentrace uranu-235 se snížila a výskyt řetězové reakce je vyloučen.